Celkový ráz doby Přibližně v polovině 14. století (v některých regionech dříve, v jiných o něco později) skončilo na velké části evropského území období vzestupu a relativní stability, trvající více než 200 let. Prudké změny, jež tehdy nastaly a postupně zasáhly téměř celou Evropu (nejprve nejvyspělejší oblasti, tj. Porýní, Anglii, Francii i sever Apeninského poloostrova, a poté i její centrální teritorium), zásadním způsobem narušily středověký společenský systém i stávající obraz světa. Středověk vstoupil do závěrečné fáze své existence. Na přelomu 15./16. století se již Evropa představuje v jiné podobě, jako kontinent, který učinil rozhodný krok směrem do novověku.
Mnoho historiků se kloní k názoru, že důsledkem změn, s nimiž se evropské obyvatelstvo na sklonku středověku potýkalo, bylo rozkolísaní či přímo ztráta dosavadních jistot ve všech oblastech života, ve sféře duchovní i ve sféře materiálního bytí. Lidé proto začali hledat nejen nové hospodářské možnosti, nýbrž především trvalé hodnoty, o něž by se mohli opřít a které by jim poskytly základní orientaci v nesnadném životě. Právě tyto různorodé (a nezřídka proti sobě směřující) aktivity stály na počátku přeměny středověké Evropy v Evropu novověkou.
Příčiny procesů, k nimž na evropské půdě docházelo od druhé třetiny 14. věku a s nimiž se Evropané chtě nechtě museli vyrovnávat, se dají v podstatě shrnout do dvou okruhů na vnitřní příčiny, jejichž kořeny přímo tkvěly v politickém a ekonomickém vývoji Evropy, a na vnější příčiny (kupř. rozšíření moru, expanze osmanských Turků na Balkán), které neměly svůj bezprostřední původ na kontinentu, nicméně výrazně ovlivnily jeho situaci. Vnitřní příčiny se spolu s vnějšími vlivy prolínaly natolik, že je musíme vnímat a vykládat v jejich vzájemné propojenosti.
Meze hospodářských možností Překotný ekonomický rozvoj, charakterizovaný zemědělskou kolonizací a rozmachem městského hospodářství, se v této době vyčerpal. Příznaky stagnace byly v západní Evropě viditelné už kolem roku 1300, v polovině století propukly naplno a pozvolna se přesouvaly do středoevropského regionu. Zemědělská kolonizace ustala, ba mnohé vesnice, založené na nepříliš výhodných místech (podhorské oblasti, špatná kvalita půdy, značná vzdálenost od důležitých komunikací), zpustly a zanikly. Velký počet těchto poustek je pro pozdní středověk typický. Historikové ovšem stále vedou diskuse, do jaké míry ovlivnila zánik vsí hospodářská stagnace a jak dalece morové epidemie. Je totiž doloženo, že se obyvatelé nehostinných končin stěhovali do zemědělsky příhodnějších krajů, kde nahrazovali zemřelé rolníky.
V důsledku úbytku obyvatelstva, jehož naprostá většina se živila zemědělstvím, se rozevíraly cenové nůžky. Ceny zemědělských výrobků stagnovaly, zatímco ceny řemeslnických výrobků stoupaly. K malé libosti rolníků i panovníků se ve městech prosazovaly monopolistické tendence řemeslnických cechů, diktujících množství výrobků a jejich cenovou úroveň. Zásahy panovníků proti cechům, které v sobě spojovaly roli pozdějších odborů a profesních komor, se obvykle míjely účinkem. K tomu přistupovaly ve velkých městech rozpory mezi bohatými kupci, zpravidla ovládajícími radnice, a řemeslníky, toužícími po výraznějším zastoupení v samosprávě. Četné třenice a konflikty tohoto druhu zaznamenáváme v západoevropských, italských a říšských městech.
Morové epidemie a jejich důsledky Z vnějších vlivů, které zasáhly Evropu a prohloubily krizovou situaci, byl nesporně nejzávažnější mor, jenž v letech 1347–1352 postihl téměř celý kontinent, přispěl k redukci jeho obyvatelstva a zůstal zde trvale přítomen až do 18. století. Místem, odkud se nemoc do Evropy rozšířila, byla oblast Střední Asie jižně od jezera Balchaš. Po trasách kupeckých karavan dorazila v roce 1346 do Astrachaně a o rok později na Krym, právě v čase, kdy janovskou kolonii Kaffu (dnes Feodosija) obléhal tatarský chán Džanibeg. Ten ve snaze zmocnit se města přikázal prý katapultovat za jeho hradby mrtvoly zemřelých na mor. Janovské lodě, které v té době z Kaffy vypluly, zanesly chorobu nejprve do Konstantinopole a posléze do sicilské Messiny, kde v září 1347 zakotvily. Odtud se mor, později poeticky pojmenovaný černá smrt, vydal na hrůzné tažení Evropou. Epidemie se šířila především po hlavních obchodních komunikacích, ať již námořních (během půlroku zasáhla celé Středomoří) či suchozemských (kupř. podél toků velkých řek, jako je Rýn, a alpskými průsmyky). Přes severní Evropu se pak stočila do Pobaltí, aby se roku 1352 obloukem vrátila do ruských stepí. Ložiska moru však v Evropě zůstala a čas od času přerůstala v epidemie, z nichž žádná však už nedosáhla síly oné první z poloviny 14. století.
Děs a panika, jež černá smrt vyvolávala, byly zcela na místě. Zatímco dnes je mor snadno léčitelný antibiotiky (tetracyklin), středověk proti němu neznal účinnou obranu (morový bacil byl objeven až roku 1894) a ani netušil, že jde původně o onemocnění zvířat (zvláště hlodavců, například krys, morčat a veverek), přenosné za určitých okolností na člověka. Hlavními přenašeči jsou blechy, především blecha krysí. Nikoli náhodou přivezly mor do Evropy lodě, nepochybně plné krys. Pravý mor má dvě formy dýmějovou (bubonickou), kdy bacil proniká do těla sebemenším poraněním kůže a při níž se v slabinách, na krku či v podpaží tvoří ganglie (zduřelé boule), a plicní(pneumo nickou), která se šíří kapénkovou nákazou. Zatímco u dýmějového moru byla dvaceti až čtyřicetiprocentní naděje na uzdravení (vyléčený získával na určitý čas imunitu), onemocnění plicní formou končilo téměř bez výjimky smrtí.
V podmínkách středověku, nedbajícího příliš o hygienu, existovaly pro přenos choroby bezmála ideální podmínky. Hlavně v přelidněných městech, sevřených hradbami na poměrně malých prostorách, a v klášterních komunitách, ale pokud se mor dostal na vesnici, řádil tu se stejnou intenzitou jako ve větších lokalitách. Lépe na tom byly pouze osady ležící stranou frekventovaných cest. Lidé také záhy zjistili, že moru se dobře daří ve vlhkém a teplém počasí, zatímco s nástupem zimy jeho nápor výrazně slábl či utichl.
Ztráty na obyvatelstvu dosáhly při epidemii (vzhledem k rozsahu se oprávněně mluví o pandemii) v letech 1347–1352 vysokých čísel. I když je nutné brát řadu souvěkých kronikářských záznamů opatrně, odhadují současní badatelé, že Evropa přišla v průběhu velké epidemie o 20 až 25 procent obyvatel, přičemž nejvyšší ztráty byly v Itálii, Francii a Anglii (v některých městech těchto oblastí až 60 procent obyvatel), zatímco poměrně málo zasáhla černá smrt Uhry a fakticky minula České království, Horní Slezsko i odlehlé a řídce osídlené oblasti Balkánu, tedy regiony stranou důležitých obchodních tras. Více než muži umíraly na mor mladé ženy a děti, nemoc však nečinila rozdílu mezi bohatými a chudými. Přesto na tom byli příslušníci společensky výše postavených vrstev lépe. Mohli odjet do nepostižených oblastí a v nich přežít, zatímco lidé bezprostředně svázaní se svou prací a odkázaní na jediné obydlí neměli kam uprchnout. Ovšem neštěstí pronikalo i do nejvyšších kruhů.
Z evropských monarchů zemřel sice jen Alfons XI. Kastilský, ale řada panovníků ztratila děti, mezi nimi i český a římský král Karel IV., jemuž zemřela dcera Markéta, provdaná za uherského vládce Ludvíka I. Velké ztráty vykazovali za morových epidemií faráři a kaplani, obětavě plnící své povinnosti a zaopatřující nemocné. O síle pandemie svědčí několik otřesných příkladů. V městě Brémy zemřelo za velké epidemie přesně 6966 lidí, tj. asi polovina obyvatel, v Lübecku 25 procent všech majitelů domů, v anglickém opatství Westminster stoupla úmrtnost třináctinásobně, ve Florencii činily ztráty 50–60 procent.
Reakce vyděšené Evropy na řádění černé smrti odpovídala středověké mentalitě. Epidemie jen upevnila středověké přesvědčení, že se pozemský svět ocitl v poslední fázi své existence. Část lidí proto chápala morovou ránu jako předzvěst nadcházejících apokalyptických hrůz. Většina se však asi klonila k mínění mravokárců: Bůh seslal na křesťanstvo trest za to, že opustilo cestu spásy a upadlo do osidel hříchu. Zároveň pohled na hromadné hroby a do tváří mrtvých umocňoval vědomí pomíjivosti pozemského života a nutil živé pomýšlet na spásu vlastní duše. V časech morů se proto zvyšoval počet odkazů i nadací církevním institucím a rostla úcta ke světcům, kteří měli ochránit křesťany před strašlivou nákazou. V morové atmosféře se zrodil též kult sv. Rocha, údajně rodáka z jihofrancouzského Montpellieru, léčitele, který, jak vypráví legenda, putoval v době epidemie do Říma, kde pečoval o nemocné a zázračně je uzdravoval.
