„Osvícenský absolutismus představoval pokus panovníků nebo jejich ministrů uplatnit názory osvícenských filosofů ve vladařské praxi v podobě reforem, přičemž absolutistická moc zůstala na základě rozumového zdůvodnění zachována a měla být novými opatřeními ještě posilována.“
Osvícenští monarchové měli o způsobu uplatňování moci své vlastní představy.
na základě inspirace osvícenských filosofů zaváděli monarchové některých zemí četné reformy, které měly vést ke zlepšení ekonomické situace (zejména se jednalo o vzestup produktivity v zemědělství, dále tendence zlepšení ekonomického a právního postavení poddaných, podpora vědecké, technické a literární činnosti s čímž souvisely snahy o zvyšování úrovně veřejného vzdělání. V otázce přístupu k církvi se osvícenští panovníci vyznačovali větší tolerancí a převážně světským postojem.
rozumové přístupy vedly k tomu, že monarchové prosazovali cíle zaměřené na vzestup prosperity, s čímž svým způsobem souviselo i zlepšení situace poddaných.
osvícenské principy přijímali, ale mnohdy si je vykládali po svém a v souladu se svými potřebami, což se týkalo hlavně politických otázek.
politické a dynamické zájmy nezanikly, jen byly poněkud odsunuty do pozadí.
osvícenský absolutismus se uskutečňoval v podmínkách, kdy staré společenské síly slábly a nové se ještě nedokázaly plně prosadit, reformy většinou zůstávaly na půl cestě. Vládnoucí představitelé jimi sledovali posílení absolutistické moci a proto nedošlo k hlubším změnám režimu ve prospěch nastupujících podnikatelských vrstev. Osvícenské myšlenky o svobodě, občanských právech a zlepšení životních podmínek lidových vrstev. Šlechta začala usilovat o opětné posílení pozic a znovu se snažila uplatnit svá privilegia. Za této situace se v druhé polovině 18. století osvícenský i neosvícenský absolutismus ocitl v krizi.
Předpoklady vzniku: Motem myšlení 18. století se stala příroda a rozum. Hlavní předpoklady a podněty, které vedly v některých evropských státech k uplatňování osvícenského absolutismu, lze vidět ve dvou oblastech.
inspirace daná především teoretickými náměty – vliv osvícenských filosofů
reakce na praktické výsledky – příklad Anglie, zejména v podobě jejích úspěchů na poli hospodářském
Místní vymezení V rozvinutější západní Evropě se prosazování občanské společnosti realizovalo revolucemi. V méně rozvinuté střední, východní, jižní a krátkodoběji i severní Evropy se cesta této společnosti realizovala pomocí osvícenského absolutismu. Jednalo se jednak o země, které se vzpamatovávaly po třicetileté válce (Německo, Rakousko), dále pak Rusko, Švédsko a také Španělsko a Portugalsko. Nejvíce se osvícenský absolutismus projevil v Prusku, Rakousku a Španělsku. V Prusku byl tento politický režim spojen s vládou Fridricha II. V Rakousku projevoval náklonnost osvícenským myšlenkám Josef II., jenž je i realizoval a tím navazoval do určité míry na dílo své matky Marie Terezie. Ve Španělsku se jednalo o krále Karla III., který pokračoval s většími úspěchy v díle svého otce Filipa V. V Rusku by se dalo hovořit, že panování Kateřiny II. Se vymezovalo v myšlenkách osvícenského absolutismu. V Portugalsku se můžeme s osvícenským absolutismem setkat po nástupu krále Josefa I. Emanuela, kde po jeho smrti prosazování myšlenek bylo ukončeno.
Charakteristické rysy
Úloha subjektu
podobně jako u panovnického absolutismu i v tomto případě plnil roli hlavního subjektu monarcha (snažil se prosazovat reformy, které přispívaly k rozvoji jeho země)
vedle panovníků je třeba brát také v úvahu činnost některých ministrů, kteří snahy panovníků vhodně doplňovali, anebo byli oni sami iniciátory reforem
za hlavní panovníky, jejichž vláda byla spojena s osvícenskými reformami, lze považovat tyto: Fridrich II. (1740 – 1786), Josef II. (1780 – 1790), Karel III. (1759 – 1788), Kateřina II. (1762 – 1796)
Nejvýznamnějším stoupencem politiky osvícenského absolutismu byl pruský král Fridrich II. – největší soupeř Marie Terezie – vyzkoušel pruskou armádu v boji – zapojil se do třetího dělení Polska – v té době
nazýváno „Sparta severu“ – (Rusko, Rakousko, Prusko)
Sám sebe prohlašoval za žáka osvícenství a jeho filosofie. Vycházel z myšlenky, že vládnutí je věda a že stát představuje nejvyšší autoritu, jejímž zájmům je každá osoba (tedy i panovník) podřízena. Krále označoval za hlavního úředníka, nebo dokonce za prvního služebníka státu, jemuž připadá úloha zvyšovat blahobyt lidu. V praxi skutečně prosadil řadu reforem, jimiž hlavně sledoval udělat z Pruska vojenskou velmoc. Zároveň s tím také uplatňoval smysl pro toleranci, hlavně pak náboženskou, nesporně zlepšil i postavení chudších vrstev obyvatelstva. Základy říše byly položeny již za jeho absolutisticky a vojácky zaměřeného otce a Fridrich v první etapě své vlády ještě nenásledoval humanitní a mírové myšlenky osvícenských filosofů. Podle potřeby kladl na první místo politické ambice, což lez vidět v expanzivní politice proti Rakousku (válka o rakouské dědictví, sedmiletá válka). Své panování zasvětil reformám až po úspěších v expanzivní zahraniční politice. Hodně se projevil jeho zájem o vědu a umění (přezdívka „filosof na trůně“).
