U ARISTOTELA, SV. AUGUSTINA A VYBRANÝCH PRESOKRATIKŮ
Úvod Pokud přemýšlím o čase, mohu na něj pohlížet z několika rozličných úhlů. Jiný úhel pohledu zaujme například fyzik, jiný úhel pohledu zaujme filozof. Vzhledem k tomu, že jsem studentkou filozofie, nikoli fyziky, pokouším se zamyslet nad problémem času jako filozof. Ptám-li se, co je to čas a jak se projevuje, pak se ptám z pohledu člověka, kterému je dán určitý čas na vlastní život. O tom, co je to čas, existuje velké množství přijatelných i méně přijatelnějších teorií. Velmi dobře to například kdysi okomentoval pan Jan Werich: „Čas je něco, co si vymysleli lidé, aby věděli, odkdy dokdy a co za to.“ Tento výrok je jistě hoden zamyšlení. Žiji v určitém obecně uznávaném časovém období, ale zároveň žiji ve zcela vlastním čase, který je velmi subjektivní a bezprostředně se mě dotýká. Pak jsem ale bohužel nucena ztotožnit se s myšlenkou, že jsem kdysi nebyla a jednou opět nebudu. To, co bude, nevím, mohu to jen více či méně přesně předvídat. Mým narozením pro mě vlastně začíná existovat svět a mou smrtí končí i jeho existence. Důležitějším se pro mě stává můj osobní čas, nikoli čas obecný. Období mezi mým narozením a mou smrtí určuje mé vědomí a svět je uzavřen do této hranice – narození a smrt. Čas se tak stává projevem bytí, které se projevuje mou existencí. Rozhodujícím je pro mne nikoli čas, který byl přede mnou a bude po mně, ale čas, který jsem prožila sama. Otázkami po tom, co je to čas, či co je naší vědomou faktickou přítomností, si lámali hlavu mnozí významní filozofové. Troufám si tvrdit, že každý, kdo se jednou začne ptát po smyslu života, musí dříve či později na problém času narazit. Předtím, než zaujmeme nějaké vlastní stanovisko, je jistě podnětné zamyslet se nad tím, jak na tento problém pohlíželi někteří z oněch významných filozofů. Ve své práci tedy předkládám k zamyšlení pohled, jaký na tuto problematiku měli Aristoteles, Svatý Augustin (tedy Augustinus Aurelius) a někteří vybraní presokratici (Míléťané, Hérakleitos, Pýthagorás, Parmenidés a Zénón).
Aristoteles Život a dílo Než se začnu podrobněji zabývat Aristotelovým pohledem na problematiku času, považuji za účelné stručně přiblížit jeho život v intencích doby. Narodil se r. 384 př. n. l. v Stageiře v Makedonii, jako syn lékaře makedonského krále Filipa II. V sedmnácti letech vstoupil do Platónovy Akadémie. Po odchodu z ní vyučoval v Assu v Malé Asii a v Mytiléně na ostrově Lesbos. Později byl povolán na královský dvůr, aby se podílel na výchově prince Alexandra. Dovedl ho až na trůn (r. 336 př. n. l.) a pak odešel do Athén. Kolem r. 335 př. n. l. zde založil Lykeion, filozofickou školu, která se díky jeho badatelskému úsilí, kvalitní knihovny a používání nových učebních pomůcek, jako byly například vypreparované rostliny a živočichové, brzy stala vědeckým střediskem. Po smrti Alexandra Velikého byl nařčen z bezbožnosti a odešel do vyhnanství do Chalkidy, kde r. 322 př. n. l. zemřel.
Aristoteles svým všestranným bádáním přispěl velkou měrou k rozvoji vědy i filozofie. Nejvýznamnější pak je jeho činnost na poli logiky, obzvláště jeho vytvoření formální logiky, prvních logických zákonů a kategorií, dělení pojmů, soudu, úsudku, definice a generalizace. Platónův vliv se v jeho práci projevuje v nauce o jsoucnu, která vznikla přetvořením Platónových idejí. Zprvu tyto ideje Aristoteles pouze kritizoval, aby je později zcela přetvořil popřením jejich existence jako odloučených od vnímatelných věcí. Přišel s potřebou látky, tvaru, účelu a hybné příčiny, kterou je podle něho Theos. Ten vše uvádí do pohybu, ale sám zůstává v klidu. Zemi uvádí jako střed všeho. Zabýval se i organickou přírodou, na kterou též aplikoval své učení o tvaru a látce. Přestože se na poli biologickém dopustil četných omylů, je jeho práce přinejmenším úctyhodná. Za svůj život stvořil velké množství rozličných spisů určených veřejnosti (např. 19 platónovských dialogů), posluchačům přednášek (např. Organon), přírodovědeckých (např. Physica), psychologických (např. O duši), metafyzických (např. Metafyzika), etických (např. Politika) nebo o literatuře (např. Rétorika). Postavení bezvýhradné autority zaujímal až do konce středověku. Pojetí času u Aristotela Aristoteles chápal čas jako počítaný pohyb Slunce nahlížený vzhledem k tomu, co bylo dříve a k tomu, co bude později. Nemusí se však jednat jen o pohyb Slunce. Namísto Slunce můžeme použít například kyvadlo, jde jen o to, aby pohyb byl pravidelný, aby se jednalo o pohyb, který se stále opakuje ve stejné podobě a můžeme podle něho počítat. Počítané pohyby pak musí něco počítat, podle Aristotela je touto „výkonnou složkou“ naše duše. Ta pohyby počítá, proto je můžeme po nějakou dobu počítat zpaměti, ale po delší době už ztrácíme o čase přehled. V případě ocitnutí se na pustém ostrově bychom možná už po týdnu ani netušili jaký je den, takže jedinou možností by pro nás, stejně jako pro Robinsona, bylo vyrývat si čárky do kmene stromu. V Aristotelově schématu vnímání se vyskytují dvě skutečnosti – vnímaná věc a vnímající člověk, přičemž každá z nich má svou potenci, svou možnost působit a vnímat. Tak vytvářejí třetí skutečnost. Kant tvrdil, že čas má empirickou realitu, určitou objektivní platnost v nahlížení věcí, které jsou dány našim smyslům, ale nemá absolutní realitu. Aristoteles tvrdí, že: „Existence času je bez existence duše vyloučená.“ [1] Pokud by nebylo nikoho, nebo vlastně ničeho, co by počítalo pohyby, nebyl by čas nijak zjistitelný. Člověk by měl sladit své vnímání a svůj způsob život s tím, co na něj působí. Jinak řečeno by měl naslouchat přírodě, žít s ní v souladu a respektovat její přirozený řád. Svět přináší jisté výrazné změny, často rytmického charakteru, které mají pro člověka takřka životní význam. Jde především o střídání dne a noci, ročních období atp. To vše tak úzce souvisí s pohybem, že je na místě otázka, zda nelze čas chápat jako pohyb. S tím však nelze souhlasit. To, že pohyb Slunce určuje čas, ještě neznamená, že lze tyto dvě věci ztotožnit. Pohyb je jen možnou změnou, ovšem nemusí se jednat pouze o změnu místa, ale i další druhy změn, které souvisí s Aristotelovými kategoriemi. Můžeme pozorovat změny barev, změny velikosti Slunce na obloze, ale nejen zrakem lze vnímat takové změny. Můžeme si představit, že čas by byl vnímán sluchem jako jakási analogie úderů hodin či změna kvality tónů. Po celý svůj život se Aristoteles zabýval problematikou pohybu. Čas pak podle něho byl na pohybu závislý, byl mu přiřazen. Všeobecně chápal Aristoteles čas jako negativní, protože v čase dochází ke stárnutí. Čas měřil na jednotlivé intervaly, přičemž ten nejmenší interval označoval dobu, po kterou docházelo k pohybu z jednoho místa do druhého, z jakéhosi pomyslného bodu do jiného pomyslného bodu. Souhrn těchto míst pohybu pak vytváří prostor. Ve své studii o čase, prezentované v knize Fyzika, řeší Aristoteles otázku, zda čas je nebo není a v čem vlastně tkví podstata času. Předkládá nám dvě stanoviska bytí a nebytí. Stanovisko přesvědčení, že čas vlastně není, můžeme zaujmout, uvědomíme-li si, že „Jedna jeho část již byla, a proto není, druhá však teprve bude, a proto ještě není“. [3] Čas je nekonečně dělitelný, proto nemůžeme hovořit o přítomnosti. Výsledně tedy čas není. Je tomu tak, i když se čas nezdá být dělitelným. Abychom mohli hovořit o nějaké části, musíme nejprve mít celek a abychom mohli hovořit o celku, musíme nejprve mít části a čas zjevně není složen z jednotlivých okamžiků. Přítomný okamžik, který je nazýván „to nýn“ (tedy nyní), by měl od sebe oddělovat minulost a budoucnost, ale nemůžeme zjistit, zda zůstává tento okamžik ve stále stejné podobě, nebo zda se neustále mění. Všechno, co bylo dříve, muselo bezpodmínečně zaniknout, a tak i přítomný okamžik, který vystřídal jiný přítomný okamžik, musel zaniknout. Nemohl ale dojít zániku ve chvíli, kdy byl právě tím přítomným okamžikem. Pak není ale možné ani to, aby zanikl v nějakém jiném okamžiku, protože okamžiky se neřadí jako nějaké pomyslné body jeden vedle druhého. Pak by ale okamžik nezanikl v okamžiku hned po něm následujícím, ale ve zcela jiném okamžiku a musel by tvořit střed mezi mnoha dalšími okamžiky. To však Aristoteles shledává nemožným. Na druhé straně ale není možné, aby setrvával přítomný okamžik ve stále stejné podobě. Aristoteles shledává čas omezeným. Dále pokračuje v rozvíjení své teorie tím, že přítomný okamžik nemůže existovat také proto, že pokud je něco právě teď, nebylo to a ani nebude, pak totéž jsme si mohli říci třeba před několika tisíci let, ale nyní už to přítomné není. Pokud by tedy přítomný okamžik existoval, byl by stále a neexistovala by minulost ani budoucnost. Výsledně došel k názoru, že odpovědi na otázku „Co je čas?