Porážka Habsburské monarchie v severní Itálii ovlivnila i její vnitřní vývoj. Postavení císaře a jeho neabsolutistický systém byly otřeseny. Italské porážky a katastrofální finanční situace rakouského státu otřásly jeho mezinárodním postavením a rozhodly o nutnosti reforem. Zpočátku se zdálo, že jejich dosah nebude velký – císař propustil několik neoblíbených ministrů (v čele s ministrem vnitra Alexandrem Bachem – namísto něj povolán halilčský magnát Agenor Goluchowski). C9sař svolal říšskou radu (a několik dalších zástupců) k projednání finančních otázek. Byla provedena důkladná kritika neabsolutistického systému a navrženy alternativy dalšího vývoje. Říšská rada se shodla, že v říši třeba respektovat práva tzv. historicko – politických individualit (neboli program tzv. historickoprávního federalismu, založeném na samosprávě zemí). Tím se prosadil hlavně názor maďarských politiků, kteří takovou individualitou mínili hlavně Uherské království.
ŘÍJNOVÝ DIPLOM V duchu doporučení rady vydal císař 20. října 1860 svůj diplom – základní zákon říše, tzv. Říjnový diplom. Provždy se jím odříkal absolutismu a přiznával zákonodárné kompetence říšské radě a zemským sněmům. Říše Římským diplomem opouštěla politiku centralizace státu. Centralizační opatření byla nejdříve odstraněna v Uhrách – plná uherská ústavnost se tím ještě neobnovovala, ale neabsolutismus a velkorakouská centralizace byly zasaženy. Duch Říjnového diplomu byl zanedlouho narušen tím, že zpracování ústavy dostal na starost nový státní ministr centralisticky zaměřený Anton von Schmerling. Roli zákonodárného sboru přisoudil Schmerling říšské radě, která se dělila na užší a širší:
Širší měla řešit záležitosti celé monarchie, užší se měla zabývat jen neuherskými zeměmi. Říšská rada se dále skládala ze 2 komor: v první, panské sněmovně zasedali církevní hodnostáři, příslušníci významných šlechtických rodů, členové jmenovaní císařem za mimořádné zásluhy.. Do druhé poslanecké sněmovny volili své zástupce zemské sněmy. Přijetí každého zákona vyžadovalo souhlas obou komor i panovníka a v době, kdy říšská rada nezasedala, mohl rozhodovat sám panovník. Pravomoci zemských sněmů byly omezeny na zemědělství, chudinství, stavby a zařízení v rámci zemského rozpočtu, zákony v oblasti školství a náboženství atd. Zemské sněmy se volily kuriovým systémem. Do kurií, tříd se voliči rozdělovali dle jejich sociálního postavení. Váha hlasů jednotlivých kategorií obyvatelstva byla tedy závislá hlavně na sociálním postavení a výši majetku – osoby nemajetné neměly volební právo, rovněž tak ženy. Voliči byli rozděleny do 4 kurií: velkostatkářská kurie měla nejvlivnější postavení, pak následovaly kurie obchodních a živnostenských komor a kurie měst1 a nakonec kurie venkovská2. Volby poslanců do říšské rady se na zemských sněmech konaly dle stejného kuriového klíče. Únorová ústava obsahovala mnoho absolutistických prvků, neřešila vůbec otázku vztahu výkonné, zákonodárné a soudní moci ani základní občanská práva. Ústava ponechávala široké pravomoci panovníkovi, jemuž byla vláda odpovědna. Nadvláda dvora a byrokracie tvořila podstatu jakéhosi vrchnostenského státu. Ústava nepreferovala němčinu jako státní jazyk, ale centralismus ji za ni považoval.
POČÁTKY ČESKÉ SAMOSTATNÉ POLITIKY
Bachovo propuštění a další náznaky změny poměrů přijala česká společnost s ulehčením, ale českých aktivních projevů bylo málo. K veřejnému vystoupení se odhodlal František Ladislav Riegel 3(1818 – 1903) – žádost o povolení českého deníku, jímž by národ tlumočil svá přání byla zamítnuta. Dostal ji ale mladý právník Julius Grégr (1831 – 1896). Dne 1. ledna 1861 vyšlo první číslo Národních listů – od té doby hlavní orgán české měšťanské politiky. Postupně vznikaly i další noviny a časopisy. V dubnu 1962 se sešla říšská rada, zde se čeští poslanci setkali s moravskými kolegy (vedenými Aloisem Pražákem). Říšské radě se podařilo prosadit projednání a schválení některých základních občanských práv a zákonů (o tisku…) Při volbách do obecních zastupitelstev se v Praze aj. vnitrozemských městech prosadili čeští kandidáti. Města se od té doby rychleji počešťovala. Důležité to bylo hl. v Praze, která se stala městem novodobé české společnosti. České naděje, že se na říšské radě podaří ústavu upravit ve federalistickém duchu se ukázaly liché. Maďaři ústavu nepřijali – rada se scházela v užší podobě, čeští poslanci ji opustili v červnu 1863.
STAROČEŠI A MLADOČEŠI
Do opozice vůči osvědčeným vůdcům (staročechům) se postavila skupina mladočechů –radikálnějších a demokratičtějších politiků. Mladočeši nesdíleli přesvědčení, že spolupráce se šlechtou je prospěšná, od staročechů je mj. dělilo i stanovisko k polskému povstání z r. 1861, které podporovali, zatímco Palacký a Riegel je považovali za nešťastné. Hlavou tohoto nového, liberálně – demokratického směru se stal Karel Sladkovský (1823 – 1880). Na jeho stranu se přiklonily i Národní listy, později posílené nejlepšími spisovateli a publicisty, kteří v čele s J. Nerudou přešli z demokratického časopisu Hlas. Staročeská skupina si založila vlastní časopis Národ (vycházel 3 roky). Polemika mezi oběma směry nabývala často drsných forem, obě skupiny se však s ohledem na společné cíle národní politiky příliš potřebovaly. Díky společnému postupu se na zasedání zemského sněmu podařilo v r. 1864 prosadit rozdělení středních škol na české, německé a smíšené. Riegel v letech 1859 – 1874 vydával monumentální Naučný slovník. Svou činnost obnovil i Sbor pro zřízení Národního divadla. Když se ukázalo, že jeho postavení není v dohledu, prosadil Riegel vybudování Prozatímního divadla, ve kterém se hrálo již od roku 1864 jedno představení v češtině denně. Vznikl kulturní spolek Sokol založený v roce 1862 Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fugnerem, dále zpěvácký spolek Hlahol.
Postavení programového a ideového vůdce potvrdil Palacký na jaře 1865. Stupňující se kritika Schmerlingova systému z různých částí říše zvýrazňovala nehotovost jejího státoprávního uspořádání. Tři koncepce se tu jevily možnými i soupeřícími: CENTRALISMUS, FEDERALISMUS A RAKOUSKO-UHERSKÝ DUALISMUS. Českou variantu řešení nabídl ve svých úvahách, shrnutých do brožury Idea státu rakouského František Palacký. Soudobá úloha, kterou mělo Rakousko ve světovém dění sehrát, spočívala dle Palackého v ochraně malých středoevropských národů. Nové federativní Rakousko se mělo skládat z co možná nejsamostatnějších komplexů zemí, sestavených podle národnostních poměrů, historických tradic a ekonomických potřeb. Ústřední vláda se měla starat jen o záležitosti vojenské, zahraničně politické, obchodní, dopravní a finanční. Centralismus a dualismus, tj. rozdělení státu na uherskou a neuherskou část, by podle Palackého působily proti základní myšlence, zdůvodňující existenci tohoto státu. 4
Únorovou ústavu se pro odpor z různých stran, z Uher a už i od německých liberálů, nedařilo naplno uvést do života. Císař proto v červenci 1865 odvolal Schmerlinga a další ministry a novým státním ministrem, tedy předsedou vlády, jmenoval českého místodržitele Richarda Belcrediho. Zandedlouho, 20. září 1865 vydal císař manifest pozastavující platnost ústavy a rozpouštějící říšskou radu. Do vnitřního boje pak důrazně zasáhla zahraniční politika.
