Rozpad Velké Moravy po roce 906 byl jen částí všeobecného rozkladu tohoto uspořádání Evropy, které bylo především dílem Karla Velikého. Zhroutil se způsob vlády, který byl dědictvím západořímské říše a který přiznával státu v čele s císařem právo řídit život všech svých poddaných. K těmto poddaným patřili i příslušníci vznikající šlechty. Byli úředníky státu a žili především z podílu na důchodech pobíraných státem. Ve Francii vedlo zhroucení státu k téměř naprostému bezvládí, z něhož se jen pozvolna vynořovala panství bývalých úředníků. V pozdějším Německu se moc soustředila okolo vévodství, vzniklých kdysi na základě kmenů Bavorů, Sasů, Švábů a Franků, která se spojila ve volný svazek s králem v čele, z něhož pak vznikla říše dynastie Otonů. Církev a šlechta v těchto zemích (Bavorsko, Sasko s Durynskem, Franky a Švábsko) si udržovaly vědomí politické a jazykové sounáležitosti, pro které se začíná užívat termínů Německo (Teutonia) a Němci (Deutschen). Centrální moc mohla být budována jen jako dědictví koruny Karlovců. V boji mezi vévody nakonec zvítězil Jindřich I. Ptáčník, příslušník saské dynastie a idea královského dědictví vedla pak jeho syna Otu I. Velikého k tažení do Itálie, kde získal r. 962 korunu římského císaře. Tím byla obnovena idea západního císařství. K říši byly připojeny Lotrinsko a tzv. Sklavinie (slovanská území za Labem). Panovník zvolený v Německu (s titulem římský král) měl automaticky také nárok na italskou královskou korunu a na císařskou korunovaci v Římě. Otonská renesance – ideová politika, byla zacílena na „obnovu říše“, která by zároveň sjednotila další křesťanské útvary zejména ve střední Evropě.
(Pekař: Starší české dějiny až do 11. století známe velmi nedokonale. Knížata kmene Čechů, kteří se po r. 895 po Svatoplukově smrti přihlásili k Arnulfovi v Řezně – k poslušenství k říši východofrancké. Bratři Spytihněv a Vratislav byli považováni za nejpřednější mezi slovanskými náčelníky v zemi. Byli to synové Bořivoje a pocházeli z rodu, který svůj původ odvozoval od rolníka Přemysla, jenž spolu se svou chotí, čarodějkou Libuší (jednou z dcer bájného Kroka), založili hrad Prahu a organizovali řádnou vládu. Křesťanství proniklo díky Metodějovi do kmene Čechů (pokřtěním Bořivoje a sv. Ludmili asi r. 874), ale učinilo od počátku Čechy účastníky kulturního boje mezi západem a východem – bohoslužba se konala obřadem slovanským vedle latinského, což zavdávalo příčinu ke sporům, podobně jako na Moravě, velký díl národa setrvával ještě v pohanství.)
Jádrem dalšího státního vývoje v českých zemích bylo přemyslovské knížectví ve středních a západních Čechách, které tvořilo ucelenou soustavu opevnění a osídlení. Ve druhé polovině 9. století získal v české kotlině největší autoritu Přemyslovec Bořivoj, který pak přenesl své sídlo z Levého Hradce na dolním toku Vltavy na pražské hradiště. Tak se Praha stala centrem rodícího se českého státu. Čechové podporovali Velkou Moravu v bojích proti východofrancké říši, za Svatopluka toto spojenectví stále více přecházelo v závislost, kterou moravský vládce zpečetil asi r. 883 tím, že Čechy násilím připojil ke své říši. Nemohl je přímo ovládat, na to neměl dostatek bojovníků, vybral si proto vládce středočeského knížectví, Přemyslovce Bořivoje I.. Dal ho asi ještě roku 883 pokřtít Metodějem a učinil z něho svého zástupce v Čechách, nadřazeného ostatním knížatům. Bořivoj sídlil na Levém Hradci, kde dal také postavit první kostel v Čechách. Sněm knížectví ale tento čin neschválil a sesadili ho. Bořivoj musel uprchnout na Moravu, vrátil se ale následujícího roku se Svatoplukovým vojskem. Aby i symbolicky potvrdil své vítězství nad pohanstvím – dal na starém obětišti a zároveň sněmovním poli knížectví – na hradčanském ostrohu nad Vltavou, postavit kostel Panny Marie a pak (asi 885) svůj nový hrad – Prahu. Nebylo toho možné beze vzoru a bez podpory Moravy; vznikající český stát navázal v nově založené Praze přímo na státnost Velké Moravy. Nevelké pražské knížectví bylo zapojeno do soustavy vazeb širšího dosahu. Politicky a komunikačně bylo spojeno s Bavorskem a s knížecími rody Polabských Slovanů. Bořivoj měl za manželku Ludmilu ze starého Srbska, Bořijovův syn Vratislav I. Drahomíru, která se po Vratislavově smrti ujala pro nezletilost svých synů vlády. Ludmila se přesunula na Tetín, spor mezi oběma ženami o vliv na mladého Václava se vyhrotil v souvislosti s postoji k Sasku.
Roku 895 odvrhli Čechové nadvládu Velké Moravy a spojili se s východofranckou říší, Přemyslovci si však své vedoucí postavení mezi českými knížaty zachovali. Bořivojův syn Spytihněv I. zděděný stát upevnil tím, že tu dle vzoru Velké Moravy vybudoval sít hradů, center státní správy i správy církevní. Podřídil své knížectví biskupství v Řezně, které v Praze zřídilo svůj archipresbyterát. Za Vratislava I. a Václava, vnuka Bořivoje, se Čechy skládaly ze středních Čech a na nich navazujících knížectví, žijící v kmenovém zřízení a v pohanství.
Přemyslovci se opírali o Bavorsko, jádro mezitím již rozpadlé východofrancké říše, soupeřící pod vládou vévody Arnulfa zejména se Saskem, jehož vévoda Jindřich I. se stal roku 919 králem. Čechové, obávající se Saska, podporovali plně Arnulfa, ten se však v roce 921 nečekaně dohodl s králem Jindřichem a uznal jeho svrchovanost. V Praze tehdy právě zemřel Vratislav a byl nastolen nedospělý Václav, jehož jménem vládla jeho matka Drahomíra. Ta odmítla Arnulfovo rozhodnutí uznat, proti ní se ale postavila vdova po Bořivojovi Ludmila, která za sebou měla i bavorské kněze působící v Praze. Spor vyvrcholil r. 921 tím, že Drahomíra dala Ludmilu zavraždit a vyhnala bavorské kněze ze země. Arnulf ji dalšího roku vojensky donutil, aby jeho spojenectví s Jindřichem uznala a přijala vyhnané kněze zpět. Po převzetí vlády Václavem – porazil a podrobil si kouřimského knížete, vzápětí musel čelit odvetnému útoku vojsk saského Jindřicha I. jenž si předtím podřídil i Bavorsko. Poražený Václav složil králi Jindřichovi slib věrnosti a zavázal se k odvádění tributu (500 hřiven stříbra a 120 volů), udržel si však panovnickou svrchovanost. Václav začal rozvíjet cílevědomou politiku, kterou by Čechy dosáhly silnějšího a respektovanějšího postavení v souvislosti s přeměnami střední Evropy. Výraznějším nástrojem panovnické moci se stala církev, v rámci těchto záměrů si Václav vyžádal od Jindřicha I. rámě sv. Víta (jeho ostatky byly dříve přeneseny k posílení křestantsví do Saska ze Saint-Denis u Paříže) a založil na Pražském hradě kostel sv. Víta. Bylo třeba rozhodnout, zda se spolu s Bavorskem začlenit do vznikající nadnárodní říše (německý národ ještě neexistoval), nebo jít cestou plné či omezené samostatnosti. Nesourodý – zpola státní a zpola křesťanský soubor knížectví, jímž tehdy Čechy byly, se nemohl uhájit. Bylo proto třeba ostatní nepřemyslovská knížectví násilím odstranit, vybudovat jednotnou státní správu a získat tak prostředky k postavení vojska schopného vzdorovat mocnému sousedovi. Václav byl proti tomuto riskantnímu plánu, prosazovaného jeho mladším bratrem Boleslavem I.. Spory skočili tím, že 28. září 935 nechal Boleslav svého bratra na hradě Stará Boleslav zabít.*) Spiknutí Boleslava a části předáků proti Václavovi bývá někdy objasňováno vlasteneckou motivací, jako by Václav představoval proněmeckou politiku, zatímco Boleslav politiku slovanskou či program národní nezávislosti. Jak ale dokládají václavské legendy – hlavní příčinou Boleslavova útoku na Václava byl typický problém raného středověku: kdy státní moc byla zosobňována panovníkem, ale také souvisela s nároky všech dalších členů dynastie, zejména synů vládců. Boje mezi členy vládnoucích dynastií, vraždy a další ukrutnosti (kastrace, oslepení) byly na denním pořádku. Boleslav těžce nesl svou podřízenost bratrovi, který však zase musel jeho moc co nejvíce omezit. Kolem obou se soustředila válečnická družina snažící se zničit své protivníky. Neexistovala dosud „idea státu“ jako instance nadřazená dynastii. Z Václava se po smrti stal patron české země. Na počátku byl kult knížete obdařeného výjimečnou charismatickou mocí (dar milosti od Boha). Ta se přenesla i na jeho knížecí funkci. Václav ji začal zosobňovat jako nebeský vládce a ochránce celého společenství Čechů. Kult Bohem vytvořeného knížete – mučedníka měl úspěch. Proces kanonizace (tj. svatořečení, prohlášení za svatého) dle zvyklostí dokončil na sklonku 10. století pražský biskup Vojtěch. Sv. Václav spolu se sv. Ludmilou stojí na počátku „českého nebe“, jehož časný vznik „legitimoval“ jak charismatickou autoritu přemyslovské dynastie, tak místo Čech v křesťanské Evropě.
