Platón tvrdí, že jsme bytosti ve světě stínů, považující věci kolem sebe za skutečné. Jsou to ovšem jen stíny. Jsme vězňové v jeskyni.
Ne smysly, ale rozum nám ukazuje pravý svět. Na svět nelze nahlížet jen jedním názorovým pohledem. Dnešní svět nerozlišuje mezi skutečností a obrazem.
Stín může vyvolávat pravou skutečnost. „Jsme masovými poutníky v jeskyni.“ „Reálné je nahrazováno znaky reálného.“
Lze se zastavit nad samozřejmou věcí, stává se nesamozřejmou (čas minulý – to co už není, čas budoucí – to, co ještě není, čas přítomný – současnost nás stále provází)
Sokrates: „Já vím, že nic nevím.“
Ponoření pod úroveň každodennosti (není zaručeno, že spatříme pravdu, spatříme pouze cestky k jejímu dosažení).
Přání je otcem myšlenky.
Jedinou jistotou ke které docházím, je jistota pochybování.
René Descartes – „Myslím, tedy jsme.“
Když pravda, tak konečné a definitivní.
Filosofie nemůže být uzavřeným systémem.
Předpokladem filosofie je otevřené myšlení.
Není systematická metoda myšlení.
Filosofie je stálé tázání, racionálně-kritické překročení zkušenosti.
Filosofie je racionálním kritickým překročením sama sebe.
Vztah filosofie a mýtu
Filosofie se z mýtu zrodila, oddělila se od něj. Filosofie nyní stojí v určitém opositu k mýtu. Snaží se odpovědět na otázky: „Co je to svět?“, „Jak dobře žít?“ atd.
Mýtus pracuje v oblasti obrazotvornosti, fantasie. Filosofie v oblasti teorie, racionálně – teoretická.
Platón – se vyjadřuje formou podobenství. Mýtus nás provází dodnes, žijeme v mýtu (nejen racionálně a teoreticky uchopujeme svět, ale každý z nás, alespoň částečně žije v mýtu).
Vztah filosofie a umění – umění je sféra obraznosti, citovosti. Umění se často nevyjadřuje pojmově. Umění působí na naše city, že pravdu prožije citově, iracionálně. Mezi filosofií a uměním je úzká hranice. Např. Díla J. P. Sartera – jsou umělecká i filosofická.
Vztah filosofie a náboženství – náboženství je specifická forma uchopení skutečnosti. Náboženství je vysoko nad filosofií. Jedna poloha: Víra stojí vysoce nad rozumem. Mírnější poloha: Náboženství je nadřízeno filosofii, ale ta má svou funkci.
Tomáš Akvinský (13. století) – 3. základní vrstvy bytí – bytí stvoření, božské bytí.
Teologie – teoretická nauka o Bohu.
Teologie, 2. Filosofie, 3. Výpověď o stvoření světa (věda).
Novotomisté – vycházejí z tvrzení.
Filosofie a náboženství – jsou dvě samostatně odlišné oblasti, vzájemně se neovlivňují, nedotýkají se. Ovšem vzájemně se nevylučují. Renesanční myslitelé měli dvě pravdy. Pozice dvojí pravdy – pravda teologické – není o ní sporu.
Pravda filosofická – např. při bádání v přírodě.
Novopositivisté – předpokládají, že náboženství je naprosto specifická oblast od vědy zcela oddělená. Vědy o náboženských idejích vůbec nic nevypovídají – tím pádem nedochází ke konfliktům.
Novopositivismus – spojený s exaktními, formálními vědami (fyzika, matematika).
Chtěli „vyčistit“ vědecká tvrzení.
Empiricky neverifikovaná tvrzení: „Bůh existuje.“
Postoj: Filosofie – je nad náboženstvím. Existuje určitý despekt k náboženství.
Postoj: Filosofie – je povolána, aby náboženství odhalila jeho nepravdu, iluzi. Je povolána náboženství zrušit.
Ludwig Feuerback – „Božská podstat není nic jiného než lidská podstat, která se od člověka oddělila a postavila se nad něho.“ Představa Boha je představa dokonalého člověka. Místo lásky člověka k bohu nastane láska člověka k člověku (1841).
Víra – vztahování se člověka ke světu. Všichni lidé jsou věřící (věřící zdrojům z kterých informace přicházejí).
Marx předpokládá – „Náboženství je opiem lidu, který buďto ještě sám sebe nenašel nebo už se sám sobě ztratil.“ Člověk je bytostí, která se od jiných bytostí liší tím, že pracuje.
Práce – činnost člověka utvářející. Stala se něčím, co činí člověka zvířetem (podle Marxe).
Kompromisní postoj – náboženství a filosofie jsou dvě svébytné, ale jen relativně samostatné.
Kladou si velmi podobné otázky.
Vztah vzájemně inspirující a obohacující, ale relativně autonomní a skeptický.
Vztah filosofie a vědy – věda patří do stejné sféry. Věda se postupně z filosofie rodí (první náznaky v antice). Stále probíhá oddělování věd, které se dělí a dělí, „rozdělují“ si svět.
Aristoteles – poprvé klasifikoval vědy. Filosofie je nahrazována pozitivními, specifickými vědami (začaly se diferencovat – 18. – 19. století).
Proces diferenciace je také procesem integrace.
Základní principy, předpoklady každé vědy jsou založeny hlouběji, čím hlouběji půjdeme, začněme objevovat nejistý terén hledající odpovědi ve filosofii.
Filosofie ve vztahu k vědě – je jakousi metavědou.
Mezi oblastmi nejsou ostré hranice.
Substance a smyslové věci
Substance – první problém, který před filosofy stál – jaká je podstata (substance) – usiá
Jako první filosofové jsou uváděni filosofové Milétské a Efetské školy (přírodní filosofové). První Tháles z Milétu a Herkleitós z Efétu.
Předpokládali, že v základu světa jsou jakési stoicheion (neměnné, výchozí prvky či principy), ze kterých svět povstal. Tyto principy pojímali jako pralátku (arché). Např. Tháles předpokládal, že arché je „pravoda“. Anaximendors – předpokládal, že arché je aperion (neurčitý počátek). Hérakletos – základem světa je oheň. Anaximenes – aér – vzduch.
Všichni předpokládaly, že arché je živé. Hylosoismus – hylé – látka, materiál – pro filosofa je hylé materiál, ze které je svět – zoón.
Měli pouze jedinou substanci – problém
Začaly vznikat nové koncepty, které tvrdily, že svět je tvořen z více substancí – 4 – ohně, země, vody, vzduchu – Eupedokles, navíc existují síly, které tyto živly spojí či rozpojí – láska a svár.
Další filosofové přicházejí s tím, že oněch prvků je více, obrovské množství.
Demokritos – předpokládal, že svět je z obrovského množství prvků, podstat, které se od sebe liší tvarem, velikostí. Tyto prvky víří v prázdnu a shlukují se a vytváří se různorodost světa (atomos).
Platón – předpokládal, že existuje mnoho substancí, ale substance se začaly oddělovat od toho, čeho jsou substancí (Platón nazývá základní prvky idejemi). Tyto prvky jsou hierarchicky uspořádány. Na vrcholu stojí idea dobra (inspirace Sokratem), pod ní vysoké mravní ideje, matematické ideje (Pythagoras – svět je sousledem čísel), ideje věcí smyslových. Tuto ideu sdílíme dodnes.
Aristoteles – podle něj Platón odděluje podstatu věcí od věcí, které podstatu ztratily. Předpokládá, že jsou dvě substance, které jsou, takže nejsou úplně jsoucí (samy o sobě nemohou být, ale jsou předpokladem podstaty bytí, a když se sjednotí, látka a tvar – vznikne „něco“). Látka a tvar jsou potence – spojením vznikne skutečná věc. Má také hierarchii – látka, ta má tvar. Ona věc, její tvar je látkou vyššího tvaru (cihla – dům – Polis). Nejvyšší – Théos (tvar tvarů) – v tomto tvaru jsou obsaženy veškeré tvary. Tato představa přechází až do středověku.
Tomáš Akvinský – nejvyšší podstata – božská – z ní se utváří ostatní formy bytí (kameny – rostliny, duše vegetativní – zvířata, duše animální – člověk – božské bytí, čistá forma). Návaznost na Aristotela.
17. – 18- století – rozvoj přírodovědy – rozvoj nové představy světa (odklon od hierarchické představy světa) – rozvoj klasického mechaniky – byla schopna – matematickou formou – postihnout dění světa (např. pohyb těles pozemských, nebeských, přístroje, stroje). Zdálo se, že byla objevena struktura světa, která je mechanická (nemá hierarchii). I filosofové podlehli této představě světa. Ukázalo se, že svět mechanický není – (tato představa se opírala o to, že svět je složen z atomů – nedělitelné – kterých není mnoho druhů). Tato představa vydržela do počátku 20. století.
1897 – objev – atom není atomos (Thomson).
Objev přirozené radioaktivity.
Zjišťuje se, že mechanicky chápaná substance není poslední substancí, opět se ukazuje hierarchie.