“ jsou nejasné a jejich hledání je velice těžké. Každou vyřčenou teorii o tom, co je čas, dokázal Aristoteles hbitě zpochybnit až vyvrátit. Aristoteles proti sobě staví dva názory. Podle jednoho čas hýbe vším, podle druhého hýbe jen naším světem. Kdyby však existovalo více světů, pohybovaly by se a čas by tak musel být na kterémkoli z nich. Existovalo by tak více různých časů. Přestože se zdá, že čas a pohyb lze ztotožnit, není to možné. Přesto ale nemůže existovat jedno bez druhého. Pro nemožnost ztotožnění hovoří například to, že pokud můžeme o pohybu říci, že je pomalý či rychlý, nemůžeme totéž říci o čase. Neexistuje pomalý a rychlý čas. Čas plyne neustále stejně, ani ne rychleji, ani ne pomaleji. Pak také pohyb může probíhat do všech stran, ale to o čase také říci nelze. To však nic nemění na faktu, že pohyb by neexistoval bez času a naopak. Čas se musí měnit. A s časem musí být spojen pohyb, abychom si čas vůbec uvědomili. Pokud například spíme, tak čas právě nevnímáme. Po probuzení pak nevnímáme dobu spánku, ale navazujeme na dobu, kdy jsme usnuli. Jelikož jsme se v noci nepohybovali, nevnímali jsme čas a prospanou dobu nyní neakceptujeme. Znovu se potvrzuje, že čas sám o sobě pohybem není, ale proto, abychom ho vnímali, musí být s pohybem spojen. Stejně tak, jako v čase existuje minulost a budoucnost, jakési před a po, musí totéž existovat i co se týče pohybu. Obojí je pak spojeno s velikostí. Vždy uplyne přesně tolik času, kolik času trval jemu připadající, měřený pohyb. Čas pak chápeme a sledujeme podle toho, co byl dřívější pohyb a co pozdější pohyb. Jakmile tedy vidíme, co byl dřívější a co pozdější pohyb, můžeme určit čas. Pak se ale ukazuje, že čas nám určuje přítomný okamžik, protože teprve uchopením dřívějšího a pozdějšího okamžiku pochopíme čas. A bez přítomnosti nemůžeme usuzovat na to, co je dřívější a co je pozdější. Kdybychom viděli pouze přítomný okamžik a ne to, co již bylo a co bude, neuvědomovali bychom si pohyb a potažmo ani čas. Rozpoznáváním dřívějšího a pozdějšího se do celé věci musí zapojit rozum. Jako nejstěžejnější v oblasti chápání času shledává Aristoteles pojem „trvání“. Trvání lze ztotožnit s pojmem existence, tedy alespoň pokud vynecháme logický aspekt. V čem je problém z hlediska logického uvažování? Jako příklad lze uvést například řeku, či jakýkoli jiný vodní tok. Pokud hovoříme o řece, představujeme si ji v určité konkrétní podobě. Několik minut hovoříme stále o téže věci, ale voda v řece neustále plyne a tak se neustále mění, proto v každém okamžiku sice stále hovoříme o stejné věci, ale zároveň o věci jiné. Vnější podoba sice zůstává, ale vnitřní se neustále mění. Pohyb musíme neustále počítat (proto ta nutnost vstoupení rozumu). Více a méně, větší a menší – to vše znamená počet. Čas pak musíme dále spojovat ještě s počítáním. Přestože je pohyb i čas pohyblivý, měnící se do stále nové podoby, je zároveň sečtený čas jenom jeden. Je to ten samý jednotlivý okamžik, který už jednou byl, ale je pokaždé jinak, což Aristoteles nazývá „bytností“. Pak tedy přítomný okamžik je stále stejný, ale zároveň není stále stejný. Proč není stále stejný? Protože pokud je ten okamžik v jiném okamžiku, musí být jiný. To je ale právě onou „bytností“. Ve chvíli, kdy je přítomný okamžik přítomným okamžikem, je tím samým. Jako musíme mít u času přítomný okamžik, od kterého odvozujeme dřívější a pozdější, abychom mohli sledovat čas, musíme mít u pohybu určitý bod, od kterého odvozujeme dřívější a minulý pohyb. Opět musíme zapojit rozum, protože pohyb je zase nutno počítat. Pokud se ale dřívější a pozdější pohyb dá počítat, opět je to nynější, tedy přítomný okamžik, kdo vstupuje „do hry“. Pohyb poznáme pouze tehdy, pokud se něco pohybuje. Pak pohyb místní chápeme jako pohyb věci, která se pohybuje z jednoho místa na jiné místo. Výsledně lze říci, že pokud by neexistoval přítomný okamžik, neexistoval by čas a stejně tak, kdyby neexistoval čas, neexistoval by přítomný okamžik. Totéž lze říci o pohybu a výchozím bodě. Aristoteles pak říká, že: „Vždyť čas jest počtem místního pohybu, přítomný okamžik však coby místně pohybované jest jakoby jednotkou počtu“. [4] Zase se objevuje nutnost rozumu a jím provozovaných počtů. Přítomný okamžik zároveň spojuje čas i ho rozděluje. Věc, která se pohybuje, zprostředkovává pohyb a místní pohyb, protože se jeví jako jednotná – splňuje pojem jednotnosti. Pohyb je Aristotelem nazýván jako „kinésis“ a místní pohyb jako „forá“ (místní pohyb je vlastně jakýmsi unášením). Téměř totéž, co lze říci o přítomném okamžiku, lze říci i o bodu. Ten, stejně jako přítomný okamžik, zároveň spojuje i rozděluje, ne však čas, ale pohyb. Pak je tu ale jeden rozdíl. Bod chápeme jako cosi, co je ohraničené, někde to začíná a někde končí, má začátek a konec. Čas pak chápeme jako počet dvou bodů, kdy jedním čas začíná a druhým končí. Kdybychom čas chápali ve vztahu k jednomu bodu, musel by se čas zastavovat, protože každý bod má svůj začátek a konec. Co je tedy čas v souvislosti s pohybem vysvětluje Aristoteles v poslední větě kapitoly o definici času: „Že tedy čas jest počtem pohybu dřívějšího a pozdějšího a že je spojitý – neboť náleží spojitému – je zřejmé“. [5] Jako nejmenší počet shledává Aristoteles jedničku nebo dvojku. Nikoli ovšem co do velikosti, ale co do počtu. Vzhledem k velikosti nemůžeme mluvit o nejmenší části, neboť i tu zdánlivě nejmenší část můžeme rozdělit na ještě menší a menší části. Stejně tak je to i u času. Čas můžeme počítat a výsledně říci, že je buď dlouhý nebo krátký, či malý nebo velký (ve smyslu je ho málo nebo je ho moc). Nemůžeme ale čas počítat na rychlý a pomalý. Další věc, kterou si musíme uvědomit, je že „čas není tím počtem, kterým počítáme, nýbrž počtem, který jest počítán“. [6] Jednoduše to vysvětlíme tím, že stejný počet může být čehokoli. Řekneme-li 20 medvědů a 20 jelenů, je sice počet zvířat stejný, ale počítaná zvířata jsou rozdílná. Lze tedy ztotožnit 20 a 20, ale nelze považovat za totožné medvědy a jeleny. Stejně jako můžeme měřit pohyb časem, můžeme i čas měřit pohybem. Jak už bylo řečeno – bez času by nebyl pohyb a bez pohybu by nebyl čas.
Další veličinou zde je velikost. Velikostí měříme pohyb a pohybem pak můžeme zpětně měřit velikost. Určitý pohyb ohraničí určitý čas a stane se tak určitou jednotkou míry pro celý čas či pohyb. Pokud o něčem chceme říct, že to je v čase, pak to musí být tehdy, když je i čas, nebo musí být částí nějakého počtu. Nelze ale ztotožňovat bytí v čase za bytí s časem. Aristoteles na čas zanevřel, protože na čas nevzpomínáme jako na okamžiky, kdy jsme se něco naučili, nebo že jsme v nějakém okamžiku shledávali něco být krásnějším než dříve, ale vzpomínáme na to, jak stárneme a myslíme na to, jak zapomínáme. Čas je prostředkem zániku. Pak tedy, pokud o něčem budeme moci říct, že je to věčné, nemůže to být v čase. Nesmí to podléhat času. Pokud je opak něčeho věčný, může to zároveň být i nebýt.
A co klid? Ten je v čase. To, co je v čase, se ale nemusí nutně pohybovat. Čas totiž sám o sobě není pohybem, je jeho součtem, a tak se v počtu pohybů může schovat i klid. Proto ale, abychom mohli registrovat něco, co je v klidu, musí proti tomu stát něco, co se pohybuje, abychom to mohli mezi sebou porovnat. Často používáme různých výrazů ve snaze vyjádřit v promluvě čas. Bohužel tak někdy činíme dost neobratně. Co se týče výrazu „nyní“, je to jakýsi střed a zároveň spojovatel minulého a budoucího. Minulost v tomto středu končí a budoucnost v tomto středu začíná. Výraz nyní často používáme, ač by se vůbec použít neměl. To, když řekneme, že nyní půjdeme spát pro nás často neznamená, že jdeme spát právě v tomto okamžiku. Stejně tak například slovo jednou. Jednou žil – byl a jednou se narodí má také zcela rozdílné významy. Jde jen o to vymezit tyto okamžiky od okamžiku přítomného. V prvním případě jednou označuje minulost a v druhém případě se vztahuje k budoucnosti. Čas se neustále mění, je stále jiný. Právě proto, že neustále končí a začíná. Často také říkáme „již jdu“ a přeci nejdeme právě v tento okamžik, ale již se blíží chvíle, kdy půjdeme. Právě teď zase označuje buď něco, co jsem udělal právě teď, nebo co udělám právě teď. Opět se zde slovo stejné slovo objevuje jako známka minulosti nebo budoucnosti. Slovem náhle vyjadřujeme nečekané, či něco s krátkým trváním. Stejně zajímavě využíváme i slova dříve. Měli bychom přemýšlet, než něco vyslovíme a používat tato slova pouze v přesném významu. Důležitou otázkou by pro nás mělo být, a pro Aristotela bezpochybně bylo, ještě to, zda by tu bez nás byl čas. Aristoteles předpokládal duši, která počítá pohyby a z toho vyvozuje čas. Takže mu vyvstávala na mysli otázka, zda by byl čas, kdybychom duši neměli, kdyby čas neměl kdo měřit, kdo by ho počítal. Čas si Aristoteles představoval jako jakýsi kruh, protože vše se pohybuje od vzniku k zániku, od začátku do konce a stále dokola, jako věčný koloběh.