Boleslav I. (za bratrovraždu nazýván „Ukrutný“) dosáhl vybudování jednotného státu více než úspěšně. Přestože některá z českých knížat hledala oporu u Jindřichova nástupce Oty I., podařilo se mu všechna knížectví zničit. Boleslav postavil po Čechách hrady, v nichž sídlili jeho úředníci a také kostely. Vznikla tak jednotná státní správa a zároveň bylo dosaženo konečného pokřtění, byt jen formálního, celé země. Všem svobodným uložil Boleslav dan z míru, tj. poplatek za ochranu knížete a vůbec za jeho správu veřejných věcí (Původně dobrovolná dan, svobodných obyvatel, převedl na pevný poplatek v penězcíh). Ke konci své vlády začal razit denáry. Budoval hradskou správu. Z daní získal prostředky k vybudování velké družiny, na svou dobu dosahovala obrovského počtu několika tisíc dokonale vyzbrojených a vycvičených bojovníků. (Byli zde i příjmy z mezinárodního obchodu). Právě tehdy, ca od 20. let 10. století, se do Prahy přesunula z Podunají trasa velké obchodní cesty vedoucí z kordobského kalifátu v dnešním Španělsku přes Francii, Mohuč a Řezno do Prahy a odtud jak přes Slezsko, tak přes Moravu do Krakova a odtud dále přes Kyjev na tržiště Chazarů na dolní Volze, která zase měla spojení s arabským východem a s Čínou. (Kupci platili za ochranu, a proto se Boleslav snažil ovládnout co nejdelší úsek jejich cest). Vojska Boleslava I. dobyla Slezsko, severní část Moravy se slovenským Povážím a Krakovsko až po řeky Bug a Styr. Až do poloviny 10. století tento útvar nebyl ohrožován zvenčí, Maďaři podnikli sice nájezdy do celé Evropy, ale neohrožovali tím nijak podstatně celistvost a stabilitu zdejších států. Jedinou vážnou silou byla vznikající říše Oty I., s níž se Boleslav znepřátelil od prvních okamžiků své vlády. Bojoval s Otou 14 let a teprve r. 950 se podřídil, uznal Otovu svrchovanost a tak jako Václav uznal platit tribut – přiklonil se tak k politice, pro níž bratra zabil.
Děti Boleslava I. – Boleslav II. (Pobožný), Mlada a Doubravka (Dobrava) si získaly uznání za aktivní církevní politiku – Přemyslovci se obrátili přímo do Říma, kam se vypravila s poselstvem Mlada. Z Říma byl založen první klášter (benedyktínek) na našem území u sv. Jiří na Pražském hradě, jehož se Mlada stala abatyší. Papež zároveň souhlasil s projektem pražského biskupství. Církevně Čechy patřily do řezenské diecéze (tj. biskupství) a mezi Prahou a Řeznem byly rozvinuté úzké a kulturní vazby. Biskup sv. Wolfgang přes odpor své kapituly ponechal Čechám církevní samostatnost a na sjezdu císaře a knížat v Quedlinburgu 973 získalo pražské biskupství obecné uznání. Bylo vyjmuto z okolních církevních provincií a podřízeno prestižnímu arcibiskupství v Mohuči, které v Čechách nemělo žádné zájmy. Byl vysvěcen biskup pro Moravu – Sas Dětmar.
Ota I. porazil s Boleslavovou pomocí Maďary v bitvě (na Lešském poli) na řece Lechtu u Augsburgu a zastavil tak definitivně jejich nájezdy (955). Maďaři byli přinuceni začít budovat svůj stát. Současně se okolo Poznaně a Hnězda ve Velkopolsku začal formovat další stát pod vedením dynastie Piastovců. Českému státu tak vznikala vážná konkurence. Polský Mešek I. uzavřel spojenectví s Otou a s Čechami – to zpečetil r. 965 sňatkem se sestrou Boleslava I. Doubravkou. Součástí úmluv bylo, že Mešek příjme křest. Učinil tak za účasti české církve a r. 968 byl pro jeho území jmenován i první biskup. Mešek získal více než Boleslav, jehož území podléhalo stále biskupství v Řezně. Boleslav vyjednával u papeže, prostřednictvím své sestry Mlady v Římě, biskupství pro Čechy a u Oty (ten se stal r. 962) císařem). Výsledku se nedočkal, r. 973 zemřel. Této dohody dosáhl až jeho syn Boleslav II. R. 976 byl vysvěcen první biskup, Sas Dětmar. Po jeho smrti byl biskupem zvolen Vojtěch, syn knížete Slavníka, spřízněného s Přemyslovci.
Vojtěch byl příbuzný císaře i Přemyslovců a znal církevní politiku říše (studia v Magdeburku). R. 982 byl na Levém Hradci provolán knížetem a předáky za biskupa. Vojtěch se podílel na úplné christinizaci střední Evropy a její proměny v součást univerzální říše. Myšlenka křestanského císařství předběhla svou dobu – v Čechách narazil na odpor. Nový biskup razil vlastní minci, pokoušel se reformovat zaběhlou, nepříliš přísnou církevní praxi v duchu požadavků uplatňovaných tehdy v říši. Potíral prodávání křesťanských zajatců pohanům, stavěl se proti mnohoženství, manželství kněží a svěcení svátků. Narazil tím na odpor, hlavně velmožů, kteří z obchodu s otroky bohatli, popudil proti sobě i kněze i knížete. Vzdal se nakonec svého úřadu a r. 988 odešel do Říma, kde vstoupil do kláštera. *) Pekař: Vojtěch proslavil nový stolec v celém tehdejším křestanském světě. Byl odchován asketickým a mystickým ideálem křesťanství, ideálem jehož vrcholem bylo trpěti a umříti pro Krista.
