Nejstarší dějiny Moravanů jsou důležité tím, že je s nimi spojena památka první srážky řecko-slovanského východu s germánsko-latinským západem na naší půdě. Toto střetávání má i význam politický, kulturní – jazykový, náboženský. Starou Moravou rozumíme největší část dnešní Moravy a Dolní Rakousy až k Dunaji spolu se Slovenskem.
V roce 796 Karel Veliký avarskou říši zničil. Ovoce tohoto vítězství ale nesklízel Karel, nýbrž slovanská knížata z okolí, která získala na Avarech velikou kořist. To posílilo moc Moravanů natolik, že se mohla pokusit o převzetí moci v kmeni a o zřízení státu, s nímž se setkali ve franské říši. V jejich čele stanul Mojmír I. (okolo 830 – 846), jemuž se nejen podařilo zlomit moc kmenových institucí, ale také prosadit přijetí křtu z bavorského Pasova (831, zřejmě přijal křest). Na dějinné scéně se objevil kolem roku 830 jako panovník říše, pro niž se později ujal název Velká Morava (tohoto názvu užil jako první byzantský císař Konstantinos Porfyrogennetos, ve významu „vzdálená Morava“). Knížata začala stavět kamenné kostely a osazovat je kněžími z Bavor, severní Itálie a z byzantské Dalmácie. Na naše území směřovaly před polovinou 9. století církevní misie hlavně z Bavorska – z Řezna do Čech, Pasova na Moravu a ze Salcburku po jižní Slovensko a po Korutany. Velkomoravská říše byla prvním útvarem na našem území, který je možné označit jako ranou formu státu. Z původního jihomoravského jádra se postupně rozšířila a zahrnula oblasti na Slovensku, v jižním Polsku v Čechách a mezi Dunajem a Tisou. Roku 843 se na základě verdunské smlouvy rozdělila Francká říše na tři státní celky: západofranckou říši (základ pozdější Francie), východofranckou (pozdější Německo) a tzv. Lotharingii (sahající od severního moře do severní Itálie). S římskou císařskou korunou byla nejčastěji spjata říše východofrancká, ta byla také dědicem šíření impéria a katolické církve ve střední Evropě.
Francká říše byla tehdy stále více oslabována vnitřními boji, ztrácela kontrolu nad územími na východní hranici. Když se tyto boje skončily rozdělením říše smlouvou ve Verdunu r. 843, obdržel nově vzniklou východofranckou říši energický Ludvík Němec – hned přikročil k obnovení autority říše u kmenů na východní hranici. R. 844 připravil ofenzívu proti Polabským Slovanům. Češi se domnívali, že se uchrání, jestliže přijmou, po příkladu Moravanů, křest. Vyslali proto v roce 845 čtrnáct ze svých knížat k Ludviku Němci do Řezna, aby se tu dali pokřtít. Příštího roku ale L. Němec napadl křesťanskou Moravu.
K významným událostem patřil i Mojmírův útok na knížete Pribinu v Nitře ve 30. letech 9 století a připojení Nitry k jeho vlastnímu panství. Mezi historiky není shoda o tom, jaké bylo vlastně Pribinovo postavení – zda byl vládcem zvláštního kmene či příslušník moravské aristokracie. Pribina postavil také svůj kostel, když se dostal do sporu s Mojmírem a byl kolem let 833 – 836 vypovězen ze země, byl pokřtěn. Uchytil se nakonec jako francký vazal u Balatonu, kde si okolo svého nového hradu Blatnohradu – Mosaburgu vytvořil vlastní knížectví.