RAKOUSKO – PRUSKÁ VÁLKA
(1866) Válka s Pruskem byla plodem soupeření Habsburků a Hohenzollerů o vedoucí postavení v Německu, trvajícího už od dob Fridricha Velkého. Dokud politiku monarchie habsburské řídili Metternich a Schwarzenberg, nemělo Prusko naděje na úspěch svých snah, r. 1862 se stal však zahraničním ministrem pruským Bismarck, jenž byl odhodlán starý pruský program mocensky změnit. Spoléhal přitom na diplomatické osamostatnění Rakouska, na lépe vyzbrojenou pruskou armádou i na pomoc Vlachů a popřípadě i Maďarů. Podnětem k válce byly spory o Šlesvik a Holštýn. (Tyto země dobyly Rakousko a Prusko společně r. 1864 na králi dánském). Prusko uzavřelo na jaře 1866 spolek s králem italským Viktorem Emanuelem, který se chtěl zmocnit Benátska. Na Rakouskou stranu se postavila většina německých knížat spolkových (Hannoversko, Hesensko, Sasko a státy jihoněmecké). Vznik Italského království v roce 1861 napovídal, že habsburská říše bude mít starosti s „italskou otázkou“ – s udržením Benátska. Itálii získalo v dubnu 1866 za spojence Prusko, které vyostřovalo problém sjednocení Německa. Válka se počala v červnu a na italské půdě byla rozhodnuta velmi rychle – 24. června vojsko císaře porazilo Italy u Custozzy, později zničil admirál Teggetthoff mnohem silnější loďstvo italské u ostrova Visu. Bismarck si zajistil neutralitu Francie. Pruský kancléř Bismarck volil metodu „krve a žezla“, chtěl rozšířit moc na celé Německo a Rakousko z něho mělo být vyřazeno i za cenu války. K té v červnu 1866 došlo. Diplomatickým nátlakem dosáhl, že František Josef vyhlásil Prusku válku. Italská armáda, která nastoupila Prusku na pomoc byla rakouskými sbory rozdrcena u Custozzy. Rakouský císař nazval tuto válku válkou Němců s Němci – platilo to mocensky jako souboj o Německo. Ve skutečnosti si armády žádaly Slovany, rakouská nejvíce Čechy, pruská zase Poláky. Rakouské politické a vojenské vedení si bylo jisto válečným vítězstvím. Povzbudil je úspěch proti pruskému spojenci – Itálii – v bitvě u Custozzy5 24. června 1866. Velitel severní armády Ludvík Bendek, soustředil sice včas dostatečnou moc u Hradce Králové, opomenul ale vrhnout se svou přesilou na jednu ze dvou armád pruských, jež postupovaly jednak z Lužice k Turnovu, jednak z Kladska ke Skalici. Konečně se postavil v obranném postavení u Sadové (u Hradce Králové) a byl tu konečně poražen oběma pruskými armádami, jež se spojily až na bojišti (3. července). Tím byl zápas o hegemonii v Německu rozhodnut. Padl Německý spolek, Prusko si mohlo vytvořit svůj Severoněmecký spolek a Rakousko bylo přinuceno opustit pozice a přenechat je Prusku. 3. října 1866 tzv. Vídeňský mír – kdy Benátsko uznává existenci Italského království a připojuje se. Habsburská říše se tak definitivně stahovala ze svých tradičních prostorů – z Německa a Itálie a byla nadále „omezena“ na své středoevropské – rakousko-česko-uherské jádro. Prusové po vítězství obsadili většinu Čech a Moravy. Napoleon III., jemuž pruské vítězství nebylo vhodné, nabídl zprostředkování míru, jež bylo ve Vídni přijato. Rakousko postoupilo Benátsko Napoleonovi (Napoleon jej vydal poražené Itálii) a s Pruskem byl stvrzen mír v Mikulově, v Praze pak v srpnu mír konečný. Král pruský – Vilém chtěl část Čech, ale Bismarckovi se podařilo přimět jej k povolnosti. Mír zavazoval Rakousko souhlasit s rozpuštěním Německého spolku a zaplatit válečnou náhradu 20. mil. tolarů. Státní spojení našich zemí s říší německou, skoro tisíc let trvající, i úsilí o panství v Itálii bylo vším tím konečně přerváno a vytvořila se situace, která zřetel monarchie musela obracet k východu.
RAKOUSKO – UHERSKÉ VYROVNÁNÍ
(VZNIK RAKOUSKO – UHERSKA) Naděje federalistů, že monarchie, vytlačená z Německa a i z Itálie a vrácená sama sobě, bude pečovat o rozřešení ústavní otázky v jejich smyslu se nesplnily. Zahraniční politika vídenská promýšlela na odvetu vůči Prusku, proto na podzim 1866 bylo řízení její svěřeno bývalému ministru saskému Beustovi (neznámá, ale proslul jako úhlavní protivník politiky Bismarckovi). Proto se zdálo nutné vyrovnání s Maďary dovést rychle do konce a říšskou ústavu upravit tak, aby byly uspokojeny ty národy, na kterých Vídni záleželo, tedy Němci a Maďaři. Němci byli většinou s myšlenkou dualismu smířeni, viděli v ní záchranu před federalizací, poněvadž centralismus nebylo možné provést v celé říši bez ohrožení německé nadvlády, volili raději s Maďary se o monarchii rozdělit, tak aby vzniklo dvojí panství a dvojí centralismus – na západě německý, na východě maďarský. Čechové nezapomněli před dualismem varovat – Palacký roku 1865 ve studii Idea státu rakouského, kde žádal stejné právo pro všechny národy a v uskutečnění tohoto plánu spatřoval dějinné poslání říše. Podobně český sněm z r. 1866 brojil proti dualismu. (Jeden z čelních představitelů maďarské opozice, hrabě Julius Andrássy, předestřel panovníkovi své pojetí o uspořádání státu – federalismus by celou říši rozložil, nezbývá nic jiného, než dualismus. Vyrovnání s Uhry bylo skoncováno rychle. V únoru 1867 byla obnovena uherská ústava, bylo jmenováno ministerstvo s J. Andrássym v čele, v květnu přijal uherský sněm podmínky vyrovnání.) Řešení je v rozdělení říše na 2 celky, vedené německým a maďarským národem (O federalistickém modelu uvažovali do té doby Češi, ale k věcnému jednání nedošlo). Do funkce ministra zahraničí nastoupil roku 1866 Ferdinand Beuest, který byl na konci roku pověřen přípravou dohody s Uhry – Beuest přijal Andrássyho myšlenku dualismu a o její správnosti přesvědčil panovníka. Habsburská říše se stala dvojmonarchií skládající se z Předlitavska (Rakouska) a z Zalitavska (Uherska, nebo Království Uherské). Obě části byly spojeny v personální unii osobou Františka Josefa jako císaře rakouského a krále uherského (korunovace v Pešti r. 1867). Oba celky tedy spojovala osoba panovníka, dále armáda (velícím jazykem byla němčina), zahraniční politika a finance. Ustavovala se společná ministerstva. Společné výdaje mělo Předlitavsko pokrývat ze 70 procent, Uhersko ze 30. O úhradě společných vydání neradili se delegace (viz níže), ale tzv. kvotové deputace, zákonodárné sbory obou států, jež stanovily podíl (kvotu), jíž je tomu, či onomu státu přispěti na potřeby celku. Kdyby k dohodě nedošlo, stanoví kvotu na příští rok sám císař. Hlavní ale bylo, že společné záležitosti hradly se především z výnosů z celních příjmů. Habsburská říše byla od roku 1867 známá jako Rakousko – Uhersko. Označení C. a k. – označení pro celou monarchii, c.k. – jen pro Rakousko. Vyrovnání rakouské znamenalo konečnou porážku snah o ústavně jednotnou monarchii rakouskou a vítězství dualismu, jež monarchii rozdělil na dva státy navzájem samostatné, spojené reálnou unií. Uhři vyšli z pragmatické sankce, přiznávajíce, že z ní vyplývá pro samostatný stát uherský závazek společné obrany všech zemí monarchie a tudíž potřeba společného zřízení vojenského i nákladů na ně a potřeba jednotné zahraniční politiky. Tím způsobem byly stanoveny záležitosti trvale a nutně společné – tj. 1. společné záležitosti zahraniční, 2. společné vojsko, 3. společné finance. Pro tyto záležitosti bylo třeba zřídit společná ministerstva. Jednota ve vojenských záležitostech bylo svěřeno panovníkovi. Ale zákonodárství ve věcech vojenských (např. o branné povinnosti, o vojenském soudnictví, zaopatření vojska…) náleželo jednak sněmu uherskému, říšské radě království a zemí. Uhři nechtěli ani slyšet o společném sněmu říšském, proto připouštěli jen tzv. delegace, tj. výbory, volené každý rok jednak ze sněmu uherského, jednak z říšské rady zemí předlitavských, jež projednávaly předlohy společných ministerstev současně, ale každý zvlášť, a měli právo usnášet se o společném rozpočtu. Úmyslem vyrovnání bylo to, aby jak země uherské na jedné straně, tak i ostatní království a země na straně druhé ve vzájemném poměru a ve svých vnitřních záležitostech se jevily jako státy samostatné, navenek ale dohromady státem jediným. Toho se také dosáhlo r. 1868 císařským nařízením nového jména – monarchie rakousko – uherská.