Legendární příběh sv. Rocha dobře dokládá prohloubenou vlnu zbožnosti, již epidemie vyvolala, i její charakteristické projevy, totiž pouti a procesí. I když řadě lidí (včetně papeže Klimenta VI.) bylo zřejmé, že základní formou obrany proti moru by měla být izolace nemocných jedinců, křesťanský středověk věřil, že k odvrácení božího trestu zvláště účinně poslouží upřímné a veřejné pokání. Proto církev nařizovala procesí a obecně se vzmáhala důvěra v pouti na významná místa. Nemoc se tak šířila ještě rychleji.
Krajní formou, která kombinovala pouť s procesím, byly akce tzv. mrskačů (flagelantů), známých již z dřívějších časů. Jejich průvody táhly od města k městu a kajícníci hodlali sebetrýzněním (bičovali svá těla důtkami až do krve) snímat hříchy své i hříchy ostatních křesťanů, a tak odvrátit boží hněv. Poněvadž prohlašovali, že to byli především kněží, kteří svým nemravným životem zavinili zkázu, církev i světská moc proti nim zasahovaly, ale v lidových vrstvách získali mrskači většinou příznivý ohlas. Jejich hnutí dosáhlo vrcholu v letech 1348–1349, kdy je postupně doloženo v italských a německých oblastech, Francii, Polsku a Uhrách; mrskačské průvody se objevily též v Čechách.
Opakem projevů pokání a touhy odčinit skutečné i domnělé hříchy byla jiná reakce, totiž touha užít si v pozemském světě, co se dá, a programově zapomenout na všechny okolní strázně. I to byl ovšem projev strachu z možného fyzického konce. Z dobových svědků popsal nejlépe tyto pocity italský spisovatel Giovanni Boccaccio: Někteří…tvrdili, že nejzaručenějším lékem na tuto chorobu je hodně pít, užívat si, chodit za zpěvu písní a uprostřed žertů na procházky, ukájet pokud možno každou choutku a smát se a vysmívat se všemu, co se děje. A jak to říkali, tak také dělali…Ale i při těchto zvířeckých předsevzetích se vyhýbali nemocným, jak mohli… Ostatně fiktivní vypravěči povídek obsažených v Boccacciově Dekameronu si počínají stejně.
Vliv neúrod, válek a epidemií na každodenní život Znovu a znovu se vracející morové epidemie nebyly jedinou metlou bičující pozdně středověkou Evropu. Člověk se nadále bál neúrodných let, zejména došlo-li k tomu, že se nedostatečná sklizeň v důsledku nepříznivého počasí opakovala dvakrát či třikrát po sobě. Ceny zemědělských výrobků vylétly v takovém případě o několik set procent a průvodním jevem drahoty se stával hladomor, což byly ve skutečnosti epidemické choroby (kupř. tyfus) jako přímý důsledek chatrné stravy a oslabeného organismu. Nebezpečí nákazy ještě násobily vojenské konflikty. Vojáci si potraviny často zajišťovali jejich rekvizicí a přesuny vojenských oddílů, organizovaných na žoldnéřském principu, nepochybně přispívaly k šíření nebezpečných a často smrtelných nemocí. Vleklé a vyčerpávající války, o něž nebyla v 14. a 15. století nouze, epidemie a hlad tak obvykle kráčely spolu. Platí to zvláště o Francii, dějišti stoleté války, a českých zemích, kde desítky let trvající ozbrojené konflikty vyplňovaly husitskou epochu.
Změny v počtu evropských obyvatel Nepříznivé podmínky, které v Evropě nastaly po polovině 14. století, způsobily výrazný pokles počtu jejích obyvatel zhruba o třetinu. Odborníci odhadují, že roku 1340 měla asi 73,5 milionu lidí, zatímco roku 1450 jen zhruba 50 milionů. Prudce se snížila střední délka života, tj. naděje na dožití určitého věku. Kupř. v severoitalském Toskánsku, postiženém několika silnými morovými epidemiemi, dosahovala roku 1300 přibližně 40 let, roku 1400 pouze 30 let. Neméně dramatické byly proměny věkové struktury obyvatelstva. V důsledku smrtelných epidemií byly některé věkové kategorie neobyčejně slabé. Obnova běžného stavu trvala dlouhá desetiletí, kupř. ve Florencii, centru Toskánska, se poměry urovnaly až kolem roku 1470. Vzhledem k nerovnoměrnosti vývoje nedocházelo k oživení populačního růstu souběžně. Nejprve, kolem roku 1400, nastal na Pyrenejském poloostrově, o padesát let později v italských, německých oblastech, Francii a Anglii, na severu a východě kontinentu až na přelomu 15.-16. století. Tehdy již Evropa jako celek překonala depresi a počet jejích obyvatel se udává mezi 80–100 miliony.
Zvyšování daní a nedostatek drahých kovů Pokles počtu obyvatelstva měl nepříznivé důsledky. Snížilo se množství pracovních sil i poddaných, a tím se zároveň zmenšil počet lidí platících daně. Tuto ztrátu se vrchnosti snažily nahradit jak připoutáním poddaných zemědělců k půdě (ať již zákazy, omezujícími volnost pohybu, či naopak zvýhodněnými podmínkami), tak snahou zvýšit daňové zatížení, což ovšem vyvolávalo nespokojenost a odpor.
Rostoucí daně bezprostředně souvisely též s poklesem reálné hodnoty mince, k němuž došlo v celé Evropě. Tento jev měl dvě základní příčiny. První bylo vyčerpání snadno přístupných ložisek drahých kovů; těžba ve větších hloubkách znamenala větší riziko a vyžadovala zvýšené kapitálové náklady (týkalo se to i Kutné Hory). Druhý důvod vyplýval z převládajícího názoru na peněžní hospodářství. Poněvadž středověk odsuzoval nepřiměřený zisk a nepočítal s inflací, byla výše peněžních dávek sjednána jednou provždy. Postupné snižování reálné hodnoty mince znamenalo tedy i faktické snižování příjmů plynoucích z daní. Proto panovnické komory i vrchnosti hledaly způsoby, jak nepříznivý vývoj zastavit. Nejjednodušší, ale nejméně populární bylo vypsat další daně.
Hledání nových zdrojů financí přimělo část vrchností (nejprve v Anglii) podnikat ve vlastní režii, ale tento trend se prosazoval jen pomalu. I proto, že dlouho narážel na hospodářské výsady měst. Část šlechticů, kteří tradičně pokládali podnikání a manuální práci za nedůstojnou formu obživy, zvolila méně namáhavou cestu. Najímali do svých služeb ozbrojené družiny, přepadávající kupecké karavany i hůře chráněná města s cílem naloupit co nejvíce zboží (peníze, textil, koně, zbraně, šperky aj.). Právě konec 14. a první polovina 15. století byly „zlatým věkem“ lapkovství. Zvláště jím prosluly francouzské a jihoněmecké oblasti, kudy vedly důležité obchodní spoje, i české země, hlavně ve své západní a jižní části, kam od hlavní podunajské kupecké trasy odbočovaly vedlejší komunikace z Bavorska a Rakous. Lapkům sice hrozily hrdelní tresty, ale nekalá činnost se jim obvykle vyplácela, jelikož oslabené postavení panovníka nedávalo ústřední moci mnoho příležitostí proti negativním jevům účinně zasáhnout.
Nedostatek drahých kovů vyvolal i jinou neblahou reakci, totiž stahování zlatých mincí z oběhu. Lidé je raději tezaurovali (hromadili ve formě pokladů), než aby za ně nakupovali. Značná část zlaťáků plynula též do měšců arabských obchodníků, dodávajících do Evropy orientální zboží, hlavně koření. Snaha nalézt nová naleziště drahých kovů byla pak jedním z nejvýznamnějších motivů pro uskutečnění série objevných zámořských plaveb.
Společnost a politika, panovník a stavy Na společenské změny 12.-13. století reagovala politická sféra s určitým zpožděním. Z období vrcholného středověku sice přetrvávalo soupeření mezi světskou a církevní mocí, nicméně viditelnou převahu získávala v nejvýznamnějších státních útvarech západní a střední Evropy (Francie, Anglie, české soustátí, Uhry) už během 14. věku moc světská. Napětí mezi panovníkem a šlechtou, především vyšší, nadále existovalo, ovšem na politickou scénu stále sebevědoměji vstupovalo měšťanstvo, hlásící se o svůj podíl na politickém rozhodování, odpovídajícím jeho společenskému významu. Rovnováha tradičního mocenského trojúhelníku, jehož vrcholy tvořili panovník, vyšší šlechta a církev, tak byla narušena. Politický vzestup měšťanstva se nedal zastavit, byť se o to šlechta, která v něm spatřovala svého konkurenta, snažila. Zároveň vzrůstala politická důležitost nižší šlechty, zvláště v souvislosti s množícími se válečnými konflikty. Početní nižší šlechtici totiž představovali téměř nevyčerpatelný rezervoár schopných válečníků.
Tyto posuny rozkolísaly v mnoha zemích vnitřní poměry a vynutily si bolestné hledání nového politického uspořádání. Byl to ovšem dlouhý a složitý proces (často vyplněný vnitřními boji), v němž se střetávaly zájmy a názory jednotlivých vrstev společnosti. Postupně se tak rodil princip stavovství. Charakterizovalo jej zastoupení jednotlivých stavů (vyšší a nižší šlechty, měšťanstva a duchovenstva) na sněmovních shromážděních, která sice (ať již se nazývala na Pyrenejském poloostrově cortesy, v Anglii parlament, ve Francii generální stavy atd.)existovala již dříve, ale postupně začala rozhodovat o stále širším okruhu otázek.
