Budoucí pruský ministerský předseda se jmenoval Otto Eduard Leopold von Bismarck. Narodil se 1. 4. 1815 v typické junkerské rodině ve Schönhausenu ve Staré braniborské marce. Junkery byli nazýváni příslušníci pruské venkovské šlechty. Nikdo z Bismarckovi rodiny se v minulosti nesnažil dosáhnout vysokého postavení. Jeho otec Ferdinand byl pravým prototypem pravého junkera. Vyhýbal se dokonce službě v armádě za napoleonských válek. Jejich rodinný vztah k vládnoucím Hohehzollernům nebyl právě ideální, neboť právě oni získali jejich původní rodinný statek a Schönhausem dostali Bismarckovi náhradou.
Jeho matka Wilhelmina byla městské dítě a pocházela z byrokratické rodiny. Čas trávila ponejvíce v berlínských salónech a toužila mít ze svého syna muže, jenž by byl schopen proniknout do vyššího světa, kam jí samotné zůstaly dveře uzavřeny. Měla snahu vést své děti k odvaze, což se jí dařilo, přitom zapomínala na lásku. Wilhemina také k lítosti malého Otty nesdílela jeho obdiv k otci.
Otto von Bismarck se projevoval kultivovaně, byl chytrý a inteligentně na výši. Při této své inteligentnosti a kultivovanosti pohrdal umělci a spisovateli. Jediné výjimky byli Goethe a Luther. Projevoval se rázně a dalo by se říci netolerantně. Nehodlal s nikým spolupracovat,ale rád dával rozkazy, které vyjímečně plnil.Jako ostatní členové jeho rodiny byl protestant a tak Němce z jihu, kteří byli většinou katolíci, neměl za pravé Němce.
Ze Schönhausenu se rodina přestěhovala do Pomořanska na menší statek Kniephof. Stalo se tak po Ottově narození. Celá rodina, kromě matky, pracovala v hospodářství. Matka v jeho sedmi letech prosadila, aby syn studoval v hlavním městě. Ocitnul se tak v Plamannově ústavu. Ve dvanácti pak přechází na gymnázium a v sedmnácti nastoupil na universitu v Göttingenu, zde začíná studovat práva. O rok později odchází na berlínskou univerzitu. Díky studiu v hlavním městě nebyl tedy vychováván jako pravý junker, i když podle situace v době svého předsednictví se k nim přikláněl nebo naopak. V době svého pobytu v hlavním městě se stýkal s mladými příslušníky vládnoucího rodu Hohenzollrnů. Na univerzitě v Göttingenu se seznamuje s republikánskými myšlenkami. Od této doby je pod jejich vlivem, i když v jeho pojetí se republikalismus stal svérázný a dá se i říci překvapivý.
Po skončení studia pracoval v letech 1836 – 1839 ve státní správě v Berlíně a v Cáchách. To se mu ale moc nezamlouvalo. Jeho konečným cílem byly diplomatické služby a on se viděl na místě diplomata. V roce 1838 si odbyl službu v armádě. 1839 se rozhodl odejít ze státních služeb, neboť měl již averzi na byrokracii, v tom že roce zemřela jeho matka a on s bratrem přebírá rodinný statek v Pomořansku, ale jejich otec se stěhuje do Schönhausenu. Bismarck se tak rozhodl proto, že si chtěl odpočinout od státní služby a měl za to,že by zde mohl najít svůj smysl života, a tak žil několik let jako zemědělec, ale četl historická a filosofická díla. Po otcově smrti roku 1845 se přestěhoval do Schönhausu a pomořanský statek přenechal bratrovi.
Roku 1847 se koná svatba Bismarcka s Johannou von Puttkamer. Byla pro něho opravdovým životním naplněním, neboť jak poznal, ani život na venkově ho nemohl zcela naplnit. Získal v ní velkou životní oporu. Byla to oddaná,trpělivá a skromná žena.