PROSINCOVÁ ÚSTAVA
Následkem uherského vyrovnání se království a země neuherské musely ustavit jako stát zvláštní. Změny provedla stará užší říšská rada po návrzích vlády Beustovy v červnu až prosinci r. 1867, uzákoněny pak byly najednou dne 21. prosince 1867 jako Ústava prosincová. Říšská rada se i nadále skládala z 203 poslanců volených ze sněmů, rozšířila svou pravomoc a dostala výslovné právo povolat berně a brance a volit si předsednictvo, ministři ji měli být odpovědni, poslanci se stali imunními. Ústava zaručovala také tzv. základní právo občanům, jež mělo zabezpečit jejich svobodu duševní (např. svobodu stěhování, povolání, živnosti atd.) i svobodu národnosti. Tou se uznávalo rovné právo jazyků v zemi, každému národu se má dostat škol v jeho jazyku, tak aby nikdo nebyl nucen učit se jazyku jinému. 21. 12. 1867 „Ústava prosincová“ – byla souborem 6 zákonů určující státoprávní podobu a politický systém Rakouska. Císaři patřila mimořádná práva (osoba císaře je posvátná, nedotknutelná a není zodpovědná politickým institucím). Nejdůležitější zákon o občanských práv – zaručoval svobodu osobní, vyznání, zaměstnání, vzdělání, pobytu, stěhování … Nový politický systém konstituční monarchie potvrzoval říšskou radu jako faktický zákonodárný orgán, který schvaluje zákony. Dělila se opět na panskou a poslaneckou sněmovnu, poslanci se volili dle kurií. V ústavě byla vyhlášena základní občanská práva a nezávislost soudů. Doplňovaly ji ještě svobodomyslné školské zákony, zavádějící povinnou osmiletou školní docházku a omezující vliv církve na školy. Přesto zůstaly v politickém systému určité zbytky absolutismu. Patřilo k nim především mimořádné postavení panovníka, vládnoucího stále z boží milosti a vybaveného četnými pravomocemi.
OBDOBÍ PASIVNÍ POLITIKY
Vyrovnání s Uhry a uzákonění Prosincové ústavy se událo bez účasti českého národa, jehož poslanci říšskou radu neuznávali. Dualismus byl uskutečněním toho, čeho se Češi obávali nejvíce od r. 1848. Když český sněm r. 1867 v únoru odmítl obeslat říšskou radu, byl rozpuštěn, podobně brzy poté i sněm moravský. Sněmy český a moravský měly od té doby většinu německou. Češi podávali protesty státoprávní povahy, např. protest podaný z 13 dubna byl vynikajícím dílem – dovozoval nárok státu českého na samostatnost. (Čechové se ale v této žádosti chtěli v podstatných částech samostatnosti vzdát ve prospěch sjednocení celé říše, ne ale k jejímu rozdvojení. Čeští poslanci se postavili proti dualismu, který prudce odmítli, viděli v něm navíc dvojnásobný centralismus. Odpor proti němu byl neúčinný, měl ale dramatické projevy a hluboce ovlivňoval smýšlení společnosti. Patřila k němu už v květnu a červnu 867 pouť na Rus, oficiální zájezd význačných českých mužů na národopisnou výstavu do Ruska. Jejich delegaci přijal car Mikuláš II1. Ačkoliv tato audience nepřinesla žádný efekt, pozvedla sebevědomí českého národa. Další pokus hledat podporu svých snah za hranicemi monarchie zavedl českou reprezentaci do Paříže, kde v létě 1869 informoval Riegel o vnitropolitické situaci v Rakousku – Uhersku a o postavení českého národa. I když obě akce skončily bez výsledku, představovaly vlastně první pokusy o samostatnou českou zahraniční politiku. V 60. letech se zásluhou politického uvolnění začal sice pozvolna, ale už trvale rozvíjet český společenský život. Jeho výrazem a nositelem byly především spolky jako Hlahol, Umělecká beseda, Sokol i myšlenka národního divadla. Právě vyzdvižení základního kamene pro jeho stavbu z Řípu 10. května 1868 se stalo počátkem rozvoje demonstračního hnutí v českých zemích. Mělo podobu poutí na hory, jichž se účastnili hlavně lidé z vesnic a městeček. Shromáždění dostala název tábory, ožila v nich totiž národně uzpůsobená husitská tradice. Většina táborů byla zakázána, ani zásahy vojska, ani zatýkání demonstrace neukončily. Tři roky působily tábory s různou silou na politický život v českých zemích. Dne 22. srpna 1868 vydali občanští poslanci tzv. deklaraci, v níž v 10 článcích formulovali své státoprávní stanovisko a protestovali proti ústavě prosincové a proti usnesením říšské rady, podobné prohlášení vydali téhož dne i moravští poslanci (spolu se šlechtou), prohlašujíce, že se nové říšské rady nikdy nezúčastní. Zvýšená radikalizace mas vytvořila vhodné pozadí pro nejvýznamnější čin, k němuž se oficiální česká politika rozhodla – pro deklaraci všech 82 českých poslanců, jíž 28 srpna 1868 zdůvodnili svou neúčast na sněmu. Deklaranti dokazovali, že české země souvisely s ostatními zeměmi rakouského mocnářství vždy jen osobou panovníka a že změny v jejich právním postavení jsou možné jen na základě smlouvy mezi králem a národem. I moravští poslanci vyjádřili své výhrady v podobě tzv. osvědčení, které bylo formulováno mírněji.
Fundamentální články
Česká opozice nebyla významná jen tím, že šlo o nejbohatší země Předlitavska, nýbrž i tím, že Čechy a Morava představovaly tradiční nástupní prostor pruských útoků. Krátce po prusko-rakouské válce se nový konflikt s Pruskem nedal vyloučit. Císař se proto sám či prostřednictvím svých důvěrníků obracel na české představitele a snažil se je přimět k dohodě – jako ústupek dokonce připustil, že se dá korunovat na českého krále. Císař potřeboval vnitřní uklidnění a upevnění říše i proto, že v lednu 1871 vzniklo v sousedství – po vítězné válce Pruska s Francií – německé císařství. Reskriptem z 12. září 1871 přislíbil císař korunovaci za českého krále a vyzval zemský sněm k návrhům na nové uspořádání poměrů v Českém království. V srpnu 1871 byly připraveny rámcové dohody, nazvané fundamentálními články či fundamentálkami, na jejichž základě mohlo být uskutečněno budoucí tzv. české vyrovnání. Fundamentálkami česká politika uznala rakousko-uherské vyrovnání a společnou správu zahraničních věcí, financí a armády. Požadované vyrovnání se nemělo týkat všech zemí České koruny jako celku, ale jen Českého království. Správu zemí měla převzít zemská vláda a rozsah kompetencí zemského sněmu měl být náležitě zvýšen. Fundamentálních článků bylo celkem 18, přistupují v prvních osmi článcích jménem Království českého dodatečně k vyrovnání rakousko-uherskému – žádajíce tu změnu, aby český sněm volil přímo 15 poslanců do delegací. Na místo panské sněmovny měl nastoupit senát (složený z dědičných členů ze šlechty a členů doživotních), nikoliv ale jako sbor zákonodárný, spíše jako státní rada, připravujíce předlohy zákonů. Akce vyrovnání tedy byla zahájena královským reskriptem z 12. září 1871, panovník slíbil práva Království českého potvrdit korunovační přísahou a vyzýval sněm, aby vypracoval návrhy zákonů, jež by státoprávní české stanovisko smířily s mocenským postavením říše. Sněm poté za nepřítomnosti německé menšiny přijal fundamentální články, volební řád i národnostní zákon. Jak se dalo předvídat, uveřejnění fundamentálek vzbudilo prudkou protestní akci v německém tisku i v německých sněmech (kromě Tyrol). S touto opozicí se spojil říšský kancléř hr. Beust a líčil fundamentálky jako nebezpečí pro říši a dynastii, stejně i hr. Andrássy. Na korunní radě ve dnech 20. – 21. října fundamentálky tomuto tlaku podlehly. Ministerstvo Hohenwartovo 30. října 1871 odstoupilo. Proti vyrovnání se ale postavil jeden z tvůrců rakousko-uherského vyrovnání baron Beuest, který upozorňoval na záporný ohlas Berlína, s nímž se Rakousko-Uhersko právě začalo sbližovat. Beuestovy argumenty podpořil také Andrássy. Pod tímto tlakem přestal císař Hohenwartha a jeho politiku podporovat, Hohenwarth podal demisi a projekt