Mojmírův synovec Rostislav se ujal vlády r. 846 jako křesťan a s podporou východofranckého krále Ludvíka II. Němce, jemuž složil slib věrnosti. Rastislav se snažil o osamostatnění moravské církve závislé dosud na biskupství v Pasově. Konečným cílem mohlo být jen arcibiskupství nezávislé na říši a podřízené přímo papeži. Nejdříve bylo třeba sjednotit církevní učení a praxi a mít dostatek vzdělaných kněží. Rostislav se proto obrátil asi roku 861 k papeži s žádostí o vyslání učitele, jemuž by bylo možno všechny tyto úkoly svěřit. Když se nedočkal odpovědi, požádal o učitele v Byzancii – Konstantinopole (Cařihrad). Byzantský císař Michal III. a patriarcha Fotios pro tento úkol zvolili dva bratry, Konstantina (Filosofa, Cyrila) a Metoděje. Úmyslem Cařihradu zřejmě bylo vytvořit na Moravě církev východního typu (vlastní liturgický, tj. bohoslužebný jazyk) a udržovat s Velkou Moravou trvalé styky. Této alianci čelil Ludvík Němec roku 864 uzavřením vojenského spojenectví s bulharským chánem. Byzantská misie záhy rozšířila své působení i do Panonie na Kocelovo knížectví, tím vyvolala prudký odpor bavorského episkopátu, jehož územní práva byla narušena.
Konstantin se již osvědčil v náboženských poselstvích k Arabům a Chazarům. Byli sice Řekové, ale pocházeli ze Soluně, kde se mluvilo slovansky, a proto tento jazyk dobře ovládali. Bratři působili přes tři roky nejen v moravských knížectvích, ale i v Kocelově Panonii, do bohoslužby zavedli jazyk slovanský (slovanská liturgie – slovanská mše; dříve jen jazyk latinský a řecký) a vychovali si dost žáků. Když se vraceli domů, dosáhli v Římě od papeže Hadriána II. schválení slovanského jazyka bohoslužebného. Konstantin vstoupil v Římě do kláštera jako mnich Cyril, Metoděje posvětil papež na arcibiskupa a poslal jej na žádost zpět k Slovanům dunajským (870). Měl pravomoc nad Panonií; tím porušil práva francké církve, proto byl r. 870 soudem bavorských biskupů uvržen do vězení. Konstantin vytvořil i zvláštní písmo přizpůsobené hláskám slovanského jazyka, tzv. hlaholici.*)
Rostislav se dostával do silnějších sporů s Ludvíkem Němcem. V r. 864 ho Ludvík oblehl v hradě Děvíně (u Bratislavy) a donutil ho k poddání se. Rostislavův pád nakonec přivodily domácí spory – jeho synovec Svatopluk, který spravoval jeden z administrativních okrsků Velké Moravy, se snažil o vlastní politiku. R. 869 dokonce uzavřel separátní mír s říší. Rostislav se pokusil dát Svatopluka zavraždit, sám ale upadl do jeho léčky a Svatopluk ho vydal Ludvíkovi, který ho nechal oslepit a zavřít do kláštera. Vládcem Velké Moravy se stal Svatopluk, nestačil se ale ujmout vlády. Na Moravu zaútočil Ludvíkův syn Karloman a bez odporu ji obsadil. Svatopluka dal r. 870 uvěznit a pokoušel se Moravu spravovat jako říšské území. Moravané povstali (domnívali se, že Svatopluk zahynul) a zvolili si knížetem jeho příbuzného Slavomíra. Karolom chtěl použít k uklidnění situace Svatopluka – postavil ho do čela vojska. Když vojsko obléhalo „Rostislavovo staré město“ (hradiště Valy u Mikulčic), přešel Svatopluk na stranu obléhaných a spolu s nimi bavorské vojsko porazil. Byl uzavřen r. 874 s Ludvíkem Němcem ve Forchheimu mír. Svatopluk se zavázal (stejně jako Čechové) odvádět Frankům tribut a složil slib věrnosti. Východofrancká říše si nakrátko zajistila mír a vliv na východní hranici a Svatopluk si otevřel cestu k vlastním výbojům. V těchto letech přijal na Svatoplukově dvoře od Metoděje křest i přemyslovec Bořivoj, což vyvolalo v Čechách povstání, vedené dle některých pramenů knížetem Strojmírem, ale bylo potlačeno s podílem moravského vojska. Po Bořivojově smrti (ca 888, 889) převzal Svatopluk vládu nad Čechami. Nový stav potvrdil i r. 890 při mírové smlouvě s Velkou Moravou východofrancký král Arnulf.