Roku 990 zaútočil na Slezsko Mešek I., dobyl je a Boleslavovi II. se již nepodařilo toto území získat zpět. Aby si tyto země Mešek pojistil, daroval své země r. 990 sv. Petrovi a postavil je tak pod přímou ochranu papežství, tím se ale dostal do této citlivé záležitosti i Vojtěch, protože Slezsko bylo částí jeho diecéze a k jakýmkoliv změnám musel dát svůj souhlas. Na naléhání papeže souhlasil. Boleslav II. povolal r. 992 Vojtěcha zpět, ustoupil mu v jeho požadavcích a zřídil také v Břevnově r. 993 první mužský klášter benediktinů v Čechách. Zastavení výbojů a ztráta území vyvolávaly neklid mezi velmoži, napětí se stupnovalo, Vojtěch r. 994 odjel opět do svého kláštera v Římě, hned poté, r. 995 přepadly Boleslavovy oddíly Libici a povraždily Vojtěchovy bratry. (V průběhu 10. století nabyli Přemyslovci pevné nadvlády nad všemi bývalými kmenovými knížectvími v zemi, posledním nebezpečným soupeřem jim zůstal rod Slavníkovců, který ovládal rozsáhlé území ve východní polovině Čech a osnoval proti Přemyslovcům nepřátelské kroky za podpory ze sousedních zemí.) (Postupně narůstala moc Slavníkovců – situace vyostřila expanze polských knížat Meška I. a jeho syna Boleslava I. Chrabrého, kteří vytlačili české družiny z Krakova a Slezska. To přispělo k nepřátelství mezi Přemyslovci a Slavníkovci. r. 995 se přemyslovská družina z vlastní iniciativy zmocnila lstí Libice, přítomné Slavníkovce povraždila a jejich hradiště trvale obsadila.)
V Římě se Vojtěch při příležitosti císařské korunovace setkal s mladým Otou III. Rozmlouvali o plánu obnovy západořímského císařství, uznávaného na celém západě, v těsné politické i ideové spolupráci s papežstvím. Císařství obnovil už Ota II. r. 962, opíral je však prakticky pouze o svou „německou“ říši. Otovi III. šlo o císařství římské, uznávané po celém západě. Vojtěch navrhl aby toto uznání u panovníků nových křesťanských států ve střední Evropě, tj. Čech, Polska a Uher (spíše než ve Francii, Anglii, Španělsku). Protože císař měl vládnout králům, měli být tito panovníci korunováni, měli se podřídit přímo papeži tím, že by v jejich zemi byla zřízena arcibiskupství, která na rozdíl od biskupství podléhala přímo papeži. Vojtěch tu zřejmě myslel na svou diecézi a na českého panovníka, na království a arcibiskupství pro Čechy. Roku 997 Vojtěch zahynul na misijní výpravě do Prus, Ota III. ho dal již r. 999 kanonizovat (tj. prohlásit za svatého) a začal uskutečňovat dřívější záměr. R. 1000 na pouti k Vojtěchovu hrobu v polském Hnězdně korunoval Boleslava Chrabrého (nástupce Meška) a dal v Polsku zřídit arcibiskupství sv. Vojtěcha (v čele Vojtěchův bratr Radim-Gaudentia), které mělo původně nalézt sídlo v Praze, ale politické proměny vedly k zásadní změně – metropolí nové provincie se stalo Hnězdno, kde byly také uloženy Vojtěchovy ostatky. Současně se zasadil o korunovaci uherského Štěpána I. a o arcibiskupství pro Uhry, kde se arcibiskupem stal další Vojtěchův spolupracovník, břevnovský opat Astrik-Anastasius.
Čechy vyšly naprázdno – náskok státu byl promarněn. Po Slezsku bylo ztraceno i Krakovsko. Jakmile r. 999 Boleslav II. zemřel, vypukla krize státu. Synové Boleslava II. Boleslav III. a Jaromír a Oldřich (viz níže) soupeřili o vládu. Boleslav Chrabrý ale prosadil na český trůn jakéhosi Vladivoje a r. 1003 – 1004 v Čechách vládl sám. Ke konsolidaci došlo až za Oldřicha, kterému se podařilo r. 1019 dobýt na Boleslavu Chrabrém zpět Moravu, svěřil ji do správy svému synovi a nástupci Břetislavovi I.
Roku 1002 nečekaně zemřel císař Ota III. a tím se zřítila politická koncepce přestavby Evropy na universální křestanskou říši se střediskem v Římě. Místo toho došlo ke střetu mocenských sil o znovurozdělení vlivu. Vládu v říši získal bavorský vévoda Jindřich II., polský kníže Boleslav Chrabrý opanoval říšské Milčansko a Míšensko – mezi oběma rivaly ležely přemyslovské Čechy. Jejich postavení bylo o to těžší, že v sousedství vznikly dva nové státy: Polsko pod dynastií Piastovců a Uhry vedené vládnoucím rodem Arpádovců.
Nový český kníže Boleslav III. Ryšavý (999–1002, leden-únor 1003) nahrazoval svou neschopnost krutostí. Mladší bratři Jaromír a Oldřich si zachránili život útěkem do Bavor, předáci se Boleslava III. zbavili za pomoci jeho polského bratrance. Na stolec byl dosazen neschopný opilec Vladivoj, zřejmě Přemyslovec, který si dal jako první český kníže udělit Čechy v léno od římského panovníka. Po jeho smrti Čechy ovládl Boleslav Chrabrý, který nezískal v zemi úplné uznání a umístil na česká hradiště své bojovníky.
V nepřátelství mezi Jindřichem II. a Boleslavem I. Chrabrým se Čechy postavili na stranu Římské říše – již v r. 1004 vystoupil Jaromír spolu s králem Jindřichem do země a polské posádky byly vytlačeny. Římský král a poté císař Jindřich II. respektoval postavení Čech a dostačovalo mu jejich přičlenění k říši formou lenního svazku, který s ním předtím uzavřel níže Vladivoj.
Roku 1012 se vlády v Čechách ujal Oldřich a si r. 1019 dobyl na Polácích Moravu. Později zde předal správu svému synu Břetislavovi (nelegitimní svazek). Břetislav si musel vynutit svazek s Jitkou z rodu Babenberků jejím únosem. Po Oldřichově smrti byl nastolen s Jaromírovým souhlasem za knížete Břetislav.
V době Břetislavova nástupu se polská říše zcela rozpadla a na jejím území došlo k pohanské reakci. V Římské říši zemřel první císař z nové dynastie sálské Konrád II. a této příznivé situace chtěl Břetislav využít ke změně středoevropské konstelace a r. 1039 uskutečnil mohutné tažení do Polska. Byly zde dva cíle: Obsazení Slezska a přenesení ostatků sv. Vojtěcha, Radima a dalších světců z Hnězdna do Prahy (před vyzdvižením ostatků se konalo pokání vojska a předáci se pak zavázali dodržovat křestanské zásady vyhlášené knížetem (tzv. Hnězdenská dekreta). Křestanská Evropa se ale snažila polský stát obnovit. Šlo mu o napravení dvou ztrát – Slezska a arcibiskupství, jež bylo vlastně arcibiskupstvím sv. Vojtěcha určeným původně pro Čechy. Pokusil se také v Římě získat papežův souhlas s jeho zřízení, ale narazil na odpor císaře Jindřicha III., který nechtěl připustit tak velký růst moci na úkor Polska. S Břetislavem se střetl nový římský král Jindřich III., jeden z nejmocnějších středověkých vládců. České vojsko ho r. 1040 zaskočilo a porazilo v zemské bráně u Brůdku (u Domažilc), ale následujícího roku byl Břetislav sevřen na Pražském hradě a donucen ke kapitulaci. Opět následoval slib věrnosti, jenž se změnil ve spojenectví.
V prvních desetiletích 11. století byl obnoven přemyslovský stát v rozsahu, který se pak udržel po řadu staletí prakticky až do novověku. Reálným nebezpečím pro každý středověký stát v dobách před upevněním stavovských institucí byly dynastické spory a hrozba územního rozpadu. Kníže nastupoval vládu dosazením na kamenný stolec na Pražském hradě (ještě z pohanských dob), a na základě tohoto rituálu přebral „vlastnictví“ nad celou zemí. Aby se předešlo dělení státu a sporům mezi členy dynastie, převládl z Břetislavova rozhodnutí tzv. seniorát, zásada, že úřad panovníka má náležet tomu nejstaršímu. Jednotnou správu a obranu státu zalištovala hradská soustava, která byla rozšířena z Čecha na Moravu.
