-předzvěstí revolučních vln 20. a 30. let se staly událostí ve Francii, kde proti Bourbonům vystoupila hned dvojí opozice: re¬publikánská a umírněně konstituční, po spáchání atentátu na následníka trůnu vé¬vodu de Berry byly však pokusy o povstá¬ní potlačeny a po obnovení jezuitského řádu byla restaurace ještě více posílena roku 1824, kdy na trůn dosedl bratr Lud¬víka XVIII. Karel X.
ve Španělsku se bourbonský král Fer¬dinand VII. po svém návratu na trůn r. 1814 a po nastolení tuhého restauračního režimu soustředil na válku se španělskými kolo¬niemi ve střední a jižní Americe, bojující pod vedením zejména S. Bolívara za nezá¬vislost, roku 1820 byl v Cádizu zahájen plukovníkem R. de Riegem pochod na Madrid a ačkoli musel Riego malý oddíl rozpustit, povstání se šířilo dále, král byl donucen k ústupkům a k přísaze na ústa¬vu, španělské události vyvolaly značný ohlas i v Portugalsku, kde se rozvinulo hnutí proti vladařské radě, v jejímž čele stál britský generál, mezitím svolala v ro¬ce 1822 Svatá aliance kongres do Verony a následujícího roku byla do Španělska vyslána francouzská intervenční armáda, ústavní režim byl svržen a až do konce Ferdinandova panování vládl v zemi te¬ror, pouze španělské kolonie v Americe (Mexiko, Argentina, Peru, Chile, Kolum¬bie, Bolívie,Venezuela) dosáhly konečného úspě¬chu a byly ustaveny jako samostatné státy, vítězná byla i restaurace v Portugalsku, ale to ztratilo kolonii Brazílii, která se osamostatnila už r. 1815.
pro Itálii znamenal vliv Habsburků, návrat knížat domácího původu a papeže zrušení všech reforem, již za Napoleona vznikaly tajné vlastenecké spolky, z nichž byly nejvýznamnější organizace karbonářů, spatřovaly hlavní úkol ve vytvoření jednotné Itálie a v boji proti rakouské nadvládě a absolutistickému režimu, poté, kdy odpor vyvrcholil revolucí v Neapoli roku 1820, se v Opavě sešel kongres Svaté aliance a rakouská intervenční armáda potlačila jak neapolskou a piemontskou revoluci, která propukla v roce 1821, tak i protirakouské povstání v Miláně, výsled¬kem byl zesílený rakouský vliv v Itálii, zvláště v Lombardii, Benátsku a Toskánsku.
dalším revolučním ohniskem se stal Balkánský poloostrov, kromě turecké nadvlády trpěly balkánské země zasahováním Ruska, Británie, Rakouska a Fran¬cie do tureckých záležitostí, srbský boj za národní nezávislost, trvající od počátku 19. století, vyvrcholil roku 1815 povstáním M. Obrenoviče, který roku 1817 stanul v čele srbského knížectví (srbská autono¬mie a dědičnost knížectví byly potvrzeny po rusko-turecké válce z let 1827–1829 dri-nopolským mírem), v popředí řeckého boje proti Turkům stála organizace karbonářského typ_u hetairie s vůdcem A. Ypsilantim, Rekové využili rozporů mezi Tureckem a Anglií, Francií a Ruskem a k jejich osvobození přispěla jak úspěšná anglo-francouzsko-ruská akce na západ¬ním pobřeží země roku 1827, tak i rusko-turecká válka z let 1828–1829. Na pomoc Řecku přijelo mnoho dobrovolníků z Evropy, mezi nimi byl i romantický básník lord George Gordon Byron, který r. 1824 v Řecku zemřel. Turecko bylo nuceno uznat řeckou autonomii a ro¬ku 1830 bylo Řecko uznáno nezávislým státem, v rumunských Podunajských knížectvích vedl povstání proti Turkům roku 1821 T. Vladimirescu, po jeho neúspěchu zůstala kní¬žectví vazaly sultána
v samotném Rusku mezitím sílily tajné organizace šlechtic¬kých revolucionářů (např. Severní a Jižní spolek), boj proti nevolnictví a samoděržaví vyústil v prosinci roku 1825 v povstá¬ní děkabristů, bylo však potlačeno a režim ještě více utužen za vlády cara Mikuláše I.
