Napoleon Bonaparte(1769–1821) – energický, rozhodný, pracovitý, s bystrou inteligencí, rychlým a přesným úsudkem, odvahou k činům; původem Korsičan (území tehdy patřící k Francii); francouzské vzdělání, jméno Bonaparte (v Napoleonově znaku zlatá písmena B a P) je zkratkou, tj. Buona parte (janovská Dobrá parta – politická organizace z 16. stol, v čele tehdy Napoleonovi předkove); první Napoleonova žena Josefina Beauharnaisová (pro ni opustil svou první lásku, dceru obchodníka Desiré Claryovou) byla vdova po roajalistickém generálovi popraveném za revoluce, druhá žena – habsburská Marie Louisa, dcera císaře Františka I. (? syn Napoleon II. Orlík, vl. jm. Napoleon Francois Bonaparte) ? Napoleonova závratná kariéra v armádě
zvítězil v 77 bit¬vách, poražen jen 4 x
původně běžným dělostřelcem u Bastily, na straně revoluce, pak úspěch 1793 osvobozen Toulon od Angličanů (za to v 24 létech generálem), po pádu jakobínů dočasně v nemilosti (krátce vězněn), 1795 potlačil monarchistickou vzpouru v Paříži; věhlasný vojevůdce pak dobyl téměř celou Evropu
Po uzavření separátního míru s Pruskem (1795) zůstalo na východní frontě osamocené Rakousko. Roku 1796 byl Napoleon jmenován do čela italského křídla francouzské armády bojující s Rakušany (z nejhoršího, totálně rozloženého, neschopného vojska raněných, zajatců, cizích dezertérů vytvořil nejlepší, dobře organizovanou a vycvi¬čenou armádu, vytvořil novou taktiku bleskového úderu – talent, jde vojsku příkladem). Přestože měli Rakušané početní převahu, Napoleon je opakovaně porážel a donutil k uzavření míru. V severní a střední Itálii byl vítán jako osvoboditel od vlády cizích dynastií (rakouských Habsburků a španěl¬ských, neapolských Bourbonů) ? do¬byl Piemont, Milán, Řím, Neapol. Byly vy¬hlášeny „sesterské republiky” Cisalpinská s Milánem, ligurská s Jano¬vem, římská s papežským státem, parthenopská s Neapolí ? ohromné bo¬hatství (antické památky). Rakousko uznalo výboje včetně anexe Belgie ? mír v Campo Formio (říjen 1797) = Rakousko ztrácí Belgii a Lombardii. Napoleon dále za „sesterskou republiku” prohlásil Švýcarsko (Helvetská republika) a Nizozemí (Batavská republika) a získává si pověst neporazitelného vojevůdce. Posledním nepřítelem a největším konkurentem se pro Francii stala Velká Británie. Na¬poleon podniká výpravu do Egypta, jejímž cílem je přerušit spojení Anglie s Indií (po vzoru Alexandra Velikého doprovázen i učenci ? cenné informace + nález Rossetské desky umožnil Franpoisu Champollionovi rozluštit egyptské hieroglyfy). Úspěšné tajné vylodění (červenec 1798) ? vítězství pod pyramidami, obsazena Káhira, Alexandrie, ústí Nilu. V srpnu 1798 byla však francouzská expediční flotila zcela zničena admirálem Horatiem Nelsonem u Abukiru (srpen 1798) ? znemožněna cesta francouzské armády zpět na moře. Napoleon se pokusil probít se na východ po souši do Sýrie (x Turci, Arabové, Angličané)? rychlý návrat do Francie (neklid, spory, hrozba nepřátelského útoku) ? státní převrat (viz ot. č. 21). Po převratu v listopadu 1799 získal Napoleon skutečnou a rozhodující moc ve Francii –1. konsulem (zvolen zpočátku na 10 let), ostatní konsulové měli jen právo poradního hlasu. Ústavou z roku l802 a na základě lidového plebiscitu byl Na¬poleon prohlášen doživotním konsulem a v květnu 1804 jme¬nován dědičným císařem (korunován 2. 12.) – Napoleon I. Bonaparte = zavedl naprostou osobní diktaturu (konec republiky).
