Uzavření bukurešťského míru v srpnu 1913 znamenalo jednak ukončení války na Balkáně, jednak změnu zahraniční orientace balkánských států. Rusko se snažilo v průběhu střetnutí dvou spojenců, Bulharska a Srbska, o neutralitu, což samo o sobě považovalo poražené Bulharsko za zradu. Faktická podpora, kterou Petrohrad poskytl Bělehradu, však nejen přiměla Bulharsko ke sblížení s Tureckem, Německem a Rakousko- Uherskem, ale zvýšila i sebevědomí srbské vlády vůči Vídni. Bělehrad nepodnikl žádné omezující kroky proti srbským nacionalistům v Bosně, naopak, srbská tajná služba (za mlčenlivého souhlasu tajné služby ruské) stupňovala jejich podporu. Reálné napomáhání terorismu tak významně posunulo Evropu směrem k válce.
Obrovské francouzské investice do ruské ekonomiky působily velice příznivě na hospodářský život eurasijské velmoci. Systém samoděržaví se proměňoval ve státní kapitalismus, stát vlastnil veškeré nerostné bohatství, většinu dopravních kapacit a část průmyslu, podnikal v zemědělství. Fakticky ovládal banky a celý finanční systém, pomocí státních zakázek a půjček i zbytek průmyslu a většinu obchodu. Těsně před začátkem války začaly konečně investice přinášet hmatatelné výsledky a ruská průmyslová výroba zaznamenala dynamický růst. Rychlý růst výroby, zvláště v oborech válečného průmyslu, stavěl do reálnějšího světla maximalistické představy ruských vojenských plánovačů o reorganizaci a modernizaci armády. Nesmírný lidský potenciál zvyšoval i svou vojenskou kvalitu a v několika příštích letech měl šanci přiblížit se evropským standardům po stránce výzbrojní a technické. Sílící vojenská moc Ruska pak opět umožňovala Petrohradu účinněji prosazovat jeho politické cíle a zaujímat opět místo mezi velmocemi, které bylo ztraceno prohranou válkou s Japonskem a následným revolučním chaosem.
Naproti tomu začínalo ztrácet dech Německo, které investovalo hlavně do domácí ekonomiky, čímž se postupně začínala projevovat určitá krize z nadvýroby v části průmyslových oborů. Rychlý rozvoj průmyslu v předešlých letech navíc odčerpal neúměrné množství pracovních sil ze zemědělství a Německo přestalo být soběstačným ve výrobě potravin. Němci navíc těžce nesli podřadné postavení v koloniální politice velmocí a žádali nové dělení světa. Díky silnému hospodářství dokázali v prvním desetiletí 20. století vytvořit nejen zlaté rezervy, ale výrazně posílit také sociální síť. Hlavní pozornost však byla věnována zbrojení a vojenské velení předpokládalo jednoznačné vítězství i v případě vypuknutí války na dvou frontách.
Předválečné koalice Německa s Rakousko-Uherskem a Francie s Velkou Británií a Ruskem ostře rozdělily Evropu na dva tábory. Prostor k politickému řešení rozporů se stále úžil, teroristický útok na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželku Žofii (z české hraběcí rodiny Chotků) 28. června 1914 v Sarajevu další možnosti zcela uzavřel. Vídeň zaslala Bělehradu ultimátum, jehož splnění znamenalo omezení srbské suverenity. Rusko se postavilo za Srbsko, Německo za Rakousko. Francie se připojila k Rusku a Německo přepadlo Belgii a Lucembursko. Velká Británie podala Německu ultimátum s požadavkem okamžitého stažení z Belgie, a protože Berlín neodpověděl, vstoupila do války i ona.
První světová válka, nazývaná také Velkou válkou, začala 28. července 1914. Na jedné straně stála koalice Německa, Rakousko-Uherska a Turecka, k nimž se po roce připojilo Bulharsko. Na straně druhé se Trojdohoda Francie, Velké Británie a Ruska rozšířila roku 1914 o Belgii, Srbsko, Černou Horu a Japonsko, roku 1915 o Itálii, roku 1916 o Rumunsko, roku 1917 o USA, Portugalsko, Čínu a několik amerických států a roku 1918 o Řecko. Války se zúčastnilo 28 států, které do vojska povolaly přes 70 milionů osob. Ztráty dosáhly zhruba 10 milionů mrtvých a 22 milionů raněných. Stará Evropa tak vykrvácela na bojištích a nová musela teprve vzniknout.
2. Vojska na pochodu
Počátek války se výrazněji nelišil od válek předchozích, až na obrovské síly armád všech zemí. Vojska se dala začátkem srpna 1914 na pochod podle připravených plánů, o jejich osudu měly rozhodnout rozsáhlé bitvy s protivníkem. Protože středoevropské mocnosti si podržely iniciativu, měly zpočátku převahu. Německo využilo předností své mobilizační soustavy i předpokládané zdlouhavé ruské mobilizace a zahájilo rychlý útok maximem svých sil přes Belgii a Lucembursko proti Francii. Ve Východním Prusku a ve Slezsku zůstala proti Rusku pouhá devítina jeho sil. Rakousko-Uhersko se také pokusilo využít určité převahy svého vojska v útoku proti Srbsku a Černé Hoře. Proti Rusku zahájilo postup hlavně proto, aby armády protivníka pokud možno co nejdéle udrželo mimo vlastní území.
Avšak válka na třech frontách se ukázala jako neúnosná již v létě 1914 a Ústřední mocnosti nedokázaly získat převahu sil na žádné z nich. Ve Francii byla německá armáda odražena v zářijové bitvě na Marně a následný „běh k moři“ skončil utvořením souvislé fronty od pobřeží ke švýcarským hranicím. Rakousko-uherská ofenzíva do Srbska byla zastavena odchodem části sil na ruskou frontu a srbský protiútok obnovil původní stav. Proti Rusku dosáhly v létě 1914 sice rakousko-uherské jednotky několika úspěchů, avšak drtivá převaha Rusů je na podzim donutila k vyklizení Haliče. Ruské armády byly naopak poraženy Němci ve Východním Prusku i v severním Polsku (bitvy u Tannenbergu a u Mazurských jezer), ale podařilo se jim udržet hraniční linii téměř beze změn. První válečný půlrok tak skončil nerozhodně, Německo ovládlo severovýchodní Francii, Rusko zase rakouskou Halič. Manévrová válka na západní frontě však skončila a změnila se ve válku zákopovou. Naproti tomu boje na moři předznamenaly další konflikt a jeho faktické omezení na starý kontinent. Dohodová loďstva prakticky vyčistila světové oceány a zahájila blokádu protivníkova pobřeží.