Kníže Spytihněv II. hned po nástupu k moci dal zajmout údajně 300 moravských předáků a zbavil vlády na Moravě své bratry (nedal je ale povraždit – pokrok..) Vratislav II., dříve obět Spytihněvových zásah, hned r. 1061 obnovil existenci moravských údělů každý z těchto knížat měl titul knížete moravského a nárok na český stolec. Obtížnější byla záležitost mladého Jaromíra, který byl určen za pražského biskupa – biskupství spojovalo celé území státu a bylo důležitou oporou panovníka. V Jaromírových rukou se mohlo ale stát nezávislým duchovním (event. říšským) knížectvím. K oslabení tohoto centralismu založil Vratislav II. dvě nové instituce – biskupství moravské se sídlem v Olomouci (1063) a kapitulu vyšehradskou, přímo podřízenou papeži.
Boj o investituru: mezi císařem Jindřichem IV. a Řehořem VII. Obřad investitury znamenal uvedení do biskupského (opatského) úřadu, které císař vykonával ze své světsko-duchovní autority – s jeho souhlasem měl nastupovat i papež. Církev požadovala nadřazenost papeže vůči císaři. Spor o investituru signalizoval krizi tradičního pojetí císařské autority. Ústup císaře znamenal závislost říše na papeži a oslabení základů říšské moci. K tomu nakonec došlo – v zoufalém zápase byli dosazování na obou stranách protipapežové a proticísařové. Vratislav II. vystoupil na straně Jindřicha IV. Biskup Jaromír podporoval gregoriánskou stranu. Polský Boleslav II. Smělý získal r. 1076 od papeže královskou korunu, Vratislavovi poskytl hodnost „krále českého a polského“ zase roku 1085 císař. Na sklonku Vratislavovy vlády došlo k odboji jeho syna Břetislava, který se po vládě strýce Konráda ujal vlády. Vnitřní napětí pokračovalo, Břetislav II. se obklopil vlastními stoupenci a nechal vypudit část předáků, brzy nato zbavil moci Brněnské přemyslovce. R. 1100 byl na loveckém dvoře ve Zbečně zavražděn. Po Břetislavově smrti byl nejstarším Přemyslovcem právě vyhnaný Oldřich Brněnský – ale biskup Heřman a předáci povolali na stolec Bořivoje II. (narušení seniorátu) Břetislav už předem určil svého nástupce Bořivoje, chtěl zúžit nástupnictví jen na větev Vratislavových synů.
R. 1107 byl Bořivoj II. svržen Svatoplukem (Bořivoj měl obtíže, protože se do Čech vrátily nedávno vypuzené rody Vršovci, dále kníže Oldřich požadoval obnovení své vlády). Český stát se za jeho vlády vracel někam do 9.století, kníže strávil své panování na vojenských výpravách proti Uhrům a Polákům a do vnitřních záležitostí zasáhl vyvražděním Vršovců v r. 1108. (drastický masakr včetně dětí). Následujícího roku byl Svatopluk zavražděn. Byl obhájen nástup Vladislava I., který obnovil integritu českého státu. Na sklonku jeho života byl královnou Svatavou, vdovou po Vratislavovi II. určen za nástupce Soběslav I. To znamená jakýsi definitivní opuštění seniorátu.
(Za doby Vratislava II. narůstal význam kultu sv. Václava jako jednotícího symbolu státu. Rotunda sv. Václava byla Spytihněvem II. přestavěna na románskou basiliku. Vratislav sám přesídlil na Vyšehrad, který zůstal panovnickým sídlem až do poloviny 12. století. Církev dosud tolerovala některé pozůstatky pohanství, proti nimž zasáhl až Břetislav II.. Zajímavou roli sehrála staroslověnská vzdělanost a liturgie, které našly poslední útočiště v Sázavském klášteře, založeném kolem r. 1033 Prokopem, kterého později církev svatořečila. Vliv této kultury na utváření jazykově českých projevů prozrazuje hymnus Hospodine pomiluj ny. Definitivní konec staroslověnské kultuře v Čechách učinil Břetislav II., který slovanské mnichy ze Sázavského kláštera vyhnal (r. 1097). V benediktýnských klášterech blízko Prahy (Břevnov, Sázava, Ostrov u Davle) pokračovala tradice knižní kultury: např. Kodex vyšehradský.)
STÁTNÍ MOC A POČÁTKY ŠLECHTY
Od 12. století v důsledku sílící kolonizace, kulturní a obchodní výměny dostávají i ve střední Evropě do popředí nové národní a sociální síly – šlechtické, měštanské i poddanské. Zatímco na Západě se začíná formovat francouzské království jako dědičná monarchie (od Ludvíka VI. po Filipa II.), v Němcích se upevnuje moc knížat a v Itálii městských komun. Císařství si hledá vlastní opory při kolonizaci u ministeriálů (služebných rytířů) a prvních měst v německých oblstech. Konkordátem wormským (1122) bylo ale nuceno uznat kanonickou volbu biskupů. Příznakem nastupující doby národních monarchií bylo dobrovolné shromáždění francouzsky hovořící šlechty z různých území v r. 1124 proti útoku říšského vojska. Zde našli místo i Češi – r. 1126 se shromáždilo vojsko české šlechty pod korouhví sv. Vojtěcha připevněnou na kopí sv. Václava, aby odrazilo tažení nového římského krále Lothara III. Válka nebyla významná rozsahem, ale právě projevy národního vědomí české aristokracie.
Vnitřní situace se zkonsolidovala teprve za Soběslava I. i když se dostal na trůn protiprávně. Král Lotar se tehdy snažil dostat na trůn dědice Otu II. Olomouckého, jeho výprava ale byla r. 1126 poražena v bitvě u Chlumce (u Chabařovic). V r. 1140 se uplatnila plně vůle šlechty, když dosadila na stolec mladého Vladislava II, syna Vladislava I. Vladislav II. se zle vyrovnával s nesnesitelnou vládychtivostí předáků a spory vyvrcholily v letech 1141 – 42 válkou, v níž byl jako protikandidát postaven kníže Konrád – krvavá bitva u Vysoké a po neúspěšném obléhání Prahy se odboj rozpadl. Za vlády následujícího římského panovníka Friedricha I. Barbarossy se znovu vyhrotily vztahy s papežem Alexandrem III. Štaufové rozvinuli velkou politiku zasahující až do Palestiny. Nadnárodní a polosakrální smysl císařství vyjadřoval nový název říše – Svatá říše římská („národa německého“ se užívalo až od 15. století). Český stát se na říšské politice podílel aktivním způsobem v době, kdy jeho diplomacii vedl pražský biskup Daniel. R. 1158 obdržel Vladislav II. od císaře v Řezně královskou hodnost (jako král Vladislav I.) Císař si tím zajistil mohutnou účast Čechů na tažení proti Milánu (PŘÍLOHA). Po Danielově smrti chyběla osobnost, která by vtiskla české politice koncepční ráz. Vladislavův syn Vojtěch – stoupenec papeže Alexandra se dostal do konfliktu s císařem, Vladislav se tak pokusil zajistit abdikací vládu a královský titul pro svého syna Bedřicha, jenž získal podporu šlechty, poprvé princip primogenitury (nástupnictví nejstaršího syna). Císař ale volbu neuznal a určil za vládce jen s knížecím titulem Oldřicha, ten předal břímě vlády Soběslavovi II. jehož šlechta přijala s nechutí. Soběslav II. si nedokázal získat důvěru šlechty a ani podporu z řad nižších bojovníků (dostal přídomek „kníže sedláků“). Na Moravě se podařilo spojit knížectví do jednoho celku Konrádu Otovi z linie znojemských přemyslovců. Na řezenském setkání Přemyslovců a českých předáků s císařem Friedrichem I. Barbarossou r. 1182 byla Konrádovi udělena hodnost markraběte jako říšského knížete, čímž vzniklo markrabství moravské. (Tyto události byly v české i německé literatuře hodnoceny z nacionalistických hledisek). Jednotu Českých zemí a svrchovanost panovníka v Čechách potvrdili Přemyslovci r. 1186 na schůzce v Kníně. Na českém trůně se pak vystřídali oba ambiciozní Přemyslovci – Konrád II. Ota a i Jindřich Břetislav.