vyrovnání padl. Zklamání, které zavládlo, bylo obecné a posílila je ještě značná represivní opatření – čistky v státním aparátu a pronásledování tisku. Porážku české politiky potvrdily i volby do zemského sněmu v roce 1872. Volební hlasy se získávaly penězy. Obchodní agenti české i německé politické reprezentace se předháněli, kdo skoupí větší množství velkostatků a tím i hlasů na ně vázaných – v tomto kšeftaření, nazvaném hebrejským slovem CHABRUS, se více osvědčili Němci, za nimiž stál vídeňský kapitál. Za nejsprávnější odpověď české politiky považovali její představitelé návrat k pasivní rezistenci, jakou národ praktikova již na sklonku 60. let. Tuto koncepci zastával především Riegel a zejména Palacký. Vycházeli z přesvědčení, že česká otázka může být řešena jen v mezinárodním rámci. Tento hrdý a zásadový postoj zůstal ale stále zdrojem pochyb. Neúčastí na jednáních zemského sněmu, případně říšské rady, se národ zbavoval parlamentní tribuny a vůbec možnosti účinně ovlivňovat veřejné dění a těžit z různých, zvláště hospodářských výhod. Největší šoky z takového postupu hrozily školství. Nespokojenost s pasivní rezistencí dávali najevo hl. moravští představitelé a roku 1873 vstoupili, přes varování Palackého, do zemského sněmu a o rok později i na říšskou radu. S postojem moravských politiků se shodovali i mladočeši, kteří se roku 1874 rozhodli, že se jednání zemského sněmu také zúčastní. Mezi nimi a staročechy bylo více rozporů, ale právě tato otázka rozhodla o jejich definitivním rozdělení. O vánocích 1874 se na pražském sjezdu ustavili mladočeši jako samostatná strana. Voleb do zemského sněmu v červenci 1874 využilo sedm mladočeských poslanců k přerušení pasivní rezistence. Oddělili se úplně od Národní strany ustavené v roce 1861 a prohlásili se za Národní stranu svobodomyslnou. Organizačně nešlo o stranu v dnešním slova smyslu. Ideově byl tato strana liberálně – demokratická – demokratizace volebního řádu patřila k jejím hlavním požadavkům. K jejím představitelům patřil např. Karel Sladkovský, Julius a Eduard Grégrové. Politickým důsledkem skladby společnosti byl v 70. letech vznik další strany. Osamostatnilo se dělnické hnutí. Dělníci neměli volební právo. Hospodářský vývoj zvyšoval hl. počty továrního dělnictva, které pak tvořilo páteř a hlavní sílu dělnického hnutí. V Rakousku bylo začínající dělnické hnutí pod silným ideovým vlivem německého socialistického hnutí, které si v roce 1869 vytvořilo sociálně demokratickou stranu. O pět let později došlo v Rakousku k založení Celorakouské sociální demokracie. Česká – českoslovanská sociální demokracie vznikla na tajném ustanovení sjezdu 7. března 1878 v Břevnově. Policie a soudy stíhaly socialisty jako státu nebezpečné a také většina společnosti je považovala za nositele rozkladu a anarchie.
Nové spojenectví Rakouska Uherska s Německem a Ruskem v letech 1872 – 1873 smlouvou známou jako tří císařů. Německo se tak zbavilo konkurenta, který by mohl zasahovat do středoevropských poměrů a Rusko uvítalo krytí svých expanzivních záměrů vůči Turecku. Roku 1877 využilo Rusko povstání jižních Slovanů a vyhlásilo Turecku válku, která pro Rusko byla úspěšná. Mezinárodní kongres r. 1878 v Berlíně omezil rozsah ruských výbojů a mj. předal oblast Bosny a Hercegoviny do správy Rakouska – Uherska, které ji vojensky obsadilo. Obě středoevropské mocnosti pak uzavřely v roce 1879 úzké spojenectví – Dvojspolek.
OBDOBÍ AKTIVNÍ POLITIKY Sestavením nové vlády byl pověřen Eduard Taaffe – k tomu účelu potřeboval i Čechy. Taaffe byl roku 1879 jmenován ministerským předsedou a v jeho vládě zasedl jako ministr bez portfeje Alois Pražák, později ministr spravedlnosti. Ač bytostný konzervativec (Ťaaffe), neváhal k zajištění společenského pořádku použít rozsáhlých reforem. Taaffův zájem o vrstvu drobných soukromníků – o malého člověka vyplýval jednak z bezprostředních potřeb jeho politiky, a jednak ze snahy posílit střed společnosti a zabránit nebezpečné polarizaci. Novelizace živnostenského řádu v r. 1883 zavedla kategorii řemeslných živností, jejichž výkon vyžadoval odbornou způsobilost. Dále omezení pracovní doby…, zákaz noční práce žen, zavedení úrazového a nemocenského pojištění. Staročeši se rozhodli s pasivitou skončit a vstoupili v jednotném poslaneckém klubu s mladočechy v září 1878 na zemský sněm. „Drobečkovská politika“ – odvolání na Riegrův výrok, že když se nám nepodařilo pasivním odporem vydobýti si svých práv jedním rázem, musíme je nyní sbírat po drobtech… třeba i pod stolem. Tyto drobečky ale nebyly bezvýznamné. Patřila k nim jazyková nařízení z 19. dubna 1880 o rovnopráv nosti češtiny s němčinou v tzv. vnějším úřadováním (Podle ministra spravedlnosti se nazývala Stremayerovými). Vyřízení záležitostí se napříště sdělovalo v jazyce určeném podávající stranou. Vnitřní úřadování se neměnilo. Rozšiřovalo se úřední uplatnění češtiny i počet českých úředníků ve státní správě. Zákonem z 18. února 1882 dalším drobečkem – se pražská Karlo – Ferdinadova univerzita rozdělila na německou a českou. Univerzita získala po rozdělení většinou mladé profesory, kteří moderním způsobem pěstovali své obory. Příznivě ovlivňovala rozvoj a úroveň vědy a působivě zasahovala do života celé solečnosti. Hlavním představitel této skupiny mladých vědců se stal T. G. Masaryk (1850 – 1937), který se ve Vídni r. 1879 habilitoval pro obor filosofie a sociologie. V roce 1886 vybídl filologa Jana Gebauera, aby v článku do revue Athenaeum, kterou Masaryk řídil, vyslovil své mínění o údajně pravých literárních památkách českého dávnověku. – o rukopisek Královédvorském a Zelenohorském. Tyto rukopisy byly považovány za doklad vysoké kulturní úrovně starých Čechů – ve skutečnosti šlo o novodobé padělky z počátku 19. století. Jejich zápas nebyl jen bojem o vědeckou pravdu, ale též o charakter národní společnosti. Se svým přítelem Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem si Masaryk uvědomoval nedostatky současné české politiky a společně se pokoušeli vytvořit třetí sílu mezi staročechy a mladočechy a formulovat moderní program. Nesouhlasili s ústupnou politikou staročechů a mladočeským radikalismem. nesoustřeďovali se jen na problematiku národní, měli mimořádné pochopení i pro otázky sociální a hospodářské – proto REALISTÉ.
Staročeši postupně ztráceli sympatie veřejnosti – za těchto okolností se Rieger rozhodl přijmout nabídku na zprostředkování národního smíru v Čechách, s nímž přišla Taaffova vláda, která doufala, že si tak zaváže oba národy. V tajných jednáních završených během ledna 1890 měli však chabou pozici. Podstata punktací, jak byly tyto česko-německé porady nazvány vycházela z doktríny národního oddělení, kterou zastávali Němci. (Vytvářela se možnost rozdělení země na 2 části, českou a německou – Němci by měli v české víc práv než Češi v německé). Proti punktacím pak nakonec hlasovala i většina staročeských poslanců – strana se fakticky rozpadla. Ti, kteří zůstali Riegrovi věrní, nedokázali zastavit nápor mladočechů – v r. 1891.
Hospodářský a kulturní vývoj Z počátku v Českých zemích dominovaly tradiční odvětví – textilní, sklářský průmysl, později se rozvíjel i průmysl strojírenský, potravinářský a chemický. Kromě obilovin a brambor se pěstoval hl. chmel a cukrovka. Hl. technickou základnu moderních hospodářských forem vytvářely parní stroje. Podnikání – vyžadovalo respektování občanských práv, svobod… Na náraz podnikatelské ativity nebyla česká spol. připravena – scházel kapitál a zkušenosti s trží ekonomikou. Konkurence z Anglie.
