V květnu 1945 je Rudá armáda přítomná na území Rumunska, Bulharska, Polska, Československa, Jugoslávie, Německa a Rakouska. Ve většině těchto zemí se komunisté, kteří hráli rozhodující úlohu v ozbrojeném odporu proti nacismu, těší velké vážnosti. Kromě Albánie a Jugoslávie, kde jsou natolik silní, že mohou od začátku vládnout sami bez podpory sovětské armády, se dostávají k moci v koaličních vládách – ty uskutečňují významné reformy (rozdělení pozemků velkých vlastníků, znárodnění velkoprůmyslu a zavedení plánované ekonomiky podle sovětského vzoru.)
O poválečném uspořádání světa jednaly ještě během války konference Velké trojky, kterou tvořili nejvyšší představitelé hlavních válčících států protihitlerovské koalice: generální tajemník ÚV Všesvazové komunistické strany a předseda vlády SSSR Josif Vissarionovič Stalin, prezident USA Franklin Delano Roosevelt a předseda vlády Velké Británie Winston Spencer Churchill. První konference Velké trojky se konala ve dnech 28. listopadu – 1. porsince 1943 v íránském Teheránu. V době konání další konference Velké trojky v Jaltě na Krymu 4. – 11. února 1945 ovládala sovětská armáda již velkou většinu východní a jihovýchodní Evropy a stála jen několik desítek kilometrů od Berlína. Sovětský svaz mocensky ovládal východní a střední Evropu a Roosevelt dal navíc v Jaltě najevo, že ho tato oblast příliš nezajímá. Spojené státy měly navíc eminentně zájem o Evropu západní, dále o Japonsko a tichomořské ostrovy.
Dobytí Berlína Rudou armádou na přelomu dubna a května 1945 ukázalo, že se Sovětský svaz stal mocností, která bude silně ovlivňovat vývoj zemí střední a jihovýchodní Evropy včetně samotného Německa. Po skončení války si Sovětský svaz začal vytvářet kondominium států ve střední a východní Evropě, které bylo pod jeho přímým vlivem. Tato skupina zemí se později stala známou jako tzv. „sovětský blok“, a nepochybně posílila jeho postavení ve světě,dala mu nové příležitosti a možnosti a současně se pro něj stala zdrojem problémů a napětí. Jako jeden z vítězů druhé světové války, měl Sovětský svaz jistou dobu po válce značnou politickou moc a autoritu, která však poměrně rychle erodovala. Postavení Sovětského svazu v důsledku války zesílilo také na asijském kontinentu, zvláště ovšem po vítězství čínských komunistů v občanské válce v roce 1949.
Jedním z nástrojů dalšího utužení sovětské kontroly nad východní Evropou bylo založení Informačního byra komunistických stran (zkráceně se užívá pojem Informbyro, nebo také Kominforma) ve dnech 22. – 27. září 1947. V projevu sovětského delegáta Andreje Ždanova se objevilo základní klišé o rozdělení světa na dva nepřátelské tábory, které minimálně do poloviny 80. let určovalo ideologii a propagandu Sovětského svazu a zemí jeho bloku.
Ukázalo se, že v Evropě nezůstalo kromě SSSR žádné mocenské centrum. Washington dospěl k závěru, že je třeba zformulovat koncepci evropské politiky, která by již nebyla založena jen na vojenských opatřeních.
Zásadní krok učinil G. Marshall ve svém projevu na Harvardově univerzitě 5. června 1947, kde vylíčil rozvrat evropských ekonomik a neschopnost měst dodávat venkovu průmyslové zboží výměnou za potraviny. Zdůraznil, že nedostatek potravin pak nutí vlády, aby je ze svých omezených valutových prostředků kupovaly v cizině. Marshall zdůraznil, že tento začarovaný kruh musí být s americkou pomocí prolomen, aby se tak zabránilo krizi, která by měla vážné důsledky i pro ekonomiku USA. Vyzval proto evropské státy, aby projednaly své finanční problémy a definovaly požadavky na výši americké pomoci, která by odstranila jejich pasivní obchodní bilanci a uvolnila zdroje pro obnovu, investice a rozvoj.
Pozvání se formálně týkalo také Sovětského svazu a východoevropských států, americké ministerstvo zahraničí bylo však přesvědčeno, že ho Moskva odmítne. Marshall preventivně zdůraznil, že žádná vláda, která by chtěla svými manévry zabránit obrodě ostatních, nemůže očekávat americkou pomoc. Současně prosadil další podmínku, že státy žádající o zapojení do plánu musely mj. zveřejnit detailní informace o svých národních hospodářstvích, což byl požadavek, o kterém se takřka jistě dalo předpokládat, že ho Moskva odmítne.