Raně středověký český stát
Rozpad Velké Moravy po roce 906 byl jen částí všeobecného rozkladu tohoto uspořádání Evropy, které bylo především dílem Karla Velikého. Zhroutil se způsob vlády, který byl dědictvím západořímské říše a který přiznával státu v čele s císařem právo řídit život všech svých poddaných. K těmto poddaným patřili i příslušníci vznikající šlechty. Byli úředníky státu a žili především z podílu na důchodech pobíraných státem. Ve Francii vedlo zhroucení státu k téměř naprostému bezvládí, z něhož se jen pozvolna vynořovala panství bývalých úředníků. V pozdějším Německu se moc soustředila okolo vévodství, vzniklých kdysi na základě kmenů Bavorů, Sasů, Švábů a Franků, která se spojila ve volný svazek s králem v čele, z něhož pak vznikla říše dynastie Otonů. Církev a šlechta v těchto zemích (Bavorsko, Sasko s Durynskem, Franky a Švábsko) si udržovaly vědomí politické a jazykové sounáležitosti, pro které se začíná užívat termínů Německo (Teutonia) a Němci (Deutschen). Centrální moc mohla být budována jen jako dědictví koruny Karlovců. V boji mezi vévody nakonec zvítězil Jindřich I. Ptáčník, příslušník saské dynastie a idea královského dědictví vedla pak jeho syna Otu I. Velikého k tažení do Itálie, kde získal r. 962 korunu římského císaře. Tím byla obnovena idea západního císařství. K říši byly připojeny Lotrinsko a tzv. Sklavinie (slovanská území za Labem). Panovník zvolený v Německu (s titulem římský král) měl automaticky také nárok na italskou královskou korunu a na císařskou korunovaci v Římě. Otonská renesance – ideová politika, byla zacílena na „obnovu říše“, která by zároveň sjednotila další křesťanské útvary zejména ve střední Evropě.
(Pekař: Starší české dějiny až do 11. století známe velmi nedokonale. Knížata kmene Čechů, kteří se po r. 895 po Svatoplukově smrti přihlásili k Arnulfovi v Řezně – k poslušenství k říši východofrancké. Bratři Spytihněv a Vratislav byli považováni za nejpřednější mezi slovanskými náčelníky v zemi. Byli to synové Bořivoje a pocházeli z rodu, který svůj původ odvozoval od rolníka Přemysla, jenž spolu se svou chotí, čarodějkou Libuší (jednou z dcer bájného Kroka), založili hrad Prahu a organizovali řádnou vládu. Křesťanství proniklo díky Metodějovi do kmene Čechů (pokřtěním Bořivoje a sv. Ludmili asi r. 874), ale učinilo od počátku Čechy účastníky kulturního boje mezi západem a východem – bohoslužba se konala obřadem slovanským vedle latinského, což zavdávalo příčinu ke sporům, podobně jako na Moravě, velký díl národa setrvával ještě v pohanství.)
Jádrem dalšího státního vývoje v českých zemích bylo přemyslovské knížectví ve středních a západních Čechách, které tvořilo ucelenou soustavu opevnění a osídlení. Ve druhé polovině 9. století získal v české kotlině největší autoritu Přemyslovec Bořivoj, který pak přenesl své sídlo z Levého Hradce na dolním toku Vltavy na pražské hradiště. Tak se Praha stala centrem rodícího se českého státu. Čechové podporovali Velkou Moravu v bojích proti východofrancké říši, za Svatopluka toto spojenectví stále více přecházelo v závislost, kterou moravský vládce zpečetil asi r. 883 tím, že Čechy násilím připojil ke své říši. Nemohl je přímo ovládat, na to neměl dostatek bojovníků, vybral si proto vládce středočeského knížectví, Přemyslovce Bořivoje I.. Dal ho asi ještě roku 883 pokřtít Metodějem a učinil z něho svého zástupce v Čechách, nadřazeného ostatním knížatům. Bořivoj sídlil na Levém Hradci, kde dal také postavit první kostel v Čechách. Sněm knížectví ale tento čin neschválil a sesadili ho. Bořivoj musel uprchnout na Moravu, vrátil se ale následujícího roku se Svatoplukovým vojskem. Aby i symbolicky potvrdil své vítězství nad pohanstvím – dal na starém obětišti a zároveň sněmovním poli knížectví – na hradčanském ostrohu nad Vltavou, postavit kostel Panny Marie a pak (asi 885) svůj nový hrad – Prahu. Nebylo toho možné beze vzoru a bez podpory Moravy; vznikající český stát navázal v nově založené Praze přímo na státnost Velké Moravy. Nevelké pražské knížectví bylo zapojeno do soustavy vazeb širšího dosahu. Politicky a komunikačně bylo spojeno s Bavorskem a s knížecími rody Polabských Slovanů. Bořivoj měl za manželku Ludmilu ze starého Srbska, Bořijovův syn Vratislav I. Drahomíru, která se po Vratislavově smrti ujala pro nezletilost svých synů vlády. Ludmila se přesunula na Tetín, spor mezi oběma ženami o vliv na mladého Václava se vyhrotil v souvislosti s postoji k Sasku.
Roku 895 odvrhli Čechové nadvládu Velké Moravy a spojili se s východofranckou říší, Přemyslovci si však své vedoucí postavení mezi českými knížaty zachovali. Bořivojův syn Spytihněv I. zděděný stát upevnil tím, že tu dle vzoru Velké Moravy vybudoval sít hradů, center státní správy i správy církevní. Podřídil své knížectví biskupství v Řezně, které v Praze zřídilo svůj archipresbyterát. Za Vratislava I. a Václava, vnuka Bořivoje, se Čechy skládaly ze středních Čech a na nich navazujících knížectví, žijící v kmenovém zřízení a v pohanství.
Přemyslovci se opírali o Bavorsko, jádro mezitím již rozpadlé východofrancké říše, soupeřící pod vládou vévody Arnulfa zejména se Saskem, jehož vévoda Jindřich I. se stal roku 919 králem. Čechové, obávající se Saska, podporovali plně Arnulfa, ten se však v roce 921 nečekaně dohodl s králem Jindřichem a uznal jeho svrchovanost. V Praze tehdy právě zemřel Vratislav a byl nastolen nedospělý Václav, jehož jménem vládla jeho matka Drahomíra. Ta odmítla Arnulfovo rozhodnutí uznat, proti ní se ale postavila vdova po Bořivojovi Ludmila, která za sebou měla i bavorské kněze působící v Praze. Spor vyvrcholil r. 921 tím, že Drahomíra dala Ludmilu zavraždit a vyhnala bavorské kněze ze země. Arnulf ji dalšího roku vojensky donutil, aby jeho spojenectví s Jindřichem uznala a přijala vyhnané kněze zpět. Po převzetí vlády Václavem – porazil a podrobil si kouřimského knížete, vzápětí musel čelit odvetnému útoku vojsk saského Jindřicha I. jenž si předtím podřídil i Bavorsko. Poražený Václav složil králi Jindřichovi slib věrnosti a zavázal se k odvádění tributu (500 hřiven stříbra a 120 volů), udržel si však panovnickou svrchovanost. Václav začal rozvíjet cílevědomou politiku, kterou by Čechy dosáhly silnějšího a respektovanějšího postavení v souvislosti s přeměnami střední Evropy. Výraznějším nástrojem panovnické moci se stala církev, v rámci těchto záměrů si Václav vyžádal od Jindřicha I. rámě sv. Víta (jeho ostatky byly dříve přeneseny k posílení křestantsví do Saska ze Saint-Denis u Paříže) a založil na Pražském hradě kostel sv. Víta. Bylo třeba rozhodnout, zda se spolu s Bavorskem začlenit do vznikající nadnárodní říše (německý národ ještě neexistoval), nebo jít cestou plné či omezené samostatnosti. Nesourodý – zpola státní a zpola křesťanský soubor knížectví, jímž tehdy Čechy byly, se nemohl uhájit. Bylo proto třeba ostatní nepřemyslovská knížectví násilím odstranit, vybudovat jednotnou státní správu a získat tak prostředky k postavení vojska schopného vzdorovat mocnému sousedovi. Václav byl proti tomuto riskantnímu plánu, prosazovaného jeho mladším bratrem Boleslavem I.. Spory skočili tím, že 28. září 935 nechal Boleslav svého bratra na hradě Stará Boleslav zabít.*) Spiknutí Boleslava a části předáků proti Václavovi bývá někdy objasňováno vlasteneckou motivací, jako by Václav představoval proněmeckou politiku, zatímco Boleslav politiku slovanskou či program národní nezávislosti. Jak ale dokládají václavské legendy – hlavní příčinou Boleslavova útoku na Václava byl typický problém raného středověku: kdy státní moc byla zosobňována panovníkem, ale také souvisela s nároky všech dalších členů dynastie, zejména synů vládců. Boje mezi členy vládnoucích dynastií, vraždy a další ukrutnosti (kastrace, oslepení) byly na denním pořádku. Boleslav těžce nesl svou podřízenost bratrovi, který však zase musel jeho moc co nejvíce omezit. Kolem obou se soustředila válečnická družina snažící se zničit své protivníky. Neexistovala dosud „idea státu“ jako instance nadřazená dynastii. Z Václava se po smrti stal patron české země. Na počátku byl kult knížete obdařeného výjimečnou charismatickou mocí (dar milosti od Boha). Ta se přenesla i na jeho knížecí funkci. Václav ji začal zosobňovat jako nebeský vládce a ochránce celého společenství Čechů. Kult Bohem vytvořeného knížete – mučedníka měl úspěch. Proces kanonizace (tj. svatořečení, prohlášení za svatého) dle zvyklostí dokončil na sklonku 10. století pražský biskup Vojtěch. Sv. Václav spolu se sv. Ludmilou stojí na počátku „českého nebe“, jehož časný vznik „legitimoval“ jak charismatickou autoritu přemyslovské dynastie, tak místo Čech v křesťanské Evropě.