1.2 30. léta 2. revoluční vlna proběhla v letech 1829–34 a zachvátila téměř celou Evropu.
a)červencová revoluce 1830 ve Francii ? liberální opozice v poslanecké sněmovně vystupovala proti restauraci starého režimu, vláda byla kritizována v tisku ? 2 nelegální opoziční proudy: demokraté (pro republiku) a bonapartisté (umírněně konstituční); Ludvík XVIII.sice přijal ústavu z r. 1814, ale vyvolával nespokojenost všech – nejvíce tím, že obnovil jezuitský řád ? po Ludvíkově smrti se stal králem jeho ještě konzervativnější bratr Karel X. (1824–30) – snažil se zavést absolutismus, omezil politická práva (zvláště volební), zavedl cenzuru. Vytvořila se fronta krajních monarchistů, kteří požadovali návrat poměrů před r. 1789 (vrácení majetku šlechtě, zákaz kritiky církve), což vyvolalo na jaře 1830 politickou krizi ? bezprostředním podnětem k povstání bylo vydání 6 ordonancí (výnosů) ministra Polignaca – omezení pravomoci parlamentu, další omezení volebního práva. Protesty Pařížanů (liberálové, měšťané, pařížská mládež, dělníci, univerzitní studenti, žurnalisté, střední stav) přerostly po republikánské agitaci ve stavění barikád. Po třídenních pouličních bojích byl dobyt královský palác, vojenská zbrojnice, část vojska přeběhla na stranu povstalců, Karel X. abdikoval a uprchl do Anglie ? liberálové se obávali vzniku republiky (a tím i vyvolání zahraniční intervence), byla proto ustavena konstituční monarchie, králem se stal Ludvík Filip (1830–48) z orleánské větve bourbonského rodu, vytvořena ústavní vláda, politická moc v rukou průmyslových a finančních podnikatelů a majetných statkářů, přesto celkově svobodnější atmosféra ? nová povstání republikánů 1832 (popisuje ho Victor Hugo v románu Bídníci) a 1834 neúspěšná, bez podpory, krvavě potlačena, hlavně proto, že v 30. letech země hospodářsky prosperovala, rozvíjel se textil, cukrovarnictví (i když zaostávala produkce železa).
ostatní země
francouzská červencová revoluce mě¬la silný ohlas v Belgii, spojené po vídeň¬ském kongresu v jedno království s Nizo¬zemím, katolické Belgii byl vnucován kalvinismus a holandština jako státní jazyk. Proti tomuto stavu se roku 1830 zvedly v Bruselu bouře, národně osvobo¬zenecké hnutí se rozšířilo po celém území, téhož roku bylo belgické území osvoboze¬no a konference velmocí uznala nezávis¬lost Belgického království. Byla pojata velmi liberální ústava.
v Itálii i nadále existovaly tajné spolky a šířilo se hnutí za sjednocení země, po¬vstání v Modeně, Parmě i některých ob¬lastech papežského státu byla však potla¬čena vojsky velmocí, které se nechtěly vzdát intervenčních zásad
Polsko bylo po vídeňském kongresu rozděleno na tzv. Kongresové království = Kongresovka, spojené personální unií s Ruskem, na Velkoknížectví poznaňské, které připadlo Prusku a na království Haličsko-sandoměřské připojené k Rakous¬ku, v Kongresovce vznikaly tajné organi¬zace, bojující za svobodu Polska – jejich snahy završilo listopadové povstání roku 1830, povstalecká armáda byla však roku 1831 poražena ruským vojskem. Nastaly persekuce, zrušení polské autonomie, rušeny polské vysoké a střední školy.
německé národní hnutí vyvrcholilo po různých nepokojích, demonstracích a po tiskové kampani za svobodu tisku hambašskou slavností(1832), která proklamovala požadavek zřízení republiky, národ¬ní jednotu atd., spolkový sněm odpověděl řadou represivních opatření (např, úplně potlačena svoboda tisku a svoboda shro¬mažďování), zlomeno bylo i povstání roku 1833
krizí byla zasažena i Velká Británie, kde sílilo hnutí především za reformu par¬lamentu, roku 1832 byla parlamentem přijata dílčí volební reforma, omezující mandáty tzv. shnilých městeček a naopak rozšířeno zastoupení velkých průmyslo¬vých center, druhým problémem Británie bylo stále sílící irské národně osvoboze¬necké hnutí
revoluční vlna 30.1et se dotkla i Pyre¬nejského poloostrova, po smrti Ferdinan¬da VII. se rozpoutala občanská válka me¬zi příznivci Ferdinandova bratra Dona Carlose, tzv. karlisty a nezletilé dědičky trůnu Isabely II., 1. karlistická válka (1833–1840) skončila úspěchem liberálů, sdružených kolem Isabely, jejich následná kompromisní politika vedla roku 1843 k nástupu konzervativců
všechny tyto události se odrazily ve zhroucení systému Svaté aliance, umírně¬ný liberalismus Velké Británie, Francie, Belgie se střetával s konzervativním blo¬kem Ruska, Rakouska a Pruska, východ¬ní velmoci, kterým se podařilo obnovit pořádek v oblastech, kde uplatňovaly svůj vliv (Polsko, Německo, Itálie), manifesto¬valy svou soudržnost v roce 1833 na schůzce v Mnichově Hradišti – proklamo¬valy zde intervenční princip, jejich proti¬váhu tvořil systém spolupráce západoev¬ropských konstitučních států