Sovětský svaz sice přijal pozvání na úvodní pařížskou konferenci, záhy ji však sovětský delegát V. Molotov opustil. Odmítl poskytnout Spojeným státům údaje o ekonomice Sovětského svazu a plán odsoudil jako vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí a snahu Spojených států dostat evropské země pod svoji kontrolu. Ty středoevropské země, které měly o plán zájem (Československo, Polsko, Finsko), Moskva donutila k odmítnutí. Marshallův plán, schválený americkým Kongresem na jaře 1948, se tedy týkal jen západoevropských států.
S prohlubující se rozdělováním Evropy na dva tábory, které velmi zřetelně demonstrovaly reakce na Marshallův plán, Stalin urychloval plné přebírání moci komunistickými stranami ve východoevropských zemích. Současně kladl také stále větší důraz na ideologickou jednotu zemí sovětského bloku, uskutečňovanou prostřednictvím Informbyra, jehož založení bylo konkrétní odpovědí Moskvy na vyhlášení Marshallova plánu.
Další reakcí Moskvy na americké kroky byl pokus zvrátit vývoj v západní Evropě a znemožnit přijetí amerických projektů. Krátce po založení Informbyra dostaly komunistické strany v západní Evropě nové instrukce – měly se pokusit svrhnout vlády a zahájit akce proti přijetí Marshallova plánu.
Po Stalinově smrti 5. března 1953 došlo v Sovětském svazu k pokusu o změnu dosavadního systému vládnutí, i když vlastní podstata systému zůstala nedotčena. Nebezpečný přechod od Stalinovy brutální diktatury k modifikovanému autoritářství proběhl relativně klidně. Stalinova smrt ovšem znamenala jen začátek boje o moc uvnitř sovětské elity. Tento boj proběhl mezi několika mocenskými centry: komunistickou stranou, právním a hospoářským aparátem, tajnou policií, armádou a členy stranické elity (Chruščov, Malenkov, Molotov atd.). Stalinova diktatura byla nahrazena kolektivním vedením.
Vládnoucí elita si musela uvědomit nutnost změn – během jara 1953 nové vedení v rámci politiky tzv. nového kurzu zastavilo politické procesy a oprášilo za Stalina zcela opomíjené leninské principy: vnitrostranickou demokracii, odmítlo kult osobnosti apod.
Jednoznačným vládcem Sovětského svazu se poté stal s podporou stranického aparátu a armády Chruščov. Při posilování své mocenské základny používal Chruščov analogickou taktiku jako Stalin. Na důležitá místa dosazoval svoje lidi. Chruščov se více věnoval i zahraniční politice – Stalin zavedl Sovětský svaz a země jeho bloku do mezinárodní izolace, Chruščov vedl v září 1954 delegaci do ČLR. Rok 1955 byl rokem průlomů – uzavření mírové smlouvy s Rakouskem, ženevská konference s nejvyššími představiteli USA, Velké Británie a Francie. V květnu 1955 byla založena Varšavská smlouva jako vojensko-politický pakt zemí sovětského bloku, krátce poté dochází k navázání diplomatických vztahů s SRN. Vyvrcholením Chruščovovy diplomatické aktivity byla cesta do Indie, Barmy a Afghánistánu, demonstrující novou sovětskou politiku vůči Třetímu světu. Přicházejí vlny destalinizace, odstraňování pozůstatků minulosti a uvolňování aktivity lidu. První vlna destalinizace trvala do léta 1956, v dubnu 1956 bylo rozpuštěno Informbyro. Události v Polsku a Maďarsku v létě a na podzim 1956 však další destalinizaci zastavily.
Sovětský svaz nátlakem na Polsko a především likvidací maďarské revoluce velmi názorně předvedl limity své nové politiky vůči zemím bloku. „Nový“ sovětský přístup se lišil jen rozsahem a charakterem represálií.
V září 1959 Chruščov navštěvuje Spojené státy, to nepřineslo sice výsledky v podobě konkrétních dohod, ukazují se ale možnosti sovětské politiky mírového soužití. Chruščov v několika etapách snižoval počty sovětské armády.
Po sestřelení amerického špionážního letadla U-2 nad Sverdlovskem 1. května 1960 prudce zhoršilo vztahy se Spojenými státy. O několik týdnů později se zhoršují i vztahy s ČLR. Zhoršení mezinárodního ostavení SSSR na počátku 60. let bylo provázeno řadou potíží ve vnitřní politice a národním hospodářství. Typicky nedomyšlenou akcí bylo umístění sovětských jaderných raket na Kubě v létě 1962 – tzv. karibská krize, měla za následek ztrátu mezinárodní prestiže a ponížení SSSR.