Svatý Augustin Život a dílo Stejně jako u Aristotela před započetím rozboru Augustinovy práce nejprve nastíním jeho život a úlohu, kterou sehrál v historii, především v dějinách křesťanství. Narodil se 13. listopadu r. 354 v Tagastě v Numidii, jako syn úředníka římské správy. Jeho otec ctil impérium a podle dostupných pramenů byl pohan, narozdíl od jeho matky, která byla hluboce věřící. Při svých studiích prošel Augustin školami v rodném městě, v Madauře a nakonec studoval i v hlavním městě provincie, v Kartágu. Díky obrovským znalostem v oblasti rétoriky mohl působit jako právník, advokát či učitel řečnictví. Díky své pohledné tváři pak mohl působit na srdce roztoužených dívek a žen. A že jich nebylo právě málo. Po nějaké době se začal zamýšlet nad svým prostopášným životem a pustil se do studia filozofie. Ale ani zde nenašel to, co hledal. Po získání všech dostupných znalostí o vybraném filozofickém směru jej vždy odvrhnul jako nevyhovující. R. 383 se svou rodinou odešel do Říma, kde působil jako právník a učitel rétoriky. Dlouho zde ale nevydržel a vydal se až do Milána, kde zažil osudové setkání s biskupem Ambrožem. Ten se mu vryl do srdce svým kázáním a Augustin začal rozvažovat o křesťanské cestě. Stále se však ještě úplně nerozhodl, proto odešel na samotu se svými přáteli a rodinou. Prošel zde myšlenkovou krizí vedoucí až k jeho přijetí křestu, 24. dubna 387. Vše o několik měsíců později vypsal v díle Dialogy. Po křtu se rozhodl vrátit do Afriky, cestou mu však zemřela matka a po příjezdu do rodného města i jeho otec, což ho podpořilo v cestě za křesťanským ideálem. Po kněžském vysvěcení se stal r. 395 biskupem v Hippo Regiu. R. 398 dopsal své významné dílo Vyznání. Celý život ostře vystupoval proti církvím, které se odlišovaly od oficiálního křesťanství. Ve svém pronásledování byl podporován státní mocí a zůstával tak do morku kostí Římanem. Nejostřeji vystupoval proti církvi donatistů, protože hlásali separatismus, což bylo v rozporu s jeho přesvědčením. Ve své snaze o čistotu církve dospěl až k fanatistické snaze převést všechny na pravou víru, a to i za použití násilí. Pojetí času u Svatého Augustina „Když se mne nikdo neptá, vím dobře, co je čas; když se mne někdo zeptá, nevím, co bych odpověděl.“ [2] Základní myšlenka, která je stěžejní pro Augustinovy úvahy o čase, je ta, že Bůh nestvořil svět v čase, ale stvořil ho s časem. Stvořením světa tak vznikl i čas, před tím nebylo nic, ono totiž ani nebylo žádné před tím. Svět byl stvořen z ničeho. To souvisí s křesťanským chápáním stvoření světa. Bůh stvořil svět z ničeho. A tak také vše, co souvisí s časem, je vůlí Boží: „Na Tvůj pokyn plynou okamžiky.“ [7] Tak bezmezně věří Augustin v Boží moc. Vše, co bylo stvořeno, to je, protože to prochází změnami a určitým koloběhem. Vše to, co stvořeno nebylo, to také je, ale změnám ani koloběhu to nepodléhá. Stvořené věci pak sami volají po svém Stvořiteli a promlouvají k němu, nesmírně si ho vážíc, stejně jako Augustin. Ve svých úvahách Augustin vychází z toho, že na počátku všeho bylo Slovo. Bůh řekl a stalo se. Bůh je nekonečný a věčný, ale slova jím pronesená jsou někde v čase, protože začala a skončila. Ale Bůh nemluví, promlouvá ústy pozemského tvora. Zatímco svět je konečný, Bůh je nekonečný. Boží Slovo je věčné, vše ostatní je pomíjivé. Když ale Bůh promlouvá pomíjivým hlasem, tedy hlasem něčeho, co on sám stvořil, protože on není pomíjivý, pak zůstává otázkou, jak mohl slovem stvořit svět, když musel nejprve stvořit někoho, kdo by to slovo vyslovil. Ale před stvořením světa nebylo nic. Vše, co řekl Bůh, pak musí být bráno mimo čas, jako jeden souvislý okamžik, protože pokud bychom se snažili jeho slova rozdělit v čase, měla by začátek a konec a to nelze. Bůh je věčný a nekonečný. Všechno kromě Boha má svůj počátek a konec. Vše se rodí, vzniká a umírá, zaniká. Před a po Božím Slovu ale nebylo nic, protože je věčné. Boží Slovo je teď, v přítomném okamžiku trvajícím věčně a je jím tvořeno vše, ale stvoření se neděje v tomto okamžiku.
Objevují se tu tak dva zcela rozdílné časy. Ten pozemský, který je neustálým koloběhem vzniku a zániku a pak je tu ještě jeden – Boží čas, který je nekonečný a věčný. Všechno začíná a končí okamžikem vyřčení Slova, ale to je vyslovováno nekonečně, věčně. Bůh je počátkem všeho. Augustin ztotožňuje Boha s pravdou a moudrostí, pak je i pravda a moudrost počátkem všeho. Nic by nebylo, kdyby to Bůh nechtěl stvořit. Kde se ale vzala vůle tam, kde předtím nic nebylo? Pokud se tedy objevila vůle tam, kde předtím nebylo nic, pak nemůže být tato vůle věčná, protože má svůj počátek. Pokud si Bůh přál stvořit lidstvo od samé věčnosti, vyvstává zde další otázka. Proč není lidstvo a vlastně všechno na světě věčné? Takovou otázku si podle Augustina ale kladou jen Ti, kdo nepochopili Boha. Ti, kdo si kladou tuto otázku, porovnávají věčnost s plynoucím časem, což je naprosto nemožné. „Dlouhý čas nemůže býti dlouhým, leda dlouhou řadou prchavých okamžiků.“ [8] Ve věčnosti je všechno bez pohybu, věčnost je stále zde. Věčnost rozhoduje o tom, co bylo a co bude, aniž by sama byla v minulosti či budoucnosti. Ona je stále. Augustin přiznává, že neví, co bylo, než Bůh stvořil svět, ale věří tomu, že před stvořením nebylo nic. Bůh stvořil i všechen čas, jak pak ale mohl nějaký čas uplynout, než byl stvořen svět, když před stvořením světa nebylo nic? Augustin dochází k tomu, že před tím, než byl stvořen svět, nebyl ani čas. Čas byl stvořen současně se stvořením světa. Na otázku po podmíněnosti času Augustin říká: „Nebyl by minulý čas, kdyby nic nemíjelo, nebyl by budoucí, kdyby nic nepřicházelo, nebyl by přítomný, kdyby nic netrvalo.“ [9] Minulý čas ale už není a budoucí ještě nenastal. Pak tedy nemohou být. Není ale možné ani to, aby byl stále jen přítomný čas, protože pak už by nebyl přítomností, ale věčností. Aby tomu tak nebylo, musí se každá přítomnost jednou změnit v minulost. Vše tedy musí jednou skončit. Pak ovšem nemůžeme ani o čase říci, že je, protože bychom tím zároveň tvrdili, že spěje ke svému konci, že jednou zanikne.
Stejně tak není možné tvrdit o čase, že je dlouhý nebo krátký. V přítomném okamžiku není ani takový, ani takový, prostě je. Pokud chceme vyjádřit, že čas od r. 100 n. l. do tohoto okamžiku je dlouhý, pak musíme říci, že byl (!) dlouhý, a stejně tak, hovoříme-li o čase do budoucnosti, musíme říci, že bude (!) dlouhý. Pak ale hovoříme o čase, který ještě není, nebo už není. Lze tedy vůbec o čase říci, že je nebo není dlouhý či krátký? A protože čas je nekonečně dělitelný, nacházíme ho pouze v bodě, kde končí minulý čas a začíná čas budoucí. Pokud chceme měřit čas, musíme nejprve připustit, že můžeme měřit i to, co není. Jak jinak bychom mohli změřit třeba hodinu, když už uplynula, je tedy minulostí a proto už není? Čas můžeme měřit pouze pokud ubíhá. A kdyby minulý čas nebyl, jak bychom si mohli vyprávět, co se stalo včera? To znamená, že čas minulý i budoucí dozajista je, stejně tak, jako je čas přítomný. Ať je přítomný a minulý čas kdekoli, pak tam musí být časem přítomným, protože kdyby tomu tak nebylo, nebyly by ani tyto časy. V přítomné podobě je nacházíme v naší mysli. Pokud vzpomínáme na své dětství, pak se nám v představách jeví jako přítomné. Přemýšlíme o něm právě teď, jako nám právě teď probíhá „před očima“. Stejně tak si v mysli připravujeme budoucí činy, jako bychom je činili nyní, takže i budoucnost nám pak probíhá „před očima“ jako přítomnost. Budoucnost nemůžeme předpovídat, ale můžeme na ni usuzovat z přítomných projevů (jako usuzujeme, že vyjde slunce, vidíme-li ranní červánky). Jak ale může Bůh ukazovat prorokům věcí budoucí, když pro něho samotného neexistuje budoucnost, jen věčnost? V tomto případě Augustin přiznává, že to netuší. Rozdělit čas rezolutně na minulý, přítomný a budoucí neshledává Augustin jako správné. Lépe je podle něho hovořit takto: „Jsou tři časy, totiž přítomný čas s hledem k minulosti, přítomný čas s hledem k přítomnosti a přítomný čas s hledem k budoucnosti.“ [10] Čas nemůžeme ztotožnit s pohybem, ale pohyb probíhá v čase. Abychom mohli změřit trvání pohybu, musíme být svědkem začátku i konce pohybu. Pak změříme dobu trvání pohybu od bodu „začátek“ do bodu „konec“. Měříme plynoucí čas, tedy jakési trvání pohybu. Pokud chceme změřit dobu trvání znějícího hlasu, musíme ho měřit v době plynutí. Pokud pak chci říci, že některé vyslovené slovo bylo krátké, už hovořím o minulosti, ta už není a nelze ji měřit. Měřím to tedy ve své mysli, kde si hlas vybavuji jako přítomnost. Nemůžeme říci, že neexistuje minulé, protože ho máme ve vzpomínkách a nemůžeme říci, že neexistuje budoucí, protože ho stále očekáváme. Aby minulé přešlo v budoucí, musí být mezi tím přítomné, přestože pomíjí v okamžiku. Nad tím vším pak stojí Boží věčnost. Bůh svým Slovem stvořil svět, předtím nebylo nic. Bůh je Počátek, Bůh je Moudrost, Bůh je Věčnost.