Rakouský císař Josef II. navazoval při prosazování rakouského osvícenského absolutismu na dílo své matky. Marie Terezie byla charakteristická spíše vrozeným konservatismem. – neuznána Friedrichem II. Pruským – Karel Albrecht (bavorský kurfiřt) neuznal jejího manžela jako císaře – Francie sama chtěla obsadit habsburský trůn, i španělští Bourboni proti – vzniká protihabsburská koalice v čele s Friedrichem II. Pruským, který zahajuje útok proti rakouské monarchii = války o rakouské dědictví = 2 slezské války (1740 – 1742) – ukončena mírem Vratislavským (Polsko), (1742
1745) ukončena mírem Drážďanským, přičemž Marie ztratila Slezsko a Kladsko = velká
hospodářská ztráta
ještě jednou se pokusila získat tato území v konfliktu zv. Sedmiletá válka 1756 – 1763 – ve válce
zapojeno i mnoho zahraničních vojsk, bojovalo se i v zámoří o kolonie (př. Francie x Anglie v sev. Americe, Indii)
v této válce se vyznamenal generál Laudon, vrchní velitel vojska – prosazoval osvícenství
válka ukončena mírem Hubertsburským (nedaleko Lipska) – Habsburkové uhájili své postavení v
Evropě, ale získali jen Kladsko
v dalším období se M.T. podílela na I. fázi dělení Polska r. 1772 a získala Halič a kousek
Krakowského vévodství
usilovala o získání Bavorska, ale tento problém musel být kvůli zásahu Friedricha II. vyřešen
kompromisem r. 1779 = Těšínská smlouva – získala kousek Bavorska, zbytek připadl Prusku. Reformy M.T. Potřeba reforem vyplývala ze špatného hospodářského stavu po 30-ti leté válce Do Rakouska přišly myšlenky osvícenství z Francie – prosazovaly potřebu rozumu, nutnosti reforem, vědu – Voltaire, Herder, Kant, k rakouským osvícencům patřili prof.Vídeň.uni. Josef Sonnenfels – jeho myšlenky rozšiřovali a uplatňovali v praxi čeští šlechtici kolem M.T. = Václav Antonín Kounic, Gerhard von Swieten, generál Laudon
ovlivňovala merkantilismus
prosazovala osvícenský absolutismus = zvláštní způsob vlády v absolutistických monarchiích v 18.století, které modernizují společnost v duchu osvícenství – projevuje se reformami a zákony, které vedou k zajištění blaha svých občanů, jelikož podle osvícenství jsou si všichni lidé rovni a svět je cíl pro rozumové poznání lidstva
roku 1774 zavedla 3 typy škol: = Triviální = na nejnižším stupni= čtení, psaní, počítání
= vesnice, města
= Hlavní = měšťanská škola
= náboženství, jazyky, rétorika
= města
= Normální = připravovaly pedagogy
= velká města
univerzitní vzdělání = česká univerzita Karloferdinandova (=UK), zahr. Univerzity v Oxfordu, Sorbonně, Německu, Švýcarsku, soukromé vyučování
státní správa: – centralizace do Vídně
do úřadu dosazováni vzdělaní lidé
od roku 1749 zavedla společ. úřady pro Čechy a Rakousko (jedny právní normy s
výjimkou Uhrů)
1754 sčítání lidu – podle toho bernictví = nový způsob placení daní
katastrální reformy – týkaly se zápisů poddanské a vrchnostenské půdy = Tereziánský
katastr
sepsala příjmy vrchnosti
úředním jazykem němčina (pouze na triviál. Školách se učilo česky)
půjčovala podnikatelům, udělovala monopoly – výrobu ale zpožďoval nedostatek pracovních sil – byli totiž vázány nevolnictvím – 1775 velké nevolnické povstání – potlačeno = dopadli jak sedláci u Chlumce
přijala robotní patent = zkracoval pracovní dobu, s robotním patentem souvisí Raabizace
(vymyšleno jejím dvorním ministrem) – sloužilo k ulehčení nevolnictví
zvala odborníky, ze státních peněz se stavěly silnice
zavedla jednotné mince = tolary, zlatky, sjednotila míry a váhy = loket, sáh, máz
odstranila cla mezi českými a rakouskými hranicemi
Josef II. – od roku 1765 spoluvladařem M.T.
vzdělaný v přírodních vědách, inteligentní, oblíben lidem pro své názory, měl přezdívku „Inkognito“
pod jménem hrabě Falknštejn vjížděl do hospod, aby zjistil názory lidí
provedl 2 zásadní reformy 1) Zlatý patent – o zrušení nevolnictví z oku 1781 – ruší se
nevolnická závislost poddaných, robota je ale zachována – mohli se brát, dávat studovat děti, opustit půdu 2) Toleranční patent z r. 1781 – odstranil jediné vyznání katolické a povolil i náboženství jiné: luteránské, kalvínské, pravoslavné
Od své matky přece jen odlišoval, chyběla mu trpělivost, pragmatický duch a nedokázal kolem sebe shromažďovat vhodné lidi. Podobně jako Fridrich II. uskutečňoval řadu reforem a považoval se za služebníka lidu. Některé jeho reformy přinesly závažné zásahy do dosavadního života Rakouska (zejména dekret o zrušení nevolnictví a toleranční patent). Tvrdil, že nejlépe ví, co lidé chtějí. Při uskutečňování svých reforem šel za daných podmínek příliš rychle a příliš daleko. Proto i přes velkou reformní aktivitu téměř všechna opatření Josefa II. nakonec ztroskotala. Rakouský císař se vyrovnal pruskému králi Fridrichu II. zaujetím a aktivitou v duchu osvícenského absolutismu, ale v důsledku některých nedostatků nedosáhl tolika úspěchů.
Ve Španělsku měl panovník při prosazování osvícenských reforem cíle v důsledku dané situace užší a hlavně veskrze praktické. Bylo nutno překonávat totální úpadek této země po utrechtském míru a jednak se hospodářsky, politicky a kulturně alespoň přiblížit nejen státům západní, ale i střední Evropy. Nejnadanějším panovníkem byl Karel III., který po nástupu na trůn přijímal za rádce osvícenské reformátory a s jejich pomocí prosazoval nová opatření tam, kde to bylo nejnutnější. Přes různé překážky se mu podařilo překonat řadu vnitřních problémů, ale i přes řadu úspěšných reforem zůstalo Španělsko zemí ostrých sociálních protikladů.
V Rusku se nažil car Petr III. napodobovat některé pruské vzory, ale prováděná opatření mu nepřinesla v zemi popularitu. Na jeho svržení se podílela jeho žena Žofie, které pak nastoupila na trůn jako carevna Kateřina II., která vládla absolutisticky – 1762 – 1796 – v mnohém navázala na Petrovo dílo – zvětšila území natolik, že počet obyvatelstva stoupl o 1/3 (dokázala se probít až k Č. moři) – vybudovala přístavy Oděsa a Sevastopol – nevolnictví však zpomalovalo hospodářský rozvoj – kozácké povstání Jemeljana
Pugačova (1773 – 1775) – u Kazaně potlačeno, Pugačov v Moskvě popraven
posílila úřednictvo absolutistického státu, policii, armádu
tvrdě trestala každé volnomyšlenkářství šířící se ze západní EvropyVe snaze upevnit monarchii prosadila řadu reforem. Díky ní došlo v Rusku ke konsolidaci poměrů, reorganizaci hospodářství a administrativy a také k územnímu posílení země. Její vláda nepřinášela oproti jiným panovníkům zlepšení postavení chudých lidových mas. Kateřina II. se s výjimkou její první etapou vlády stala klasickým příkladem toho, jak panovník může pouze předstírat politiku osvícenského absolutismu, přičemž ji v praxi uskutečňuje pouze částečně nebo vůbec ne.
