V 16. století tvořilo současné Holandsko a Belgie sedmnáct samostatných provincií. Nejznámější z nich byly Flandry a Brabantsko na jihu a Holland na severu. Provincie byly spojeny osobou španělského místodržícího, který měl k ruce státní radu složenou z místní šlechty. Společné otázky celé země řešil společný generální sněm. Každá z nich měla svá vlastní starobylá práva a tradice, ale všechny byly ve vazalském vztahu vůči vévodovi burgundskému. Od roku 1556 (rozdělení habsburských zemí na země náležející habsburským císařům a na Španělsko) to byl jeden z titulů náležejících španělskému králi Filipovi II., který byl díky velkému množství držav považován za nejmocnějšího panovníka v Evropě. Nizozemí se tedy dostalo ke španělské koruně a těžilo z velkého vzestupu Španělska vyplývajícího z bohatství zámořských kolonií, neboť španělské zlato a stříbro bylo především vydáváno za nizozemské výrobky cechovního řemesla pocházejících již z manufaktur. Na druhé straně však bylo Nizozemí nuceno k značným finančním příspěvkům na četné španělské války. Zatímco Španělsko zůstávalo, i přes příliv amerických drahých kovů, zaostalou zemědělskou feudální zemí, Nizozemí rostlo v bohatou oblast, která kvetla rozsáhlým zprostředkova telským obchodem, vyspělým řemeslem a novými zemědělskými technologiemi. V druhé polovině 16. století představovalo Španělsko citadelu mezinárodní protireformace, drželo se starých pořádků. Inkvizice byla málokde tak bezohledná, absolutistická moc potlačovala a likvidovala stoupence jiných názorů. Naopak Nizozemí posilovalo tendence ke kapitalismu a přijímalo rádo kalvinisnus, který tuto cestu pomáhal rozvíjet a byl v naprostém rozporu s katolickou španělskou protireformací. Filip II. omezoval práva nizozemské šlechty a měst, zvyšoval daně podnikatelům i nizozemské šlechtě, která se k novým hospodářským pořádkům nechovala nepřátelsky a zavedl v zemi inkvizici, která krutě pronásledovala protestanty a vypalovala jejich obydlí. Tato politika musela nutně vést ke konfliktu. Odpor zahájila v roce 1565 vysoká i drobná šlechta, a to katolická i kalvínská, na obranu stavovských svobod proti inkvizici a celému španělskému postupu. Ukázalo se, že už nejde pouze o náboženské otázky, ale o nové hospodářské a politické řády. Odboj proti španělské nadvládě vedli šlechtici Lamoral Egmont, Philipp de Hoorne (oba posléze zajati a v roce 1568 popraveni) a princ Vilém Oranžský. Brzy však propuklo i povstání lidových vrstev na severu i jihu země (1566 – 1567). Tyto síly byly (nejdříve v hanlivém významu) označeny jako gézové čili žebráci. Filip reagoval represivní politikou a do země poslal vojsko pod vedením fanatického katolíka vévody z Alby. Ten nastolil hrůzovládu. Popravoval, zabavoval majetek opozičníků, zavedl daně z koupě i z prodeje. To zmobilizovalo celonárodní hnutí a vévoda z Alby musel ustoupit. Nizozemí získalo dostatečné zásoby z Anglie a v roce 1572 se polopirátská flotila námořních gézů vylodila u města Brielle. Město bylo obsazeno a vznikla zde základna revoluce. Národní vojsko vypudilo Španěly ze severu země a osvobozená území vytvořila v roce 1579 Utrechtskou unii, která o dva roky později přestala uznávat Filipovu vládu a vyhlásila Spojené nizozemské provincie neboli Nizozemsko. Do čela nového státu byl zvolen Vilém Oranžský. Začal boj o přežití. Filip poslal schopného vojáka a politika Alessandra Farnese, vévodu z Parmy, aby obnovil španělské pozice. Ten díky ústupkům a kompromisům zvítězil nad jižními provinciemi a zahájil postup na sever. Tyto provincie zůstaly pod habsburskou nadvládou a nazvaly se Belgie (arraská unie – 1578). Tak došlo natrvalo k rozdělení země. Francouzská pomoc ztroskotala, Vilém Oranžský byl úkladně zavražděn, Antverpy padly a anglická expediční síla pod vedením oblíbence královny Alžběty, hraběte z Leicesteru, měla jen velmi malý úspěch. Odpor Holanďanů byl houževnatý, přičemž oporou jim bylo námořnictvo a vodnatý terén na severu. Avšak důležitější pro další vývoj byly požadavky příliš rozsáhlé španělské říše, která omezila svou finanční podporu a v nejdůležitější chvíli byla vojska vévody parmského odvolána. Proto sever přežil a roku 1609 bylo uzavřeno dvanáctileté příměří. Když skončilo v roce 1621, vstoupilo Španělsko a Holandsko znovu do války, která se stala součástí většího evropského konfliktu – třicetileté války. Až na jejím konci v roce 1648 byla oficiálně uznána nezávislost Nizozemí.