Presokratici Kdo byli presokratici Výrazem presokratici označujeme řecké filozofy, kteří žili před tím, než do filozofie vstoupil Sokrates. Byli to jedni z prvních filozofů. Byli to tito: • Míléťané, • Hérakleitos, • Pýthagorás, • Parmenidés, • Zénón. V 1. pol. 6. stol. př. n. l. začala skupina mužů ve městě Mílétu (Malá Asie) zabývat vesmírem ze zcela jiného pohledu než ostatní a zcela jiným způsobem. Při tomto počínání byli zřejmě ovlivněni kulturou Blízkého východu. Raná doba železná přinesla Řecku mnoho ran, mimo jiné v oblasti kultury. Lidé z Řecka hromadně prchali a usidlovali se na pobřeží Malé Asie. Zde se pak začali setkávat s jinými jazyky a hlavně s jinými kulturami. Jednou ze skupinek, která se na tomto pobřeží usadila, byli Iónové. Oblast, kde se usídlili, se začala nazývat Iónie a stala se kolébkou předsokratovských myslitelů. Aby se uživili, začali obchodovat s okolními a později i vzdálenějšími zeměmi. Tak se setkali s barbary, jejichž kultura je velice ovlivnila. Nejednalo se o barbary ve smyslu „divošských“ kmenů, ale výraz „barbar“ měl označovat „ne Řeka“. Nejvíce byli ovlivněni Skythy od Černého moře, od kterých převzali některé šamanské zvyky a rituály. Od Babyloňanů převzali matematické a astronomické vědomosti. Byli velice ovlivňováni například Egyptem. Kolem r. 700 př. n. l. už byla Iónie samostatná, hlavně po kulturní stránce. Velice zde kvetla poezie, čehož je důkazem dochovaná báseň od Homéra – „Ílias a Odysseia“. S politickým rozvojem pak přišla nutnost psaných zákonů. Zákony se sepisovaly už delší dobu, ale tady se objevily s jednou podstatnou změnou. Aby dosáhly platnosti, musely být schváleny velkou částí veřejnosti. Co se týče duchovní kultury, staly se jejím centrem přístavy a tržiště. Tradiční náboženství začala vzbuzovat nespokojenost. Pojetí času u presokratiků Míléťané Jejich stěžejní otázkou, na kterou hledali ve svých filozofických úvahách odpověď, je otázka po vztahu mezi řádem, který udává nejvyšší božstvo, a řádem, který panuje ve světě, tedy kolem nás. Jako svět označovali Míléťané Zemi (moře, pevniny, nižší klimatické vrstvy a nebe) a nebeská tělesa. Vše se podle nich pohybuje v určitých pravidelných cyklech – jakými je například střídání dne a noci, posloupnost měsíců, či ročních období. Za nejvyšší božstvo považovali jakési „apeiron“ (volně přeloženo „neomezené prostorem, neomezené časem“), které je živé a setrvává v neustálém, věčném pohybu. Musí to existovat jako neohraničené v čase a prostoru. Každý z mílétských filozofů za apeiron považoval něco jiného, například vodu, či vzduch, tedy látky, bez kterých by nebyl možný život, a ze kterých vše podle nich povstalo.
„Kosmos“ (světový řád) je podle Míléťanů konečný, narozdíl od nekonečného, věčného Boha. Kosmos nemusí být zdaleka jediný a podle Míléťanů ani jediným není. V každém okamžiku jich může existovat několik. Všechny jsou ale konečné v prostoru i čase a mají počátek a konec. Mezi Míléťany řadíme Thaléta, Anaximandra a Anaximena. Thalés považoval za apeiron, tedy nekonečné božstvo,„vodu“, ze které podle něho vše povstalo. Vše je u něho řízeno Bohem, který určuje i čas a pravidelný cyklus přírody. Anaximandros určil apeironem „protiklady“, jako např. vodu x oheň. Tvrdil, že „k zániku jsoucích věcí dochází přeměnou ve věci, z nichž vznikly, podle nutnosti; neboť si navzájem dávají odškodné a odplatu za svou nespravedlnost podle vyměření Času“. [11] Protiklady (např. teplé a chladné) tak mezi sebou svádějí neustálé zápasy, jeden z nich vždy na určitém místě a v určitém čase zvítězí, aby v jiném čase prohrál. Tento boj je neustále usměrňován v krátkých časových úsecích a na různých místech. Z hlediska delšího období pak dojde k vyrovnání. To dokazují opakující se cykly, probíhající v přírodě. Čas pravděpodobně Anaximandros chápe jako božskou moc. Stejně tak ji chápe větší množství autorů z této doby. Každý z kosmů podle něho může trvat jen určitou dobu, pak zaniká a „rozpouští“ se zpět do nekonečného božstva. Anaximenés objevil apeiron v podobě „vzduchu“. I on pak souhlasí s vidinou neomezeného božstva, které určuje kvantitu i kvalitu prostoru a času, řád světa je konečný, zatímco řád neomezeného božstva je věčný. Hérakleitos „Čas (aión) je dítě při hře, hrající vrhcáby; království náleží dítěti.“ [12] Opět, jako u Anaximandra, je Čas nekonečným Bohem a toto přízvisko vystihuje jeho věčnost. Vláda tedy náleží Božímu dítěti. Ve svých úvahách se zabýval „strukturou“. Struktury se týká i jeho podobenství o luku a lyře. Zatímco pokud hraje někdo na lyru, dotýká se jejích strun, které vydávají určité tóny, ty mají určitou výšku a mezi jejich výškami pak vzniká vztah; je potom luk jakousi strukturou ramen – lučiště a tětivy. Strukturu nazýval „harmonié“. Harmonié se projevuje způsobem, jakým se luk a lyra pohybují a působí při změnách probíhajících v čase. Je stálé a neměnné. Pýthagorás Čas je podle něho všeobecně přítomen a jediné, co mu nepodléhá, je lidská duše. Ta je totiž nesmrtelná. Vzhledem k tomu, že byl „posedlý“ čísly, snažil se i čas všemožně spočítat. Parmenidés a Zénón Parmenidés se zabýval existencí jsoucího a nejsoucího. Jsoucí podle něho nemůžeme hledat a už vůbec ne najít v obvyklém chápání smyslu ani v prostoru ani v čase. Zénón tvrdil, že neexistuje žádný pohyb a to ani v souvislosti s časem. V každém jednotlivém okamžiku jsou totiž předměty na určitém místě a nepohybují se. Čas můžeme rozdělit na nekonečně mnoho částí a i ten zdánlivě nejmenší časový úsek lze znovu rozdělit. Pohyb je pak součtem okamžiků, kdy je daný předmět v klidu, je tedy součtem klidu, z čehož vyplývá, že je klidem, a tak vlastně pohyb ani nemůže existovat. To vše se snažil dokázat svými „aporiemi“, například „Achilleus a želva“ nebo „Letící šíp“. Co se týče teorie o letícím šípu, předpokládá Zénón, že pokud si vezmeme jeho dráhu, můžeme ji rozdělit na nekonečné množství úseků, kde se šíp nachází v určitém okamžiku. V daném místě je ale v klidu, z čehož Zénón vyvozuje, že pohyb neexistuje, existuje jen klid. Achilleus pak stejně želvu nikdy nedohoní, protože v určitých okamžicích se nepohybuje, je v klidu. Proto nemůže želvu nikdy dostihnout.
Resumé Otázky po smyslu a bytí času se stávaly a dosud stávají jedněmi z nejstěžejnějších v životě filozofů. Každý na tuto problematiku pohlížel jinak, hledal jiné řešení, ale většinou měli všichni nakonec mnoho společného. Ač každý došel k nějakému závěru, těžko ho mohl podpořit hmatatelnými důkazy a téměř každý nakonec přiznal, že na některé otázky jednoduše odpověď nezná. Většina hleděla na čas jako na jakýsi božský princip, přičemž Bůh je věčný, člověk pomíjivý. Pokud bychom hledali ve slovníku slovo čas, dozvěděli bychom se, že je to posloupnost splývajících okamžiků. S takovou odpovědí se ale málo kdo spokojí. Vyvstávají otázky, jaký smysl vlastně čas má, jak vůbec vznikl a zda je možné ho jednoduše obejít. Čas je tu s námi odjakživa a přesto si ho často ani neuvědomuje. A přitom se neustále pohybuje, neustále plyne – vpřed, nebo vlastně možná vzad. Záleží na úhlu pohledu. Vždyť je-li dnes úterý, včera bylo pondělí a zítra bude středa, pak další den bude dnes středa, včera bylo úterý a zítra bude čtvrtek. Kam se posunula ona pomyslná přímka času? Ano, opravdu směrem dozadu. Vše, co je kolem nás, se snažíme řídit a kontrolovat. Tak je tomu i s časem. Už odedávna lidé konstruovali různé přístroje a zařízení, které nazýváme hodinami, aby tak měli pocit kontroly nad plynutím času, které nejde ovlivnit. Všechny tyto přístroje pak mají jedno společné – je to pohyb. Ať už hořící svíčka, která nám odměřuje čas ubýváním vosku, písek sypoucí se skrz přesýpací hodiny či ručičky budíka neustále se posouvající vpřed. Dokazuje nám to jediné – bez pohybu nemůžeme měřit čas. Popírá-li tedy Zénón existenci pohybu, musí každopádně popírat i existenci času. Pokud mám zaujmout nějaké vlastní stanovisko, přikláním se k tvrzení Sv. Augustina: „Čas proudí z budoucnosti, která ještě neexistuje, přes přítomnost, která nemá trvání, do minulosti, jež přestala existovat.“
Seznam citací [1] ARISTOTELES: Fyzika, citace podle KNIEBE, G. – Was ist Zeit?, Stuttgart 1993, str. 268 [2] SOKOL, Jan: Malá filozofie člověka, Vyšehrad, Praha 1998, str. 161 [3] ARISTOTELES: Fyzika, Praha 1996, str. 118 [4] ARISTOTELES: Fyzika, Praha 1996, str. 124 [5] ARISTOTELES: Fyzika, Praha 1996, str. 125 [6] ARISTOTELES: Fyzika, Praha 1996, str. 125 [7] AURELIUS, A.: Vyznání, str. 376 [8] AURELIUS, A.: Vyznání, str. 387 [9] AURELIUS, A.: Vyznání, str. 391 [10] AURELIUS, A.: Vyznání, str. 399 [11] HUSSEY, E.: Presokratici, Petr Rezek, Praha 1997, str. 38 [12] HUSSEY, E.: Presokratici, Petr Rezek, Praha 1997, str. 68
Pojetí času
U ARISTOTELA, SV. AUGUSTINA A VYBRANÝCH PRESOKRATIKŮ
Úvod Pokud přemýšlím o čase, mohu na něj pohlížet z několika rozličných úhlů. Jiný úhel pohledu zaujme například fyzik, jiný úhel pohledu zaujme filozof. Vzhledem k tomu, že jsem studentkou filozofie, nikoli fyziky, pokouším se zamyslet nad problémem času jako filozof. Ptám-li se, co je to čas a jak se projevuje, pak se ptám z pohledu člověka, kterému je dán určitý čas na vlastní život. O tom, co je to čas, existuje velké množství přijatelných i méně přijatelnějších teorií. Velmi dobře to například kdysi okomentoval pan Jan Werich: „Čas je něco, co si vymysleli lidé, aby věděli, odkdy dokdy a co za to.“ Tento výrok je jistě hoden zamyšlení. Žiji v určitém obecně uznávaném časovém období, ale zároveň žiji ve zcela vlastním čase, který je velmi subjektivní a bezprostředně se mě dotýká. Pak jsem ale bohužel nucena ztotožnit se s myšlenkou, že jsem kdysi nebyla a jednou opět nebudu. To, co bude, nevím, mohu to jen více či méně přesně předvídat. Mým narozením pro mě vlastně začíná existovat svět a mou smrtí končí i jeho existence. Důležitějším se pro mě stává můj osobní čas, nikoli čas obecný. Období mezi mým narozením a mou smrtí určuje mé vědomí a svět je uzavřen do této hranice – narození a smrt. Čas se tak stává projevem bytí, které se projevuje mou existencí. Rozhodujícím je pro mne nikoli čas, který byl přede mnou a bude po mně, ale čas, který jsem prožila sama. Otázkami po tom, co je to čas, či co je naší vědomou faktickou přítomností, si lámali hlavu mnozí významní filozofové. Troufám si tvrdit, že každý, kdo se jednou začne ptát po smyslu života, musí dříve či později na problém času narazit. Předtím, než zaujmeme nějaké vlastní stanovisko, je jistě podnětné zamyslet se nad tím, jak na tento problém pohlíželi někteří z oněch významných filozofů. Ve své práci tedy předkládám k zamyšlení pohled, jaký na tuto problematiku měli Aristoteles, Svatý Augustin (tedy Augustinus Aurelius) a někteří vybraní presokratici (Míléťané, Hérakleitos, Pýthagorás, Parmenidés a Zénón).