V Portugalsku byl osvícenský absolutismus spojen s vládou Josefa I. Emanuela a hlavního stoupence reforem a jejich prosazováním markýzem Sebastiao José de Pombalem. Panovníkova role zde byla spíše v tom, že poskytoval Pembalovi patřičnou plnou moc a ochranu. Po panovníkově smrti byl proces reforem zrušen a Pambala poslán do vyhnanství.
V Dánsku se o radikální osvícenské reformy pokusil první ministr krále Kristiána VII., kterým byl Johann Fridrich Strensee. Neměl však dostatečnou podporu ve svých úsilích a aristokracie dosáhla zrušení jeho reforem a dokonce i jeho popravy.
Ve Švédsku prosazovala osvícenská opatření tzv.“strana čepic“, která zahrnovala hlavně střední šlechtu. Ta prováděla nejprve reformy ve prospěch drobné šlechty, později pod tlakem chudého rolnictva dokonce navrhovala jeho zrovnoprávnění. Dále bylo také pokračováno v reformách ve prospěch obchodu a podnikání, avšak došlo k zastavení pokusů o sociální opatření a k opětnému zesilování královské moci.
Reformy v oblasti hospodářsko správní
Osvícenský absolutismus se snažil prosazovat velkou řadu trvalých nebo přechodných opatření, která měla zajistit hospodářský vzestup. Prusko, Rakousko a Rusko nejvíce usilovaly o to, aby se jejich ekonomika přiblížila co nejvíce rozvinuté Anglii a Francii. Panovníci a ministři se snažili rozvoj svých zemí posilovat tím, že probouzeli zájem širší veřejnosti o technický pokrok. Reformy v hospodářské oblasti leckdy směřovaly k uvolňování v ekonomice. V některých zemích došlo k povznesení průmyslu a k uvolnění vnitřního obchodu. Většinou se vytvořily předpoklady pro pozdější zrušení nevolnictví nebo roboty. Růst obyvatel v 18. století vyžadoval nutnost nových metod v zemědělské práci.
Prusko – Fridrich II. podporoval obchod a výrobu luxusního zboží. S pomocí agronomů přehodnocoval půdu a přebudovávaly se velkostatky. Zaváděla se nová technika včetně zavlažování. Hlavním cílem jeho politiky bylo rozvinout výrobu pro vojenské účely.
Rakousko – zde probíhaly reformy jak v hospodářství, tak i nová opatření v oblasti správní. Vyplývalo to ze ztráty ekonomicky významného Slezska. Již Marie Terezie prosadila řadu reforem povzbuzujících průmysl. Významný krok k uvolnění hospodářského života představovalo zrušení celních hranic mezi jednotlivými monarchiemi. Tzv. raabizace v roce 1775 se stala prvním krokem k rozdělení části panské půdy mezi rolníky a k záměně renty v úkonech za peněžní. V oblasti správní se hlavním cílem Marie Terezie stalo sjednocování různorodých oblastí státu a vytvoření jednotného všeobecného řádu. Josef II. šel v hospodářských reformách ještě dál. Jeho vláda začala uvolňovat řízení obchodu a výroby a nahrazovala je soukromým podnikáním. Dekretem o zrušení nevolnictví v roce 1781 získali poddaní osobní svobodu. V roce 1789 byly všechny robotní povinnosti změněny na peněžní rentu, přičemž 70% hrubého výnosu půdy mohla rolnická usedlost využít pro vlastní potřebu. Josefův nástupce Leopold II. většinu reforem zrušil, ale změny v zemědělství však ponechal v platnosti., čímž se zrušení nevolnictví stalo trvalé.
Španělsko – zde se týkaly reformy komplexně celého hospodářství, čímž byla sledována nutnost překonání zaostalosti dříve vyspělé země. Ozdravění se dosáhlo hlavně orientací na obilnářskou výrobu, byla omezena privilegia monopolní společnosti na chov ovcí. Průmyslové povznesení bylo spojeno hlavně s rozvojem manufaktur. Pro hospodářské povznesení se zároveň stalo omezení církevních privilegií.
Rusko – reformy carevny Kateřiny se týkaly především šlechty. Její nová darovací listina z roku 1785 osvobozovala šlechtu od služby a od daní. Potvrzovala práva šlechty na pozemková vlastnictví a na rolníky. Navzdory původním úmyslům carevna utužila nevolnictví, které bylo rozšířeno i na Ukrajinu. Určitý pokrok byl v uplatnění námezdní práce v manufakturách patřících kupectvu. Statkář převáděli část nevolníků na peněžní rentu a pouštěli je za prací do těchto manufaktur. Za vzor v obchodní politice se snažila brát anglický ekonomický liberalismus. Správní reformy měly vést k upevnění ruské monarchie. Rozšířil se počet gubernií (územní výboj), které se členily na tzv. újezdy.
V dalších zemích lze hovořit o hospodářských a správních reformách jen jako o krátkodobém opatření nebo jako o neprosazeným pokusech, projevoval se zde zejména odpor šlechty.
Reformy v oblasti právní a sociální
Řada opatření souvisela s tím, že se panovníci snažili do určité míry zlepšit nejen ekonomické, ale i právní postavení poddaných. Velmi významným prvkem bylo rušení či omezování nelidského zacházení – zejména mušení. Docházelo k prosazování veřejného vzdělání a zvyšování jeho úrovně a o péči o nemocné lidi bez prostředků. V určitých případech se uplatňovala i svoboda tisku a slova. Uplatňování právních a sociálních reforem se v různých zemích co do intenzity odlišovalo.
Prusko – provedena progresivní právní a soudní reforma (posílení nezávislosti soudců a přispěla ke sjednocení právních norem v celé zemi. Byly zavedeny humánnější metody vyšetřování, to se projevilo ve zrušení mučení s výjimkou z obžaloby z vraždy a velezrady.
Rakousku – již Marie Terezie provedla některé kroky: soudní moc byla organizována samostatně, změnil se trestní zákoník a došlo k zákazu mučení, byl zřízen nejvyšší soudní dvůr, jenž měl pravomoc pro celý stát. V roce 1774 schválila školní řád a tímto byla poprvé v dějinách monarchie zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let. Josef II. zjednodušil soudní systém zřízením rovných trestů za stejný přečin bez ohledu na sociální postavení. Došlo ke zrušení trestu smrti. Nezrušil, ale pouze omezil státní cenzuru a jeho tajná policie měla za úkol sledovat politické názory poddaných.