Napoleonův režim
položen základ francouzským státním, soudním a finančním institucím
konsolidace vnitřních poměrů;
Napoleon měl velkou důvěru a autoritu, ale i nepřátele (republikáni a roajalisté), předstíral pokračování v reformách revoluce, ale ve skutečnosti měl nekontrolovatelnou moc
místo volitelných výborů jmenováni úředníci odpovědní státu (centralismus),
povolen návrat emigrantů, ale nevrácena pri¬vilegia; nová privilegia poskytována za zásluhy o stát a ve válce
občanský zákoník Code civil (l804) = spojení tradičního fran¬couzského práva (od 16. st.) + změny za revoluce + staré řím¬ské právo (např. muž absolutním vládcem v rodině); potvrzeno zrušení feudálních práv a povinností, proklamace revolučního principu rovnosti občana před zákonem, základních lidských svobod – osobní, náboženské, pracovní, majetkové (většina ustanovení dodnes v platnosti); zájmy státu však povýšeny nad zájmy občana; zákoník počítal s hierarchickou společností, s podřízeností bohatství a postavení; práva žen a dětí odstraně¬na, nepovoleno právo na shromažďování
konkordát s papežem Piem VII. už 1801 – papež se vzdal nároků na půdu zkonfiskovanou v revoluci, souhlas se státním vlivem na církev, za náboženství většiny Francouzů prohlᬚeno katolictví
účinná tajná politická policie (v čele Josef Fouché), cenzura tisku a mluveného slo¬va, přísný postih protistátních činů
zásahy do ekonomiky – cesta kapitalistického vývoje, 1800 zřízena francouzská banka (Banque de France), zaveden zla¬tem krytý frank; dobře fungující berní systém ? příjmy na vál¬ku; soukromé podnikání a průmysl po výbojných válkách nové možnosti vývozu, trhy v obsazených a závislých zemích; stav¬ba cest, kanálů, úprava přístavů; nové způsoby hospodaření na pozemcích revolučních zbohatlíků, zásobování chudých levný¬mi potravinami (kontroly nízké ceny chleba) ? Napoleonova popularita (podpora širokým vrstvám – od podnikatele k ob¬čanovi: bohatým dal, co chtěli, chudým, co nutně potřebovali); poskytl pocit národní velikosti a slávy
zavedena moderní školská soustava (výchova poslušných a loajálních občanů, odborná příprava);
všechny zdroje země měly sloužit k expanzivní zahraniční politice – vybudována Velká armáda (Grande Armée)
Období napoleonských válek (1799–1815)
Francie zpočátku nucena vést obranné války, časem však pozbý¬valy na rozsahu a získávaly útočný charakter. Cílem byla nejen obrana revoluční Francie, ale šíření revolučních myšle¬nek, získávání spojenců . Dále pak vyřazení Anglie ze světového velmo¬cenského soupeření a získání hegemonie Francie nad celou Evropou
začátek 2. koalice (1799–1801) proti Francii v březnu 1799 (Anglie, Rusko, Rakousko, Turecko, neapolské Burgundsko, sardinský král)
ruská vojska vedena maršálem Alexandrem Vasiljevičem Suvorovem (už kon. 1798 průchod českými zeměmi do Itálie); finanční podíl Britů + iniciativa v Egyptě, počáteční úspěchy rusko-rakouského vedení (Cassano, Trebbia, Noví), pak Suvorov odvolán carem Pavlem I. z Itálie (průchod vojsk podruhé Čechami 1799–1800 zpět do Ruska)
Napoleonův přechod přes zasněžené Alpy, přes hřebeny sv. Bernarda, vtrhl do severní Itálie, Rakousko poraženo u Marenga (červen 1800) a na bavorské frontě (gen. Moreau) u Hohenlindenu (prosinec 1800) ? uzavřen mír v Lunéville (únor 1801) ? vliv na hospodářskou a finanční situaci habsburské říše – růst státního dluhu, neúnosné zdanění obyvatel, zvl. v Čechách a na Moravě + neúroda 1804 ? bída, drahota, hladové bouře dočasně pak (na rok ) přerušeno nepřátelství s Anglií ? mír v Amiensu (l802); na 3 roky si Evropa oddechla („ozbrojený mír”)
Napoleonova příprava na invazi do Anglie (1803) na základně u Boulogne a na březích La Manche (návrhy prokopat tunel pod mořem, nebo přepravit do Anglie vojáky balóny; Američan Robert Fulton sestrojil pro Francii malou ponorku); převaha v pozemním vojsku, ale obava z britského námořního loďstva; nepřicházela očekávaná pomoc admirála Villeneuva x anglický premiér William Pitt ml. (budování obrany + spojenectví s Rakouskem a přenesení války na vý¬chod = do Evropy) = pro Napoleona riskantní boj na dvou frontách ? invaze do Anglie se neuskutečnila, zvolen postup do střední Evropy