Chruščovův pád v polovině října 1964 byl důsledkem jeho dlouhodobých neúspěchů ve vnitřní a zahraniční politice.
Ve srovnání s Chruščevovem se nové sovětské vedení jevilo jako opatrné. Hlavním charakteristický rysem nové Brežněvovy vlády bylo další posílení mocenského a ideologického monopolu komunistické strany. Přes dvacet následujících let se v SSSR nestalo nic, co by záměrně oslabilo vedoucí roli KSSS. Do popředí v zahraničněpo litické sféře se Brežněv dostal až v souvislosti s Pražským jarem a v roce 1968 s invazí Varšavské smlouvy do Československa. Normalizace v Československu za vedení Gustava Husáka byla doprovázena nastolením tzv. Brežněvovy doktríny, která podtrhávala starou praxi omezené suverenity států sovětského bloku. Intervence v Československu však vyvolala problémy ve vztazích Sovětského svazu vůči Rumunsku a Jugoslávii a dočasně zhoršila jeho zahraničněpolitické postavení.
Pozornost vlády si vynucovalo také disidentské hnutí, které se v Sovětském svazu začalo rozvíjet od přelomu 50. a 60. let.
Problém neostalinismu
Po otřesech druhé pol. 50. a téměř celých 60. let se stabilizoval sovětský blok i jeho součásti. Tento typ stabilizace se často označuje pojmem neostalinismus, ačkoliv neměl s původním stalinismem příliš mnoho společného.
Nové vedení převzalo Sovětský svaz v dosti chaotickém stavu a pokud chtělo chaos odstranit , muselo stabilizaci uskutečňovat také skrze určité změny. Snaha o nápravu v rámci poststalinských poměrů představovala kvadraturu kruhu a na přelomu 60. a 70. let se jako nejpříznačnější objevuje politika, jejímž cílem je vymazat ze sovětských reálií většinu toho, co přinesl vývoj po roce 1953, resp. 1956, a navázat na pevné a osvědčené poměry stalinské éry. Pouze v tomto slova smyslu je pak možné akceptovat pojem neostalinismus jako označení pro brežněvovskou éru po roce 1970, jejímiž průvodními znaky byla rehabilitace Stalina.
Zásadní rozdíl spočíval ale v tom, že stalinismus i ve své pozdní poválečné podobě stále představoval kreativní fázi vývoje sovětského systému. Naproti tomu brežněvismus byl pokusem o údržbu tohoto systému ve fázi, kdy začal ztrácet dynamiku a schopnost dalšího rozvoje.
Stalinský model absolutní kontroly byl vystřídán nejprve rozvolněním a poté nahrazen formalizovanou a formální soustavou pravidel, která poněkud redukovala možnosti sovětské arbitráže ve prospěch místních komunistických garnitur.
Charakter změny vztahů uvnitř sovětského bloku nebyl pouze jeho vnitřní záležitostí, ale odehrával se v situaci, kdy Sovětský svaz na přelomu 60. a 70. let začal stále výrazněji zaostávat za západním světem.
Vrcholu své moci dosáhl Brežněv v letech 1976 – 1977, kdy také vrcholil kult jeho osobnosti. Od roku 1976 začal být nazýván „vůdcem“, což byl termín rezervovaný dříve pro Stalina. V roce 1977 byl přijata tzv. brežněvova ústava SSSR, která zdůrazňovala vedoucí roli KSSS. Brežněv sám byl tehdy těžce nemocen, když pak 10. listopadu 1982 zemřel, z prezidentů vyšel vítězně J. Andropov.
Rozpad
V letech 1988 – 1989 zachvátilo také země východní Evropy, které dosud tvořili sovětský blok, velké reformní hnutí. Postoj Moskvy vůči jejímu vnějšímu impériu e za Gorbačova vyvíjel od odmítání reforem, přes váhání až po jejich podporu. Během prvních dvou let v úřadě sledoval Gorbačov vůči zemím bloku politiku, která byla odrazem vývoje v Sovětském svazu samém. Dá se shrnout do konstatování, že prosazoval posílení spolupráce, modernizaci ekonomik, restrukturalizaci a rozvoj nových forem spolupráce. Moskva začala oslabovat své dřívější sevření bloku, stále více zdůrazňovala odpovědnost komunistických stran jednotlivých zemí za rozvoj a osud socialismu.
Evoluce sovětských názorů na vztahy se zeměmi bloku skončila v roce 1989 tím, že Moskva přiznala jejich národům právo si zvolit cestu svého dalšího vývoje. Moskva nyní zdůrazňovala oprávněnost a nutnost různých cest k socialismu, samostatnost každé komunistické strany a jejich odpovědnosti vůči lidem své země.