Rusko – právní kroky Kateřiny II. v ruské monarchii v žádném případě nepřinesly zlepšení postavení poddaných. Upevnění pozic šlechty bylo spojeno se zesílením stavovského členění, tak se vytvořil jakýsi kastovní systém. Právní systém zůstal osvícenským absolutismem nedotčen, uplatňovaly se kruté mučení a tresty smrti. Ve školství sice od 30. let 18. století existovala soustava privilegovaných a stavovských uzavřených institucí, ale i zde byly kladeny při přijímáni studentů jakékoliv stavovské přehrady.
Ostatní země neučinil tak velké změny v oblasti sociální a právní jako Rakousko a Prusko. Španělsko – mělo problémy s hospodářstvím a zaostalostí. Portugalsko – Pombal se pokoušel o šíření vzdělanosti mezi neurozenými obyvatelstvem. Dánsko – dočasně zavedena svoboda tisku.
Reformy církve
Osvícenští filosofové odmítali moc církve a panovníkům byla spíše lhostejná, ale došlo k řadě reforem. Dvě základní tendence, které představovaly změnu oproti prioritnímu postavení jediné církve ve státech dřívějšího panovnického absolutismu:
byla nastolena náboženská tolerance, která přinesla svobodu vyznání různým náboženským „sektám i kultům“V různých zemích se ovšem projevovala jinak.
Naopak došlo k podstatnému oslabení církví dříve prioritních, jež byly za panovnického absolutismu brány jako žádoucí. Byla omezena práva kněží těchto církví a prosazována konfiskace jejich majetku.
Došlo i k opatření prosti jezuitům, kteří od svého založení byli velcí misionáři, ale jejich postavení začínalo být více světské, měli povinnost poslušnosti pouze vůči papeži a ne ostatnímu duchovenstvu v zemi. Roku 1767 byli vyhnáni nejen z Francie, ale i Španělska, Portugalsko. Oproti tomu Rusko a Prusko je přijímalo. Řím jezuitský řád 1773 zrušil, ale 1814 došlo opět k jeho obnovení.
Rakousko – císař Josef II. vyhlásil svobodu vyznání Zrovnoprávnil protestanty (augšpurského a kalvínského vyznání), pravoslavné a židy před zákonem, kteří získali právo zastávat veřejné úřady. Protestanti a pravoslavní si mohli zakládat vlastní školy, kostely a semináře. Židé byli tolerančním patentem zařazeni mezi poddané Josefa II., byl jim umožněn přístup na univerzitu. Katolické církve se tolerance netýkala, došlo ke zvýšení jejího podřízení státní kontrole, omezil styky katolické církve s Římem a plně ji podřídil státní správě. Biskupové měli povinnost, přísahat věrnost státu. Protesty papeže zůstaly marné, náboženské uvolnění se projevilo v širší veřejnosti ve formě množství knih a pamfletů, které napadaly katolickou církev a podporovaly osvícenství.
Prusko – Fridrich II. měl vlažný postoj ve věcech víry, na jehož základě prosazoval toleranci i u poddaných. Do protestantského Pruska zval i členy zrušeného jezuitského řádu. Jeho náboženská tolerance byla podmíněna i praktickým zájmem, do země přicházeli nový kolonisté, kvalifikovaní mistři a do armády dobří vojáci. Náboženská tolerance se příliš netýkala židů, byly vyloučeni z veřejných služeb, nesměli se zabývat zemědělstvím ani obchodem a vymáhal od nich vysoké daně.
Rusko – Kateřina II. prosazovala do jisté míry toleranční náboženský přístup. Zastavila pronásledování starověrců. V oblastech dobytých při bojích s Turky ponechávala muslimům práva i jejich mešity. Poskytovala útočiště jezuitům. Její náboženský liberalismus se projevil i k rozličným sektám a kultům, kterých bylo v Rusko více než dost. Zkonfiskovala majetek kněží ortodoxní církve a omezila jejich práva.
Španělsko a Portugalsko – výrazně než jinde směřovaly osvícenské reformy proti církevním institucím, zejména proti jezuitům. Španělský král Karel III. se zaměřil na omezení mocenského vlivu církve ve státě, vykázal jezuity. Povolil vznik laických škol. Portugalský ministr Pombal vyhnal jezuity a konfiskoval jejich majetek.
Pohyb v myšlení
18. století se v Evropě projevilo především změnami. Charakteristickým znakem se stal také pohyb myšlenek i lidí mezi západem a dalšími evropskými oblastmi, který svědčil o lidské touze po vědění a nových zájmech. Filosofové způsobili převrat v myšlení panovníků. Panovníci se v podmínkách osvícenského absolutismu snažili obohatit své poznatky, podporovali rozvoj vědy a umění. Podle anglického a francouzského vzoru vznikaly vědecké akademie a učené společnosti v Prusko, Rusku, Rakousku a Švédsku. V těchto zemích se vedle vlivů západu prosadily již i vlastní vědecké kulturní veličiny (Prusko – I. Kant, J.W, Goethe, F. Schiller, Rakousko – I. Born, Rusko – M.V. Lomonosov, Švédsko – C. Linée). Zároveň docházelo k reformám v oblasti vzdělání.
Hluboký skon k rozvoji vědy a umění měl Fridrich II., velice tíhl k francouzskému vzoru, jako král mluvil a psal pouze francouzsky, v myšlení vycházel z inspirace francouzských filosofů. V parku zámku Postupim si nechal vybudovat soukromé sídlo, jež nazval San-Souci. I v podpoře vědy a školství vycházel z francouzských zkušeností. Královskou akademii v roce 1746 řídil francouzský filosof a geometr H. Maupertus.
Rakousko – zde přinesly reformy M. Terezie ve školství vedle povinné školní docházky také rozvoj vyšších typů škol. Kromě triviálních škol na venkově, byly ve městech zřízeny školy poskytující širší vědomosti. Rovněž došlo k úpravě vyučování na gymnáziích a univerzitách. Josef II. osvobodil vzdělání od kontroly církve. Nicméně u základního školství zůstal dozor až do druhé poloviny 19. století.
Rusko – Moskevská univerzita byla zpřístupněna bez ohledu na stavovskou příslušnost, převyšovala vědeckou úrovní šlechtické vzdělávací zařízení. Vědecký pokrok se projevil zejména v zeměpise a geologii. V umění byl patrný rozvoj architektury. Byla zakoupena v zahraničí velká řada uměleckých sbírek, které vytvořily základ galerie Ermitáž. Obdivovala hlavně francouzské encyklopedisty a zakoupila celou knihovnu D. Diderota.
