Vztah filosofie k ostatním formám duchovního života: K vědě, náboženství, umění a ideologii. Výklad specifičnosti těchto forem duchovní kultury člověka; důvody jejich vzniku a role, kterou v duchovním životě plní. Lze říci, že některá (některé) z těchto forem mají základní, určující úlohu?Jaké znáte koncepce vztahů těchto forem? Zaniká některá z těchto forem? Může být nahrazena jinou? Vyvrací některá jinou?
Vztah filosofie k vědě? Potřeba vědy pochází z toho, že člověk žije ve světě. Aby ho mohl ovládnout, potřebuje poznat svět i sama sebe. Svět člověka zajímá proto, že v něm musí žít. Věda zkoumá pomocí exaktních metod empirickou realitu i lidské bytí, ačkoli metody přírodních věd se od metod věd o člověku značně liší. Také existují formální vědy, na které se můžeme dívat jako na uzavřený systém pouček, jejichž správnost je založena na logické nerozpornosti systému (logika, matematika). Vědy byly v antice součástí filosofie, ale během dalšího vývoje se počaly postupně vydělovat. Každá věda zkoumá určitý díl reality, ale pouze filosofie se zaměřuje na svět jako celek. Filosofie vidí svět jako provázanou jednotu všeho jsoucího. Odhalování pramenů této jednoty je jejím úkolem. Filosofie zkoumá i v oblastech, které by exaktní vědě jistě připadaly nesmyslné, např. proč je vůbec něco a ne spíš nic (ontologie), či jak je vůbec možné poznání (noetika). Je jisté, že už pouhé položení takových otázek vyvolává obavu o to, aby byly vůbec kdy zodpovězeny. Někteří myslitelé došli k závěru, že takové otázky jsou neřešitelné či nedávají smysl, chtěli, aby se filosofie stala teoretickou platformou vědy. Nakonec se však stejně ukázalo, že klasická filosofie má místo i v dnešní společnosti, neboť člověk si bude vždycky klást otázky po hlubším smyslu svého života a bude se snažit porozumět projevům bytí kolem sebe. Filosofii i vědu spojují racionální metody poznání. Vše musí být zdůvodněno a pokud možno co nejlépe ověřeno ačkoli je jisté, že právě filosofie nemůže při našich dosavadních schopnostech vnímání nikdy dosáhnout takové jistoty, jakou dává vědecké poznání. Mým názorem ovšem zůstává, že teorie bez zkušenosti není nikdy víc než jen teorie. Ad. Anzenbacher, str. 22 a systém. fil. Reálné vědy: zkoumají dílčí oblasti tak, že podávají jejich popis a výklad. Žádná věda si sama nedává svůj předmět a svou metodu. Hledisko, z kterého se určuje předmět a metoda vědy je vždy mimo tuto vědu. Filosofie stejně tak jako reálné vědy předpokládá jako východisko předvědeckou, každodenní zkušenost. Reálné vědy jsou empirické – jejich předmět je dílčí oblast zkušenostního světa. Vysvětlují jedno empirické druhým empirickým. Filosofie vychází ze zkušenosti také, pak se ale ptá: „Jak je zkušenost možná?“ Reálné vědy jsou redukovatelné tematicky – jejich předmět je omezen na určitý aspekt. Filosofie není takto redukována. Reálné vědy, každá zvlášť nemůže vidět celek, neznají své výpovědi v rámci celku. Proto tzv. interdisciplinární spolupráce umožňuje vidět celek. Filosofie je schopna ukázat na základě celku vědám pozici v celku. Reálné vědy zkoumají tedy své dílčí oblasti z určitého dílčího hlediska a postupují určitými metodami. Z toho vyplývá, že samotný celek neznají, protože není tématem jejich zkoumání. Z toho také vyplývá, že reálné vědy také neznají dosah, který mají jejich výpovědi v rámci celku. Význam tohoto důsledku se stupňuje s rostoucí specializací reálných věd. Vědy, které umožnují techonologický a hospodářský pokrok, neznají dosah jimi vyvinutých technologií a struktur v souvislosti celku. Proti tomu se namítá, že reálné vědy spolu interdisciplinárně spolupracují. (Je však otázka, zda souvislost celku se dá sestavit jako skládanka. Jednotlivé díly skládanky jsou zhotoveny tak, aby dohromady vytvořily celek. Nejdříve tu byl celek, teprve pak části. Jestliže však reálné vědy nemohou samy určit svou pozici v celku, jak se potom mohou složit v celek interdisciplinárně? Zdá se, že pouze filosofie je s to ukázat speciálním vědám na základě celku jejich pozici v celku. Filosofie sice vychází ze zkušenosti, ale v oblasti zkušenosti nezůstává. Ptá se na poslední podmínky a důvody zkušenosti, zkušenostního světa a jeho dílčích oblastí. Vychází ze zkušenosti a ptá se, co je základem zkušenosti. Filosofii tedy jde o neempirické podmínky a důvody empirického, neboť empirické v posledku nelze vysvětlit jiným empirickým. Reálným vědám jde naproti tomu o empirické podmínky a důvody empirického.1 Pokud jde o vztah filosofie a reálných věd, existují nejméně tři pojetí:
Filosofie je služkou reálných věd, tak jako byla v mnoha školách scholastiky služkou teologie. Souhrn reálných věd je souhrnem věd vůbec. Filosofie je pouze analýzou výpovědí reálných věd, jejich předpokladů a metod, tedy logickou analýzou, teorií věd a zkoumáním základů těchto věd. Toto stanovisko se nazývá scientismus (scienta – lat. věda), protože zastává absolutní autoritu reálných věd a jejich metod.