Za vlády Svatopluka dosáhla Velkomoravská říše vrcholného mocenského rozmachu. Vedle Kyjevské Rusi a Bulharska byla třetí z tehdejších velikých slovanských říší. Vznik a růst moravského státu byl umožněn tím, že rostl počet obyvatel, dále se zvyšovala zemědělská prosperita – to dovolovalo zvýšit počet bojovníků, velmožů i dalších obyvatel hradských měst. Mimo společnost stáli pouze nesvobodní otroci a čeleď, osobní svoboda Moravanů zůstala zachována. Stát jim pouze uložil daně a povinnosti, zbavil je ale rozhodovat o společných záležitostech. Byla omezena jejich svoboda. Knížata s panovníkem rozhodovala o všech státních záležitostech a měla hlavní podíl na jeho správě. Vedle knížat existovala vrstva bohatých velmožů, neměli ale žádné velké statky, žili spíše z důchodů státu. Jádro státu tvořila skupina hradských měst na jižní Moravě a v oblasti bratislavské brány; významným centrem byla Nitra. K tomuto jádru byly připojeny menší okrajové územní celky, spravované úředníky panovníka, nesoucí původně avarský titul župan. Hl. úkolem územní správy bylo vybírání daní. Za Mojmíra a Rastislava podléhala církevní správa biskupovi v Pasově, za Svatopluka byla předána Metodějovi. Vojsko se postupně vyrovnalo až armádě francké říše a dovolilo tak Svatoplukovi podniknout výboje. Zaútočil na Vislany v jižním Polsku, zajal zde zdejšího knížete a na Moravě ho nechal pokřtít. Vedl ale více válek s „pohany“ – na východním Slovensku donutil tamější kmen k přijmutí křtu a vyslal k nim biskupa Wichinga. Velké boje vedl o franckou Panonii a současně obsadil Čechy a i Srbsko (882 – 883). Tak vznikla už okolo roku 880 velká říše. Svatopluk přitom využíval křesťanství jako politického prostředku. R. 871 vypudil ze země bavorské kněze, říše tak trpěla jejich nedostatkem – proto se obrátil do Říma, po papežově zásahu byl osvobozen Metoděj a r. 873 se octl na Moravě, kde mu Svatopluk podřídil celou moravskou církev. Složitým způsobem probíhalo vytváření organizační struktury moravské církve. Příčinou byl dvojí „původ“ kněžstva – misie byzantská a francká. Obě skupiny si držely různou mentalitu danou odlišnými rysy vývoje východního a západního křesťanství a jejich rivalitu ovlivnil i znovu se vyhrocující spor mezi Římem a Cařihradem. Celý spor řešil papež v r. 880 ve prospěch Metoděje i Velké Moravy. Řím si uvědomoval význam slovanských misií pro šíření vlastního vlivu, ocenil specifika Metodějova postavení a na tom základě zřídil moravské arcibiskupství pod jeho vedením. Zároveň byl papežem zajištěn rovnovážný podíl „latinského“ duchovenstva na církevní organizaci Velké Moravy – jeho představitelem se stal v hodnosti nitranského biskupa Šváb Wiching.) Metodějovo působení bylo od počátku poznamenáno spory o slovanskou liturgii, které komplikovaly Svatoplukovy plány – záměr získat pro Moravu arcibiskupství. Arcibiskupa měl, ten ale nebyl arcibiskupem Moravským, ale sirmijsko-pannonským. Obrátil se r. 880 na papeže s tím, že předal svou zemi sv. Petru jakožto patronu papežství, a tím se vymanil ze všech vazeb na světské vládce, především na říši – Velká Morava se tak stala rovnoprávným členem rodiny evropských států, Metoděj se stal arcibiskupem Moravy a dostal podřízeného biskupa (sufragána) se sídlem v Nitře. Stal se jím kněz ze Švábska Viching. Osobním Metodějovým vítězstvím bylo papežské povolení užívat vedle latinské i slovanskou liturgii). Latinští kněží v čele s Vichingem se s tím nehodlali smířit a spor přenesli před papeže – nakonec rozhodl papež Štěpán V. v neprospěch Metoděje a slovanskou liturgii zakázal. Metoděj označil za svého nástupce Gorazada, Řím ale jako podmínku jeho uznání požadoval jisté ústupky, které se týkaly liturgického jazyka. Protože „slovanská“ strana odmítla na dohodu přistoupit, vyvolala Svatoplukův hněv, a proto a Gorazd byl z Moravy se svými stoupenci vyhnán. Po Metodějově smrti r. 885 vyhnal Svatopluk všechny ty Metodějovy žáky, kteří se nehodlali vzdát slovanské liturgie. Většina se jich uchýlila do Bulharska, kde se tak zachovalo cyrilometodějské písemnictví, zprostředkované odtud na Rus. Druhým centrem slovanské liturgie se stalo Chorvatsko. R. 890 se Svatopluk dohodl s králem franské říše Arnulfem tak, že uzná Svatoplukovy výboje, zejména držení Čech a že mu Svatopluk bude zachovávat věrnost.