Náboženské války ve Francii
Reformace se projevila i ve Francii v době vlády Františka I. V první polovině 16. století se do Francie šířil humanismus a renesance z Itálie, ale i náboženská reformační myšlenky z Německa. Přívrženkyní nové církve se stala i králova sestra Markéta, královna navarrská. Teprve když se luteránství v Paříži okázaleji projevilo, začal katolický král luterány pronásledovat. Tehdy Jan Kalvín odešel z Francie do Basileje a později uvedl své názory v život v Ženevě. Jeho učení se šířilo Evropou v závislosti na hospodářském pokroku. Dostalo název kalvinismus. Kalvín kritizoval církev i církevní vlastnictví stejně jako Luther. Za smysl lidského života považoval práci a podnikání. Věřící neměl žít bez práce, měl se v životě co nejvíce uskromňovat a peníze vkládat do podnikání. Kalvín schvaloval odpor poddaných proti té vrchnosti, která porušuje zákony státu a křesťanské zásady. Veřejné veselé zábavy byly zakázány, z modliteben byly odstraněny všechny obrazy, sochy, mešní roucha apod. Zpívaly se žalmy, prováděla se účinná kázání evangelia, přijímalo se podobojí. Stoupenci brzo začali působit ve Francii, kde se nazvali hugenoti. Katolíci a hugenoti rozdělili zemi a jejich nepřátelství způsobilo v druhé polovině 16. století náboženské války. Hugenoti byli sice v menšině, ale dostávali podporu z Anglie a z Německa. Byli silní svým náboženským zanícením, a proto byli pro katolickou většinu velkým nebezpečím. V roce 1572 Kateřina Medicejská, královna matka, rozpoutala požár, když v noci sv. Bartoloměje (z 23. na 24. 8.) nechala povraždit stovky hugenotů v Paříži a potom i dalších městech. Uvádí se, že mohlo být až tři tisíce obětí. Při organizaci se opírala především o bytostně katolický šlechtický rod Guisů, jehož člen Henri de Guise se na bartolomějské noci sám podílel. Hugenoti pod vedením Jindřicha, krále Navarrského, si však vynutili náboženský smír. Zachovali si samosprávu ve své vojenské organizaci, měli v rukou některé pevnosti (např. La Rochelle na západním pobřeží) a opírali se o království Navarrské. Když pak po smrti bezdětného francouzského krále měl nastoupit na trůn Jindřich Navarrský, vznikla katolická svatá liga podporovaná španělským králem Filipem II. a papežem, aby tomu zabránila. Jindřich však s podporou Anglie a německých protestantů ve válce odolal. Po dlouholetém zápasu však musel přestoupit na katolickou víru. Zároveň však král vydal v roce 1598 edikt nantský, který zaručoval svobodu pro hugenoty i zachování jejich vlastnictví množství pevností v zemi.