Patová situace ve Francii a problémy na východě přiměly Německo nejprve k podřízení vojsk svého habsburského spojence pod jednotné velení (s absolutní převahou německých řídících složek) a poté k pokusu o rozdrcení Ruska, jehož armáda zaplatila neúnosnou krvavou daň za ovládnutí Haliče a udržení hranice s Německem. Na jaře 1915 zahájily obě armády útok na východní frontě, který přinesl Ústředním mocnostem po průlomu u Gorlice v Haliči úspěch v podobě posunutí fronty hluboko do ruského zázemí. Ruská armáda byla zdecimována a pouze masové dodávky materiálu od západních spojenců a další mobilizace lidských zdrojů zabránily jejímu zhroucení. Po průlomu ruské fronty mělo přijít na řadu Srbsko, ale útok rakousko-uherské armády musel být v květnu 1915 odložen, neboť na stranu Dohody přešla Itálie. Její vojenský přínos však byl nepatrný, protože italské jednotky nedokázaly ani překročit hraniční řeku Soču, ani projít alpskými průsmyky. Po vstupu Bulharska do války došlo v říjnu 1915 k zúčtování se Srbskem a Černou Horou, jejichž armády byly poraženy a území okupováno. Aby se všechny jednotky Ústředních mocností nemohly stáhnout z Balkánu, byla Dohoda nucena v říjnu 1916 vytvořit frontu v oblasti Soluně, čímž jednak vázala většinu bulharské armády, jednak zabránila Řecku v přechodu na stranu Německa a jeho spojenců. Další neúspěch zaznamenali dohodoví spojenci v gallipolské operaci, když se v únoru 1915 pokusili vylodit v oblasti Dardanel s cílem vyřadit z boje Turecko. Francouzi a Britové však narazili na tvrdý odpor, byli zde izolováni a nakonec po těžkých ztrátách museli dobytá předmostí koncem roku vyklidit. I když Ústřední mocnosti dosáhly ve válečném roce 1915 několika zásadních vítězství na ostatních válčištích, osud konfliktu se rozhodoval na západní frontě, kde přes několik ofenzivních akcí na obou stranách (od dubna 1915 za použití chemických zbraní) nedošlo ke změně situace. Němci však byli rozhodnuti v následujícím roce francouzskou frontu prolomit, a válku tak do léta 1916 vítězně ukončit.
3. Zákopová válka
Přes porážky roku 1915 měla Dohoda větší lidské i materiální rezervy, proto se na společné poradě v prosinci 1915 rozhodlo o koordinovaném útoku proti Ústředním mocnostem. V únoru 1916 však Němci zahájili útok u Verdunu. Německá armáda nečekaně zaútočila na nejsilnějším úseku fronty a její velení vedené generálem Erichem Falkenhaynem předpokládalo, že Francouzi se budou snažit ubránit úsek bez ohledu na ztráty. Tyto předpoklady se sice splnily, ale i německá armáda byla nucena nasadit na tomto úseku značnou část svých rezerv, přičemž plánovaného rozhodujícího úspěchu nedosáhla. Navíc, pro odlehčení prudkých bojů u Verdunu, zahájili Britové a Francouzi v červnu ofenzívu na řece Sommě, a Němci tak museli své zálohy rozdělit. Již v květnu Rakušané dokázali prolomit italskou frontu v Alpách a jejich dalším úspěchům pak zabránila pouze letní ruská ofenzíva v Haliči, kterou se podařilo zastavit pouze stažením všech volných jednotek z italské i západní fronty. Pro Rusko však byla tato ofenzíva, vedená generálem Alexejem Brusilovem, labutí písní. Další neúměrné lidské ztráty zcela otřásly státním systémem a ozbrojené síly, jeden z nejdůležitějších pilířů ruského samoděržaví, se zcela zhroutily. Po zastavení ruského útoku se východní fronta na celý rok stabilizovala a pro jednotky Ústředních mocností se stala „odpočinkovým místem“, kde nabíraly síly pro nové boje ve Francii a Itálii.
V srpnu vstoupilo do války na straně Dohody Rumunsko, do prosince ale bylo poraženo a většina jeho území obsazena. V září zaútočili Britové na západní frontě poprvé za pomoci tanků, jejich malý počet však průlom neumožnil. Celkově skončil rok 1916 znovu patem, přestože ztráty obou stran dosáhly přes tři miliony mužů. Na moři došlo v květnu k nerozhodné bitvě mezi britským a německým loďstvem u Jutska, ve stejné době již německé ponorky potápěly ozbrojené obchodní lodi bez varování a 1. února 1917 vyhlásilo Německo neomezenou ponorkovou válku.
Prezident USA Wilson se v prosinci 1916 obrátil na země Dohody, aby stanovily své válečné cíle. O měsíc dříve nabídlo Německo uzavření míru za předpokladu, že nové hranice budou totožné s frontovou linií. V lednu 1917 vydaly země Dohody prohlášení, v němž žádaly mimo obnovení státních hranic z léta 1914 také rozdělení Turecka a změny ve vnitřním uspořádání Rakousko-Uherska dle národnostního principu. Požadavky obou válčících stran se ukázaly být natolik neslučitelné, že válka pokračovala. Pro Ústřední mocnosti však znamenal postoj USA vážné nebezpečí, protože neomezená ponorková válka Američany posouvala stále blíže k Dohodě.
4. Zhroucení Ruska
V březnu 1917 ustoupili Němci ve Francii na předem vybudovaná postavení Siegfriedovy linie, aby mohli reorganizovat vojsko. Dohodové státy v tomto ústupu viděly náznak slabosti protivníka, a proto bylo rozhodnuto pokračovat v pokusech o prolomení fronty. Od dubna 1917 útočili Britové u Arrasu a Francouzi v Champagne. Boje o Chemin des Dames, nejkrutější v celé válce, málem přivedly francouzskou armádu ke zhroucení, v části jednotek dokonce propukly vzpoury. Naštěstí pro Dohodu vyhlásily Spojené státy americké 6. dubna 1917 Německu válku a od června přijížděly do Francie první americké vojenské transporty s čerstvými silami.
Příchod vojska nového spojence ale nemohl zpočátku vyrovnat strategickou porážku Dohody na východě. Ruská armáda byla fakticky zdecimována již v roce 1915, obrovské ztráty z letních ofenzív 1916 nenapravitelně postihly důstojnický a poddůstojnický sbor, vychovaný a vycvičený v oddanosti trůnu. Zhroucení morálky v důsledku neustálých porážek však zasáhlo rovněž státní válečný průmysl, překotně budovaný těsně před vojenským konfliktem, a kvůli tomu neschopný držet krok s požadavky válečné ekonomiky. Celý systém, navíc naskrz prolezlý korupcí, se otřásal v základech, mocenské struktury byly rozvráceny poraženectvím a socialistickou agitací eserů (socialisté-revolucionáři) a menševiků (umírnění sociální demokraté).
