V období etnických přesunů okolo 2.-1. tisíciletí př. n. l. přišly na Apeninský poloostrov první kmeny Italiků. Byly nositeli osobité kultury zejména v oblasti používání bronzových a železných nástrojů. Mezi 10. – 5. stoletím př. n. l. vytvořily poměrně vyspělou zemědělskou kulturu villanovskou (název dle naleziště Villanova u Bologne), která se však vyvíjela ve stínu vyspělejší kultury etruské. Etruskové pronikli na Apeninský poloostrov někdy v 10. až 8. století př. n. l. a ovládli rozsáhlá území italických kmenů. O původu Etrusků nemáme doposud mnoho informací, jazyk nebyl rozluštěn. Měli vyspělé zemědělství, rozvinutý obchod a řemeslnou výrobu, jejich stavitelé ovládali princip klenby a oblouku. Společnost v etruských městských státech byla majetkově a sociálně diferencována. Přibližně ve stejném období osídlili jih Itálie Řekové a vytvořili zde rovněž vyspělou městskou civilizaci. Západní pobřeží Sicílie osídlili Féničané a z jejich osad vyrostla bohatá města opírající se o moc severoafrického Kartága. Kartágo bylo městským státem s širokým zemědělským zázemím a bohatlo z námořního obchodu. Mezi těmito třemi kulturními ohnisky docházelo k častým střetům z nichž těžili Italikové. Z jejich území bylo nejdůležitější území kmene Latinů a zde také došlo k založení osady zvané Roma, z které po spojení s ostatními osadami vzniklo město Řím. Řím Založení Říma se datuje roku 753 př. n. l., ale není známo, jestli ho založili Latinové nebo Etruskové, celá událost je zahalena do pověstí. Rozvoj řemesla, zemědělství a obchodu vedl k majetkové a sociální diferenciaci a rozpadu rodového zřízení. Obyvatelstvo se dělilo na tři kmeny, třicet kurií a tři sta rodů. Dle kurií bylo složeno vojsko a scházelo se lidové shromáždění, které volilo nebo potvrzovalo krále. Král měl v rukou nejvyšší moc správní, vojenskou i náboženskou. Při rozhodování se opíral o senát složený z nejbohatších patricijských rodů. Svobodné obyvatelstvo se dělilo na patricije (potomky urozených otců), kteří byli plnoprávnými občany, a plebeje (bez urozeného původu), jejichž práva byla omezena. Počátek republiky (509–265 př. n. l.)
Ke konci královského období bylo obyvatelstvo rozděleno do 5 majetkových tříd a každá měl povinnost stavět do vojska příslušný počet setnin (centurií). Toto rozdělení se stalo základem i pro zastoupení v centurijním sněmu. Bohatí stavěli více setnin a měli tedy více hlasů. Vytvoření privilegované vládnoucí vrstvy vedlo ke svržení královské moci. Po vyhnání posledního etruského krále v roce 510 př. n. l. se Řím stal republikou. Řím usiloval o upevnění moci nad ostatními městy a zároveň se ostatní města cítila ohrožena mocenským vzestupem Říma. Etruskové se snažili znovu upevnit ztracenou moc a taktéž proti Římu vystupovala federace latinských měst, obávajících se vzestupu moci. Římu neobyčejně pomohlo vítězství řeckých Syrakus nad etruským loďstvem u Kýme roku 474 př. n. l. V 5. a 4. století pronikali na území severní Itálie Keltové a vytvořili zde pevnou základnu keltského osídlení. Jejich nájezdy do nitra poloostrova definitivně zlomili moc Etrusků. V roce 387 př. n. l. se zmocnili Říma, který následně opustili za vysoké výkupné. Hrozba napadení však nadále trvala i přes získaní nadvlády Říma nad rozsáhlejším území Samnitů ve střední Itálii. Ke sjednocení celé Itálie s výjimkou keltského severu dochází roku 272 př. n. l. kdy je Římu podrobeno i poslední jižanské město Tarent. Státní zřízení Včele republiky stáli dva konzulové, voleni z patricijů senátem na jeden rok. Systém dvou konzulů měl zabránit vzniku samovlády. Plebejové byli z účasti na správě státu vyloučeni. To vedlo k dlouhodobým bojům mezi patriciji a plebeji. Pod hrozbou odchodu z Říma a založení vlastního města což by znamenalo oslabení vojska byl vytvořen nový sněm – tribun lidu a v roce 449 př. n. l. byly sepsány zákony dvanácti desek, které chránily plebeje před patriciji. ( Byl to 1. římský zákoník, proti zvůli patricijů, občanské, civilní právo, rovnost před zákonem.) Dále zde byli dva kvestoři, kteří měli na starost státní pokladnu, praetoři výkon práva a censoři evidenci státního majetku a jmění občanů. V době ohrožení Říma byl volen diktátor s neomezenou mocí. Senát (poradní sbor starších) se skládal z 300 mužů. Equites (jezdci) – privilegovaná skupina zámožných občanů byli vedle senátorů nejmocnějšími a stavěli do boje jízdu. Římské vojsko bylo složené z majetných občanů, přičemž si výzbroj platili sami, vojenská služba byla neplacená. Kdo splnil vojenskou službu mohl se ucházet o státní úřad. Vrcholný rozkvět římské republiky (264–133 př. n. l.) Expanze do Středomoří, vznik římské říše, střetnutí s