Vztah filosofie a speciálních věd. Co je filosofie a co jsou speciální vědy. Jak se historicky vyvíjel vztah mezi nimi (Aristoteles, Descartes, Kant, Hegel) a jaké koncepce jejich vztahů existují dnes (metafyzická, antropologická, pozitivistická). Může být filosofie vědou? Pojem vědeckosti: je širší než pojem vědeckosti ve smyslu vědeckosti speciálních věd? Jak se člení speciální vědy. Metody věd přírodních a společenských (problém hermeneutiky). Empirické a racionální ve vědě a filosofii. Vědy a filosofické kategorie.
Co je filosofie a co jsou speciální vědy Filosofie je láska k moudrosti. Má několik disciplín – metafyziku, noetiku, filosofickou antropologii, etiku, filosofii vědy, filosofii náboženství apod. Filosofie zkoumá svět jako celek a jde hlouběji než věda. Speciální vědy se zaobírají jednotlivými oblastmi výzkumu. Základní dělení je na vědy přírodní (např. chemie) a humanitní (psychologie, sociologie…).
Historický vývoj vztahu mezi vědami a filosofií ARISTOTELES. Metafyzika je: o věda o nadsmyslovém o věda o důvodech věcí o věda o jsoucnu jako jsoucnu a o tom, co mu jako takovému náleží Svým prvním vymezením připomíná Aristotelova metafyzika Platonovo pojetí, ale odlišuje se tím, že se snaží nalézt klíč k metafyzické skutečnosti v empirii (2. vymezení) a současně hledá svůj vlastní předmět, a to je neširší, třetí vymezení, totiž, že jí jde o bytí jako takové. Aristoteles sám nemluvil o metafyzice, ale o moudrosti (sofii), první filosofii (proté filosofia) či nauce o Bohu (theologiké).
Metafyzické spisy: poznání jsoucna jako jsoucna, nikoliv jednotlivých věcí. S tím souvisí i logika jako příprava na filosofii (Kategorie, Analytiky, Topiky). Přírodovědné spisy: Fyzika, O nebi, Meteorologie… Používá pojem fyziky jako prostor, čas, látka, příčina, pohyb. Vše v přírodě se děje pravidelně a účelně, což Aristoteles vysvětluje tak, že každá věc má na světě nějaký účel – tj. teleologie. V teleologickém pojetí se spojuje přírodní filosofie s metafyzikou. Aristoteles se také zabýval botanikou a zoologií. U rostlin – výživa, rozmnožování, u živočichů – mají navíc ještě pohyb a smysly, člověk je vybaven rozumem, myšlením. Metafyzika je první věda, fyzika je druhá. Metafyzika: obecné pojmy vyjadřují něco z bytnosti (esence) jsoucna, látka je možností existence, teprve formou dochází látka k uskutečnění. Látka klade odpor formě, která se sanží látku sobě přizpůsobit – stupňovitý vývoj. Čtyři příčiny jsoucna jsou: (1) látka (2) forma (3) působící příčina (4) účel Teologie – Bůh jako první příčina, která je dokonalou formou, je to čistý duch. DESCARTES Obsahem filosofie je Bůh a duše. Duše – myslím, tedy jsem. Bůh – mám v sobě ideu Boha, ta nemůže pocházet ani z empirie, ani z fantazie, neboť si jako bytost nedokonalá nemohu bytost dokonalou myslet. Z věd je nejjistější matematika, vše lze vysvětlit matematicky a mechanicky, smysly jsou nejisté. Filosofie se má dle Descarta přiblížit matematické přesnosti (princip dedukce). Vědu a filosofii spojuje kritický přístup a důvěra v racionální postupy, filosofie je stále „první filosofií“, ale v jiném smyslu – vztahuje se totiž k výzkumu lidského vědomí a jeho idejí. Filosofie se tak stává noetikou. Současně jde také o správnou metodu pro vědecké zkoumání.