3. koalice proti Francii (od srpna 1805 do prosince 1805 = nejkratší) Británie + Rusko, Rakousko, Švédsko
proti Napoleonovi pohyb rakouského vévody Karla a od východu maršála Michaila Illarionoviče Kutuzova (1745–1813), nástupce zemřelého Suvorova x Napoleonova Velká armáda vtrhla přes Rýn do Německa, postup na východ proti přesunující se ruské armádě; po porážce rakouského vojska (generála Macka) u Ulmu vstup do Vídně bez boje (3.11.1805)
21.10.1805 fran couzsko-španělská flotila zničena u mysu Trafalgar (nedaleko Cádizu) anglickým loďstvem admirála Horatia Nelsona (jednooký, jednoruký, smrtelně zraněn) = námořní převaha Britů
2.12.1805 „bitva tří císařů“ u Slavkova na jižní Moravě (u Brna) – střetnutí Napoleona, císaře Františka II. a cara Alexandra I. – Napoleonovo vítězství, vrchol jeho vzestupu a zároveň počátek zkázy; 6. 12. příměří na zámku ve Slavkově
bitevní pozice rusko-rakouské koaliční armády na linii západně od Slavkova, francouzské pozice severojižní, za údolím Zlatého potoka (Napoleon řídil bitvu z kopce Žuráň); těžiště střetnutí – nejvyšší pahorek Prac v centru ruské bitevní linie; Francouzi ji rozpoltili, likvidace protivníka po částech; operace trvala od 6 hod. mlhavého rána do poledne; dosud nejkrvavější střetnutí s velkými ztrátami, zvl. na straně koalice; v centru slavkovského bojiště na prateckém kopci od r. 1911 secesní Mohyla míru (20 m vysoká, památník a pohřebiště padlých+ architekt Josef Fanta; uvnitř objektu je kaple
za tři týdny (26. 12.) tzv. prešpurský (bratislavský) mír ? Rakousko se vzdalo italských a balkánských držav (Benátsko, Istrie, Dalmácie) a části Tyrolska – přeměna politické mapy střední Evropy
u Slavkova rozhodnuto o zániku Svaté říše římské národa německého (trvala od obnovení císařství 962–1806), o vzniku vazalského tzv. Rýnského spolku (červenec 1806) z 16 jiho-a západoněmeckých států (Napoleon protektorem, ústava podle francouzského vzoru) = 1. krok k sjednocení Německa; František II. nucen vzdát se titulu římskoněmeckého císaře; prohlásil habsburskou monarchii za „císařství rakouské” a stal se prvním zákonným císařem = František I., dosavadní znak římskoněmecké říše – dvojhlavý orel si přisvojila rakouská monarchie; k zvýraznění toho, že císař rakouský je zároveň králem českým a uherským, se začalo používat zkratky „c. k.” (státní úřady se označovaly za císařské a královské)
předehra k 4. koaliční válce (k protifrancouzské koalici – 1806 Prusko a Sasko)
1806 Napoleonovo tažení proti Prusku (8. 10.); nástup z území Rýnského spolku proti prusko-saskému vojsku Fridricha Viléma III. přes Sasko – vítězné bitvy u Jeny a Auerstädtu ? království vestfálské (1807) – pro nejmladšího bratra Jeroma (později připojeno i Hannoversko) z pruské části polského záboru – Velkoknížectví varšavské (pokus o částečné obnovení Polska) – Napoleonův dar spojenci – saskému králi (Friedrich August Sasky); zničen mýtus o neporazitelnosti pruské armády; Napoleonovo triumfální tažení do Berlína, odkud 21.11.1806 vyh lášena kontinentální blokáda proti Anglii, tj. celoevropský zákaz obchodu s Anglií a britskými koloniemi (pokus vyčerpat Anglii hospodářsky) = unáhlený, nereálný čin, postižena nejen Británie, ale i Evropa – neúspěch, kontinentální systém narušován (Francie nebyla s to nahradit angl. výrobní kapacitu, pašování zboží, carské Rusko dodávalo do Anglie obilí a suroviny)
4. koalice (Británie, Rusko, Prusko)
Napoleonovo střetnutí a vítězství nad ruskou armádou (táhla na pomoc Prusům) u Jílového a u Friedlandu (východní Prusko), dobytí Královce ? 1807 ruská vojska na řece Němen ? mír v Tylži (7. 7. 1807) s Pruskem a Ruskem = pacifikace Ruska (za slib Ruska dodržet kontinentální systém – zisk Finska), rozdělení vlivu v Turecku a domluva s Ruskem na dobytí Indie