Aristoteles Život a dílo Než se začnu podrobněji zabývat Aristotelovým pohledem na problematiku času, považuji za účelné stručně přiblížit jeho život v intencích doby. Narodil se r. 384 př. n. l. v Stageiře v Makedonii, jako syn lékaře makedonského krále Filipa II. V sedmnácti letech vstoupil do Platónovy Akadémie. Po odchodu z ní vyučoval v Assu v Malé Asii a v Mytiléně na ostrově Lesbos. Později byl povolán na královský dvůr, aby se podílel na výchově prince Alexandra. Dovedl ho až na trůn (r. 336 př. n. l.) a pak odešel do Athén. Kolem r. 335 př. n. l. zde založil Lykeion, filozofickou školu, která se díky jeho badatelskému úsilí, kvalitní knihovny a používání nových učebních pomůcek, jako byly například vypreparované rostliny a živočichové, brzy stala vědeckým střediskem. Po smrti Alexandra Velikého byl nařčen z bezbožnosti a odešel do vyhnanství do Chalkidy, kde r. 322 př. n. l. zemřel.
Aristoteles svým všestranným bádáním přispěl velkou měrou k rozvoji vědy i filozofie. Nejvýznamnější pak je jeho činnost na poli logiky, obzvláště jeho vytvoření formální logiky, prvních logických zákonů a kategorií, dělení pojmů, soudu, úsudku, definice a generalizace. Platónův vliv se v jeho práci projevuje v nauce o jsoucnu, která vznikla přetvořením Platónových idejí. Zprvu tyto ideje Aristoteles pouze kritizoval, aby je později zcela přetvořil popřením jejich existence jako odloučených od vnímatelných věcí. Přišel s potřebou látky, tvaru, účelu a hybné příčiny, kterou je podle něho Theos. Ten vše uvádí do pohybu, ale sám zůstává v klidu. Zemi uvádí jako střed všeho. Zabýval se i organickou přírodou, na kterou též aplikoval své učení o tvaru a látce. Přestože se na poli biologickém dopustil četných omylů, je jeho práce přinejmenším úctyhodná. Za svůj život stvořil velké množství rozličných spisů určených veřejnosti (např. 19 platónovských dialogů), posluchačům přednášek (např. Organon), přírodovědeckých (např. Physica), psychologických (např. O duši), metafyzických (např. Metafyzika), etických (např. Politika) nebo o literatuře (např. Rétorika). Postavení bezvýhradné autority zaujímal až do konce středověku. Pojetí času u Aristotela Aristoteles chápal čas jako počítaný pohyb Slunce nahlížený vzhledem k tomu, co bylo dříve a k tomu, co bude později. Nemusí se však jednat jen o pohyb Slunce. Namísto Slunce můžeme použít například kyvadlo, jde jen o to, aby pohyb byl pravidelný, aby se jednalo o pohyb, který se stále opakuje ve stejné podobě a můžeme podle něho počítat. Počítané pohyby pak musí něco počítat, podle Aristotela je touto „výkonnou složkou“ naše duše. Ta pohyby počítá, proto je můžeme po nějakou dobu počítat zpaměti, ale po delší době už ztrácíme o čase přehled. V případě ocitnutí se na pustém ostrově bychom možná už po týdnu ani netušili jaký je den, takže jedinou možností by pro nás, stejně jako pro Robinsona, bylo vyrývat si čárky do kmene stromu. V Aristotelově schématu vnímání se vyskytují dvě skutečnosti – vnímaná věc a vnímající člověk, přičemž každá z nich má svou potenci, svou možnost působit a vnímat. Tak vytvářejí třetí skutečnost. Kant tvrdil, že čas má empirickou realitu, určitou objektivní platnost v nahlížení věcí, které jsou dány našim smyslům, ale nemá absolutní realitu. Aristoteles tvrdí, že: „Existence času je bez existence duše vyloučená.“ [1] Pokud by nebylo nikoho, nebo vlastně ničeho, co by počítalo pohyby, nebyl by čas nijak zjistitelný. Člověk by měl sladit své vnímání a svůj způsob život s tím, co na něj působí. Jinak řečeno by měl naslouchat přírodě, žít s ní v souladu a respektovat její přirozený řád. Svět přináší jisté výrazné změny, často rytmického charakteru, které mají pro člověka takřka životní význam. Jde především o střídání dne a noci, ročních období atp. To vše tak úzce souvisí s pohybem, že je na místě otázka, zda nelze čas chápat jako pohyb. S tím však nelze souhlasit. To, že pohyb Slunce určuje čas, ještě neznamená, že lze tyto dvě věci ztotožnit. Pohyb je jen možnou změnou, ovšem nemusí se jednat pouze o změnu místa, ale i další druhy změn, které souvisí s Aristotelovými kategoriemi. Můžeme pozorovat změny barev, změny velikosti Slunce na obloze, ale nejen zrakem lze vnímat takové změny. Můžeme si představit, že čas by byl vnímán sluchem jako jakási analogie úderů hodin či změna kvality tónů. Po celý svůj život se Aristoteles zabýval problematikou pohybu. Čas pak podle něho byl na pohybu závislý, byl mu přiřazen. Všeobecně chápal Aristoteles čas jako negativní, protože v čase dochází ke stárnutí. Čas měřil na jednotlivé intervaly, přičemž ten nejmenší interval označoval dobu, po kterou docházelo k pohybu z jednoho místa do druhého, z jakéhosi pomyslného bodu do jiného pomyslného bodu. Souhrn těchto míst pohybu pak vytváří prostor. Ve své studii o čase, prezentované v knize Fyzika, řeší Aristoteles otázku, zda čas je nebo není a v čem vlastně tkví podstata času. Předkládá nám dvě stanoviska bytí a nebytí. Stanovisko přesvědčení, že čas vlastně není, můžeme zaujmout, uvědomíme-li si, že „Jedna jeho část již byla, a proto není, druhá však teprve bude, a proto ještě není“. [3] Čas je nekonečně dělitelný, proto nemůžeme hovořit o přítomnosti. Výsledně tedy čas není. Je tomu tak, i když se čas nezdá být dělitelným. Abychom mohli hovořit o nějaké části, musíme nejprve mít celek a abychom mohli hovořit o celku, musíme nejprve mít části a čas zjevně není složen z jednotlivých okamžiků. Přítomný okamžik, který je nazýván „to nýn“ (tedy nyní), by měl od sebe oddělovat minulost a budoucnost, ale nemůžeme zjistit, zda zůstává tento okamžik ve stále stejné podobě, nebo zda se neustále mění. Všechno, co bylo dříve, muselo bezpodmínečně zaniknout, a tak i přítomný okamžik, který vystřídal jiný přítomný okamžik, musel zaniknout. Nemohl ale dojít zániku ve chvíli, kdy byl právě tím přítomným okamžikem. Pak není ale možné ani to, aby zanikl v nějakém jiném okamžiku, protože okamžiky se neřadí jako nějaké pomyslné body jeden vedle druhého. Pak by ale okamžik nezanikl v okamžiku hned po něm následujícím, ale ve zcela jiném okamžiku a musel by tvořit střed mezi mnoha dalšími okamžiky. To však Aristoteles shledává nemožným. Na druhé straně ale není možné, aby setrvával přítomný okamžik ve stále stejné podobě. Aristoteles shledává čas omezeným. Dále pokračuje v rozvíjení své teorie tím, že přítomný okamžik nemůže existovat také proto, že pokud je něco právě teď, nebylo to a ani nebude, pak totéž jsme si mohli říci třeba před několika tisíci let, ale nyní už to přítomné není. Pokud by tedy přítomný okamžik existoval, byl by stále a neexistovala by minulost ani budoucnost. Výsledně došel k názoru, že odpovědi na otázku „Co je čas?