Filosofie předpokládá výsledky reálných věd a zpracovává je v syntézu. Výsledkem tohoto procesu jsou tzv. „vědecké světové názory“. Také pro toto pojetí je charakteristický scientistický základ.
Filosofie je vůči reálným vědám a jejich metodám autonomní. Filosofické zkoumání se od základu liší od bádání reálných věd. Filosofie si nemůže svůj vědecký charakter nekriticky vypůjčovat od reálných věd, nýbrž její vědecký charakter je sám filosofickým problémem. Filosofie není empirická věda, ale neempirická věda o empirickém. Nezkoumá dílčí oblast zkušenostního světa, nýbrž podmínky možnosti zkušenosti v celku. Jen tak, je filosofie schopna mluvit o celku, a tím také přispívat k určení pozice reálných věd v celku.Filosofie a formální vědy. Formální vědy zkoumají pouze strukturu souvislostí. Zvláštní úlohu zde má formální logika, která je často považována za filosofickou disciplínu. I dnes se formální logika klade ve filosofii na místo, které ji dal již Aristoteles: Je organon (nástroj) filosofie.
Filosofie je kritická věda – uvádí v pochybnost celý náš zkušenostní svět. Je to univerzální kritika každého názoru, obrazu světa, hodnoty. Bojuje proti nekritickému dogmatismu.
Filosofie je rozumová věda – jako rozumová věda se filosofie odlišuje od teologie. Filosofie si činí nárok na to, že všechny její výpovědi jsou rozumové.
Vztah filosofie k náboženství2
Zatímco ve filosofii se jedná pouze o poznání z čistého rozumu, v náboženství jde také o víru a cit. Náboženství je založeno na zjevné pravdě, která pochází od nadpřirozeného a empirickou zkušenost přesahujícího Boha. Zatímco v náboženství jde především o city, filosofie se až na určité výjimky staví k citu neutrálně (výjimkou je např. Pascal).
Filosofie zkoumá rozumem a dokonce i samotné způsoby poznání (viz empirizmus, racionalizmus) jsou podrobeny kritice a nedůvěře. Náboženská teologie naproti tomu obsahuje tvrzení, o kterých se nepochybuje. Filosofie také může být ateistická. Náboženství a filosofii spojuje zájem o hlubší otázky a o smysl lidského života, neboť o ten vždy v posledku jde. Rozdíl je ovšem v způsobu hledání odpovědí. Nábožensky založený člověk se noří do sebe sama, aby v sobě odpovědi našel. Náboženská jistota se ve skutečnosti bez rozumu obejde – a to je právě něco, co filosofové většinou nemohou pochopit. Jak už jsem napsal teorie bez zkušenosti je vždy jen teorie – nic víc. Náboženská mystika nabízí i praktické pravdy – ale koho to dnes zajímá? Ind Maháriši: „Otázkám nebude konec, dokud nepoznáte tazatele.“ – vzkaz mystiky filosofii.
Náboženství vzniklo před filosofií (filosofie vznikla před 2500 léty). V náboženství tedy lidé odmítají racionalizmus.
Jaký je vzájemný vztah filosofie a náboženství? K. Jaspers uvádí jako základní funkce filosofie vyjasnění existence (vyjasnění vlastního Já), orientaci ve světě (výklad světa) a transcendování (překročení existence a světa směrem k božskému, jež obojí obsáhá). V podstatě pouze opakuje to, co za úkol filosofie považovala většina filosofů od dob Platona. Již Aristoteles pokládal za základní disciplíny teoretické filosofie nauku o duši, o přírodě a o Bohu (psychologie, fyzika, teologie) a u Kanta je veškeré poznání vztaženo k ideám duše, světa a Boha. Tyto funkce v podstatě také plní každé náboženství. Proto aktuální otázka po rozdílu mezi filosofií a náboženstvím je otázka jak plní tyto základní funkce filosofie a jak je plní náboženství?
Filosofie se chápe jako rozumová věda. Její tázání po pomínkách možnosti celku zkušenostní skutečnosti se uskutečnuje výlučně jako úsilí lidského rozumu. Z tohoto důvodu filosofie vylučuje všechny výpovědi, které nevyplývají z pouhého rozumu. Ovšem existuje – zvláště ve vyspělých náboženstvích – také vědecko-systematická reflexe o určité náboženské víře. Tuto reflexi nazýváme teologií. Ale vědecký charakter teologie je jiný než vědecký charakter filosofie, a zvláště než vědecký charakter speciálních věd (i když speciální vědy mají v teologii velký význam jako pomocné vědy, například jazykové a historické vědy při výkladu Písma). Proč tedy není teologie stejně rozumovou vědou jako filosofie? Důvod je tento: K náboženství bytostně patří, že člověk v této existenciální vazbě má jistotu, že božský Základ a Smysl se stal sám od sebe zjevným a nám přístupným a že toto dění (spásné dění) je dosvědčeno v mýtech, tradicích, nebo v knihách. Mluvíme o nadrozumovém v protikladu k rozumovému a nerozumovému. Jestliže však je teologie vědecky systematickou reflexí o určité náboženské víře, pak pro teologii nutně existuje tato oblast nadrozumového. Existují pro ni výpovědi, které nemohou být vyvozeny z pouhého rozumu. Teologie je ovšem také rozumovou vědou v tom smyslu, že se snaží určitou náboženskou víru systematicky rozvíjet a určovat smysl jejích dogmatických výpovědí. Ví však, že pohyb vycházející ze Základu a Smyslu (zjevení) nemůže být pohybem našeho rozumu, nýbrž jen transcenduje (přesahuje).