Politická kariéra Otty von Bismarcka
Vlastní politickou kariéru založil Otto von Bismarck v květnu 1847.
Stalo se tak okamžikem, kdy Otto von Bismarck nahradil von Brauchitscheu ve Spojeném zemském sněmu na místě poslance. Už na počátku kariéry odsoudil revoluční události v roce 1848 a i Spolkový sněm ve Frafuftu ré kritice se z Bismarcka a liberálů stali celoživotní nepřátelé, i když se na krátký čas přiklonil k jejich politice.
V letecj 1851 – 1859 byl zástupcem Pruska ve Spolkovém sněmu a měl snahu zrovnoprávnit postavení Prusku vedle Rakouska v Německém spolku. Rakousko zde mělo snahy o vedoucí roli v tomto spolku a Bismarck toto napadal. Díky tomuto byl taky jeho vztah k rakouské monarchii a speciálně vůči Habsburkům vyhrocený až časem přešel k otevřenému nepřátelství. Když se v padesátých letech k moci dostali liberálové, byl Bismarck poslán v roce 1859 do Petrohradu na post velvyslance, bylo díky tomu, budoucí král Vilém jim byl nakloněn. Během svého pobytu v Rusku se učil rusky, neboť se u něho projevila vůči této zemi určitá náklonnost. Působil zde do roku 1862.Poté byl převelen do Paříže.
V roce 1862 byl přeložen do Paříže. V Prusku se mezitím rozhoříval konflikt mezi Poslaneckou sněmovnou, ve které vládli liberálové, a panovníkem, který měl zase snahu o reformu ozbrojených sil. Poslanci se zásadně stavěli proti reorganizaci armády, a proto také neschválili zvýšení rozpočtu na armádu, té samé době oni chtěli prosadit snížení doby vojenské služby. Panovník Vilém 1. se obrátil o radu na ministra války Alberta Roona. Ministr mu doporučil, aby Bismarcka jmenoval pruským ministerským předsedou. Stalo se tak a Bismarck v této funkci zůstal až do roku 1890.
Tak jako panovník, tak i on se rozhodl pro reorganizaci a to i přes odpor parlamentu za každou cenu.K otupení argumentů a útoků ze strany liberálů, chtěl konflikt spojit do zahraničních souvislostí.
Roku 1863 zemřel Frederik III. Dánský a tím se otevřela otázka Šlesvicka a Holštýna. Tím se vyskytla pro Bismarcka příležitost jeho reformy armády. Tato dvě vévodství byla v německém zájmu a teď se tato otázka mohla vyřešit. Holštýnsko bylo členem Německého spolku, Šlesvicko ne, byla to uzemí Dánska, ale v obou žila drtivá většina Němců. Pruský panovník chtěl, aby vévodství byla členy spolku. Bismarck si přál, aby byla podřízena Prusku. Vyhrál Bismarck. Rakousko se teď projevilo jako nečekaný spojenec, byla dojednána aliance a společná kontrola vévodstvích. Válka začala 1. 2. 1864. 25. 4. 1864 se v Londýně koná mírová konference, aby se našlo řešení k ukončení války, ale nepodařilo se. V srpnu je Dánsko nuceno pod tlakem spojeneckých armád uzavřít mír a obě vévodství odevzdat. Již se projevují první trhliny ve spojenectví Pruska a Rakouska. Rakousko žádá, aby bylo Pruskem podpořeno v severní Itálii a zároveň žádá, aby bylo přijato do Německého spolku. Tento budoucí konflikt se podařilo odvrátit 14. 8. 1865 Gasteinskou smlouvou. Holštýnsko bylo dáno pod Rakouskou kontrolu a Šlesvicko pod Pruskou kontrolu. Bismarck, ale konflikt v budoucnu předpokládal a nechtěl nechat něco náhodě. Náležitě se na něj připravoval. S Itálií uzavřel smlouvu 8.4.1866 a oni mu přislíbili podporu v konfliktu s Rakouskem. V květnu proběhla mírová jednání s protivníkem, ale jednání byla neúspěšná. 14.6.1866 Rakousko vyhlásilo mobilizaci proti Prusku. Válka proběhla velmi rychle. Po drtivé porážce u Sadové 3.7. 1866 požádalo Rakousko o mír. Ten byl podepsán a znamenal prvenství Pruska. Bismarck založil Severoněmecký spolek, ale předtím rozpustil Německý spolek. Nový spolek byl zcela pod vlivem Pruska.