V březnu 1917 v Rusku došlo ke svržení samoděržaví, byla vyhlášena republika a nově ustavená Prozatímní vláda měla připravit volby do Ústavodárného shromáždění. Tato vláda sice potvrdila své závazky vůči spojencům, nedokázala se však vypořádat se zděděnou chaotickou situací v celé společnosti. Krvavé ztráty si vynucovaly stále nové odvody a v celé zemi začínaly chybět pracovní síly, které nemohly být zcela nahrazeny početnými kontingenty zajatců. Socialistická agitace rozvracela výrobu, proti bouřícím se dělníkům musely být nasazovány vojenské jednotky, které pak chyběly na frontě. Pokus o nastolení demokracie v Rusku mohl mít možná úspěch jen při okamžitém ukončení války, demobilizaci a obnovení průmyslové i zemědělské výroby. Pokračování ve válce, znamenající další krvavé oběti, podrývalo naděje demokratů, navíc pro většinu společnosti neznamenala březnová revoluce žádnou změnu a uvolněním režimu se pouze zvýšil politický chaos v zemi.
Situace využila německá tajná služba, která již od dubna 1916 pečlivě sledovala ruskou politickou scénu a podporovala představitele radikálních sociálních demokratů. Ti si dali název bolševici, to jest většina, protože při svém vzniku byli největší frakcí ruských sociálních demokratů. Jejich destrukční politika je však během deseti let většiny zbavila a v roce 1917 byli jednou z nejmenších ruských politických stran, přičemž většina vůdců žila v klidném švýcarském exilu. Bolševický pacifistický program se však skvěle hodil do německých plánů. Pokud by radikálové v čele s Vladimírem Uljanovem-Leninem dokázali vyvést Rusko z války, Ústředním mocnostem by ubyla jedna fronta a odtud stažená vojska by mohla posílit armády ve Francii a Itálii. V každém případě však mohli vyvolat v Rusku chaos, a proto se Německo hned po ruské revoluci rozhodlo umožnit Leninovi a jeho doprovodu průjezd ze Švýcarska do Ruska. Navíc je štědře vybavilo penězi.
Lenin své podporovatele nezklamal. Věren utopické teorii o světové revoluci proletariátu, jíž bude Rusko předvojem, zahájil po příjezdu do Ruska v dubnu akci. Bezbřehou demagogií o ukončení války a rozdělení půdy úspěšně elektrizoval celou společnost, vojáky na frontě i rolníky v týlu, protože kalkuloval jak s všeobecnou únavou z války, tak s chtivostí po beztrestném rozkrádání cizího majetku. Zastrašováním a německými penězi dokázal navíc sjednotit radikální socialistickou opozici.
Prozatímní vláda se pokoušela splnit své válečné závazky vůči spojencům a obnovit ofenzívu. Protože pravidelná ruská vojska již byla demoralizována, vláda rozhodla o vytváření národních jednotek, které se spolu s dobrovolníky měly stát tmelem pro zbytek ruského vojska. Útok, pracně připravený ministrem vojenství Alexandrem Kerenským, ale v létě 1917 zkrachoval, pouze Čechům se podařilo zvítězit u Zborova. Ve stejné době se bolševici pokusili o převrat, avšak jejich bojůvky byly rozprášeny. Kerenskij, tehdy již jako nový ministerský předseda Prozatímní vlády, však nevyužil možnosti k zúčtování s poraženou opozicí, naopak svým trváním na demokratických zásadách i vůči bolševikům (ti takovými skrupulemi nikdy za dobu své existence netrpěli) si odcizil valnou část sympatizantů, kteří doufali, že uspořádá chaotické politické poměry. Nerozhodné počínání Prozatímní vlády vůči povstalcům však přimělo vrchního velitele armády, generála Lavrentije Kornilova, k protivládnímu vystoupení, jímž chtěl konečně nastolit pořádek a zbavit se všech revolučních radikálů. Jeho jednotky však byly při tažení na Petrohrad v srpnu rozloženy agitací, a tak Rusko spělo nezadržitelně k bolševickému puči a dalšímu chaosu.
Počátkem listopadu 1917 vypuklo v Petrohradě opět bolševické povstání, nyní lépe připravené a úspěšné. K moci se dostala vláda krajních socialistů v čele s Leninem. Kromě demagogických frází o míru, půdě a právech národů na sebeurčení však nová vláda okamžitě po svém nástupu vytvořila tajnou policii Čeku, která dostala jediný úkol všemi prostředky likvidovat politické odpůrce. Již v prosinci zahájila nová vláda separátní mírová jednání s Ústředními mocnostmi. Když se Rusové pokoušeli průtahy dosáhnout příznivějších podmínek, protivník vojensky obsadil Pobaltí, Bílou Rus a Ukrajinu, čímž ukázal, kdo je pánem na válčišti. Rusko rychle podepsalo počátkem března 1918 mír v Brestu Litevském, zavázalo se poskytnout nezávislost Ukrajině, Finsku a Pobaltí, demobilizovat armádu a urychleně přepravit válečné zajatce ze Sibiře do Německa a Rakousko-Uherska.
Jedinou organizovanou jednotkou v ruském chaosu zůstaly na jaře 1918 československé legie, které se v rámci dohody s bolševiky přesunovaly sibiřskou magistrálou do Vladivostoku, odkud měly odplout do Francie. Elitní a ukázněné jednotky se však bolševikům mohly hodit v jejich dalších plánech, a proto se rozhodli (za pomoci českých bolševiků) jejich odjezd překazit a donutit je ke vstupu do budované Rudé armády. V květnu 1918 došlo k přepadení československých transportů na magistrále, legionáři však dokázali tyto útoky nejen odrazit, ale bez větších problémů likvidovat bolševickou vládu na většině Sibiře. K moci se zde dostali demokratičtí představitelé, poslanci svobodně zvoleného parlamentu, který bolševici rozehnali hned při jeho prvním zasedání.