Povstání v Nizozemí, náboženské války ve Francii
V 16. století tvořilo současné Holandsko a Belgie sedmnáct samostatných provincií. Nejznámější z nich byly Flandry a Brabantsko na jihu a Holland na severu. Provincie byly spojeny osobou španělského místodržícího, který měl k ruce státní radu složenou z místní šlechty. Společné otázky celé země řešil společný generální sněm. Každá z nich měla svá vlastní starobylá práva a tradice, ale všechny byly ve vazalském vztahu vůči vévodovi burgundskému. Od roku 1556 (rozdělení habsburských zemí na země náležející habsburským císařům a na Španělsko) to byl jeden z titulů náležejících španělskému králi Filipovi II., který byl díky velkému množství držav považován za nejmocnějšího panovníka v Evropě. Nizozemí se tedy dostalo ke španělské koruně a těžilo z velkého vzestupu Španělska vyplývajícího z bohatství zámořských kolonií, neboť španělské zlato a stříbro bylo především vydáváno za nizozemské výrobky cechovního řemesla pocházejících již z manufaktur. Na druhé straně však bylo Nizozemí nuceno k značným finančním příspěvkům na četné španělské války. Zatímco Španělsko zůstávalo, i přes příliv amerických drahých kovů, zaostalou zemědělskou feudální zemí, Nizozemí rostlo v bohatou oblast, která kvetla rozsáhlým zprostředkova telským obchodem, vyspělým řemeslem a novými zemědělskými technologiemi. V druhé polovině 16. století představovalo Španělsko citadelu mezinárodní protireformace, drželo se starých pořádků. Inkvizice byla málokde tak bezohledná, absolutistická moc potlačovala a likvidovala stoupence jiných názorů. Naopak Nizozemí posilovalo tendence ke kapitalismu a přijímalo rádo kalvinisnus, který tuto cestu pomáhal rozvíjet a byl v naprostém rozporu s katolickou španělskou protireformací. Filip II. omezoval práva nizozemské šlechty a měst, zvyšoval daně podnikatelům i nizozemské šlechtě, která se k novým hospodářským pořádkům nechovala nepřátelsky a zavedl v zemi inkvizici, která krutě pronásledovala protestanty a vypalovala jejich obydlí. Tato politika musela nutně vést ke konfliktu. Odpor zahájila v roce 1565 vysoká i drobná šlechta, a to katolická i kalvínská, na obranu stavovských svobod proti inkvizici a celému španělskému postupu. Ukázalo se, že už nejde pouze o náboženské otázky, ale o nové hospodářské a politické řády. Odboj proti španělské nadvládě vedli šlechtici Lamoral Egmont, Philipp de Hoorne (oba posléze zajati a v roce 1568 popraveni) a princ Vilém Oranžský. Brzy však propuklo i povstání lidových vrstev na severu i jihu země (1566 – 1567). Tyto síly byly (nejdříve v hanlivém významu) označeny jako gézové čili žebráci. Filip reagoval represivní politikou a do země poslal vojsko pod vedením fanatického katolíka vévody z Alby. Ten nastolil hrůzovládu. Popravoval, zabavoval majetek opozičníků, zavedl daně z koupě i z prodeje. To zmobilizovalo celonárodní hnutí a vévoda z Alby musel ustoupit. Nizozemí získalo dostatečné zásoby z Anglie a v roce 1572 se polopirátská flotila námořních gézů vylodila u města Brielle. Město bylo obsazeno a vznikla zde základna revoluce. Národní vojsko vypudilo Španěly ze severu země a osvobozená území vytvořila v roce 1579 Utrechtskou unii, která o dva roky později přestala uznávat Filipovu vládu a vyhlásila Spojené nizozemské provincie neboli Nizozemsko. Do čela nového státu byl zvolen Vilém Oranžský. Začal boj o přežití. Filip poslal schopného vojáka a politika Alessandra Farnese, vévodu z Parmy, aby obnovil španělské pozice. Ten díky ústupkům a kompromisům zvítězil nad jižními provinciemi a zahájil postup na sever. Tyto provincie zůstaly pod habsburskou nadvládou a nazvaly se Belgie (arraská unie – 1578). Tak došlo natrvalo k rozdělení země. Francouzská pomoc ztroskotala, Vilém Oranžský byl úkladně zavražděn, Antverpy padly a anglická expediční síla pod vedením oblíbence královny Alžběty, hraběte z Leicesteru, měla jen velmi malý úspěch. Odpor Holanďanů byl houževnatý, přičemž oporou jim bylo námořnictvo a vodnatý terén na severu. Avšak důležitější pro další vývoj byly požadavky příliš rozsáhlé španělské říše, která omezila svou finanční podporu a v nejdůležitější chvíli byla vojska vévody parmského odvolána. Proto sever přežil a roku 1609 bylo uzavřeno dvanáctileté příměří. Když skončilo v roce 1621, vstoupilo Španělsko a Holandsko znovu do války, která se stala součástí většího evropského konfliktu – třicetileté války. Až na jejím konci v roce 1648 byla oficiálně uznána nezávislost Nizozemí.