Tímto vítězstvím se Bismarckovi podařilo přesvědčit liberály a dostat je na svou stranu. A zároveň považován za národního hrdinu. S novým parlamentem se začalo pracovat na vnitřních problémech země a bylo to uklidnění. Vnitřní záležitosti jsou např. všeobecné tajné hlasovací právo a jiná opatření udělala z pruského království moderní zemi s velmi širokými občanskými právy. Velmi moderně a svobodně byl vypracován Živnostenský řád. Též bylo podporováno zakládání odborů.
Není zde na místě myšlenka o Bismarckově náklonnosti k dělnictvu. Jeho politika byla snaha o moderním, vyspělém státu, který má však pevnou a důslednou vládu. Tuto vládu samozřejmě neřídí nikdo jiný než on.
V roce 1870 přerostly spory s Francií ve válku. Tyto spory ještě podnítila úprava tzv, Emžské depeše. Válka vypukla v červenci 1870 a 2.9. 1870 se podařilo obklíčit francouzskou armádu u Sedanu. Pak následovalo několika měsíční obléhání Paříže. Obléhání bylo ukončeno v květnu 1871 podepsáním mírové dohody. Francie se musela vzdát Alsaska a části Lotrinska a zaplatit pět milionů franků. Bismarckovi se, ale toto odtržení území ve prospěch Německa nelíbilo a byl proti tomu. Musel, ale vojenským kruhům ustoupit.
Veškeré již uváděné skutečnosti a události zastiňuje Vyhlášení Německého císařství v Zrcadlové síni ve Versailles dne 18. 1. 1871. Bismarck tímto splnil přání nacionálně smýšlejících obyvatel.
Sám Bismarck se tak stal říšský kancléř. Zastával zároveň více funkcí, jedná se o post pruského ministerského předsedy a ministra zahraničí. Je u něho znát jistý přechod k liberálům. Dne 13.7. 1874 byl na Bismarcka spáchán neúspěšný atentát. Jednalo se o mladého katolíka. Po tomto atentátu se Bismarck rozhodl pro omezení katolické církve a stranu Centrum. Byl tak položen začátek tzv. „Kulturkamfu“. Termín použil vůdce pokrokové strany Rudolf Virchow, ten ve svých předvolebních projevech mluvil o „kulturním boji německého národa proti romantismu“. Jednalo se o boj mezi státem a církví. Stát se snažil různými říšskými zákony omezit vliv církve a papeže jako takové. Po smrti papeže Pia IX. (1878) byla snaha tento boj ukončit, protože škodil oběma stranám. Za nového papeže Lva XII. Se podařilo vztahy s Vatikánem normalizovat. „Kulturkapfem“ byl nejvíce poškozen sám Bismarck, neboť Centrum bylo bojem značně posíleno.
Bismarck několikrát během své kancléřské kariéry několikrát použil trik s podanou demisí. Ale, když ji podal v roce 1877, panovník císař ji k jeho zděšení přijal. Byl to opět jen trik k vystrašení císaře, aby Bismarck mohl posílit svůj vliv. Urychleně ji odvolal. Pak již tento trik nepoužil. Po této události nastoupil od dubna 1877 dovolenou, ukončil ji až 14. února 1878. Po nástupu z dovolené Bismarck zcela odstoupil od liberálního stylu a nasadil konzervativní styl. Podařilo se mu prosadit zákon proti socialistům a tento zákon s určitými úpravami byl v platnosti do roku 1890, kdy Bismarck odstupuje. Co mu však uškodilo byl záměr zlikvidovat národní liberály. Ti byli posíleni o socialisty a Centrum. Je nutno uvést, že Bismarck nikdy nebyl členem žádné politické strany a ani se se žádnou neztotožňoval. Jeho cílem bylo vždy prosadit své cíle a to se mu mohlo dařit, když stál mimo boj politických stran.