Proti bolševikům vystoupili již v prosinci 1917 kozáci na Donu a Kubáni, čímž byl ztracen i Kavkaz. Nyní „rudí“ přišli o většinu území na východ od Volhy. Po separátním míru Ruska s Ústředními mocnostmi se rozhodla Dohoda zabránit výraznějšímu posílení protivníka a snažila se obnovit východní frontu. V létě 1918 se její jednotky vylodily v severních přístavech a na Dálném východě, mimo jiné proto, aby zabránily předání značných válečných zásob do rukou svého protivníka. Za pomoci legií se vytvořila v Povolží nová fronta proti Ústředním mocnostem a jejich spojenci, bolševické vládě. Tato fronta znemožnila v kritickém okamžiku návrat značné části zajatců, bývalých vojáků německé a rakousko-uherské armády, jejich vyzbrojení, přecvičení a opětné vyslání na západní a italskou frontu. Rusko tak opět zčásti působilo jako spojenec Dohody, ale pouze díky občanské válce a jednotlivým protibolševickým vystoupením.
5. Poslední válečný rok
V lednu 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson prohlášení, v němž shrnul mírové podmínky Dohody do čtrnácti bodů. Tyto mírové nabídky však byly Ústředními mocnostmi odmítnuty. Přes ekonomickou krizi ve svých zemích a vzmáhající se nedostatek potravin si protivníci Dohody vedli vojensky velmi dobře. Na podzim 1917 se po prolomení fronty téměř zhroutila Itálie, již zachránil jen rychlý zásah Francie a Velké Británie. V březnu 1918 se rozpadla východní fronta, německá vojska byla okamžitě převážena na západ, spojenectví s Ukrajinou dávalo šanci na získání potravin a návrat zajatců měl zabezpečit doplňování ztrát. Generální ubytovatel německé armády (faktický vrchní velitel místo císaře Viléma II.), Erich Ludendorff, zahájil v březnu sérii ofenzív, které otřásly západní frontou. Německá vojska se opět přiblížila na 100 km k Paříži.
Po italské porážce vznikla Nejvyšší mezispojenecká válečná rada a vrchním velitelem všech dohodových vojsk byl v dubnu 1918 jmenován francouzský maršál Ferdinand Foch. Pomocí všech dostupných jednotek a díky skutečnosti, že německé ztráty nemohly být nahrazovány podle původních plánů, se mu podařilo ve druhé bitvě na Marně v létě 1918 německý útok odrazit. Již dříve ztroskotala poslední rakouská ofenzíva v Itálii. Přes moře do Francie neustále proudily další americké jednotky a Dohoda mohla posílit i další fronty, italskou a soluňskou v Evropě, palestinskou a mezopotámskou v Asii. V srpnu se německé útoky zcela vyčerpaly a spojenci přešli do protiútoku. Válka tak byla rozhodnuta v jejich prospěch a porážka Ústředních mocností se stala pouze otázkou času.
V polovině září 1918 prolomili spojenci soluňskou frontu a do konce měsíce donutili Bulharsko k příměří a ohrožovali jižní hranice Uherska. Následkem toho vypověděly maďarské jednotky na italské frontě poslušnost a zahájily samovolný přesun do Uher. Následná italská ofenzíva u Vittoria Venetta pak jen dokončila rozbití zbylých vojsk. Rakousko-Uhersko bylo fakticky bezbranné a požádalo amerického prezidenta o příměří. Jakmile tato žádost vešla ve známost, vyhlásili 28. října 1918 nezávislost Češi a 7. listopadu Poláci. Krátce nato monarchie zanikla, když byla 12. listopadu proklamována rakouská a 18. listopadu maďarská republika. Samotné Německo požádalo v říjnu o příměří, což vyvolalo protiválečné vzpoury a přivodilo pád monarchie. O týden později, 11. listopadu, podepsala nová (již republikánská) německá vláda dohodu o příměří, čímž se vydala na milost a hlavně nemilost vítězné Dohodě. Velká válka skončila.
6. Neúprosný mír
Základem mírových jednání s poraženými zeměmi se staly Wilsonovy podmínky z ledna 1918, ovšem vývoj v posledním válečném roce je značně modifikoval. Přenesení mírových jednání do Paříže a jejích předměstí výrazně posílilo francouzské pozice, zastávající nemilosrdný postoj vůči Německu, jež se po příměří ocitlo v důsledku pokračující blokády na pokraji ekonomické katastrofy. Americká představa míru byla spojena se vznikem mezinárodní organizace, která by do budoucna zabránila vzniku další války. Součástí mírových smluv se proto stal statut Společnosti národů, sdružení nezávislých států na základě dobrovolnosti a rovnoprávnosti, pro začátek ovšem s výjimkou poražených států. Jako její nejvyšší orgán působilo Shromáždění, svolávané jednou ročně do Ženevy. Výkonným orgánem byla Rada se čtyřmi stálými (Francie, Velká Británie, Japonsko, Itálie) a čtyřmi, později devíti nestálými členy. V Ženevě působil Sekretariát Společnosti, v Haagu pak Mezinárodní soudní dvůr. Již při svém vzniku však přišla Společnost o nejdůležitější garanci ač byla projektována americkým prezidentem, USA se jejími členy nestaly.
Mír, jímž Velká válka skončila, měl být mírem trvalým. I zde však došlo při stanovování podmínek k zásadním pochybením. Francie prosadila svou nesmiřitelnou protiněmeckou ideu vítězného míru, čímž srazila Německo ekonomicky i politicky na kolena. Střední Evropa se zcela proměnila, a to na základě nacionálního, protiněmeckého a protimaďarského principu. Právo na sebeurčení, přiznané mírem Polákům, Čechům a Jihoslovanům (či spíše Srbům), však bylo realizováno pouze jeho odepřením části Němců, respektive Rakušanů, a zvláště pak Maďarů, z nichž celá jedna třetina zůstala mimo hranice nového maďarského státu. Právě rozbití maďarského historického práva, likvidace jednoty zemí Koruny svatoštěpánské, se do budoucna stalo precedentem, na který nové Československo, jeden z aktivních podílníků při této likvidaci, o 20 let později tvrdě doplatilo.
Díky versailleskému míru s Německem, podepsanému 28. června 1919, a následným mírovým smlouvám s Rakouskem (10. září 1919 v Saint Germain), s Bulharskem (5. listopadu 1919 v Neuilly-sur-Seine), Maďarskem (4. června 1920 v Trianonu) a Tureckem (10. srpna 1920 v Sevres) byla původní Evropa likvidována a na její místo na jihovýchodě a východě nastoupil konglomerát následnických států, vytvořený na zásadách národního sebeurčení, z nichž však většina (Československo, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko) měla silné národnostní menšiny, a tím de facto tyto zásady popírala. Nově vzniklá Evropa, zbavená zásad tradičního historického práva, se tak projevila v nezralé formě a na nejistých základech, hrozících dalšími otřesy a nestabilitou.