Panovník tak stále více přejímal úlohu pouhého reprezentanta státu, což v porovnání s raným a vrcholným středověkem bylo zřetelným oslabením jeho moci. Omezování panovnické moci neprobíhalo bez problémů. Pokles autority světského vládce byl takřka obecným jevem a nejedna korunovaná hlava se dokonce ocitla ve vězení (1394 a 1402 český král Václav IV., 1401 jeho bratr, uherský vládce Zikmund) nebo bez trůnu (kupř. anglický panovník Richard II. roku 1399). Až od poloviny 15. století je v západní i střední Evropě patrné opětovné posilování ústřední moci panovníka, zajišťující uklidnění vnitřních poměrů, obranu proti vnějšímu nebezpečí a zároveň případnou mocenskou expanzi.
Postavení římskokatolické církve, papežské schizma Snad ještě více než pozice panovníka se otřásla autorita církve. Prestiž utrpělo především papežství. Samotný fakt, že od roku 1309 sídlil papež v Avignonu, víceméně v závislosti na francouzském králi, byl dostatečně výmluvný. Od roku 1305 až do roku 1378 byl nositelem papežské tiáry vždy Francouz a Francouzi měli převahu i v kardinálském sboru, jehož členy se církevní hodnostáři nezřídka stávali v důsledku protekce či příbuzenských vztahů (tzv. nepotismus; lat. nepos značí synovec, resp. vnuk). Tyto okolnosti spolu s chamtivostí avignonské kurie, která ve snaze získat co nejvíce finančních prostředků kupčila s církevními úřady, vyvolávaly kritiku v celé západní i střední Evropě.
Nesmiřitelným oponentem kurie byl císař Ludvík Bavor, jehož učený kruh v čele s filosofy Williamem Ockhamem a Marsiliem z Padovy, autorem slavného díla Defensor pacis (Obránce míru), prohlašoval, že veškerá moc patří státu, který se má starat o blaho svých obyvatel.
Teprve v roce 1377 přesídlil papež Řehoř XI. (i pod tlakem císaře Karla IV.) z Avignonu zpět do Říma, ale toto řešení nemělo dlouhého trvání. Po jeho smrti roku 1378 prosadili italští kardinálové na svatopetrský stolec neapolského rodáka Urbana VI., zatímco francouzská část sboru zvolila brzy poté papežem kardinála Roberta ze Ženevy, který přijal jméno Kliment VII. a vrátil se do Avignonu. Tak došlo k papežskému schizmatu. Římskokatolická církev měla nyní dva papeže. K papežům v Římě a Avignonu pak roku 1409 přibyl ještě třetí papež, zvolený koncilem v Pise a žijící v Boloni. Ani jeden nemohl dosáhnout plného uznání, neboť každý z nich se těšil podpoře některé z evropských mocností.
Neutěšený stav církve neplnící své poslání přirozeně budil kritiku i hledání možné nápravy. Návrhy řešení vycházely z různých stran: z lůna církve, od universitních vzdělanců i ze strany rozmanitých kacířských sekt. Vážný zájem o nápravu církve projevovali i příslušníci šlechty a měšťanstva. Prohlubující se zbožnost byla přímým důsledkem zvyšující se gramotnosti i překladů textu Bible do národních jazyků. Neméně důležitou roli hrála sílící touha člověka zajistit spásu vlastní duši, zejména v časech nejistoty a epidemických katastrof.
Situace církve a možnosti její nápravy Pestrý a dramatický obraz Evropy, potýkající se se společenskými změnami, budováním vhodnějších politických struktur, morovými ranami, rozsáhlými válečnými konflikty, úbytkem obyvatelstva, oslabením světské a zvláště církevní autority, vznikem nových mocností a ohrožované osmanskými Turky, středověký člověk pochopitelně nevnímal v celistvém nadhledu. Lidi spíše znepokojovaly jednotlivé faktory, nicméně pocit ztráty základních jistot byl obecný. Hledání východiska i viníka nabývalo na síle.
Hlavní viník se zdál zjevný. V očích pozdně středověkého člověka, pro něhož křesťanská víra představovala nejvyšší hodnotu a prostupovala celý jeho život, jím byla církev. Ta, alespoň podle dobového mínění, jako instituce tváří v tvář pociťované krizi zklamala, neboť opustila své prvotní poslání, tj. péči o spásu duší věřících, a věnovala se jiným, mnohdy zavádějícím, ne-li přímo hříšným činnostem. Na neduhy církve (z nichž vedle papežského schizmatu patřily k nejviditelnějším kupčení se svátostmi, úřady a odpustky, zásahy do světské politiky, rozmařilý život, hromadění movitého i nemovitého majetku, porušování celibátu a zanedbávání pastýřské činnosti) se nabízel jednoduchý recept. Stačí se pevně přidržet Bible jako nejautoritativ nějšího textu zprostředkujícího boží zákon, v jeho duchu církev napravit, vrátit ji původnímu apoštolskému poslání, a tím se zajistí i náprava celého křesťanstva. V existujících poměrech bylo přirozené, že s reformou křesťanské společnosti spojovaly společenské skupiny i jedinci nejen naději na zlepšení náboženských poměrů, nýbrž též naděje na uskutečnění svých sociálně politických představ. To byl také klíčový důvod rozdílných názorů na způsob, jak nápravu provést.
Ovšem církev sama si, alespoň v osobách svých přemýšlivých členů, uvědomovala nezbytnost vlastní nápravy. Konkrétních příkladů lze uvádět mnoho. Velkého společenského ohlasu se dočkaly vznícené výzvy horlivých kazatelů, pranýřující nešvary každodennosti a srovnávající neutěšenou realitu s příkladným životem Ježíšovým a s ideálním nebeským královstvím. Tyto a podobné projevy obvykle nevedly k pronikavějším změnám, přispívaly však ke zrodu kritické atmosféry a k hlubšímu zájmu společnosti o náboženské problémy. V četných náboženských bratrstvech a kroužcích, sdružujících světské osoby, postupně sílilo přesvědčení, že důležitější než vnějškově uctívat Boha v nádherně zdobených chrámech je nosit ho v srdci.
Vyvrcholením vlny vypjaté religiozity bylo hnutí nové zbožnosti (lat. devotio moderna), zdůrazňující opravdovost vnitřního prožitku a naprostý odvrat od nedokonalého pozemského světa. Hlavního představitele nalezlo v Tomášovi Kempenském (1380–1471), působícím v klášteře u nizozemského města Zwolle. Tomáš zastával názor, že veškerá učenost je k ničemu, pokud vztah věřícího křesťana k Bohu není upřímný: Kdybys i nazpaměť uměl všecka Písma a myšlenky všech filosofů, nic ti to vše neprospěje, nebudeš-li mít lásku boží a jeho milost.
Cesta mravních apelů a spoléhání na vnitřní zodpovědnost každého křesťana ale neuspokojovala reformní myslitele, toužící po rychlé a účinné nápravě církve. Nejvýznamnější z nich byl anglický učenec John Wyclif. Jeho názory, umlčované na britských ostrovech, nalezly velkou odezvu v českém prostředí, kam opisy Wyclifových prací přiváželi studenti vracející se z anglických universit. I to byl jeden z výsledků česko-anglických kontaktů zesílivších po sňatku Anny Lucemburské s Richardem II. Kriticky smýšlejícím českým mistrům na pražském vysokém učení posloužily na počátku 15. století církevní reformy. Český model reformy zároveň ovlivnila i prohloubená zbožnost, šířená kazateli typu Jana Milíče z Kroměříže (zemřel 1374), stejně jako upřímný zájem značné části obyvatel o závazná pravidla křesťanského života. Zásadního významu nabylo české reformní hnutí poté, co v jeho čele stanul mistr Jan Hus (od roku 1402 oblíbený kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském) a co jeho skupina získala (vydáním Dekretu kutnohorského v lednu 1409) pod faktickou kontrolu pražskou universitu.
Husův program nápravy křesťanstva se těšil sympatiím na královském dvoře Václava IV., v politicky vlivných kruzích české šlechty i mezi pražskými obyvateli české národnosti, jimž se zamlouvalo oslabení politických a majetkových pozic duchovenstva. Pro církev jako instituci však přijatelný nebyl. V souladu s Wyclifem totiž vkládal uskutečnění většiny reformních kroků do rukou světské moci (panovníka, šlechty) i nižších společenských vrstev. Církev však o způsobu své nápravy hodlala rozhodovat sama a odmítala zásahy zvnějšku.
Trvající schizma vylučovalo z podílu na reformních opatřeních znepřátelené papeže. Snaha církve napravit sebe samu vyústila v prvních desetiletích 15. století v mohutné koncilní hnutí.
Koncilní hnutí a církevní sněm v Kostnici Myšlenku svolat obecný koncil, který by zaujal postavení nejvyšší církevní instituce a odstranil papežské schizma, vyslovili roku 1379 dva němečtí teologové působící na pařížské universitě. Trvalo však delší čas, než tento nápad získal náležitou podporu. Pozdně středověký konciliarismus vycházel z principu, že se organismus církve skládá z dílčích složek (arcibiskupství, biskupství, kláštery, kapituly, university aj.), reprezentovaných jejich představiteli či pověřenými zástupci. Ti potom spolu s kardinály zasedají na církevním sněmu, koncilu, který je, jakožto shromáždění významných autorit, nadřazen papeži.
První velký koncil, který se sešel roku 1409 v italské Pise s cílem odstranit dvojpapežství, jak už víme, příliš neuspěl. Podpořila jej sice většina zemí, leč volba nového Svatého otce (Alexandra V.), sídlícího poté v Boloni, nepřiměla starší papeže k odstoupení. Nepomohlo ani, že se francouzský král zřekl avignonského papeže Benedikta XIII., jenž uprchl zprvu do Provence a následně pod ochranu aragonského panovníka.