“ jsou nejasné a jejich hledání je velice těžké. Každou vyřčenou teorii o tom, co je čas, dokázal Aristoteles hbitě zpochybnit až vyvrátit. Aristoteles proti sobě staví dva názory. Podle jednoho čas hýbe vším, podle druhého hýbe jen naším světem. Kdyby však existovalo více světů, pohybovaly by se a čas by tak musel být na kterémkoli z nich. Existovalo by tak více různých časů. Přestože se zdá, že čas a pohyb lze ztotožnit, není to možné. Přesto ale nemůže existovat jedno bez druhého. Pro nemožnost ztotožnění hovoří například to, že pokud můžeme o pohybu říci, že je pomalý či rychlý, nemůžeme totéž říci o čase. Neexistuje pomalý a rychlý čas. Čas plyne neustále stejně, ani ne rychleji, ani ne pomaleji. Pak také pohyb může probíhat do všech stran, ale to o čase také říci nelze. To však nic nemění na faktu, že pohyb by neexistoval bez času a naopak. Čas se musí měnit. A s časem musí být spojen pohyb, abychom si čas vůbec uvědomili. Pokud například spíme, tak čas právě nevnímáme. Po probuzení pak nevnímáme dobu spánku, ale navazujeme na dobu, kdy jsme usnuli. Jelikož jsme se v noci nepohybovali, nevnímali jsme čas a prospanou dobu nyní neakceptujeme. Znovu se potvrzuje, že čas sám o sobě pohybem není, ale proto, abychom ho vnímali, musí být s pohybem spojen. Stejně tak, jako v čase existuje minulost a budoucnost, jakési před a po, musí totéž existovat i co se týče pohybu. Obojí je pak spojeno s velikostí. Vždy uplyne přesně tolik času, kolik času trval jemu připadající, měřený pohyb. Čas pak chápeme a sledujeme podle toho, co byl dřívější pohyb a co pozdější pohyb. Jakmile tedy vidíme, co byl dřívější a co pozdější pohyb, můžeme určit čas. Pak se ale ukazuje, že čas nám určuje přítomný okamžik, protože teprve uchopením dřívějšího a pozdějšího okamžiku pochopíme čas. A bez přítomnosti nemůžeme usuzovat na to, co je dřívější a co je pozdější. Kdybychom viděli pouze přítomný okamžik a ne to, co již bylo a co bude, neuvědomovali bychom si pohyb a potažmo ani čas. Rozpoznáváním dřívějšího a pozdějšího se do celé věci musí zapojit rozum. Jako nejstěžejnější v oblasti chápání času shledává Aristoteles pojem „trvání“. Trvání lze ztotožnit s pojmem existence, tedy alespoň pokud vynecháme logický aspekt. V čem je problém z hlediska logického uvažování? Jako příklad lze uvést například řeku, či jakýkoli jiný vodní tok. Pokud hovoříme o řece, představujeme si ji v určité konkrétní podobě. Několik minut hovoříme stále o téže věci, ale voda v řece neustále plyne a tak se neustále mění, proto v každém okamžiku sice stále hovoříme o stejné věci, ale zároveň o věci jiné. Vnější podoba sice zůstává, ale vnitřní se neustále mění. Pohyb musíme neustále počítat (proto ta nutnost vstoupení rozumu). Více a méně, větší a menší – to vše znamená počet. Čas pak musíme dále spojovat ještě s počítáním. Přestože je pohyb i čas pohyblivý, měnící se do stále nové podoby, je zároveň sečtený čas jenom jeden. Je to ten samý jednotlivý okamžik, který už jednou byl, ale je pokaždé jinak, což Aristoteles nazývá „bytností“. Pak tedy přítomný okamžik je stále stejný, ale zároveň není stále stejný. Proč není stále stejný? Protože pokud je ten okamžik v jiném okamžiku, musí být jiný. To je ale právě onou „bytností“. Ve chvíli, kdy je přítomný okamžik přítomným okamžikem, je tím samým. Jako musíme mít u času přítomný okamžik, od kterého odvozujeme dřívější a pozdější, abychom mohli sledovat čas, musíme mít u pohybu určitý bod, od kterého odvozujeme dřívější a minulý pohyb. Opět musíme zapojit rozum, protože pohyb je zase nutno počítat. Pokud se ale dřívější a pozdější pohyb dá počítat, opět je to nynější, tedy přítomný okamžik, kdo vstupuje „do hry“. Pohyb poznáme pouze tehdy, pokud se něco pohybuje. Pak pohyb místní chápeme jako pohyb věci, která se pohybuje z jednoho místa na jiné místo. Výsledně lze říci, že pokud by neexistoval přítomný okamžik, neexistoval by čas a stejně tak, kdyby neexistoval čas, neexistoval by přítomný okamžik. Totéž lze říci o pohybu a výchozím bodě. Aristoteles pak říká, že: „Vždyť čas jest počtem místního pohybu, přítomný okamžik však coby místně pohybované jest jakoby jednotkou počtu“. [4] Zase se objevuje nutnost rozumu a jím provozovaných počtů. Přítomný okamžik zároveň spojuje čas i ho rozděluje. Věc, která se pohybuje, zprostředkovává pohyb a místní pohyb, protože se jeví jako jednotná – splňuje pojem jednotnosti. Pohyb je Aristotelem nazýván jako „kinésis“ a místní pohyb jako „forá“ (místní pohyb je vlastně jakýmsi unášením). Téměř totéž, co lze říci o přítomném okamžiku, lze říci i o bodu. Ten, stejně jako přítomný okamžik, zároveň spojuje i rozděluje, ne však čas, ale pohyb. Pak je tu ale jeden rozdíl. Bod chápeme jako cosi, co je ohraničené, někde to začíná a někde končí, má začátek a konec. Čas pak chápeme jako počet dvou bodů, kdy jedním čas začíná a druhým končí. Kdybychom čas chápali ve vztahu k jednomu bodu, musel by se čas zastavovat, protože každý bod má svůj začátek a konec. Co je tedy čas v souvislosti s pohybem vysvětluje Aristoteles v poslední větě kapitoly o definici času: „Že tedy čas jest počtem pohybu dřívějšího a pozdějšího a že je spojitý – neboť náleží spojitému – je zřejmé“. [5] Jako nejmenší počet shledává Aristoteles jedničku nebo dvojku. Nikoli ovšem co do velikosti, ale co do počtu. Vzhledem k velikosti nemůžeme mluvit o nejmenší části, neboť i tu zdánlivě nejmenší část můžeme rozdělit na ještě menší a menší části. Stejně tak je to i u času. Čas můžeme počítat a výsledně říci, že je buď dlouhý nebo krátký, či malý nebo velký (ve smyslu je ho málo nebo je ho moc). Nemůžeme ale čas počítat na rychlý a pomalý. Další věc, kterou si musíme uvědomit, je že „čas není tím počtem, kterým počítáme, nýbrž počtem, který jest počítán“. [6] Jednoduše to vysvětlíme tím, že stejný počet může být čehokoli. Řekneme-li 20 medvědů a 20 jelenů, je sice počet zvířat stejný, ale počítaná zvířata jsou rozdílná. Lze tedy ztotožnit 20 a 20, ale nelze považovat za totožné medvědy a jeleny. Stejně jako můžeme měřit pohyb časem, můžeme i čas měřit pohybem. Jak už bylo řečeno – bez času by nebyl pohyb a bez pohybu by nebyl čas.
Další veličinou zde je velikost. Velikostí měříme pohyb a pohybem pak můžeme zpětně měřit velikost. Určitý pohyb ohraničí určitý čas a stane se tak určitou jednotkou míry pro celý čas či pohyb. Pokud o něčem chceme říct, že to je v čase, pak to musí být tehdy, když je i čas, nebo musí být částí nějakého počtu. Nelze ale ztotožňovat bytí v čase za bytí s časem. Aristoteles na čas zanevřel, protože na čas nevzpomínáme jako na okamžiky, kdy jsme se něco naučili, nebo že jsme v nějakém okamžiku shledávali něco být krásnějším než dříve, ale vzpomínáme na to, jak stárneme a myslíme na to, jak zapomínáme. Čas je prostředkem zániku. Pak tedy, pokud o něčem budeme moci říct, že je to věčné, nemůže to být v čase. Nesmí to podléhat času. Pokud je opak něčeho věčný, může to zároveň být i nebýt.
A co klid? Ten je v čase. To, co je v čase, se ale nemusí nutně pohybovat. Čas totiž sám o sobě není pohybem, je jeho součtem, a tak se v počtu pohybů může schovat i klid. Proto ale, abychom mohli registrovat něco, co je v klidu, musí proti tomu stát něco, co se pohybuje, abychom to mohli mezi sebou porovnat. Často používáme různých výrazů ve snaze vyjádřit v promluvě čas. Bohužel tak někdy činíme dost neobratně. Co se týče výrazu „nyní“, je to jakýsi střed a zároveň spojovatel minulého a budoucího. Minulost v tomto středu končí a budoucnost v tomto středu začíná. Výraz nyní často používáme, ač by se vůbec použít neměl. To, když řekneme, že nyní půjdeme spát pro nás často neznamená, že jdeme spát právě v tomto okamžiku. Stejně tak například slovo jednou. Jednou žil – byl a jednou se narodí má také zcela rozdílné významy. Jde jen o to vymezit tyto okamžiky od okamžiku přítomného. V prvním případě jednou označuje minulost a v druhém případě se vztahuje k budoucnosti. Čas se neustále mění, je stále jiný. Právě proto, že neustále končí a začíná. Často také říkáme „již jdu“ a přeci nejdeme právě v tento okamžik, ale již se blíží chvíle, kdy půjdeme. Právě teď zase označuje buď něco, co jsem udělal právě teď, nebo co udělám právě teď. Opět se zde slovo stejné slovo objevuje jako známka minulosti nebo budoucnosti. Slovem náhle vyjadřujeme nečekané, či něco s krátkým trváním. Stejně zajímavě využíváme i slova dříve. Měli bychom přemýšlet, než něco vyslovíme a používat tato slova pouze v přesném významu. Důležitou otázkou by pro nás mělo být, a pro Aristotela bezpochybně bylo, ještě to, zda by tu bez nás byl čas. Aristoteles předpokládal duši, která počítá pohyby a z toho vyvozuje čas. Takže mu vyvstávala na mysli otázka, zda by byl čas, kdybychom duši neměli, kdyby čas neměl kdo měřit, kdo by ho počítal. Čas si Aristoteles představoval jako jakýsi kruh, protože vše se pohybuje od vzniku k zániku, od začátku do konce a stále dokola, jako věčný koloběh.