Kartágem. Punské války První punská válka (264–241 př. n. l.) byla vedena o Sicílii, ta byla bohatá a strategicky významná. Záminka: římské vojsko v Messaně bylo na straně kartáginských odpůrců. Římané ovládli Palermo, boje pokračovaly v severní Africe, vítězná bitva se odehrála u Aegatských ostrovů. Římané byli úspěšní na souši, Kartaginci na moři. To vedlo k vytvoření římského válečného loďstva. Lodi s můstky a háky, přechod pěchoty na loď protivníka, boj byl veden jako pozemní. Vítězství Říma, získal Sicílii, Sardinii, Korsiku jako své provincie Druhá punská válka (218–201 př. n. l.) Kartáginské državy v Hispánii získal Hamilkar jako náhradu za ztrátu. Osada Nové Kartágo se připravovala na odvetu. Vojevůdce Hannibal dobyl město Saguntum (spojenec Říma) a vytáhl s 60 tisíci vojáky na Řím přes Alpy (ztráty a vyčerpání), v Pádské nížině uzavřel spojenectví s Kelty. Zvítězil ve dvou bitvách: roku 217 př. n. l. u Trasimenského jezera v Perugii, roku 216 př. n. l. u Cannae dobyl město Capua. Hanibal byl vyčkávací taktikou římského vojevůdce Fabia Maxima v Itálii izolován. Mezitím byl 207 př. n. l. poražen v Umbrii Hanibalův bratr Hasdurbal. Hanibalův spojenec byla Makedonie (Filippos V.) a Syrákúsy (zničeny Římany 212 př. n. l. ). 211 Římané znovu ovládli Capuu, Hispánie byla po úporných bojích obsazena Římany. Hanibalovo vojsko bylo oslabeno, vypochodoval na Řím ale nemohl jej již ohrozit. Římané se pod velením Publia Cornelia Scipia vylodili v Africe a roku 202 př. n. l. zvítězili u Zamy. 201 př. n. l. byli stanoveny tvrdé podmínky míru. Římu připadla všechna území Kartága mimo Afriku, loďstvo a 260 t stříbra jako válečná náhrada. Pro Kartágo to byl konec ovládání středomoří. Třetí punská válka (149–146 př. n. l.) Byla vyvolána římským spojencem Numídií, kvůli konfliktu s Kartágem, které obviňovalo Řím s porušení mírové dohody. Kartágo bylo srovnáno se zemí, obyvatelé prodáni do otroctví. Z území se stala provincie Afrika. Římané ovládli pobřeží Jaderského moře, Makedonii, Řecko, čímž se stali pány středomoří. Války přinesly nejen nová uzemí s novou půdou, ale také rozvoj řemesla a obchodu. Váleční zajatci, otroci byli levnou pracovní silou. Často vykonávali ty nejhorší práce v krutých podmínkách. Římská říše se stala klasickým otrokářským státem. Nespokojenost otroků ústila často do velkých vzpour. Nejznámější bylo Spartakovo povstání v roce 73 př. n. l., které bylo potlačeno s velkými obtížemi.
Spartakovo povstání v Itálii (73–71 př. n. l.) V čele stál gladiátor Spartakus, který uprchnul ještě s 60 gladiátory, byli skryti u vrcholu Vesuvu, počet vzbouřenců vzrostl na 60 tisíc. Při sestupu po žebřících po neschůdné straně překvapili a porazili římské vojsko. Přidali se k nim sympatizující otroci a bezzemci, společně pak táhli Itálií od jihu až k Pádu. Spartakus je chtěl vyvést z Itálie, ale nebyli jednotní ve směru kam půjdou. Pocházeli z Thrácie, Galie, Germánie, Řecka, Foínikie, Itálie, někteří chtěli svrhnout boháče a získat půdu. Rozdělili se a znovu táhli Itálií k jihu. Chtěli přeplout na Sicílii, ale to se jim nepodařilo.Římská vojska vedená Crassem mezitím vykopala hluboký příkop přes poloostrov, odřízla jim cestu zpět. Těla padlých zaplnila prohlubeň, Římané byli poražení, ale útěk se nezdařil. Poslední střetnutí u východního pobřeží Itálie, cesta úniku na Balkán. Většina otroků včetně Spartaka padla. 6000 otroků bylo ukřižováno pro výstrahu podél Via Appia z Capui do Říma.
Krize a pád republiky (133–31 př. n. l.) Řím se proměnil ve světovou říši a prodělal hospodářské a společenské změny, které měly důsledek na politiku, vojenství, životní styl a kulturu. Příčiny krize Hospodářsky především nadbytek otroků z dobytých území, kteří byli hlavní pracovní silou na latifundiích. Drobné rolnictví zaznamenalo úpadek. Hospodářství bylo rozvráceno válkou, obilí dovážené z provincií bylo levnější než obilí tuzemské. Drobní rolníci odprodávali pozemky, odcházeli do měst. Nastaly potíže ve správě rozsáhlých území, dosavadní správní orgány již v období impéria nevyhovovaly. V římské společnosti byli problémy mezi jednotlivými skupinami. Bezzemci nemohli sloužit v armádě a ta tímto byla oslabená. Nemajetné vrstvy se domáhaly zajištění obživy. Množili se vzpoury otroků. Vládnoucí vrstvy zaznamenaly úpadek morálky, do popředí se dostával osobní prospěch před prospěchem státu. Státní úřady a vojsko byly zneužívány, vydírali provincie, objevilo se úplatkářství. Stát jako takový byl neklidný a nestabilní.Jedním z pokusů o řešení problémů byly Pozemkové reformy bratří Gracchů, kteří byli nakonec oba zavražděni.
Uvnitř republiky se objevily dva názorově odlišné tábory.