1807 pod záminkou, že se pašuje zboží z Anglie přes Pyrenejský poloostrov, zabral Napoleon Portugalsko, r. 1808 připojil království italské a vévodství toskánské, v Neapolsku dosazen oblíbený generál Jáchym Murat ? neapolským králem
1808 operace ve Španělsku, tažení na Madrid, španělská královská rodina (španělští Bourboni) zatčena, v červnu špa¬nělským králem Napoleonův bratr Josef I. x protifrancouzské povstání Španělů, trvalá celonárodní partyzánská válka guerilla (zachycena malířem Franciscem Goyou) = národně osvobozenecký boj organizovaný v každé provincii místní juntou (povstalecká rada) + vylodění Britů ? posila protinapoleonských a nacionalistických sil Evropy; v mnoha zemích se Napoleon – osvoboditel změnil na Napoleona – tyrana
5. koalice (od dubna 1809 – do října 1809) – Rakousko + Bri¬tánie, marně spoléhaly na podporu Bavorska, Saska, Rýnského spolku = spojenci Napoleona
Rakousko poraženo, vojska vytlačena z Bavorska;
duben 1809 – podruhé Napoleonův vstup do Vídně (protiúder proti vpádu arcivévody Karla, mladšího bratra císaře Františka II., do Bavorska), Napoleon poražen u Asperu (květen), ale zvítězil u Wagramu (červenec) ? potupný vídeňský (schönbrunnský) mír s Rakouskem (říjen) ? ztratilo 1/3 území, zvl. alp¬ské země (Salcburko, Bavorsko, část Horních Rakous – Korutany, Kraňsko, Gorice, Terst sloučeny v provincii illyrskou a připojeny k Francii), Halič a jihoslovanskou oblast; Tarnopole Rusku, ministerský předseda hrabě Stadion nahrazen Klemensem Lotharem Metternichem; francouzsko-rakouské sbližování,
1812 spojenecká smlouva + 2. sňatek Napoleonův s dcerou císaře Františka Marií Louisou; Rakousko, Prusko, Rusko, Dánsko a Švédsko aliančně spojeno s Francií;
1810 sahalo francouzské císařství od Labe k Tibeře a v jeho sousedství -vazalské státy
6. koalice (Británie, Španělsko, Rusko)
1812 tažení Napoleona do Ruska (podlehl iluzi o své neporazitelnosti); vynucená podpora Rakouska a Pruska; přechod Velké armády (půlmiliónové) přes Němen (24. 6.), vnucena ruská bojová taktika „spálené země” (Rusové ničili zásoby potravin a píce) – Napoleonův pochod pustinou, vtahován záměrně do nitra země, ústup nepřítele, vyhýbal se střetu, boje až nedaleko Moskvy; oboustranně krvavá a nerozhodná bitva u Borodina (7. 9.) – generál Kutuzov; Napoleonův vstup do Moskvy (vy¬lidněna, požár) – marně očekával carovu nabídku míru, demo¬ralizace armády, hlad, nucený ústup stejnou cestou (vypále¬nou, zničenou, zbahněnou lijáky), pronásledován Kutuzovovými vojáky a partyzány – kozácké oddíly ? rozvrat vojska + silné mrazy (- 35 °C), rozpad Napoleonovy koalice; začát¬kem prosince přechod řeky Bereziny (tzv. řeka smrti) – v bit¬vě ztráty tisíců životů, zdrcující porážka, Napoleon opustil zbytky armády, útěk na saních tajně přes Polsko, Prusko a Sasko do Paříže (v Drážďanech na něj pokus o atentát), do Francie se vrátil zbytek armády (asi 30 tisíc vojáků)
tažení mělo vliv na široké národně osvobozenecké hnutí (nenávist k Na¬poleonovi, k politice anexí a války) – ve Španělsku, Prusku, Vestfálsku i Rakousku; osvobozenecký boj i v Latinské Americe – vznik států nezávislých na Španělsku a Portugalsku – ač Francie volala po míru, 1813 budována nová armáda, zvl. z mladých vojáků
6)7. koalice 1813–1814 (Prusko, Rusko, Rakousko, Švédsko) ? počátek rozpadu Napoleonova impéria; už v létě 1813 jednání politiků v Čechách (např. v Praze, Jičíně, Opočně, ale i v Ratibořicích, kde se formovala vítězná protifrancouzská koalice – ratibořický zámek poskytla kněžna Vilemína Kateřina Zaháňská von Sagan, jedna z milenek rakouského ministra zahraničí Metternicha; okouzlila i cara Alexandra, aktivně ovlivňovala diplomatická dění, Napoleona nenáviděla. ? 