Svatý Augustin Život a dílo Stejně jako u Aristotela před započetím rozboru Augustinovy práce nejprve nastíním jeho život a úlohu, kterou sehrál v historii, především v dějinách křesťanství. Narodil se 13. listopadu r. 354 v Tagastě v Numidii, jako syn úředníka římské správy. Jeho otec ctil impérium a podle dostupných pramenů byl pohan, narozdíl od jeho matky, která byla hluboce věřící. Při svých studiích prošel Augustin školami v rodném městě, v Madauře a nakonec studoval i v hlavním městě provincie, v Kartágu. Díky obrovským znalostem v oblasti rétoriky mohl působit jako právník, advokát či učitel řečnictví. Díky své pohledné tváři pak mohl působit na srdce roztoužených dívek a žen. A že jich nebylo právě málo. Po nějaké době se začal zamýšlet nad svým prostopášným životem a pustil se do studia filozofie. Ale ani zde nenašel to, co hledal. Po získání všech dostupných znalostí o vybraném filozofickém směru jej vždy odvrhnul jako nevyhovující. R. 383 se svou rodinou odešel do Říma, kde působil jako právník a učitel rétoriky. Dlouho zde ale nevydržel a vydal se až do Milána, kde zažil osudové setkání s biskupem Ambrožem. Ten se mu vryl do srdce svým kázáním a Augustin začal rozvažovat o křesťanské cestě. Stále se však ještě úplně nerozhodl, proto odešel na samotu se svými přáteli a rodinou. Prošel zde myšlenkovou krizí vedoucí až k jeho přijetí křestu, 24. dubna 387. Vše o několik měsíců později vypsal v díle Dialogy. Po křtu se rozhodl vrátit do Afriky, cestou mu však zemřela matka a po příjezdu do rodného města i jeho otec, což ho podpořilo v cestě za křesťanským ideálem. Po kněžském vysvěcení se stal r. 395 biskupem v Hippo Regiu. R. 398 dopsal své významné dílo Vyznání. Celý život ostře vystupoval proti církvím, které se odlišovaly od oficiálního křesťanství. Ve svém pronásledování byl podporován státní mocí a zůstával tak do morku kostí Římanem. Nejostřeji vystupoval proti církvi donatistů, protože hlásali separatismus, což bylo v rozporu s jeho přesvědčením. Ve své snaze o čistotu církve dospěl až k fanatistické snaze převést všechny na pravou víru, a to i za použití násilí. Pojetí času u Svatého Augustina „Když se mne nikdo neptá, vím dobře, co je čas; když se mne někdo zeptá, nevím, co bych odpověděl.“ [2] Základní myšlenka, která je stěžejní pro Augustinovy úvahy o čase, je ta, že Bůh nestvořil svět v čase, ale stvořil ho s časem. Stvořením světa tak vznikl i čas, před tím nebylo nic, ono totiž ani nebylo žádné před tím. Svět byl stvořen z ničeho. To souvisí s křesťanským chápáním stvoření světa. Bůh stvořil svět z ničeho. A tak také vše, co souvisí s časem, je vůlí Boží: „Na Tvůj pokyn plynou okamžiky.“ [7] Tak bezmezně věří Augustin v Boží moc. Vše, co bylo stvořeno, to je, protože to prochází změnami a určitým koloběhem. Vše to, co stvořeno nebylo, to také je, ale změnám ani koloběhu to nepodléhá. Stvořené věci pak sami volají po svém Stvořiteli a promlouvají k němu, nesmírně si ho vážíc, stejně jako Augustin. Ve svých úvahách Augustin vychází z toho, že na počátku všeho bylo Slovo. Bůh řekl a stalo se. Bůh je nekonečný a věčný, ale slova jím pronesená jsou někde v čase, protože začala a skončila. Ale Bůh nemluví, promlouvá ústy pozemského tvora. Zatímco svět je konečný, Bůh je nekonečný. Boží Slovo je věčné, vše ostatní je pomíjivé. Když ale Bůh promlouvá pomíjivým hlasem, tedy hlasem něčeho, co on sám stvořil, protože on není pomíjivý, pak zůstává otázkou, jak mohl slovem stvořit svět, když musel nejprve stvořit někoho, kdo by to slovo vyslovil. Ale před stvořením světa nebylo nic. Vše, co řekl Bůh, pak musí být bráno mimo čas, jako jeden souvislý okamžik, protože pokud bychom se snažili jeho slova rozdělit v čase, měla by začátek a konec a to nelze. Bůh je věčný a nekonečný. Všechno kromě Boha má svůj počátek a konec. Vše se rodí, vzniká a umírá, zaniká. Před a po Božím Slovu ale nebylo nic, protože je věčné. Boží Slovo je teď, v přítomném okamžiku trvajícím věčně a je jím tvořeno vše, ale stvoření se neděje v tomto okamžiku.
Objevují se tu tak dva zcela rozdílné časy. Ten pozemský, který je neustálým koloběhem vzniku a zániku a pak je tu ještě jeden – Boží čas, který je nekonečný a věčný. Všechno začíná a končí okamžikem vyřčení Slova, ale to je vyslovováno nekonečně, věčně. Bůh je počátkem všeho. Augustin ztotožňuje Boha s pravdou a moudrostí, pak je i pravda a moudrost počátkem všeho. Nic by nebylo, kdyby to Bůh nechtěl stvořit. Kde se ale vzala vůle tam, kde předtím nic nebylo? Pokud se tedy objevila vůle tam, kde předtím nebylo nic, pak nemůže být tato vůle věčná, protože má svůj počátek. Pokud si Bůh přál stvořit lidstvo od samé věčnosti, vyvstává zde další otázka. Proč není lidstvo a vlastně všechno na světě věčné? Takovou otázku si podle Augustina ale kladou jen Ti, kdo nepochopili Boha. Ti, kdo si kladou tuto otázku, porovnávají věčnost s plynoucím časem, což je naprosto nemožné. „Dlouhý čas nemůže býti dlouhým, leda dlouhou řadou prchavých okamžiků.“ [8] Ve věčnosti je všechno bez pohybu, věčnost je stále zde. Věčnost rozhoduje o tom, co bylo a co bude, aniž by sama byla v minulosti či budoucnosti. Ona je stále. Augustin přiznává, že neví, co bylo, než Bůh stvořil svět, ale věří tomu, že před stvořením nebylo nic. Bůh stvořil i všechen čas, jak pak ale mohl nějaký čas uplynout, než byl stvořen svět, když před stvořením světa nebylo nic? Augustin dochází k tomu, že před tím, než byl stvořen svět, nebyl ani čas. Čas byl stvořen současně se stvořením světa. Na otázku po podmíněnosti času Augustin říká: „Nebyl by minulý čas, kdyby nic nemíjelo, nebyl by budoucí, kdyby nic nepřicházelo, nebyl by přítomný, kdyby nic netrvalo.“ [9] Minulý čas ale už není a budoucí ještě nenastal. Pak tedy nemohou být. Není ale možné ani to, aby byl stále jen přítomný čas, protože pak už by nebyl přítomností, ale věčností. Aby tomu tak nebylo, musí se každá přítomnost jednou změnit v minulost. Vše tedy musí jednou skončit. Pak ovšem nemůžeme ani o čase říci, že je, protože bychom tím zároveň tvrdili, že spěje ke svému konci, že jednou zanikne.
Stejně tak není možné tvrdit o čase, že je dlouhý nebo krátký. V přítomném okamžiku není ani takový, ani takový, prostě je. Pokud chceme vyjádřit, že čas od r. 100 n. l. do tohoto okamžiku je dlouhý, pak musíme říci, že byl (!) dlouhý, a stejně tak, hovoříme-li o čase do budoucnosti, musíme říci, že bude (!) dlouhý. Pak ale hovoříme o čase, který ještě není, nebo už není. Lze tedy vůbec o čase říci, že je nebo není dlouhý či krátký? A protože čas je nekonečně dělitelný, nacházíme ho pouze v bodě, kde končí minulý čas a začíná čas budoucí. Pokud chceme měřit čas, musíme nejprve připustit, že můžeme měřit i to, co není. Jak jinak bychom mohli změřit třeba hodinu, když už uplynula, je tedy minulostí a proto už není? Čas můžeme měřit pouze pokud ubíhá. A kdyby minulý čas nebyl, jak bychom si mohli vyprávět, co se stalo včera? To znamená, že čas minulý i budoucí dozajista je, stejně tak, jako je čas přítomný. Ať je přítomný a minulý čas kdekoli, pak tam musí být časem přítomným, protože kdyby tomu tak nebylo, nebyly by ani tyto časy. V přítomné podobě je nacházíme v naší mysli. Pokud vzpomínáme na své dětství, pak se nám v představách jeví jako přítomné. Přemýšlíme o něm právě teď, jako nám právě teď probíhá „před očima“. Stejně tak si v mysli připravujeme budoucí činy, jako bychom je činili nyní, takže i budoucnost nám pak probíhá „před očima“ jako přítomnost. Budoucnost nemůžeme předpovídat, ale můžeme na ni usuzovat z přítomných projevů (jako usuzujeme, že vyjde slunce, vidíme-li ranní červánky). Jak ale může Bůh ukazovat prorokům věcí budoucí, když pro něho samotného neexistuje budoucnost, jen věčnost? V tomto případě Augustin přiznává, že to netuší. Rozdělit čas rezolutně na minulý, přítomný a budoucí neshledává Augustin jako správné. Lépe je podle něho hovořit takto: „Jsou tři časy, totiž přítomný čas s hledem k minulosti, přítomný čas s hledem k přítomnosti a přítomný čas s hledem k budoucnosti.“ [10] Čas nemůžeme ztotožnit s pohybem, ale pohyb probíhá v čase. Abychom mohli změřit trvání pohybu, musíme být svědkem začátku i konce pohybu. Pak změříme dobu trvání pohybu od bodu „začátek“ do bodu „konec“. Měříme plynoucí čas, tedy jakési trvání pohybu. Pokud chceme změřit dobu trvání znějícího hlasu, musíme ho měřit v době plynutí. Pokud pak chci říci, že některé vyslovené slovo bylo krátké, už hovořím o minulosti, ta už není a nelze ji měřit. Měřím to tedy ve své mysli, kde si hlas vybavuji jako přítomnost. Nemůžeme říci, že neexistuje minulé, protože ho máme ve vzpomínkách a nemůžeme říci, že neexistuje budoucí, protože ho stále očekáváme. Aby minulé přešlo v budoucí, musí být mezi tím přítomné, přestože pomíjí v okamžiku. Nad tím vším pak stojí Boží věčnost. Bůh svým Slovem stvořil svět, předtím nebylo nic. Bůh je Počátek, Bůh je Moudrost, Bůh je Věčnost.