Boleslav I. (za bratrovraždu nazýván „Ukrutný“) dosáhl vybudování jednotného státu více než úspěšně. Přestože některá z českých knížat hledala oporu u Jindřichova nástupce Oty I., podařilo se mu všechna knížectví zničit. Boleslav postavil po Čechách hrady, v nichž sídlili jeho úředníci a také kostely. Vznikla tak jednotná státní správa a zároveň bylo dosaženo konečného pokřtění, byt jen formálního, celé země. Všem svobodným uložil Boleslav dan z míru, tj. poplatek za ochranu knížete a vůbec za jeho správu veřejných věcí (Původně dobrovolná dan, svobodných obyvatel, převedl na pevný poplatek v penězcíh). Ke konci své vlády začal razit denáry. Budoval hradskou správu. Z daní získal prostředky k vybudování velké družiny, na svou dobu dosahovala obrovského počtu několika tisíc dokonale vyzbrojených a vycvičených bojovníků. (Byli zde i příjmy z mezinárodního obchodu). Právě tehdy, ca od 20. let 10. století, se do Prahy přesunula z Podunají trasa velké obchodní cesty vedoucí z kordobského kalifátu v dnešním Španělsku přes Francii, Mohuč a Řezno do Prahy a odtud jak přes Slezsko, tak přes Moravu do Krakova a odtud dále přes Kyjev na tržiště Chazarů na dolní Volze, která zase měla spojení s arabským východem a s Čínou. (Kupci platili za ochranu, a proto se Boleslav snažil ovládnout co nejdelší úsek jejich cest). Vojska Boleslava I. dobyla Slezsko, severní část Moravy se slovenským Povážím a Krakovsko až po řeky Bug a Styr. Až do poloviny 10. století tento útvar nebyl ohrožován zvenčí, Maďaři podnikli sice nájezdy do celé Evropy, ale neohrožovali tím nijak podstatně celistvost a stabilitu zdejších států. Jedinou vážnou silou byla vznikající říše Oty I., s níž se Boleslav znepřátelil od prvních okamžiků své vlády. Bojoval s Otou 14 let a teprve r. 950 se podřídil, uznal Otovu svrchovanost a tak jako Václav uznal platit tribut – přiklonil se tak k politice, pro níž bratra zabil.
Děti Boleslava I. – Boleslav II. (Pobožný), Mlada a Doubravka (Dobrava) si získaly uznání za aktivní církevní politiku – Přemyslovci se obrátili přímo do Říma, kam se vypravila s poselstvem Mlada. Z Říma byl založen první klášter (benedyktínek) na našem území u sv. Jiří na Pražském hradě, jehož se Mlada stala abatyší. Papež zároveň souhlasil s projektem pražského biskupství. Církevně Čechy patřily do řezenské diecéze (tj. biskupství) a mezi Prahou a Řeznem byly rozvinuté úzké a kulturní vazby. Biskup sv. Wolfgang přes odpor své kapituly ponechal Čechám církevní samostatnost a na sjezdu císaře a knížat v Quedlinburgu 973 získalo pražské biskupství obecné uznání. Bylo vyjmuto z okolních církevních provincií a podřízeno prestižnímu arcibiskupství v Mohuči, které v Čechách nemělo žádné zájmy. Byl vysvěcen biskup pro Moravu – Sas Dětmar.
Ota I. porazil s Boleslavovou pomocí Maďary v bitvě (na Lešském poli) na řece Lechtu u Augsburgu a zastavil tak definitivně jejich nájezdy (955). Maďaři byli přinuceni začít budovat svůj stát. Současně se okolo Poznaně a Hnězda ve Velkopolsku začal formovat další stát pod vedením dynastie Piastovců. Českému státu tak vznikala vážná konkurence. Polský Mešek I. uzavřel spojenectví s Otou a s Čechami – to zpečetil r. 965 sňatkem se sestrou Boleslava I. Doubravkou. Součástí úmluv bylo, že Mešek příjme křest. Učinil tak za účasti české církve a r. 968 byl pro jeho území jmenován i první biskup. Mešek získal více než Boleslav, jehož území podléhalo stále biskupství v Řezně. Boleslav vyjednával u papeže, prostřednictvím své sestry Mlady v Římě, biskupství pro Čechy a u Oty (ten se stal r. 962) císařem). Výsledku se nedočkal, r. 973 zemřel. Této dohody dosáhl až jeho syn Boleslav II. R. 976 byl vysvěcen první biskup, Sas Dětmar. Po jeho smrti byl biskupem zvolen Vojtěch, syn knížete Slavníka, spřízněného s Přemyslovci.
Vojtěch byl příbuzný císaře i Přemyslovců a znal církevní politiku říše (studia v Magdeburku). R. 982 byl na Levém Hradci provolán knížetem a předáky za biskupa. Vojtěch se podílel na úplné christinizaci střední Evropy a její proměny v součást univerzální říše. Myšlenka křestanského císařství předběhla svou dobu – v Čechách narazil na odpor. Nový biskup razil vlastní minci, pokoušel se reformovat zaběhlou, nepříliš přísnou církevní praxi v duchu požadavků uplatňovaných tehdy v říši. Potíral prodávání křesťanských zajatců pohanům, stavěl se proti mnohoženství, manželství kněží a svěcení svátků. Narazil tím na odpor, hlavně velmožů, kteří z obchodu s otroky bohatli, popudil proti sobě i kněze i knížete. Vzdal se nakonec svého úřadu a r. 988 odešel do Říma, kde vstoupil do kláštera. *) Pekař: Vojtěch proslavil nový stolec v celém tehdejším křestanském světě. Byl odchován asketickým a mystickým ideálem křesťanství, ideálem jehož vrcholem bylo trpěti a umříti pro Krista.