1813 „bitva národů” u Lipska srpen – Rakousko vyhlásilo válku Francii; pohyb rusko-pruských sborů (maršál Blücher) ve Slezsku, od severu švéd¬ská armáda (korunní princ Bernadotte) – útok na pozice Na¬poleona v Sasku; Rakušané, Češi, Moravané, Chorvati a Něm¬ci v severních Čechách (gen. Karel Schwarzenberg a Václav Radecký z Radče – vypracoval operační plán bitvy u Lipska); Napoleonův útok do Čech – Rumburk, Liberec, Česká Lípa (rozdělit spojence), obsazen Liberec, pak jedno z posledních vítězství Napoleona u Drážďan, ústup koalice, severočeská bitva u Chlumu (u Ústí n. Labem) a Přestanova (u Teplic) – Schwarzenberg + Alexandr I. + Fridrich Vilém III., úspěch spojenců, Napoleon se stáhl k Lipsku; k protifrancouzské koalici přistoupila Anglie a Bavorsko (opustilo Rýnský spolek) ? bitva u Lipska (16.-19. 10.) – celkem 1/2 milionu lidí; dvojnásobná přesila nepřítele-spojenecké armády; marná, ale nejbrilantnější ukázka Napoleonova válečného umění ? zdrcující porážka; Napoleon opuštěn zbývajícími spojenci a vazaly, rozpad Rýn¬ského spolku ? všichni proti Francii, zrada Murata (v Itálii), Španělé vyhnali Francouze ze země (spojenci Anglie); ? 1.3. 1814 v Chaumontu uzavřena předběžná dohoda o váleč¬ných cílech Británie, Ruska, Rakouska, Pruska (tzv. velké čtyřky) po bitvě u Lipska (rozhodnuto o návratu Francie k hra¬nicím z r. 1792); válka přenesena na území Francie (dílčí vítězství Napoleona, odmítl nabízený mír), obležena Paříž (březen 1814), Napoleonova kapitulace (30. 3.), abdikoval ve prospěch 4letého syna Orlíka (6. 4.) – císařem jen několik dní; neúspěšný Napoleonův pokus o sebevraždu jedem; v květnu poslán na ostrov Elbu u západních břehů Itálie (vláda nad ostrovem, osobní svoboda, ponechán císařský titul) ? pařížský mír 1814:
Francie jen vrácena do hranic z r. 1792,
musela vyklidit 53 pevností v Evropě (Hamburk, Antverpy, Mantova ap.),
odevzdat válečný materiál;
návrat Bourbonů – Ludvík XVIII. (1814–1824), bratr popraveného francouzského krále Ludvíka XVI. ? konstituční monarchie, přičemž ústava omezovala práva panovníka;
Chartou ponechány v platnosti téměř všechny Napoleonovy instituce – sice potvrze¬no revoluční rozdělení majetku i Napoleonův občanský zákoník, ale vracející se šlechtická emigrace vymáhala privilegia i statky, kněžstvo usilovalo o restituci církevního majetku – neklid, odpor k Bourbonům;
? neshody spojenců na vídeňském kongresu (boj o kořist, rozpad jednoty evropských států) = příležitost pro Napoleonův návrat (březen – červen 1815) – vylodění s malou flotilou; a 1000 veterány u mysu Antibes, tažení na sever, ve Francii vítán, získal většinu vojska, vstup do Paříže, útěk Bourbonů i do Belgie, Napoleon znovu na trůně = „stodenní císařství“ (druhé); tentokrát nastolil Napoleon liberálnější režim + slib míru a svobody; výzva k evropským státům na vídeňském kongresu s programem míru, Napoleon byl však prohlášen za nepřítele lidstva; ? Napoleonovo tažení do Belgie, bitva u Ligny (červen) s Prusy (zahnáni na ústup), pak definitivní porážka Napoleona u Waterloo (blízko Bruselu) spojenými vojsky Pruska (gen. Blücher) a Anglie (gen. Arthur Wellington); Napoleon se podruhé vzdal trůnu (22. 6.); návrat Lud¬víka XVIII. do Francie; ? 30.7. na britské fregatě Northumberland internován na ostrov sv. Heleny v jižním Atlantiku u břehů Afriky jako zajatec Britů, pod vojenským dohledem; tam 5. 5. 1821 zemřel, po¬hřben do neoznačeného hrobu, teprve po 19 letech převezen do Francie a uložen v pařížské Invalidovně; ? 2. – přísnější – pařížský mír (20. 11. 1815) – reparace (700 mil. franků), ztráta Savojska, Sársko, návrat uloupených umělec¬kých předmětů, okupační vojska vítězných velmocí dočasně ve Francii ? důsledky Napoleonova působení pro evropské země – osobnost mimořádně talentovaná;
na jedné straně urychlil moderniza¬ci státní správy, právního systému a hospodářského života (v Belgii, Itálii, západním Německu aj.) a likvidaci feudálního systému,
na straně druhé však způsobil svou dobrodružnou vládou kata¬strofu nejen pro Francii, ale i rozvrat a utrpení v okupovaných zemích + hospodářské rabování, necitlivost k místním kultur¬ním tradicím, násilí.