Jaký je vzájemný vztah náboženství a filosofie? (1) Náboženství a filosofie nemají nic společného. Každá oblast má svou vlastní pravdu a své vlastní problémy. Stojí vůči sobě bez vztahu. Sem náleží např. pojetí novopozitivistů: Výpovědi náboženství nejsou nepravdivé, nýbrž vědecky bezsmyslné. V tomto rozděleném účetnictví víry a vědění je ovšem patrně velmi obtížné žít. Filosofie stojí mimo náboženství – filosofie a náboženství jsou samostatné, zasahující do sebe, ale nekritizující se. 2 proudy – pravdu má filosofie a pravdu má náboženství. Zajímavé řešení právě v novopozitivizmu: bylo by dobré, aby filosofie pomohla vědě – zjistilo se, že ve vědě existují nepravdy, které se tam dostaly z nevědeckých oblastí (např. Bůh existuje – věta nevědecká, protože nevíme, z čeho to vyvodíme). (2) Mezi náboženstvím a filosofií je rozpor. Zde jsou dvě možnosti: a. Náboženství kontra filosofie. Náboženství uznává filosofii, ale staví se nad ni. Tedy náboženství odmítá filosofii. Víra se prosazuje v protikladu k rozumu a zavrhuje filosofii. „Věřím, protože je to absurdní“ – Tertullian. M. Luther (1483–1546) nazýval rozum děvkou ďáblovou. S. Kierkegaard (1813–1855) pojímal víru jako existenciální vytrvávání před absolutním božským paradoxem. b. Filosofie kontra náboženství. Filosofie se snaží odhalit náboženství jako protirozumové. Formy takové kritiky náboženství existovaly již v antice. Působí ještě dnes: L. Feuerbach (1804–1872) – Bůh je projekcí lidské vzájemné lásky mimo svět, člověk je bytost, která se sama sobě odcizila a neví o tom. Bůh je člověk, kterého si člověk postavil proti sobě, člověk si vytvořil Boha podle sebe – Bůh je dokonalou bytostí – vzor pro člověka. K. Marx (1818–1883) – Náboženství je opium lidu. F. Nietzsche (1844–1900) – Smrt Boha umožňuje nadčlověka. S. Freud (1856–1939) – Náboženství jakožto vztah mezi Já a nad-Já je projekcí vztahu dítěte k otci. (3) Náboženství a filosofie tvoří jednotu. Zde jsou opět dvě možnosti: a. Vychází od náboženství. Tj. náboženství uznává filosofii. Zde jde především o křesťanskou filosofii, která je ve znamení zásady Credo ut intelligam (Věřím, abych porozuměl – Augustin). Pravou filosofii umožnuje teprve víra. Anselm z Canterbury (1033–1109) – Víra hledá porozumění, osvěcuje rozum, aby filosoficky pravdivě poznával a aby víra pomocí filosofie teologicky reflektovala sama sebe. b. Vychází od filosofie. Filosofie se pokouší redukovat náboženství na filosofii a vysvětlovat náboženství rozumově a vědecky. Výsledkem je náboženství v mezích pouhého rozumu (Kant), eventuelně filosofická víra (Jaspers). (4) Náboženství a filosofie jsou dvě různé oblasti, ale jsou ve vzájemném vztahu. Toto pojetí pochází od T. Akvinského (1225–1274) a říká toto: Jestliže existuje pohyb vycházející od Základu a Smyslu, pak tento pohyb předpokládá jako adresáty člověka a jeho rozum. Z toho vyplývá zásada: Milost předpokládá přirozenost. Mimoto si stvořený lidský rozum a zjevení vycházející od Základu a Smyslu nemohou odporovat, protože jsou stejného původu. Víra je výsledkem našich úvah, je nevyhnutelná, legitimní hodnota lidské existence, lidské existence jsou plné víry. Filosof musí pochopit tuto hodnotu. Vědomí existencionálního vztahu věřícího člověka k Bohu, nebo k absolutnu. Není rozdíl mezi náboženskou a nenáboženskou vírou.