2. EVROPA VE 30. A 40. LE¬TECH 19. STOLETÍ
30. léta znamenala pro Evropu národní hnutí za jednotu a nezávislost, podíleli se něm zejména emigranti, usilující o vytvo¬ření jednotného národního státu, získání národní nezávislosti, případně ztížení stá¬tu vlastního, v roce 1834 byla z podnětu G. Mazziniho založena organizace Mladá Evropa, která sdružovala organizací Mla¬dou Itálii (usilovala o osvobození a sjed¬nocení Itálie a ustavení italské republiky), Mladé Německo a Mladé Polsko, rozpadla se ale dříve, než uskutečnila nějakou vý¬znamnou akci, (na otázku sjedncení Itálie byl orientován i list // Risorgimento, který roku 1847 založil v Turíně C. Cavour)
porážka listopadového povstání zna¬menala v Polsku ve všech záborech další rozmach národního hnutí, v roce 1832 vy¬dal car Mikuláš I. tzv. organický statut, podstatně omezující práva Poláků v krá¬lovství, v pruském záboru byly zavedeny pruské zákony a také Rakousko v Haliči postupovalo podobně, za této situace bylo připraveno začátkem roku 1846 celopolské povstání, avšak předáci ve Velkopolsku i ruském záboru byli pozatýkáni, po¬vstání uskutečněné pouze v Krakově bylo potlačeno a město bylo obsazeno vojsky tří mocností
ve Francii za červencové monarchie využívaly vítězství revoluce především fi¬nanční kruhy, podporované králem a zabezpečované nově vypracovanou ústavou, ačkoli tato situace umožnila v zemi zrychlit rozvoj průmyslové revoluce, zůstávala Francie za Británií pozadu, důvodem byl relativní nedostatek kapitálu, omezená chuť finančníků investovat do průmyslové¬ho podnikání, drahý úvěr i zatím nerozsáh¬lé koloniální panství – mezi vítězi z červen¬ce se záhy objevily rozpory, které vedly k založení politických seskupení: stranu po¬hybu, zastávající stanovisko, že vláda musí jít cestou demokratického pokroku, repre¬zentovali např. předseda vlády J. Laffltte a policejní prefekt C. H. O. Barrot a stranu odporu, která chtěla skončit s ústupky re¬voluci, představovali např. C. P. Périer (vy¬střídal Laffitta v čele vlády) a F. P. G. Guizot (nejprve ministr vnitra, později ministr zahraničí a předseda vlády)
počátek 30. let znamenal nespokoje¬nost dalších sociálních vrstev, koncem ro¬ku 1831 povstali lyonští tkalci, v roce 1832 se uskutečnilo republikánské povstání proti vládě Ludvíka Filipa, roku 1834 se pokusila organizace zahraničních emi¬grantů vyvolat povstání proklamacemi demokratických svobod, téhož roku po¬vstali znovu lyonští tkalci a podporovaní radikálními demokraty ovládli město, avšak všechny tyto pokusy skončily ne¬zdarem a vláda přijala řadu represivních opatření, revoluční hnutí tak bylo přene¬seno do tajných společností
v roce 1835 založili radikální demo¬kraté ilegální organizaci tzv. Společnost rodin, v čele s A. Blanquiim, společnost navazovala na ideje babeufismu a chtěla uskutečnit radikální politické a sociální změny cestou spiknutí a převratů, po pro¬zrazení v roce 1836 bylo mnoho jejích čle¬nů odsouzeno a vláda opět podnikla řadu kroků proti demokratickému hnutí, i pře¬sto zůstaly ideje Společnosti rodin dlouho živé, po neúspěšném pokusu synovce Na¬poleona Bonaparta Ludvíka Napoleona o státní převrat se o stejnou věc pokusila blanquistická Společnost ročních dob
v roce 1840 byl jmenován ministrem zahraničí F. Guizot, který se stavěl proti všem sociálním reformám, republikánská opozice se zformovala kolem časopisu Re¬formě, vydávaném A. A. Ledru-Rollinem (časopis sehrál důležitou úlohu i v přípra¬vě revoluce 1848), a v roce 1846 dosáhla v pařížských volbách absolutní většiny, krizi režimu prohloubilo velké sucho a ná¬sledná neúroda, zásobovací potíže, vze¬stup cen a finanční problémy, revolučním náladám měly předejít tzv. kampaně ban¬ketů, hnutí za reformu hlasovacího práva, i přesto začátkem roku 1848 zachvátila Paříž revoluce
v Británii byla první polovina 30. let poznamenána sílícím dělnickým hnutím -nový pokus o sjednocení dělnictva vyústil v roce 1833 v založení sjednocené celoná¬rodní odborářské organizace (National Trade Union) a národním hnutím Irů, na nějž vláda reagovala vyhlášením vojen¬ského stavu v Irsku