? Období restaurace a rovnováhy sil 1815 –1847
2 tendence politického života:
úspěšná konsolidace tradičních monarchií a vlády statkářské aristokracie
oproti tomu neúspěšný boj proti restauraci starých režimů (povstání, spiknutí, převraty) s dvěma cíli:
boj za občanská a národní práva ? národně osvobozenecké hnutí v celé Evropě
kapitalistická industrializace a modernizace státní správy
Vídeňský kongres a nové rozdělení Evropy po Napoleonově sesazení
mírový kongres ve Vídni (září 1814 – červen 1815) – účast všech evropských států (kromě Turecka); 100 000 lidí, 700 diplomatů – cíle:
ukončení válek s revoluční a ponapoleonskou Francií
restaurace politických poměrů v Evropě projednání poválečného uspořádání Evropy
zajištění míru – vytvoření mezinárodního bezpečnostního systému (trvalé potlačení revolucí), tj. dohoda o společném zásahu proti revolučnímu hnutí
rozhodující slovo – panovníci a diplomati 4 vítězných mocností: o Rusko (car Alexandr, vedoucí ruské delegace, diplomat Andrej Kirillovič Razumovskij) o Prusko (král Fridrich Vilém III., kancléř kníže Karl August Hardenberg) o Rakousko (císař František I., kancléř kníže Klemens Lothar Metternich = předseda konference) o Velká Británie (ministr zahraničí lord Robert Stewart Castlereagh, vévoda Arthur Wellesley Wellington); překvapivě významná role zástupce poražené Francie: ministr zahraničí Maurice de Talleyrand – docílil uznání rovnoprávného postavení Francie na kongresu; východisko jednání -pařížský mír 1814; přerušeno novou válkou s Napoleonem, dokončeno po porážce u Waterloo kongres ve Vídni – událost politická, ale kongres i jako společenská záležitost – společenské adce ve Vídni: plesy, karnevaly, recepce („tančící kongres“), lovy, ohňostroje, divadelní premiéry, koncerty
ve Vídni přijaty 4 politické principy – konzervativní postoje x liberalismus
legitimita bývalých vládnoucích dynastií ? návrat „panovní¬ků z boží milosti” k moci, tj. např. Bourbonů ve Francii, Špa¬nělsku, Království obojí Sicílie (Neapolsko), monarchie obno¬veny i v Portugalsku, Sardinii aj.; ústavnost potlačena na mini¬mum, zdánlivě zahnáno i nebezpečí národnostních hnutí
systém rovnováhy sil v Evropě, aby žádný stát nezískal hege¬monii; Francie oslabena, zbavena možnosti rozrušit evropské poměry (válečná náhrada, válečné loďstvo vítězům), mezi sil¬ným Ruskem a silnou Anglií leží v Evropě dva státy vyrov¬návající vztahy mezi západními mocnostmi a Ruskem, a to Rakousko a Prusko
zásada spolupráce a jednoty všech proti nebezpečí revolucí a vzájemných konfliktů = zásluha Metternichova (1813–1848), přezdíván „hrabě Rovnováha”; pak hlavní představitel politiky bránící liberálním a demokratickým změnám v mezi¬národních vztazích i uvnitř státu
územní vyrovnání, boj o kořist – zvl. spory o Polsko a Sas¬ko; hrozba konfliktu ? Talleyrandův návrh kompromisu, pak řešení přijatelné pro všechny zúčastněné státy (Polsko pohlceno Ruskem, Sasko Pruskem);
zisky Pruska: upevnilo vedoucí pozici mezi německými státy: bohaté Porýní, Vestfálsko (vyjma území Německého spolku), Gdaňsk, Poznaňsko, Dolní Lužice, zbytek Pomořanska a část severního Saska (oblast Magdeburgu a Halle)
zisky Ruska: personální unií připojena hlavní část Velkoknížectví varšavského (bývalý pruský zaboř) jako Polské králov¬ství; polská samospráva však postupně omezována, pak zruše¬na; Finsko, Besarábie u Černého moře ? velmoc na pevnině
zisky Rakouska: severoitalské ekonomicky vyspělé státy Benátsko a Lombardsko (kompenzace za rakouské Nizozemí), podrželo si východní Halič (tj. jižní část Polska, tzv. Králov¬ství haličsko-lodoměřské, Ilyrské provincie, Tyrolsko; vláda vedlejší linie habsburského rodu v Parmě (císařova dcera Marie Luisa) v Modeně (František IV. Habsburk – d‘ Este), Toskánsku (císařův bratr Ferdinand III.); obnova svrcho¬vanosti nad jaderským pobřežím ? znovu námořní velmoc
zisky Velké Británie: námořní základny obsazené za války – Malta, Jónské ostrovy, strategické body v Antilách, Indickém Oceánu, Ceylon, mys Dobré naděje v Africe (od Holandska), část Guayany v Jižní Americe, Helgoland v Severním moři (od Dánska) ? převaha na moři; hospodářským oslabením Francie se zbavila soupeře na světových trzích;
vznik personální unie: Švédska a Norska (odškodnění za ztrátu Finska), Ruska a Polska (větší část s Varšavou a Krakovem ? Království polské nebo Kongresovka), Dánsku přiznáno Holštýnsko; rakouské katolické Nizozemí (habsburská Belgie) spojeno s protestantským Nizozemím ? Nizozemské království;
potvrzen vznik Německého spolku = volné sdružení asi 36 (nebo 41) států (příslušnost Pruska třetinou území, Rakouska dvěma třetinami – neuherské, dočasně se za členy považovali i panovníci Anglie, Nizozemí, Dánska) + 4 svobodná měst (Hamburk, Brémy, Lübeck, Frankfurt nad Mohanem) a přislí¬bení federativní ústavy ? rovnoprávnost a suverenita všem členům (nejmocnější Prusko, nejsilnější politický vliv Rakou¬ska + 4 království – Bavorsko, Wüttembersko, Hannoversko, Sasko + řada menších knížectví); nejvyšší orgán – spolkový sněm ve Frankfurtu nad Mohanem (bez společných financí a vojsk ? bezmocnost) + trvale zasedající rada (zástupci velkých států)