První světová válka
1. Cesta k válce
Uzavření bukurešťského míru v srpnu 1913 znamenalo jednak ukončení války na Balkáně, jednak změnu zahraniční orientace balkánských států. Rusko se snažilo v průběhu střetnutí dvou spojenců, Bulharska a Srbska, o neutralitu, což samo o sobě považovalo poražené Bulharsko za zradu. Faktická podpora, kterou Petrohrad poskytl Bělehradu, však nejen přiměla Bulharsko ke sblížení s Tureckem, Německem a Rakousko- Uherskem, ale zvýšila i sebevědomí srbské vlády vůči Vídni. Bělehrad nepodnikl žádné omezující kroky proti srbským nacionalistům v Bosně, naopak, srbská tajná služba (za mlčenlivého souhlasu tajné služby ruské) stupňovala jejich podporu. Reálné napomáhání terorismu tak významně posunulo Evropu směrem k válce.
Obrovské francouzské investice do ruské ekonomiky působily velice příznivě na hospodářský život eurasijské velmoci. Systém samoděržaví se proměňoval ve státní kapitalismus, stát vlastnil veškeré nerostné bohatství, většinu dopravních kapacit a část průmyslu, podnikal v zemědělství. Fakticky ovládal banky a celý finanční systém, pomocí státních zakázek a půjček i zbytek průmyslu a většinu obchodu. Těsně před začátkem války začaly konečně investice přinášet hmatatelné výsledky a ruská průmyslová výroba zaznamenala dynamický růst. Rychlý růst výroby, zvláště v oborech válečného průmyslu, stavěl do reálnějšího světla maximalistické představy ruských vojenských plánovačů o reorganizaci a modernizaci armády. Nesmírný lidský potenciál zvyšoval i svou vojenskou kvalitu a v několika příštích letech měl šanci přiblížit se evropským standardům po stránce výzbrojní a technické. Sílící vojenská moc Ruska pak opět umožňovala Petrohradu účinněji prosazovat jeho politické cíle a zaujímat opět místo mezi velmocemi, které bylo ztraceno prohranou válkou s Japonskem a následným revolučním chaosem.
Naproti tomu začínalo ztrácet dech Německo, které investovalo hlavně do domácí ekonomiky, čímž se postupně začínala projevovat určitá krize z nadvýroby v části průmyslových oborů. Rychlý rozvoj průmyslu v předešlých letech navíc odčerpal neúměrné množství pracovních sil ze zemědělství a Německo přestalo být soběstačným ve výrobě potravin. Němci navíc těžce nesli podřadné postavení v koloniální politice velmocí a žádali nové dělení světa. Díky silnému hospodářství dokázali v prvním desetiletí 20. století vytvořit nejen zlaté rezervy, ale výrazně posílit také sociální síť. Hlavní pozornost však byla věnována zbrojení a vojenské velení předpokládalo jednoznačné vítězství i v případě vypuknutí války na dvou frontách.
Předválečné koalice Německa s Rakousko-Uherskem a Francie s Velkou Británií a Ruskem ostře rozdělily Evropu na dva tábory. Prostor k politickému řešení rozporů se stále úžil, teroristický útok na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželku Žofii (z české hraběcí rodiny Chotků) 28. června 1914 v Sarajevu další možnosti zcela uzavřel. Vídeň zaslala Bělehradu ultimátum, jehož splnění znamenalo omezení srbské suverenity. Rusko se postavilo za Srbsko, Německo za Rakousko. Francie se připojila k Rusku a Německo přepadlo Belgii a Lucembursko. Velká Británie podala Německu ultimátum s požadavkem okamžitého stažení z Belgie, a protože Berlín neodpověděl, vstoupila do války i ona.
První světová válka, nazývaná také Velkou válkou, začala 28. července 1914. Na jedné straně stála koalice Německa, Rakousko-Uherska a Turecka, k nimž se po roce připojilo Bulharsko. Na straně druhé se Trojdohoda Francie, Velké Británie a Ruska rozšířila roku 1914 o Belgii, Srbsko, Černou Horu a Japonsko, roku 1915 o Itálii, roku 1916 o Rumunsko, roku 1917 o USA, Portugalsko, Čínu a několik amerických států a roku 1918 o Řecko. Války se zúčastnilo 28 států, které do vojska povolaly přes 70 milionů osob. Ztráty dosáhly zhruba 10 milionů mrtvých a 22 milionů raněných. Stará Evropa tak vykrvácela na bojištích a nová musela teprve vzniknout.
2. Vojska na pochodu
Počátek války se výrazněji nelišil od válek předchozích, až na obrovské síly armád všech zemí. Vojska se dala začátkem srpna 1914 na pochod podle připravených plánů, o jejich osudu měly rozhodnout rozsáhlé bitvy s protivníkem. Protože středoevropské mocnosti si podržely iniciativu, měly zpočátku převahu. Německo využilo předností své mobilizační soustavy i předpokládané zdlouhavé ruské mobilizace a zahájilo rychlý útok maximem svých sil přes Belgii a Lucembursko proti Francii. Ve Východním Prusku a ve Slezsku zůstala proti Rusku pouhá devítina jeho sil. Rakousko-Uhersko se také pokusilo využít určité převahy svého vojska v útoku proti Srbsku a Černé Hoře. Proti Rusku zahájilo postup hlavně proto, aby armády protivníka pokud možno co nejdéle udrželo mimo vlastní území.
Avšak válka na třech frontách se ukázala jako neúnosná již v létě 1914 a Ústřední mocnosti nedokázaly získat převahu sil na žádné z nich. Ve Francii byla německá armáda odražena v zářijové bitvě na Marně a následný „běh k moři“ skončil utvořením souvislé fronty od pobřeží ke švýcarským hranicím. Rakousko-uherská ofenzíva do Srbska byla zastavena odchodem části sil na ruskou frontu a srbský protiútok obnovil původní stav. Proti Rusku dosáhly v létě 1914 sice rakousko-uherské jednotky několika úspěchů, avšak drtivá převaha Rusů je na podzim donutila k vyklizení Haliče. Ruské armády byly naopak poraženy Němci ve Východním Prusku i v severním Polsku (bitvy u Tannenbergu a u Mazurských jezer), ale podařilo se jim udržet hraniční linii téměř beze změn. První válečný půlrok tak skončil nerozhodně, Německo ovládlo severovýchodní Francii, Rusko zase rakouskou Halič. Manévrová válka na západní frontě však skončila a změnila se ve válku zákopovou. Naproti tomu boje na moři předznamenaly další konflikt a jeho faktické omezení na starý kontinent. Dohodová loďstva prakticky vyčistila světové oceány a zahájila blokádu protivníkova pobřeží.