rok 1834 charakte rizoval boj proti no¬vému chudinskému zákonu, byl jedním ze zdrojů tzv. chartistického hnutí, které Bri¬tánii probíhalo v letech 1834–1854, sdružení londýnských dělníků iniciovalo vy¬pracování tzv. Charty (roku 1837, před¬ním autorem W. Lovett, hlavní body: stej¬né volební obvody, zrušení majetkového cenzu pro poslance, všeobecné volební právo pro všechny muže nad 21 let, střídá¬ní parlamentu po roce, tajné volby, plat členům parlamentu), kampaň za její pro¬sazení začala vlnou demonstrací po celé zemi a k největšímu rozmachu hnutí došlo v letech 1839–1842, v téže době mělo dů¬ležitý význam působení nově založené Li¬gy proti obilních zákonům
po vítězství toryů ve volbách vydala postupně konzervativní vláda R. Peela nový daňový zákon, zákon o bankách (za¬jišťoval prioritu státní banky) a roku 1844 zrušila obilní zákony, významného úspě¬chu dosáhlo dělnické hnutí vydáním zá¬konu o desetihodinové pracovní době pro ženy a mladistvé
poslední vlna chartismu proběhla v le¬tech 1848–1851, ale cílů nedosáhla ani chartistická konference v roce 1851, ani manchesterský kongres, uskutečněný ro¬ku 1854
ve 30. a 40. letech 19. století probíha¬lo zároveň irské národní hnutí za zrušení unie s Velkou Británií (zákon o unii z ro¬ku 1801) a za autonomii Irska, v roce 1834 se do čela hnutí, bojujícího pod heslem Repeal (= odvolání, míněno odvolání unie), postavil D. O’Connel, začátkem 40. let bylo založeno Sdružení pro odvolání zákona (Repeal Association) a Mladé Ir¬sko, nespokojené s liberálními požadavky Repealu, radikální křídlo se v roce 1847 osamostatnilo a založilo Irskou konfede¬raci, která spojovala požadavek nezávis¬losti Irska s demokratickými reformami, avšak již následujícího roku zahájila brit¬ská vláda rozsáhlé zatýkání předáků ir¬ského národního hnutí (záminkou odha¬lení spiknutí v Irsku)
3. PŘÍČINY REVOLUČNÍHO HNUTÍ 1848 V EVROPĚ
vliv průmyslové revoluce (rozmach průmyslu, dopravy i ze¬mědělství) na politiku ?odpor k přežitkům feudalismu, vlá¬dě velkostatkářské šlechty a absolutního panovníka = omezo¬vání občanských svobod, brzda kapitalistického podnikání ? požadavek konstituce (ústavy) + sociální požadavky
nespokojenost s politickým uspořádáním – většina lidí bez politických práv (nejen v absolutistických monarchiích, ale i v zemích s konstitučním režimem)
národní požadavky v Německu, Itálii, střední a východní Evropě nesplněny
odpor k vládám cizích dynastií ? právo národů na svobodu a samostatnost
výbuch revoluce urychlen dvěma událostmi světového do¬sahu:
všeobecná obchodní a průmyslová krize v Anglii se šířila do Evropy
neúroda (sucho 1846) a nákaza brambor
? vzrůst bídy, hladu, vzestup cen potravin, centra nespokojenosti – města (koncentrace populace)
společné cíle: odstranit feudalismus a absolutistické vlády, rozvoj industriální společnosti specifické cíle: podle podmínek jednotlivých zemí – např. sjednocení rozdrobené země (Itálie, Německo), osvobození od vlád cizích dynastií předehra revoluční vlny: vítězství liberálně demokratických kantonů nad konzervativními v občanské válce ve Švýcar¬sku 1847; nová ústava ? posílení ústřední moci, vznik státu se spolkovým sněmem a radou v čele s prezidentem
4. REVOLUČNÍ ROK 1848 V HABSBURSKÉ MO¬NARCHII
v březnu roku 1848 zasáhla revoluční vl¬na i země habsburské monarchie, liberální a nacionální požadavky, neřešená poddan¬ská otázka a další problémy vyvolaly po¬vstání studentů a měšťanů ve Vídni, jehož výsledkem bylo odstoupení knížete Metternicha a slib císaře uskutečnit základní li¬berální reformy: dvorské úřady byly změ¬něny na ministerstva a do čela nové vlády se postavil hrabě F. A. Kolovrat, následo¬valy volby do frankfurtského národního shromáždění, vydání tzv. Pillersdorfovy ústavy (podle jejího tvůrce ministra vnitra Pillersdorfa) a publikace volebního řádu do příštího říšského sněmu
konstituce však přiznávala císaři prá¬vo veta, volební řád zvýhodňoval majetné vrstvy, liberálové byli ovládáni myšlenkou připojení Rakouska ke sjednocenému Německu, Uhry nastoupily cestu k samo¬statnosti, celková nespokojenost vedla k dalšímu vídeňskému povstání a po útě¬ku císaře přešla moc na určitou dobu do rukou Bezpečnostního výboru, po vytvo¬ření nové vlády, v níž byl ministrem Alexander Bach, začalo v červenci 1848 ve Vídni zasedání ústavodárného říšského sněmu, 7. 9. 1848 zrušeno poddanství a fe¬udální povinnosti za náhradu, avšak poté, kdy se vídeňský lid pokusil zastavit vojsko proti uherské revoluci, město opět zasáh¬lo povstání, po dělostřeleckém ostřelování jednotkami knížete Windischgrätze Ví¬deň kapitulovala
v listopadu obnovil svá jednání říšsky sněm, přesunutý do Kroměříže, po abdi¬kaci císaře Ferdinanda V. nastoupil na trůn František Josef I., který záhy říšský sněm rozpustil a vyhlásil novou tzv. Stadionovu ústavu (podle jejího autora ministra vnitra hraběte Stadiona), vycházející z principu centralismu a dávající značná práva císaři a jeho ministrům