zachována rozdrobenost Itálie – v Neapolsku a papežském státě obnoveny předrevoluční poměry, v severní a střední Itálii nadvláda Rakouska; jedině v Sardinském království (západní část severní Itálie, hlavní město Turín) vládla italská dynastie
územní pohyb uskutečněn bez ohledu na zájmy obyvatel; Francie obklopena silnými sousedy – kontrola
snaha zabezpečit výsledky jednání, udržet „status quo” (stávající systém), společný postup proti občanským revolucím v Evropě v budoucnosti ? uzavřen Čtyřspolek vítězů nad Napoleonem, do něho přijata později (1818) i Francie – trval do r. 1848, uskutečňoval periodické kongresy velmocí (poprvé v Cáchách 1818 – dohoda o skončení okupace ve Francii), další řešily společný postup při potlačení revolucí v Itálii (kongres v Opavě 1820 a Lublani 1821 ? intervence Rakouska), ve Španělsku (kongres ve Veroně 1822 ? intervence francouzských vojsk) a otázky intervence (zásahu) do záležitostí cizích států, které byly zasaženy revolucí
společné slavnostní rusko-rakouské prohlášení (z iniciativy cara Alexandra, přepracováno Metternichem) nazvané Svatá aliance (1815 v Paříži) = charta evropské kolektivní protirevoluční bezpečnosti; k obrannému společenství se připojili téměř všichni evropští panovníci s výjimkou sultána, skandinávských států a papeže (1822 odstoupila Británie a podporovala liberální a národní hnutí) ? řídit se v politice křesťanskými principy, zdůrazněny morální principy, smysl pro povinnost a vzájemnou internacionální pomoc
v důsledku rozporů počátek rozpadu jednoty (l822) na liberální blok konstitučních monarchií a konzervativní blok absolutistických monarchií ? znemožněna účinná obrana vůči sílícímu demokratickému hnutí; revoluce 1848 vedla k zániku Svaté aliance
po Vídeňském kongresu – restaurace předrevolučních dynastií a státních zřízení, policejní dozor; podpora církve – „spojení trůnu s oltářem”, tzv. kvietismus (z lat. quies = klid, odpočinek) ? jediná záruka klidu a míru je neměnnost společenských poměrů
Napoleonské období
Napoleonův život
Napoleon Bonaparte(1769–1821) – energický, rozhodný, pracovitý, s bystrou inteligencí, rychlým a přesným úsudkem, odvahou k činům; původem Korsičan (území tehdy patřící k Francii); francouzské vzdělání, jméno Bonaparte (v Napoleonově znaku zlatá písmena B a P) je zkratkou, tj. Buona parte (janovská Dobrá parta – politická organizace z 16. stol, v čele tehdy Napoleonovi předkove); první Napoleonova žena Josefina Beauharnaisová (pro ni opustil svou první lásku, dceru obchodníka Desiré Claryovou) byla vdova po roajalistickém generálovi popraveném za revoluce, druhá žena – habsburská Marie Louisa, dcera císaře Františka I. (? syn Napoleon II. Orlík, vl. jm. Napoleon Francois Bonaparte) ? Napoleonova závratná kariéra v armádě
Po uzavření separátního míru s Pruskem (1795) zůstalo na východní frontě osamocené Rakousko. Roku 1796 byl Napoleon jmenován do čela italského křídla francouzské armády bojující s Rakušany (z nejhoršího, totálně rozloženého, neschopného vojska raněných, zajatců, cizích dezertérů vytvořil nejlepší, dobře organizovanou a vycvi¬čenou armádu, vytvořil novou taktiku bleskového úderu – talent, jde vojsku příkladem). Přestože měli Rakušané početní převahu, Napoleon je opakovaně porážel a donutil k uzavření míru. V severní a střední Itálii byl vítán jako osvoboditel od vlády cizích dynastií (rakouských Habsburků a španěl¬ských, neapolských Bourbonů) ? do¬byl Piemont, Milán, Řím, Neapol. Byly vy¬hlášeny „sesterské republiky” Cisalpinská s Milánem, ligurská s Jano¬vem, římská s papežským státem, parthenopská s Neapolí ? ohromné bo¬hatství (antické památky). Rakousko uznalo výboje včetně anexe Belgie ? mír v Campo Formio (říjen 1797) = Rakousko ztrácí Belgii a Lombardii. Napoleon dále za „sesterskou republiku” prohlásil Švýcarsko (Helvetská republika) a Nizozemí (Batavská republika) a získává si pověst neporazitelného vojevůdce. Posledním nepřítelem a největším konkurentem se pro Francii stala Velká Británie. Na¬poleon podniká výpravu do Egypta, jejímž cílem je přerušit spojení Anglie s Indií (po vzoru Alexandra Velikého doprovázen i učenci ? cenné informace + nález Rossetské desky umožnil Franpoisu Champollionovi rozluštit egyptské hieroglyfy). Úspěšné tajné vylodění (červenec 1798) ? vítězství pod pyramidami, obsazena Káhira, Alexandrie, ústí Nilu. V srpnu 1798 byla však francouzská expediční flotila zcela zničena admirálem Horatiem Nelsonem u Abukiru (srpen 1798) ? znemožněna cesta francouzské armády zpět na moře. Napoleon se pokusil probít se na východ po souši do Sýrie (x Turci, Arabové, Angličané)? rychlý návrat do Francie (neklid, spory, hrozba nepřátelského útoku) ? státní převrat (viz ot. č. 21). Po převratu v listopadu 1799 získal Napoleon skutečnou a rozhodující moc ve Francii –1. konsulem (zvolen zpočátku na 10 let), ostatní konsulové měli jen právo poradního hlasu. Ústavou z roku l802 a na základě lidového plebiscitu byl Na¬poleon prohlášen doživotním konsulem a v květnu 1804 jme¬nován dědičným císařem (korunován 2. 12.) – Napoleon I. Bonaparte = zavedl naprostou osobní diktaturu (konec republiky).