Atom není atomos (základní substance). Elementární částice – první částice a z nich je složen atom. Zjistilo se, že elementární částice nejsou ani elementární, ani částice.
Pokud existuje poslední substance – většina myšlenek vychází z této představy. Počátek a konec je týž. Představa první a poslední substance se ztotožňuje. Poslední substance musí být absolutní (nezávislá) – všechno ostatní na ní závisí. Nesmí být složitá, nemá vnitřní strukturu. Je neměnná. Mimočasová, mimoprostorová. Povahy čistě duchovní.
Koncepce poslední substance není – zdá se být logičtější.
Neměnná – nemůže se měnit.
A protože je neměnné je mimoprostorové a mimočasové. Je tu všude a přitom nikdy. Je nelokalizovatelné. A je povahy čistě duchovní, imateriální (nemateriální).
Je zde otázka – jak to, co samo nemá příčinu, může podmiňovat vše okolo. Tedy logicky se zdá být substance není. Ovšem lidem je představa, že svět nemá pevný základ nepřejímá.
Filosofický problém pohybu
První filosofové pohybu neměli. Svět byl jako samozřejmě pohyblivý, protože je živý. Prvotní substance ze které je svět byla živá:
První kdo filosofický problém pohybu otevřeli:
Chaté – město Elej.
Parmenidés z Eleje – když uvažoval o bytí, zjistil, že bytí jest a nebytí není. Protože nebytí není nemůže být ani prázdno. Protože tedy není prázdno, je všude plno. Když je všude plno, je logická, že se nemůže nikde nic hýbat, protože tam není místo. Je plno – problém pohybu.
filosofický problém pohybu je na světě (vznikl).
Svět je kulatý, protože koule je dokonalá, nemá počátek ani konec – žádný řecký filosof by to nevyvracel.
Zénón z Eleje (žák Parmenida) – 4 důkazy, že chceme-li pohyb pochopit, zjistíme, že to nejde, protože pohyb je logicky neuchopitelný. Těmto slepým uličkám rozumu se říká aporeje. A ty jsou právě čtyři:
Aporeje letícího šípu – Šíp letí místa A do B. Zkusme to vyložit. 1. otázka: Existuje okamžik ve kterém je šíp na určitém místě? ANO 2. otázka – V tomto okamžiku se šíp na určitém místě stojí – nepohybuje se. Jak ty se mohl pohybovat, když to místo je v tom daném okamžiku stejně velké jako ten šíp?
Aporie – rychlonohého Achillea. 1. otázka – Doběhne z místa A do B? Musí se dostat mezi A a B. Pak se musí dostat do poloviny zbylé dráhy atd. Tak se Achilleus neustále přibližuje k cíli, ale nikdy se tam nedostane. Vždy mu zbude polovina zbylé dráhy.
Aporije – Achillés a želva – Achillés se neustále dostává na místo, kde ta želva už není. Nechytí ji. Nejde pochopit, že ji chytí – slepá ulička rozumově.
My ten pohyb vidíme, ale rozumově ho nemůžeme pochopit. Řekové se vždy přikláněli k rozumu – pohyb nejde pochopit není.
Pohyb je určitá iluze, kterou máme smyslově. Pravé jsoucno, které smyslově nevidíme je nehybné. Substance je nehybná = idea Eleatů. Říkalo se jim „zastavitelé jsoucna“ . Pohyb je něco mimo pravé bytí, něco méně skutečného než je pravá skutečnost.
Platón – v návaznosti na Eleaty (nepatří k nim) – předpokládá, že pravé jsoucno se nám smyslově neukazuje – ideje jsou smyslově nenahlédnutelné. Je jasné, že by ideje nebo spíše pravé jsoucno jsou nehybné. Problém – jak je možné, že pravé jsoucno vykazuje pohyblivé stíny? (Jeskyni).
Neřešit to (ve svém podobenství – Jeskyně – měl nosící ty ideje).
Aristoles – postřehl, že musí vyvodit konstrukci, která by z nehybného udělala pohyblivé. Řeší problém pohybu teleologicky – řecké TELOS (smysl, účel, cíl). I v situacích, kdy pohyb vyvolává klid – jak je možné, že klid vyvolá pohyb? Např.: Cíl se nepohybuje, ale do pohybu uvádí (běžce).
TELOS – nutí věci k pohybuj, ty táhnout k cíli. Bůh je počátkem i cílem všeho – proto se věci dějí. Nehybný hybatel.
Středověk – mechanika ví, že základní vlastností strojů je klid. Pohyb je tělesnům cizí (např. zákon setrvačnosti). Newton: Nehybný hybatel (Bůh) udává do pohybu celý svět. Jinak by se sám od sebe nehýbal.
Dnes – pohyb – veškeré změny (krystalizace atd.). Každá reálná věc, aby byla, nemůže být jinak než ve vztahu. Každé reálné opravdové jsoucno je ve vzájemném působení – vztazích. Vzájemné působení je provázeno vždy změnou – pohyb.
Věc mimo pohyb – věc mimo existenci (Tím, že věc je).
Chyba u předcházejících teorií – začali to Eleaté – že pohyb oddělen od pohybujícího se.
Hierarchie světa – hierarchie vztahů – hierarchie pohybů (kvalitativní hierarchie pohybů v mikrosvětě, makrosvětě….).
Snaha zredukovat hierarchii vztahů na 1 – je častá, ale nedá se redukovat. Redukcionismus (mechanický redukcionismus) neuznává redukci forem pohybu na 1.
Existuje tedy klid?
Klid – nepohyb, nezměna, zachování.
Změna nikdy není totální. Totální změna něčeho je v nic. Něco se vždy přeměňuje v jiná jsoucna. I při sebepodstatněji: změnách určité rysy zůstávají.
Heraklitos: Do též řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme. (ta řeka je táž, ale i není táž. My jsme stejní – např. za týden, i nejsme).
Pohyb a klid = dvě stránky podmiňující se skutečného dění.
Nic není bez pohybu, nic není bez klidu.
Změny: Nejpodstatnější, méně podstatné (akcedentní), totální NENÍ
Prostor a čas – substanční a relační pojetí
Materiální systémy jsou vždy ve vztazích a v nich vykazují vlastnosti.
Filosofické, ontologické kategorie jsou i „prostor“ a „čas“ – odrážejí významný aspekt bytí.
Prostor – v tradičním pojetí je chápán jako „schránka“ na věci, která existuje samostatně, sama o sobě, nezávisle na věcech. Je chápán jako homogenní (stejnorodý). Má se za to, že je trojrozměrný. Tradiční chápání předpokládá i existenci prázdného prostoru. Prostor je na věcech nezávislý, ale věci jsou na prostoru závislé. V antice nalezneme pochybnost, že prázdný prostor vůbec existuje (Parmedidés).
Čas – klasická představa: Čas je jakási zvláštní věc, která plyne od minulosti přes současnost do budoucnosti. Čas plyne stále stejně. Čas je na ostatních věcech nezávislý. Věci jsou závisle na čase existenčně (aby věc mohla být musí být nejen někde, ale i někdy). Čas se jeví jako jednorozměrný.
Na přelomu 4/5. století – Sv. Augustin hloubal o čase (Augustinus Aurellius). Ve svém spisu „Vyznání“ přemýšlí o čase. Klade si otázku „Má čas počátek?“ Je věčným tokem?“ a vyslovuje o tom pochybnost. Podle něj nemohl být čas, dříve než věci. Čas je proto, protože byl vytvořen s výtvory. Věci tím, že jsou tvoří čas. Nemůže být sám o sobě „čistý čas“.
Novověká přírodověda – zejména 17. a 18. století přejímá tyto tradiční představy.
Albert Einstein – formuluje speciální teorii relativity a pak obecnou teorii relativity. Ve speciální teorii relativity zjišťuje fakt, že prostorové charakteristiky pohybujících se těles závisejí na rychlosti jejich pohybu, na gravitačních působeních.
U těles, které se pohybují běžnými rychlostmi, na které jsme zvyklí (malými rychlostmi) se nevykazuje závislost na prostoru Tyto vlastnosti se dají pozorovat až v rychlostech světla.
Jev kontrakce délek – tělesa mění svou prostorovou dimenzi. Čím rychleji se pohybují, tím je prostorová změna markantnější. Prostor se zakřivuje.
Tradiční pojetí prostoru, jako závislého na věcech se musí opustit, neboť jak se věci vztahují vykazují svou prostorovost. Věci tím, že jsou nemohou být jinak, než ve vztazích. Vykazují se v prostoru. Věci si vyrábějí prostor tím, že se vztahují – prosto je mnohotvárný, a to proto, že i vztahy jsou mnohotvárné.
Různým podobám bytí odpovídají různé způsoby vykazování prostorovosti. Prosto je závislý na kvalitě vztahů. Je závislý na věcech. Prosto je nekonečný jako jsou nekonečné věci.
Relace – vztah. Relativní – není absolutní.
Čas i prostor jsou relativní – jsou dané kvalitou vztahů.
Tempo času je odvozené od rychlosti. Čas je závislý na gravitačním působení. Věci ve svém vztahování vytváření časovost. Čas je dán vztahem – čas je závislý na věcech.