KANT Filosofie by měla být stejně spolehlivá jako matematika a fyzika, ale v současné době to není možné, neboť je nekriticky dogmatickou. Je třeba zkoumat hranice lidského rozumu – ukazuje se, že až na etiku není rozum schopen překročit zkušenost. (podrobněji viz otázka 10). Podstatné je, že přetrvává noetický trend v chápání metafyziky, který Kant sdílí i s empirickým skepticizmem. Kant je podobně jako i Heidegger považován za ničitele metafyziky – ve skutečnosti jsou to však pouze ničitelé racionální metafyziky, což není totéž.
HEGEL Jeho záměrem bylo vytvořit jednotný výklad světa prostřednictvím systematicky pojaté filosofie. Ontologie, noetika a teologie tvoří u něho celek, jehož první skutečností je rozum. Všechno bytí je ztělesněním myšlenky a všechno dění je v podstatě pohybem pojmu. Myšlení a bytí pak mohou být prohlášeny za totožné a z toho Hegel vyvodil, že všechno rozumné je skutečné a všechno skutečné je rozumné. Jeho filosofie je logickým idealismem. Předmětem filosofie je pohyb ducha k absolutnu jakožto rozklad původní neuvědomělé jednoty do protikladných stavů a její následné obnovení na vyšší úrovni. Všechno skutečné je vývoj a jeho impulsem je spor. Původně se duch nachází ve stavu nevědomé identity, jejímž projevem je bytí a jeho pohyb a jejíž výrazem je logika. Duch pak prochází etapu jinobytí, v níž se objektivizuje do přírody a jejích procesů. Tuto etapu zachycuje filosofie přírody. Poslední fází je stav, kdy duch opět nalézá sama sebe a uvědomuje si sebe sama. Toho se týká filosofie ducha. Nejprve se duch začíná pozvedat k sebeuchopení na úrovni jednotlivce (subjektivní duch, spjatý s přírodou). V další fázi (objektivní duch) se duch ukazuje ve formě kolektivní rozumnosti, čímž se pak zabývá etika, filosofie státu, práva a dějin. V poslední fázi (absolutní duch) se objektivní a subjektivní duch spojují, ruší se rozpory mezi subjektem a objektem, myšlením a bytím, nekonečnem a konečnem. Nejvyšší formou absolutního ducha je filosofie, která dává jsoucnu pojmovou formu, stává se vyjádřením forem ducha, jeho proměn i trvání. Filosofie je idea, která myslí sebe sama. V Hegelově pojetí je tedy nutno chápat filosofii přísně vědecky a empirická věda je pouze jedna složka vývoje poznání. (Takové chápání filosofie mi připadá dosti problematické, Hegelovou zásluhou ale je, že na vztah bytí a vědomí nezapomněl, ačkoli ho vykládá pouze rozumově, tedy podle mne nedostatečně.)
Jaké koncepce vztahů mezi vědou a filosofií existují dnes?
(1) Metafyzická koncepce. Koncepce, která vidí místo jak pro filosofii, tak i pro vědu. Věda má zkoumat empirickou realitu, filosofie se má zabývat tím, co z této reality dělá celek a co jí nutně předchází jako podmínka jejího vzniku. Na rozdíl od dřívějších pojetí je dnes i v metafyzice věnován větší prostor empirické realitě, jsou zde stále patrnější snahy z ní vycházet i při zkoumáních metafyzických. (2) Antropologická filosofie. Je bud širším podkladem humanitních věd, či je dokonce považována za humanitní nauku. Pro tuto koncepci je charakteristické, že se snaží sblížit filosofii a antropologii a udělat z filosofie cosi lidsky blízkého, co vyjadřuje něco z existenčního světa lidského prožívání. (Jiný zdroj) Člověk jako téma vědy. Každé vědecké zkoumání, jehož tématem je člověk, se dnes nazývá antropologií (z řec. antropos – člověk). Je však nutno rozlišovat filosofickou a ne