V roce 1881 zavedl nový systém sociálního pojištění. Bylo prvním svého druhu v Evropě a pro ostatní země se tak stalo vzorem. Ani v tomto případě nešlo o lásku k dělníkům, ale o snahu jak odlákat široké vrstvy obyvatel od sociální demokracie. Celý systém pojištění se zdařilo dokončit 1889.
V červnu 1879 se konal Berlínský kongres. Byla to další Bismarckova aktivita. Šlo o jeho snahu představit se v Evropě jako prostředník. Kongres se konal v době, kdy Rusko porazilo Turecko a evropské země měli snahu na této porážce také něco získat. Byl to Bismarckův triumf v zahraniční politice, kde hrál určitou smírčí roli. Kongres měl spíše určitou společenskou roli.
Německá říše v roce 1879 uzavřela spojenectví s Rakouskem – Uherskem. Obě země se tak zavázaly, že si přijdou na pomoc při případném napadení ze strany Ruska. Při agresi jiné mocnosti, měla druhá mocnost zachovat neutralitu. 20. května 1882 k tomuto dvojspolku přistoupila Itálie, která tak protestovala proti francouzské anexi Tuniska. Tímto krokem vznikl Trojspolek. Bismarckovi se podařila další věc a to dojednat a podepsat tajnou smlouvu, která měla zabránit sblížení Ruska s Francií. Smlouva byla podepsána 18.června 1887 a vešla ve známost jako tzv. Zajišťovací smlouva. Po Bismarckově odchodu z funkce se již tomu nedalo zabránit.
Otto Eduard Leopold von Bismarck
Budoucí pruský ministerský předseda se jmenoval Otto Eduard Leopold von Bismarck. Narodil se 1. 4. 1815 v typické junkerské rodině ve Schönhausenu ve Staré braniborské marce. Junkery byli nazýváni příslušníci pruské venkovské šlechty. Nikdo z Bismarckovi rodiny se v minulosti nesnažil dosáhnout vysokého postavení. Jeho otec Ferdinand byl pravým prototypem pravého junkera. Vyhýbal se dokonce službě v armádě za napoleonských válek. Jejich rodinný vztah k vládnoucím Hohehzollernům nebyl právě ideální, neboť právě oni získali jejich původní rodinný statek a Schönhausem dostali Bismarckovi náhradou.
Jeho matka Wilhelmina byla městské dítě a pocházela z byrokratické rodiny. Čas trávila ponejvíce v berlínských salónech a toužila mít ze svého syna muže, jenž by byl schopen proniknout do vyššího světa, kam jí samotné zůstaly dveře uzavřeny. Měla snahu vést své děti k odvaze, což se jí dařilo, přitom zapomínala na lásku. Wilhemina také k lítosti malého Otty nesdílela jeho obdiv k otci.
Otto von Bismarck se projevoval kultivovaně, byl chytrý a inteligentně na výši. Při této své inteligentnosti a kultivovanosti pohrdal umělci a spisovateli. Jediné výjimky byli Goethe a Luther. Projevoval se rázně a dalo by se říci netolerantně. Nehodlal s nikým spolupracovat,ale rád dával rozkazy, které vyjímečně plnil.Jako ostatní členové jeho rodiny byl protestant a tak Němce z jihu, kteří byli většinou katolíci, neměl za pravé Němce.