Vztah filosofie a umění Filosofie je spíše teoretická disciplina, i když obsahuje i některé praktické poučky, čili etiku. Filosofie se vyznačuje důrazem na přesnou formu vyjadřování a profesionálním slovním aparátem, který slouží právě k dosažení přesnosti. Umění je svým založením praktickou a tvořivou činností, během níž se do materiální roviny přenáší něco z vnitřního myšlenkového a pocitového světa umělce. Rozlišujeme několik druhů umění, umělec se ale vždy snaží vyjádřit svůj osobní pohled na realitu, svoje cítění a smýšlení. V každém uměleckém díle je přítomen jak materiál, tak i idea autora. Bez hlubších idejí nejsou umělecká díla trvalými hodnotami. Umělec vyjadřuje ideu v materiální rovině. Filosofie a umění se nejčastěji sbližují u mluveného slova. Některé knihy existencionalistů (Sartre, Camus) lze např. chápat nejen jako umění, ale též jako vyjádření filosofického názoru. U existencionalizmu je také typické, že jeho představitelé považují básně a hudbu za dobrý prostředek k přiblížení se původnímu, autentickému bytí ve světě. Několik starších příkladů: Platon byl např. proti umění, neboť si myslel, že člověka přivádí do světa klamu, místo toho, aby mu pomáhalo pryč z něj, tak jako filosofie. Je to paradoxní, neboť on sám chtěl původně být umělcem. Aristoteles toto pojetí kritizoval, připadalo mu, že umělecké dílo může přinášet i velmi kladné hodnoty. Kromě toho připomeňme např. Nietzscheovu snahu vyjádřit vůli k moci hudbou z antické tragédie (dílo „Zrození tragédie z ducha hudby“). Schopenhauer velebil umění za to, že člověku umožňuje na chvíli zapomenout na své utrpení. Každý může uvést mnoho jiných příkladů. Filosofie i umění jsou potřebami lidského ducha. Zatímco filosofie vyjadřuje své myšlenky v přesných formulacích a přímo, v uměleckých dílech se musí hledat hodnota ukrytá v citu pro krásno a ve smyslové podobě. Sblížením filosofie a umění je estetika jako nauka o krásném a také samozřejmě filosofie umění. (Anzenbacher) Krásné umění je svobodné. Má cíl samo v sobě. Není podřízeno vnějšímu cíli. Tím se odlišuje od veškeré řemeslně technické výroby. Krásné umění sděluje. Něco vyjadřuje. Je komunikativní. (Kant). Krásná umění se obvykle dělí na básnictví, hudbu, umění výtvarná a umění znázorňující (divadlo, tanec, film). Na jedné straně jde v umění o to, co sděluje, event. vyjadřuje, tedy o duchovní obsah. Na druhé straně je médium, materiál, v němž se toto sdělení či vyjádření uskutečňuje. V uměleckém díle se obě složky spojují v dokonalou jednotu obsahu a materiálu. Materiál umění lze nazvat smyslovou složkou (např. tony, barvy, tvary atd.). V umění se duchovní vyjadřuje ve smyslovém. Podle Aristotela ars imitatur naturam (umění napodobuje přirozenost). Druhé stvoření, jež koná člověk předpokládá první stvoření (přírodu) a zůstává k němu vztaženo. Přitom lidská umělecká tvorba napodobuje božské tvůrčí umění (T. Akvinský). Podle Kanta je umělecké dílo symbolem mravního dobra. Umění jako zprostředkovatel nevyslovitelného považuje Goethe. Heidegger chápe umění jako dějinnou pravdu bytí: je tvůrčím uchováním pravdy v díle.
Vztah filosofie a ideologie? Ideologie znamená v původním smyslu slova nauku o idejích. Původně tedy šlo o součást noetiky. Postupně došlo k jistému zamlžení jednoznačnosti tohoto pojmu a každý si pod ním představoval trochu něco jiného. Jednotlivé pohledy: (a) Marx např. chápal jako ideologická taková učení, která jsou v rozporu se zájmy dělnické třídy – ideologie je ohlupování lidu a je třeba ji zničit. Lenin rozlišoval několik ideologií, avšak pouze ideologii socializmu považoval za pozitivní.
Ideologická nadstavba: IDEJE (filosofie, nábož. ..) vědomí
odraz Materiální základna: Výroba (stav výrobních sil) (výrobní vztahy, stav výrobních sil ) bytí
K. Marx ve své teorii historického materializmu zastával toto pojetí: Filosofie, náboženství, ale také mravy, právní řád a umění jsou pouze duchovní nadstavbou nad materiální základnou. Toto schéma základna – nadstavba je třeba chápat takto: Materiální základna zahrnuje faktické životní poměry lidí, zvláště jejich ekonomickou situaci a výrobní vztahy, v nichž pracují. Duchovní nadstavba pouze odráží tuto materiální základnu. Filosofie, náboženství atd. jsou tudíž podle Marxe pouhými odrazy ekonomických vztahů lidí. Tuto nadstavbu Marx nazývá ideologií. K tomu přistupuje následující úvaha: Vládnoucí ideologií je ideologie vládnoucí třídy. Ideologie tedy má tendenci stabilizovat stávající mocenské poměry a ospravedlňovat je. Proto revoluce mění vládnoucí ideologii, neboť když se mění materiální základna, proměňuje se celá duchovní nadstavba. (Anzenbacher dodává, že u Marxe je ideologie v podstatě falešné vědomí, které v průběhu proletářské revoluce posléze samo od sebe mizí. Proto je marxismus v podstatě přesvědčením, že každá nemarxistická filosofie je ideologií a falešným vědomím).
(b) Pozitivistický pojem ideologie. Pozitivizmus je pojetí, které je charakterizováno dvěma věcmi: scientismem (víra v absolutní autoritu speciálních věd, především exaktních věd přírodních) a empirismem (názor, že smyslová zkušenost je jediným zdrojem poznání). Tradice pozitivizmu, která pochází z 19. století, doznala ve 20. století mnohé proměny, jako je novopozitivizmus a kritický racionalizmus. Ze scientisticko-empiristické základní tendence vyplývá nový pojem ideologie. Ideologie je para-teorie. To znamená, že oblast vědeckých teorií je scientismem a empirismem omezena na speciální vědy. Za ideologické se proto považují „teoreticky nelegitimní výroky, které jsou míněny jako teoretické, ale týkají se mimoteoretického obsahu“. Ideologické výroky jsou tedy výroky, o něčem, co nelze ani potvrdit, ani popřít pozorováním (empirismus), jsou to tedy především výroky metafyzické a náboženské.