Rakousko – Uhersko
Porážka Habsburské monarchie v severní Itálii ovlivnila i její vnitřní vývoj. Postavení císaře a jeho neabsolutistický systém byly otřeseny. Italské porážky a katastrofální finanční situace rakouského státu otřásly jeho mezinárodním postavením a rozhodly o nutnosti reforem. Zpočátku se zdálo, že jejich dosah nebude velký – císař propustil několik neoblíbených ministrů (v čele s ministrem vnitra Alexandrem Bachem – namísto něj povolán halilčský magnát Agenor Goluchowski). C9sař svolal říšskou radu (a několik dalších zástupců) k projednání finančních otázek. Byla provedena důkladná kritika neabsolutistického systému a navrženy alternativy dalšího vývoje. Říšská rada se shodla, že v říši třeba respektovat práva tzv. historicko – politických individualit (neboli program tzv. historickoprávního federalismu, založeném na samosprávě zemí). Tím se prosadil hlavně názor maďarských politiků, kteří takovou individualitou mínili hlavně Uherské království.
ŘÍJNOVÝ DIPLOM V duchu doporučení rady vydal císař 20. října 1860 svůj diplom – základní zákon říše, tzv. Říjnový diplom. Provždy se jím odříkal absolutismu a přiznával zákonodárné kompetence říšské radě a zemským sněmům. Říše Římským diplomem opouštěla politiku centralizace státu. Centralizační opatření byla nejdříve odstraněna v Uhrách – plná uherská ústavnost se tím ještě neobnovovala, ale neabsolutismus a velkorakouská centralizace byly zasaženy. Duch Říjnového diplomu byl zanedlouho narušen tím, že zpracování ústavy dostal na starost nový státní ministr centralisticky zaměřený Anton von Schmerling. Roli zákonodárného sboru přisoudil Schmerling říšské radě, která se dělila na užší a širší:
Širší měla řešit záležitosti celé monarchie, užší se měla zabývat jen neuherskými zeměmi. Říšská rada se dále skládala ze 2 komor: v první, panské sněmovně zasedali církevní hodnostáři, příslušníci významných šlechtických rodů, členové jmenovaní císařem za mimořádné zásluhy.. Do druhé poslanecké sněmovny volili své zástupce zemské sněmy. Přijetí každého zákona vyžadovalo souhlas obou komor i panovníka a v době, kdy říšská rada nezasedala, mohl rozhodovat sám panovník. Pravomoci zemských sněmů byly omezeny na zemědělství, chudinství, stavby a zařízení v rámci zemského rozpočtu, zákony v oblasti školství a náboženství atd. Zemské sněmy se volily kuriovým systémem. Do kurií, tříd se voliči rozdělovali dle jejich sociálního postavení. Váha hlasů jednotlivých kategorií obyvatelstva byla tedy závislá hlavně na sociálním postavení a výši majetku – osoby nemajetné neměly volební právo, rovněž tak ženy. Voliči byli rozděleny do 4 kurií: velkostatkářská kurie měla nejvlivnější postavení, pak následovaly kurie obchodních a živnostenských komor a kurie měst1 a nakonec kurie venkovská2. Volby poslanců do říšské rady se na zemských sněmech konaly dle stejného kuriového klíče. Únorová ústava obsahovala mnoho absolutistických prvků, neřešila vůbec otázku vztahu výkonné, zákonodárné a soudní moci ani základní občanská práva. Ústava ponechávala široké pravomoci panovníkovi, jemuž byla vláda odpovědna. Nadvláda dvora a byrokracie tvořila podstatu jakéhosi vrchnostenského státu. Ústava nepreferovala němčinu jako státní jazyk, ale centralismus ji za ni považoval.
POČÁTKY ČESKÉ SAMOSTATNÉ POLITIKY
Bachovo propuštění a další náznaky změny poměrů přijala česká společnost s ulehčením, ale českých aktivních projevů bylo málo. K veřejnému vystoupení se odhodlal František Ladislav Riegel 3(1818 – 1903) – žádost o povolení českého deníku, jímž by národ tlumočil svá přání byla zamítnuta. Dostal ji ale mladý právník Julius Grégr (1831 – 1896). Dne 1. ledna 1861 vyšlo první číslo Národních listů – od té doby hlavní orgán české měšťanské politiky. Postupně vznikaly i další noviny a časopisy. V dubnu 1962 se sešla říšská rada, zde se čeští poslanci setkali s moravskými kolegy (vedenými Aloisem Pražákem). Říšské radě se podařilo prosadit projednání a schválení některých základních občanských práv a zákonů (o tisku…) Při volbách do obecních zastupitelstev se v Praze aj. vnitrozemských městech prosadili čeští kandidáti. Města se od té doby rychleji počešťovala. Důležité to bylo hl. v Praze, která se stala městem novodobé české společnosti. České naděje, že se na říšské radě podaří ústavu upravit ve federalistickém duchu se ukázaly liché. Maďaři ústavu nepřijali – rada se scházela v užší podobě, čeští poslanci ji opustili v červnu 1863.
STAROČEŠI A MLADOČEŠI
Do opozice vůči osvědčeným vůdcům (staročechům) se postavila skupina mladočechů –radikálnějších a demokratičtějších politiků. Mladočeši nesdíleli přesvědčení, že spolupráce se šlechtou je prospěšná, od staročechů je mj. dělilo i stanovisko k polskému povstání z r. 1861, které podporovali, zatímco Palacký a Riegel je považovali za nešťastné. Hlavou tohoto nového, liberálně – demokratického směru se stal Karel Sladkovský (1823 – 1880). Na jeho stranu se přiklonily i Národní listy, později posílené nejlepšími spisovateli a publicisty, kteří v čele s J. Nerudou přešli z demokratického časopisu Hlas. Staročeská skupina si založila vlastní časopis Národ (vycházel 3 roky). Polemika mezi oběma směry nabývala často drsných forem, obě skupiny se však s ohledem na společné cíle národní politiky příliš potřebovaly. Díky společnému postupu se na zasedání zemského sněmu podařilo v r. 1864 prosadit rozdělení středních škol na české, německé a smíšené. Riegel v letech 1859 – 1874 vydával monumentální Naučný slovník. Svou činnost obnovil i Sbor pro zřízení Národního divadla. Když se ukázalo, že jeho postavení není v dohledu, prosadil Riegel vybudování Prozatímního divadla, ve kterém se hrálo již od roku 1864 jedno představení v češtině denně. Vznikl kulturní spolek Sokol založený v roce 1862 Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fugnerem, dále zpěvácký spolek Hlahol.
Postavení programového a ideového vůdce potvrdil Palacký na jaře 1865. Stupňující se kritika Schmerlingova systému z různých částí říše zvýrazňovala nehotovost jejího státoprávního uspořádání. Tři koncepce se tu jevily možnými i soupeřícími: CENTRALISMUS, FEDERALISMUS A RAKOUSKO-UHERSKÝ DUALISMUS. Českou variantu řešení nabídl ve svých úvahách, shrnutých do brožury Idea státu rakouského František Palacký. Soudobá úloha, kterou mělo Rakousko ve světovém dění sehrát, spočívala dle Palackého v ochraně malých středoevropských národů. Nové federativní Rakousko se mělo skládat z co možná nejsamostatnějších komplexů zemí, sestavených podle národnostních poměrů, historických tradic a ekonomických potřeb. Ústřední vláda se měla starat jen o záležitosti vojenské, zahraničně politické, obchodní, dopravní a finanční. Centralismus a dualismus, tj. rozdělení státu na uherskou a neuherskou část, by podle Palackého působily proti základní myšlence, zdůvodňující existenci tohoto státu. 4
Únorovou ústavu se pro odpor z různých stran, z Uher a už i od německých liberálů, nedařilo naplno uvést do života. Císař proto v červenci 1865 odvolal Schmerlinga a další ministry a novým státním ministrem, tedy předsedou vlády, jmenoval českého místodržitele Richarda Belcrediho. Zandedlouho, 20. září 1865 vydal císař manifest pozastavující platnost ústavy a rozpouštějící říšskou radu. Do vnitřního boje pak důrazně zasáhla zahraniční politika.