Posledním krokem, který otevřel cestu k revolucím, byl Gorbačovův projev v Radě Evropy v e Štrasburku 6. července 1989: „Sociální a politický řád v té, či oné zemi se měnil v minulosti a může se měnit i napříště. Je to však výsadní záležitost národů samých a jejich volby. Jakékoliv zasahování do vnitřních záležitostí, jakékoliv pokusy omezit svrchovanost států, jak přátel a spojenců, tak kohokoliv, jsou nepřijatelné.“
Příklady svržení totalitních režimů
PolskoPo referendu na podzim 1987 se politická situace v Polsku ustálila v podobě prostoru, ve kterém Solidarita i vláda zaujímaly vyvažující se postavení. Lidé byli unaveni, ekonomika nefungovala a životní úroveň klesala. Nerozhodný stav vedl na obou stranách (vláda-opozice) k poznání, že je nutná změna, což umožňovala skutečnost, že Moskva v té době nejevila zájem o zasahování do vnitřních polských věcí. Obě strany začaly uvažovat o možných podobách vzájemného kompromisu, ale ani jedna nepočítala s úplným zánikem režimu.
7. dubna 1989 byl schválen volební zákon se změnou volen z celostátní listiny, dále byly přijaty ústavní novely o zřízení senátu a úřadu prezidenta. 13. dubna státní rada vyhlásila volby do obou komor parlamentu na 4. a 18. června.
ČeskoslovenskoRežim zde byl nadále odhodlán zamezit vzniku spontánního společenského a politického hnutí, což beze zbytku prokázal na počátku ledna 1989, kdy za použití síly potlačil demonstrace, které se odehrávaly u příležitosti 30. výročí smrti Jana Palacha v centru Prahy (tzv. Palachův týden). 21. ledna pak zasáhl také proti lidem, kteří se vydali na pouť k Palachovu hrobu.
Hned na počátku pražských demonstrací Státní bezpečnost 16. ledna 1989 zadržela a ve vyšetřovací vazbě umístila Václava Havla a další představitele nezávislých iniciativ.
Režim v únoru přijal novou legislativu (tzv. pendrekové zákony), která znemožňovala konání neschválených manifestací v centru Prahy a poskytovala policii širší možnosti při jejich potlačování. Vedoucí straničtí představitelé jako Jakeš a Fojtík soustavně napadali nezávislé iniciativy jako antisocialistické síly a zcela jednoznačně vylučovali jakoukoliv možnost o dialogu.
KSČ se však začala dostávat do úzkých. Ze sovětské strany sílil vliv probíhající přestavby. Soudržnost režimu se začíná postupně drolit.
Začínají se množit situace poskytující příležitost k projevům nesouhlasu a nezávislého vystupování. Svou podporu nezávislému hnutí v Československu vyjádřili i sousedé, především již postkomunističtí Poláci.
Ve dnech 11. – 12. října 1989 se sešlo plénum ÚV KSČ, na kterém M. Jakeš prohlásil, že strana je sice odhodlána k zásadním demokratickým změnám, ale nikdy neustoupí „antisocialistickým silám“ kolem Charty 77.
Na 17. listopad 1989 byla po řadě průtahů povolena manifestace, která měla původně připomenout 50. výročí nacistického zásahu proti českým vysokým školám a uctít památku Jana Opletala. Shromáždění se ale změnilo v protestní pochod, jehož účastníci požadovali rezignaci stávající mocenské garnitury a změnu režimu.
Ve srovnání s předchozí nehybností se vývoj po 17. listopadu začal odvíjet závratným tempem, což vedlo známého britského historika T. Ashe k prohlášení: „Polsku to trvalo 10 let, Maďarsku 10 měsíců, Československu to možná bude trvat 10 dnů.“ V noci z 19. na 20. listopadu vytvořilo několik opozičních skupin v pražském Realistickém divadle hnutí Občanské fórum, v Bratislavě se ustanovilo analogické hnutí Verejnost proti násiliu. 21. listopadu zahájil premiér Adamec několikadenní jednání u kulatého stolu s představiteli Občanského fóra. Mezitím se 24. listopadu sešel ÚV KSČ, který přijal demisi stávajícího vedení a novým generálním tajemníkem byl zvolen Karel Urbánek.
Změny probíhaly příliš pomalu a Občanské fórum vystoupilo s požadavkem na uspořádání generální stávky na Letenské pláni. Režim velmi rychle ztrácí politickou i praktickou schopnost čelit masovým demonstracím, selhávaly všechny tradiční opory moci: KSČ ztratila kontrolu nad sdělovacími prostředky, členská základna strany se vzbouřila proti vedení atd.