Náboženské války ve Francii
Reformace se projevila i ve Francii v době vlády Františka I. V první polovině 16. století se do Francie šířil humanismus a renesance z Itálie, ale i náboženská reformační myšlenky z Německa. Přívrženkyní nové církve se stala i králova sestra Markéta, královna navarrská. Teprve když se luteránství v Paříži okázaleji projevilo, začal katolický král luterány pronásledovat. Tehdy Jan Kalvín odešel z Francie do Basileje a později uvedl své názory v život v Ženevě. Jeho učení se šířilo Evropou v závislosti na hospodářském pokroku. Dostalo název kalvinismus. Kalvín kritizoval církev i církevní vlastnictví stejně jako Luther. Za smysl lidského života považoval práci a podnikání. Věřící neměl žít bez práce, měl se v životě co nejvíce uskromňovat a peníze vkládat do podnikání. Kalvín schvaloval odpor poddaných proti té vrchnosti, která porušuje zákony státu a křesťanské zásady. Veřejné veselé zábavy byly zakázány, z modliteben byly odstraněny všechny obrazy, sochy, mešní roucha apod. Zpívaly se žalmy, prováděla se účinná kázání evangelia, přijímalo se podobojí. Stoupenci brzo začali působit ve Francii, kde se nazvali hugenoti. Katolíci a hugenoti rozdělili zemi a jejich nepřátelství způsobilo v druhé polovině 16. století náboženské války. Hugenoti byli sice v menšině, ale dostávali podporu z Anglie a z Německa. Byli silní svým náboženským zanícením, a proto byli pro katolickou většinu velkým nebezpečím. V roce 1572 Kateřina Medicejská, královna matka, rozpoutala požár, když v noci sv. Bartoloměje (z 23. na 24. 8.) nechala povraždit stovky hugenotů v Paříži a potom i dalších městech. Uvádí se, že mohlo být až tři tisíce obětí. Při organizaci se opírala především o bytostně katolický šlechtický rod Guisů, jehož člen Henri de Guise se na bartolomějské noci sám podílel. Hugenoti pod vedením Jindřicha, krále Navarrského, si však vynutili náboženský smír. Zachovali si samosprávu ve své vojenské organizaci, měli v rukou některé pevnosti (např. La Rochelle na západním pobřeží) a opírali se o království Navarrské. Když pak po smrti bezdětného francouzského krále měl nastoupit na trůn Jindřich Navarrský, vznikla katolická svatá liga podporovaná španělským králem Filipem II. a papežem, aby tomu zabránila. Jindřich však s podporou Anglie a německých protestantů ve válce odolal. Po dlouholetém zápasu však musel přestoupit na katolickou víru. Zároveň však král vydal v roce 1598 edikt nantský, který zaručoval svobodu pro hugenoty i zachování jejich vlastnictví množství pevností v zemi.