Trojrozměrný je myšlenkový model prostoru. Není skutečný prostor.
Vícerozměrné prostory jsou modely, kterými se snažím postihnout skutečnost.
Tradičně jsou čas a prostor absolutna x čas a prostor relativna.
Určenost bytí
kosmos nebo chaos – svět se ukazuje jako uspořádaný, něco co má pravidla, řád (podle prvních filosofů). První filosofové předpokládaly, že svět se zrodil z chaosu.
Kosmos je svět, kterému náleží vše (hvězdy, svět, člověk) a tento svět je zároveň řád, i krásný (pro řecké filosofy). Tento řád je člověkem neuchopitelný a člověk nemá možnost se mu postavit (Démokritos – atomy se pohybují podle řádu, nutnosti). Nahodilost je vykládána jakou nutnost, kterou neznáme. Mechanický determinismus – předpokládá, že vše je jednoznačně určeno mechanickými principy.
Laplace – „Kdyby existovala taková inteligence, která by znala současný stav vesmíru, tak by jí minulost i budoucnost jasně ležela před očima).“
Je-li všechno nutné a náhoda je pouze fikce, pak také lidské svoboda je fikcí.
Představa jednoznačného určení bytí – neumožňuje výklad lidské svobody jinak než fikce.
Epikúros – žil v době, kdy byla otázka lidské svobody jedna z nejdůležitějších. Vymyslel tzv. „Odchylku“ – navazoval na Démokrita. Atom se může z ničeho nic odchýlit. Lidská svoboda je možná, protože není určena jednoznačná podstata bytí. „Tam kde je nutnost není svoboda. Nutnost a svoboda se navzájem vylučují.“ Chceme-li zachránit v tomto myšlenkovém modelu svobodu, musíme se vzdát jednoznačného určení bytí.
Středověké uvažování řádu světa odpovídá představě – teleologické – může připouštět svobodu člověka, ale ten nemůže rozhodovat o tom, co je celkové směřování světa.
Novověk s rozvojem přírodovědeckého poznání (fyzika, mechanika) – idea – Svět je dán zákony (ty se jevily jako dokonalé, přesné, věčné, jednoznačně určující děj věcí). Mechanické vidění světa nezná nahodilost. Člověk není svobodný – jedná v souladu s mechanikou světa. Mechanický determinismus – člověk je vydáván za bytost, která si myslí, že se svobodně rozhoduje, ale není tomu tak – svoboda je fikce. Někteří filosofové tvrdí, že vše kromě člověka je determinováno. „Svoboda je tam, kde není nutnost.“ „Svoboda je díky chaosu.“
Tradiční uvažování řádu světa – založeno na pojmech, které se navzájem vylučují (svoboda x nutnost, nahodilost x nutnost, příčina x následek). Časová následnost, příčinná vazba – chápána mechanicky, ale příčina se prostupuje do účinku – není „ostrá“ hranice.
Interdeterminismus
předpokládá, že je chaos, že věci nejsou určeny. Na první pohled se jeví, že interdeterminismus pro lidskou svobodu poskytuje neomezený prostor. Nelze se na nic spolehnout – kdykoliv se může s čímkoliv stát cokoliv. Neměli bychom se oč opřít.
Lidská svoboda je na existenci řádu světa závislá.
Jsou-li vytvořeny určité podmínky – pak se můžeme spolehnout na to, že něco nastane. Přírodní zákony jsou relativně neměnné, stálé. Člověk uměle vytváří situace, aby se stalo to, co on vyžaduje – na jedné straně otvíráme prostor pro svobodu a na druhé ho uzavíráme (automobily – nežádoucí efekty).
Absolutní svoboda – je absurdní.
Absolutní svoboda člověka – mohl by činit cokoliv.
Problém poznání
problém empirismu – problematika poznání (noetická, epistemologická, gnoseologický) – Jaký podíl na poznání mají smysly rozum, mimosmyslové a mimorozumové? Co je hlavní poznávací mocností?
Ti co tvrdí, že smysly – fil. Proud – empirismus – konstituce se na počátku novověké uvažování – zakladatel Francis Bacon (přichází se svými idejemi na počátku 17. století) – klade si cíl – je potřeba vytvořit správnou metodu (cestu) – poznání. Usiluje, aby byla vystavena metoda poznání přírody – doby si žádala, aby to bylo prvořadou záležitostí.
Máme se stát pány a vlastníky přírody. Potřeba zpracovat správnou metodu poznání – empirická, induktivní metoda (cesta, postup, kdy jdeme od jednotlivého k obecnému) – tak se má stavět novověká věda. Bacon zdůrazňuje potřebu pozorování. Experiment – způsob tázání přírody, jaké má zákony.
Smysly nás podle Bacona nemohou klamat. Také poukazuje na to, že naše postavení je vystaveno rizikům, omylům, obtížím (IDOLY).
Organon – spis o tom, jaký nástroj používat k poznání. Uvádí čtyři klamy (idoly) – klamy rodu (idola tribus) – jako lidé se nemůžeme dívat na svět jinak než lidskýma očima (těžce se zbavujeme antropocentrálního pohledu na svět), b) klamy jeskyně – idola specus – každý z nás má svou „dírku z jeskyně“, kterou nahlíží na svět (každá máme jiné vychování, smysly), c) klamy trhu (idola forí) – když se lidé dohadují, používají slov a každý je používá trochu jinak – dochází k omylům, d) klany divadla (idola theatrí) – na divadlech se dějí věci smyšlené, nepravdivé – jsou nám předkládány vymyšlené, nepravdivé světy – my je považujeme za skutečné – podléháme autoritám.
Bacon přichází s metodou induktivní (1561 – 1626).
Thomas Hobbes (1588 – 1626), John Locke (1632 – 1704) – navazují na Bacona.
Empirismus e radikalizuje (zejména u Locka) – senzacionalismus. Tvrdí, že člověk se rodí jako „čistá tabule“ (bez informací, vrozených idejí – až smyslovou zkušeností se tabule začíná popisovat). Věci mají své kvality (vlastnosti) – rozprostřenost a tvar (prvotní kvality). Druhotné kvality (barvy, chuti, vůně) – „Jsou tyto kvality vlastní věcem či ne?“ „Je sladká sama o sobě či je sladkost kávy dána mnou, mými smysly?“. Druhotné kvality jsou dány našimi smysly (podle Locka).
George Berkley (1658 – 1753) – „Není pravda, co říká Locke, všechny kvality jsou dány tím, kdo poznává.“ (Podle Locka jen druhotné). „Být znamená být vnímán.“ Zpochybňuje objektivní existenci věcí.
Solipismus
takový filozofický názor, který zpochybňuje, odmítá objektivní existenci světa. Existuje pouze zkušenost, komplex zážitků, počitků.
David Hume (1711 – 1776) – Je nepochybné, že máme zkušenost. Nevíme odkud se zkušenost bere, možná z vnějšího světa nebo j z nás samých nebo od Boha nebo to může býti jinak. Nevím, ale ani vědět nemůžeme, která z možností to je či jde o nějakou kombinaci. Skepticismus, agnoticismus.
-Navazuje na novopozitivismus – 20. století – klade si za cíl očistit vědu od metafyzických pseudoproblémů. Všechny vědecké poznatky musely vzejít z empirické zkušenosti. Shromažďují je a vytvářejí z nich nejobecnější teorie. I ty nejabstraktnější tvrzení musejí být na empirické údaje zpět převoditelné. Ta tvrzení, která nejsou převeditelná na empirické údaje do empirické vědy nepatří, protože se do vědy dostaly spekulací. Úkolem novopozitivistů je vyřazení vědeckých výroků bez opodstatnění, očistit vědu od metafyzických pseudoproblémů (např. „Svět existuje reálně, nezávisle na naší zkušenosti“ – je empiricky nevyvoditelné).
Věda je tedy vědou, která operuje s vědeckými výroky, ale není k dispozici objekt zkoumání.
B. Russell – „Tvrzení, že existuje realita mimo nás je vhodnou vědeckou hypotézou, ale nemůže se stát vědeckým výrokem.“
Empirismus vzniká jako pozitivní reakce, ale svou radikalizací se stává sám sobě protikladem. Umírněný empirismus je vědeckému poznání vlastní. Radikální empirismus je zhoubný.
Racionalismus
Renatus Cartezius (1596 – 1650) – René Descartes (racionalismus má své počátky v antice – rozum byl považován za mocnější sílu než smysly) – návrat nacházíme až v novověku – René Descartes – „Rozprava o metodě“ – měli bychom se stát pány vlastní přírody – musíme vytvořit cestu, aby na konci byla jistá pravda. Inspirovaný matematikou. „Nemohu věřiti svým smyslům, smysly mě mohou klamat.“ Zjišťuje, že mnoho tvrzení, které se tradují jako pravdy jsou pochybné hodnoty. Jak to dát do pořádku: 1) Třídit poznatky na pravdivé a nepravdivé (příliš pracné). 2) Začít stavět veškeré poznání znovu – nalézt nepochybný prazáklad poznání. „Jestliže myslím, pak tedy jsem.“ „Je nepochybné, že pochybuji.“ Staví poznání od sebe, od „Já“ – obrat k subjektu. Pracuje deduktivní mtedodou. Hledá další ideje, které lze považovat za pravdivé – „jasné a zřetelné“ – Jeví se mu tak např. matematické ideje – rozumově, ne na smyslech. Bůh je – idea nejvyšší dokonalosti. Kdo zaručuje, že metoda je správná? – Rozum, Bůh mi dal rozum, který mě nemůže klamat. Bůh garantuje nepochybnost poznání.