Federální shromáždění přijalo 23. ledna 1990 ústavní zákon o odvolání a povolání nových poslanců. Vyvíjí se politická pluralita – již na počátku roku 1990 působilo v Československu více než 200 politických subjektů.
Dne 27. února pak Federální shromáždění schválilo volební zákon pro federální parlamentní volby. Volby proběhly ve dnech 8. – 9. června 1990, zúčastnilo se jich 96 procent oprávněných voličů. Volby a jejich výsledky znamenaly zánik starého režimu.
Vývoj a rozpad sovětského mocenského bloku
V květnu 1945 je Rudá armáda přítomná na území Rumunska, Bulharska, Polska, Československa, Jugoslávie, Německa a Rakouska. Ve většině těchto zemí se komunisté, kteří hráli rozhodující úlohu v ozbrojeném odporu proti nacismu, těší velké vážnosti. Kromě Albánie a Jugoslávie, kde jsou natolik silní, že mohou od začátku vládnout sami bez podpory sovětské armády, se dostávají k moci v koaličních vládách – ty uskutečňují významné reformy (rozdělení pozemků velkých vlastníků, znárodnění velkoprůmyslu a zavedení plánované ekonomiky podle sovětského vzoru.)
O poválečném uspořádání světa jednaly ještě během války konference Velké trojky, kterou tvořili nejvyšší představitelé hlavních válčících států protihitlerovské koalice: generální tajemník ÚV Všesvazové komunistické strany a předseda vlády SSSR Josif Vissarionovič Stalin, prezident USA Franklin Delano Roosevelt a předseda vlády Velké Británie Winston Spencer Churchill. První konference Velké trojky se konala ve dnech 28. listopadu – 1. porsince 1943 v íránském Teheránu. V době konání další konference Velké trojky v Jaltě na Krymu 4. – 11. února 1945 ovládala sovětská armáda již velkou většinu východní a jihovýchodní Evropy a stála jen několik desítek kilometrů od Berlína. Sovětský svaz mocensky ovládal východní a střední Evropu a Roosevelt dal navíc v Jaltě najevo, že ho tato oblast příliš nezajímá. Spojené státy měly navíc eminentně zájem o Evropu západní, dále o Japonsko a tichomořské ostrovy.
Dobytí Berlína Rudou armádou na přelomu dubna a května 1945 ukázalo, že se Sovětský svaz stal mocností, která bude silně ovlivňovat vývoj zemí střední a jihovýchodní Evropy včetně samotného Německa. Po skončení války si Sovětský svaz začal vytvářet kondominium států ve střední a východní Evropě, které bylo pod jeho přímým vlivem. Tato skupina zemí se později stala známou jako tzv. „sovětský blok“, a nepochybně posílila jeho postavení ve světě,dala mu nové příležitosti a možnosti a současně se pro něj stala zdrojem problémů a napětí. Jako jeden z vítězů druhé světové války, měl Sovětský svaz jistou dobu po válce značnou politickou moc a autoritu, která však poměrně rychle erodovala. Postavení Sovětského svazu v důsledku války zesílilo také na asijském kontinentu, zvláště ovšem po vítězství čínských komunistů v občanské válce v roce 1949.
Jedním z nástrojů dalšího utužení sovětské kontroly nad východní Evropou bylo založení Informačního byra komunistických stran (zkráceně se užívá pojem Informbyro, nebo také Kominforma) ve dnech 22. – 27. září 1947. V projevu sovětského delegáta Andreje Ždanova se objevilo základní klišé o rozdělení světa na dva nepřátelské tábory, které minimálně do poloviny 80. let určovalo ideologii a propagandu Sovětského svazu a zemí jeho bloku.
Ukázalo se, že v Evropě nezůstalo kromě SSSR žádné mocenské centrum. Washington dospěl k závěru, že je třeba zformulovat koncepci evropské politiky, která by již nebyla založena jen na vojenských opatřeních.
Zásadní krok učinil G. Marshall ve svém projevu na Harvardově univerzitě 5. června 1947, kde vylíčil rozvrat evropských ekonomik a neschopnost měst dodávat venkovu průmyslové zboží výměnou za potraviny. Zdůraznil, že nedostatek potravin pak nutí vlády, aby je ze svých omezených valutových prostředků kupovaly v cizině. Marshall zdůraznil, že tento začarovaný kruh musí být s americkou pomocí prolomen, aby se tak zabránilo krizi, která by měla vážné důsledky i pro ekonomiku USA. Vyzval proto evropské státy, aby projednaly své finanční problémy a definovaly požadavky na výši americké pomoci, která by odstranila jejich pasivní obchodní bilanci a uvolnila zdroje pro obnovu, investice a rozvoj.