nejsilnější revoluční boje v habsbur¬ské monarchii proběhly v Uhrách, snaží¬cích se osamostatnit, tažení proti nim za¬hájil s podporou Vídně chorvatský bán Jelačić, k zastavení jeho postupu by! v Pešti ustaven Výbor pro ochranu vlasti, v jehož čele stanul L. Kossuth, po úspěšně organizované obraně musel Jelačić z Uher ustoupit, vídeňská vláda následně vyhlásila v Uhrách výjimečný stav, prohlásila uherský sněm za rozpuštěný a Jelačić by jmenován vrchním velitelem rakouských vojsk v Uhrách, začátkem roku 1849 obsa¬dila rakouská vojska Pešť, avšak již v dubnu dosáhli Maďaři řady významných úspěchů a uherský sněm vyhlásil nezávislost, za těchto okolností si František Josef I. vyžádal osobní setkání s carem Mikulášem I. při jejich schůzce ve Varšavě přislíbil car vojenskou pomoc, zásah ruských vojsk znamenal rozhodující obrat a v srpnu 1849 po řadě rozhodných porážek složilo jádro maďarské armády zbraně, revoluce v Uhradí byla potlačena, mnoho politiků, kteří neemigrovali, bylo popraveno
5. REVOLUČNÍ ROK 1848 V ČESKÝCH ZEMÍCH
v Čechách se pod dojmem zpráv o vítězství únorové revoluce ve Francii radikalizovali především stoupenci demokratické ho proudu v měšťanstvu a inteligenci, na 11. březen 1848 byla do Svatováclavským lázní v Praze svolána veřejná schůze občanů, která se usnesla na petici císaři, tento v podstatě první český politický program obsahoval zrovnoprávnění češtiny s němčinou, uznání jednoty Zemí koruny české a větší zastoupení měst a venkova na zemském sněmu městskou a obecní samosprávu atd., tzv. Svatováclavský výbor (později Národní výbor, jeden z nejdůležitějších po litických orgánů v zemi) upravil definitivní podobu dokumentu a ještě v březnu odjela česká delegace do Vídně, po částečně vyhýbavé odpovědi vlády byla sestavena nová petice, která zdůrazňovala především státoprávní pojetí Zemí koruny české, císař vyhověl téměř všem jejím bodům tzv. kabinetním listem z 8. dubna
dosavadní úspěchy však zastínila otázka národnostní, František Palacký se odmítl účastnit jednání frankfurtského parlamentu o německé otázce a svůj negativní postoj odůvodnil veřejným dopisem zlí. dubna následovně: české začle¬nění do německé říše bylo pouhými svaz¬ky mezi panovníky, a nemůže být závazné pro moderní svobodné národy; pro náro¬dy, žijící ve střední Evropě mezi Ruskem a Německem, viděl garanta v Rakousku, jehož začlenění do velkého Německa po¬kládal proto za nepřijatelné; naopak řeše¬ní spatřoval ve federativním uspořádání rakouské říše – tato argumentace byla na dlouhou dobu základním směrem české politiky (austroslavismus)
vláda odvolala dosa¬vadního místodržitele hraběte Stadiona a novým správcem byl jmenován Čechám příznivě nakloněný L. Thun, názory na je¬ho prozatímní českou vládní radu se značně lišily, zatímco liberální politikové v ní viděli posilu státoprávní samostatnosti českých zemí, radikálnější demokraté v ní spatřova¬li nebezpečí pro vídeňskou revoluci, v dub¬nu byl z jejich iniciativy ustanoven první český politický spolek Lípa slovanská -i přesto liberální pozice v Čechách sílily, cí¬sařovy sliby se však ukázaly být plané a ve druhé polovině května přijel do Prahy kní¬že Windischgratz, který brzy obsadil praž¬ské továrny na předměstích a po umístění dělostřeleckých baterií povolal další posily
austroslavistickým programem byl po¬znamenán i Slovanský sjezd, který se sešel v červnu roku 1848 jako protiváha frank¬furtskému parlamentu, vlivem Palackého a jeho příznivců byl omezen pouze na zá¬stupce slovanských národností Rakouska a požadoval především Rakousko federalizované a národnostně spravedlivé, i přesto se část účastníků přihlásila k cílům revolu¬ce, probíhající v Evropě, Manifest k náro¬dům evropským protestoval proti národ¬nostnímu útlaku Slovanů a vyhlašoval přirozené právo na svobodu pro všechny národy na světě
otevřený boj vypukl v Praze po srážce vojska s lidem, který proudil ze sbratřovací mše (12. červen), konané na Koňském trhu (nynějším Václavském náměstí), zá¬hy vyrostly barikády, na nichž ozbrojeným studentům velel J. V. Fric a po šest dní tr¬val boj proti vojenské přesile, pod vlivem povstání se na venkově, především ve středních, severovýchodních a východ¬ních Čechách organizovaly výpravy ná¬rodních gard, které chtěly pomoci Praze, avšak materiální i taktická převaha vojska se brzy projevila a po dělostřeleckém bombardování města Praha 17. června ka¬pitulovala