Patová situace ve Francii a problémy na východě přiměly Německo nejprve k podřízení vojsk svého habsburského spojence pod jednotné velení (s absolutní převahou německých řídících složek) a poté k pokusu o rozdrcení Ruska, jehož armáda zaplatila neúnosnou krvavou daň za ovládnutí Haliče a udržení hranice s Německem. Na jaře 1915 zahájily obě armády útok na východní frontě, který přinesl Ústředním mocnostem po průlomu u Gorlice v Haliči úspěch v podobě posunutí fronty hluboko do ruského zázemí. Ruská armáda byla zdecimována a pouze masové dodávky materiálu od západních spojenců a další mobilizace lidských zdrojů zabránily jejímu zhroucení. Po průlomu ruské fronty mělo přijít na řadu Srbsko, ale útok rakousko-uherské armády musel být v květnu 1915 odložen, neboť na stranu Dohody přešla Itálie. Její vojenský přínos však byl nepatrný, protože italské jednotky nedokázaly ani překročit hraniční řeku Soču, ani projít alpskými průsmyky. Po vstupu Bulharska do války došlo v říjnu 1915 k zúčtování se Srbskem a Černou Horou, jejichž armády byly poraženy a území okupováno. Aby se všechny jednotky Ústředních mocností nemohly stáhnout z Balkánu, byla Dohoda nucena v říjnu 1916 vytvořit frontu v oblasti Soluně, čímž jednak vázala většinu bulharské armády, jednak zabránila Řecku v přechodu na stranu Německa a jeho spojenců. Další neúspěch zaznamenali dohodoví spojenci v gallipolské operaci, když se v únoru 1915 pokusili vylodit v oblasti Dardanel s cílem vyřadit z boje Turecko. Francouzi a Britové však narazili na tvrdý odpor, byli zde izolováni a nakonec po těžkých ztrátách museli dobytá předmostí koncem roku vyklidit. I když Ústřední mocnosti dosáhly ve válečném roce 1915 několika zásadních vítězství na ostatních válčištích, osud konfliktu se rozhodoval na západní frontě, kde přes několik ofenzivních akcí na obou stranách (od dubna 1915 za použití chemických zbraní) nedošlo ke změně situace. Němci však byli rozhodnuti v následujícím roce francouzskou frontu prolomit, a válku tak do léta 1916 vítězně ukončit.
3. Zákopová válka
Přes porážky roku 1915 měla Dohoda větší lidské i materiální rezervy, proto se na společné poradě v prosinci 1915 rozhodlo o koordinovaném útoku proti Ústředním mocnostem. V únoru 1916 však Němci zahájili útok u Verdunu. Německá armáda nečekaně zaútočila na nejsilnějším úseku fronty a její velení vedené generálem Erichem Falkenhaynem předpokládalo, že Francouzi se budou snažit ubránit úsek bez ohledu na ztráty. Tyto předpoklady se sice splnily, ale i německá armáda byla nucena nasadit na tomto úseku značnou část svých rezerv, přičemž plánovaného rozhodujícího úspěchu nedosáhla. Navíc, pro odlehčení prudkých bojů u Verdunu, zahájili Britové a Francouzi v červnu ofenzívu na řece Sommě, a Němci tak museli své zálohy rozdělit. Již v květnu Rakušané dokázali prolomit italskou frontu v Alpách a jejich dalším úspěchům pak zabránila pouze letní ruská ofenzíva v Haliči, kterou se podařilo zastavit pouze stažením všech volných jednotek z italské i západní fronty. Pro Rusko však byla tato ofenzíva, vedená generálem Alexejem Brusilovem, labutí písní. Další neúměrné lidské ztráty zcela otřásly státním systémem a ozbrojené síly, jeden z nejdůležitějších pilířů ruského samoděržaví, se zcela zhroutily. Po zastavení ruského útoku se východní fronta na celý rok stabilizovala a pro jednotky Ústředních mocností se stala „odpočinkovým místem“, kde nabíraly síly pro nové boje ve Francii a Itálii.
V srpnu vstoupilo do války na straně Dohody Rumunsko, do prosince ale bylo poraženo a většina jeho území obsazena. V září zaútočili Britové na západní frontě poprvé za pomoci tanků, jejich malý počet však průlom neumožnil. Celkově skončil rok 1916 znovu patem, přestože ztráty obou stran dosáhly přes tři miliony mužů. Na moři došlo v květnu k nerozhodné bitvě mezi britským a německým loďstvem u Jutska, ve stejné době již německé ponorky potápěly ozbrojené obchodní lodi bez varování a 1. února 1917 vyhlásilo Německo neomezenou ponorkovou válku.
Prezident USA Wilson se v prosinci 1916 obrátil na země Dohody, aby stanovily své válečné cíle. O měsíc dříve nabídlo Německo uzavření míru za předpokladu, že nové hranice budou totožné s frontovou linií. V lednu 1917 vydaly země Dohody prohlášení, v němž žádaly mimo obnovení státních hranic z léta 1914 také rozdělení Turecka a změny ve vnitřním uspořádání Rakousko-Uherska dle národnostního principu. Požadavky obou válčících stran se ukázaly být natolik neslučitelné, že válka pokračovala. Pro Ústřední mocnosti však znamenal postoj USA vážné nebezpečí, protože neomezená ponorková válka Američany posouvala stále blíže k Dohodě.
4. Zhroucení Ruska
V březnu 1917 ustoupili Němci ve Francii na předem vybudovaná postavení Siegfriedovy linie, aby mohli reorganizovat vojsko. Dohodové státy v tomto ústupu viděly náznak slabosti protivníka, a proto bylo rozhodnuto pokračovat v pokusech o prolomení fronty. Od dubna 1917 útočili Britové u Arrasu a Francouzi v Champagne. Boje o Chemin des Dames, nejkrutější v celé válce, málem přivedly francouzskou armádu ke zhroucení, v části jednotek dokonce propukly vzpoury. Naštěstí pro Dohodu vyhlásily Spojené státy americké 6. dubna 1917 Německu válku a od června přijížděly do Francie první americké vojenské transporty s čerstvými silami.
Příchod vojska nového spojence ale nemohl zpočátku vyrovnat strategickou porážku Dohody na východě. Ruská armáda byla fakticky zdecimována již v roce 1915, obrovské ztráty z letních ofenzív 1916 nenapravitelně postihly důstojnický a poddůstojnický sbor, vychovaný a vycvičený v oddanosti trůnu. Zhroucení morálky v důsledku neustálých porážek však zasáhlo rovněž státní válečný průmysl, překotně budovaný těsně před vojenským konfliktem, a kvůli tomu neschopný držet krok s požadavky válečné ekonomiky. Celý systém, navíc naskrz prolezlý korupcí, se otřásal v základech, mocenské struktury byly rozvráceny poraženectvím a socialistickou agitací eserů (socialisté-revolucionáři) a menševiků (umírnění sociální demokraté).