Pozvání se formálně týkalo také Sovětského svazu a východoevropských států, americké ministerstvo zahraničí bylo však přesvědčeno, že ho Moskva odmítne. Marshall preventivně zdůraznil, že žádná vláda, která by chtěla svými manévry zabránit obrodě ostatních, nemůže očekávat americkou pomoc. Současně prosadil další podmínku, že státy žádající o zapojení do plánu musely mj. zveřejnit detailní informace o svých národních hospodářstvích, což byl požadavek, o kterém se takřka jistě dalo předpokládat, že ho Moskva odmítne.
Sovětský svaz sice přijal pozvání na úvodní pařížskou konferenci, záhy ji však sovětský delegát V. Molotov opustil. Odmítl poskytnout Spojeným státům údaje o ekonomice Sovětského svazu a plán odsoudil jako vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí a snahu Spojených států dostat evropské země pod svoji kontrolu. Ty středoevropské země, které měly o plán zájem (Československo, Polsko, Finsko), Moskva donutila k odmítnutí. Marshallův plán, schválený americkým Kongresem na jaře 1948, se tedy týkal jen západoevropských států.
S prohlubující se rozdělováním Evropy na dva tábory, které velmi zřetelně demonstrovaly reakce na Marshallův plán, Stalin urychloval plné přebírání moci komunistickými stranami ve východoevropských zemích. Současně kladl také stále větší důraz na ideologickou jednotu zemí sovětského bloku, uskutečňovanou prostřednictvím Informbyra, jehož založení bylo konkrétní odpovědí Moskvy na vyhlášení Marshallova plánu.
Další reakcí Moskvy na americké kroky byl pokus zvrátit vývoj v západní Evropě a znemožnit přijetí amerických projektů. Krátce po založení Informbyra dostaly komunistické strany v západní Evropě nové instrukce – měly se pokusit svrhnout vlády a zahájit akce proti přijetí Marshallova plánu.
Po Stalinově smrti 5. března 1953 došlo v Sovětském svazu k pokusu o změnu dosavadního systému vládnutí, i když vlastní podstata systému zůstala nedotčena. Nebezpečný přechod od Stalinovy brutální diktatury k modifikovanému autoritářství proběhl relativně klidně. Stalinova smrt ovšem znamenala jen začátek boje o moc uvnitř sovětské elity. Tento boj proběhl mezi několika mocenskými centry: komunistickou stranou, právním a hospoářským aparátem, tajnou policií, armádou a členy stranické elity (Chruščov, Malenkov, Molotov atd.). Stalinova diktatura byla nahrazena kolektivním vedením.
Vládnoucí elita si musela uvědomit nutnost změn – během jara 1953 nové vedení v rámci politiky tzv. nového kurzu zastavilo politické procesy a oprášilo za Stalina zcela opomíjené leninské principy: vnitrostranickou demokracii, odmítlo kult osobnosti apod.
Jednoznačným vládcem Sovětského svazu se poté stal s podporou stranického aparátu a armády Chruščov. Při posilování své mocenské základny používal Chruščov analogickou taktiku jako Stalin. Na důležitá místa dosazoval svoje lidi. Chruščov se více věnoval i zahraniční politice – Stalin zavedl Sovětský svaz a země jeho bloku do mezinárodní izolace, Chruščov vedl v září 1954 delegaci do ČLR. Rok 1955 byl rokem průlomů – uzavření mírové smlouvy s Rakouskem, ženevská konference s nejvyššími představiteli USA, Velké Británie a Francie. V květnu 1955 byla založena Varšavská smlouva jako vojensko-politický pakt zemí sovětského bloku, krátce poté dochází k navázání diplomatických vztahů s SRN. Vyvrcholením Chruščovovy diplomatické aktivity byla cesta do Indie, Barmy a Afghánistánu, demonstrující novou sovětskou politiku vůči Třetímu světu. Přicházejí vlny destalinizace, odstraňování pozůstatků minulosti a uvolňování aktivity lidu. První vlna destalinizace trvala do léta 1956, v dubnu 1956 bylo rozpuštěno Informbyro. Události v Polsku a Maďarsku v létě a na podzim 1956 však další destalinizaci zastavily.
Sovětský svaz nátlakem na Polsko a především likvidací maďarské revoluce velmi názorně předvedl limity své nové politiky vůči zemím bloku. „Nový“ sovětský přístup se lišil jen rozsahem a charakterem represálií.
V září 1959 Chruščov navštěvuje Spojené státy, to nepřineslo sice výsledky v podobě konkrétních dohod, ukazují se ale možnosti sovětské politiky mírového soužití. Chruščov v několika etapách snižoval počty sovětské armády.