U Descartese se mluví o metodické skepsi. Pochybování je to, co mi „otevírá“ cestu k nalezení jistoty.
Formuluje základní pravidla metody: 1) Jasnost a zřetelnost mému Duchu. 2) Požadavek rozčlenění, analyzuje – dílčí problémy. 3) O d nejednodušších otázek postupovat k nejsložitějším. 4) Požadavek syntézy.
Benedikt Spinosa (baron) – 1632 – 1677 – zdůrazňuje problém metody. Podstat věcí přístupna pouze rozumu. Neuznává vrozené ideje. Poznuní se děje přirozenou schonpstí rozumu vytvářet obecné pojmy. Vrcholem poznání – vytváření intuitivního zření (nemá na mysli iracionální zření). Příroda je příčinou sebe sama (uvádí se, že Spinoasa je pantheista). Poznání běží na způsob geometrie, matematickým způsobem, je deduktivní a syntetické.
Geothfred Wilhelm Leibnize – 1646 – 1716 – spjat s přírodovědou, brání racionalismus proti empirismu. Rozum má vrozenou poznávací schonpst.
Immanuel Kant – 1724 – 1804 – věda čerpá poznatky ze zkušenosti, ale pravdivost poznatků není dána zkušeností. Máme apriorní (předzkušenostní) formy smyslovosti, rozvažování a rozumu. Ty jsou podmínkou zkušenosti, poznání. Balancuje mezi empiristy a racionalisty. „My na věcech pozváváme to, co do nich sami vkládáme.” Ze smyslu je materiál, rozum ho třídí.
Vrcholem novověké racionalistické linie: George Friedrich Wilhelm Hegel – 1770 – 1831 – domnívá se, že svět začíná z rozporu bytí a nebytí, Světového ducha, který se vyvíjí, vytváří ze sebe pojmy. Když ukončí tuto fázi, převtělí se v „jinobytí“ – přírodu. Nevyvíjí se v čase, je rozprostřena v prostoru. Světový duch se objevuje v podobě lidského ducha, který poznává sám sebe (přírodu). Světový duch se sebepoznal a tím ukončil svůj vývoj. Rozum je nejen jediným způsobem poznání, ale také jeho jediným předmětem.
Iracionalismus
názor zpochybňující jak rozum, tak i empirii. Náznaky již v antice, velký vliv ve středověku. Novověká věda stojí proti iracionalismu, ale v posledních letech dochází k výraznému posílení iracionalistických tendencí.
Bývá rozlišován na – metafyzický (ontologický) a gnoseologický (noetický).
metafyzický (ontologický) – samotné bytí je iracionální povahy, tedy i jediná správná poznávací cesta je iracionální. Odmítání rozumu při vnímání Boha neplatí u všech filosofů.
Sören Kierkegaard – 1813 – 1855 – nábožensky orientovaný, pravé poznání je poznání nejpravějšího – Boha. Nemohu ho poznat smysly, těmi poznávám jen jeho výtvory. Pravé poznání pouze odhlédnutím od tohoto světa, ponoření se do vlastního nitra.
Mystika – z řeckého mystikos – kdo nahlíží vnitřním zrakem – mystik. Staré kořeny, mystické zření při stavu extáze. Lidská duševní smyslovost je iracionální. Mystický zážitek je nepředavatelný. Procítění okamžiku, prchavý okamžik – neopakuje se. Mentání stav JEDINCE, vystoupí ze sama sebe – upadnutí do zření, poté návrat zpět a opět zření – mystická cesta poznání. Prochází celou lidskou historií, v posledních letech se opět objevuje – Novověk – Když dáme dohromady správnou cestu poznání, staneme se vlastníky světa.
Arthur Schopenhauer – 1788 – 1860 – představitel metafyzického iracionalismu. Představa: Svět je iracionální vůle, trýzeň prostupující veškeré věci, děje. Svět je spíše utrpením. Máme se obrátit k umění. Utrpení lze také zmírnit askezí. Inspirace buddhismem.
Friedrich Nietzsche – vůle základem světa, vůle k moci. Můžeme pochopit jen intuitivním zřením, člověk je spoutáván – sociálními, náboženskými, politickými, kulturními tlaky. Musíme překonat člověka. Hlásá nadčlověka – plně se identifikuje se svobodnout vůlí. Představa vyššího antropologického typu, který není „spoutáván“ vyše uvedenými vlivy. Upozorňuje na absurditu tohoto světa (1 SV – absurdní). Skutečnost je absurdní – nelze jí chápat racionálně ani empiricky.
Teorie pravdy
– pravda – ústřední pojem gnoseotogie, poznání (hlavní pojem v poznávacím procesu).
ve filosofii – řada koncepcí pravdy – 1) klasická – korespondenční, adekvační, aristotelská – pravda spočívá ve shodě věcí a rozumu – „Veritas est adeqvatio rei et intellectus“ – Říkám-li, že je něco červené a ono je něco červené – je to pravda
2) koherenční – je bližší k racionalismu, ale někdy je spjatat s empirismem. Koherenční teorie říká, že pravdivé je to, co je bezesporné v systému jiných výroků. Máme-li přijímat určitou teorii, pak výrok, tvzení není s touto teorií ve sporu, je s ní logicky koherentní. Pravdivost výroku nezávisí jen na tom, jaká je skutečnost, ale závisí také do jakého systému výroku je zařazena. Není výrok, který by závisel jen na tom, o čem je. Výrok není pozorováním je s faktovým, skutečném světem, ale také se systémem výroků.
3) pragmatická koncepce – idea je pravdivou, protože jí okolnost takovou činí. Pravda je především procesem potvrzení a prostředkem k životnímu uspokojení. Pravdivé poznání musí vést k uspokojení našich přání. To je pravdivé, co se v praktické činnosti ukáže jako užitečné. Co nás dobře orientuje, je pravdou. Pravdivé ideje jsou užitečné.
Pragmatisté vytýkají koherenční teorii její formálnost a klasické – vágní vymezení, co je praktická věc. Zavádějí pluraristické pojetí pravdy – co je pravdivé pro jednu skupinu, nemusí být pravdivé pro jinou – značně subjektivní.
4) konsensuální, konvenscionalistická – pravda je to, na čem se lidé shodnout (v astronomii – astronomové atd.) – subjektivní
Problémy klasické definice pradvy – pravda spočívá ve shodě věcí a rozumu – jak se mohou shodovat věci a intelekt? Jak se může shodovat představa se skutečností? V myšlence je skutečnost odlišná – míra shody.
Problémy klasické definice pravdy – Jak se mohou shodovat věc a rozum? Reálné skutečnostni a myšlenky? Podoba je tedy velmi problematická natož shoda. Shoda není tedy nikdy shodou naprostou. Za pravdu považujeme to, co je z rozumového (praktického) hlediska, ještě považováno za pravdu. Ale ani jediná věc není shodná sama se sebou.
Shoda je problematická – je rozdíl mezi shodou rozumu a věci a mezi věcmi a rozumem. Podle Tomáše Akvinského – Věci jsou tím pravdivější, čím více se podobají rozumu. Jsou věci více či méně pravdivé. Shoda je mezi věcmi a tím nejvyšším Rozumem.
Co je kritérium pravdy? Jsou situace kdy pravdu máme, ale nemáme-li prověřené, zda je pravdou či ne – pak s ní nemůžeme zacházet. Pravdu máme, ale musíme ji prověřit. Uchopit pravdu, hned ji ověřit.
Pokud vezmu korespondenční koncepci, musím mít určité měřítko, ale bylo by nejlépe, kdyby bylo jen jedno univerzální. Měřítkem může být rozum, shoda názoru. Stejné měřítko (výška), ale žádná z nich nejsou univerzální.
Gnoseologický relativismus – pravda je relativní, přibližná, mlhavá a čím více jde do hloubky, tím je mlhavější.
Teorie korespondence vyžaduje, aby bylo zřejmé to, ke které věci se výrok vztahuje. Musí někdy ukázat závěr.
Fundamentální problém interpretace vědecké teorie – nalezení objektu teorie, jinak nemá teorie smysl.
Karel Popper – filosof věd – princip falsifikace. Říká: „Vědecké teorie jsou přijímany jako pravdivé pokud nejsou vyvráceny, pokud dobře vysvětlují to, co na nich žádáme a jsou pokládány za pravdivé pokud toto splňují.“
Může se stát, že se objeví nové skutečnosti, které tyto teorie nedokáží vysvětlit, pak jsou tedy opravovány – ověřují její nepravdivost. Věda nikdy nezjistí pravdu, pravda stále falsifikuje.
Systematická filosofie
Co je to filosofie?
Fileo – miluji, Sofie – moudrost
Poprvé použít Pythagoras (6. stol. př. n. l.)