Od filosofie se ideologie odlišuje tím, že je dogmatická a o svých tvrzeních nepochybuje. Některé ideologie začínaly jako filosofické názory. Hranice mezi ideologií a filosofií je dle mne hranicí mezi nezdravou sebejistou a zdravou sebekritikou vlastních možností. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo užíval tohoto slova v původním významu. Nauka o idejích dnes bohužel znamená něco jako „nauku o správných názorech“.
Vztah filosofie k ostatním formám duchovního života
Vztah filosofie k ostatním formám duchovního života: K vědě, náboženství, umění a ideologii. Výklad specifičnosti těchto forem duchovní kultury člověka; důvody jejich vzniku a role, kterou v duchovním životě plní. Lze říci, že některá (některé) z těchto forem mají základní, určující úlohu?Jaké znáte koncepce vztahů těchto forem? Zaniká některá z těchto forem? Může být nahrazena jinou? Vyvrací některá jinou?
Vztah filosofie k vědě? Potřeba vědy pochází z toho, že člověk žije ve světě. Aby ho mohl ovládnout, potřebuje poznat svět i sama sebe. Svět člověka zajímá proto, že v něm musí žít. Věda zkoumá pomocí exaktních metod empirickou realitu i lidské bytí, ačkoli metody přírodních věd se od metod věd o člověku značně liší. Také existují formální vědy, na které se můžeme dívat jako na uzavřený systém pouček, jejichž správnost je založena na logické nerozpornosti systému (logika, matematika). Vědy byly v antice součástí filosofie, ale během dalšího vývoje se počaly postupně vydělovat. Každá věda zkoumá určitý díl reality, ale pouze filosofie se zaměřuje na svět jako celek. Filosofie vidí svět jako provázanou jednotu všeho jsoucího. Odhalování pramenů této jednoty je jejím úkolem. Filosofie zkoumá i v oblastech, které by exaktní vědě jistě připadaly nesmyslné, např. proč je vůbec něco a ne spíš nic (ontologie), či jak je vůbec možné poznání (noetika). Je jisté, že už pouhé položení takových otázek vyvolává obavu o to, aby byly vůbec kdy zodpovězeny. Někteří myslitelé došli k závěru, že takové otázky jsou neřešitelné či nedávají smysl, chtěli, aby se filosofie stala teoretickou platformou vědy. Nakonec se však stejně ukázalo, že klasická filosofie má místo i v dnešní společnosti, neboť člověk si bude vždycky klást otázky po hlubším smyslu svého života a bude se snažit porozumět projevům bytí kolem sebe. Filosofii i vědu spojují racionální metody poznání. Vše musí být zdůvodněno a pokud možno co nejlépe ověřeno ačkoli je jisté, že právě filosofie nemůže při našich dosavadních schopnostech vnímání nikdy dosáhnout takové jistoty, jakou dává vědecké poznání. Mým názorem ovšem zůstává, že teorie bez zkušenosti není nikdy víc než jen teorie. Ad. Anzenbacher, str. 22 a systém. fil. Reálné vědy: zkoumají dílčí oblasti tak, že podávají jejich popis a výklad. Žádná věda si sama nedává svůj předmět a svou metodu. Hledisko, z kterého se určuje předmět a metoda vědy je vždy mimo tuto vědu. Filosofie stejně tak jako reálné vědy předpokládá jako východisko předvědeckou, každodenní zkušenost. Reálné vědy jsou empirické – jejich předmět je dílčí oblast zkušenostního světa. Vysvětlují jedno empirické druhým empirickým. Filosofie vychází ze zkušenosti také, pak se ale ptá: „Jak je zkušenost možná?“ Reálné vědy jsou redukovatelné tematicky – jejich předmět je omezen na určitý aspekt. Filosofie není takto redukována. Reálné vědy, každá zvlášť nemůže vidět celek, neznají své výpovědi v rámci celku. Proto tzv. interdisciplinární spolupráce umožňuje vidět celek. Filosofie je schopna ukázat na základě celku vědám pozici v celku. Reálné vědy zkoumají tedy své dílčí oblasti z určitého dílčího hlediska a postupují určitými metodami. Z toho vyplývá, že samotný celek neznají, protože není tématem jejich zkoumání. Z toho také vyplývá, že reálné vědy také neznají dosah, který mají jejich výpovědi v rámci celku. Význam tohoto důsledku se stupňuje s rostoucí specializací reálných věd. Vědy, které umožnují techonologický a hospodářský pokrok, neznají dosah jimi vyvinutých technologií a struktur v souvislosti celku. Proti tomu se namítá, že reálné vědy spolu interdisciplinárně spolupracují. (Je však otázka, zda souvislost celku se dá sestavit jako skládanka. Jednotlivé díly skládanky jsou zhotoveny tak, aby dohromady vytvořily celek. Nejdříve tu byl celek, teprve pak části. Jestliže však reálné vědy nemohou samy určit svou pozici v celku, jak se potom mohou složit v celek interdisciplinárně? Zdá se, že pouze filosofie je s to ukázat speciálním vědám na základě celku jejich pozici v celku. Filosofie sice vychází ze zkušenosti, ale v oblasti zkušenosti nezůstává. Ptá se na poslední podmínky a důvody zkušenosti, zkušenostního světa a jeho dílčích oblastí. Vychází ze zkušenosti a ptá se, co je základem zkušenosti. Filosofii tedy jde o neempirické podmínky a důvody empirického, neboť empirické v posledku nelze vysvětlit jiným empirickým. Reálným vědám jde naproti tomu o empirické podmínky a důvody empirického.1 Pokud jde o vztah filosofie a reálných věd, existují nejméně tři pojetí:
Filosofie je kritická věda – uvádí v pochybnost celý náš zkušenostní svět. Je to univerzální kritika každého názoru, obrazu světa, hodnoty. Bojuje proti nekritickému dogmatismu.