filosofickou. Ponecháme-li stranou antropologii teologickou, jde v ne-filosofické antropologii o zkoumání člověka speciálními vědami. Zde je bohatá paleta možností: antropologie biologická, lékařská, kybernetická, pedagogická, ale i sociální a kulturní. Tyto antropologické speciální vědy mají jednu věc společnou: za určitých metodických předpokladů studují dílčí aspekty lidského bytí. Čím se liší filosofická antropologie od jiných antropologií, např. od antropologie lékařské, nebo biologické? Člověka lze zkoumat anatomicky, fyziologicky, biologicky a psychologicky a tímto způsobem objasňovat různé jeho aspekty. Ale i kdybychom shrnuli všechny tyto rozličné aspekty, neukázalo by to člověka jako takového. Neboť člověk není ani anatomicky preparovaný skelet, ani fyziologicky fungující organismus, ani to, co na něm zkoumají různé psychologie. Na rozdíl od takových antropologií je filosofie jediná disciplína, která se snaží postihnout člověka jako takového a v celku, neboť filosofie je vůbec zaměřena na celek a není speciální vědou. Celkový smysl lidského bytí je možno určit jedině tehdy, když se podaří vidět esenci člověka celkově. (3) Pozitivistická. Tato koncepce filosofii jako takovou odsouvá do pozadí. Comte rozlišuje tři vývojové etapy lidského vědění, první se vyznačovala náboženstvím, druhá metafyzikou, třetí vědeckostí. Lidské poznání dospívá tím, že se stává vědeckým, spolehlivě zkoumat lze pouze to, co je nám dáno v naší zkušenosti. (Jiný zdroj) Tvůrcem pozitivizmu a pozitivistické filosofie je A. Comte (1798 – 1857). Tento přístup k člověku využívá různých druhů empirických zkoumání. Například statická zkoumání týkající se vzdělání, zdravotního vztahu, reálné mzdy. Jeho závěry mají být opřeny o co možno nejúplnější souhrn materiálu. Zákony týkající se člověka a společnosti mají být formulovány kvantitativně. Důležité je zmínit, že taková zkoumání se snaží o závěry ve smyslu průměrných lidských poměrů. Že tedy nezkoumá jen elity, nebo výjimky a tak dochází k demokratizaci v přístupu k člověku. Kritici pozitivizmu namítají, že se orientuje na zdůraznění obecného proti jednotlivému, pracuje se společným a hromadným, a tak zanedbává jevy jedinečné a neopakovatelné. Člověk je přece také neopakovatelný, nenahraditelný, nevystižitelný a nepropočitatelný jedinec. Z hlediska vědy je nositelem překvapení, chaosu a nepořádku – je svobodný. V mnoha situacích se řídí mimoracionálními impulsy (city, náladami, vírami a prožitky).
Může být filosofie vědou? Filosofie nemůže být vědou – což to její dosavadní výsledky nedosvědčují? Filosofie dodnes nenalezla svou metodu – a hledat metodu pro filosofii, to už znamená filosofovat. Filosofie nemá pevně stanovenou metodu. Jak by mohla být vědou? Právě proto, že filosofie nemá svou metodickou redukci, má být více než vědou.
Pojem vědeckosti je širší než pojem vědeckosti ve smyslu speciálních věd? Pokud tedy trváme na tom, že filosofie vědou být prostě musí (musí poskytovat všem lidem vědění úplně zdarma, stačí si jen přečíst pár knih), pak také musíme trvat na tom, že její pojetí vědeckosti musí být širší. To znamená, že filosofie si nemůže dělat nárok na takovou jsitotu, jako vědy speciální, neboť zkoumá věci, které jsou empirické realitě dosti vzdáleny. To znamená, že pod pojmem vědeckosti musíme zahrnout „logickou pochopitelnost“ a „nerozpornost se základními znaky empirické reality“.