Význam mu dává Sokrates
Někdo uvádí Tháleta.
Platón tvrdí, že jsme bytosti ve světě stínů, považující věci kolem sebe za skutečné. Jsou to ovšem jen stíny. Jsme vězňové v jeskyni.
Ne smysly, ale rozum nám ukazuje pravý svět. Na svět nelze nahlížet jen jedním názorovým pohledem. Dnešní svět nerozlišuje mezi skutečností a obrazem.
Stín může vyvolávat pravou skutečnost. „Jsme masovými poutníky v jeskyni.“ „Reálné je nahrazováno znaky reálného.“
Lze se zastavit nad samozřejmou věcí, stává se nesamozřejmou (čas minulý – to co už není, čas budoucí – to, co ještě není, čas přítomný – současnost nás stále provází)
Sokrates: „Já vím, že nic nevím.“
Ponoření pod úroveň každodennosti (není zaručeno, že spatříme pravdu, spatříme pouze cestky k jejímu dosažení).
Přání je otcem myšlenky.
Jedinou jistotou ke které docházím, je jistota pochybování.
René Descartes – „Myslím, tedy jsme.“
Když pravda, tak konečné a definitivní.
Filosofie nemůže být uzavřeným systémem.
Předpokladem filosofie je otevřené myšlení.
Není systematická metoda myšlení.
Filosofie je stálé tázání, racionálně-kritické překročení zkušenosti.
Filosofie je racionálním kritickým překročením sama sebe.
Vztah filosofie a mýtu
Filosofie se z mýtu zrodila, oddělila se od něj. Filosofie nyní stojí v určitém opositu k mýtu. Snaží se odpovědět na otázky: „Co je to svět?“, „Jak dobře žít?“ atd.
Mýtus pracuje v oblasti obrazotvornosti, fantasie. Filosofie v oblasti teorie, racionálně – teoretická.
Platón – se vyjadřuje formou podobenství. Mýtus nás provází dodnes, žijeme v mýtu (nejen racionálně a teoreticky uchopujeme svět, ale každý z nás, alespoň částečně žije v mýtu).
Vztah filosofie a umění – umění je sféra obraznosti, citovosti. Umění se často nevyjadřuje pojmově. Umění působí na naše city, že pravdu prožije citově, iracionálně. Mezi filosofií a uměním je úzká hranice. Např. Díla J. P. Sartera – jsou umělecká i filosofická.
Vztah filosofie a náboženství – náboženství je specifická forma uchopení skutečnosti. Náboženství je vysoko nad filosofií. Jedna poloha: Víra stojí vysoce nad rozumem. Mírnější poloha: Náboženství je nadřízeno filosofii, ale ta má svou funkci.
Tomáš Akvinský (13. století) – 3. základní vrstvy bytí – bytí stvoření, božské bytí.
Teologie – teoretická nauka o Bohu.
Teologie, 2. Filosofie, 3. Výpověď o stvoření světa (věda).
Novotomisté – vycházejí z tvrzení.
Filosofie a náboženství – jsou dvě samostatně odlišné oblasti, vzájemně se neovlivňují, nedotýkají se. Ovšem vzájemně se nevylučují. Renesanční myslitelé měli dvě pravdy. Pozice dvojí pravdy – pravda teologické – není o ní sporu.
Pravda filosofická – např. při bádání v přírodě.
Novopositivisté – předpokládají, že náboženství je naprosto specifická oblast od vědy zcela oddělená. Vědy o náboženských idejích vůbec nic nevypovídají – tím pádem nedochází ke konfliktům.
Novopositivismus – spojený s exaktními, formálními vědami (fyzika, matematika).
Chtěli „vyčistit“ vědecká tvrzení.
Empiricky neverifikovaná tvrzení: „Bůh existuje.“
Postoj: Filosofie – je nad náboženstvím. Existuje určitý despekt k náboženství.
Postoj: Filosofie – je povolána, aby náboženství odhalila jeho nepravdu, iluzi. Je povolána náboženství zrušit.
Ludwig Feuerback – „Božská podstat není nic jiného než lidská podstat, která se od člověka oddělila a postavila se nad něho.“ Představa Boha je představa dokonalého člověka. Místo lásky člověka k bohu nastane láska člověka k člověku (1841).
Víra – vztahování se člověka ke světu. Všichni lidé jsou věřící (věřící zdrojům z kterých informace přicházejí).
Marx předpokládá – „Náboženství je opiem lidu, který buďto ještě sám sebe nenašel nebo už se sám sobě ztratil.“ Člověk je bytostí, která se od jiných bytostí liší tím, že pracuje.
Práce – činnost člověka utvářející. Stala se něčím, co činí člověka zvířetem (podle Marxe).
Kompromisní postoj – náboženství a filosofie jsou dvě svébytné, ale jen relativně samostatné.
Kladou si velmi podobné otázky.
Vztah vzájemně inspirující a obohacující, ale relativně autonomní a skeptický.
Vztah filosofie a vědy – věda patří do stejné sféry. Věda se postupně z filosofie rodí (první náznaky v antice). Stále probíhá oddělování věd, které se dělí a dělí, „rozdělují“ si svět.
Aristoteles – poprvé klasifikoval vědy. Filosofie je nahrazována pozitivními, specifickými vědami (začaly se diferencovat – 18. – 19. století).
Proces diferenciace je také procesem integrace.
Základní principy, předpoklady každé vědy jsou založeny hlouběji, čím hlouběji půjdeme, začněme objevovat nejistý terén hledající odpovědi ve filosofii.
Filosofie ve vztahu k vědě – je jakousi metavědou.
Mezi oblastmi nejsou ostré hranice.
Substance a smyslové věci
Substance – první problém, který před filosofy stál – jaká je podstata (substance) – usiá
Jako první filosofové jsou uváděni filosofové Milétské a Efetské školy (přírodní filosofové). První Tháles z Milétu a Herkleitós z Efétu.
Předpokládali, že v základu světa jsou jakési stoicheion (neměnné, výchozí prvky či principy), ze kterých svět povstal. Tyto principy pojímali jako pralátku (arché). Např. Tháles předpokládal, že arché je „pravoda“. Anaximendors – předpokládal, že arché je aperion (neurčitý počátek). Hérakletos – základem světa je oheň. Anaximenes – aér – vzduch.
Všichni předpokládaly, že arché je živé. Hylosoismus – hylé – látka, materiál – pro filosofa je hylé materiál, ze které je svět – zoón.
Měli pouze jedinou substanci – problém
Začaly vznikat nové koncepty, které tvrdily, že svět je tvořen z více substancí – 4 – ohně, země, vody, vzduchu – Eupedokles, navíc existují síly, které tyto živly spojí či rozpojí – láska a svár.
Další filosofové přicházejí s tím, že oněch prvků je více, obrovské množství.
Demokritos – předpokládal, že svět je z obrovského množství prvků, podstat, které se od sebe liší tvarem, velikostí. Tyto prvky víří v prázdnu a shlukují se a vytváří se různorodost světa (atomos).
Platón – předpokládal, že existuje mnoho substancí, ale substance se začaly oddělovat od toho, čeho jsou substancí (Platón nazývá základní prvky idejemi). Tyto prvky jsou hierarchicky uspořádány. Na vrcholu stojí idea dobra (inspirace Sokratem), pod ní vysoké mravní ideje, matematické ideje (Pythagoras – svět je sousledem čísel), ideje věcí smyslových. Tuto ideu sdílíme dodnes.
Aristoteles – podle něj Platón odděluje podstatu věcí od věcí, které podstatu ztratily. Předpokládá, že jsou dvě substance, které jsou, takže nejsou úplně jsoucí (samy o sobě nemohou být, ale jsou předpokladem podstaty bytí, a když se sjednotí, látka a tvar – vznikne „něco“). Látka a tvar jsou potence – spojením vznikne skutečná věc. Má také hierarchii – látka, ta má tvar. Ona věc, její tvar je látkou vyššího tvaru (cihla – dům – Polis). Nejvyšší – Théos (tvar tvarů) – v tomto tvaru jsou obsaženy veškeré tvary. Tato představa přechází až do středověku.
Tomáš Akvinský – nejvyšší podstata – božská – z ní se utváří ostatní formy bytí (kameny – rostliny, duše vegetativní – zvířata, duše animální – člověk – božské bytí, čistá forma). Návaznost na Aristotela.
17. – 18- století – rozvoj přírodovědy – rozvoj nové představy světa (odklon od hierarchické představy světa) – rozvoj klasického mechaniky – byla schopna – matematickou formou – postihnout dění světa (např. pohyb těles pozemských, nebeských, přístroje, stroje). Zdálo se, že byla objevena struktura světa, která je mechanická (nemá hierarchii). I filosofové podlehli této představě světa. Ukázalo se, že svět mechanický není – (tato představa se opírala o to, že svět je složen z atomů – nedělitelné – kterých není mnoho druhů). Tato představa vydržela do počátku 20. století.
1897 – objev – atom není atomos (Thomson).
Objev přirozené radioaktivity.
Zjišťuje se, že mechanicky chápaná substance není poslední substancí, opět se ukazuje hierarchie.