S rozvojem myšlení a vzdělanosti souvisí také nebývalý rozmach měst v 18. století. Největšími změnami procházela hlavně města v souvislosti s centralizací a vznikem nových úřadů, jejich rozkvět byl také podmíněn rozvojem myšlení. Díky vytváření univerzit a divadel se města stala centry vzdělanosti a umění. Šlechta se stahovala ze zámků do měst a budovala nová sídla. Josef II. podporoval rozkvět Vídně na úkor Budapešti a Prahy. Centrem pruského státu se stal Berlín.
Přetrvávající tendence k udržení a upevnění absolutistické moci
Panovníci při uskutečňování reforem sledovali hlavně své absolutistické zájmy. Hospodářský rozvoj jim, měl přinést větší bohatství, umožnit zvyšovat daně a vést k lepší připravenosti armády. Reorganizace v oblasti administrativy směřovala k posílení moci centrální vlády a k zajištění její účinnosti taktičtějšími prostředky. Takže osvícenské myšlenky monarchové přizpůsobovali hlavně v oblasti politické svým potřebám. Armáda byla nadále podřízena státu. Fridrich II. navázal na svého otce a měl prakticky nejlepší armádu tehdejší doby. Měla sečné a bodné zbraně a také lehké dělostřelectvo. I v Rakousku dbala M. Terezie a její syn o svou armádu. Byl zaveden účinnější systém odvodů, vznikla vojenská akademie, uplatňovaly se standardizované uniformy, kterými byli rozlišováni vojáci podle svého národnostního původu.
I když monarchové prosadili velkou řadu reforem, museli se potýkat také s projevy opozice a odporu. Ke konci 18. století se již osvícenští monarchové nevyhnuli ani vážným sociálním a národnostním vzpourám. Za vlády Kateřiny II. vyústila nespokojenost rolníků, kozáků, Tatarů a horníků v povstání vedené v roce 1773 Jemeljanm Pugačevem. O 20 let později se ruská armáda zase dostala do konfliktu s polskými rolníky a venkovskými šlechtici vedenými Tadeuszem Kosciuszkem, kteří vystoupili proti rozdělení Polska, i když tato povstání byla krvavě potlačena, ukazovala slábnutí pozic absolutismu. Závažné nebezpečí začal pro slábnoucí absolutistické režimy přinášet pochopitelně ohlas Velké francouzské revoluce. Tato událost byla evropskými monarchiemi pokládána za bezvýznamnou vzpouru, ale přesto byla podnikána řada opatření. Docházelo k zavírání zednářských lóží jako center volnomyšlenkářství (Rusko) a k zásahům proti schůzkám liberálů (Rakousko)V roce 1792 vytvořily monarchie protifrancouzskou koalici v souvislosti s dalším prosazováním revolučních kroků Francii a se svržením krále. Došlo k vojenskému střetnutí. Rakousku a Prusko se spolu s Anglií staly členy protifrancouzské koalice. Tak právě státy s nejvýraznějším uplatňováním osvícenské vlády konzervativně hájily monarchistické zřízení staré Evropy.
Osvícenský absolutismus 18. století
„Osvícenský absolutismus představoval pokus panovníků nebo jejich ministrů uplatnit názory osvícenských filosofů ve vladařské praxi v podobě reforem, přičemž absolutistická moc zůstala na základě rozumového zdůvodnění zachována a měla být novými opatřeními ještě posilována.“
Osvícenští monarchové měli o způsobu uplatňování moci své vlastní představy.
Předpoklady vzniku: Motem myšlení 18. století se stala příroda a rozum. Hlavní předpoklady a podněty, které vedly v některých evropských státech k uplatňování osvícenského absolutismu, lze vidět ve dvou oblastech.
Místní vymezení V rozvinutější západní Evropě se prosazování občanské společnosti realizovalo revolucemi. V méně rozvinuté střední, východní, jižní a krátkodoběji i severní Evropy se cesta této společnosti realizovala pomocí osvícenského absolutismu. Jednalo se jednak o země, které se vzpamatovávaly po třicetileté válce (Německo, Rakousko), dále pak Rusko, Švédsko a také Španělsko a Portugalsko. Nejvíce se osvícenský absolutismus projevil v Prusku, Rakousku a Španělsku. V Prusku byl tento politický režim spojen s vládou Fridricha II. V Rakousku projevoval náklonnost osvícenským myšlenkám Josef II., jenž je i realizoval a tím navazoval do určité míry na dílo své matky Marie Terezie. Ve Španělsku se jednalo o krále Karla III., který pokračoval s většími úspěchy v díle svého otce Filipa V. V Rusku by se dalo hovořit, že panování Kateřiny II. Se vymezovalo v myšlenkách osvícenského absolutismu. V Portugalsku se můžeme s osvícenským absolutismem setkat po nástupu krále Josefa I. Emanuela, kde po jeho smrti prosazování myšlenek bylo ukončeno.
Charakteristické rysy
Nejvýznamnějším stoupencem politiky osvícenského absolutismu byl pruský král Fridrich II. – největší soupeř Marie Terezie – vyzkoušel pruskou armádu v boji – zapojil se do třetího dělení Polska – v té době
nazýváno „Sparta severu“ – (Rusko, Rakousko, Prusko)
Sám sebe prohlašoval za žáka osvícenství a jeho filosofie. Vycházel z myšlenky, že vládnutí je věda a že stát představuje nejvyšší autoritu, jejímž zájmům je každá osoba (tedy i panovník) podřízena. Krále označoval za hlavního úředníka, nebo dokonce za prvního služebníka státu, jemuž připadá úloha zvyšovat blahobyt lidu. V praxi skutečně prosadil řadu reforem, jimiž hlavně sledoval udělat z Pruska vojenskou velmoc. Zároveň s tím také uplatňoval smysl pro toleranci, hlavně pak náboženskou, nesporně zlepšil i postavení chudších vrstev obyvatelstva. Základy říše byly položeny již za jeho absolutisticky a vojácky zaměřeného otce a Fridrich v první etapě své vlády ještě nenásledoval humanitní a mírové myšlenky osvícenských filosofů. Podle potřeby kladl na první místo politické ambice, což lez vidět v expanzivní politice proti Rakousku (válka o rakouské dědictví, sedmiletá válka). Své panování zasvětil reformám až po úspěších v expanzivní zahraniční politice. Hodně se projevil jeho zájem o vědu a umění (přezdívka „filosof na trůně“).