Na sklonku 9. století se objevila nová hrozba z východu, kočovné madarské kmeny, které si hledaly prostor k usídlení v dolním Podunají. V r. 893 porazily Bulhary a vytlačily je za Dunaj, v následujícím roce zemřel Svatopluk.
Po Svatoplukově smrti (894) se říše počala drobit. Proniknutí maďarských kočovných kmenů do Uherské nížiny přivodilo v letech 903 – 907 její rozklad. Svatoplukův nástupce Mojmír II. (894–906) s námahou potlačoval vnitřní opozici. Nedokázal zabránit odtržení Čechů a Srbů (895 a 897). V roce 900 Madaři (do té doby kolísající mezi Mojmírem a Arnulfem) obsadili Panonii a přivedli do ní všechen svůj lid, do té doby přebývající za Karpaty. Tehdy se Bavoři spojili s Mojmírem, ale Madaři udeřili v r. 906 na Velkou Moravu a v bitvě někde na Slovensku rozbili Mojmírovu armádu. Padla většina moravských velmožů (Bavoři se vzchopili k akci až r. 907, byli však poraženi u Bratislavy) a pád Velké Moravy byl zpečetěn. Mojmír II. se pokoušel zachránit stát novým obrácením se o podporu k papežské kurii a k říši východofrancké. Asi v r. 903 – 904 utrpělo moravské vojsko velkou porážku od Madarů, kteří pak zpustošili Moravu, některé prameny hovoří o vylidnění Moravy. Poslední nadějí bylo r. 907 v bitvě u Bratislavě bavorské vojsko, které byla ale také zničeno.
Velká Morava
Nejstarší dějiny Moravanů jsou důležité tím, že je s nimi spojena památka první srážky řecko-slovanského východu s germánsko-latinským západem na naší půdě. Toto střetávání má i význam politický, kulturní – jazykový, náboženský. Starou Moravou rozumíme největší část dnešní Moravy a Dolní Rakousy až k Dunaji spolu se Slovenskem.
V roce 796 Karel Veliký avarskou říši zničil. Ovoce tohoto vítězství ale nesklízel Karel, nýbrž slovanská knížata z okolí, která získala na Avarech velikou kořist. To posílilo moc Moravanů natolik, že se mohla pokusit o převzetí moci v kmeni a o zřízení státu, s nímž se setkali ve franské říši. V jejich čele stanul Mojmír I. (okolo 830 – 846), jemuž se nejen podařilo zlomit moc kmenových institucí, ale také prosadit přijetí křtu z bavorského Pasova (831, zřejmě přijal křest). Na dějinné scéně se objevil kolem roku 830 jako panovník říše, pro niž se později ujal název Velká Morava (tohoto názvu užil jako první byzantský císař Konstantinos Porfyrogennetos, ve významu „vzdálená Morava“). Knížata začala stavět kamenné kostely a osazovat je kněžími z Bavor, severní Itálie a z byzantské Dalmácie. Na naše území směřovaly před polovinou 9. století církevní misie hlavně z Bavorska – z Řezna do Čech, Pasova na Moravu a ze Salcburku po jižní Slovensko a po Korutany. Velkomoravská říše byla prvním útvarem na našem území, který je možné označit jako ranou formu státu. Z původního jihomoravského jádra se postupně rozšířila a zahrnula oblasti na Slovensku, v jižním Polsku v Čechách a mezi Dunajem a Tisou. Roku 843 se na základě verdunské smlouvy rozdělila Francká říše na tři státní celky: západofranckou říši (základ pozdější Francie), východofranckou (pozdější Německo) a tzv. Lotharingii (sahající od severního moře do severní Itálie). S římskou císařskou korunou byla nejčastěji spjata říše východofrancká, ta byla také dědicem šíření impéria a katolické církve ve střední Evropě.