v roce 1851 po řadě ustanovení posi¬lujících absolutistický ráz vlády – zrušení národních gard, omezování místní samos¬právy, likvidování porotních soudů – zru¬šil František Josef I. oktrojovanou ústavu (tzv. silvestrovskými patenty) a obnovil absolutistický režim
6. REVOLUČNÍ ROK 1848–1849 V NĚMECKU
- revoluční události v Prusku – počátek března v Porýní, 18. –19.3. povstání v Berlíně (hlavní město Pruska) – barikády (dělníci, řemeslníci, studenti, úředníci) x vojsko, ústup prus¬kého krále (zajatcem nacionalistů), slib změny ústavy a de¬mokratických reforem, odvoláno vojsko; vítězství umír¬něných liberálů ? do čela nové vlády
koncem března v německém Heidelbergu vyhlásila skupina liberálů volby do celoněmeckého parlamentu na základě všeobecných voleb, které měl připravit tzv. Prozatímní parlament (Vorparlament) ve Frankfurtu nad Mohanem -jednání zástupců německých zemí o budoucnosti Německa:
radikální demokraté: pro ozbrojené povstání, vytvoření federativní republiky se slabou ústřední mocí x liberální většina: pro nenásilný postup, pro ústavní monarchii se si lnou ústřední vládou (dohoda mezi panovníky a pruskými junkery)
18.5.1848 zahájil činnost z voleb vzešlý všeněmecký parla¬ment ve Frankfurtu nad Mohanem (830 delegátů) – zdlou¬havé (roční) jednání v kostele sv. Pavla o celoněmecké národ¬ní vládě, o sjednocení, o konstituci; delegáti vzdělanci – práv¬níci, vědci, lékaři, duchovní, finančníci, obchodníci, podnika¬telé ? zajistit klid pro svobodný obchod a podnikání, proti vládě aristokracie, za liberální a národní politiku (pro lidové vrstvy nezajímavé – rolníci požadovali vlastní půdu bez feudálního omezení, řemeslníci ochranu cly pro svůj obchod, dělníci vyšší mzdy a odstranění nezaměstnanosti); staré reži¬my neměly sílu překonávat krizi, selhaly i proti málo organi¬zovaným povstalcům – ti naopak jednotní v postupu proti nim, ale brzy spory a neshody podle jednotlivých zájmů a politického přesvědčení
2 koncepce sjednocení: tzv. velkoněmecké řešení (území v rozsahu bývalé Svaté říše římské, tj. i rakouské země a země Koruny české; Dánsko a Polsko) nebo tzv. maloně- mecké řešení (jen vlastní německá území bez habsburské monarchie) = v čele s Pruskem ? dočasná ústřední vláda, ustavená jako výsledek jednání sněmu, neměla armádu, policii ani úřednictvo – odkázána jen na dobrou vůli jednotlivých států O neschopna uskutečnit sjednocení Německa nová německá ústava vyhlášena v březnu 1849 -kompromis mezi liberály a demokraty: občanské svobody, náboženská tolerance, zrušení feudální závislosti, vyhlášení všeobecného hlasovacího práva pro muže, zodpovědnost vlády parlamentu; zvítězila maloněmecká sjednocovací koncepce, předpoklad zachování monarchie v čele s císařem (se značnou pravomo¬cí – řízení zahraniční politiky, armády); ústřední výkonná moc nabídnuta pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. jako dědičnému německému císaři ? odmítl přijmout císařskou korunu z rukou revolučního parlamentu (tzv. „ulice”); návrh ústavy neuznala ani většina německých panovníků = ne¬úspěch frankfurtského jednání
nová povstání republikánů na jaře 1849 – v Porýní, Drážďanech, Rýnské Falci, Bádensku-zpočátku úspěch, pak zásah pruského vojska (přesila) ? revoluce poražena, vojen¬sky rozehnán i frankfurtský parlament (červen 1849) — přesto nenastal návrat k předrevolučním poměrům: v Prusku vydána ústava z vůle panovníka (oktrojovaná – jako i v Ra¬kousku), zachováno osvobození rolnictva, někde i svoboda tisku a shromažďování; cesta k sjednocení Německa pod ve¬dením Pruska zůstala nadále otevřena, obnoven Německý spolek (s účastí Rakouska), ale i celní spolek pod pruskou hegemonií (bez účasti Rakouska)
7. REVOLUČNÍ ROK 1848–1849 VE FRANCII A ITÁLII
revoluční vlnu konce 40. let 19. století předznamenalo vítězství liberálně demo¬kratických kantonů nad konzervativními v občanské válce ve Švýcarsku roku 1847, nová ústava zde posílila ústřední moc a byl vytvořen stát se spolkovým sněmem a spol¬kovou radou v čele s prezidentem
ve Francii vyvrcholilo opoziční hnutí proti červencové monarchii roku 1848 únorovou revolucí v Paříži, po krátkých bojích v ulicích města vláda kapitulovala a monarchie Ludvíka Filipa se zhroutila, po králově útěku do Británie se moci uja¬la prozatímní vláda (Ledru-Rollin, Alphonse, de Lamartine, Le Blanc), v zemi byla vyhlášena republika a ohlášeny de¬mokratické reformy, zároveň byla ustano¬vena tzv. Luxemburská komise, zabývající se zlepšením situace dělníků, přesto že byly zřízeny nouzové dílny (základ po¬zdějších národních dílen) dělníci protesto¬vali proti donucovacímu systému, nízkým mzdám, nekvalifikované práci atd.