Ze Schönhausenu se rodina přestěhovala do Pomořanska na menší statek Kniephof. Stalo se tak po Ottově narození. Celá rodina, kromě matky, pracovala v hospodářství. Matka v jeho sedmi letech prosadila, aby syn studoval v hlavním městě. Ocitnul se tak v Plamannově ústavu. Ve dvanácti pak přechází na gymnázium a v sedmnácti nastoupil na universitu v Göttingenu, zde začíná studovat práva. O rok později odchází na berlínskou univerzitu. Díky studiu v hlavním městě nebyl tedy vychováván jako pravý junker, i když podle situace v době svého předsednictví se k nim přikláněl nebo naopak. V době svého pobytu v hlavním městě se stýkal s mladými příslušníky vládnoucího rodu Hohenzollrnů. Na univerzitě v Göttingenu se seznamuje s republikánskými myšlenkami. Od této doby je pod jejich vlivem, i když v jeho pojetí se republikalismus stal svérázný a dá se i říci překvapivý.
Po skončení studia pracoval v letech 1836 – 1839 ve státní správě v Berlíně a v Cáchách. To se mu ale moc nezamlouvalo. Jeho konečným cílem byly diplomatické služby a on se viděl na místě diplomata. V roce 1838 si odbyl službu v armádě. 1839 se rozhodl odejít ze státních služeb, neboť měl již averzi na byrokracii, v tom že roce zemřela jeho matka a on s bratrem přebírá rodinný statek v Pomořansku, ale jejich otec se stěhuje do Schönhausenu. Bismarck se tak rozhodl proto, že si chtěl odpočinout od státní služby a měl za to,že by zde mohl najít svůj smysl života, a tak žil několik let jako zemědělec, ale četl historická a filosofická díla. Po otcově smrti roku 1845 se přestěhoval do Schönhausu a pomořanský statek přenechal bratrovi.
Roku 1847 se koná svatba Bismarcka s Johannou von Puttkamer. Byla pro něho opravdovým životním naplněním, neboť jak poznal, ani život na venkově ho nemohl zcela naplnit. Získal v ní velkou životní oporu. Byla to oddaná,trpělivá a skromná žena.
Politická kariéra Otty von Bismarcka
Vlastní politickou kariéru založil Otto von Bismarck v květnu 1847.
Stalo se tak okamžikem, kdy Otto von Bismarck nahradil von Brauchitscheu ve Spojeném zemském sněmu na místě poslance. Už na počátku kariéry odsoudil revoluční události v roce 1848 a i Spolkový sněm ve Frafuftu ré kritice se z Bismarcka a liberálů stali celoživotní nepřátelé, i když se na krátký čas přiklonil k jejich politice.
V letecj 1851 – 1859 byl zástupcem Pruska ve Spolkovém sněmu a měl snahu zrovnoprávnit postavení Prusku vedle Rakouska v Německém spolku. Rakousko zde mělo snahy o vedoucí roli v tomto spolku a Bismarck toto napadal. Díky tomuto byl taky jeho vztah k rakouské monarchii a speciálně vůči Habsburkům vyhrocený až časem přešel k otevřenému nepřátelství. Když se v padesátých letech k moci dostali liberálové, byl Bismarck poslán v roce 1859 do Petrohradu na post velvyslance, bylo díky tomu, budoucí král Vilém jim byl nakloněn. Během svého pobytu v Rusku se učil rusky, neboť se u něho projevila vůči této zemi určitá náklonnost. Působil zde do roku 1862.Poté byl převelen do Paříže.
V roce 1862 byl přeložen do Paříže. V Prusku se mezitím rozhoříval konflikt mezi Poslaneckou sněmovnou, ve které vládli liberálové, a panovníkem, který měl zase snahu o reformu ozbrojených sil. Poslanci se zásadně stavěli proti reorganizaci armády, a proto také neschválili zvýšení rozpočtu na armádu, té samé době oni chtěli prosadit snížení doby vojenské služby. Panovník Vilém 1. se obrátil o radu na ministra války Alberta Roona. Ministr mu doporučil, aby Bismarcka jmenoval pruským ministerským předsedou. Stalo se tak a Bismarck v této funkci zůstal až do roku 1890.