V pravý čas zasáhl nový římský a uherský král Zikmund Lucemburský. Uznal závěry pisánského koncilu a přiměl papeže Jana XXIII., který nahradil Alexandra V., aby svolal nový obecný (generální) koncil do říšského města Kostnice (Konstanz). Zikmund sám se stal světským ochráncem církevního sněmu, jenž si stanovil tři hlavní úkoly: odstranit schizma, napravit církev v hlavě i v údech a projednat základní věroučné problémy.
Kostnický koncil začal na prahu listopadu 1414 a trval až do jara 1418. Vzdor všem předpokladům se postavil proti papeži Janu XXIII., který se pokusil utéci a zmařit další jednání. Jeho akce se ale nezdařila, papež byl sesazen, uvězněn a koncilní shromáždění vydalo dekret, v němž deklarovalo nadřazenost obecného koncilu nad papežskou mocí. Konciliarismus se tak střetl s papalismem (podle lat. papa, tj. papež), názorem o nejvyšším postavení papeže v křesťanské církvi. V duchu konciliarismu postupoval církevní sněm i vůči zbývajícím dvěma papežům. Nejprve rezignoval římský papež Řehoř XII., zatímco avignonský Benedikt XIII. vzdoroval, zdůvodňuje svůj postoj zajímavým právnickým argumentem: Říkáte, že ani já, ani můj odpůrce (Řehoř XII.) nejsme papežové. Pak ale není nikdo kardinálem kromě mě (jediného žijícího kardinála ještě před schizmatem) a já jediný mám právo volit papeže. Během jednoho dne jej zvolím, když chcete, a slibuji vám, že nebudu volit sám sebe. I přes tvrdý Zikmundův tlak se nevzdal a koncilu nezbylo nic jiného než vzpurného Benedikta XIII. sesadit. Novým a jediným papežem zvolil kardinálský sbor, doplněný o zástupce koncilu, Itala Oddo Colonnu, který přijal jméno Martin V. Jeden z hlavních bodů koncilu byl splněn.
Pokud jde o reformu církve, byly výsledky vleklého jednání nepoměrně skromnější. Vše vyústilo v odklad a dohodu, že otázku prodiskutují budoucí koncily, svolané nejdříve po pěti a posléze po sedmi letech.
V záležitostech víry zaujal koncil nesmlouvavé stanovisko vůči viklefismu a jeho aktuální české variantě, husitství. Wyclifovy základní teze označil za heretické a dva představitele české reformy, Jana Husa a jeho spolupracovníka Jeronýma Pražského, odsoudil jako kacíře a vydal na smrt. Církevní shromáždění nepovažovalo za přijatelné Husovo pojetí církve. Podle pražského mistra nebyla (i v tomto bodě následoval Hus Wyclifa) skutečnou církví Kristovou církev jako instituce, nýbrž mystické tělo Kristovo, tj. sbor pravých křesťanů vyvolených ke spasení. Pouze Kristus mohl podle něho rozhodovat, kdo žije, či nežije v hříchu. Tato myšlenka předurčení (tj. predestinace) ovšem narušovala a zpochybňovala vertikální strukturu církevní organizace. Také pro další Husův argument, chápání Krista a jeho božího zákona jako nejvyšší soudní instance, nenalezl koncil pochopení. Hus totiž kladl morálku nad lidské zákony, což ve svých důsledcích hrozilo rozpadem existujících právních vazeb. Král Zikmund, jenž zaručil Husovi bezpečnou cestu do Kostnice a zpět, preferoval zdar koncilu před životem českého myslitele, nehledě na to, že do církevního procesu nesměl panovník zasahovat. Husův život skončil v plamenech dne 6. července 1415, zatímco jeho druh Jeroným Pražský skonal 30. května 1416 stejnou smrtí, obdivován pro svou učenost a výmluvnost italským humanistou Poggiem Bracciolinim.
Rovněž další husitskou novinku, přijímání pod obojí způsobou (lat. sub utraque, tj. přijímání z kalicha světskými osobami v rámci mešního obřadu), zavedené v Praze na podzim 1414 Jakoubkem ze Stříbra jako výraz rovnosti všech křesťanů před Bohem, koncil odmítl. Nad vzdornými husity se začal vznášet přízrak křížového tažení. Církev, která na koncilu učinila úspěšný krok ke své obrodě, se nehodlala řídit radami zatvrzelých „kacířů“, jejichž postup ve skutečnosti posiloval světskou moc.
Pozn. Dekret kutnohorský (1409) – upravoval dosavadní řízení pražské univerzity. 3 hlasy, jež dosud měli Němci, byly dány českému národu a třem dalším národům patřil pouze hlas jediný. Z tohoto důvodu opustili němečtí profesoři a studenti Prahu a založili novou univerzitu v Lipsku. Universita v Praze se počeštila, přestala však mít výrazně mezinárodní povahu. Mistr Jan Hus se stal rektorem university.
Životní styl na sklonku středověku Závěrečná fáze středověku, plná válek a nejistot, byla obdobím posledního vzepětí křesťanského universalismu, skvěle vyjádřeného vznosnými gotickými liniemi. Byla zároveň i dobou posledního rozkvětu dvorsko-rytířské kultury, která drsné bojové zážitky vyvažovala zjemnělou etiketou, propracovanými ceremoniály a rafinovanou zábavou. V přestávkách dlouhých mocenských konfliktů býval dostatek času k oblíbeným turnajům (v podstatě dva hlavní typy: klání jako souboj dvou zápasníků, kolba jako souboj více zápasníků v řadě), lovům, hostinám, tanci i dalším příjemným vybočením z každodennosti.
V prostředí panovnických dvorů i sídel bohatých aristokratů vznikala různá bratrstva, kroužky a společenství, programově slučující světský a duchovní rozměr. Zvláštní proslulosti nabyly rytířské dvorské řády, jejichž členové sdíleli určitou ušlechtilou ideu, vyjádřenou výrazným emblémem. Kupř. v Anglii to byl Eduardem III. založený podvazkový řád, v Burgundsku od roku 1429 řád zlatého rouna a v Uhrách králem Zikmundem iniciovaný dračí řád, jehož členové měli povinnost hájit křesťanskou víru proti evěřícím a kacířům. Přijetí či jmenování do přísně uzavřeného řádu se rovnalo vysokému vyznamenání.
Úměrně s tím, jak středověcí Evropané překonávali tvrdé životní podmínky a vnitřně se ztotožňovali s principy křesťanské víry, kultivoval se a zjemňoval jejich životní styl. I v tomto ohledu byly panovnické dvory (zejména dlouho nepřekonatelný francouzský) příkladem. Způsoby společenského chování, stolování, odívání i zařízení interiérů na panovnických dvorech napodobovala především aristokracie. Té se zase snažili připodobnit bohatí měšťané, a tak se postupně šířily módní zvyklosti od nejvyšších společenských vrstev směrem k nižším. V tomto procesu si každá vrstva společnosti upravovala vládnoucí trend svým potřebám a možnostem. I sedláci se (v západní Evropě od druhé poloviny 15., ve střední Evropě od 16. století) leckdy snažili přiblížit měšťanům či nižší šlechtě alespoň v odívání, což budilo odpor vyšších stavů. Vcelku však rozdíly mezi jednotlivými vrstvami zůstávaly propastné. Ze zřetele nesmíme ani na okamžik pustit nerovnoměrnost evropského vývoje, zvláště patrnou, přes veškerou internacionálnost, ve sféře životního stylu a módy.
Jiné ladění životního způsobu se kupř. promítlo do vývoje hradů. Panovníci i bohatí šlechtici začínali na konci středověku dávat přednost pohodlnějšímu bydlení v městských palácích a venkovských sídlech nebo alespoň zvelebovali interiéry starších hradních objektů. Stavitelé nově budovaných hradů pak již přímo počítali s tímto aspektem, stejně jako s pronikavými změnami ve vojenské technice a taktice (palné zbraně), na něž reagovali účinnější fortifikací (ve Francii např. pevnost Pierrfondes a hrad Ambois).
Větší pohodlí si dopřával též pozdně středověký měšťan, v jehož domě (v Čechách až od konce 15. století) se stále častěji objevují kachlová kamna, která zprvu bývala výsadou šlechtických a patricijských domácností. Nejběžnější součástí zařízení šlechtického a měšťanského interiéru byly vedle různých lůžek, lavic, stolů a židlí truhly, sloužící k uložení šatů i jiných předmětů. Skříně, ač známé již dříve, se v šlechtických a měšťanských domácnostech vyskytují hojněji rovněž až od 15. století, ve střední Evropě pak ještě později.
Velké rozdíly existovaly v stravování. Kupř. zvěřina byla obecně pokládána za panské jídlo, na šlechtických a patricijských stolech nechyběla vybraná drůbež či dražší ryby. Venkovské obyvatelstvo bylo samozásobitelem v potravinách vyráběných z obilí a luštěnin (chléb, pečivo, různé kaše), mléka (sýry), vajec a zeleniny (mrkev, zelí atd.). K jeho nejběžnějším jídlům náležely polévky (oukrop, kyselice, pivní). Pro chvíle slavnostního hodování vykrmovali vesničané vepře. Obecně vysoká byla vzhledem k velkému počtu postních dní (přibližně polovina roku) spotřeba ryb, a to jak mořských, tak sladkovodních. Konzervované mořské ryby (slanečci) byly běžným obchodním artiklem po celý středověk. V jeho závěru získali ve střední Evropě proslulost čeští kapři, chovaní v šlechtických rybnících. Jejich produkcí a prodejem si česká šlechta nahrazovala či rozmnožovala finanční příjmy. Obliba jednotlivých nápojů závisela na regionálních zvyklostech. V českých a jihoněmeckých oblastech náleželo k nápojům nižších vrstev pivo (častěji pšeničné než ječné), zatímco víno se podávalo v movitějších rodinách.