Rakouský císař Josef II. navazoval při prosazování rakouského osvícenského absolutismu na dílo své matky. Marie Terezie byla charakteristická spíše vrozeným konservatismem. – neuznána Friedrichem II. Pruským – Karel Albrecht (bavorský kurfiřt) neuznal jejího manžela jako císaře – Francie sama chtěla obsadit habsburský trůn, i španělští Bourboni proti – vzniká protihabsburská koalice v čele s Friedrichem II. Pruským, který zahajuje útok proti rakouské monarchii = války o rakouské dědictví = 2 slezské války (1740 – 1742) – ukončena mírem Vratislavským (Polsko), (1742
hospodářská ztráta
zapojeno i mnoho zahraničních vojsk, bojovalo se i v zámoří o kolonie (př. Francie x Anglie v sev. Americe, Indii)
Evropě, ale získali jen Kladsko
Krakowského vévodství
kompromisem r. 1779 = Těšínská smlouva – získala kousek Bavorska, zbytek připadl Prusku. Reformy M.T. Potřeba reforem vyplývala ze špatného hospodářského stavu po 30-ti leté válce Do Rakouska přišly myšlenky osvícenství z Francie – prosazovaly potřebu rozumu, nutnosti reforem, vědu – Voltaire, Herder, Kant, k rakouským osvícencům patřili prof.Vídeň.uni. Josef Sonnenfels – jeho myšlenky rozšiřovali a uplatňovali v praxi čeští šlechtici kolem M.T. = Václav Antonín Kounic, Gerhard von Swieten, generál Laudon
= vesnice, města
= Hlavní = měšťanská škola
= náboženství, jazyky, rétorika
= města
= Normální = připravovaly pedagogy
= velká města
výjimkou Uhrů)
katastr
půjčovala podnikatelům, udělovala monopoly – výrobu ale zpožďoval nedostatek pracovních sil – byli totiž vázány nevolnictvím – 1775 velké nevolnické povstání – potlačeno = dopadli jak sedláci u Chlumce
(vymyšleno jejím dvorním ministrem) – sloužilo k ulehčení nevolnictví
Josef II. – od roku 1765 spoluvladařem M.T.
nevolnická závislost poddaných, robota je ale zachována – mohli se brát, dávat studovat děti, opustit půdu 2) Toleranční patent z r. 1781 – odstranil jediné vyznání katolické a povolil i náboženství jiné: luteránské, kalvínské, pravoslavné
Od své matky přece jen odlišoval, chyběla mu trpělivost, pragmatický duch a nedokázal kolem sebe shromažďovat vhodné lidi. Podobně jako Fridrich II. uskutečňoval řadu reforem a považoval se za služebníka lidu. Některé jeho reformy přinesly závažné zásahy do dosavadního života Rakouska (zejména dekret o zrušení nevolnictví a toleranční patent). Tvrdil, že nejlépe ví, co lidé chtějí. Při uskutečňování svých reforem šel za daných podmínek příliš rychle a příliš daleko. Proto i přes velkou reformní aktivitu téměř všechna opatření Josefa II. nakonec ztroskotala. Rakouský císař se vyrovnal pruskému králi Fridrichu II. zaujetím a aktivitou v duchu osvícenského absolutismu, ale v důsledku některých nedostatků nedosáhl tolika úspěchů.
Ve Španělsku měl panovník při prosazování osvícenských reforem cíle v důsledku dané situace užší a hlavně veskrze praktické. Bylo nutno překonávat totální úpadek této země po utrechtském míru a jednak se hospodářsky, politicky a kulturně alespoň přiblížit nejen státům západní, ale i střední Evropy. Nejnadanějším panovníkem byl Karel III., který po nástupu na trůn přijímal za rádce osvícenské reformátory a s jejich pomocí prosazoval nová opatření tam, kde to bylo nejnutnější. Přes různé překážky se mu podařilo překonat řadu vnitřních problémů, ale i přes řadu úspěšných reforem zůstalo Španělsko zemí ostrých sociálních protikladů.
V Rusku se nažil car Petr III. napodobovat některé pruské vzory, ale prováděná opatření mu nepřinesla v zemi popularitu. Na jeho svržení se podílela jeho žena Žofie, které pak nastoupila na trůn jako carevna Kateřina II., která vládla absolutisticky – 1762 – 1796 – v mnohém navázala na Petrovo dílo – zvětšila území natolik, že počet obyvatelstva stoupl o 1/3 (dokázala se probít až k Č. moři) – vybudovala přístavy Oděsa a Sevastopol – nevolnictví však zpomalovalo hospodářský rozvoj – kozácké povstání Jemeljana
Pugačova (1773 – 1775) – u Kazaně potlačeno, Pugačov v Moskvě popraven
V Portugalsku byl osvícenský absolutismus spojen s vládou Josefa I. Emanuela a hlavního stoupence reforem a jejich prosazováním markýzem Sebastiao José de Pombalem. Panovníkova role zde byla spíše v tom, že poskytoval Pembalovi patřičnou plnou moc a ochranu. Po panovníkově smrti byl proces reforem zrušen a Pambala poslán do vyhnanství.
V Dánsku se o radikální osvícenské reformy pokusil první ministr krále Kristiána VII., kterým byl Johann Fridrich Strensee. Neměl však dostatečnou podporu ve svých úsilích a aristokracie dosáhla zrušení jeho reforem a dokonce i jeho popravy.
Ve Švédsku prosazovala osvícenská opatření tzv.“strana čepic“, která zahrnovala hlavně střední šlechtu. Ta prováděla nejprve reformy ve prospěch drobné šlechty, později pod tlakem chudého rolnictva dokonce navrhovala jeho zrovnoprávnění. Dále bylo také pokračováno v reformách ve prospěch obchodu a podnikání, avšak došlo k zastavení pokusů o sociální opatření a k opětnému zesilování královské moci.
Osvícenský absolutismus se snažil prosazovat velkou řadu trvalých nebo přechodných opatření, která měla zajistit hospodářský vzestup. Prusko, Rakousko a Rusko nejvíce usilovaly o to, aby se jejich ekonomika přiblížila co nejvíce rozvinuté Anglii a Francii. Panovníci a ministři se snažili rozvoj svých zemí posilovat tím, že probouzeli zájem širší veřejnosti o technický pokrok. Reformy v hospodářské oblasti leckdy směřovaly k uvolňování v ekonomice. V některých zemích došlo k povznesení průmyslu a k uvolnění vnitřního obchodu. Většinou se vytvořily předpoklady pro pozdější zrušení nevolnictví nebo roboty. Růst obyvatel v 18. století vyžadoval nutnost nových metod v zemědělské práci.
Prusko – Fridrich II. podporoval obchod a výrobu luxusního zboží. S pomocí agronomů přehodnocoval půdu a přebudovávaly se velkostatky. Zaváděla se nová technika včetně zavlažování. Hlavním cílem jeho politiky bylo rozvinout výrobu pro vojenské účely.