Tak jako panovník, tak i on se rozhodl pro reorganizaci a to i přes odpor parlamentu za každou cenu.K otupení argumentů a útoků ze strany liberálů, chtěl konflikt spojit do zahraničních souvislostí.
Roku 1863 zemřel Frederik III. Dánský a tím se otevřela otázka Šlesvicka a Holštýna. Tím se vyskytla pro Bismarcka příležitost jeho reformy armády. Tato dvě vévodství byla v německém zájmu a teď se tato otázka mohla vyřešit. Holštýnsko bylo členem Německého spolku, Šlesvicko ne, byla to uzemí Dánska, ale v obou žila drtivá většina Němců. Pruský panovník chtěl, aby vévodství byla členy spolku. Bismarck si přál, aby byla podřízena Prusku. Vyhrál Bismarck. Rakousko se teď projevilo jako nečekaný spojenec, byla dojednána aliance a společná kontrola vévodstvích. Válka začala 1. 2. 1864. 25. 4. 1864 se v Londýně koná mírová konference, aby se našlo řešení k ukončení války, ale nepodařilo se. V srpnu je Dánsko nuceno pod tlakem spojeneckých armád uzavřít mír a obě vévodství odevzdat. Již se projevují první trhliny ve spojenectví Pruska a Rakouska. Rakousko žádá, aby bylo Pruskem podpořeno v severní Itálii a zároveň žádá, aby bylo přijato do Německého spolku. Tento budoucí konflikt se podařilo odvrátit 14. 8. 1865 Gasteinskou smlouvou. Holštýnsko bylo dáno pod Rakouskou kontrolu a Šlesvicko pod Pruskou kontrolu. Bismarck, ale konflikt v budoucnu předpokládal a nechtěl nechat něco náhodě. Náležitě se na něj připravoval. S Itálií uzavřel smlouvu 8.4.1866 a oni mu přislíbili podporu v konfliktu s Rakouskem. V květnu proběhla mírová jednání s protivníkem, ale jednání byla neúspěšná. 14.6.1866 Rakousko vyhlásilo mobilizaci proti Prusku. Válka proběhla velmi rychle. Po drtivé porážce u Sadové 3.7. 1866 požádalo Rakousko o mír. Ten byl podepsán a znamenal prvenství Pruska. Bismarck založil Severoněmecký spolek, ale předtím rozpustil Německý spolek. Nový spolek byl zcela pod vlivem Pruska.
Tímto vítězstvím se Bismarckovi podařilo přesvědčit liberály a dostat je na svou stranu. A zároveň považován za národního hrdinu. S novým parlamentem se začalo pracovat na vnitřních problémech země a bylo to uklidnění. Vnitřní záležitosti jsou např. všeobecné tajné hlasovací právo a jiná opatření udělala z pruského království moderní zemi s velmi širokými občanskými právy. Velmi moderně a svobodně byl vypracován Živnostenský řád. Též bylo podporováno zakládání odborů.
Není zde na místě myšlenka o Bismarckově náklonnosti k dělnictvu. Jeho politika byla snaha o moderním, vyspělém státu, který má však pevnou a důslednou vládu. Tuto vládu samozřejmě neřídí nikdo jiný než on.
V roce 1870 přerostly spory s Francií ve válku. Tyto spory ještě podnítila úprava tzv, Emžské depeše. Válka vypukla v červenci 1870 a 2.9. 1870 se podařilo obklíčit francouzskou armádu u Sedanu. Pak následovalo několika měsíční obléhání Paříže. Obléhání bylo ukončeno v květnu 1871 podepsáním mírové dohody. Francie se musela vzdát Alsaska a části Lotrinska a zaplatit pět milionů franků. Bismarckovi se, ale toto odtržení území ve prospěch Německa nelíbilo a byl proti tomu. Musel, ale vojenským kruhům ustoupit.