RAKOUSKO – PRUSKÁ VÁLKA
(1866) Válka s Pruskem byla plodem soupeření Habsburků a Hohenzollerů o vedoucí postavení v Německu, trvajícího už od dob Fridricha Velkého. Dokud politiku monarchie habsburské řídili Metternich a Schwarzenberg, nemělo Prusko naděje na úspěch svých snah, r. 1862 se stal však zahraničním ministrem pruským Bismarck, jenž byl odhodlán starý pruský program mocensky změnit. Spoléhal přitom na diplomatické osamostatnění Rakouska, na lépe vyzbrojenou pruskou armádou i na pomoc Vlachů a popřípadě i Maďarů. Podnětem k válce byly spory o Šlesvik a Holštýn. (Tyto země dobyly Rakousko a Prusko společně r. 1864 na králi dánském). Prusko uzavřelo na jaře 1866 spolek s králem italským Viktorem Emanuelem, který se chtěl zmocnit Benátska. Na Rakouskou stranu se postavila většina německých knížat spolkových (Hannoversko, Hesensko, Sasko a státy jihoněmecké). Vznik Italského království v roce 1861 napovídal, že habsburská říše bude mít starosti s „italskou otázkou“ – s udržením Benátska. Itálii získalo v dubnu 1866 za spojence Prusko, které vyostřovalo problém sjednocení Německa. Válka se počala v červnu a na italské půdě byla rozhodnuta velmi rychle – 24. června vojsko císaře porazilo Italy u Custozzy, později zničil admirál Teggetthoff mnohem silnější loďstvo italské u ostrova Visu. Bismarck si zajistil neutralitu Francie. Pruský kancléř Bismarck volil metodu „krve a žezla“, chtěl rozšířit moc na celé Německo a Rakousko z něho mělo být vyřazeno i za cenu války. K té v červnu 1866 došlo. Diplomatickým nátlakem dosáhl, že František Josef vyhlásil Prusku válku. Italská armáda, která nastoupila Prusku na pomoc byla rakouskými sbory rozdrcena u Custozzy. Rakouský císař nazval tuto válku válkou Němců s Němci – platilo to mocensky jako souboj o Německo. Ve skutečnosti si armády žádaly Slovany, rakouská nejvíce Čechy, pruská zase Poláky. Rakouské politické a vojenské vedení si bylo jisto válečným vítězstvím. Povzbudil je úspěch proti pruskému spojenci – Itálii – v bitvě u Custozzy5 24. června 1866. Velitel severní armády Ludvík Bendek, soustředil sice včas dostatečnou moc u Hradce Králové, opomenul ale vrhnout se svou přesilou na jednu ze dvou armád pruských, jež postupovaly jednak z Lužice k Turnovu, jednak z Kladska ke Skalici. Konečně se postavil v obranném postavení u Sadové (u Hradce Králové) a byl tu konečně poražen oběma pruskými armádami, jež se spojily až na bojišti (3. července). Tím byl zápas o hegemonii v Německu rozhodnut. Padl Německý spolek, Prusko si mohlo vytvořit svůj Severoněmecký spolek a Rakousko bylo přinuceno opustit pozice a přenechat je Prusku. 3. října 1866 tzv. Vídeňský mír – kdy Benátsko uznává existenci Italského království a připojuje se. Habsburská říše se tak definitivně stahovala ze svých tradičních prostorů – z Německa a Itálie a byla nadále „omezena“ na své středoevropské – rakousko-česko-uherské jádro. Prusové po vítězství obsadili většinu Čech a Moravy. Napoleon III., jemuž pruské vítězství nebylo vhodné, nabídl zprostředkování míru, jež bylo ve Vídni přijato. Rakousko postoupilo Benátsko Napoleonovi (Napoleon jej vydal poražené Itálii) a s Pruskem byl stvrzen mír v Mikulově, v Praze pak v srpnu mír konečný. Král pruský – Vilém chtěl část Čech, ale Bismarckovi se podařilo přimět jej k povolnosti. Mír zavazoval Rakousko souhlasit s rozpuštěním Německého spolku a zaplatit válečnou náhradu 20. mil. tolarů. Státní spojení našich zemí s říší německou, skoro tisíc let trvající, i úsilí o panství v Itálii bylo vším tím konečně přerváno a vytvořila se situace, která zřetel monarchie musela obracet k východu.
RAKOUSKO – UHERSKÉ VYROVNÁNÍ
(VZNIK RAKOUSKO – UHERSKA) Naděje federalistů, že monarchie, vytlačená z Německa a i z Itálie a vrácená sama sobě, bude pečovat o rozřešení ústavní otázky v jejich smyslu se nesplnily. Zahraniční politika vídenská promýšlela na odvetu vůči Prusku, proto na podzim 1866 bylo řízení její svěřeno bývalému ministru saskému Beustovi (neznámá, ale proslul jako úhlavní protivník politiky Bismarckovi). Proto se zdálo nutné vyrovnání s Maďary dovést rychle do konce a říšskou ústavu upravit tak, aby byly uspokojeny ty národy, na kterých Vídni záleželo, tedy Němci a Maďaři. Němci byli většinou s myšlenkou dualismu smířeni, viděli v ní záchranu před federalizací, poněvadž centralismus nebylo možné provést v celé říši bez ohrožení německé nadvlády, volili raději s Maďary se o monarchii rozdělit, tak aby vzniklo dvojí panství a dvojí centralismus – na západě německý, na východě maďarský. Čechové nezapomněli před dualismem varovat – Palacký roku 1865 ve studii Idea státu rakouského, kde žádal stejné právo pro všechny národy a v uskutečnění tohoto plánu spatřoval dějinné poslání říše. Podobně český sněm z r. 1866 brojil proti dualismu. (Jeden z čelních představitelů maďarské opozice, hrabě Julius Andrássy, předestřel panovníkovi své pojetí o uspořádání státu – federalismus by celou říši rozložil, nezbývá nic jiného, než dualismus. Vyrovnání s Uhry bylo skoncováno rychle. V únoru 1867 byla obnovena uherská ústava, bylo jmenováno ministerstvo s J. Andrássym v čele, v květnu přijal uherský sněm podmínky vyrovnání.) Řešení je v rozdělení říše na 2 celky, vedené německým a maďarským národem (O federalistickém modelu uvažovali do té doby Češi, ale k věcnému jednání nedošlo). Do funkce ministra zahraničí nastoupil roku 1866 Ferdinand Beuest, který byl na konci roku pověřen přípravou dohody s Uhry – Beuest přijal Andrássyho myšlenku dualismu a o její správnosti přesvědčil panovníka. Habsburská říše se stala dvojmonarchií skládající se z Předlitavska (Rakouska) a z Zalitavska (Uherska, nebo Království Uherské). Obě části byly spojeny v personální unii osobou Františka Josefa jako císaře rakouského a krále uherského (korunovace v Pešti r. 1867). Oba celky tedy spojovala osoba panovníka, dále armáda (velícím jazykem byla němčina), zahraniční politika a finance. Ustavovala se společná ministerstva. Společné výdaje mělo Předlitavsko pokrývat ze 70 procent, Uhersko ze 30. O úhradě společných vydání neradili se delegace (viz níže), ale tzv. kvotové deputace, zákonodárné sbory obou států, jež stanovily podíl (kvotu), jíž je tomu, či onomu státu přispěti na potřeby celku. Kdyby k dohodě nedošlo, stanoví kvotu na příští rok sám císař. Hlavní ale bylo, že společné záležitosti hradly se především z výnosů z celních příjmů. Habsburská říše byla od roku 1867 známá jako Rakousko – Uhersko. Označení C. a k. – označení pro celou monarchii, c.k. – jen pro Rakousko. Vyrovnání rakouské znamenalo konečnou porážku snah o ústavně jednotnou monarchii rakouskou a vítězství dualismu, jež monarchii rozdělil na dva státy navzájem samostatné, spojené reálnou unií. Uhři vyšli z pragmatické sankce, přiznávajíce, že z ní vyplývá pro samostatný stát uherský závazek společné obrany všech zemí monarchie a tudíž potřeba společného zřízení vojenského i nákladů na ně a potřeba jednotné zahraniční politiky. Tím způsobem byly stanoveny záležitosti trvale a nutně společné – tj. 1. společné záležitosti zahraniční, 2. společné vojsko, 3. společné finance. Pro tyto záležitosti bylo třeba zřídit společná ministerstva. Jednota ve vojenských záležitostech bylo svěřeno panovníkovi. Ale zákonodárství ve věcech vojenských (např. o branné povinnosti, o vojenském soudnictví, zaopatření vojska…) náleželo jednak sněmu uherskému, říšské radě království a zemí. Uhři nechtěli ani slyšet o společném sněmu říšském, proto připouštěli jen tzv. delegace, tj. výbory, volené každý rok jednak ze sněmu uherského, jednak z říšské rady zemí předlitavských, jež projednávaly předlohy společných ministerstev současně, ale každý zvlášť, a měli právo usnášet se o společném rozpočtu. Úmyslem vyrovnání bylo to, aby jak země uherské na jedné straně, tak i ostatní království a země na straně druhé ve vzájemném poměru a ve svých vnitřních záležitostech se jevily jako státy samostatné, navenek ale dohromady státem jediným. Toho se také dosáhlo r. 1868 císařským nařízením nového jména – monarchie rakousko – uherská.