Filosofie je rozumová věda – jako rozumová věda se filosofie odlišuje od teologie. Filosofie si činí nárok na to, že všechny její výpovědi jsou rozumové.
Vztah filosofie k náboženství2
Zatímco ve filosofii se jedná pouze o poznání z čistého rozumu, v náboženství jde také o víru a cit. Náboženství je založeno na zjevné pravdě, která pochází od nadpřirozeného a empirickou zkušenost přesahujícího Boha. Zatímco v náboženství jde především o city, filosofie se až na určité výjimky staví k citu neutrálně (výjimkou je např. Pascal).
Filosofie zkoumá rozumem a dokonce i samotné způsoby poznání (viz empirizmus, racionalizmus) jsou podrobeny kritice a nedůvěře. Náboženská teologie naproti tomu obsahuje tvrzení, o kterých se nepochybuje. Filosofie také může být ateistická. Náboženství a filosofii spojuje zájem o hlubší otázky a o smysl lidského života, neboť o ten vždy v posledku jde. Rozdíl je ovšem v způsobu hledání odpovědí. Nábožensky založený člověk se noří do sebe sama, aby v sobě odpovědi našel. Náboženská jistota se ve skutečnosti bez rozumu obejde – a to je právě něco, co filosofové většinou nemohou pochopit. Jak už jsem napsal teorie bez zkušenosti je vždy jen teorie – nic víc. Náboženská mystika nabízí i praktické pravdy – ale koho to dnes zajímá? Ind Maháriši: „Otázkám nebude konec, dokud nepoznáte tazatele.“ – vzkaz mystiky filosofii.
Náboženství vzniklo před filosofií (filosofie vznikla před 2500 léty). V náboženství tedy lidé odmítají racionalizmus.
Jaký je vzájemný vztah filosofie a náboženství? K. Jaspers uvádí jako základní funkce filosofie vyjasnění existence (vyjasnění vlastního Já), orientaci ve světě (výklad světa) a transcendování (překročení existence a světa směrem k božskému, jež obojí obsáhá). V podstatě pouze opakuje to, co za úkol filosofie považovala většina filosofů od dob Platona. Již Aristoteles pokládal za základní disciplíny teoretické filosofie nauku o duši, o přírodě a o Bohu (psychologie, fyzika, teologie) a u Kanta je veškeré poznání vztaženo k ideám duše, světa a Boha. Tyto funkce v podstatě také plní každé náboženství. Proto aktuální otázka po rozdílu mezi filosofií a náboženstvím je otázka jak plní tyto základní funkce filosofie a jak je plní náboženství?
Filosofie se chápe jako rozumová věda. Její tázání po pomínkách možnosti celku zkušenostní skutečnosti se uskutečnuje výlučně jako úsilí lidského rozumu. Z tohoto důvodu filosofie vylučuje všechny výpovědi, které nevyplývají z pouhého rozumu. Ovšem existuje – zvláště ve vyspělých náboženstvích – také vědecko-systematická reflexe o určité náboženské víře. Tuto reflexi nazýváme teologií. Ale vědecký charakter teologie je jiný než vědecký charakter filosofie, a zvláště než vědecký charakter speciálních věd (i když speciální vědy mají v teologii velký význam jako pomocné vědy, například jazykové a historické vědy při výkladu Písma). Proč tedy není teologie stejně rozumovou vědou jako filosofie? Důvod je tento: K náboženství bytostně patří, že člověk v této existenciální vazbě má jistotu, že božský Základ a Smysl se stal sám od sebe zjevným a nám přístupným a že toto dění (spásné dění) je dosvědčeno v mýtech, tradicích, nebo v knihách. Mluvíme o nadrozumovém v protikladu k rozumovému a nerozumovému. Jestliže však je teologie vědecky systematickou reflexí o určité náboženské víře, pak pro teologii nutně existuje tato oblast nadrozumového. Existují pro ni výpovědi, které nemohou být vyvozeny z pouhého rozumu. Teologie je ovšem také rozumovou vědou v tom smyslu, že se snaží určitou náboženskou víru systematicky rozvíjet a určovat smysl jejích dogmatických výpovědí. Ví však, že pohyb vycházející ze Základu a Smyslu (zjevení) nemůže být pohybem našeho rozumu, nýbrž jen transcenduje (přesahuje).