Jak se člení speciální vědy? (1) empirické (přírodní) vědy. zkoumají empirickou realitu empirickými metodami. (2) humanitní (sociální) vědy. zkoumají člověka a lidskou společnost, berou ohled na zvláštnosti zkoumání něčeho takového. (3) formální vědy. formální vědy jsou nezávislé na konkrétních empirických obsazích, jsou to disciplíny svým založením teoretické. a. matematika – zkoumá hlavně kvantitu – měřitelnost b. logika – zkoumá čistou formu usuzování
Empirické a racionální ve vědě a filosofii Filosofie vychází z empirické reality, ale snaží se tuto realitu přesáhnout. K tomu slouží především různé logické metody. Je ovšem otázka, nakolik je oprávněné užívat logiku v metafyzice. Pak bychom ovšem museli hledat intuitivním způsobem. Filosofie si klade empirickou realitu jako danost. Tento svět se mně nyní jeví takto. Co to způsobuje? A zpětně – co to vykazuje o světovém bytí? Pro filosofii je propojenost jsoucna s vědomím vždy klíčovou otázkou. Veškerá naše realita je však vědomá, pokud je něco nevědomého, nemůže to do naší reality vstoupit. Věda si ovšem neklade takové „hloupé otázky“. Věda zůstává se svým uvažováním vždy v dosahu empirie a v tomto ohledu dosahuje vynikajících výsledků. Základem vědy je uchopování empirické reality jako něčeho předmětného. Mezi vědeckou empirií a racionalitou je úzký vztah. Rysy vědeckosti jsou: přesnost, systémovost, ověřitelnsot, praktická použitelnost… a další.
Vědy a filosofické kategorie Filosofické kategorie můžeme chápat bud jako noetické (v Kantově pojetí), či kategorie ontologické (v pojetí Aristotelově). Obecně se pod pojmem kategorie rozumí nějaké hledisko, ze kterého zkoumáme a pod které podřazujeme jednotlivá jsoucna. Existují též kategorie přírodní filosofie, jako třeba látka či pohyb. Ačkoli věda v mnoha ohledech překonala tyto kategorie a vytvořila si vlastní termíny, některé kategorie se dnes staly natolik rozšířenými, že se dostaly i do běžné řeči. A každý vědec přeci mluví přirozeným jazykem. Kromě toho mohou nové filosofické kategorie pomoci udělat z vědeckého obrazu světa ucelený obraz, ale jak už bylo řečen
Vztah filosofie a speciálních věd
Vztah filosofie a speciálních věd. Co je filosofie a co jsou speciální vědy. Jak se historicky vyvíjel vztah mezi nimi (Aristoteles, Descartes, Kant, Hegel) a jaké koncepce jejich vztahů existují dnes (metafyzická, antropologická, pozitivistická). Může být filosofie vědou? Pojem vědeckosti: je širší než pojem vědeckosti ve smyslu vědeckosti speciálních věd? Jak se člení speciální vědy. Metody věd přírodních a společenských (problém hermeneutiky). Empirické a racionální ve vědě a filosofii. Vědy a filosofické kategorie.
Co je filosofie a co jsou speciální vědy Filosofie je láska k moudrosti. Má několik disciplín – metafyziku, noetiku, filosofickou antropologii, etiku, filosofii vědy, filosofii náboženství apod. Filosofie zkoumá svět jako celek a jde hlouběji než věda. Speciální vědy se zaobírají jednotlivými oblastmi výzkumu. Základní dělení je na vědy přírodní (např. chemie) a humanitní (psychologie, sociologie…).
Historický vývoj vztahu mezi vědami a filosofií ARISTOTELES. Metafyzika je: o věda o nadsmyslovém o věda o důvodech věcí o věda o jsoucnu jako jsoucnu a o tom, co mu jako takovému náleží Svým prvním vymezením připomíná Aristotelova metafyzika Platonovo pojetí, ale odlišuje se tím, že se snaží nalézt klíč k metafyzické skutečnosti v empirii (2. vymezení) a současně hledá svůj vlastní předmět, a to je neširší, třetí vymezení, totiž, že jí jde o bytí jako takové. Aristoteles sám nemluvil o metafyzice, ale o moudrosti (sofii), první filosofii (proté filosofia) či nauce o Bohu (theologiké).