Veškeré již uváděné skutečnosti a události zastiňuje Vyhlášení Německého císařství v Zrcadlové síni ve Versailles dne 18. 1. 1871. Bismarck tímto splnil přání nacionálně smýšlejících obyvatel.
Sám Bismarck se tak stal říšský kancléř. Zastával zároveň více funkcí, jedná se o post pruského ministerského předsedy a ministra zahraničí. Je u něho znát jistý přechod k liberálům. Dne 13.7. 1874 byl na Bismarcka spáchán neúspěšný atentát. Jednalo se o mladého katolíka. Po tomto atentátu se Bismarck rozhodl pro omezení katolické církve a stranu Centrum. Byl tak položen začátek tzv. „Kulturkamfu“. Termín použil vůdce pokrokové strany Rudolf Virchow, ten ve svých předvolebních projevech mluvil o „kulturním boji německého národa proti romantismu“. Jednalo se o boj mezi státem a církví. Stát se snažil různými říšskými zákony omezit vliv církve a papeže jako takové. Po smrti papeže Pia IX. (1878) byla snaha tento boj ukončit, protože škodil oběma stranám. Za nového papeže Lva XII. Se podařilo vztahy s Vatikánem normalizovat. „Kulturkapfem“ byl nejvíce poškozen sám Bismarck, neboť Centrum bylo bojem značně posíleno.
Bismarck několikrát během své kancléřské kariéry několikrát použil trik s podanou demisí. Ale, když ji podal v roce 1877, panovník císař ji k jeho zděšení přijal. Byl to opět jen trik k vystrašení císaře, aby Bismarck mohl posílit svůj vliv. Urychleně ji odvolal. Pak již tento trik nepoužil. Po této události nastoupil od dubna 1877 dovolenou, ukončil ji až 14. února 1878. Po nástupu z dovolené Bismarck zcela odstoupil od liberálního stylu a nasadil konzervativní styl. Podařilo se mu prosadit zákon proti socialistům a tento zákon s určitými úpravami byl v platnosti do roku 1890, kdy Bismarck odstupuje. Co mu však uškodilo byl záměr zlikvidovat národní liberály. Ti byli posíleni o socialisty a Centrum. Je nutno uvést, že Bismarck nikdy nebyl členem žádné politické strany a ani se se žádnou neztotožňoval. Jeho cílem bylo vždy prosadit své cíle a to se mu mohlo dařit, když stál mimo boj politických stran.
V roce 1881 zavedl nový systém sociálního pojištění. Bylo prvním svého druhu v Evropě a pro ostatní země se tak stalo vzorem. Ani v tomto případě nešlo o lásku k dělníkům, ale o snahu jak odlákat široké vrstvy obyvatel od sociální demokracie. Celý systém pojištění se zdařilo dokončit 1889.
V červnu 1879 se konal Berlínský kongres. Byla to další Bismarckova aktivita. Šlo o jeho snahu představit se v Evropě jako prostředník. Kongres se konal v době, kdy Rusko porazilo Turecko a evropské země měli snahu na této porážce také něco získat. Byl to Bismarckův triumf v zahraniční politice, kde hrál určitou smírčí roli. Kongres měl spíše určitou společenskou roli.
Německá říše v roce 1879 uzavřela spojenectví s Rakouskem – Uherskem. Obě země se tak zavázaly, že si přijdou na pomoc při případném napadení ze strany Ruska. Při agresi jiné mocnosti, měla druhá mocnost zachovat neutralitu. 20. května 1882 k tomuto dvojspolku přistoupila Itálie, která tak protestovala proti francouzské anexi Tuniska. Tímto krokem vznikl Trojspolek. Bismarckovi se podařila další věc a to dojednat a podepsat tajnou smlouvu, která měla zabránit sblížení Ruska s Francií. Smlouva byla podepsána 18.června 1887 a vešla ve známost jako tzv. Zajišťovací smlouva. Po Bismarckově odchodu z funkce se již tomu nedalo zabránit.