Jaký je vzájemný vztah náboženství a filosofie? (1) Náboženství a filosofie nemají nic společného. Každá oblast má svou vlastní pravdu a své vlastní problémy. Stojí vůči sobě bez vztahu. Sem náleží např. pojetí novopozitivistů: Výpovědi náboženství nejsou nepravdivé, nýbrž vědecky bezsmyslné. V tomto rozděleném účetnictví víry a vědění je ovšem patrně velmi obtížné žít. Filosofie stojí mimo náboženství – filosofie a náboženství jsou samostatné, zasahující do sebe, ale nekritizující se. 2 proudy – pravdu má filosofie a pravdu má náboženství. Zajímavé řešení právě v novopozitivizmu: bylo by dobré, aby filosofie pomohla vědě – zjistilo se, že ve vědě existují nepravdy, které se tam dostaly z nevědeckých oblastí (např. Bůh existuje – věta nevědecká, protože nevíme, z čeho to vyvodíme). (2) Mezi náboženstvím a filosofií je rozpor. Zde jsou dvě možnosti: a. Náboženství kontra filosofie. Náboženství uznává filosofii, ale staví se nad ni. Tedy náboženství odmítá filosofii. Víra se prosazuje v protikladu k rozumu a zavrhuje filosofii. „Věřím, protože je to absurdní“ – Tertullian. M. Luther (1483–1546) nazýval rozum děvkou ďáblovou. S. Kierkegaard (1813–1855) pojímal víru jako existenciální vytrvávání před absolutním božským paradoxem. b. Filosofie kontra náboženství. Filosofie se snaží odhalit náboženství jako protirozumové. Formy takové kritiky náboženství existovaly již v antice. Působí ještě dnes: L. Feuerbach (1804–1872) – Bůh je projekcí lidské vzájemné lásky mimo svět, člověk je bytost, která se sama sobě odcizila a neví o tom. Bůh je člověk, kterého si člověk postavil proti sobě, člověk si vytvořil Boha podle sebe – Bůh je dokonalou bytostí – vzor pro člověka. K. Marx (1818–1883) – Náboženství je opium lidu. F. Nietzsche (1844–1900) – Smrt Boha umožňuje nadčlověka. S. Freud (1856–1939) – Náboženství jakožto vztah mezi Já a nad-Já je projekcí vztahu dítěte k otci. (3) Náboženství a filosofie tvoří jednotu. Zde jsou opět dvě možnosti: a. Vychází od náboženství. Tj. náboženství uznává filosofii. Zde jde především o křesťanskou filosofii, která je ve znamení zásady Credo ut intelligam (Věřím, abych porozuměl – Augustin). Pravou filosofii umožnuje teprve víra. Anselm z Canterbury (1033–1109) – Víra hledá porozumění, osvěcuje rozum, aby filosoficky pravdivě poznával a aby víra pomocí filosofie teologicky reflektovala sama sebe. b. Vychází od filosofie. Filosofie se pokouší redukovat náboženství na filosofii a vysvětlovat náboženství rozumově a vědecky. Výsledkem je náboženství v mezích pouhého rozumu (Kant), eventuelně filosofická víra (Jaspers). (4) Náboženství a filosofie jsou dvě různé oblasti, ale jsou ve vzájemném vztahu. Toto pojetí pochází od T. Akvinského (1225–1274) a říká toto: Jestliže existuje pohyb vycházející od Základu a Smyslu, pak tento pohyb předpokládá jako adresáty člověka a jeho rozum. Z toho vyplývá zásada: Milost předpokládá přirozenost. Mimoto si stvořený lidský rozum a zjevení vycházející od Základu a Smyslu nemohou odporovat, protože jsou stejného původu. Víra je výsledkem našich úvah, je nevyhnutelná, legitimní hodnota lidské existence, lidské existence jsou plné víry. Filosof musí pochopit tuto hodnotu. Vědomí existencionálního vztahu věřícího člověka k Bohu, nebo k absolutnu. Není rozdíl mezi náboženskou a nenáboženskou vírou.
Vztah filosofie a umění Filosofie je spíše teoretická disciplina, i když obsahuje i některé praktické poučky, čili etiku. Filosofie se vyznačuje důrazem na přesnou formu vyjadřování a profesionálním slovním aparátem, který slouží právě k dosažení přesnosti. Umění je svým založením praktickou a tvořivou činností, během níž se do materiální roviny přenáší něco z vnitřního myšlenkového a pocitového světa umělce. Rozlišujeme několik druhů umění, umělec se ale vždy snaží vyjádřit svůj osobní pohled na realitu, svoje cítění a smýšlení. V každém uměleckém díle je přítomen jak materiál, tak i idea autora. Bez hlubších idejí nejsou umělecká díla trvalými hodnotami. Umělec vyjadřuje ideu v materiální rovině. Filosofie a umění se nejčastěji sbližují u mluveného slova. Některé knihy existencionalistů (Sartre, Camus) lze např. chápat nejen jako umění, ale též jako vyjádření filosofického názoru. U existencionalizmu je také typické, že jeho představitelé považují básně a hudbu za dobrý prostředek k přiblížení se původnímu, autentickému bytí ve světě. Několik starších příkladů: Platon byl např. proti umění, neboť si myslel, že člověka přivádí do světa klamu, místo toho, aby mu pomáhalo pryč z něj, tak jako filosofie. Je to paradoxní, neboť on sám chtěl původně být umělcem. Aristoteles toto pojetí kritizoval, připadalo mu, že umělecké dílo může přinášet i velmi kladné hodnoty. Kromě toho připomeňme např. Nietzscheovu snahu vyjádřit