po vítězství pravice do Národního shromáždění se pařížský lid včele s Blanquim pokusil o demokratický převrat, ne¬úspěch blanquistů, zrušení Luxemburské komise a Národních dílen znamenaly t재ké porážky revolučního hnutí, přesto děl¬níci odpověděli červnovým povstáním, po čtyřdenním obléhání Paříže byli však po¬raženi vojskem generála Cavaignaca, no¬vé přijatá ústava v listopadu 1848 zname¬nala v podstatě republikanizovanou verzi základního zákona červencové monarchie a v prosinci téhož roku zvítězil ve volbách překvapivě hladce Ludvík Napoleon, od kterého si především rolníci slibovali ochranu svých zájmů, po nástupu do úřa¬du ustanovil liberální vládu, avšak již ro¬ku 1851 provedl státní převrat, předáky opozice v parlamentu nechal pozatýkat či vypovědět ze země a novou ústavou z led¬na 1852 výrazně posílil výkonnou moc prezidenta, v prosinci téhož roku se dal ja¬ko Napoleon III. prohlásit císařem, ve
Francii tak skončilo období II. republiky a započalo období II. císařství
Napoleon III. (1852–1870) vládl zpo¬čátku prakticky prakticky neomezeně, ve vnitřní politice přešel od konzervativní k liberálnější praxi, což se projevilo napří¬klad v roce 1864 přiznáním práva na stáv¬ku a dalšími reformami, v zahraniční poli¬tice se Francie účastnila krymské války a dalších vojenských tažení, po celou dobu Napoleonovy vlády sílila v zemi republi¬kánská opozice, která v září roku 1870 dru¬hé císařství svrhla, do čela Francie se posta¬vili „muži roku 1848″ a předsedou „vlády národní obrany” byl zvolen L. J. Hrochu, z obav z ozbrojených národních gard pař힬ského lidu hledala jeho vláda především příležitost k „obnovení pořádku”
italské snahy o sjednocení byly posíle¬ny jak událostmi ve Švýcarsku, tak únoro¬vou revolucí ve Francii, již v lednu roku 1848 propukly nepokoje v Palermu a Nea¬poli (Království obojí Sicílie), jejichž vý¬sledkem bylo zhroucení státní moci a vy¬hlášení ústavy, následovalo vydání liberální ústavy v Sardinii, Toskánsku a papežském státě, tyto události značně oživily italské národní obrození (risorgimento), pro¬gram hnutí se rozšiřoval o demokratické a sociální požadavky a po povstání v Milá¬ně a Benátkách se rakouské vojsko muse¬lo stáhnout do opevněného území mezi řekami Addou a Adiží
zatímco Rakousko chystalo odvetná opatření, do čela boje za jednotu a osvo¬bození Itálie se postavil sardinský král Karel Albert, po neúspěšných bojích byl nucen podepsat příměří, osvobozenecký boj se poté soustředil do Říma, kde na konci roku 1848 propuklo lidové povstá¬ní, papež Pius IX. uprchl z města a v úno¬ru následujícího roku zde byla vyhlášena Římská republika včele s triumvirátem (jedním ze členů Mazzini), v dalších bo¬jích vojsko utrpělo porážku v bitvě u No-vary a po odstoupení Karla Alberta jeho syn a nástupce Viktor Emanuel II. pode¬psal nové příměří
bitva u Novary znamenala zlom ve vývoji italských revolučních snah, Římská republika kapitulovala před přesilou ra¬kouských vojsk stejně jako Benátská re¬publika a sjednocení Itálie tak opět neby¬lo dosaženo
Národní a revoluční hnutí v 1. polovině 19. století
1. REVOLUČNÍ VLNY 20. A 30. LET V EVROPĚ
1.1 20. léta
-předzvěstí revolučních vln 20. a 30. let se staly událostí ve Francii, kde proti Bourbonům vystoupila hned dvojí opozice: re¬publikánská a umírněně konstituční, po spáchání atentátu na následníka trůnu vé¬vodu de Berry byly však pokusy o povstá¬ní potlačeny a po obnovení jezuitského řádu byla restaurace ještě více posílena roku 1824, kdy na trůn dosedl bratr Lud¬víka XVIII. Karel X.