populárové – stoupenci lidu. Prosazovali umírněné sociální a demokratické reformy, posílení vlivu lidového shromáždění, udělení občanského práva spojencům v Itálii, přístup l úřadům pro méně majetné. – Gaius Marius
optimáti – byli stoupenci neomezené moci senátu, odpůrci změn, z řad velkých pozemkových vlastníků podporovaných senátem. Byli proti rozdělování pozemků, pro posílení moci senátu, zvýšení pravomoci úředníků, mocenské násilí k udržení poměrů. – Lucius Cornelius Sulla
Sullova diktatura (82–79 př.n. l.) Vládl v Římě pomocí vojska. Proskripce, byl zaveden seznam nepohodlných osob, které byli postaveny mimo zákon, zbaveni majetku, náboženské ochrany a byli beztrestně zabíjeni. Udělil si doživotně titul diktátor, vládl neomezeně. Omezil práva tribunů, zdvojnásobil počet senátorů. Po Sullově smrti obnovena republika. Spory obou skupin vedly k zřízení 1. triumvirátu (60 př. n. l.) – tajného spolku ctižádostivých jednotlivců. Tajná úmluva o vzájemné pomoci při realizaci cílů třech mužů.Gnaeus Pompeius, Marcus Licinius Crassus, Gaius Julius Caesar. Po Crassově smrti vypukla 2. občanská válka (49–45 př. n. l.) a vliv na řízení republiky. Zatímco Pompeius vedl optimisty, Caesar byl na straně populárů. Caesar vítězně vpochodoval na Řím („Kostky jsou vrženy“), ovládl Itálii. Pompeius utekl do Řecka, byl poražen Caesarem roku 48 u Farsálu v Thessalii, pak do Egypta, kde byl zákeřně zabit. Caesar zasáhl do sporu o Egyptský trůn ve prospěch Kleopatry. Táhl do Malé Asie, porazil Mithridata u Zély 47 př. n. l. („Veni, vidi, vici“)Vypravil se do Afriky, z Numidie vytvořil provincii Nová Afrika. Při výpravě do Hispánie r. 45 př. n. l. porazil zbytku Pompeiových stoupenců. Caesar 100 –44 př. n. l. byl nejctižádostivějším a nejobratnějším politikem, působivý řečník, spisovatel, populární u lidu. 59 př. n. l. byl zvolen konzulem, pak správcem Galie, posílil vojsko, dobyl skoro celou Galii, ovládl území Belgů, vytáhl za Rýn proti Germánům, vylodil se v Británii. Získal velkou válečnou kořist, byl oddán vojákům. Caesarova diktatura trvala 49–44 př. n. l..Byl doživotním, neomezeným, vrchním velitelem vojsk (imperator), nejvyšší kněz (pontifex maximus), vládce Říma (právo jmenovat úředníky a senátory, rozhodovat o státní pokladně).Republikánské úřady byly ponechány, ale soustředěny do rukou diktátora. Přidělil zemědělskou půdu v koloniích veteránům a nemajetným. Obnovil Korint a Kartágo, udělil občanské právo svobodným Keltům a italským městům samosprávu, zavedl pořádek ve správě provincií. Provedl reformu kalendáře, od 1. 1. 45 př. n. l. nahradil lunární kalendář slunečním o 365 a každý 4. rok přestupný (tav. Juliánský kalendář, až do roku 1582) Roku 44 př. n. l. byl Caesar zavražděn svými odpůrci v senátu. V čele spiknutí proti Caesarovi byli prétoři Marcus Junius Brutus a Gaius Cassius Longinus. Následovaly další občanské války, neklid mezi Caesarovými stoupenci a senátem, spiklenci, kteří však neměli svůj politický program. Hned v roce 43 př. n. l. vznikl 2. Triumvirát. V čele stáli Marcus Antonius, Marcus Aurelius Lepidus, Gaius Octavianus (Caesarův synovec). Porazili republikány, byli sestaveny seznamy odpůrců, které si vyžádali četné oběti. 42 př. n. l. byli u makedonského města Filippoi poraženi Caesarovi vrazi Cassius a Brutus. Antonius při dělení říše obdržel východní část, Octavianus západní provincie a Ilýrii a Lepidus Afriku dohodou v Brundisiu r. 40 př. n. l.. Následovaly boje mezi Octavianem a Antoniem. Antonius hledal oporu v Egyptě. Avšak roku 30 porazil Octavianův vojevůdce Marcus Vipsanius Agrippa Antonia a Kleopatru v námořní bitvě u mysu Aktion, Egypt byl připojen k říši. Octavianus se stává pánem celé římské říše, končí tím také období římské republiky. Rané císařství – principát (27 př. n. l. – 284 n. l.) Gaius Oktavianus, 1. císař juliovské dynastie, obratný politik spojil osobní moc s republikánskou tradicí, vytvořil zdání zachování republiky, formálně však vládl spolu se senátem. Císař měl svrchovanou správní moc, vojenskou i soudní, impérium, moc nade vším. Revize senátu, lidový sněm a úřady byly zachovány, ale obsazeny jeho stoupenci.. Stal se prvním občanem senátu a prvním občanem státu, nová forma vlády – principát, spojení absolutistické moci se zachováním republikánských úřadů. Od senátu přijal titul Augustus, Vznešený, Otec vlasti. Provincie byly rozděleny na dvě skupiny: císařské a senátní, Augustus zakročil při drancování provincií vyšší vrstvou, což mělo za následek rozvoj zemědělství, řemesla a obchodu. Staral se o zabezpečení hranic říše, která sahala od Atlantiku po Eufrat a od Británie až po Saharu. Juliovsko-claudiovská dynastie (27 – 68 n. l.) Vznikla z dvou spřízněných starých patricijských rodů Iuliů a Claudiů. Období poměrného klidu, posílení moci císaře, napjaté vztahy se senátem. Pokusy senátu o spiknutí byly zlomeny. Nárůst vlivu římského vojska.
• Tiberius (14–37) – vzorná správa říše • Caligula (37–41) – despotická vláda, nákladný císařský dvůr • Claudius (41–54) – růst císařské byrokracie, systém císařských kanceláří, růst významu úředníků, vliv manželky Agrippiny – adopce syna z prvního manželství Nerona • Nero (54–68) – zpočátku vládl s rádci (Lucius Annaeus Seneca) a senátem, pak absolutistické sklony, intriky a vraždy členů císařského dvora, konfiskace majetku, r. 64 požár Říma, neklid – konflikt s Parthy, povstání v Británii, v Judei, 68 povstání římských legií. Po Neronově smrti boje o trůn. Flaviovci (69 – 96) • Titus Flavius Vespasianus – výborný vojevůdce a hospodář, provolán císařem legiemi na východě (69–79) válka v Judeji, r. 70 dobyt Jeruzalém, vítězství nad Židy r. 73, snaha o připoutání provincií k říši • Titus (79–81) – vládl ve shodě se senátem, výbuch Vesuvu v jižní Itálii r. 79, zničeny Pompeje • Domitianus (81–96) – krutý samovládce požadavek titulu pán a bůh, rozšířeno panství v Británii, v Porýní, neúspěch na Dunaji Rozmach a obrana říše (96 – 192) Období vojenské a politické stability, hospodářský rozkvět, největší územní rozmach, pozitivní vztahy senátu a císaře, úsilí respektovat republikánské tradice. • Marcus Cocceius Nervus (96–98) – senátor, zavedena adopce – princip pro stanovení nástupce bez ohledu na příbuzenský vztah, ale podle vojenských a politických schopností • Marcus Ulpius Trianus (98–117) – první římský císař neitalského původu, původem z Hispánie, vynikající velitel, poslední dobyvatel, největší územní rozmach říše, dobyl Dácii, vznikli provincie Arábie, Arménie, Asýrie, Mezopotámie. • Publius Aelius Hadrianus (117–138) – upustil o dobyvačné politiky, budoval systém opevnění – limes romanus
Limes Romanus Vojenská hranice tvořená přirozenou i umělou překážkou, podél limitu vedla silnice spojující vojenské tábory římských legií, tvrze a strážní věže. Hadrianův val byla římská limes tvořící hranici mezi severní a jižní Británií, byl 5–6 m vysoký a 120 km dlouhý. Obraně napomáhaly vazalské státy. R. 132 povstání Židů proti přeměně Jeruzaléma v římskou provincii, v čele Bar Kochba, vítězství Římanů, zákaz pobytu Židů v Jeruzalémě a kdekoliv v Judei, diaspora židovského národa.