vůli k moci hudbou z antické tragédie (dílo „Zrození tragédie z ducha hudby“). Schopenhauer velebil umění za to, že člověku umožňuje na chvíli zapomenout na své utrpení. Každý může uvést mnoho jiných příkladů. Filosofie i umění jsou potřebami lidského ducha. Zatímco filosofie vyjadřuje své myšlenky v přesných formulacích a přímo, v uměleckých dílech se musí hledat hodnota ukrytá v citu pro krásno a ve smyslové podobě. Sblížením filosofie a umění je estetika jako nauka o krásném a také samozřejmě filosofie umění. (Anzenbacher) Krásné umění je svobodné. Má cíl samo v sobě. Není podřízeno vnějšímu cíli. Tím se odlišuje od veškeré řemeslně technické výroby. Krásné umění sděluje. Něco vyjadřuje. Je komunikativní. (Kant). Krásná umění se obvykle dělí na básnictví, hudbu, umění výtvarná a umění znázorňující (divadlo, tanec, film). Na jedné straně jde v umění o to, co sděluje, event. vyjadřuje, tedy o duchovní obsah. Na druhé straně je médium, materiál, v němž se toto sdělení či vyjádření uskutečňuje. V uměleckém díle se obě složky spojují v dokonalou jednotu obsahu a materiálu. Materiál umění lze nazvat smyslovou složkou (např. tony, barvy, tvary atd.). V umění se duchovní vyjadřuje ve smyslovém. Podle Aristotela ars imitatur naturam (umění napodobuje přirozenost). Druhé stvoření, jež koná člověk předpokládá první stvoření (přírodu) a zůstává k němu vztaženo. Přitom lidská umělecká tvorba napodobuje božské tvůrčí umění (T. Akvinský). Podle Kanta je umělecké dílo symbolem mravního dobra. Umění jako zprostředkovatel nevyslovitelného považuje Goethe. Heidegger chápe umění jako dějinnou pravdu bytí: je tvůrčím uchováním pravdy v díle.
Vztah filosofie a ideologie? Ideologie znamená v původním smyslu slova nauku o idejích. Původně tedy šlo o součást noetiky. Postupně došlo k jistému zamlžení jednoznačnosti tohoto pojmu a každý si pod ním představoval trochu něco jiného. Jednotlivé pohledy: (a) Marx např. chápal jako ideologická taková učení, která jsou v rozporu se zájmy dělnické třídy – ideologie je ohlupování lidu a je třeba ji zničit. Lenin rozlišoval několik ideologií, avšak pouze ideologii socializmu považoval za pozitivní.
Ideologická nadstavba: IDEJE (filosofie, nábož. ..) vědomí
odraz Materiální základna: Výroba (stav výrobních sil) (výrobní vztahy, stav výrobních sil ) bytí
K. Marx ve své teorii historického materializmu zastával toto pojetí: Filosofie, náboženství, ale také mravy, právní řád a umění jsou pouze duchovní nadstavbou nad materiální základnou. Toto schéma základna – nadstavba je třeba chápat takto: Materiální základna zahrnuje faktické životní poměry lidí, zvláště jejich ekonomickou situaci a výrobní vztahy, v nichž pracují. Duchovní nadstavba pouze odráží tuto materiální základnu. Filosofie, náboženství atd. jsou tudíž podle Marxe pouhými odrazy ekonomických vztahů lidí. Tuto nadstavbu Marx nazývá ideologií. K tomu přistupuje následující úvaha: Vládnoucí ideologií je ideologie vládnoucí třídy. Ideologie tedy má tendenci stabilizovat stávající mocenské poměry a ospravedlňovat je. Proto revoluce mění vládnoucí ideologii, neboť když se mění materiální základna, proměňuje se celá duchovní nadstavba. (Anzenbacher dodává, že u Marxe je ideologie v podstatě falešné vědomí, které v průběhu proletářské revoluce posléze samo od sebe mizí. Proto je marxismus v podstatě přesvědčením, že každá nemarxistická filosofie je ideologií a falešným vědomím).
(b) Pozitivistický pojem ideologie. Pozitivizmus je pojetí, které je charakterizováno dvěma věcmi: scientismem (víra v absolutní autoritu speciálních věd, především exaktních věd přírodních) a empirismem (názor, že smyslová zkušenost je jediným zdrojem poznání). Tradice pozitivizmu, která pochází z 19. století, doznala ve 20. století mnohé proměny, jako je novopozitivizmus a kritický racionalizmus. Ze scientisticko-empiristické základní tendence vyplývá nový pojem ideologie. Ideologie je para-teorie. To znamená, že oblast vědeckých teorií je scientismem a empirismem omezena na speciální vědy. Za ideologické se proto považují „teoreticky nelegitimní výroky, které jsou míněny jako teoretické, ale týkají se mimoteoretického obsahu“. Ideologické výroky jsou tedy výroky, o něčem, co nelze ani potvrdit, ani popřít pozorováním (empirismus), jsou to tedy především výroky metafyzické a náboženské.
Od filosofie se ideologie odlišuje tím, že je dogmatická a o svých tvrzeních nepochybuje. Některé ideologie začínaly jako filosofické názory. Hranice mezi ideologií a filosofií je dle mne hranicí mezi nezdravou sebejistou a zdravou sebekritikou vlastních možností. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo užíval tohoto slova v původním významu. Nauka o idejích dnes bohužel znamená něco jako „nauku o správných názorech“.