Rakousko – zde probíhaly reformy jak v hospodářství, tak i nová opatření v oblasti správní. Vyplývalo to ze ztráty ekonomicky významného Slezska. Již Marie Terezie prosadila řadu reforem povzbuzujících průmysl. Významný krok k uvolnění hospodářského života představovalo zrušení celních hranic mezi jednotlivými monarchiemi. Tzv. raabizace v roce 1775 se stala prvním krokem k rozdělení části panské půdy mezi rolníky a k záměně renty v úkonech za peněžní. V oblasti správní se hlavním cílem Marie Terezie stalo sjednocování různorodých oblastí státu a vytvoření jednotného všeobecného řádu. Josef II. šel v hospodářských reformách ještě dál. Jeho vláda začala uvolňovat řízení obchodu a výroby a nahrazovala je soukromým podnikáním. Dekretem o zrušení nevolnictví v roce 1781 získali poddaní osobní svobodu. V roce 1789 byly všechny robotní povinnosti změněny na peněžní rentu, přičemž 70% hrubého výnosu půdy mohla rolnická usedlost využít pro vlastní potřebu. Josefův nástupce Leopold II. většinu reforem zrušil, ale změny v zemědělství však ponechal v platnosti., čímž se zrušení nevolnictví stalo trvalé.
Španělsko – zde se týkaly reformy komplexně celého hospodářství, čímž byla sledována nutnost překonání zaostalosti dříve vyspělé země. Ozdravění se dosáhlo hlavně orientací na obilnářskou výrobu, byla omezena privilegia monopolní společnosti na chov ovcí. Průmyslové povznesení bylo spojeno hlavně s rozvojem manufaktur. Pro hospodářské povznesení se zároveň stalo omezení církevních privilegií.
Rusko – reformy carevny Kateřiny se týkaly především šlechty. Její nová darovací listina z roku 1785 osvobozovala šlechtu od služby a od daní. Potvrzovala práva šlechty na pozemková vlastnictví a na rolníky. Navzdory původním úmyslům carevna utužila nevolnictví, které bylo rozšířeno i na Ukrajinu. Určitý pokrok byl v uplatnění námezdní práce v manufakturách patřících kupectvu. Statkář převáděli část nevolníků na peněžní rentu a pouštěli je za prací do těchto manufaktur. Za vzor v obchodní politice se snažila brát anglický ekonomický liberalismus. Správní reformy měly vést k upevnění ruské monarchie. Rozšířil se počet gubernií (územní výboj), které se členily na tzv. újezdy.
V dalších zemích lze hovořit o hospodářských a správních reformách jen jako o krátkodobém opatření nebo jako o neprosazeným pokusech, projevoval se zde zejména odpor šlechty.
Řada opatření souvisela s tím, že se panovníci snažili do určité míry zlepšit nejen ekonomické, ale i právní postavení poddaných. Velmi významným prvkem bylo rušení či omezování nelidského zacházení – zejména mušení. Docházelo k prosazování veřejného vzdělání a zvyšování jeho úrovně a o péči o nemocné lidi bez prostředků. V určitých případech se uplatňovala i svoboda tisku a slova. Uplatňování právních a sociálních reforem se v různých zemích co do intenzity odlišovalo.
Prusko – provedena progresivní právní a soudní reforma (posílení nezávislosti soudců a přispěla ke sjednocení právních norem v celé zemi. Byly zavedeny humánnější metody vyšetřování, to se projevilo ve zrušení mučení s výjimkou z obžaloby z vraždy a velezrady.
Rakousku – již Marie Terezie provedla některé kroky: soudní moc byla organizována samostatně, změnil se trestní zákoník a došlo k zákazu mučení, byl zřízen nejvyšší soudní dvůr, jenž měl pravomoc pro celý stát. V roce 1774 schválila školní řád a tímto byla poprvé v dějinách monarchie zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let. Josef II. zjednodušil soudní systém zřízením rovných trestů za stejný přečin bez ohledu na sociální postavení. Došlo ke zrušení trestu smrti. Nezrušil, ale pouze omezil státní cenzuru a jeho tajná policie měla za úkol sledovat politické názory poddaných.
Rusko – právní kroky Kateřiny II. v ruské monarchii v žádném případě nepřinesly zlepšení postavení poddaných. Upevnění pozic šlechty bylo spojeno se zesílením stavovského členění, tak se vytvořil jakýsi kastovní systém. Právní systém zůstal osvícenským absolutismem nedotčen, uplatňovaly se kruté mučení a tresty smrti. Ve školství sice od 30. let 18. století existovala soustava privilegovaných a stavovských uzavřených institucí, ale i zde byly kladeny při přijímáni studentů jakékoliv stavovské přehrady.
Ostatní země neučinil tak velké změny v oblasti sociální a právní jako Rakousko a Prusko. Španělsko – mělo problémy s hospodářstvím a zaostalostí. Portugalsko – Pombal se pokoušel o šíření vzdělanosti mezi neurozenými obyvatelstvem. Dánsko – dočasně zavedena svoboda tisku.
Osvícenští filosofové odmítali moc církve a panovníkům byla spíše lhostejná, ale došlo k řadě reforem. Dvě základní tendence, které představovaly změnu oproti prioritnímu postavení jediné církve ve státech dřívějšího panovnického absolutismu:
Došlo i k opatření prosti jezuitům, kteří od svého založení byli velcí misionáři, ale jejich postavení začínalo být více světské, měli povinnost poslušnosti pouze vůči papeži a ne ostatnímu duchovenstvu v zemi. Roku 1767 byli vyhnáni nejen z Francie, ale i Španělska, Portugalsko. Oproti tomu Rusko a Prusko je přijímalo. Řím jezuitský řád 1773 zrušil, ale 1814 došlo opět k jeho obnovení.
Rakousko – císař Josef II. vyhlásil svobodu vyznání Zrovnoprávnil protestanty (augšpurského a kalvínského vyznání), pravoslavné a židy před zákonem, kteří získali právo zastávat veřejné úřady. Protestanti a pravoslavní si mohli zakládat vlastní školy, kostely a semináře. Židé byli tolerančním patentem zařazeni mezi poddané Josefa II., byl jim umožněn přístup na univerzitu. Katolické církve se tolerance netýkala, došlo ke zvýšení jejího podřízení státní kontrole, omezil styky katolické církve s Římem a plně ji podřídil státní správě. Biskupové měli povinnost, přísahat věrnost státu. Protesty papeže zůstaly marné, náboženské uvolnění se projevilo v širší veřejnosti ve formě množství knih a pamfletů, které napadaly katolickou církev a podporovaly osvícenství.