• Marcus Aurelius (161–180) – Filozof na trůně, přechod k obraným válkám, zesílil tlak barbarských kmenů, počátky krize principátu. Markomani útočili na římská opevnění, pronikli do severní Itálie, r. 172 protiofenzíva Římanů, překročili Dunaj a za bojů postoupili až na dnešní Slovensko (nápis na trenčínské skále).
• Commodus (180–192) – mír s Markomany, neshody se senátem, odstraněn. Severovská dynastie (193–284) Období krize římské říše, spory o císařský trůn, rostoucí vliv a zásahy vojenských oddílů a praetoriánů. • Septimus Severus (193–211) – zmocnil se Říma, dosavadní praetoriánskou gardu nehradil. Omezil moc senátu na úkor císařské rady. Změna ve finanční správě, zavedena jediná státní pokladna
• Caracalla (211–217) – roku 212 bylo uděleno římské právo všem svobodným obyvatelům říše. • Severus Alexander (228–235) – boje s novoperskou říší, svržen poslední parthský král, vleklá krize římské říše
S koncem válek nastává úpadek impéria. Nedostatek otroků vedl ke vzniku kolonátu (drobný nájem půdy nájemcům, byli připoutáni k půdě, nevolníci). Pozdní císařství (284–476) Všeobecná krize, úpadek impéria. Zápasy o trůn mezi veliteli armád provincií. Vnitřní vzpoury oslabily jednotu Itálie. Časté útoky barbarů na východní a severní hranici. Římská obrana byla neúspěšná, snaha o získání spojenců. Úpadek zemědělství a řemeslné výroby.
• Dioklecián (284–305) – původně otrok, propuštěnec, usiloval o řešení krize posílením osobní moci panovníka. Provedl státní reformy. Říše byla rozdělena na 12 diecézí, zaveden daňový systém, posílena armáda. Křesťané byli pronásledováni. • Konstantin I. Veliký (306–337) – zvítězil v bojích o trůn, měl odlišný postoj ke křesťanství. Roku 313 byl vydán dekret milánský, uznávající náboženskou svobodu. 330 bylo založeno druhé hlavní město Konstantinopolis, které bylo 359 zrovnoprávněno s Římem.
Po Konstantinově smrti se upevnil vliv křesťanské církve, byly zavedeny křesťanské zvyky. Za Juliana Apostata byl pokus o obnovu tradičního antického náboženství. Za Theodosia I. byly zakázány pohanské kulty, povolena jen katolická podoba křesťanství. V 2. pol. 4. stol. bylo urychleno stěhování národů vpádem Hunů z původních mongolských stepí. 375 vznikla mocná hunská říše v uherské nížině (král Attila) . Postup na západ, zastaveni v Galii v bitvě na Katalaunských polích r. 451. Postupné pronikání do nitra impéria. 395 se impérium rozdělilo na Východořímskou a Západořímskou říši. Řím byl zmítán útoky barbarů a občanskými vzpourami, hospodářskou krizí. 410 byl Řím dobyt Vizigóty (král Alarich), 455 byl Řím dobyt a vypleněn germánskými Vandaly. 476 byla Itálie ovládnuta Germány, byl svržen poslední římský císař Romulus Augustulus, definitivní zánik římské říše. Římská kultura a společnost
Vzdělání • písmo převzaté od Řeků, přizpůsobeno potřebám Latiny – • vlastní soustava číslic – římské číslice • vzdělávací systém jako v Řecku – základní vzdělání v rodině a ve veřejné škole, nepovinné, vyšší vzdělání pro zámožné – rétorské školy (řečnictví a filozofie) • centra vzdělanosti – Řím, Athény, Alexandrie
Výtvarné umění • většina uměleckých děl pocházela z válečné kořisti • nástěnné malby, mozaiky, portréty urozených Římanů • kopírování řeckých soch • reliéfy z výjevy z bitev
Architektura • vliv Etrusků a Řeků • římský styl: řecký sloup a etruská valená klenba a oblouk • nové typy staveb, mohutné, zdobené, hlavně veřejné budovy • chrámy, sídla boháčů, baziliky: obdélníkový půdorys, vnitřek rozdělen sloupy a pilíři, tržiště a radnice pro obchodní a soudní činnost, shromaždiště • akvadukty: vodovody s pitnou vodou, jejich oblouky překonávaly výškové rozdíly, voda tekla samospádem • kloaky: odvodňovací kanály • viadukty: kamenné mosty • silnice: kamenné s chodníky, budovány mezi městy z vojenských důvodů pro rychlý přesun vojska • divadla, amfíky pro gladiátorské zápasy, cirky
Filozofie • Filón z Alexandrie(25 př. n. l. – 40 n. l.) – židovský filozof, výklad Judaismu • stoicismus – rovnost lidí, život v souladu s přírodou • Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.) – filozof, básník, dramatik, satirik, politik za Nerona • Epiktétos (50 – 120 n. l.) – z Frýgie, otrok, dosáhl svobody, učitel • Marcus Aurelius (121 – 180) – vzdělanec, filozof, vojevůdce • Lúkiános (120 – 180) – řecký řečník a prozaik- filozof • Novoplatonismus, Plótínos (205–270) – vychází z Platónova učení, spojení filozofických směrů a náboženských představ •
Věda • Gaius Suetonius Tranquillus (69 – 140) – životopisy císařů, básníků • Josephus Flavius (37 – 100) – židovský dějepisec, vojevůdce, spis Válka židovská a Vespasianově a Titově válce proti židům • Klaudios Ptolemaios (90 – 160) – řecký matematik, astronom, zeměpisec, vytvořil geocentrickou Soustavu, dílo Almagest • Galénos z Pergamu (130 – 200) – řecký lékař, utřídil názory předchůdců, studium fyziologie lidského těla • Gaius Plinius Secundus (23 – 79) – encyklopedie Přírodověda, poznatky starověké astronomie, geologie, etnografie, botaniky, zoologie, agronomie, lékařství • Gaius Plinius Caecilius (64 – 114) – synovec, 9 knih Dopisů o kultuře a hospodářství