Presokratici Kdo byli presokratici Výrazem presokratici označujeme řecké filozofy, kteří žili před tím, než do filozofie vstoupil Sokrates. Byli to jedni z prvních filozofů. Byli to tito: • Míléťané, • Hérakleitos, • Pýthagorás, • Parmenidés, • Zénón. V 1. pol. 6. stol. př. n. l. začala skupina mužů ve městě Mílétu (Malá Asie) zabývat vesmírem ze zcela jiného pohledu než ostatní a zcela jiným způsobem. Při tomto počínání byli zřejmě ovlivněni kulturou Blízkého východu. Raná doba železná přinesla Řecku mnoho ran, mimo jiné v oblasti kultury. Lidé z Řecka hromadně prchali a usidlovali se na pobřeží Malé Asie. Zde se pak začali setkávat s jinými jazyky a hlavně s jinými kulturami. Jednou ze skupinek, která se na tomto pobřeží usadila, byli Iónové. Oblast, kde se usídlili, se začala nazývat Iónie a stala se kolébkou předsokratovských myslitelů. Aby se uživili, začali obchodovat s okolními a později i vzdálenějšími zeměmi. Tak se setkali s barbary, jejichž kultura je velice ovlivnila. Nejednalo se o barbary ve smyslu „divošských“ kmenů, ale výraz „barbar“ měl označovat „ne Řeka“. Nejvíce byli ovlivněni Skythy od Černého moře, od kterých převzali některé šamanské zvyky a rituály. Od Babyloňanů převzali matematické a astronomické vědomosti. Byli velice ovlivňováni například Egyptem. Kolem r. 700 př. n. l. už byla Iónie samostatná, hlavně po kulturní stránce. Velice zde kvetla poezie, čehož je důkazem dochovaná báseň od Homéra – „Ílias a Odysseia“. S politickým rozvojem pak přišla nutnost psaných zákonů. Zákony se sepisovaly už delší dobu, ale tady se objevily s jednou podstatnou změnou. Aby dosáhly platnosti, musely být schváleny velkou částí veřejnosti. Co se týče duchovní kultury, staly se jejím centrem přístavy a tržiště. Tradiční náboženství začala vzbuzovat nespokojenost. Pojetí času u presokratiků Míléťané Jejich stěžejní otázkou, na kterou hledali ve svých filozofických úvahách odpověď, je otázka po vztahu mezi řádem, který udává nejvyšší božstvo, a řádem, který panuje ve světě, tedy kolem nás. Jako svět označovali Míléťané Zemi (moře, pevniny, nižší klimatické vrstvy a nebe) a nebeská tělesa. Vše se podle nich pohybuje v určitých pravidelných cyklech – jakými je například střídání dne a noci, posloupnost měsíců, či ročních období. Za nejvyšší božstvo považovali jakési „apeiron“ (volně přeloženo „neomezené prostorem, neomezené časem“), které je živé a setrvává v neustálém, věčném pohybu. Musí to existovat jako neohraničené v čase a prostoru. Každý z mílétských filozofů za apeiron považoval něco jiného, například vodu, či vzduch, tedy látky, bez kterých by nebyl možný život, a ze kterých vše podle nich povstalo.
„Kosmos“ (světový řád) je podle Míléťanů konečný, narozdíl od nekonečného, věčného Boha. Kosmos nemusí být zdaleka jediný a podle Míléťanů ani jediným není. V každém okamžiku jich může existovat několik. Všechny jsou ale konečné v prostoru i čase a mají počátek a konec. Mezi Míléťany řadíme Thaléta, Anaximandra a Anaximena. Thalés považoval za apeiron, tedy nekonečné božstvo,„vodu“, ze které podle něho vše povstalo. Vše je u něho řízeno Bohem, který určuje i čas a pravidelný cyklus přírody. Anaximandros určil apeironem „protiklady“, jako např. vodu x oheň. Tvrdil, že „k zániku jsoucích věcí dochází přeměnou ve věci, z nichž vznikly, podle nutnosti; neboť si navzájem dávají odškodné a odplatu za svou nespravedlnost podle vyměření Času“. [11] Protiklady (např. teplé a chladné) tak mezi sebou svádějí neustálé zápasy, jeden z nich vždy na určitém místě a v určitém čase zvítězí, aby v jiném čase prohrál. Tento boj je neustále usměrňován v krátkých časových úsecích a na různých místech. Z hlediska delšího období pak dojde k vyrovnání. To dokazují opakující se cykly, probíhající v přírodě. Čas pravděpodobně Anaximandros chápe jako božskou moc. Stejně tak ji chápe větší množství autorů z této doby. Každý z kosmů podle něho může trvat jen určitou dobu, pak zaniká a „rozpouští“ se zpět do nekonečného božstva. Anaximenés objevil apeiron v podobě „vzduchu“. I on pak souhlasí s vidinou neomezeného božstva, které určuje kvantitu i kvalitu prostoru a času, řád světa je konečný, zatímco řád neomezeného božstva je věčný. Hérakleitos „Čas (aión) je dítě při hře, hrající vrhcáby; království náleží dítěti.“ [12] Opět, jako u Anaximandra, je Čas nekonečným Bohem a toto přízvisko vystihuje jeho věčnost. Vláda tedy náleží Božímu dítěti. Ve svých úvahách se zabýval „strukturou“. Struktury se týká i jeho podobenství o luku a lyře. Zatímco pokud hraje někdo na lyru, dotýká se jejích strun, které vydávají určité tóny, ty mají určitou výšku a mezi jejich výškami pak vzniká vztah; je potom luk jakousi strukturou ramen – lučiště a tětivy. Strukturu nazýval „harmonié“. Harmonié se projevuje způsobem, jakým se luk a lyra pohybují a působí při změnách probíhajících v čase. Je stálé a neměnné. Pýthagorás Čas je podle něho všeobecně přítomen a jediné, co mu nepodléhá, je lidská duše. Ta je totiž nesmrtelná. Vzhledem k tomu, že byl „posedlý“ čísly, snažil se i čas všemožně spočítat. Parmenidés a Zénón Parmenidés se zabýval existencí jsoucího a nejsoucího. Jsoucí podle něho nemůžeme hledat a už vůbec ne najít v obvyklém chápání smyslu ani v prostoru ani v čase. Zénón tvrdil, že neexistuje žádný pohyb a to ani v souvislosti s časem. V každém jednotlivém okamžiku jsou totiž předměty na určitém místě a nepohybují se. Čas můžeme rozdělit na nekonečně mnoho částí a i ten zdánlivě nejmenší časový úsek lze znovu rozdělit. Pohyb je pak součtem okamžiků, kdy je daný předmět v klidu, je tedy součtem klidu, z čehož vyplývá, že je klidem, a tak vlastně pohyb ani nemůže existovat. To vše se snažil dokázat svými „aporiemi“, například „Achilleus a želva“ nebo „Letící šíp“. Co se týče teorie o letícím šípu, předpokládá Zénón, že pokud si vezmeme jeho dráhu, můžeme ji rozdělit na nekonečné množství úseků, kde se šíp nachází v určitém okamžiku. V daném místě je ale v klidu, z čehož Zénón vyvozuje, že pohyb neexistuje, existuje jen klid. Achilleus pak stejně želvu nikdy nedohoní, protože v určitých okamžicích se nepohybuje, je v klidu. Proto nemůže želvu nikdy dostihnout.
Resumé Otázky po smyslu a bytí času se stávaly a dosud stávají jedněmi z nejstěžejnějších v životě filozofů. Každý na tuto problematiku pohlížel jinak, hledal jiné řešení, ale většinou měli všichni nakonec mnoho společného. Ač každý došel k nějakému závěru, těžko ho mohl podpořit hmatatelnými důkazy a téměř každý nakonec přiznal, že na některé otázky jednoduše odpověď nezná. Většina hleděla na čas jako na jakýsi božský princip, přičemž Bůh je věčný, člověk pomíjivý. Pokud bychom hledali ve slovníku slovo čas, dozvěděli bychom se, že je to posloupnost splývajících okamžiků. S takovou odpovědí se ale málo kdo spokojí. Vyvstávají otázky, jaký smysl vlastně čas má, jak vůbec vznikl a zda je možné ho jednoduše obejít. Čas je tu s námi odjakživa a přesto si ho často ani neuvědomuje. A přitom se neustále pohybuje, neustále plyne – vpřed, nebo vlastně možná vzad. Záleží na úhlu pohledu. Vždyť je-li dnes úterý, včera bylo pondělí a zítra bude středa, pak další den bude dnes středa, včera bylo úterý a zítra bude čtvrtek. Kam se posunula ona pomyslná přímka času? Ano, opravdu směrem dozadu. Vše, co je kolem nás, se snažíme řídit a kontrolovat. Tak je tomu i s časem. Už odedávna lidé konstruovali různé přístroje a zařízení, které nazýváme hodinami, aby tak měli pocit kontroly nad plynutím času, které nejde ovlivnit. Všechny tyto přístroje pak mají jedno společné – je to pohyb. Ať už hořící svíčka, která nám odměřuje čas ubýváním vosku, písek sypoucí se skrz přesýpací hodiny či ručičky budíka neustále se posouvající vpřed. Dokazuje nám to jediné – bez pohybu nemůžeme měřit čas. Popírá-li tedy Zénón existenci pohybu, musí každopádně popírat i existenci času. Pokud mám zaujmout nějaké vlastní stanovisko, přikláním se k tvrzení Sv. Augustina: „Čas proudí z budoucnosti, která ještě neexistuje, přes přítomnost, která nemá trvání, do minulosti, jež přestala existovat.“
Seznam citací [1] ARISTOTELES: Fyzika, citace podle KNIEBE, G. – Was ist Zeit?, Stuttgart 1993, str. 268 [2] SOKOL, Jan: Malá filozofie člověka, Vyšehrad, Praha 1998, str. 161 [3] ARISTOTELES: Fyzika, Praha 1996, str. 118 [4] ARISTOTELES: Fyzika, Praha 1996, str. 124 [5] ARISTOTELES: Fyzika, Praha 1996, str. 125 [6] ARISTOTELES: Fyzika, Praha 1996, str. 125 [7] AURELIUS, A.: Vyznání, str. 376 [8] AURELIUS, A.: Vyznání, str. 387 [9] AURELIUS, A.: Vyznání, str. 391 [10] AURELIUS, A.: Vyznání, str. 399 [11] HUSSEY, E.: Presokratici, Petr Rezek, Praha 1997, str. 38 [12] HUSSEY, E.: Presokratici, Petr Rezek, Praha 1997, str. 68