V březnu 1917 v Rusku došlo ke svržení samoděržaví, byla vyhlášena republika a nově ustavená Prozatímní vláda měla připravit volby do Ústavodárného shromáždění. Tato vláda sice potvrdila své závazky vůči spojencům, nedokázala se však vypořádat se zděděnou chaotickou situací v celé společnosti. Krvavé ztráty si vynucovaly stále nové odvody a v celé zemi začínaly chybět pracovní síly, které nemohly být zcela nahrazeny početnými kontingenty zajatců. Socialistická agitace rozvracela výrobu, proti bouřícím se dělníkům musely být nasazovány vojenské jednotky, které pak chyběly na frontě. Pokus o nastolení demokracie v Rusku mohl mít možná úspěch jen při okamžitém ukončení války, demobilizaci a obnovení průmyslové i zemědělské výroby. Pokračování ve válce, znamenající další krvavé oběti, podrývalo naděje demokratů, navíc pro většinu společnosti neznamenala březnová revoluce žádnou změnu a uvolněním režimu se pouze zvýšil politický chaos v zemi.
Situace využila německá tajná služba, která již od dubna 1916 pečlivě sledovala ruskou politickou scénu a podporovala představitele radikálních sociálních demokratů. Ti si dali název bolševici, to jest většina, protože při svém vzniku byli největší frakcí ruských sociálních demokratů. Jejich destrukční politika je však během deseti let většiny zbavila a v roce 1917 byli jednou z nejmenších ruských politických stran, přičemž většina vůdců žila v klidném švýcarském exilu. Bolševický pacifistický program se však skvěle hodil do německých plánů. Pokud by radikálové v čele s Vladimírem Uljanovem-Leninem dokázali vyvést Rusko z války, Ústředním mocnostem by ubyla jedna fronta a odtud stažená vojska by mohla posílit armády ve Francii a Itálii. V každém případě však mohli vyvolat v Rusku chaos, a proto se Německo hned po ruské revoluci rozhodlo umožnit Leninovi a jeho doprovodu průjezd ze Švýcarska do Ruska. Navíc je štědře vybavilo penězi.
Lenin své podporovatele nezklamal. Věren utopické teorii o světové revoluci proletariátu, jíž bude Rusko předvojem, zahájil po příjezdu do Ruska v dubnu akci. Bezbřehou demagogií o ukončení války a rozdělení půdy úspěšně elektrizoval celou společnost, vojáky na frontě i rolníky v týlu, protože kalkuloval jak s všeobecnou únavou z války, tak s chtivostí po beztrestném rozkrádání cizího majetku. Zastrašováním a německými penězi dokázal navíc sjednotit radikální socialistickou opozici.
Prozatímní vláda se pokoušela splnit své válečné závazky vůči spojencům a obnovit ofenzívu. Protože pravidelná ruská vojska již byla demoralizována, vláda rozhodla o vytváření národních jednotek, které se spolu s dobrovolníky měly stát tmelem pro zbytek ruského vojska. Útok, pracně připravený ministrem vojenství Alexandrem Kerenským, ale v létě 1917 zkrachoval, pouze Čechům se podařilo zvítězit u Zborova. Ve stejné době se bolševici pokusili o převrat, avšak jejich bojůvky byly rozprášeny. Kerenskij, tehdy již jako nový ministerský předseda Prozatímní vlády, však nevyužil možnosti k zúčtování s poraženou opozicí, naopak svým trváním na demokratických zásadách i vůči bolševikům (ti takovými skrupulemi nikdy za dobu své existence netrpěli) si odcizil valnou část sympatizantů, kteří doufali, že uspořádá chaotické politické poměry. Nerozhodné počínání Prozatímní vlády vůči povstalcům však přimělo vrchního velitele armády, generála Lavrentije Kornilova, k protivládnímu vystoupení, jímž chtěl konečně nastolit pořádek a zbavit se všech revolučních radikálů. Jeho jednotky však byly při tažení na Petrohrad v srpnu rozloženy agitací, a tak Rusko spělo nezadržitelně k bolševickému puči a dalšímu chaosu.
Počátkem listopadu 1917 vypuklo v Petrohradě opět bolševické povstání, nyní lépe připravené a úspěšné. K moci se dostala vláda krajních socialistů v čele s Leninem. Kromě demagogických frází o míru, půdě a právech národů na sebeurčení však nová vláda okamžitě po svém nástupu vytvořila tajnou policii Čeku, která dostala jediný úkol všemi prostředky likvidovat politické odpůrce. Již v prosinci zahájila nová vláda separátní mírová jednání s Ústředními mocnostmi. Když se Rusové pokoušeli průtahy dosáhnout příznivějších podmínek, protivník vojensky obsadil Pobaltí, Bílou Rus a Ukrajinu, čímž ukázal, kdo je pánem na válčišti. Rusko rychle podepsalo počátkem března 1918 mír v Brestu Litevském, zavázalo se poskytnout nezávislost Ukrajině, Finsku a Pobaltí, demobilizovat armádu a urychleně přepravit válečné zajatce ze Sibiře do Německa a Rakousko-Uherska.
Jedinou organizovanou jednotkou v ruském chaosu zůstaly na jaře 1918 československé legie, které se v rámci dohody s bolševiky přesunovaly sibiřskou magistrálou do Vladivostoku, odkud měly odplout do Francie. Elitní a ukázněné jednotky se však bolševikům mohly hodit v jejich dalších plánech, a proto se rozhodli (za pomoci českých bolševiků) jejich odjezd překazit a donutit je ke vstupu do budované Rudé armády. V květnu 1918 došlo k přepadení československých transportů na magistrále, legionáři však dokázali tyto útoky nejen odrazit, ale bez větších problémů likvidovat bolševickou vládu na většině Sibiře. K moci se zde dostali demokratičtí představitelé, poslanci svobodně zvoleného parlamentu, který bolševici rozehnali hned při jeho prvním zasedání.