Metafyzické spisy: poznání jsoucna jako jsoucna, nikoliv jednotlivých věcí. S tím souvisí i logika jako příprava na filosofii (Kategorie, Analytiky, Topiky). Přírodovědné spisy: Fyzika, O nebi, Meteorologie… Používá pojem fyziky jako prostor, čas, látka, příčina, pohyb. Vše v přírodě se děje pravidelně a účelně, což Aristoteles vysvětluje tak, že každá věc má na světě nějaký účel – tj. teleologie. V teleologickém pojetí se spojuje přírodní filosofie s metafyzikou. Aristoteles se také zabýval botanikou a zoologií. U rostlin – výživa, rozmnožování, u živočichů – mají navíc ještě pohyb a smysly, člověk je vybaven rozumem, myšlením. Metafyzika je první věda, fyzika je druhá. Metafyzika: obecné pojmy vyjadřují něco z bytnosti (esence) jsoucna, látka je možností existence, teprve formou dochází látka k uskutečnění. Látka klade odpor formě, která se sanží látku sobě přizpůsobit – stupňovitý vývoj. Čtyři příčiny jsoucna jsou: (1) látka (2) forma (3) působící příčina (4) účel Teologie – Bůh jako první příčina, která je dokonalou formou, je to čistý duch. DESCARTES Obsahem filosofie je Bůh a duše. Duše – myslím, tedy jsem. Bůh – mám v sobě ideu Boha, ta nemůže pocházet ani z empirie, ani z fantazie, neboť si jako bytost nedokonalá nemohu bytost dokonalou myslet. Z věd je nejjistější matematika, vše lze vysvětlit matematicky a mechanicky, smysly jsou nejisté. Filosofie se má dle Descarta přiblížit matematické přesnosti (princip dedukce). Vědu a filosofii spojuje kritický přístup a důvěra v racionální postupy, filosofie je stále „první filosofií“, ale v jiném smyslu – vztahuje se totiž k výzkumu lidského vědomí a jeho idejí. Filosofie se tak stává noetikou. Současně jde také o správnou metodu pro vědecké zkoumání.
KANT Filosofie by měla být stejně spolehlivá jako matematika a fyzika, ale v současné době to není možné, neboť je nekriticky dogmatickou. Je třeba zkoumat hranice lidského rozumu – ukazuje se, že až na etiku není rozum schopen překročit zkušenost. (podrobněji viz otázka 10). Podstatné je, že přetrvává noetický trend v chápání metafyziky, který Kant sdílí i s empirickým skepticizmem. Kant je podobně jako i Heidegger považován za ničitele metafyziky – ve skutečnosti jsou to však pouze ničitelé racionální metafyziky, což není totéž.
HEGEL Jeho záměrem bylo vytvořit jednotný výklad světa prostřednictvím systematicky pojaté filosofie. Ontologie, noetika a teologie tvoří u něho celek, jehož první skutečností je rozum. Všechno bytí je ztělesněním myšlenky a všechno dění je v podstatě pohybem pojmu. Myšlení a bytí pak mohou být prohlášeny za totožné a z toho Hegel vyvodil, že všechno rozumné je skutečné a všechno skutečné je rozumné. Jeho filosofie je logickým idealismem. Předmětem filosofie je pohyb ducha k absolutnu jakožto rozklad původní neuvědomělé jednoty do protikladných stavů a její následné obnovení na vyšší úrovni. Všechno skutečné je vývoj a jeho impulsem je spor. Původně se duch nachází ve stavu nevědomé identity, jejímž projevem je bytí a jeho pohyb a jejíž výrazem je logika. Duch pak prochází etapu jinobytí, v níž se objektivizuje do přírody a jejích procesů. Tuto etapu zachycuje filosofie přírody. Poslední fází je stav, kdy duch opět nalézá sama sebe a uvědomuje si sebe sama. Toho se týká filosofie ducha. Nejprve se duch začíná pozvedat k sebeuchopení na úrovni jednotlivce (subjektivní duch, spjatý s přírodou). V další fázi (objektivní duch) se duch ukazuje ve formě kolektivní rozumnosti, čímž se pak zabývá etika, filosofie státu, práva a dějin. V poslední fázi (absolutní duch) se objektivní a subjektivní duch spojují, ruší se rozpory mezi subjektem a objektem, myšlením a bytím, nekonečnem a konečnem. Nejvyšší formou absolutního ducha je filosofie, která dává jsoucnu pojmovou formu, stává se vyjádřením forem ducha, jeho proměn i trvání. Filosofie je idea, která myslí sebe sama. V Hegelově pojetí je tedy nutno chápat filosofii přísně vědecky a empirická věda je pouze jedna složka vývoje poznání. (Takové chápání filosofie mi připadá dosti problematické, Hegelovou zásluhou ale je, že na vztah bytí a vědomí nezapomněl, ačkoli ho vykládá pouze rozumově, tedy podle mne nedostatečně.)