Po sestřelení amerického špionážního letadla U-2 nad Sverdlovskem 1. května 1960 prudce zhoršilo vztahy se Spojenými státy. O několik týdnů později se zhoršují i vztahy s ČLR. Zhoršení mezinárodního ostavení SSSR na počátku 60. let bylo provázeno řadou potíží ve vnitřní politice a národním hospodářství. Typicky nedomyšlenou akcí bylo umístění sovětských jaderných raket na Kubě v létě 1962 – tzv. karibská krize, měla za následek ztrátu mezinárodní prestiže a ponížení SSSR.
Chruščovův pád v polovině října 1964 byl důsledkem jeho dlouhodobých neúspěchů ve vnitřní a zahraniční politice.
Ve srovnání s Chruščevovem se nové sovětské vedení jevilo jako opatrné. Hlavním charakteristický rysem nové Brežněvovy vlády bylo další posílení mocenského a ideologického monopolu komunistické strany. Přes dvacet následujících let se v SSSR nestalo nic, co by záměrně oslabilo vedoucí roli KSSS. Do popředí v zahraničněpo litické sféře se Brežněv dostal až v souvislosti s Pražským jarem a v roce 1968 s invazí Varšavské smlouvy do Československa. Normalizace v Československu za vedení Gustava Husáka byla doprovázena nastolením tzv. Brežněvovy doktríny, která podtrhávala starou praxi omezené suverenity států sovětského bloku. Intervence v Československu však vyvolala problémy ve vztazích Sovětského svazu vůči Rumunsku a Jugoslávii a dočasně zhoršila jeho zahraničněpolitické postavení.
Pozornost vlády si vynucovalo také disidentské hnutí, které se v Sovětském svazu začalo rozvíjet od přelomu 50. a 60. let.
Problém neostalinismu
Po otřesech druhé pol. 50. a téměř celých 60. let se stabilizoval sovětský blok i jeho součásti. Tento typ stabilizace se často označuje pojmem neostalinismus, ačkoliv neměl s původním stalinismem příliš mnoho společného.
Nové vedení převzalo Sovětský svaz v dosti chaotickém stavu a pokud chtělo chaos odstranit , muselo stabilizaci uskutečňovat také skrze určité změny. Snaha o nápravu v rámci poststalinských poměrů představovala kvadraturu kruhu a na přelomu 60. a 70. let se jako nejpříznačnější objevuje politika, jejímž cílem je vymazat ze sovětských reálií většinu toho, co přinesl vývoj po roce 1953, resp. 1956, a navázat na pevné a osvědčené poměry stalinské éry. Pouze v tomto slova smyslu je pak možné akceptovat pojem neostalinismus jako označení pro brežněvovskou éru po roce 1970, jejímiž průvodními znaky byla rehabilitace Stalina.
Zásadní rozdíl spočíval ale v tom, že stalinismus i ve své pozdní poválečné podobě stále představoval kreativní fázi vývoje sovětského systému. Naproti tomu brežněvismus byl pokusem o údržbu tohoto systému ve fázi, kdy začal ztrácet dynamiku a schopnost dalšího rozvoje.
Stalinský model absolutní kontroly byl vystřídán nejprve rozvolněním a poté nahrazen formalizovanou a formální soustavou pravidel, která poněkud redukovala možnosti sovětské arbitráže ve prospěch místních komunistických garnitur.
Charakter změny vztahů uvnitř sovětského bloku nebyl pouze jeho vnitřní záležitostí, ale odehrával se v situaci, kdy Sovětský svaz na přelomu 60. a 70. let začal stále výrazněji zaostávat za západním světem.
Vrcholu své moci dosáhl Brežněv v letech 1976 – 1977, kdy také vrcholil kult jeho osobnosti. Od roku 1976 začal být nazýván „vůdcem“, což byl termín rezervovaný dříve pro Stalina. V roce 1977 byl přijata tzv. brežněvova ústava SSSR, která zdůrazňovala vedoucí roli KSSS. Brežněv sám byl tehdy těžce nemocen, když pak 10. listopadu 1982 zemřel, z prezidentů vyšel vítězně J. Andropov.
Rozpad
V letech 1988 – 1989 zachvátilo také země východní Evropy, které dosud tvořili sovětský blok, velké reformní hnutí. Postoj Moskvy vůči jejímu vnějšímu impériu e za Gorbačova vyvíjel od odmítání reforem, přes váhání až po jejich podporu. Během prvních dvou let v úřadě sledoval Gorbačov vůči zemím bloku politiku, která byla odrazem vývoje v Sovětském svazu samém. Dá se shrnout do konstatování, že prosazoval posílení spolupráce, modernizaci ekonomik, restrukturalizaci a rozvoj nových forem spolupráce. Moskva začala oslabovat své dřívější sevření bloku, stále více zdůrazňovala odpovědnost komunistických stran jednotlivých zemí za rozvoj a osud socialismu.