Proti bolševikům vystoupili již v prosinci 1917 kozáci na Donu a Kubáni, čímž byl ztracen i Kavkaz. Nyní „rudí“ přišli o většinu území na východ od Volhy. Po separátním míru Ruska s Ústředními mocnostmi se rozhodla Dohoda zabránit výraznějšímu posílení protivníka a snažila se obnovit východní frontu. V létě 1918 se její jednotky vylodily v severních přístavech a na Dálném východě, mimo jiné proto, aby zabránily předání značných válečných zásob do rukou svého protivníka. Za pomoci legií se vytvořila v Povolží nová fronta proti Ústředním mocnostem a jejich spojenci, bolševické vládě. Tato fronta znemožnila v kritickém okamžiku návrat značné části zajatců, bývalých vojáků německé a rakousko-uherské armády, jejich vyzbrojení, přecvičení a opětné vyslání na západní a italskou frontu. Rusko tak opět zčásti působilo jako spojenec Dohody, ale pouze díky občanské válce a jednotlivým protibolševickým vystoupením.
5. Poslední válečný rok
V lednu 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson prohlášení, v němž shrnul mírové podmínky Dohody do čtrnácti bodů. Tyto mírové nabídky však byly Ústředními mocnostmi odmítnuty. Přes ekonomickou krizi ve svých zemích a vzmáhající se nedostatek potravin si protivníci Dohody vedli vojensky velmi dobře. Na podzim 1917 se po prolomení fronty téměř zhroutila Itálie, již zachránil jen rychlý zásah Francie a Velké Británie. V březnu 1918 se rozpadla východní fronta, německá vojska byla okamžitě převážena na západ, spojenectví s Ukrajinou dávalo šanci na získání potravin a návrat zajatců měl zabezpečit doplňování ztrát. Generální ubytovatel německé armády (faktický vrchní velitel místo císaře Viléma II.), Erich Ludendorff, zahájil v březnu sérii ofenzív, které otřásly západní frontou. Německá vojska se opět přiblížila na 100 km k Paříži.
Po italské porážce vznikla Nejvyšší mezispojenecká válečná rada a vrchním velitelem všech dohodových vojsk byl v dubnu 1918 jmenován francouzský maršál Ferdinand Foch. Pomocí všech dostupných jednotek a díky skutečnosti, že německé ztráty nemohly být nahrazovány podle původních plánů, se mu podařilo ve druhé bitvě na Marně v létě 1918 německý útok odrazit. Již dříve ztroskotala poslední rakouská ofenzíva v Itálii. Přes moře do Francie neustále proudily další americké jednotky a Dohoda mohla posílit i další fronty, italskou a soluňskou v Evropě, palestinskou a mezopotámskou v Asii. V srpnu se německé útoky zcela vyčerpaly a spojenci přešli do protiútoku. Válka tak byla rozhodnuta v jejich prospěch a porážka Ústředních mocností se stala pouze otázkou času.
V polovině září 1918 prolomili spojenci soluňskou frontu a do konce měsíce donutili Bulharsko k příměří a ohrožovali jižní hranice Uherska. Následkem toho vypověděly maďarské jednotky na italské frontě poslušnost a zahájily samovolný přesun do Uher. Následná italská ofenzíva u Vittoria Venetta pak jen dokončila rozbití zbylých vojsk. Rakousko-Uhersko bylo fakticky bezbranné a požádalo amerického prezidenta o příměří. Jakmile tato žádost vešla ve známost, vyhlásili 28. října 1918 nezávislost Češi a 7. listopadu Poláci. Krátce nato monarchie zanikla, když byla 12. listopadu proklamována rakouská a 18. listopadu maďarská republika. Samotné Německo požádalo v říjnu o příměří, což vyvolalo protiválečné vzpoury a přivodilo pád monarchie. O týden později, 11. listopadu, podepsala nová (již republikánská) německá vláda dohodu o příměří, čímž se vydala na milost a hlavně nemilost vítězné Dohodě. Velká válka skončila.
6. Neúprosný mír
Základem mírových jednání s poraženými zeměmi se staly Wilsonovy podmínky z ledna 1918, ovšem vývoj v posledním válečném roce je značně modifikoval. Přenesení mírových jednání do Paříže a jejích předměstí výrazně posílilo francouzské pozice, zastávající nemilosrdný postoj vůči Německu, jež se po příměří ocitlo v důsledku pokračující blokády na pokraji ekonomické katastrofy. Americká představa míru byla spojena se vznikem mezinárodní organizace, která by do budoucna zabránila vzniku další války. Součástí mírových smluv se proto stal statut Společnosti národů, sdružení nezávislých států na základě dobrovolnosti a rovnoprávnosti, pro začátek ovšem s výjimkou poražených států. Jako její nejvyšší orgán působilo Shromáždění, svolávané jednou ročně do Ženevy. Výkonným orgánem byla Rada se čtyřmi stálými (Francie, Velká Británie, Japonsko, Itálie) a čtyřmi, později devíti nestálými členy. V Ženevě působil Sekretariát Společnosti, v Haagu pak Mezinárodní soudní dvůr. Již při svém vzniku však přišla Společnost o nejdůležitější garanci ač byla projektována americkým prezidentem, USA se jejími členy nestaly.
Mír, jímž Velká válka skončila, měl být mírem trvalým. I zde však došlo při stanovování podmínek k zásadním pochybením. Francie prosadila svou nesmiřitelnou protiněmeckou ideu vítězného míru, čímž srazila Německo ekonomicky i politicky na kolena. Střední Evropa se zcela proměnila, a to na základě nacionálního, protiněmeckého a protimaďarského principu. Právo na sebeurčení, přiznané mírem Polákům, Čechům a Jihoslovanům (či spíše Srbům), však bylo realizováno pouze jeho odepřením části Němců, respektive Rakušanů, a zvláště pak Maďarů, z nichž celá jedna třetina zůstala mimo hranice nového maďarského státu. Právě rozbití maďarského historického práva, likvidace jednoty zemí Koruny svatoštěpánské, se do budoucna stalo precedentem, na který nové Československo, jeden z aktivních podílníků při této likvidaci, o 20 let později tvrdě doplatilo.
Díky versailleskému míru s Německem, podepsanému 28. června 1919, a následným mírovým smlouvám s Rakouskem (10. září 1919 v Saint Germain), s Bulharskem (5. listopadu 1919 v Neuilly-sur-Seine), Maďarskem (4. června 1920 v Trianonu) a Tureckem (10. srpna 1920 v Sevres) byla původní Evropa likvidována a na její místo na jihovýchodě a východě nastoupil konglomerát následnických států, vytvořený na zásadách národního sebeurčení, z nichž však většina (Československo, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko) měla silné národnostní menšiny, a tím de facto tyto zásady popírala. Nově vzniklá Evropa, zbavená zásad tradičního historického práva, se tak projevila v nezralé formě a na nejistých základech, hrozících dalšími otřesy a nestabilitou.