ÚVOD. Jeden ze základních a důležitých problémů v rámci filosofie člověka. byl řešen v průběhu dějin filosofie (počínaje Demokritem). Byli i filosofové, kteří popírali svobodu vůle (Hobbes, Shopenhauer), nebo je svoboda omezena: na poznanou nutnost (sofisté, Hegel, Marx). Také názor svobody vůle – absolutní (existenciona lismus, J.P. Sartre).
Co se rozumí svobodnou vůlí člověka? Začít vymezením vůle I. Kanta, která je výstižná. „Svoboda vůle je její autonomie.“ Je sama sobě zákonem, může sama sebe určovat. (Vůle: schopnost člověka rozhodovat se v určitém jednání. Jednání je projev vůle) Nezávislost našeho chtění na tlaku vnějších okolností. Každé rozhodnutí vůle se děje za určitých podmínek, které jsme si sami nevybrali – jsou tedy objektivně dané (Můžu být chtít někým, ale nezáleží to jen na mně). Okolnosti tu jsou, vyvíjí na nás tlak – a tak svoboda nemůže být absolutní. Uvědomil si to i Kant.
Zákony přírody – nemůžeme je měnit, jen je přizpůsobit. Musíme je respektovat. Tím, že tyto zákony poznáme, se prostor svobody rozšiřuje. Nejsme takovými otroky zákonů jako třeba lidé v pravěku – jsou i společenské zákony – právní zákony – i ty nás limitují.
Otázka mravních zásad – problém soužití s ostatními lidmi. Mravní normy naznačují, že ne vše je dovoleno. Morálka říká, co můžeme a co ne. Typy společenské svobody: svoboda ekonomická, politická (právo volit, shromažďovat se atd.). V dějinách se bojovalo za svobody nemělo by to smysl, kdyby lidská vůle nebyla svobodná. Jestliže nemáme svobodnou vůli a jsme determinovaní, nemá cenu bojovat o jakoukoliv svobodu.
Teorie svobody v dějinách filosofie
Jsou 4 typy pojetí problému svobody vůle.
(1) Svoboda vůle neexistuje. Nejsme ani na okamžik svobodní. Naše rozhodnutí není svobodné. (Hobbes, Holmark, Shopenhauer). Tvrdí, že naše rozhodnutí – projev vůle – chtění – je determinované vnějšími podněty. Je to odpověď na to, co si vynucují vnější okolnosti. Vše co děláme je reakce na vnější podnět. Einstein – Shopenhauer: Necítím se být za vše v životě odpovědný, co jsem udělal. (2) Vůle je absolutně svobodná. Nic nás nedeterminuje. Vždy si můžeme vybrat určitou alternativu, i když je pro nás nepříjemná. (Sartre). Musím žít tak, abych respektoval i ostatní lidi – navazoval na Kantův kategorický imperativ, kde je svoboda vyloučena. (3) Svoboda je možná, ale jen jako poznaná nutnost. (Stoikové, Spinoza, Hegel, Marx). Tento svět je ovládaný zákony (je determinovaný), ale my máme tyto zákony poznat a jednat tak, abychom jednali v jejich linii – v souladu s tím, co být musí. Přizpůsobíme se tomu, co se děje. Z přesvědčení – se smířením pak jednáme v tomto duchu – fatalismus. (Stoikové – nesnažit se předělat to, co nelze, ale snažit se měnit to, co lze. „Když se vám svět nelíbí, změňte svůj názor na svět.“) (4) Smíření determinismu se svobodou. Uznat, že ve světě platí determinismus, ale tím nejsou vyloučeny možnosti ho měnit. Člověk může měnit to, co je determinováno (A. Bergson, M. Sheller, M. Hartmann, Heidegger..) Ve světě je jistá zákonitost, ale i tak je člověk schopen určovat – Nejsem úplně závislý na přírodních zákonech. Podmínkou je poznání – musím poznat zákony světa a sebe sama. Je tu vždy sféra, kde jsme svobodní. (Například vlivem zákona přírody mohu přijít o dům – jsem schopen tomu předejít. Nebo úroda … Čím více jsou lidé vzdělanější, tím více vzdorují přírodě – a prostor svobody tím roste. Vždy je naše jednání reakcí na vnější podnět. Lidské vědomí zachovává to, čím prošlo. Získává zkušenost a na jejím základě může jednat jiným způsobem, než před tím.
Otázka je i: „Než se rozhodnout špatně, radši se nerozhodnout,“ ale i to je volba. Nemůžu žít aniž bych se nerozhodoval. Řešením je maximální rezignace na rozhodování.