Období krize středověké společnosti
Celkový ráz doby Přibližně v polovině 14. století (v některých regionech dříve, v jiných o něco později) skončilo na velké části evropského území období vzestupu a relativní stability, trvající více než 200 let. Prudké změny, jež tehdy nastaly a postupně zasáhly téměř celou Evropu (nejprve nejvyspělejší oblasti, tj. Porýní, Anglii, Francii i sever Apeninského poloostrova, a poté i její centrální teritorium), zásadním způsobem narušily středověký společenský systém i stávající obraz světa. Středověk vstoupil do závěrečné fáze své existence. Na přelomu 15./16. století se již Evropa představuje v jiné podobě, jako kontinent, který učinil rozhodný krok směrem do novověku.
Mnoho historiků se kloní k názoru, že důsledkem změn, s nimiž se evropské obyvatelstvo na sklonku středověku potýkalo, bylo rozkolísaní či přímo ztráta dosavadních jistot ve všech oblastech života, ve sféře duchovní i ve sféře materiálního bytí. Lidé proto začali hledat nejen nové hospodářské možnosti, nýbrž především trvalé hodnoty, o něž by se mohli opřít a které by jim poskytly základní orientaci v nesnadném životě. Právě tyto různorodé (a nezřídka proti sobě směřující) aktivity stály na počátku přeměny středověké Evropy v Evropu novověkou.
Příčiny procesů, k nimž na evropské půdě docházelo od druhé třetiny 14. věku a s nimiž se Evropané chtě nechtě museli vyrovnávat, se dají v podstatě shrnout do dvou okruhů na vnitřní příčiny, jejichž kořeny přímo tkvěly v politickém a ekonomickém vývoji Evropy, a na vnější příčiny (kupř. rozšíření moru, expanze osmanských Turků na Balkán), které neměly svůj bezprostřední původ na kontinentu, nicméně výrazně ovlivnily jeho situaci. Vnitřní příčiny se spolu s vnějšími vlivy prolínaly natolik, že je musíme vnímat a vykládat v jejich vzájemné propojenosti.
Meze hospodářských možností Překotný ekonomický rozvoj, charakterizovaný zemědělskou kolonizací a rozmachem městského hospodářství, se v této době vyčerpal. Příznaky stagnace byly v západní Evropě viditelné už kolem roku 1300, v polovině století propukly naplno a pozvolna se přesouvaly do středoevropského regionu. Zemědělská kolonizace ustala, ba mnohé vesnice, založené na nepříliš výhodných místech (podhorské oblasti, špatná kvalita půdy, značná vzdálenost od důležitých komunikací), zpustly a zanikly. Velký počet těchto poustek je pro pozdní středověk typický. Historikové ovšem stále vedou diskuse, do jaké míry ovlivnila zánik vsí hospodářská stagnace a jak dalece morové epidemie. Je totiž doloženo, že se obyvatelé nehostinných končin stěhovali do zemědělsky příhodnějších krajů, kde nahrazovali zemřelé rolníky.
V důsledku úbytku obyvatelstva, jehož naprostá většina se živila zemědělstvím, se rozevíraly cenové nůžky. Ceny zemědělských výrobků stagnovaly, zatímco ceny řemeslnických výrobků stoupaly. K malé libosti rolníků i panovníků se ve městech prosazovaly monopolistické tendence řemeslnických cechů, diktujících množství výrobků a jejich cenovou úroveň. Zásahy panovníků proti cechům, které v sobě spojovaly roli pozdějších odborů a profesních komor, se obvykle míjely účinkem. K tomu přistupovaly ve velkých městech rozpory mezi bohatými kupci, zpravidla ovládajícími radnice, a řemeslníky, toužícími po výraznějším zastoupení v samosprávě. Četné třenice a konflikty tohoto druhu zaznamenáváme v západoevropských, italských a říšských městech.
Morové epidemie a jejich důsledky Z vnějších vlivů, které zasáhly Evropu a prohloubily krizovou situaci, byl nesporně nejzávažnější mor, jenž v letech 1347–1352 postihl téměř celý kontinent, přispěl k redukci jeho obyvatelstva a zůstal zde trvale přítomen až do 18. století. Místem, odkud se nemoc do Evropy rozšířila, byla oblast Střední Asie jižně od jezera Balchaš. Po trasách kupeckých karavan dorazila v roce 1346 do Astrachaně a o rok později na Krym, právě v čase, kdy janovskou kolonii Kaffu (dnes Feodosija) obléhal tatarský chán Džanibeg. Ten ve snaze zmocnit se města přikázal prý katapultovat za jeho hradby mrtvoly zemřelých na mor. Janovské lodě, které v té době z Kaffy vypluly, zanesly chorobu nejprve do Konstantinopole a posléze do sicilské Messiny, kde v září 1347 zakotvily. Odtud se mor, později poeticky pojmenovaný černá smrt, vydal na hrůzné tažení Evropou. Epidemie se šířila především po hlavních obchodních komunikacích, ať již námořních (během půlroku zasáhla celé Středomoří) či suchozemských (kupř. podél toků velkých řek, jako je Rýn, a alpskými průsmyky). Přes severní Evropu se pak stočila do Pobaltí, aby se roku 1352 obloukem vrátila do ruských stepí. Ložiska moru však v Evropě zůstala a čas od času přerůstala v epidemie, z nichž žádná však už nedosáhla síly oné první z poloviny 14. století.
Děs a panika, jež černá smrt vyvolávala, byly zcela na místě. Zatímco dnes je mor snadno léčitelný antibiotiky (tetracyklin), středověk proti němu neznal účinnou obranu (morový bacil byl objeven až roku 1894) a ani netušil, že jde původně o onemocnění zvířat (zvláště hlodavců, například krys, morčat a veverek), přenosné za určitých okolností na člověka. Hlavními přenašeči jsou blechy, především blecha krysí. Nikoli náhodou přivezly mor do Evropy lodě, nepochybně plné krys. Pravý mor má dvě formy dýmějovou (bubonickou), kdy bacil proniká do těla sebemenším poraněním kůže a při níž se v slabinách, na krku či v podpaží tvoří ganglie (zduřelé boule), a plicní(pneumo nickou), která se šíří kapénkovou nákazou. Zatímco u dýmějového moru byla dvaceti až čtyřicetiprocentní naděje na uzdravení (vyléčený získával na určitý čas imunitu), onemocnění plicní formou končilo téměř bez výjimky smrtí.
V podmínkách středověku, nedbajícího příliš o hygienu, existovaly pro přenos choroby bezmála ideální podmínky. Hlavně v přelidněných městech, sevřených hradbami na poměrně malých prostorách, a v klášterních komunitách, ale pokud se mor dostal na vesnici, řádil tu se stejnou intenzitou jako ve větších lokalitách. Lépe na tom byly pouze osady ležící stranou frekventovaných cest. Lidé také záhy zjistili, že moru se dobře daří ve vlhkém a teplém počasí, zatímco s nástupem zimy jeho nápor výrazně slábl či utichl.
Ztráty na obyvatelstvu dosáhly při epidemii (vzhledem k rozsahu se oprávněně mluví o pandemii) v letech 1347–1352 vysokých čísel. I když je nutné brát řadu souvěkých kronikářských záznamů opatrně, odhadují současní badatelé, že Evropa přišla v průběhu velké epidemie o 20 až 25 procent obyvatel, přičemž nejvyšší ztráty byly v Itálii, Francii a Anglii (v některých městech těchto oblastí až 60 procent obyvatel), zatímco poměrně málo zasáhla černá smrt Uhry a fakticky minula České království, Horní Slezsko i odlehlé a řídce osídlené oblasti Balkánu, tedy regiony stranou důležitých obchodních tras. Více než muži umíraly na mor mladé ženy a děti, nemoc však nečinila rozdílu mezi bohatými a chudými. Přesto na tom byli příslušníci společensky výše postavených vrstev lépe. Mohli odjet do nepostižených oblastí a v nich přežít, zatímco lidé bezprostředně svázaní se svou prací a odkázaní na jediné obydlí neměli kam uprchnout. Ovšem neštěstí pronikalo i do nejvyšších kruhů.
Z evropských monarchů zemřel sice jen Alfons XI. Kastilský, ale řada panovníků ztratila děti, mezi nimi i český a římský král Karel IV., jemuž zemřela dcera Markéta, provdaná za uherského vládce Ludvíka I. Velké ztráty vykazovali za morových epidemií faráři a kaplani, obětavě plnící své povinnosti a zaopatřující nemocné. O síle pandemie svědčí několik otřesných příkladů. V městě Brémy zemřelo za velké epidemie přesně 6966 lidí, tj. asi polovina obyvatel, v Lübecku 25 procent všech majitelů domů, v anglickém opatství Westminster stoupla úmrtnost třináctinásobně, ve Florencii činily ztráty 50–60 procent.
Reakce vyděšené Evropy na řádění černé smrti odpovídala středověké mentalitě. Epidemie jen upevnila středověké přesvědčení, že se pozemský svět ocitl v poslední fázi své existence. Část lidí proto chápala morovou ránu jako předzvěst nadcházejících apokalyptických hrůz. Většina se však asi klonila k mínění mravokárců: Bůh seslal na křesťanstvo trest za to, že opustilo cestu spásy a upadlo do osidel hříchu. Zároveň pohled na hromadné hroby a do tváří mrtvých umocňoval vědomí pomíjivosti pozemského života a nutil živé pomýšlet na spásu vlastní duše. V časech morů se proto zvyšoval počet odkazů i nadací církevním institucím a rostla úcta ke světcům, kteří měli ochránit křesťany před strašlivou nákazou. V morové atmosféře se zrodil též kult sv. Rocha, údajně rodáka z jihofrancouzského Montpellieru, léčitele, který, jak vypráví legenda, putoval v době epidemie do Říma, kde pečoval o nemocné a zázračně je uzdravoval.