Francká říše byla tehdy stále více oslabována vnitřními boji, ztrácela kontrolu nad územími na východní hranici. Když se tyto boje skončily rozdělením říše smlouvou ve Verdunu r. 843, obdržel nově vzniklou východofranckou říši energický Ludvík Němec – hned přikročil k obnovení autority říše u kmenů na východní hranici. R. 844 připravil ofenzívu proti Polabským Slovanům. Češi se domnívali, že se uchrání, jestliže přijmou, po příkladu Moravanů, křest. Vyslali proto v roce 845 čtrnáct ze svých knížat k Ludviku Němci do Řezna, aby se tu dali pokřtít. Příštího roku ale L. Němec napadl křesťanskou Moravu.
K významným událostem patřil i Mojmírův útok na knížete Pribinu v Nitře ve 30. letech 9 století a připojení Nitry k jeho vlastnímu panství. Mezi historiky není shoda o tom, jaké bylo vlastně Pribinovo postavení – zda byl vládcem zvláštního kmene či příslušník moravské aristokracie. Pribina postavil také svůj kostel, když se dostal do sporu s Mojmírem a byl kolem let 833 – 836 vypovězen ze země, byl pokřtěn. Uchytil se nakonec jako francký vazal u Balatonu, kde si okolo svého nového hradu Blatnohradu – Mosaburgu vytvořil vlastní knížectví.
Mojmírův synovec Rostislav se ujal vlády r. 846 jako křesťan a s podporou východofranckého krále Ludvíka II. Němce, jemuž složil slib věrnosti. Rastislav se snažil o osamostatnění moravské církve závislé dosud na biskupství v Pasově. Konečným cílem mohlo být jen arcibiskupství nezávislé na říši a podřízené přímo papeži. Nejdříve bylo třeba sjednotit církevní učení a praxi a mít dostatek vzdělaných kněží. Rostislav se proto obrátil asi roku 861 k papeži s žádostí o vyslání učitele, jemuž by bylo možno všechny tyto úkoly svěřit. Když se nedočkal odpovědi, požádal o učitele v Byzancii – Konstantinopole (Cařihrad). Byzantský císař Michal III. a patriarcha Fotios pro tento úkol zvolili dva bratry, Konstantina (Filosofa, Cyrila) a Metoděje. Úmyslem Cařihradu zřejmě bylo vytvořit na Moravě církev východního typu (vlastní liturgický, tj. bohoslužebný jazyk) a udržovat s Velkou Moravou trvalé styky. Této alianci čelil Ludvík Němec roku 864 uzavřením vojenského spojenectví s bulharským chánem. Byzantská misie záhy rozšířila své působení i do Panonie na Kocelovo knížectví, tím vyvolala prudký odpor bavorského episkopátu, jehož územní práva byla narušena.
Konstantin se již osvědčil v náboženských poselstvích k Arabům a Chazarům. Byli sice Řekové, ale pocházeli ze Soluně, kde se mluvilo slovansky, a proto tento jazyk dobře ovládali. Bratři působili přes tři roky nejen v moravských knížectvích, ale i v Kocelově Panonii, do bohoslužby zavedli jazyk slovanský (slovanská liturgie – slovanská mše; dříve jen jazyk latinský a řecký) a vychovali si dost žáků. Když se vraceli domů, dosáhli v Římě od papeže Hadriána II. schválení slovanského jazyka bohoslužebného. Konstantin vstoupil v Římě do kláštera jako mnich Cyril, Metoděje posvětil papež na arcibiskupa a poslal jej na žádost zpět k Slovanům dunajským (870). Měl pravomoc nad Panonií; tím porušil práva francké církve, proto byl r. 870 soudem bavorských biskupů uvržen do vězení. Konstantin vytvořil i zvláštní písmo přizpůsobené hláskám slovanského jazyka, tzv. hlaholici.*)