PROSINCOVÁ ÚSTAVA
Následkem uherského vyrovnání se království a země neuherské musely ustavit jako stát zvláštní. Změny provedla stará užší říšská rada po návrzích vlády Beustovy v červnu až prosinci r. 1867, uzákoněny pak byly najednou dne 21. prosince 1867 jako Ústava prosincová. Říšská rada se i nadále skládala z 203 poslanců volených ze sněmů, rozšířila svou pravomoc a dostala výslovné právo povolat berně a brance a volit si předsednictvo, ministři ji měli být odpovědni, poslanci se stali imunními. Ústava zaručovala také tzv. základní právo občanům, jež mělo zabezpečit jejich svobodu duševní (např. svobodu stěhování, povolání, živnosti atd.) i svobodu národnosti. Tou se uznávalo rovné právo jazyků v zemi, každému národu se má dostat škol v jeho jazyku, tak aby nikdo nebyl nucen učit se jazyku jinému. 21. 12. 1867 „Ústava prosincová“ – byla souborem 6 zákonů určující státoprávní podobu a politický systém Rakouska. Císaři patřila mimořádná práva (osoba císaře je posvátná, nedotknutelná a není zodpovědná politickým institucím). Nejdůležitější zákon o občanských práv – zaručoval svobodu osobní, vyznání, zaměstnání, vzdělání, pobytu, stěhování … Nový politický systém konstituční monarchie potvrzoval říšskou radu jako faktický zákonodárný orgán, který schvaluje zákony. Dělila se opět na panskou a poslaneckou sněmovnu, poslanci se volili dle kurií. V ústavě byla vyhlášena základní občanská práva a nezávislost soudů. Doplňovaly ji ještě svobodomyslné školské zákony, zavádějící povinnou osmiletou školní docházku a omezující vliv církve na školy. Přesto zůstaly v politickém systému určité zbytky absolutismu. Patřilo k nim především mimořádné postavení panovníka, vládnoucího stále z boží milosti a vybaveného četnými pravomocemi.
OBDOBÍ PASIVNÍ POLITIKY
Vyrovnání s Uhry a uzákonění Prosincové ústavy se událo bez účasti českého národa, jehož poslanci říšskou radu neuznávali. Dualismus byl uskutečněním toho, čeho se Češi obávali nejvíce od r. 1848. Když český sněm r. 1867 v únoru odmítl obeslat říšskou radu, byl rozpuštěn, podobně brzy poté i sněm moravský. Sněmy český a moravský měly od té doby většinu německou. Češi podávali protesty státoprávní povahy, např. protest podaný z 13 dubna byl vynikajícím dílem – dovozoval nárok státu českého na samostatnost. (Čechové se ale v této žádosti chtěli v podstatných částech samostatnosti vzdát ve prospěch sjednocení celé říše, ne ale k jejímu rozdvojení. Čeští poslanci se postavili proti dualismu, který prudce odmítli, viděli v něm navíc dvojnásobný centralismus. Odpor proti němu byl neúčinný, měl ale dramatické projevy a hluboce ovlivňoval smýšlení společnosti. Patřila k němu už v květnu a červnu 867 pouť na Rus, oficiální zájezd význačných českých mužů na národopisnou výstavu do Ruska. Jejich delegaci přijal car Mikuláš II1. Ačkoliv tato audience nepřinesla žádný efekt, pozvedla sebevědomí českého národa. Další pokus hledat podporu svých snah za hranicemi monarchie zavedl českou reprezentaci do Paříže, kde v létě 1869 informoval Riegel o vnitropolitické situaci v Rakousku – Uhersku a o postavení českého národa. I když obě akce skončily bez výsledku, představovaly vlastně první pokusy o samostatnou českou zahraniční politiku. V 60. letech se zásluhou politického uvolnění začal sice pozvolna, ale už trvale rozvíjet český společenský život. Jeho výrazem a nositelem byly především spolky jako Hlahol, Umělecká beseda, Sokol i myšlenka národního divadla. Právě vyzdvižení základního kamene pro jeho stavbu z Řípu 10. května 1868 se stalo počátkem rozvoje demonstračního hnutí v českých zemích. Mělo podobu poutí na hory, jichž se účastnili hlavně lidé z vesnic a městeček. Shromáždění dostala název tábory, ožila v nich totiž národně uzpůsobená husitská tradice. Většina táborů byla zakázána, ani zásahy vojska, ani zatýkání demonstrace neukončily. Tři roky působily tábory s různou silou na politický život v českých zemích. Dne 22. srpna 1868 vydali občanští poslanci tzv. deklaraci, v níž v 10 článcích formulovali své státoprávní stanovisko a protestovali proti ústavě prosincové a proti usnesením říšské rady, podobné prohlášení vydali téhož dne i moravští poslanci (spolu se šlechtou), prohlašujíce, že se nové říšské rady nikdy nezúčastní. Zvýšená radikalizace mas vytvořila vhodné pozadí pro nejvýznamnější čin, k němuž se oficiální česká politika rozhodla – pro deklaraci všech 82 českých poslanců, jíž 28 srpna 1868 zdůvodnili svou neúčast na sněmu. Deklaranti dokazovali, že české země souvisely s ostatními zeměmi rakouského mocnářství vždy jen osobou panovníka a že změny v jejich právním postavení jsou možné jen na základě smlouvy mezi králem a národem. I moravští poslanci vyjádřili své výhrady v podobě tzv. osvědčení, které bylo formulováno mírněji.
Fundamentální články
Česká opozice nebyla významná jen tím, že šlo o nejbohatší země Předlitavska, nýbrž i tím, že Čechy a Morava představovaly tradiční nástupní prostor pruských útoků. Krátce po prusko-rakouské válce se nový konflikt s Pruskem nedal vyloučit. Císař se proto sám či prostřednictvím svých důvěrníků obracel na české představitele a snažil se je přimět k dohodě – jako ústupek dokonce připustil, že se dá korunovat na českého krále. Císař potřeboval vnitřní uklidnění a upevnění říše i proto, že v lednu 1871 vzniklo v sousedství – po vítězné válce Pruska s Francií – německé císařství. Reskriptem z 12. září 1871 přislíbil císař korunovaci za českého krále a vyzval zemský sněm k návrhům na nové uspořádání poměrů v Českém království. V srpnu 1871 byly připraveny rámcové dohody, nazvané fundamentálními články či fundamentálkami, na jejichž základě mohlo být uskutečněno budoucí tzv. české vyrovnání. Fundamentálkami česká politika uznala rakousko-uherské vyrovnání a společnou správu zahraničních věcí, financí a armády. Požadované vyrovnání se nemělo týkat všech zemí České koruny jako celku, ale jen Českého království. Správu zemí měla převzít zemská vláda a rozsah kompetencí zemského sněmu měl být náležitě zvýšen. Fundamentálních článků bylo celkem 18, přistupují v prvních osmi článcích jménem Království českého dodatečně k vyrovnání rakousko-uherskému – žádajíce tu změnu, aby český sněm volil přímo 15 poslanců do delegací. Na místo panské sněmovny měl nastoupit senát (složený z dědičných členů ze šlechty a členů doživotních), nikoliv ale jako sbor zákonodárný, spíše jako státní rada, připravujíce předlohy zákonů. Akce vyrovnání tedy byla zahájena královským reskriptem z 12. září 1871, panovník slíbil práva Království českého potvrdit korunovační přísahou a vyzýval sněm, aby vypracoval návrhy zákonů, jež by státoprávní české stanovisko smířily s mocenským postavením říše. Sněm poté za nepřítomnosti německé menšiny přijal fundamentální články, volební řád i národnostní zákon. Jak se dalo předvídat, uveřejnění fundamentálek vzbudilo prudkou protestní akci v německém tisku i v německých sněmech (kromě Tyrol). S touto opozicí se spojil říšský kancléř hr. Beust a líčil fundamentálky jako nebezpečí pro říši a dynastii, stejně i hr. Andrássy. Na korunní radě ve dnech 20. – 21. října fundamentálky tomuto tlaku podlehly. Ministerstvo Hohenwartovo 30. října 1871 odstoupilo. Proti vyrovnání se ale postavil jeden z tvůrců rakousko-uherského vyrovnání baron Beuest, který upozorňoval na záporný ohlas Berlína, s nímž se Rakousko-Uhersko právě začalo sbližovat. Beuestovy argumenty podpořil také Andrássy. Pod tímto tlakem přestal císař Hohenwartha a jeho politiku podporovat, Hohenwarth podal demisi a projekt