Legendární příběh sv. Rocha dobře dokládá prohloubenou vlnu zbožnosti, již epidemie vyvolala, i její charakteristické projevy, totiž pouti a procesí. I když řadě lidí (včetně papeže Klimenta VI.) bylo zřejmé, že základní formou obrany proti moru by měla být izolace nemocných jedinců, křesťanský středověk věřil, že k odvrácení božího trestu zvláště účinně poslouží upřímné a veřejné pokání. Proto církev nařizovala procesí a obecně se vzmáhala důvěra v pouti na významná místa. Nemoc se tak šířila ještě rychleji.
Krajní formou, která kombinovala pouť s procesím, byly akce tzv. mrskačů (flagelantů), známých již z dřívějších časů. Jejich průvody táhly od města k městu a kajícníci hodlali sebetrýzněním (bičovali svá těla důtkami až do krve) snímat hříchy své i hříchy ostatních křesťanů, a tak odvrátit boží hněv. Poněvadž prohlašovali, že to byli především kněží, kteří svým nemravným životem zavinili zkázu, církev i světská moc proti nim zasahovaly, ale v lidových vrstvách získali mrskači většinou příznivý ohlas. Jejich hnutí dosáhlo vrcholu v letech 1348–1349, kdy je postupně doloženo v italských a německých oblastech, Francii, Polsku a Uhrách; mrskačské průvody se objevily též v Čechách.
Opakem projevů pokání a touhy odčinit skutečné i domnělé hříchy byla jiná reakce, totiž touha užít si v pozemském světě, co se dá, a programově zapomenout na všechny okolní strázně. I to byl ovšem projev strachu z možného fyzického konce. Z dobových svědků popsal nejlépe tyto pocity italský spisovatel Giovanni Boccaccio: Někteří…tvrdili, že nejzaručenějším lékem na tuto chorobu je hodně pít, užívat si, chodit za zpěvu písní a uprostřed žertů na procházky, ukájet pokud možno každou choutku a smát se a vysmívat se všemu, co se děje. A jak to říkali, tak také dělali…Ale i při těchto zvířeckých předsevzetích se vyhýbali nemocným, jak mohli… Ostatně fiktivní vypravěči povídek obsažených v Boccacciově Dekameronu si počínají stejně.
Vliv neúrod, válek a epidemií na každodenní život Znovu a znovu se vracející morové epidemie nebyly jedinou metlou bičující pozdně středověkou Evropu. Člověk se nadále bál neúrodných let, zejména došlo-li k tomu, že se nedostatečná sklizeň v důsledku nepříznivého počasí opakovala dvakrát či třikrát po sobě. Ceny zemědělských výrobků vylétly v takovém případě o několik set procent a průvodním jevem drahoty se stával hladomor, což byly ve skutečnosti epidemické choroby (kupř. tyfus) jako přímý důsledek chatrné stravy a oslabeného organismu. Nebezpečí nákazy ještě násobily vojenské konflikty. Vojáci si potraviny často zajišťovali jejich rekvizicí a přesuny vojenských oddílů, organizovaných na žoldnéřském principu, nepochybně přispívaly k šíření nebezpečných a často smrtelných nemocí. Vleklé a vyčerpávající války, o něž nebyla v 14. a 15. století nouze, epidemie a hlad tak obvykle kráčely spolu. Platí to zvláště o Francii, dějišti stoleté války, a českých zemích, kde desítky let trvající ozbrojené konflikty vyplňovaly husitskou epochu.
Změny v počtu evropských obyvatel Nepříznivé podmínky, které v Evropě nastaly po polovině 14. století, způsobily výrazný pokles počtu jejích obyvatel zhruba o třetinu. Odborníci odhadují, že roku 1340 měla asi 73,5 milionu lidí, zatímco roku 1450 jen zhruba 50 milionů. Prudce se snížila střední délka života, tj. naděje na dožití určitého věku. Kupř. v severoitalském Toskánsku, postiženém několika silnými morovými epidemiemi, dosahovala roku 1300 přibližně 40 let, roku 1400 pouze 30 let. Neméně dramatické byly proměny věkové struktury obyvatelstva. V důsledku smrtelných epidemií byly některé věkové kategorie neobyčejně slabé. Obnova běžného stavu trvala dlouhá desetiletí, kupř. ve Florencii, centru Toskánska, se poměry urovnaly až kolem roku 1470. Vzhledem k nerovnoměrnosti vývoje nedocházelo k oživení populačního růstu souběžně. Nejprve, kolem roku 1400, nastal na Pyrenejském poloostrově, o padesát let později v italských, německých oblastech, Francii a Anglii, na severu a východě kontinentu až na přelomu 15.-16. století. Tehdy již Evropa jako celek překonala depresi a počet jejích obyvatel se udává mezi 80–100 miliony.
Zvyšování daní a nedostatek drahých kovů Pokles počtu obyvatelstva měl nepříznivé důsledky. Snížilo se množství pracovních sil i poddaných, a tím se zároveň zmenšil počet lidí platících daně. Tuto ztrátu se vrchnosti snažily nahradit jak připoutáním poddaných zemědělců k půdě (ať již zákazy, omezujícími volnost pohybu, či naopak zvýhodněnými podmínkami), tak snahou zvýšit daňové zatížení, což ovšem vyvolávalo nespokojenost a odpor.
Rostoucí daně bezprostředně souvisely též s poklesem reálné hodnoty mince, k němuž došlo v celé Evropě. Tento jev měl dvě základní příčiny. První bylo vyčerpání snadno přístupných ložisek drahých kovů; těžba ve větších hloubkách znamenala větší riziko a vyžadovala zvýšené kapitálové náklady (týkalo se to i Kutné Hory). Druhý důvod vyplýval z převládajícího názoru na peněžní hospodářství. Poněvadž středověk odsuzoval nepřiměřený zisk a nepočítal s inflací, byla výše peněžních dávek sjednána jednou provždy. Postupné snižování reálné hodnoty mince znamenalo tedy i faktické snižování příjmů plynoucích z daní. Proto panovnické komory i vrchnosti hledaly způsoby, jak nepříznivý vývoj zastavit. Nejjednodušší, ale nejméně populární bylo vypsat další daně.
Hledání nových zdrojů financí přimělo část vrchností (nejprve v Anglii) podnikat ve vlastní režii, ale tento trend se prosazoval jen pomalu. I proto, že dlouho narážel na hospodářské výsady měst. Část šlechticů, kteří tradičně pokládali podnikání a manuální práci za nedůstojnou formu obživy, zvolila méně namáhavou cestu. Najímali do svých služeb ozbrojené družiny, přepadávající kupecké karavany i hůře chráněná města s cílem naloupit co nejvíce zboží (peníze, textil, koně, zbraně, šperky aj.). Právě konec 14. a první polovina 15. století byly „zlatým věkem“ lapkovství. Zvláště jím prosluly francouzské a jihoněmecké oblasti, kudy vedly důležité obchodní spoje, i české země, hlavně ve své západní a jižní části, kam od hlavní podunajské kupecké trasy odbočovaly vedlejší komunikace z Bavorska a Rakous. Lapkům sice hrozily hrdelní tresty, ale nekalá činnost se jim obvykle vyplácela, jelikož oslabené postavení panovníka nedávalo ústřední moci mnoho příležitostí proti negativním jevům účinně zasáhnout.
Nedostatek drahých kovů vyvolal i jinou neblahou reakci, totiž stahování zlatých mincí z oběhu. Lidé je raději tezaurovali (hromadili ve formě pokladů), než aby za ně nakupovali. Značná část zlaťáků plynula též do měšců arabských obchodníků, dodávajících do Evropy orientální zboží, hlavně koření. Snaha nalézt nová naleziště drahých kovů byla pak jedním z nejvýznamnějších motivů pro uskutečnění série objevných zámořských plaveb.
Společnost a politika, panovník a stavy Na společenské změny 12.-13. století reagovala politická sféra s určitým zpožděním. Z období vrcholného středověku sice přetrvávalo soupeření mezi světskou a církevní mocí, nicméně viditelnou převahu získávala v nejvýznamnějších státních útvarech západní a střední Evropy (Francie, Anglie, české soustátí, Uhry) už během 14. věku moc světská. Napětí mezi panovníkem a šlechtou, především vyšší, nadále existovalo, ovšem na politickou scénu stále sebevědoměji vstupovalo měšťanstvo, hlásící se o svůj podíl na politickém rozhodování, odpovídajícím jeho společenskému významu. Rovnováha tradičního mocenského trojúhelníku, jehož vrcholy tvořili panovník, vyšší šlechta a církev, tak byla narušena. Politický vzestup měšťanstva se nedal zastavit, byť se o to šlechta, která v něm spatřovala svého konkurenta, snažila. Zároveň vzrůstala politická důležitost nižší šlechty, zvláště v souvislosti s množícími se válečnými konflikty. Početní nižší šlechtici totiž představovali téměř nevyčerpatelný rezervoár schopných válečníků.
Tyto posuny rozkolísaly v mnoha zemích vnitřní poměry a vynutily si bolestné hledání nového politického uspořádání. Byl to ovšem dlouhý a složitý proces (často vyplněný vnitřními boji), v němž se střetávaly zájmy a názory jednotlivých vrstev společnosti. Postupně se tak rodil princip stavovství. Charakterizovalo jej zastoupení jednotlivých stavů (vyšší a nižší šlechty, měšťanstva a duchovenstva) na sněmovních shromážděních, která sice (ať již se nazývala na Pyrenejském poloostrově cortesy, v Anglii parlament, ve Francii generální stavy atd.)existovala již dříve, ale postupně začala rozhodovat o stále širším okruhu otázek.