Rostislav se dostával do silnějších sporů s Ludvíkem Němcem. V r. 864 ho Ludvík oblehl v hradě Děvíně (u Bratislavy) a donutil ho k poddání se. Rostislavův pád nakonec přivodily domácí spory – jeho synovec Svatopluk, který spravoval jeden z administrativních okrsků Velké Moravy, se snažil o vlastní politiku. R. 869 dokonce uzavřel separátní mír s říší. Rostislav se pokusil dát Svatopluka zavraždit, sám ale upadl do jeho léčky a Svatopluk ho vydal Ludvíkovi, který ho nechal oslepit a zavřít do kláštera. Vládcem Velké Moravy se stal Svatopluk, nestačil se ale ujmout vlády. Na Moravu zaútočil Ludvíkův syn Karloman a bez odporu ji obsadil. Svatopluka dal r. 870 uvěznit a pokoušel se Moravu spravovat jako říšské území. Moravané povstali (domnívali se, že Svatopluk zahynul) a zvolili si knížetem jeho příbuzného Slavomíra. Karolom chtěl použít k uklidnění situace Svatopluka – postavil ho do čela vojska. Když vojsko obléhalo „Rostislavovo staré město“ (hradiště Valy u Mikulčic), přešel Svatopluk na stranu obléhaných a spolu s nimi bavorské vojsko porazil. Byl uzavřen r. 874 s Ludvíkem Němcem ve Forchheimu mír. Svatopluk se zavázal (stejně jako Čechové) odvádět Frankům tribut a složil slib věrnosti. Východofrancká říše si nakrátko zajistila mír a vliv na východní hranici a Svatopluk si otevřel cestu k vlastním výbojům. V těchto letech přijal na Svatoplukově dvoře od Metoděje křest i přemyslovec Bořivoj, což vyvolalo v Čechách povstání, vedené dle některých pramenů knížetem Strojmírem, ale bylo potlačeno s podílem moravského vojska. Po Bořivojově smrti (ca 888, 889) převzal Svatopluk vládu nad Čechami. Nový stav potvrdil i r. 890 při mírové smlouvě s Velkou Moravou východofrancký král Arnulf.
Za vlády Svatopluka dosáhla Velkomoravská říše vrcholného mocenského rozmachu. Vedle Kyjevské Rusi a Bulharska byla třetí z tehdejších velikých slovanských říší. Vznik a růst moravského státu byl umožněn tím, že rostl počet obyvatel, dále se zvyšovala zemědělská prosperita – to dovolovalo zvýšit počet bojovníků, velmožů i dalších obyvatel hradských měst. Mimo společnost stáli pouze nesvobodní otroci a čeleď, osobní svoboda Moravanů zůstala zachována. Stát jim pouze uložil daně a povinnosti, zbavil je ale rozhodovat o společných záležitostech. Byla omezena jejich svoboda. Knížata s panovníkem rozhodovala o všech státních záležitostech a měla hlavní podíl na jeho správě. Vedle knížat existovala vrstva bohatých velmožů, neměli ale žádné velké statky, žili spíše z důchodů státu. Jádro státu tvořila skupina hradských měst na jižní Moravě a v oblasti bratislavské brány; významným centrem byla Nitra. K tomuto jádru byly připojeny menší okrajové územní celky, spravované úředníky panovníka, nesoucí původně avarský titul župan. Hl. úkolem územní správy bylo vybírání daní. Za Mojmíra a Rastislava podléhala církevní správa biskupovi v Pasově, za Svatopluka byla předána Metodějovi. Vojsko se postupně vyrovnalo až armádě francké říše a dovolilo tak Svatoplukovi podniknout výboje. Zaútočil na Vislany v jižním Polsku, zajal zde zdejšího knížete a na Moravě ho nechal pokřtít. Vedl ale více válek s „pohany“ – na východním Slovensku donutil tamější kmen k přijmutí křtu a vyslal k nim biskupa Wichinga. Velké boje vedl o franckou Panonii a současně obsadil Čechy a i Srbsko (882 – 883). Tak vznikla už okolo roku 880 velká říše. Svatopluk přitom využíval křesťanství jako politického prostředku. R. 871 vypudil ze země bavorské kněze, říše tak trpěla jejich nedostatkem – proto se obrátil do Říma, po papežově zásahu byl osvobozen Metoděj a r. 873 se octl na Moravě, kde mu Svatopluk podřídil celou moravskou církev. Složitým způsobem probíhalo vytváření organizační struktury moravské církve. Příčinou byl dvojí „původ“ kněžstva – misie byzantská a francká. Obě skupiny