1.2 30. léta 2. revoluční vlna proběhla v letech 1829–34 a zachvátila téměř celou Evropu.
a)červencová revoluce 1830 ve Francii ? liberální opozice v poslanecké sněmovně vystupovala proti restauraci starého režimu, vláda byla kritizována v tisku ? 2 nelegální opoziční proudy: demokraté (pro republiku) a bonapartisté (umírněně konstituční); Ludvík XVIII.sice přijal ústavu z r. 1814, ale vyvolával nespokojenost všech – nejvíce tím, že obnovil jezuitský řád ? po Ludvíkově smrti se stal králem jeho ještě konzervativnější bratr Karel X. (1824–30) – snažil se zavést absolutismus, omezil politická práva (zvláště volební), zavedl cenzuru. Vytvořila se fronta krajních monarchistů, kteří požadovali návrat poměrů před r. 1789 (vrácení majetku šlechtě, zákaz kritiky církve), což vyvolalo na jaře 1830 politickou krizi ? bezprostředním podnětem k povstání bylo vydání 6 ordonancí (výnosů) ministra Polignaca – omezení pravomoci parlamentu, další omezení volebního práva. Protesty Pařížanů (liberálové, měšťané, pařížská mládež, dělníci, univerzitní studenti, žurnalisté, střední stav) přerostly po republikánské agitaci ve stavění barikád. Po třídenních pouličních bojích byl dobyt královský palác, vojenská zbrojnice, část vojska přeběhla na stranu povstalců, Karel X. abdikoval a uprchl do Anglie ? liberálové se obávali vzniku republiky (a tím i vyvolání zahraniční intervence), byla proto ustavena konstituční monarchie, králem se stal Ludvík Filip (1830–48) z orleánské větve bourbonského rodu, vytvořena ústavní vláda, politická moc v rukou průmyslových a finančních podnikatelů a majetných statkářů, přesto celkově svobodnější atmosféra ? nová povstání republikánů 1832 (popisuje ho Victor Hugo v románu Bídníci) a 1834 neúspěšná, bez podpory, krvavě potlačena, hlavně proto, že v 30. letech země hospodářsky prosperovala, rozvíjel se textil, cukrovarnictví (i když zaostávala produkce železa).
2. EVROPA VE 30. A 40. LE¬TECH 19. STOLETÍ
3. PŘÍČINY REVOLUČNÍHO HNUTÍ 1848 V EVROPĚ
výbuch revoluce urychlen dvěma událostmi světového do¬sahu:
? vzrůst bídy, hladu, vzestup cen potravin, centra nespokojenosti – města (koncentrace populace)
společné cíle: odstranit feudalismus a absolutistické vlády, rozvoj industriální společnosti specifické cíle: podle podmínek jednotlivých zemí – např. sjednocení rozdrobené země (Itálie, Německo), osvobození od vlád cizích dynastií předehra revoluční vlny: vítězství liberálně demokratických kantonů nad konzervativními v občanské válce ve Švýcar¬sku 1847; nová ústava ? posílení ústřední moci, vznik státu se spolkovým sněmem a radou v čele s prezidentem
4. REVOLUČNÍ ROK 1848 V HABSBURSKÉ MO¬NARCHII
5. REVOLUČNÍ ROK 1848 V ČESKÝCH ZEMÍCH
6. REVOLUČNÍ ROK 1848–1849 V NĚMECKU
radikální demokraté: pro ozbrojené povstání, vytvoření federativní republiky se slabou ústřední mocí x liberální většina: pro nenásilný postup, pro ústavní monarchii se si lnou ústřední vládou (dohoda mezi panovníky a pruskými junkery)
2 koncepce sjednocení: tzv. velkoněmecké řešení (území v rozsahu bývalé Svaté říše římské, tj. i rakouské země a země Koruny české; Dánsko a Polsko) nebo tzv. maloně- mecké řešení (jen vlastní německá území bez habsburské monarchie) = v čele s Pruskem ? dočasná ústřední vláda, ustavená jako výsledek jednání sněmu, neměla armádu, policii ani úřednictvo – odkázána jen na dobrou vůli jednotlivých států O neschopna uskutečnit sjednocení Německa nová německá ústava vyhlášena v březnu 1849 -kompromis mezi liberály a demokraty: občanské svobody, náboženská tolerance, zrušení feudální závislosti, vyhlášení všeobecného hlasovacího práva pro muže, zodpovědnost vlády parlamentu; zvítězila maloněmecká sjednocovací koncepce, předpoklad zachování monarchie v čele s císařem (se značnou pravomo¬cí – řízení zahraniční politiky, armády); ústřední výkonná moc nabídnuta pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. jako dědičnému německému císaři ? odmítl přijmout císařskou korunu z rukou revolučního parlamentu (tzv. „ulice”); návrh ústavy neuznala ani většina německých panovníků = ne¬úspěch frankfurtského jednání
7. REVOLUČNÍ ROK 1848–1849 VE FRANCII A ITÁLII
Francii tak skončilo období II. republiky a započalo období II. císařství