• Eusebios – historik rané křesťanské církve, Církevní dějiny
Starověký Řím
Vznik římské říše
V období etnických přesunů okolo 2.-1. tisíciletí př. n. l. přišly na Apeninský poloostrov první kmeny Italiků. Byly nositeli osobité kultury zejména v oblasti používání bronzových a železných nástrojů. Mezi 10. – 5. stoletím př. n. l. vytvořily poměrně vyspělou zemědělskou kulturu villanovskou (název dle naleziště Villanova u Bologne), která se však vyvíjela ve stínu vyspělejší kultury etruské. Etruskové pronikli na Apeninský poloostrov někdy v 10. až 8. století př. n. l. a ovládli rozsáhlá území italických kmenů. O původu Etrusků nemáme doposud mnoho informací, jazyk nebyl rozluštěn. Měli vyspělé zemědělství, rozvinutý obchod a řemeslnou výrobu, jejich stavitelé ovládali princip klenby a oblouku. Společnost v etruských městských státech byla majetkově a sociálně diferencována. Přibližně ve stejném období osídlili jih Itálie Řekové a vytvořili zde rovněž vyspělou městskou civilizaci. Západní pobřeží Sicílie osídlili Féničané a z jejich osad vyrostla bohatá města opírající se o moc severoafrického Kartága. Kartágo bylo městským státem s širokým zemědělským zázemím a bohatlo z námořního obchodu. Mezi těmito třemi kulturními ohnisky docházelo k častým střetům z nichž těžili Italikové. Z jejich území bylo nejdůležitější území kmene Latinů a zde také došlo k založení osady zvané Roma, z které po spojení s ostatními osadami vzniklo město Řím. Řím Založení Říma se datuje roku 753 př. n. l., ale není známo, jestli ho založili Latinové nebo Etruskové, celá událost je zahalena do pověstí. Rozvoj řemesla, zemědělství a obchodu vedl k majetkové a sociální diferenciaci a rozpadu rodového zřízení. Obyvatelstvo se dělilo na tři kmeny, třicet kurií a tři sta rodů. Dle kurií bylo složeno vojsko a scházelo se lidové shromáždění, které volilo nebo potvrzovalo krále. Král měl v rukou nejvyšší moc správní, vojenskou i náboženskou. Při rozhodování se opíral o senát složený z nejbohatších patricijských rodů. Svobodné obyvatelstvo se dělilo na patricije (potomky urozených otců), kteří byli plnoprávnými občany, a plebeje (bez urozeného původu), jejichž práva byla omezena. Počátek republiky (509–265 př. n. l.)
Ke konci královského období bylo obyvatelstvo rozděleno do 5 majetkových tříd a každá měl povinnost stavět do vojska příslušný počet setnin (centurií). Toto rozdělení se stalo základem i pro zastoupení v centurijním sněmu. Bohatí stavěli více setnin a měli tedy více hlasů. Vytvoření privilegované vládnoucí vrstvy vedlo ke svržení královské moci. Po vyhnání posledního etruského krále v roce 510 př. n. l. se Řím stal republikou. Řím usiloval o upevnění moci nad ostatními městy a zároveň se ostatní města cítila ohrožena mocenským vzestupem Říma. Etruskové se snažili znovu upevnit ztracenou moc a taktéž proti Římu vystupovala federace latinských měst, obávajících se vzestupu moci. Římu neobyčejně pomohlo vítězství řeckých Syrakus nad etruským loďstvem u Kýme roku 474 př. n. l. V 5. a 4. století pronikali na území severní Itálie Keltové a vytvořili zde pevnou základnu keltského osídlení. Jejich nájezdy do nitra poloostrova definitivně zlomili moc Etrusků. V roce 387 př. n. l. se zmocnili Říma, který následně opustili za vysoké výkupné. Hrozba napadení však nadále trvala i přes získaní nadvlády Říma nad rozsáhlejším území Samnitů ve střední Itálii. Ke sjednocení celé Itálie s výjimkou keltského severu dochází roku 272 př. n. l. kdy je Římu podrobeno i poslední jižanské město Tarent. Státní zřízení Včele republiky stáli dva konzulové, voleni z patricijů senátem na jeden rok. Systém dvou konzulů měl zabránit vzniku samovlády. Plebejové byli z účasti na správě státu vyloučeni. To vedlo k dlouhodobým bojům mezi patriciji a plebeji. Pod hrozbou odchodu z Říma a založení vlastního města což by znamenalo oslabení vojska byl vytvořen nový sněm – tribun lidu a v roce 449 př. n. l. byly sepsány zákony dvanácti desek, které chránily plebeje před patriciji. ( Byl to 1. římský zákoník, proti zvůli patricijů, občanské, civilní právo, rovnost před zákonem.) Dále zde byli dva kvestoři, kteří měli na starost státní pokladnu, praetoři výkon práva a censoři evidenci státního majetku a jmění občanů. V době ohrožení Říma byl volen diktátor s neomezenou mocí. Senát (poradní sbor starších) se skládal z 300 mužů. Equites (jezdci) – privilegovaná skupina zámožných občanů byli vedle senátorů nejmocnějšími a stavěli do boje jízdu. Římské vojsko bylo složené z majetných občanů, přičemž si výzbroj platili sami, vojenská služba byla