Roku 990 zaútočil na Slezsko Mešek I., dobyl je a Boleslavovi II. se již nepodařilo toto území získat zpět. Aby si tyto země Mešek pojistil, daroval své země r. 990 sv. Petrovi a postavil je tak pod přímou ochranu papežství, tím se ale dostal do této citlivé záležitosti i Vojtěch, protože Slezsko bylo částí jeho diecéze a k jakýmkoliv změnám musel dát svůj souhlas. Na naléhání papeže souhlasil. Boleslav II. povolal r. 992 Vojtěcha zpět, ustoupil mu v jeho požadavcích a zřídil také v Břevnově r. 993 první mužský klášter benediktinů v Čechách. Zastavení výbojů a ztráta území vyvolávaly neklid mezi velmoži, napětí se stupnovalo, Vojtěch r. 994 odjel opět do svého kláštera v Římě, hned poté, r. 995 přepadly Boleslavovy oddíly Libici a povraždily Vojtěchovy bratry. (V průběhu 10. století nabyli Přemyslovci pevné nadvlády nad všemi bývalými kmenovými knížectvími v zemi, posledním nebezpečným soupeřem jim zůstal rod Slavníkovců, který ovládal rozsáhlé území ve východní polovině Čech a osnoval proti Přemyslovcům nepřátelské kroky za podpory ze sousedních zemí.) (Postupně narůstala moc Slavníkovců – situace vyostřila expanze polských knížat Meška I. a jeho syna Boleslava I. Chrabrého, kteří vytlačili české družiny z Krakova a Slezska. To přispělo k nepřátelství mezi Přemyslovci a Slavníkovci. r. 995 se přemyslovská družina z vlastní iniciativy zmocnila lstí Libice, přítomné Slavníkovce povraždila a jejich hradiště trvale obsadila.)
V Římě se Vojtěch při příležitosti císařské korunovace setkal s mladým Otou III. Rozmlouvali o plánu obnovy západořímského císařství, uznávaného na celém západě, v těsné politické i ideové spolupráci s papežstvím. Císařství obnovil už Ota II. r. 962, opíral je však prakticky pouze o svou „německou“ říši. Otovi III. šlo o císařství římské, uznávané po celém západě. Vojtěch navrhl aby toto uznání u panovníků nových křesťanských států ve střední Evropě, tj. Čech, Polska a Uher (spíše než ve Francii, Anglii, Španělsku). Protože císař měl vládnout králům, měli být tito panovníci korunováni, měli se podřídit přímo papeži tím, že by v jejich zemi byla zřízena arcibiskupství, která na rozdíl od biskupství podléhala přímo papeži. Vojtěch tu zřejmě myslel na svou diecézi a na českého panovníka, na království a arcibiskupství pro Čechy. Roku 997 Vojtěch zahynul na misijní výpravě do Prus, Ota III. ho dal již r. 999 kanonizovat (tj. prohlásit za svatého) a začal uskutečňovat dřívější záměr. R. 1000 na pouti k Vojtěchovu hrobu v polském Hnězdně korunoval Boleslava Chrabrého (nástupce Meška) a dal v Polsku zřídit arcibiskupství sv. Vojtěcha (v čele Vojtěchův bratr Radim-Gaudentia), které mělo původně nalézt sídlo v Praze, ale politické proměny vedly k zásadní změně – metropolí nové provincie se stalo Hnězdno, kde byly také uloženy Vojtěchovy ostatky. Současně se zasadil o korunovaci uherského Štěpána I. a o arcibiskupství pro Uhry, kde se arcibiskupem stal další Vojtěchův spolupracovník, břevnovský opat Astrik-Anastasius.
Čechy vyšly naprázdno – náskok státu byl promarněn. Po Slezsku bylo ztraceno i Krakovsko. Jakmile r. 999 Boleslav II. zemřel, vypukla krize státu. Synové Boleslava II. Boleslav III. a Jaromír a Oldřich (viz níže) soupeřili o vládu. Boleslav Chrabrý ale prosadil na český trůn jakéhosi Vladivoje a r. 1003 – 1004 v Čechách vládl sám. Ke konsolidaci došlo až za Oldřicha, kterému se podařilo r. 1019 dobýt na Boleslavu Chrabrém zpět Moravu, svěřil ji do správy svému synovi a nástupci Břetislavovi I.
Roku 1002 nečekaně zemřel císař Ota III. a tím se zřítila politická koncepce přestavby Evropy na universální křestanskou říši se střediskem v Římě. Místo toho došlo ke střetu mocenských sil o znovurozdělení vlivu. Vládu v říši získal bavorský vévoda Jindřich II., polský kníže Boleslav Chrabrý opanoval říšské Milčansko a Míšensko – mezi oběma rivaly ležely přemyslovské Čechy. Jejich postavení bylo o to těžší, že v sousedství vznikly dva nové státy: Polsko pod dynastií Piastovců a Uhry vedené vládnoucím rodem Arpádovců.
Nový český kníže Boleslav III. Ryšavý (999–1002, leden-únor 1003) nahrazoval svou neschopnost krutostí. Mladší bratři Jaromír a Oldřich si zachránili život útěkem do Bavor, předáci se Boleslava III. zbavili za pomoci jeho polského bratrance. Na stolec byl dosazen neschopný opilec Vladivoj, zřejmě Přemyslovec, který si dal jako první český kníže udělit Čechy v léno od římského panovníka. Po jeho smrti Čechy ovládl Boleslav Chrabrý, který nezískal v zemi úplné uznání a umístil na česká hradiště své bojovníky.
V nepřátelství mezi Jindřichem II. a Boleslavem I. Chrabrým se Čechy postavili na stranu Římské říše – již v r. 1004 vystoupil Jaromír spolu s králem Jindřichem do země a polské posádky byly vytlačeny. Římský král a poté císař Jindřich II. respektoval postavení Čech a dostačovalo mu jejich přičlenění k říši formou lenního svazku, který s ním předtím uzavřel níže Vladivoj.
Roku 1012 se vlády v Čechách ujal Oldřich a si r. 1019 dobyl na Polácích Moravu. Později zde předal správu svému synu Břetislavovi (nelegitimní svazek). Břetislav si musel vynutit svazek s Jitkou z rodu Babenberků jejím únosem. Po Oldřichově smrti byl nastolen s Jaromírovým souhlasem za knížete Břetislav.
V době Břetislavova nástupu se polská říše zcela rozpadla a na jejím území došlo k pohanské reakci. V Římské říši zemřel první císař z nové dynastie sálské Konrád II. a této příznivé situace chtěl Břetislav využít ke změně středoevropské konstelace a r. 1039 uskutečnil mohutné tažení do Polska. Byly zde dva cíle: Obsazení Slezska a přenesení ostatků sv. Vojtěcha, Radima a dalších světců z Hnězdna do Prahy (před vyzdvižením ostatků se konalo pokání vojska a předáci se pak zavázali dodržovat křestanské zásady vyhlášené knížetem (tzv. Hnězdenská dekreta). Křestanská Evropa se ale snažila polský stát obnovit. Šlo mu o napravení dvou ztrát – Slezska a arcibiskupství, jež bylo vlastně arcibiskupstvím sv. Vojtěcha určeným původně pro Čechy. Pokusil se také v Římě získat papežův souhlas s jeho zřízení, ale narazil na odpor císaře Jindřicha III., který nechtěl připustit tak velký růst moci na úkor Polska. S Břetislavem se střetl nový římský král Jindřich III., jeden z nejmocnějších středověkých vládců. České vojsko ho r. 1040 zaskočilo a porazilo v zemské bráně u Brůdku (u Domažilc), ale následujícího roku byl Břetislav sevřen na Pražském hradě a donucen ke kapitulaci. Opět následoval slib věrnosti, jenž se změnil ve spojenectví.
V prvních desetiletích 11. století byl obnoven přemyslovský stát v rozsahu, který se pak udržel po řadu staletí prakticky až do novověku. Reálným nebezpečím pro každý středověký stát v dobách před upevněním stavovských institucí byly dynastické spory a hrozba územního rozpadu. Kníže nastupoval vládu dosazením na kamenný stolec na Pražském hradě (ještě z pohanských dob), a na základě tohoto rituálu přebral „vlastnictví“ nad celou zemí. Aby se předešlo dělení státu a sporům mezi členy dynastie, převládl z Břetislavova rozhodnutí tzv. seniorát, zásada, že úřad panovníka má náležet tomu nejstaršímu. Jednotnou správu a obranu státu zalištovala hradská soustava, která byla rozšířena z Čecha na Moravu.