vyrovnání padl. Zklamání, které zavládlo, bylo obecné a posílila je ještě značná represivní opatření – čistky v státním aparátu a pronásledování tisku. Porážku české politiky potvrdily i volby do zemského sněmu v roce 1872. Volební hlasy se získávaly penězy. Obchodní agenti české i německé politické reprezentace se předháněli, kdo skoupí větší množství velkostatků a tím i hlasů na ně vázaných – v tomto kšeftaření, nazvaném hebrejským slovem CHABRUS, se více osvědčili Němci, za nimiž stál vídeňský kapitál. Za nejsprávnější odpověď české politiky považovali její představitelé návrat k pasivní rezistenci, jakou národ praktikova již na sklonku 60. let. Tuto koncepci zastával především Riegel a zejména Palacký. Vycházeli z přesvědčení, že česká otázka může být řešena jen v mezinárodním rámci. Tento hrdý a zásadový postoj zůstal ale stále zdrojem pochyb. Neúčastí na jednáních zemského sněmu, případně říšské rady, se národ zbavoval parlamentní tribuny a vůbec možnosti účinně ovlivňovat veřejné dění a těžit z různých, zvláště hospodářských výhod. Největší šoky z takového postupu hrozily školství. Nespokojenost s pasivní rezistencí dávali najevo hl. moravští představitelé a roku 1873 vstoupili, přes varování Palackého, do zemského sněmu a o rok později i na říšskou radu. S postojem moravských politiků se shodovali i mladočeši, kteří se roku 1874 rozhodli, že se jednání zemského sněmu také zúčastní. Mezi nimi a staročechy bylo více rozporů, ale právě tato otázka rozhodla o jejich definitivním rozdělení. O vánocích 1874 se na pražském sjezdu ustavili mladočeši jako samostatná strana. Voleb do zemského sněmu v červenci 1874 využilo sedm mladočeských poslanců k přerušení pasivní rezistence. Oddělili se úplně od Národní strany ustavené v roce 1861 a prohlásili se za Národní stranu svobodomyslnou. Organizačně nešlo o stranu v dnešním slova smyslu. Ideově byl tato strana liberálně – demokratická – demokratizace volebního řádu patřila k jejím hlavním požadavkům. K jejím představitelům patřil např. Karel Sladkovský, Julius a Eduard Grégrové. Politickým důsledkem skladby společnosti byl v 70. letech vznik další strany. Osamostatnilo se dělnické hnutí. Dělníci neměli volební právo. Hospodářský vývoj zvyšoval hl. počty továrního dělnictva, které pak tvořilo páteř a hlavní sílu dělnického hnutí. V Rakousku bylo začínající dělnické hnutí pod silným ideovým vlivem německého socialistického hnutí, které si v roce 1869 vytvořilo sociálně demokratickou stranu. O pět let později došlo v Rakousku k založení Celorakouské sociální demokracie. Česká – českoslovanská sociální demokracie vznikla na tajném ustanovení sjezdu 7. března 1878 v Břevnově. Policie a soudy stíhaly socialisty jako státu nebezpečné a také většina společnosti je považovala za nositele rozkladu a anarchie.
Nové spojenectví Rakouska Uherska s Německem a Ruskem v letech 1872 – 1873 smlouvou známou jako tří císařů. Německo se tak zbavilo konkurenta, který by mohl zasahovat do středoevropských poměrů a Rusko uvítalo krytí svých expanzivních záměrů vůči Turecku. Roku 1877 využilo Rusko povstání jižních Slovanů a vyhlásilo Turecku válku, která pro Rusko byla úspěšná. Mezinárodní kongres r. 1878 v Berlíně omezil rozsah ruských výbojů a mj. předal oblast Bosny a Hercegoviny do správy Rakouska – Uherska, které ji vojensky obsadilo. Obě středoevropské mocnosti pak uzavřely v roce 1879 úzké spojenectví – Dvojspolek.
OBDOBÍ AKTIVNÍ POLITIKY Sestavením nové vlády byl pověřen Eduard Taaffe – k tomu účelu potřeboval i Čechy. Taaffe byl roku 1879 jmenován ministerským předsedou a v jeho vládě zasedl jako ministr bez portfeje Alois Pražák, později ministr spravedlnosti. Ač bytostný konzervativec (Ťaaffe), neváhal k zajištění společenského pořádku použít rozsáhlých reforem. Taaffův zájem o vrstvu drobných soukromníků – o malého člověka vyplýval jednak z bezprostředních potřeb jeho politiky, a jednak ze snahy posílit střed společnosti a zabránit nebezpečné polarizaci. Novelizace živnostenského řádu v r. 1883 zavedla kategorii řemeslných živností, jejichž výkon vyžadoval odbornou způsobilost. Dále omezení pracovní doby…, zákaz noční práce žen, zavedení úrazového a nemocenského pojištění. Staročeši se rozhodli s pasivitou skončit a vstoupili v jednotném poslaneckém klubu s mladočechy v září 1878 na zemský sněm. „Drobečkovská politika“ – odvolání na Riegrův výrok, že když se nám nepodařilo pasivním odporem vydobýti si svých práv jedním rázem, musíme je nyní sbírat po drobtech… třeba i pod stolem. Tyto drobečky ale nebyly bezvýznamné. Patřila k nim jazyková nařízení z 19. dubna 1880 o rovnopráv nosti češtiny s němčinou v tzv. vnějším úřadováním (Podle ministra spravedlnosti se nazývala Stremayerovými). Vyřízení záležitostí se napříště sdělovalo v jazyce určeném podávající stranou. Vnitřní úřadování se neměnilo. Rozšiřovalo se úřední uplatnění češtiny i počet českých úředníků ve státní správě. Zákonem z 18. února 1882 dalším drobečkem – se pražská Karlo – Ferdinadova univerzita rozdělila na německou a českou. Univerzita získala po rozdělení většinou mladé profesory, kteří moderním způsobem pěstovali své obory. Příznivě ovlivňovala rozvoj a úroveň vědy a působivě zasahovala do života celé solečnosti. Hlavním představitel této skupiny mladých vědců se stal T. G. Masaryk (1850 – 1937), který se ve Vídni r. 1879 habilitoval pro obor filosofie a sociologie. V roce 1886 vybídl filologa Jana Gebauera, aby v článku do revue Athenaeum, kterou Masaryk řídil, vyslovil své mínění o údajně pravých literárních památkách českého dávnověku. – o rukopisek Královédvorském a Zelenohorském. Tyto rukopisy byly považovány za doklad vysoké kulturní úrovně starých Čechů – ve skutečnosti šlo o novodobé padělky z počátku 19. století. Jejich zápas nebyl jen bojem o vědeckou pravdu, ale též o charakter národní společnosti. Se svým přítelem Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem si Masaryk uvědomoval nedostatky současné české politiky a společně se pokoušeli vytvořit třetí sílu mezi staročechy a mladočechy a formulovat moderní program. Nesouhlasili s ústupnou politikou staročechů a mladočeským radikalismem. nesoustřeďovali se jen na problematiku národní, měli mimořádné pochopení i pro otázky sociální a hospodářské – proto REALISTÉ.
Staročeši postupně ztráceli sympatie veřejnosti – za těchto okolností se Rieger rozhodl přijmout nabídku na zprostředkování národního smíru v Čechách, s nímž přišla Taaffova vláda, která doufala, že si tak zaváže oba národy. V tajných jednáních završených během ledna 1890 měli však chabou pozici. Podstata punktací, jak byly tyto česko-německé porady nazvány vycházela z doktríny národního oddělení, kterou zastávali Němci. (Vytvářela se možnost rozdělení země na 2 části, českou a německou – Němci by měli v české víc práv než Češi v německé). Proti punktacím pak nakonec hlasovala i většina staročeských poslanců – strana se fakticky rozpadla. Ti, kteří zůstali Riegrovi věrní, nedokázali zastavit nápor mladočechů – v r. 1891.
Hospodářský a kulturní vývoj Z počátku v Českých zemích dominovaly tradiční odvětví – textilní, sklářský průmysl, později se rozvíjel i průmysl strojírenský, potravinářský a chemický. Kromě obilovin a brambor se pěstoval hl. chmel a cukrovka. Hl. technickou základnu moderních hospodářských forem vytvářely parní stroje. Podnikání – vyžadovalo respektování občanských práv, svobod… Na náraz podnikatelské ativity nebyla česká spol. připravena – scházel kapitál a zkušenosti s trží ekonomikou. Konkurence z Anglie.