Panovník tak stále více přejímal úlohu pouhého reprezentanta státu, což v porovnání s raným a vrcholným středověkem bylo zřetelným oslabením jeho moci. Omezování panovnické moci neprobíhalo bez problémů. Pokles autority světského vládce byl takřka obecným jevem a nejedna korunovaná hlava se dokonce ocitla ve vězení (1394 a 1402 český král Václav IV., 1401 jeho bratr, uherský vládce Zikmund) nebo bez trůnu (kupř. anglický panovník Richard II. roku 1399). Až od poloviny 15. století je v západní i střední Evropě patrné opětovné posilování ústřední moci panovníka, zajišťující uklidnění vnitřních poměrů, obranu proti vnějšímu nebezpečí a zároveň případnou mocenskou expanzi.
Postavení římskokatolické církve, papežské schizma Snad ještě více než pozice panovníka se otřásla autorita církve. Prestiž utrpělo především papežství. Samotný fakt, že od roku 1309 sídlil papež v Avignonu, víceméně v závislosti na francouzském králi, byl dostatečně výmluvný. Od roku 1305 až do roku 1378 byl nositelem papežské tiáry vždy Francouz a Francouzi měli převahu i v kardinálském sboru, jehož členy se církevní hodnostáři nezřídka stávali v důsledku protekce či příbuzenských vztahů (tzv. nepotismus; lat. nepos značí synovec, resp. vnuk). Tyto okolnosti spolu s chamtivostí avignonské kurie, která ve snaze získat co nejvíce finančních prostředků kupčila s církevními úřady, vyvolávaly kritiku v celé západní i střední Evropě.
Nesmiřitelným oponentem kurie byl císař Ludvík Bavor, jehož učený kruh v čele s filosofy Williamem Ockhamem a Marsiliem z Padovy, autorem slavného díla Defensor pacis (Obránce míru), prohlašoval, že veškerá moc patří státu, který se má starat o blaho svých obyvatel.
Teprve v roce 1377 přesídlil papež Řehoř XI. (i pod tlakem císaře Karla IV.) z Avignonu zpět do Říma, ale toto řešení nemělo dlouhého trvání. Po jeho smrti roku 1378 prosadili italští kardinálové na svatopetrský stolec neapolského rodáka Urbana VI., zatímco francouzská část sboru zvolila brzy poté papežem kardinála Roberta ze Ženevy, který přijal jméno Kliment VII. a vrátil se do Avignonu. Tak došlo k papežskému schizmatu. Římskokatolická církev měla nyní dva papeže. K papežům v Římě a Avignonu pak roku 1409 přibyl ještě třetí papež, zvolený koncilem v Pise a žijící v Boloni. Ani jeden nemohl dosáhnout plného uznání, neboť každý z nich se těšil podpoře některé z evropských mocností.
Neutěšený stav církve neplnící své poslání přirozeně budil kritiku i hledání možné nápravy. Návrhy řešení vycházely z různých stran: z lůna církve, od universitních vzdělanců i ze strany rozmanitých kacířských sekt. Vážný zájem o nápravu církve projevovali i příslušníci šlechty a měšťanstva. Prohlubující se zbožnost byla přímým důsledkem zvyšující se gramotnosti i překladů textu Bible do národních jazyků. Neméně důležitou roli hrála sílící touha člověka zajistit spásu vlastní duši, zejména v časech nejistoty a epidemických katastrof.
Situace církve a možnosti její nápravy Pestrý a dramatický obraz Evropy, potýkající se se společenskými změnami, budováním vhodnějších politických struktur, morovými ranami, rozsáhlými válečnými konflikty, úbytkem obyvatelstva, oslabením světské a zvláště církevní autority, vznikem nových mocností a ohrožované osmanskými Turky, středověký člověk pochopitelně nevnímal v celistvém nadhledu. Lidi spíše znepokojovaly jednotlivé faktory, nicméně pocit ztráty základních jistot byl obecný. Hledání východiska i viníka nabývalo na síle.
Hlavní viník se zdál zjevný. V očích pozdně středověkého člověka, pro něhož křesťanská víra představovala nejvyšší hodnotu a prostupovala celý jeho život, jím byla církev. Ta, alespoň podle dobového mínění, jako instituce tváří v tvář pociťované krizi zklamala, neboť opustila své prvotní poslání, tj. péči o spásu duší věřících, a věnovala se jiným, mnohdy zavádějícím, ne-li přímo hříšným činnostem. Na neduhy církve (z nichž vedle papežského schizmatu patřily k nejviditelnějším kupčení se svátostmi, úřady a odpustky, zásahy do světské politiky, rozmařilý život, hromadění movitého i nemovitého majetku, porušování celibátu a zanedbávání pastýřské činnosti) se nabízel jednoduchý recept. Stačí se pevně přidržet Bible jako nejautoritativ nějšího textu zprostředkujícího boží zákon, v jeho duchu církev napravit, vrátit ji původnímu apoštolskému poslání, a tím se zajistí i náprava celého křesťanstva. V existujících poměrech bylo přirozené, že s reformou křesťanské společnosti spojovaly společenské skupiny i jedinci nejen naději na zlepšení náboženských poměrů, nýbrž též naděje na uskutečnění svých sociálně politických představ. To byl také klíčový důvod rozdílných názorů na způsob, jak nápravu provést.
Ovšem církev sama si, alespoň v osobách svých přemýšlivých členů, uvědomovala nezbytnost vlastní nápravy. Konkrétních příkladů lze uvádět mnoho. Velkého společenského ohlasu se dočkaly vznícené výzvy horlivých kazatelů, pranýřující nešvary každodennosti a srovnávající neutěšenou realitu s příkladným životem Ježíšovým a s ideálním nebeským královstvím. Tyto a podobné projevy obvykle nevedly k pronikavějším změnám, přispívaly však ke zrodu kritické atmosféry a k hlubšímu zájmu společnosti o náboženské problémy. V četných náboženských bratrstvech a kroužcích, sdružujících světské osoby, postupně sílilo přesvědčení, že důležitější než vnějškově uctívat Boha v nádherně zdobených chrámech je nosit ho v srdci.
Vyvrcholením vlny vypjaté religiozity bylo hnutí nové zbožnosti (lat. devotio moderna), zdůrazňující opravdovost vnitřního prožitku a naprostý odvrat od nedokonalého pozemského světa. Hlavního představitele nalezlo v Tomášovi Kempenském (1380–1471), působícím v klášteře u nizozemského města Zwolle. Tomáš zastával názor, že veškerá učenost je k ničemu, pokud vztah věřícího křesťana k Bohu není upřímný: Kdybys i nazpaměť uměl všecka Písma a myšlenky všech filosofů, nic ti to vše neprospěje, nebudeš-li mít lásku boží a jeho milost.
Cesta mravních apelů a spoléhání na vnitřní zodpovědnost každého křesťana ale neuspokojovala reformní myslitele, toužící po rychlé a účinné nápravě církve. Nejvýznamnější z nich byl anglický učenec John Wyclif. Jeho názory, umlčované na britských ostrovech, nalezly velkou odezvu v českém prostředí, kam opisy Wyclifových prací přiváželi studenti vracející se z anglických universit. I to byl jeden z výsledků česko-anglických kontaktů zesílivších po sňatku Anny Lucemburské s Richardem II. Kriticky smýšlejícím českým mistrům na pražském vysokém učení posloužily na počátku 15. století církevní reformy. Český model reformy zároveň ovlivnila i prohloubená zbožnost, šířená kazateli typu Jana Milíče z Kroměříže (zemřel 1374), stejně jako upřímný zájem značné části obyvatel o závazná pravidla křesťanského života. Zásadního významu nabylo české reformní hnutí poté, co v jeho čele stanul mistr Jan Hus (od roku 1402 oblíbený kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském) a co jeho skupina získala (vydáním Dekretu kutnohorského v lednu 1409) pod faktickou kontrolu pražskou universitu.
Husův program nápravy křesťanstva se těšil sympatiím na královském dvoře Václava IV., v politicky vlivných kruzích české šlechty i mezi pražskými obyvateli české národnosti, jimž se zamlouvalo oslabení politických a majetkových pozic duchovenstva. Pro církev jako instituci však přijatelný nebyl. V souladu s Wyclifem totiž vkládal uskutečnění většiny reformních kroků do rukou světské moci (panovníka, šlechty) i nižších společenských vrstev. Církev však o způsobu své nápravy hodlala rozhodovat sama a odmítala zásahy zvnějšku.
Trvající schizma vylučovalo z podílu na reformních opatřeních znepřátelené papeže. Snaha církve napravit sebe samu vyústila v prvních desetiletích 15. století v mohutné koncilní hnutí.
Koncilní hnutí a církevní sněm v Kostnici Myšlenku svolat obecný koncil, který by zaujal postavení nejvyšší církevní instituce a odstranil papežské schizma, vyslovili roku 1379 dva němečtí teologové působící na pařížské universitě. Trvalo však delší čas, než tento nápad získal náležitou podporu. Pozdně středověký konciliarismus vycházel z principu, že se organismus církve skládá z dílčích složek (arcibiskupství, biskupství, kláštery, kapituly, university aj.), reprezentovaných jejich představiteli či pověřenými zástupci. Ti potom spolu s kardinály zasedají na církevním sněmu, koncilu, který je, jakožto shromáždění významných autorit, nadřazen papeži.
První velký koncil, který se sešel roku 1409 v italské Pise s cílem odstranit dvojpapežství, jak už víme, příliš neuspěl. Podpořila jej sice většina zemí, leč volba nového Svatého otce (Alexandra V.), sídlícího poté v Boloni, nepřiměla starší papeže k odstoupení. Nepomohlo ani, že se francouzský král zřekl avignonského papeže Benedikta XIII., jenž uprchl zprvu do Provence a následně pod ochranu aragonského panovníka.