neplacená. Kdo splnil vojenskou službu mohl se ucházet o státní úřad. Vrcholný rozkvět římské republiky (264–133 př. n. l.) Expanze do Středomoří, vznik římské říše, střetnutí s Kartágem. Punské války První punská válka (264–241 př. n. l.) byla vedena o Sicílii, ta byla bohatá a strategicky významná. Záminka: římské vojsko v Messaně bylo na straně kartáginských odpůrců. Římané ovládli Palermo, boje pokračovaly v severní Africe, vítězná bitva se odehrála u Aegatských ostrovů. Římané byli úspěšní na souši, Kartaginci na moři. To vedlo k vytvoření římského válečného loďstva. Lodi s můstky a háky, přechod pěchoty na loď protivníka, boj byl veden jako pozemní. Vítězství Říma, získal Sicílii, Sardinii, Korsiku jako své provincie Druhá punská válka (218–201 př. n. l.) Kartáginské državy v Hispánii získal Hamilkar jako náhradu za ztrátu. Osada Nové Kartágo se připravovala na odvetu. Vojevůdce Hannibal dobyl město Saguntum (spojenec Říma) a vytáhl s 60 tisíci vojáky na Řím přes Alpy (ztráty a vyčerpání), v Pádské nížině uzavřel spojenectví s Kelty. Zvítězil ve dvou bitvách: roku 217 př. n. l. u Trasimenského jezera v Perugii, roku 216 př. n. l. u Cannae dobyl město Capua. Hanibal byl vyčkávací taktikou římského vojevůdce Fabia Maxima v Itálii izolován. Mezitím byl 207 př. n. l. poražen v Umbrii Hanibalův bratr Hasdurbal. Hanibalův spojenec byla Makedonie (Filippos V.) a Syrákúsy (zničeny Římany 212 př. n. l. ). 211 Římané znovu ovládli Capuu, Hispánie byla po úporných bojích obsazena Římany. Hanibalovo vojsko bylo oslabeno, vypochodoval na Řím ale nemohl jej již ohrozit. Římané se pod velením Publia Cornelia Scipia vylodili v Africe a roku 202 př. n. l. zvítězili u Zamy. 201 př. n. l. byli stanoveny tvrdé podmínky míru. Římu připadla všechna území Kartága mimo Afriku, loďstvo a 260 t stříbra jako válečná náhrada. Pro Kartágo to byl konec ovládání středomoří. Třetí punská válka (149–146 př. n. l.) Byla vyvolána římským spojencem Numídií, kvůli konfliktu s Kartágem, které obviňovalo Řím s porušení mírové dohody. Kartágo bylo srovnáno se zemí, obyvatelé prodáni do otroctví. Z území se stala provincie Afrika. Římané ovládli pobřeží Jaderského moře, Makedonii, Řecko, čímž se stali pány středomoří. Války přinesly nejen nová uzemí s novou půdou, ale také rozvoj řemesla a obchodu. Váleční zajatci, otroci byli levnou pracovní silou. Často vykonávali ty nejhorší práce v krutých podmínkách. Římská říše se stala klasickým otrokářským státem. Nespokojenost otroků ústila často do velkých vzpour. Nejznámější bylo Spartakovo povstání v roce 73 př. n. l., které bylo potlačeno s velkými obtížemi.
Spartakovo povstání v Itálii (73–71 př. n. l.) V čele stál gladiátor Spartakus, který uprchnul ještě s 60 gladiátory, byli skryti u vrcholu Vesuvu, počet vzbouřenců vzrostl na 60 tisíc. Při sestupu po žebřících po neschůdné straně překvapili a porazili římské vojsko. Přidali se k nim sympatizující otroci a bezzemci, společně pak táhli Itálií od jihu až k Pádu. Spartakus je chtěl vyvést z Itálie, ale nebyli jednotní ve směru kam půjdou. Pocházeli z Thrácie, Galie, Germánie, Řecka, Foínikie, Itálie, někteří chtěli svrhnout boháče a získat půdu. Rozdělili se a znovu táhli Itálií k jihu. Chtěli přeplout na Sicílii, ale to se jim nepodařilo.Římská vojska vedená Crassem mezitím vykopala hluboký příkop přes poloostrov, odřízla jim cestu zpět. Těla padlých zaplnila prohlubeň, Římané byli poražení, ale útěk se nezdařil. Poslední střetnutí u východního pobřeží Itálie, cesta úniku na Balkán. Většina otroků včetně Spartaka padla. 6000 otroků bylo ukřižováno pro výstrahu podél Via Appia z Capui do Říma.
Krize a pád republiky (133–31 př. n. l.) Řím se proměnil ve světovou říši a prodělal hospodářské a společenské změny, které měly důsledek na politiku, vojenství, životní styl a kulturu. Příčiny krize Hospodářsky především nadbytek otroků z dobytých území, kteří byli hlavní pracovní silou na latifundiích. Drobné rolnictví zaznamenalo úpadek. Hospodářství bylo rozvráceno válkou, obilí dovážené z provincií bylo levnější než obilí tuzemské. Drobní rolníci odprodávali pozemky, odcházeli do měst. Nastaly potíže ve správě rozsáhlých území, dosavadní správní orgány již v období impéria nevyhovovaly. V římské společnosti byli problémy mezi jednotlivými skupinami. Bezzemci nemohli sloužit v armádě a ta tímto byla oslabená. Nemajetné vrstvy se domáhaly zajištění obživy. Množili se vzpoury otroků. Vládnoucí vrstvy zaznamenaly úpadek morálky, do popředí se dostával osobní prospěch před prospěchem státu. Státní úřady a vojsko byly zneužívány, vydírali provincie, objevilo se úplatkářství. Stát jako takový byl neklidný a nestabilní.Jedním z pokusů o řešení problémů byly Pozemkové reformy bratří Gracchů, kteří byli nakonec oba zavražděni.
Uvnitř republiky se objevily dva názorově odlišné tábory.