Jaké koncepce vztahů mezi vědou a filosofií existují dnes?
(1) Metafyzická koncepce. Koncepce, která vidí místo jak pro filosofii, tak i pro vědu. Věda má zkoumat empirickou realitu, filosofie se má zabývat tím, co z této reality dělá celek a co jí nutně předchází jako podmínka jejího vzniku. Na rozdíl od dřívějších pojetí je dnes i v metafyzice věnován větší prostor empirické realitě, jsou zde stále patrnější snahy z ní vycházet i při zkoumáních metafyzických. (2) Antropologická filosofie. Je bud širším podkladem humanitních věd, či je dokonce považována za humanitní nauku. Pro tuto koncepci je charakteristické, že se snaží sblížit filosofii a antropologii a udělat z filosofie cosi lidsky blízkého, co vyjadřuje něco z existenčního světa lidského prožívání. (Jiný zdroj) Člověk jako téma vědy. Každé vědecké zkoumání, jehož tématem je člověk, se dnes nazývá antropologií (z řec. antropos – člověk). Je však nutno rozlišovat filosofickou a ne filosofickou. Ponecháme-li stranou antropologii teologickou, jde v ne-filosofické antropologii o zkoumání člověka speciálními vědami. Zde je bohatá paleta možností: antropologie biologická, lékařská, kybernetická, pedagogická, ale i sociální a kulturní. Tyto antropologické speciální vědy mají jednu věc společnou: za určitých metodických předpokladů studují dílčí aspekty lidského bytí. Čím se liší filosofická antropologie od jiných antropologií, např. od antropologie lékařské, nebo biologické? Člověka lze zkoumat anatomicky, fyziologicky, biologicky a psychologicky a tímto způsobem objasňovat různé jeho aspekty. Ale i kdybychom shrnuli všechny tyto rozličné aspekty, neukázalo by to člověka jako takového. Neboť člověk není ani anatomicky preparovaný skelet, ani fyziologicky fungující organismus, ani to, co na něm zkoumají různé psychologie. Na rozdíl od takových antropologií je filosofie jediná disciplína, která se snaží postihnout člověka jako takového a v celku, neboť filosofie je vůbec zaměřena na celek a není speciální vědou. Celkový smysl lidského bytí je možno určit jedině tehdy, když se podaří vidět esenci člověka celkově. (3) Pozitivistická. Tato koncepce filosofii jako takovou odsouvá do pozadí. Comte rozlišuje tři vývojové etapy lidského vědění, první se vyznačovala náboženstvím, druhá metafyzikou, třetí vědeckostí. Lidské poznání dospívá tím, že se stává vědeckým, spolehlivě zkoumat lze pouze to, co je nám dáno v naší zkušenosti. (Jiný zdroj) Tvůrcem pozitivizmu a pozitivistické filosofie je A. Comte (1798 – 1857). Tento přístup k člověku využívá různých druhů empirických zkoumání. Například statická zkoumání týkající se vzdělání, zdravotního vztahu, reálné mzdy. Jeho závěry mají být opřeny o co možno nejúplnější souhrn materiálu. Zákony týkající se člověka a společnosti mají být formulovány kvantitativně. Důležité je zmínit, že taková zkoumání se snaží o závěry ve smyslu průměrných lidských poměrů. Že tedy nezkoumá jen elity, nebo výjimky a tak dochází k demokratizaci v přístupu k člověku. Kritici pozitivizmu namítají, že se orientuje na zdůraznění obecného proti jednotlivému, pracuje se společným a hromadným, a tak zanedbává jevy jedinečné a neopakovatelné. Člověk je přece také neopakovatelný, nenahraditelný, nevystižitelný a nepropočitatelný jedinec. Z hlediska vědy je nositelem překvapení, chaosu a nepořádku – je svobodný. V mnoha situacích se řídí mimoracionálními impulsy (city, náladami, vírami a prožitky).