Prusko – Fridrich II. měl vlažný postoj ve věcech víry, na jehož základě prosazoval toleranci i u poddaných. Do protestantského Pruska zval i členy zrušeného jezuitského řádu. Jeho náboženská tolerance byla podmíněna i praktickým zájmem, do země přicházeli nový kolonisté, kvalifikovaní mistři a do armády dobří vojáci. Náboženská tolerance se příliš netýkala židů, byly vyloučeni z veřejných služeb, nesměli se zabývat zemědělstvím ani obchodem a vymáhal od nich vysoké daně.
Rusko – Kateřina II. prosazovala do jisté míry toleranční náboženský přístup. Zastavila pronásledování starověrců. V oblastech dobytých při bojích s Turky ponechávala muslimům práva i jejich mešity. Poskytovala útočiště jezuitům. Její náboženský liberalismus se projevil i k rozličným sektám a kultům, kterých bylo v Rusko více než dost. Zkonfiskovala majetek kněží ortodoxní církve a omezila jejich práva.
Španělsko a Portugalsko – výrazně než jinde směřovaly osvícenské reformy proti církevním institucím, zejména proti jezuitům. Španělský král Karel III. se zaměřil na omezení mocenského vlivu církve ve státě, vykázal jezuity. Povolil vznik laických škol. Portugalský ministr Pombal vyhnal jezuity a konfiskoval jejich majetek.
18. století se v Evropě projevilo především změnami. Charakteristickým znakem se stal také pohyb myšlenek i lidí mezi západem a dalšími evropskými oblastmi, který svědčil o lidské touze po vědění a nových zájmech. Filosofové způsobili převrat v myšlení panovníků. Panovníci se v podmínkách osvícenského absolutismu snažili obohatit své poznatky, podporovali rozvoj vědy a umění. Podle anglického a francouzského vzoru vznikaly vědecké akademie a učené společnosti v Prusko, Rusku, Rakousku a Švédsku. V těchto zemích se vedle vlivů západu prosadily již i vlastní vědecké kulturní veličiny (Prusko – I. Kant, J.W, Goethe, F. Schiller, Rakousko – I. Born, Rusko – M.V. Lomonosov, Švédsko – C. Linée). Zároveň docházelo k reformám v oblasti vzdělání.
Hluboký skon k rozvoji vědy a umění měl Fridrich II., velice tíhl k francouzskému vzoru, jako král mluvil a psal pouze francouzsky, v myšlení vycházel z inspirace francouzských filosofů. V parku zámku Postupim si nechal vybudovat soukromé sídlo, jež nazval San-Souci. I v podpoře vědy a školství vycházel z francouzských zkušeností. Královskou akademii v roce 1746 řídil francouzský filosof a geometr H. Maupertus.
Rakousko – zde přinesly reformy M. Terezie ve školství vedle povinné školní docházky také rozvoj vyšších typů škol. Kromě triviálních škol na venkově, byly ve městech zřízeny školy poskytující širší vědomosti. Rovněž došlo k úpravě vyučování na gymnáziích a univerzitách. Josef II. osvobodil vzdělání od kontroly církve. Nicméně u základního školství zůstal dozor až do druhé poloviny 19. století.
Rusko – Moskevská univerzita byla zpřístupněna bez ohledu na stavovskou příslušnost, převyšovala vědeckou úrovní šlechtické vzdělávací zařízení. Vědecký pokrok se projevil zejména v zeměpise a geologii. V umění byl patrný rozvoj architektury. Byla zakoupena v zahraničí velká řada uměleckých sbírek, které vytvořily základ galerie Ermitáž. Obdivovala hlavně francouzské encyklopedisty a zakoupila celou knihovnu D. Diderota.
S rozvojem myšlení a vzdělanosti souvisí také nebývalý rozmach měst v 18. století. Největšími změnami procházela hlavně města v souvislosti s centralizací a vznikem nových úřadů, jejich rozkvět byl také podmíněn rozvojem myšlení. Díky vytváření univerzit a divadel se města stala centry vzdělanosti a umění. Šlechta se stahovala ze zámků do měst a budovala nová sídla. Josef II. podporoval rozkvět Vídně na úkor Budapešti a Prahy. Centrem pruského státu se stal Berlín.
Panovníci při uskutečňování reforem sledovali hlavně své absolutistické zájmy. Hospodářský rozvoj jim, měl přinést větší bohatství, umožnit zvyšovat daně a vést k lepší připravenosti armády. Reorganizace v oblasti administrativy směřovala k posílení moci centrální vlády a k zajištění její účinnosti taktičtějšími prostředky. Takže osvícenské myšlenky monarchové přizpůsobovali hlavně v oblasti politické svým potřebám. Armáda byla nadále podřízena státu. Fridrich II. navázal na svého otce a měl prakticky nejlepší armádu tehdejší doby. Měla sečné a bodné zbraně a také lehké dělostřelectvo. I v Rakousku dbala M. Terezie a její syn o svou armádu. Byl zaveden účinnější systém odvodů, vznikla vojenská akademie, uplatňovaly se standardizované uniformy, kterými byli rozlišováni vojáci podle svého národnostního původu.
I když monarchové prosadili velkou řadu reforem, museli se potýkat také s projevy opozice a odporu. Ke konci 18. století se již osvícenští monarchové nevyhnuli ani vážným sociálním a národnostním vzpourám. Za vlády Kateřiny II. vyústila nespokojenost rolníků, kozáků, Tatarů a horníků v povstání vedené v roce 1773 Jemeljanm Pugačevem. O 20 let později se ruská armáda zase dostala do konfliktu s polskými rolníky a venkovskými šlechtici vedenými Tadeuszem Kosciuszkem, kteří vystoupili proti rozdělení Polska, i když tato povstání byla krvavě potlačena, ukazovala slábnutí pozic absolutismu. Závažné nebezpečí začal pro slábnoucí absolutistické režimy přinášet pochopitelně ohlas Velké francouzské revoluce. Tato událost byla evropskými monarchiemi pokládána za bezvýznamnou vzpouru, ale přesto byla podnikána řada opatření. Docházelo k zavírání zednářských lóží jako center volnomyšlenkářství (Rusko) a k zásahům proti schůzkám liberálů (Rakousko)V roce 1792 vytvořily monarchie protifrancouzskou koalici v souvislosti s dalším prosazováním revolučních kroků Francii a se svržením krále. Došlo k vojenskému střetnutí. Rakousku a Prusko se spolu s Anglií staly členy protifrancouzské koalice. Tak právě státy s nejvýraznějším uplatňováním osvícenské vlády konzervativně hájily monarchistické zřízení staré Evropy.