Sullova diktatura (82–79 př.n. l.) Vládl v Římě pomocí vojska. Proskripce, byl zaveden seznam nepohodlných osob, které byli postaveny mimo zákon, zbaveni majetku, náboženské ochrany a byli beztrestně zabíjeni. Udělil si doživotně titul diktátor, vládl neomezeně. Omezil práva tribunů, zdvojnásobil počet senátorů. Po Sullově smrti obnovena republika. Spory obou skupin vedly k zřízení 1. triumvirátu (60 př. n. l.) – tajného spolku ctižádostivých jednotlivců. Tajná úmluva o vzájemné pomoci při realizaci cílů třech mužů.Gnaeus Pompeius, Marcus Licinius Crassus, Gaius Julius Caesar. Po Crassově smrti vypukla 2. občanská válka (49–45 př. n. l.) a vliv na řízení republiky. Zatímco Pompeius vedl optimisty, Caesar byl na straně populárů. Caesar vítězně vpochodoval na Řím („Kostky jsou vrženy“), ovládl Itálii. Pompeius utekl do Řecka, byl poražen Caesarem roku 48 u Farsálu v Thessalii, pak do Egypta, kde byl zákeřně zabit. Caesar zasáhl do sporu o Egyptský trůn ve prospěch Kleopatry. Táhl do Malé Asie, porazil Mithridata u Zély 47 př. n. l. („Veni, vidi, vici“)Vypravil se do Afriky, z Numidie vytvořil provincii Nová Afrika. Při výpravě do Hispánie r. 45 př. n. l. porazil zbytku Pompeiových stoupenců. Caesar 100 –44 př. n. l. byl nejctižádostivějším a nejobratnějším politikem, působivý řečník, spisovatel, populární u lidu. 59 př. n. l. byl zvolen konzulem, pak správcem Galie, posílil vojsko, dobyl skoro celou Galii, ovládl území Belgů, vytáhl za Rýn proti Germánům, vylodil se v Británii. Získal velkou válečnou kořist, byl oddán vojákům. Caesarova diktatura trvala 49–44 př. n. l..Byl doživotním, neomezeným, vrchním velitelem vojsk (imperator), nejvyšší kněz (pontifex maximus), vládce Říma (právo jmenovat úředníky a senátory, rozhodovat o státní pokladně).Republikánské úřady byly ponechány, ale soustředěny do rukou diktátora. Přidělil zemědělskou půdu v koloniích veteránům a nemajetným. Obnovil Korint a Kartágo, udělil občanské právo svobodným Keltům a italským městům samosprávu, zavedl pořádek ve správě provincií. Provedl reformu kalendáře, od 1. 1. 45 př. n. l. nahradil lunární kalendář slunečním o 365 a každý 4. rok přestupný (tav. Juliánský kalendář, až do roku 1582) Roku 44 př. n. l. byl Caesar zavražděn svými odpůrci v senátu. V čele spiknutí proti Caesarovi byli prétoři Marcus Junius Brutus a Gaius Cassius Longinus. Následovaly další občanské války, neklid mezi Caesarovými stoupenci a senátem, spiklenci, kteří však neměli svůj politický program. Hned v roce 43 př. n. l. vznikl 2. Triumvirát. V čele stáli Marcus Antonius, Marcus Aurelius Lepidus, Gaius Octavianus (Caesarův synovec). Porazili republikány, byli sestaveny seznamy odpůrců, které si vyžádali četné oběti. 42 př. n. l. byli u makedonského města Filippoi poraženi Caesarovi vrazi Cassius a Brutus. Antonius při dělení říše obdržel východní část, Octavianus západní provincie a Ilýrii a Lepidus Afriku dohodou v Brundisiu r. 40 př. n. l.. Následovaly boje mezi Octavianem a Antoniem. Antonius hledal oporu v Egyptě. Avšak roku 30 porazil Octavianův vojevůdce Marcus Vipsanius Agrippa Antonia a Kleopatru v námořní bitvě u mysu Aktion, Egypt byl připojen k říši. Octavianus se stává pánem celé římské říše, končí tím také období římské republiky. Rané císařství – principát (27 př. n. l. – 284 n. l.) Gaius Oktavianus, 1. císař juliovské dynastie, obratný politik spojil osobní moc s republikánskou tradicí, vytvořil zdání zachování republiky, formálně však vládl spolu se senátem. Císař měl svrchovanou správní moc, vojenskou i soudní, impérium, moc nade vším. Revize senátu, lidový sněm a úřady byly zachovány, ale obsazeny jeho stoupenci.. Stal se prvním občanem senátu a prvním občanem státu, nová forma vlády – principát, spojení absolutistické moci se zachováním republikánských úřadů. Od senátu přijal titul Augustus, Vznešený, Otec vlasti. Provincie byly rozděleny na dvě skupiny: císařské a senátní, Augustus zakročil při drancování provincií vyšší vrstvou, což mělo za následek rozvoj zemědělství, řemesla a obchodu. Staral se o zabezpečení hranic říše, která sahala od Atlantiku po Eufrat a od Británie až po Saharu. Juliovsko-claudiovská dynastie (27 – 68 n. l.) Vznikla z dvou spřízněných starých patricijských rodů Iuliů a Claudiů. Období poměrného klidu, posílení moci císaře, napjaté vztahy se senátem. Pokusy senátu o spiknutí byly zlomeny. Nárůst vlivu římského vojska.
• Tiberius (14–37) – vzorná správa říše • Caligula (37–41) – despotická vláda, nákladný císařský dvůr • Claudius (41–54) – růst císařské byrokracie, systém císařských kanceláří, růst významu úředníků, vliv manželky Agrippiny – adopce syna z prvního manželství Nerona • Nero (54–68) – zpočátku vládl s rádci (Lucius Annaeus Seneca) a senátem, pak absolutistické sklony, intriky a vraždy členů císařského dvora, konfiskace majetku, r. 64 požár Říma, neklid – konflikt s Parthy, povstání v Británii, v Judei, 68 povstání římských legií. Po Neronově smrti boje o trůn. Flaviovci (69 – 96) • Titus Flavius Vespasianus – výborný vojevůdce a hospodář, provolán císařem legiemi na východě (69–79) válka v Judeji, r. 70 dobyt Jeruzalém, vítězství nad Židy r. 73, snaha o připoutání provincií k říši • Titus (79–81) – vládl ve shodě se senátem, výbuch Vesuvu v jižní Itálii r. 79, zničeny Pompeje • Domitianus (81–96) – krutý samovládce požadavek titulu pán a bůh, rozšířeno panství v Británii, v Porýní, neúspěch na Dunaji Rozmach a obrana říše (96 – 192) Období vojenské a politické stability, hospodářský rozkvět, největší územní rozmach, pozitivní vztahy senátu a císaře, úsilí respektovat republikánské tradice. • Marcus Cocceius Nervus (96–98) – senátor, zavedena adopce – princip pro stanovení nástupce bez ohledu na příbuzenský vztah, ale podle vojenských a politických schopností • Marcus Ulpius Trianus (98–117) – první římský císař neitalského původu, původem z Hispánie, vynikající velitel, poslední dobyvatel, největší územní rozmach říše, dobyl Dácii, vznikli provincie Arábie, Arménie, Asýrie, Mezopotámie. • Publius Aelius Hadrianus (117–138) – upustil o dobyvačné politiky, budoval systém opevnění – limes romanus
Limes Romanus Vojenská hranice tvořená přirozenou i umělou překážkou, podél limitu vedla silnice spojující vojenské tábory římských legií, tvrze a strážní věže. Hadrianův val byla římská limes tvořící hranici mezi severní a jižní Británií, byl 5–6 m vysoký a 120 km dlouhý. Obraně napomáhaly vazalské státy. R. 132 povstání Židů proti přeměně Jeruzaléma v římskou provincii, v čele Bar Kochba, vítězství Římanů, zákaz pobytu Židů v Jeruzalémě a kdekoliv v Judei, diaspora židovského národa.