Může být filosofie vědou? Filosofie nemůže být vědou – což to její dosavadní výsledky nedosvědčují? Filosofie dodnes nenalezla svou metodu – a hledat metodu pro filosofii, to už znamená filosofovat. Filosofie nemá pevně stanovenou metodu. Jak by mohla být vědou? Právě proto, že filosofie nemá svou metodickou redukci, má být více než vědou.
Pojem vědeckosti je širší než pojem vědeckosti ve smyslu speciálních věd? Pokud tedy trváme na tom, že filosofie vědou být prostě musí (musí poskytovat všem lidem vědění úplně zdarma, stačí si jen přečíst pár knih), pak také musíme trvat na tom, že její pojetí vědeckosti musí být širší. To znamená, že filosofie si nemůže dělat nárok na takovou jsitotu, jako vědy speciální, neboť zkoumá věci, které jsou empirické realitě dosti vzdáleny. To znamená, že pod pojmem vědeckosti musíme zahrnout „logickou pochopitelnost“ a „nerozpornost se základními znaky empirické reality“.
Jak se člení speciální vědy? (1) empirické (přírodní) vědy. zkoumají empirickou realitu empirickými metodami. (2) humanitní (sociální) vědy. zkoumají člověka a lidskou společnost, berou ohled na zvláštnosti zkoumání něčeho takového. (3) formální vědy. formální vědy jsou nezávislé na konkrétních empirických obsazích, jsou to disciplíny svým založením teoretické. a. matematika – zkoumá hlavně kvantitu – měřitelnost b. logika – zkoumá čistou formu usuzování
Empirické a racionální ve vědě a filosofii Filosofie vychází z empirické reality, ale snaží se tuto realitu přesáhnout. K tomu slouží především různé logické metody. Je ovšem otázka, nakolik je oprávněné užívat logiku v metafyzice. Pak bychom ovšem museli hledat intuitivním způsobem. Filosofie si klade empirickou realitu jako danost. Tento svět se mně nyní jeví takto. Co to způsobuje? A zpětně – co to vykazuje o světovém bytí? Pro filosofii je propojenost jsoucna s vědomím vždy klíčovou otázkou. Veškerá naše realita je však vědomá, pokud je něco nevědomého, nemůže to do naší reality vstoupit. Věda si ovšem neklade takové „hloupé otázky“. Věda zůstává se svým uvažováním vždy v dosahu empirie a v tomto ohledu dosahuje vynikajících výsledků. Základem vědy je uchopování empirické reality jako něčeho předmětného. Mezi vědeckou empirií a racionalitou je úzký vztah. Rysy vědeckosti jsou: přesnost, systémovost, ověřitelnsot, praktická použitelnost… a další.
Vědy a filosofické kategorie Filosofické kategorie můžeme chápat bud jako noetické (v Kantově pojetí), či kategorie ontologické (v pojetí Aristotelově). Obecně se pod pojmem kategorie rozumí nějaké hledisko, ze kterého zkoumáme a pod které podřazujeme jednotlivá jsoucna. Existují též kategorie přírodní filosofie, jako třeba látka či pohyb. Ačkoli věda v mnoha ohledech překonala tyto kategorie a vytvořila si vlastní termíny, některé kategorie se dnes staly natolik rozšířenými, že se dostaly i do běžné řeči. A každý vědec přeci mluví přirozeným jazykem. Kromě toho mohou nové filosofické kategorie pomoci udělat z vědeckého obrazu světa ucelený obraz, ale jak už bylo řečen