Kníže Spytihněv II. hned po nástupu k moci dal zajmout údajně 300 moravských předáků a zbavil vlády na Moravě své bratry (nedal je ale povraždit – pokrok..) Vratislav II., dříve obět Spytihněvových zásah, hned r. 1061 obnovil existenci moravských údělů každý z těchto knížat měl titul knížete moravského a nárok na český stolec. Obtížnější byla záležitost mladého Jaromíra, který byl určen za pražského biskupa – biskupství spojovalo celé území státu a bylo důležitou oporou panovníka. V Jaromírových rukou se mohlo ale stát nezávislým duchovním (event. říšským) knížectvím. K oslabení tohoto centralismu založil Vratislav II. dvě nové instituce – biskupství moravské se sídlem v Olomouci (1063) a kapitulu vyšehradskou, přímo podřízenou papeži.
Boj o investituru: mezi císařem Jindřichem IV. a Řehořem VII. Obřad investitury znamenal uvedení do biskupského (opatského) úřadu, které císař vykonával ze své světsko-duchovní autority – s jeho souhlasem měl nastupovat i papež. Církev požadovala nadřazenost papeže vůči císaři. Spor o investituru signalizoval krizi tradičního pojetí císařské autority. Ústup císaře znamenal závislost říše na papeži a oslabení základů říšské moci. K tomu nakonec došlo – v zoufalém zápase byli dosazování na obou stranách protipapežové a proticísařové. Vratislav II. vystoupil na straně Jindřicha IV. Biskup Jaromír podporoval gregoriánskou stranu. Polský Boleslav II. Smělý získal r. 1076 od papeže královskou korunu, Vratislavovi poskytl hodnost „krále českého a polského“ zase roku 1085 císař. Na sklonku Vratislavovy vlády došlo k odboji jeho syna Břetislava, který se po vládě strýce Konráda ujal vlády. Vnitřní napětí pokračovalo, Břetislav II. se obklopil vlastními stoupenci a nechal vypudit část předáků, brzy nato zbavil moci Brněnské přemyslovce. R. 1100 byl na loveckém dvoře ve Zbečně zavražděn. Po Břetislavově smrti byl nejstarším Přemyslovcem právě vyhnaný Oldřich Brněnský – ale biskup Heřman a předáci povolali na stolec Bořivoje II. (narušení seniorátu) Břetislav už předem určil svého nástupce Bořivoje, chtěl zúžit nástupnictví jen na větev Vratislavových synů.
R. 1107 byl Bořivoj II. svržen Svatoplukem (Bořivoj měl obtíže, protože se do Čech vrátily nedávno vypuzené rody Vršovci, dále kníže Oldřich požadoval obnovení své vlády). Český stát se za jeho vlády vracel někam do 9.století, kníže strávil své panování na vojenských výpravách proti Uhrům a Polákům a do vnitřních záležitostí zasáhl vyvražděním Vršovců v r. 1108. (drastický masakr včetně dětí). Následujícího roku byl Svatopluk zavražděn. Byl obhájen nástup Vladislava I., který obnovil integritu českého státu. Na sklonku jeho života byl královnou Svatavou, vdovou po Vratislavovi II. určen za nástupce Soběslav I. To znamená jakýsi definitivní opuštění seniorátu.
(Za doby Vratislava II. narůstal význam kultu sv. Václava jako jednotícího symbolu státu. Rotunda sv. Václava byla Spytihněvem II. přestavěna na románskou basiliku. Vratislav sám přesídlil na Vyšehrad, který zůstal panovnickým sídlem až do poloviny 12. století. Církev dosud tolerovala některé pozůstatky pohanství, proti nimž zasáhl až Břetislav II.. Zajímavou roli sehrála staroslověnská vzdělanost a liturgie, které našly poslední útočiště v Sázavském klášteře, založeném kolem r. 1033 Prokopem, kterého později církev svatořečila. Vliv této kultury na utváření jazykově českých projevů prozrazuje hymnus Hospodine pomiluj ny. Definitivní konec staroslověnské kultuře v Čechách učinil Břetislav II., který slovanské mnichy ze Sázavského kláštera vyhnal (r. 1097). V benediktýnských klášterech blízko Prahy (Břevnov, Sázava, Ostrov u Davle) pokračovala tradice knižní kultury: např. Kodex vyšehradský.)
STÁTNÍ MOC A POČÁTKY ŠLECHTY
Od 12. století v důsledku sílící kolonizace, kulturní a obchodní výměny dostávají i ve střední Evropě do popředí nové národní a sociální síly – šlechtické, měštanské i poddanské. Zatímco na Západě se začíná formovat francouzské království jako dědičná monarchie (od Ludvíka VI. po Filipa II.), v Němcích se upevnuje moc knížat a v Itálii městských komun. Císařství si hledá vlastní opory při kolonizaci u ministeriálů (služebných rytířů) a prvních měst v německých oblstech. Konkordátem wormským (1122) bylo ale nuceno uznat kanonickou volbu biskupů. Příznakem nastupující doby národních monarchií bylo dobrovolné shromáždění francouzsky hovořící šlechty z různých území v r. 1124 proti útoku říšského vojska. Zde našli místo i Češi – r. 1126 se shromáždilo vojsko české šlechty pod korouhví sv. Vojtěcha připevněnou na kopí sv. Václava, aby odrazilo tažení nového římského krále Lothara III. Válka nebyla významná rozsahem, ale právě projevy národního vědomí české aristokracie.
Vnitřní situace se zkonsolidovala teprve za Soběslava I. i když se dostal na trůn protiprávně. Král Lotar se tehdy snažil dostat na trůn dědice Otu II. Olomouckého, jeho výprava ale byla r. 1126 poražena v bitvě u Chlumce (u Chabařovic). V r. 1140 se uplatnila plně vůle šlechty, když dosadila na stolec mladého Vladislava II, syna Vladislava I. Vladislav II. se zle vyrovnával s nesnesitelnou vládychtivostí předáků a spory vyvrcholily v letech 1141 – 42 válkou, v níž byl jako protikandidát postaven kníže Konrád – krvavá bitva u Vysoké a po neúspěšném obléhání Prahy se odboj rozpadl. Za vlády následujícího římského panovníka Friedricha I. Barbarossy se znovu vyhrotily vztahy s papežem Alexandrem III. Štaufové rozvinuli velkou politiku zasahující až do Palestiny. Nadnárodní a polosakrální smysl císařství vyjadřoval nový název říše – Svatá říše římská („národa německého“ se užívalo až od 15. století). Český stát se na říšské politice podílel aktivním způsobem v době, kdy jeho diplomacii vedl pražský biskup Daniel. R. 1158 obdržel Vladislav II. od císaře v Řezně královskou hodnost (jako král Vladislav I.) Císař si tím zajistil mohutnou účast Čechů na tažení proti Milánu (PŘÍLOHA). Po Danielově smrti chyběla osobnost, která by vtiskla české politice koncepční ráz. Vladislavův syn Vojtěch – stoupenec papeže Alexandra se dostal do konfliktu s císařem, Vladislav se tak pokusil zajistit abdikací vládu a královský titul pro svého syna Bedřicha, jenž získal podporu šlechty, poprvé princip primogenitury (nástupnictví nejstaršího syna). Císař ale volbu neuznal a určil za vládce jen s knížecím titulem Oldřicha, ten předal břímě vlády Soběslavovi II. jehož šlechta přijala s nechutí. Soběslav II. si nedokázal získat důvěru šlechty a ani podporu z řad nižších bojovníků (dostal přídomek „kníže sedláků“). Na Moravě se podařilo spojit knížectví do jednoho celku Konrádu Otovi z linie znojemských přemyslovců. Na řezenském setkání Přemyslovců a českých předáků s císařem Friedrichem I. Barbarossou r. 1182 byla Konrádovi udělena hodnost markraběte jako říšského knížete, čímž vzniklo markrabství moravské. (Tyto události byly v české i německé literatuře hodnoceny z nacionalistických hledisek). Jednotu Českých zemí a svrchovanost panovníka v Čechách potvrdili Přemyslovci r. 1186 na schůzce v Kníně. Na českém trůně se pak vystřídali oba ambiciozní Přemyslovci – Konrád II. Ota a i Jindřich Břetislav.