• Marcus Aurelius (161–180) – Filozof na trůně, přechod k obraným válkám, zesílil tlak barbarských kmenů, počátky krize principátu. Markomani útočili na římská opevnění, pronikli do severní Itálie, r. 172 protiofenzíva Římanů, překročili Dunaj a za bojů postoupili až na dnešní Slovensko (nápis na trenčínské skále).
• Commodus (180–192) – mír s Markomany, neshody se senátem, odstraněn. Severovská dynastie (193–284) Období krize římské říše, spory o císařský trůn, rostoucí vliv a zásahy vojenských oddílů a praetoriánů. • Septimus Severus (193–211) – zmocnil se Říma, dosavadní praetoriánskou gardu nehradil. Omezil moc senátu na úkor císařské rady. Změna ve finanční správě, zavedena jediná státní pokladna
• Caracalla (211–217) – roku 212 bylo uděleno římské právo všem svobodným obyvatelům říše. • Severus Alexander (228–235) – boje s novoperskou říší, svržen poslední parthský král, vleklá krize římské říše
S koncem válek nastává úpadek impéria. Nedostatek otroků vedl ke vzniku kolonátu (drobný nájem půdy nájemcům, byli připoutáni k půdě, nevolníci). Pozdní císařství (284–476) Všeobecná krize, úpadek impéria. Zápasy o trůn mezi veliteli armád provincií. Vnitřní vzpoury oslabily jednotu Itálie. Časté útoky barbarů na východní a severní hranici. Římská obrana byla neúspěšná, snaha o získání spojenců. Úpadek zemědělství a řemeslné výroby.
• Dioklecián (284–305) – původně otrok, propuštěnec, usiloval o řešení krize posílením osobní moci panovníka. Provedl státní reformy. Říše byla rozdělena na 12 diecézí, zaveden daňový systém, posílena armáda. Křesťané byli pronásledováni. • Konstantin I. Veliký (306–337) – zvítězil v bojích o trůn, měl odlišný postoj ke křesťanství. Roku 313 byl vydán dekret milánský, uznávající náboženskou svobodu. 330 bylo založeno druhé hlavní město Konstantinopolis, které bylo 359 zrovnoprávněno s Římem.
Po Konstantinově smrti se upevnil vliv křesťanské církve, byly zavedeny křesťanské zvyky. Za Juliana Apostata byl pokus o obnovu tradičního antického náboženství. Za Theodosia I. byly zakázány pohanské kulty, povolena jen katolická podoba křesťanství. V 2. pol. 4. stol. bylo urychleno stěhování národů vpádem Hunů z původních mongolských stepí. 375 vznikla mocná hunská říše v uherské nížině (král Attila) . Postup na západ, zastaveni v Galii v bitvě na Katalaunských polích r. 451. Postupné pronikání do nitra impéria. 395 se impérium rozdělilo na Východořímskou a Západořímskou říši. Řím byl zmítán útoky barbarů a občanskými vzpourami, hospodářskou krizí. 410 byl Řím dobyt Vizigóty (král Alarich), 455 byl Řím dobyt a vypleněn germánskými Vandaly. 476 byla Itálie ovládnuta Germány, byl svržen poslední římský císař Romulus Augustulus, definitivní zánik římské říše. Římská kultura a společnost
Vzdělání • písmo převzaté od Řeků, přizpůsobeno potřebám Latiny – • vlastní soustava číslic – římské číslice • vzdělávací systém jako v Řecku – základní vzdělání v rodině a ve veřejné škole, nepovinné, vyšší vzdělání pro zámožné – rétorské školy (řečnictví a filozofie) • centra vzdělanosti – Řím, Athény, Alexandrie
Výtvarné umění • většina uměleckých děl pocházela z válečné kořisti • nástěnné malby, mozaiky, portréty urozených Římanů • kopírování řeckých soch • reliéfy z výjevy z bitev
Architektura • vliv Etrusků a Řeků • římský styl: řecký sloup a etruská valená klenba a oblouk • nové typy staveb, mohutné, zdobené, hlavně veřejné budovy • chrámy, sídla boháčů, baziliky: obdélníkový půdorys, vnitřek rozdělen sloupy a pilíři, tržiště a radnice pro obchodní a soudní činnost, shromaždiště • akvadukty: vodovody s pitnou vodou, jejich oblouky překonávaly výškové rozdíly, voda tekla samospádem • kloaky: odvodňovací kanály • viadukty: kamenné mosty • silnice: kamenné s chodníky, budovány mezi městy z vojenských důvodů pro rychlý přesun vojska • divadla, amfíky pro gladiátorské zápasy, cirky
Filozofie • Filón z Alexandrie(25 př. n. l. – 40 n. l.) – židovský filozof, výklad Judaismu • stoicismus – rovnost lidí, život v souladu s přírodou • Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.) – filozof, básník, dramatik, satirik, politik za Nerona • Epiktétos (50 – 120 n. l.) – z Frýgie, otrok, dosáhl svobody, učitel • Marcus Aurelius (121 – 180) – vzdělanec, filozof, vojevůdce • Lúkiános (120 – 180) – řecký řečník a prozaik- filozof • Novoplatonismus, Plótínos (205–270) – vychází z Platónova učení, spojení filozofických směrů a náboženských představ •
Věda • Gaius Suetonius Tranquillus (69 – 140) – životopisy císařů, básníků • Josephus Flavius (37 – 100) – židovský dějepisec, vojevůdce, spis Válka židovská a Vespasianově a Titově válce proti židům • Klaudios Ptolemaios (90 – 160) – řecký matematik, astronom, zeměpisec, vytvořil geocentrickou Soustavu, dílo Almagest • Galénos z Pergamu (130 – 200) – řecký lékař, utřídil názory předchůdců, studium fyziologie lidského těla • Gaius Plinius Secundus (23 – 79) – encyklopedie Přírodověda, poznatky starověké astronomie, geologie, etnografie, botaniky, zoologie, agronomie, lékařství • Gaius Plinius Caecilius (64 – 114) – synovec, 9 knih Dopisů o kultuře a hospodářství
• Eusebios – historik rané křesťanské církve, Církevní dějiny