Atom není atomos (základní substance). Elementární částice – první částice a z nich je složen atom. Zjistilo se, že elementární částice nejsou ani elementární, ani částice.
Pokud existuje poslední substance – většina myšlenek vychází z této představy. Počátek a konec je týž. Představa první a poslední substance se ztotožňuje. Poslední substance musí být absolutní (nezávislá) – všechno ostatní na ní závisí. Nesmí být složitá, nemá vnitřní strukturu. Je neměnná. Mimočasová, mimoprostorová. Povahy čistě duchovní.
Koncepce poslední substance není – zdá se být logičtější.
Neměnná – nemůže se měnit.
A protože je neměnné je mimoprostorové a mimočasové. Je tu všude a přitom nikdy. Je nelokalizovatelné. A je povahy čistě duchovní, imateriální (nemateriální).
Je zde otázka – jak to, co samo nemá příčinu, může podmiňovat vše okolo. Tedy logicky se zdá být substance není. Ovšem lidem je představa, že svět nemá pevný základ nepřejímá.
Filosofický problém pohybu
První filosofové pohybu neměli. Svět byl jako samozřejmě pohyblivý, protože je živý. Prvotní substance ze které je svět byla živá:
První kdo filosofický problém pohybu otevřeli:
Chaté – město Elej.
Parmenidés z Eleje – když uvažoval o bytí, zjistil, že bytí jest a nebytí není. Protože nebytí není nemůže být ani prázdno. Protože tedy není prázdno, je všude plno. Když je všude plno, je logická, že se nemůže nikde nic hýbat, protože tam není místo. Je plno – problém pohybu.
filosofický problém pohybu je na světě (vznikl).
Svět je kulatý, protože koule je dokonalá, nemá počátek ani konec – žádný řecký filosof by to nevyvracel.
Zénón z Eleje (žák Parmenida) – 4 důkazy, že chceme-li pohyb pochopit, zjistíme, že to nejde, protože pohyb je logicky neuchopitelný. Těmto slepým uličkám rozumu se říká aporeje. A ty jsou právě čtyři:
Aporeje letícího šípu – Šíp letí místa A do B. Zkusme to vyložit. 1. otázka: Existuje okamžik ve kterém je šíp na určitém místě? ANO 2. otázka – V tomto okamžiku se šíp na určitém místě stojí – nepohybuje se. Jak ty se mohl pohybovat, když to místo je v tom daném okamžiku stejně velké jako ten šíp?
Aporie – rychlonohého Achillea. 1. otázka – Doběhne z místa A do B? Musí se dostat mezi A a B. Pak se musí dostat do poloviny zbylé dráhy atd. Tak se Achilleus neustále přibližuje k cíli, ale nikdy se tam nedostane. Vždy mu zbude polovina zbylé dráhy.
Aporije – Achillés a želva – Achillés se neustále dostává na místo, kde ta želva už není. Nechytí ji. Nejde pochopit, že ji chytí – slepá ulička rozumově.
My ten pohyb vidíme, ale rozumově ho nemůžeme pochopit. Řekové se vždy přikláněli k rozumu – pohyb nejde pochopit není.
Pohyb je určitá iluze, kterou máme smyslově. Pravé jsoucno, které smyslově nevidíme je nehybné. Substance je nehybná = idea Eleatů. Říkalo se jim „zastavitelé jsoucna“ . Pohyb je něco mimo pravé bytí, něco méně skutečného než je pravá skutečnost.
Platón – v návaznosti na Eleaty (nepatří k nim) – předpokládá, že pravé jsoucno se nám smyslově neukazuje – ideje jsou smyslově nenahlédnutelné. Je jasné, že by ideje nebo spíše pravé jsoucno jsou nehybné. Problém – jak je možné, že pravé jsoucno vykazuje pohyblivé stíny? (Jeskyni).
Neřešit to (ve svém podobenství – Jeskyně – měl nosící ty ideje).
Aristoles – postřehl, že musí vyvodit konstrukci, která by z nehybného udělala pohyblivé. Řeší problém pohybu teleologicky – řecké TELOS (smysl, účel, cíl). I v situacích, kdy pohyb vyvolává klid – jak je možné, že klid vyvolá pohyb? Např.: Cíl se nepohybuje, ale do pohybu uvádí (běžce).
TELOS – nutí věci k pohybuj, ty táhnout k cíli. Bůh je počátkem i cílem všeho – proto se věci dějí. Nehybný hybatel.
Středověk – mechanika ví, že základní vlastností strojů je klid. Pohyb je tělesnům cizí (např. zákon setrvačnosti). Newton: Nehybný hybatel (Bůh) udává do pohybu celý svět. Jinak by se sám od sebe nehýbal.
Dnes – pohyb – veškeré změny (krystalizace atd.). Každá reálná věc, aby byla, nemůže být jinak než ve vztahu. Každé reálné opravdové jsoucno je ve vzájemném působení – vztazích. Vzájemné působení je provázeno vždy změnou – pohyb.
Věc mimo pohyb – věc mimo existenci (Tím, že věc je).
Chyba u předcházejících teorií – začali to Eleaté – že pohyb oddělen od pohybujícího se.
Hierarchie světa – hierarchie vztahů – hierarchie pohybů (kvalitativní hierarchie pohybů v mikrosvětě, makrosvětě….).
Snaha zredukovat hierarchii vztahů na 1 – je častá, ale nedá se redukovat. Redukcionismus (mechanický redukcionismus) neuznává redukci forem pohybu na 1.
Existuje tedy klid?
Klid – nepohyb, nezměna, zachování.
Změna nikdy není totální. Totální změna něčeho je v nic. Něco se vždy přeměňuje v jiná jsoucna. I při sebepodstatněji: změnách určité rysy zůstávají.
Heraklitos: Do též řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme. (ta řeka je táž, ale i není táž. My jsme stejní – např. za týden, i nejsme).
Pohyb a klid = dvě stránky podmiňující se skutečného dění.
Nic není bez pohybu, nic není bez klidu.
Změny: Nejpodstatnější, méně podstatné (akcedentní), totální NENÍ
Prostor a čas – substanční a relační pojetí
Materiální systémy jsou vždy ve vztazích a v nich vykazují vlastnosti.
Filosofické, ontologické kategorie jsou i „prostor“ a „čas“ – odrážejí významný aspekt bytí.
Prostor – v tradičním pojetí je chápán jako „schránka“ na věci, která existuje samostatně, sama o sobě, nezávisle na věcech. Je chápán jako homogenní (stejnorodý). Má se za to, že je trojrozměrný. Tradiční chápání předpokládá i existenci prázdného prostoru. Prostor je na věcech nezávislý, ale věci jsou na prostoru závislé. V antice nalezneme pochybnost, že prázdný prostor vůbec existuje (Parmedidés).
Čas – klasická představa: Čas je jakási zvláštní věc, která plyne od minulosti přes současnost do budoucnosti. Čas plyne stále stejně. Čas je na ostatních věcech nezávislý. Věci jsou závisle na čase existenčně (aby věc mohla být musí být nejen někde, ale i někdy). Čas se jeví jako jednorozměrný.
Na přelomu 4/5. století – Sv. Augustin hloubal o čase (Augustinus Aurellius). Ve svém spisu „Vyznání“ přemýšlí o čase. Klade si otázku „Má čas počátek?“ Je věčným tokem?“ a vyslovuje o tom pochybnost. Podle něj nemohl být čas, dříve než věci. Čas je proto, protože byl vytvořen s výtvory. Věci tím, že jsou tvoří čas. Nemůže být sám o sobě „čistý čas“.
Novověká přírodověda – zejména 17. a 18. století přejímá tyto tradiční představy.
Albert Einstein – formuluje speciální teorii relativity a pak obecnou teorii relativity. Ve speciální teorii relativity zjišťuje fakt, že prostorové charakteristiky pohybujících se těles závisejí na rychlosti jejich pohybu, na gravitačních působeních.
U těles, které se pohybují běžnými rychlostmi, na které jsme zvyklí (malými rychlostmi) se nevykazuje závislost na prostoru Tyto vlastnosti se dají pozorovat až v rychlostech světla.
Jev kontrakce délek – tělesa mění svou prostorovou dimenzi. Čím rychleji se pohybují, tím je prostorová změna markantnější. Prostor se zakřivuje.
Tradiční pojetí prostoru, jako závislého na věcech se musí opustit, neboť jak se věci vztahují vykazují svou prostorovost. Věci tím, že jsou nemohou být jinak, než ve vztazích. Vykazují se v prostoru. Věci si vyrábějí prostor tím, že se vztahují – prosto je mnohotvárný, a to proto, že i vztahy jsou mnohotvárné.
Různým podobám bytí odpovídají různé způsoby vykazování prostorovosti. Prosto je závislý na kvalitě vztahů. Je závislý na věcech. Prosto je nekonečný jako jsou nekonečné věci.
Relace – vztah. Relativní – není absolutní.
Čas i prostor jsou relativní – jsou dané kvalitou vztahů.
Tempo času je odvozené od rychlosti. Čas je závislý na gravitačním působení. Věci ve svém vztahování vytváření časovost. Čas je dán vztahem – čas je závislý na věcech.