V pravý čas zasáhl nový římský a uherský král Zikmund Lucemburský. Uznal závěry pisánského koncilu a přiměl papeže Jana XXIII., který nahradil Alexandra V., aby svolal nový obecný (generální) koncil do říšského města Kostnice (Konstanz). Zikmund sám se stal světským ochráncem církevního sněmu, jenž si stanovil tři hlavní úkoly: odstranit schizma, napravit církev v hlavě i v údech a projednat základní věroučné problémy.
Kostnický koncil začal na prahu listopadu 1414 a trval až do jara 1418. Vzdor všem předpokladům se postavil proti papeži Janu XXIII., který se pokusil utéci a zmařit další jednání. Jeho akce se ale nezdařila, papež byl sesazen, uvězněn a koncilní shromáždění vydalo dekret, v němž deklarovalo nadřazenost obecného koncilu nad papežskou mocí. Konciliarismus se tak střetl s papalismem (podle lat. papa, tj. papež), názorem o nejvyšším postavení papeže v křesťanské církvi. V duchu konciliarismu postupoval církevní sněm i vůči zbývajícím dvěma papežům. Nejprve rezignoval římský papež Řehoř XII., zatímco avignonský Benedikt XIII. vzdoroval, zdůvodňuje svůj postoj zajímavým právnickým argumentem: Říkáte, že ani já, ani můj odpůrce (Řehoř XII.) nejsme papežové. Pak ale není nikdo kardinálem kromě mě (jediného žijícího kardinála ještě před schizmatem) a já jediný mám právo volit papeže. Během jednoho dne jej zvolím, když chcete, a slibuji vám, že nebudu volit sám sebe. I přes tvrdý Zikmundův tlak se nevzdal a koncilu nezbylo nic jiného než vzpurného Benedikta XIII. sesadit. Novým a jediným papežem zvolil kardinálský sbor, doplněný o zástupce koncilu, Itala Oddo Colonnu, který přijal jméno Martin V. Jeden z hlavních bodů koncilu byl splněn.
Pokud jde o reformu církve, byly výsledky vleklého jednání nepoměrně skromnější. Vše vyústilo v odklad a dohodu, že otázku prodiskutují budoucí koncily, svolané nejdříve po pěti a posléze po sedmi letech.
V záležitostech víry zaujal koncil nesmlouvavé stanovisko vůči viklefismu a jeho aktuální české variantě, husitství. Wyclifovy základní teze označil za heretické a dva představitele české reformy, Jana Husa a jeho spolupracovníka Jeronýma Pražského, odsoudil jako kacíře a vydal na smrt. Církevní shromáždění nepovažovalo za přijatelné Husovo pojetí církve. Podle pražského mistra nebyla (i v tomto bodě následoval Hus Wyclifa) skutečnou církví Kristovou církev jako instituce, nýbrž mystické tělo Kristovo, tj. sbor pravých křesťanů vyvolených ke spasení. Pouze Kristus mohl podle něho rozhodovat, kdo žije, či nežije v hříchu. Tato myšlenka předurčení (tj. predestinace) ovšem narušovala a zpochybňovala vertikální strukturu církevní organizace. Také pro další Husův argument, chápání Krista a jeho božího zákona jako nejvyšší soudní instance, nenalezl koncil pochopení. Hus totiž kladl morálku nad lidské zákony, což ve svých důsledcích hrozilo rozpadem existujících právních vazeb. Král Zikmund, jenž zaručil Husovi bezpečnou cestu do Kostnice a zpět, preferoval zdar koncilu před životem českého myslitele, nehledě na to, že do církevního procesu nesměl panovník zasahovat. Husův život skončil v plamenech dne 6. července 1415, zatímco jeho druh Jeroným Pražský skonal 30. května 1416 stejnou smrtí, obdivován pro svou učenost a výmluvnost italským humanistou Poggiem Bracciolinim.
Rovněž další husitskou novinku, přijímání pod obojí způsobou (lat. sub utraque, tj. přijímání z kalicha světskými osobami v rámci mešního obřadu), zavedené v Praze na podzim 1414 Jakoubkem ze Stříbra jako výraz rovnosti všech křesťanů před Bohem, koncil odmítl. Nad vzdornými husity se začal vznášet přízrak křížového tažení. Církev, která na koncilu učinila úspěšný krok ke své obrodě, se nehodlala řídit radami zatvrzelých „kacířů“, jejichž postup ve skutečnosti posiloval světskou moc.
Pozn. Dekret kutnohorský (1409) – upravoval dosavadní řízení pražské univerzity. 3 hlasy, jež dosud měli Němci, byly dány českému národu a třem dalším národům patřil pouze hlas jediný. Z tohoto důvodu opustili němečtí profesoři a studenti Prahu a založili novou univerzitu v Lipsku. Universita v Praze se počeštila, přestala však mít výrazně mezinárodní povahu. Mistr Jan Hus se stal rektorem university.
Životní styl na sklonku středověku Závěrečná fáze středověku, plná válek a nejistot, byla obdobím posledního vzepětí křesťanského universalismu, skvěle vyjádřeného vznosnými gotickými liniemi. Byla zároveň i dobou posledního rozkvětu dvorsko-rytířské kultury, která drsné bojové zážitky vyvažovala zjemnělou etiketou, propracovanými ceremoniály a rafinovanou zábavou. V přestávkách dlouhých mocenských konfliktů býval dostatek času k oblíbeným turnajům (v podstatě dva hlavní typy: klání jako souboj dvou zápasníků, kolba jako souboj více zápasníků v řadě), lovům, hostinám, tanci i dalším příjemným vybočením z každodennosti.
V prostředí panovnických dvorů i sídel bohatých aristokratů vznikala různá bratrstva, kroužky a společenství, programově slučující světský a duchovní rozměr. Zvláštní proslulosti nabyly rytířské dvorské řády, jejichž členové sdíleli určitou ušlechtilou ideu, vyjádřenou výrazným emblémem. Kupř. v Anglii to byl Eduardem III. založený podvazkový řád, v Burgundsku od roku 1429 řád zlatého rouna a v Uhrách králem Zikmundem iniciovaný dračí řád, jehož členové měli povinnost hájit křesťanskou víru proti evěřícím a kacířům. Přijetí či jmenování do přísně uzavřeného řádu se rovnalo vysokému vyznamenání.
Úměrně s tím, jak středověcí Evropané překonávali tvrdé životní podmínky a vnitřně se ztotožňovali s principy křesťanské víry, kultivoval se a zjemňoval jejich životní styl. I v tomto ohledu byly panovnické dvory (zejména dlouho nepřekonatelný francouzský) příkladem. Způsoby společenského chování, stolování, odívání i zařízení interiérů na panovnických dvorech napodobovala především aristokracie. Té se zase snažili připodobnit bohatí měšťané, a tak se postupně šířily módní zvyklosti od nejvyšších společenských vrstev směrem k nižším. V tomto procesu si každá vrstva společnosti upravovala vládnoucí trend svým potřebám a možnostem. I sedláci se (v západní Evropě od druhé poloviny 15., ve střední Evropě od 16. století) leckdy snažili přiblížit měšťanům či nižší šlechtě alespoň v odívání, což budilo odpor vyšších stavů. Vcelku však rozdíly mezi jednotlivými vrstvami zůstávaly propastné. Ze zřetele nesmíme ani na okamžik pustit nerovnoměrnost evropského vývoje, zvláště patrnou, přes veškerou internacionálnost, ve sféře životního stylu a módy.
Jiné ladění životního způsobu se kupř. promítlo do vývoje hradů. Panovníci i bohatí šlechtici začínali na konci středověku dávat přednost pohodlnějšímu bydlení v městských palácích a venkovských sídlech nebo alespoň zvelebovali interiéry starších hradních objektů. Stavitelé nově budovaných hradů pak již přímo počítali s tímto aspektem, stejně jako s pronikavými změnami ve vojenské technice a taktice (palné zbraně), na něž reagovali účinnější fortifikací (ve Francii např. pevnost Pierrfondes a hrad Ambois).
Větší pohodlí si dopřával též pozdně středověký měšťan, v jehož domě (v Čechách až od konce 15. století) se stále častěji objevují kachlová kamna, která zprvu bývala výsadou šlechtických a patricijských domácností. Nejběžnější součástí zařízení šlechtického a měšťanského interiéru byly vedle různých lůžek, lavic, stolů a židlí truhly, sloužící k uložení šatů i jiných předmětů. Skříně, ač známé již dříve, se v šlechtických a měšťanských domácnostech vyskytují hojněji rovněž až od 15. století, ve střední Evropě pak ještě později.
Velké rozdíly existovaly v stravování. Kupř. zvěřina byla obecně pokládána za panské jídlo, na šlechtických a patricijských stolech nechyběla vybraná drůbež či dražší ryby. Venkovské obyvatelstvo bylo samozásobitelem v potravinách vyráběných z obilí a luštěnin (chléb, pečivo, různé kaše), mléka (sýry), vajec a zeleniny (mrkev, zelí atd.). K jeho nejběžnějším jídlům náležely polévky (oukrop, kyselice, pivní). Pro chvíle slavnostního hodování vykrmovali vesničané vepře. Obecně vysoká byla vzhledem k velkému počtu postních dní (přibližně polovina roku) spotřeba ryb, a to jak mořských, tak sladkovodních. Konzervované mořské ryby (slanečci) byly běžným obchodním artiklem po celý středověk. V jeho závěru získali ve střední Evropě proslulost čeští kapři, chovaní v šlechtických rybnících. Jejich produkcí a prodejem si česká šlechta nahrazovala či rozmnožovala finanční příjmy. Obliba jednotlivých nápojů závisela na regionálních zvyklostech. V českých a jihoněmeckých oblastech náleželo k nápojům nižších vrstev pivo (častěji pšeničné než ječné), zatímco víno se podávalo v movitějších rodinách.