Problém svobodné vůle člověka
ÚVOD. Jeden ze základních a důležitých problémů v rámci filosofie člověka. byl řešen v průběhu dějin filosofie (počínaje Demokritem). Byli i filosofové, kteří popírali svobodu vůle (Hobbes, Shopenhauer), nebo je svoboda omezena: na poznanou nutnost (sofisté, Hegel, Marx). Také názor svobody vůle – absolutní (existenciona lismus, J.P. Sartre).
Co se rozumí svobodnou vůlí člověka? Začít vymezením vůle I. Kanta, která je výstižná. „Svoboda vůle je její autonomie.“ Je sama sobě zákonem, může sama sebe určovat. (Vůle: schopnost člověka rozhodovat se v určitém jednání. Jednání je projev vůle) Nezávislost našeho chtění na tlaku vnějších okolností. Každé rozhodnutí vůle se děje za určitých podmínek, které jsme si sami nevybrali – jsou tedy objektivně dané (Můžu být chtít někým, ale nezáleží to jen na mně). Okolnosti tu jsou, vyvíjí na nás tlak – a tak svoboda nemůže být absolutní. Uvědomil si to i Kant.
Zákony přírody – nemůžeme je měnit, jen je přizpůsobit. Musíme je respektovat. Tím, že tyto zákony poznáme, se prostor svobody rozšiřuje. Nejsme takovými otroky zákonů jako třeba lidé v pravěku – jsou i společenské zákony – právní zákony – i ty nás limitují.
Otázka mravních zásad – problém soužití s ostatními lidmi. Mravní normy naznačují, že ne vše je dovoleno. Morálka říká, co můžeme a co ne. Typy společenské svobody: svoboda ekonomická, politická (právo volit, shromažďovat se atd.). V dějinách se bojovalo za svobody nemělo by to smysl, kdyby lidská vůle nebyla svobodná. Jestliže nemáme svobodnou vůli a jsme determinovaní, nemá cenu bojovat o jakoukoliv svobodu.
Teorie svobody v dějinách filosofie
Jsou 4 typy pojetí problému svobody vůle.
(1) Svoboda vůle neexistuje. Nejsme ani na okamžik svobodní. Naše rozhodnutí není svobodné. (Hobbes, Holmark, Shopenhauer). Tvrdí, že naše rozhodnutí – projev vůle – chtění – je determinované vnějšími podněty. Je to odpověď na to, co si vynucují vnější okolnosti. Vše co děláme je reakce na vnější podnět. Einstein – Shopenhauer: Necítím se být za vše v životě odpovědný, co jsem udělal. (2) Vůle je absolutně svobodná. Nic nás nedeterminuje. Vždy si můžeme vybrat určitou alternativu, i když je pro nás nepříjemná. (Sartre). Musím žít tak, abych respektoval i ostatní lidi – navazoval na Kantův kategorický imperativ, kde je svoboda vyloučena. (3) Svoboda je možná, ale jen jako poznaná nutnost. (Stoikové, Spinoza, Hegel, Marx). Tento svět je ovládaný zákony (je determinovaný), ale my máme tyto zákony poznat a jednat tak, abychom jednali v jejich linii – v souladu s tím, co být musí. Přizpůsobíme se tomu, co se děje. Z přesvědčení – se smířením pak jednáme v tomto duchu – fatalismus. (Stoikové – nesnažit se předělat to, co nelze, ale snažit se měnit to, co lze. „Když se vám svět nelíbí, změňte svůj názor na svět.“) (4) Smíření determinismu se svobodou. Uznat, že ve světě platí determinismus, ale tím nejsou vyloučeny možnosti ho měnit. Člověk může měnit to, co je determinováno (A. Bergson, M. Sheller, M. Hartmann, Heidegger..) Ve světě je jistá zákonitost, ale i tak je člověk schopen určovat – Nejsem úplně závislý na přírodních zákonech. Podmínkou je poznání – musím poznat zákony světa a sebe sama. Je tu vždy sféra, kde jsme svobodní. (Například vlivem zákona přírody mohu přijít o dům – jsem schopen tomu předejít. Nebo úroda … Čím více jsou lidé vzdělanější, tím více vzdorují přírodě – a prostor svobody tím roste. Vždy je naše jednání reakcí na vnější podnět. Lidské vědomí zachovává to, čím prošlo. Získává zkušenost a na jejím základě může jednat jiným způsobem, než před tím.
Otázka je i: „Než se rozhodnout špatně, radši se nerozhodnout,“ ale i to je volba. Nemůžu žít aniž bych se nerozhodoval. Řešením je maximální rezignace na rozhodování.