Trojrozměrný je myšlenkový model prostoru. Není skutečný prostor.
Vícerozměrné prostory jsou modely, kterými se snažím postihnout skutečnost.
Tradičně jsou čas a prostor absolutna x čas a prostor relativna.
Určenost bytí
kosmos nebo chaos – svět se ukazuje jako uspořádaný, něco co má pravidla, řád (podle prvních filosofů). První filosofové předpokládaly, že svět se zrodil z chaosu.
Kosmos je svět, kterému náleží vše (hvězdy, svět, člověk) a tento svět je zároveň řád, i krásný (pro řecké filosofy). Tento řád je člověkem neuchopitelný a člověk nemá možnost se mu postavit (Démokritos – atomy se pohybují podle řádu, nutnosti). Nahodilost je vykládána jakou nutnost, kterou neznáme. Mechanický determinismus – předpokládá, že vše je jednoznačně určeno mechanickými principy.
Laplace – „Kdyby existovala taková inteligence, která by znala současný stav vesmíru, tak by jí minulost i budoucnost jasně ležela před očima).“
Je-li všechno nutné a náhoda je pouze fikce, pak také lidské svoboda je fikcí.
Představa jednoznačného určení bytí – neumožňuje výklad lidské svobody jinak než fikce.
Epikúros – žil v době, kdy byla otázka lidské svobody jedna z nejdůležitějších. Vymyslel tzv. „Odchylku“ – navazoval na Démokrita. Atom se může z ničeho nic odchýlit. Lidská svoboda je možná, protože není určena jednoznačná podstata bytí. „Tam kde je nutnost není svoboda. Nutnost a svoboda se navzájem vylučují.“ Chceme-li zachránit v tomto myšlenkovém modelu svobodu, musíme se vzdát jednoznačného určení bytí.
Středověké uvažování řádu světa odpovídá představě – teleologické – může připouštět svobodu člověka, ale ten nemůže rozhodovat o tom, co je celkové směřování světa.
Novověk s rozvojem přírodovědeckého poznání (fyzika, mechanika) – idea – Svět je dán zákony (ty se jevily jako dokonalé, přesné, věčné, jednoznačně určující děj věcí). Mechanické vidění světa nezná nahodilost. Člověk není svobodný – jedná v souladu s mechanikou světa. Mechanický determinismus – člověk je vydáván za bytost, která si myslí, že se svobodně rozhoduje, ale není tomu tak – svoboda je fikce. Někteří filosofové tvrdí, že vše kromě člověka je determinováno. „Svoboda je tam, kde není nutnost.“ „Svoboda je díky chaosu.“
Tradiční uvažování řádu světa – založeno na pojmech, které se navzájem vylučují (svoboda x nutnost, nahodilost x nutnost, příčina x následek). Časová následnost, příčinná vazba – chápána mechanicky, ale příčina se prostupuje do účinku – není „ostrá“ hranice.
Interdeterminismus
předpokládá, že je chaos, že věci nejsou určeny. Na první pohled se jeví, že interdeterminismus pro lidskou svobodu poskytuje neomezený prostor. Nelze se na nic spolehnout – kdykoliv se může s čímkoliv stát cokoliv. Neměli bychom se oč opřít.
Lidská svoboda je na existenci řádu světa závislá.
Jsou-li vytvořeny určité podmínky – pak se můžeme spolehnout na to, že něco nastane. Přírodní zákony jsou relativně neměnné, stálé. Člověk uměle vytváří situace, aby se stalo to, co on vyžaduje – na jedné straně otvíráme prostor pro svobodu a na druhé ho uzavíráme (automobily – nežádoucí efekty).
Absolutní svoboda – je absurdní.
Absolutní svoboda člověka – mohl by činit cokoliv.
Problém poznání
problém empirismu – problematika poznání (noetická, epistemologická, gnoseologický) – Jaký podíl na poznání mají smysly rozum, mimosmyslové a mimorozumové? Co je hlavní poznávací mocností?
Ti co tvrdí, že smysly – fil. Proud – empirismus – konstituce se na počátku novověké uvažování – zakladatel Francis Bacon (přichází se svými idejemi na počátku 17. století) – klade si cíl – je potřeba vytvořit správnou metodu (cestu) – poznání. Usiluje, aby byla vystavena metoda poznání přírody – doby si žádala, aby to bylo prvořadou záležitostí.
Máme se stát pány a vlastníky přírody. Potřeba zpracovat správnou metodu poznání – empirická, induktivní metoda (cesta, postup, kdy jdeme od jednotlivého k obecnému) – tak se má stavět novověká věda. Bacon zdůrazňuje potřebu pozorování. Experiment – způsob tázání přírody, jaké má zákony.
Smysly nás podle Bacona nemohou klamat. Také poukazuje na to, že naše postavení je vystaveno rizikům, omylům, obtížím (IDOLY).
Organon – spis o tom, jaký nástroj používat k poznání. Uvádí čtyři klamy (idoly) – klamy rodu (idola tribus) – jako lidé se nemůžeme dívat na svět jinak než lidskýma očima (těžce se zbavujeme antropocentrálního pohledu na svět), b) klamy jeskyně – idola specus – každý z nás má svou „dírku z jeskyně“, kterou nahlíží na svět (každá máme jiné vychování, smysly), c) klamy trhu (idola forí) – když se lidé dohadují, používají slov a každý je používá trochu jinak – dochází k omylům, d) klany divadla (idola theatrí) – na divadlech se dějí věci smyšlené, nepravdivé – jsou nám předkládány vymyšlené, nepravdivé světy – my je považujeme za skutečné – podléháme autoritám.
Bacon přichází s metodou induktivní (1561 – 1626).
Thomas Hobbes (1588 – 1626), John Locke (1632 – 1704) – navazují na Bacona.
Empirismus e radikalizuje (zejména u Locka) – senzacionalismus. Tvrdí, že člověk se rodí jako „čistá tabule“ (bez informací, vrozených idejí – až smyslovou zkušeností se tabule začíná popisovat). Věci mají své kvality (vlastnosti) – rozprostřenost a tvar (prvotní kvality). Druhotné kvality (barvy, chuti, vůně) – „Jsou tyto kvality vlastní věcem či ne?“ „Je sladká sama o sobě či je sladkost kávy dána mnou, mými smysly?“. Druhotné kvality jsou dány našimi smysly (podle Locka).
George Berkley (1658 – 1753) – „Není pravda, co říká Locke, všechny kvality jsou dány tím, kdo poznává.“ (Podle Locka jen druhotné). „Být znamená být vnímán.“ Zpochybňuje objektivní existenci věcí.
Solipismus
takový filozofický názor, který zpochybňuje, odmítá objektivní existenci světa. Existuje pouze zkušenost, komplex zážitků, počitků.
David Hume (1711 – 1776) – Je nepochybné, že máme zkušenost. Nevíme odkud se zkušenost bere, možná z vnějšího světa nebo j z nás samých nebo od Boha nebo to může býti jinak. Nevím, ale ani vědět nemůžeme, která z možností to je či jde o nějakou kombinaci. Skepticismus, agnoticismus.
-Navazuje na novopozitivismus – 20. století – klade si za cíl očistit vědu od metafyzických pseudoproblémů. Všechny vědecké poznatky musely vzejít z empirické zkušenosti. Shromažďují je a vytvářejí z nich nejobecnější teorie. I ty nejabstraktnější tvrzení musejí být na empirické údaje zpět převoditelné. Ta tvrzení, která nejsou převeditelná na empirické údaje do empirické vědy nepatří, protože se do vědy dostaly spekulací. Úkolem novopozitivistů je vyřazení vědeckých výroků bez opodstatnění, očistit vědu od metafyzických pseudoproblémů (např. „Svět existuje reálně, nezávisle na naší zkušenosti“ – je empiricky nevyvoditelné).
Věda je tedy vědou, která operuje s vědeckými výroky, ale není k dispozici objekt zkoumání.
B. Russell – „Tvrzení, že existuje realita mimo nás je vhodnou vědeckou hypotézou, ale nemůže se stát vědeckým výrokem.“
Empirismus vzniká jako pozitivní reakce, ale svou radikalizací se stává sám sobě protikladem. Umírněný empirismus je vědeckému poznání vlastní. Radikální empirismus je zhoubný.
Racionalismus
Renatus Cartezius (1596 – 1650) – René Descartes (racionalismus má své počátky v antice – rozum byl považován za mocnější sílu než smysly) – návrat nacházíme až v novověku – René Descartes – „Rozprava o metodě“ – měli bychom se stát pány vlastní přírody – musíme vytvořit cestu, aby na konci byla jistá pravda. Inspirovaný matematikou. „Nemohu věřiti svým smyslům, smysly mě mohou klamat.“ Zjišťuje, že mnoho tvrzení, které se tradují jako pravdy jsou pochybné hodnoty. Jak to dát do pořádku: 1) Třídit poznatky na pravdivé a nepravdivé (příliš pracné). 2) Začít stavět veškeré poznání znovu – nalézt nepochybný prazáklad poznání. „Jestliže myslím, pak tedy jsem.“ „Je nepochybné, že pochybuji.“ Staví poznání od sebe, od „Já“ – obrat k subjektu. Pracuje deduktivní mtedodou. Hledá další ideje, které lze považovat za pravdivé – „jasné a zřetelné“ – Jeví se mu tak např. matematické ideje – rozumově, ne na smyslech. Bůh je – idea nejvyšší dokonalosti. Kdo zaručuje, že metoda je správná? – Rozum, Bůh mi dal rozum, který mě nemůže klamat. Bůh garantuje nepochybnost poznání.