si držely různou mentalitu danou odlišnými rysy vývoje východního a západního křesťanství a jejich rivalitu ovlivnil i znovu se vyhrocující spor mezi Římem a Cařihradem. Celý spor řešil papež v r. 880 ve prospěch Metoděje i Velké Moravy. Řím si uvědomoval význam slovanských misií pro šíření vlastního vlivu, ocenil specifika Metodějova postavení a na tom základě zřídil moravské arcibiskupství pod jeho vedením. Zároveň byl papežem zajištěn rovnovážný podíl „latinského“ duchovenstva na církevní organizaci Velké Moravy – jeho představitelem se stal v hodnosti nitranského biskupa Šváb Wiching.) Metodějovo působení bylo od počátku poznamenáno spory o slovanskou liturgii, které komplikovaly Svatoplukovy plány – záměr získat pro Moravu arcibiskupství. Arcibiskupa měl, ten ale nebyl arcibiskupem Moravským, ale sirmijsko-pannonským. Obrátil se r. 880 na papeže s tím, že předal svou zemi sv. Petru jakožto patronu papežství, a tím se vymanil ze všech vazeb na světské vládce, především na říši – Velká Morava se tak stala rovnoprávným členem rodiny evropských států, Metoděj se stal arcibiskupem Moravy a dostal podřízeného biskupa (sufragána) se sídlem v Nitře. Stal se jím kněz ze Švábska Viching. Osobním Metodějovým vítězstvím bylo papežské povolení užívat vedle latinské i slovanskou liturgii). Latinští kněží v čele s Vichingem se s tím nehodlali smířit a spor přenesli před papeže – nakonec rozhodl papež Štěpán V. v neprospěch Metoděje a slovanskou liturgii zakázal. Metoděj označil za svého nástupce Gorazada, Řím ale jako podmínku jeho uznání požadoval jisté ústupky, které se týkaly liturgického jazyka. Protože „slovanská“ strana odmítla na dohodu přistoupit, vyvolala Svatoplukův hněv, a proto a Gorazd byl z Moravy se svými stoupenci vyhnán. Po Metodějově smrti r. 885 vyhnal Svatopluk všechny ty Metodějovy žáky, kteří se nehodlali vzdát slovanské liturgie. Většina se jich uchýlila do Bulharska, kde se tak zachovalo cyrilometodějské písemnictví, zprostředkované odtud na Rus. Druhým centrem slovanské liturgie se stalo Chorvatsko. R. 890 se Svatopluk dohodl s králem franské říše Arnulfem tak, že uzná Svatoplukovy výboje, zejména držení Čech a že mu Svatopluk bude zachovávat věrnost.
Na sklonku 9. století se objevila nová hrozba z východu, kočovné madarské kmeny, které si hledaly prostor k usídlení v dolním Podunají. V r. 893 porazily Bulhary a vytlačily je za Dunaj, v následujícím roce zemřel Svatopluk.
Po Svatoplukově smrti (894) se říše počala drobit. Proniknutí maďarských kočovných kmenů do Uherské nížiny přivodilo v letech 903 – 907 její rozklad. Svatoplukův nástupce Mojmír II. (894–906) s námahou potlačoval vnitřní opozici. Nedokázal zabránit odtržení Čechů a Srbů (895 a 897). V roce 900 Madaři (do té doby kolísající mezi Mojmírem a Arnulfem) obsadili Panonii a přivedli do ní všechen svůj lid, do té doby přebývající za Karpaty. Tehdy se Bavoři spojili s Mojmírem, ale Madaři udeřili v r. 906 na Velkou Moravu a v bitvě někde na Slovensku rozbili Mojmírovu armádu. Padla většina moravských velmožů (Bavoři se vzchopili k akci až r. 907, byli však poraženi u Bratislavy) a pád Velké Moravy byl zpečetěn. Mojmír II. se pokoušel zachránit stát novým obrácením se o podporu k papežské kurii a k říši východofrancké. Asi v r. 903 – 904 utrpělo moravské vojsko velkou porážku od Madarů, kteří pak zpustošili Moravu, některé prameny hovoří o vylidnění Moravy. Poslední nadějí bylo r. 907 v bitvě u Bratislavě bavorské vojsko, které byla ale také zničeno.