Evoluce sovětských názorů na vztahy se zeměmi bloku skončila v roce 1989 tím, že Moskva přiznala jejich národům právo si zvolit cestu svého dalšího vývoje. Moskva nyní zdůrazňovala oprávněnost a nutnost různých cest k socialismu, samostatnost každé komunistické strany a jejich odpovědnosti vůči lidem své země.
Posledním krokem, který otevřel cestu k revolucím, byl Gorbačovův projev v Radě Evropy v e Štrasburku 6. července 1989: „Sociální a politický řád v té, či oné zemi se měnil v minulosti a může se měnit i napříště. Je to však výsadní záležitost národů samých a jejich volby. Jakékoliv zasahování do vnitřních záležitostí, jakékoliv pokusy omezit svrchovanost států, jak přátel a spojenců, tak kohokoliv, jsou nepřijatelné.“
Příklady svržení totalitních režimů
7. dubna 1989 byl schválen volební zákon se změnou volen z celostátní listiny, dále byly přijaty ústavní novely o zřízení senátu a úřadu prezidenta. 13. dubna státní rada vyhlásila volby do obou komor parlamentu na 4. a 18. června.
Hned na počátku pražských demonstrací Státní bezpečnost 16. ledna 1989 zadržela a ve vyšetřovací vazbě umístila Václava Havla a další představitele nezávislých iniciativ.
Režim v únoru přijal novou legislativu (tzv. pendrekové zákony), která znemožňovala konání neschválených manifestací v centru Prahy a poskytovala policii širší možnosti při jejich potlačování. Vedoucí straničtí představitelé jako Jakeš a Fojtík soustavně napadali nezávislé iniciativy jako antisocialistické síly a zcela jednoznačně vylučovali jakoukoliv možnost o dialogu.
KSČ se však začala dostávat do úzkých. Ze sovětské strany sílil vliv probíhající přestavby. Soudržnost režimu se začíná postupně drolit.
Začínají se množit situace poskytující příležitost k projevům nesouhlasu a nezávislého vystupování. Svou podporu nezávislému hnutí v Československu vyjádřili i sousedé, především již postkomunističtí Poláci.
Ve dnech 11. – 12. října 1989 se sešlo plénum ÚV KSČ, na kterém M. Jakeš prohlásil, že strana je sice odhodlána k zásadním demokratickým změnám, ale nikdy neustoupí „antisocialistickým silám“ kolem Charty 77.
Na 17. listopad 1989 byla po řadě průtahů povolena manifestace, která měla původně připomenout 50. výročí nacistického zásahu proti českým vysokým školám a uctít památku Jana Opletala. Shromáždění se ale změnilo v protestní pochod, jehož účastníci požadovali rezignaci stávající mocenské garnitury a změnu režimu.
Ve srovnání s předchozí nehybností se vývoj po 17. listopadu začal odvíjet závratným tempem, což vedlo známého britského historika T. Ashe k prohlášení: „Polsku to trvalo 10 let, Maďarsku 10 měsíců, Československu to možná bude trvat 10 dnů.“ V noci z 19. na 20. listopadu vytvořilo několik opozičních skupin v pražském Realistickém divadle hnutí Občanské fórum, v Bratislavě se ustanovilo analogické hnutí Verejnost proti násiliu. 21. listopadu zahájil premiér Adamec několikadenní jednání u kulatého stolu s představiteli Občanského fóra. Mezitím se 24. listopadu sešel ÚV KSČ, který přijal demisi stávajícího vedení a novým generálním tajemníkem byl zvolen Karel Urbánek.
Změny probíhaly příliš pomalu a Občanské fórum vystoupilo s požadavkem na uspořádání generální stávky na Letenské pláni. Režim velmi rychle ztrácí politickou i praktickou schopnost čelit masovým demonstracím, selhávaly všechny tradiční opory moci: KSČ ztratila kontrolu nad sdělovacími prostředky, členská základna strany se vzbouřila proti vedení atd.
Federální shromáždění přijalo 23. ledna 1990 ústavní zákon o odvolání a povolání nových poslanců. Vyvíjí se politická pluralita – již na počátku roku 1990 působilo v Československu více než 200 politických subjektů.
Dne 27. února pak Federální shromáždění schválilo volební zákon pro federální parlamentní volby. Volby proběhly ve dnech 8. – 9. června 1990, zúčastnilo se jich 96 procent oprávněných voličů. Volby a jejich výsledky znamenaly zánik starého režimu.