U Descartese se mluví o metodické skepsi. Pochybování je to, co mi „otevírá“ cestu k nalezení jistoty.
Formuluje základní pravidla metody: 1) Jasnost a zřetelnost mému Duchu. 2) Požadavek rozčlenění, analyzuje – dílčí problémy. 3) O d nejednodušších otázek postupovat k nejsložitějším. 4) Požadavek syntézy.
Benedikt Spinosa (baron) – 1632 – 1677 – zdůrazňuje problém metody. Podstat věcí přístupna pouze rozumu. Neuznává vrozené ideje. Poznuní se děje přirozenou schonpstí rozumu vytvářet obecné pojmy. Vrcholem poznání – vytváření intuitivního zření (nemá na mysli iracionální zření). Příroda je příčinou sebe sama (uvádí se, že Spinoasa je pantheista). Poznání běží na způsob geometrie, matematickým způsobem, je deduktivní a syntetické.
Geothfred Wilhelm Leibnize – 1646 – 1716 – spjat s přírodovědou, brání racionalismus proti empirismu. Rozum má vrozenou poznávací schonpst.
Immanuel Kant – 1724 – 1804 – věda čerpá poznatky ze zkušenosti, ale pravdivost poznatků není dána zkušeností. Máme apriorní (předzkušenostní) formy smyslovosti, rozvažování a rozumu. Ty jsou podmínkou zkušenosti, poznání. Balancuje mezi empiristy a racionalisty. „My na věcech pozváváme to, co do nich sami vkládáme.” Ze smyslu je materiál, rozum ho třídí.
Vrcholem novověké racionalistické linie: George Friedrich Wilhelm Hegel – 1770 – 1831 – domnívá se, že svět začíná z rozporu bytí a nebytí, Světového ducha, který se vyvíjí, vytváří ze sebe pojmy. Když ukončí tuto fázi, převtělí se v „jinobytí“ – přírodu. Nevyvíjí se v čase, je rozprostřena v prostoru. Světový duch se objevuje v podobě lidského ducha, který poznává sám sebe (přírodu). Světový duch se sebepoznal a tím ukončil svůj vývoj. Rozum je nejen jediným způsobem poznání, ale také jeho jediným předmětem.
Iracionalismus
názor zpochybňující jak rozum, tak i empirii. Náznaky již v antice, velký vliv ve středověku. Novověká věda stojí proti iracionalismu, ale v posledních letech dochází k výraznému posílení iracionalistických tendencí.
Bývá rozlišován na – metafyzický (ontologický) a gnoseologický (noetický).
metafyzický (ontologický) – samotné bytí je iracionální povahy, tedy i jediná správná poznávací cesta je iracionální. Odmítání rozumu při vnímání Boha neplatí u všech filosofů.
Sören Kierkegaard – 1813 – 1855 – nábožensky orientovaný, pravé poznání je poznání nejpravějšího – Boha. Nemohu ho poznat smysly, těmi poznávám jen jeho výtvory. Pravé poznání pouze odhlédnutím od tohoto světa, ponoření se do vlastního nitra.
Mystika – z řeckého mystikos – kdo nahlíží vnitřním zrakem – mystik. Staré kořeny, mystické zření při stavu extáze. Lidská duševní smyslovost je iracionální. Mystický zážitek je nepředavatelný. Procítění okamžiku, prchavý okamžik – neopakuje se. Mentání stav JEDINCE, vystoupí ze sama sebe – upadnutí do zření, poté návrat zpět a opět zření – mystická cesta poznání. Prochází celou lidskou historií, v posledních letech se opět objevuje – Novověk – Když dáme dohromady správnou cestu poznání, staneme se vlastníky světa.
Arthur Schopenhauer – 1788 – 1860 – představitel metafyzického iracionalismu. Představa: Svět je iracionální vůle, trýzeň prostupující veškeré věci, děje. Svět je spíše utrpením. Máme se obrátit k umění. Utrpení lze také zmírnit askezí. Inspirace buddhismem.
Friedrich Nietzsche – vůle základem světa, vůle k moci. Můžeme pochopit jen intuitivním zřením, člověk je spoutáván – sociálními, náboženskými, politickými, kulturními tlaky. Musíme překonat člověka. Hlásá nadčlověka – plně se identifikuje se svobodnout vůlí. Představa vyššího antropologického typu, který není „spoutáván“ vyše uvedenými vlivy. Upozorňuje na absurditu tohoto světa (1 SV – absurdní). Skutečnost je absurdní – nelze jí chápat racionálně ani empiricky.
Teorie pravdy
– pravda – ústřední pojem gnoseotogie, poznání (hlavní pojem v poznávacím procesu).
ve filosofii – řada koncepcí pravdy – 1) klasická – korespondenční, adekvační, aristotelská – pravda spočívá ve shodě věcí a rozumu – „Veritas est adeqvatio rei et intellectus“ – Říkám-li, že je něco červené a ono je něco červené – je to pravda
2) koherenční – je bližší k racionalismu, ale někdy je spjatat s empirismem. Koherenční teorie říká, že pravdivé je to, co je bezesporné v systému jiných výroků. Máme-li přijímat určitou teorii, pak výrok, tvzení není s touto teorií ve sporu, je s ní logicky koherentní. Pravdivost výroku nezávisí jen na tom, jaká je skutečnost, ale závisí také do jakého systému výroku je zařazena. Není výrok, který by závisel jen na tom, o čem je. Výrok není pozorováním je s faktovým, skutečném světem, ale také se systémem výroků.
3) pragmatická koncepce – idea je pravdivou, protože jí okolnost takovou činí. Pravda je především procesem potvrzení a prostředkem k životnímu uspokojení. Pravdivé poznání musí vést k uspokojení našich přání. To je pravdivé, co se v praktické činnosti ukáže jako užitečné. Co nás dobře orientuje, je pravdou. Pravdivé ideje jsou užitečné.
Pragmatisté vytýkají koherenční teorii její formálnost a klasické – vágní vymezení, co je praktická věc. Zavádějí pluraristické pojetí pravdy – co je pravdivé pro jednu skupinu, nemusí být pravdivé pro jinou – značně subjektivní.
4) konsensuální, konvenscionalistická – pravda je to, na čem se lidé shodnout (v astronomii – astronomové atd.) – subjektivní
Problémy klasické definice pradvy – pravda spočívá ve shodě věcí a rozumu – jak se mohou shodovat věci a intelekt? Jak se může shodovat představa se skutečností? V myšlence je skutečnost odlišná – míra shody.
Problémy klasické definice pravdy – Jak se mohou shodovat věc a rozum? Reálné skutečnostni a myšlenky? Podoba je tedy velmi problematická natož shoda. Shoda není tedy nikdy shodou naprostou. Za pravdu považujeme to, co je z rozumového (praktického) hlediska, ještě považováno za pravdu. Ale ani jediná věc není shodná sama se sebou.
Shoda je problematická – je rozdíl mezi shodou rozumu a věci a mezi věcmi a rozumem. Podle Tomáše Akvinského – Věci jsou tím pravdivější, čím více se podobají rozumu. Jsou věci více či méně pravdivé. Shoda je mezi věcmi a tím nejvyšším Rozumem.
Co je kritérium pravdy? Jsou situace kdy pravdu máme, ale nemáme-li prověřené, zda je pravdou či ne – pak s ní nemůžeme zacházet. Pravdu máme, ale musíme ji prověřit. Uchopit pravdu, hned ji ověřit.
Pokud vezmu korespondenční koncepci, musím mít určité měřítko, ale bylo by nejlépe, kdyby bylo jen jedno univerzální. Měřítkem může být rozum, shoda názoru. Stejné měřítko (výška), ale žádná z nich nejsou univerzální.
Gnoseologický relativismus – pravda je relativní, přibližná, mlhavá a čím více jde do hloubky, tím je mlhavější.
Teorie korespondence vyžaduje, aby bylo zřejmé to, ke které věci se výrok vztahuje. Musí někdy ukázat závěr.
Fundamentální problém interpretace vědecké teorie – nalezení objektu teorie, jinak nemá teorie smysl.
Karel Popper – filosof věd – princip falsifikace. Říká: „Vědecké teorie jsou přijímany jako pravdivé pokud nejsou vyvráceny, pokud dobře vysvětlují to, co na nich žádáme a jsou pokládány za pravdivé pokud toto splňují.“
Může se stát, že se objeví nové skutečnosti, které tyto teorie nedokáží vysvětlit, pak jsou tedy opravovány – ověřují její nepravdivost. Věda nikdy nezjistí pravdu, pravda stále falsifikuje.