Napoleonův režim
Období napoleonských válek (1799–1815)
Francie zpočátku nucena vést obranné války, časem však pozbý¬valy na rozsahu a získávaly útočný charakter. Cílem byla nejen obrana revoluční Francie, ale šíření revolučních myšle¬nek, získávání spojenců . Dále pak vyřazení Anglie ze světového velmo¬cenského soupeření a získání hegemonie Francie nad celou Evropou
Napoleonův přechod přes zasněžené Alpy, přes hřebeny sv. Bernarda, vtrhl do severní Itálie, Rakousko poraženo u Marenga (červen 1800) a na bavorské frontě (gen. Moreau) u Hohenlindenu (prosinec 1800) ? uzavřen mír v Lunéville (únor 1801) ? vliv na hospodářskou a finanční situaci habsburské říše – růst státního dluhu, neúnosné zdanění obyvatel, zvl. v Čechách a na Moravě + neúroda 1804 ? bída, drahota, hladové bouře dočasně pak (na rok ) přerušeno nepřátelství s Anglií ? mír v Amiensu (l802); na 3 roky si Evropa oddechla („ozbrojený mír”)
bitevní pozice rusko-rakouské koaliční armády na linii západně od Slavkova, francouzské pozice severojižní, za údolím Zlatého potoka (Napoleon řídil bitvu z kopce Žuráň); těžiště střetnutí – nejvyšší pahorek Prac v centru ruské bitevní linie; Francouzi ji rozpoltili, likvidace protivníka po částech; operace trvala od 6 hod. mlhavého rána do poledne; dosud nejkrvavější střetnutí s velkými ztrátami, zvl. na straně koalice; v centru slavkovského bojiště na prateckém kopci od r. 1911 secesní Mohyla míru (20 m vysoká, památník a pohřebiště padlých+ architekt Josef Fanta; uvnitř objektu je kaple
1806 Napoleonovo tažení proti Prusku (8. 10.); nástup z území Rýnského spolku proti prusko-saskému vojsku Fridricha Viléma III. přes Sasko – vítězné bitvy u Jeny a Auerstädtu ? království vestfálské (1807) – pro nejmladšího bratra Jeroma (později připojeno i Hannoversko) z pruské části polského záboru – Velkoknížectví varšavské (pokus o částečné obnovení Polska) – Napoleonův dar spojenci – saskému králi (Friedrich August Sasky); zničen mýtus o neporazitelnosti pruské armády; Napoleonovo triumfální tažení do Berlína, odkud 21.11.1806 vyh lášena kontinentální blokáda proti Anglii, tj. celoevropský zákaz obchodu s Anglií a britskými koloniemi (pokus vyčerpat Anglii hospodářsky) = unáhlený, nereálný čin, postižena nejen Británie, ale i Evropa – neúspěch, kontinentální systém narušován (Francie nebyla s to nahradit angl. výrobní kapacitu, pašování zboží, carské Rusko dodávalo do Anglie obilí a suroviny)
6)7. koalice 1813–1814 (Prusko, Rusko, Rakousko, Švédsko) ? počátek rozpadu Napoleonova impéria; už v létě 1813 jednání politiků v Čechách (např. v Praze, Jičíně, Opočně, ale i v Ratibořicích, kde se formovala vítězná protifrancouzská koalice – ratibořický zámek poskytla kněžna Vilemína Kateřina Zaháňská von Sagan, jedna z milenek rakouského ministra zahraničí Metternicha; okouzlila i cara Alexandra, aktivně ovlivňovala diplomatická dění, Napoleona nenáviděla. ? 1813 „bitva národů” u Lipska srpen – Rakousko vyhlásilo válku Francii; pohyb rusko-pruských sborů (maršál Blücher) ve Slezsku, od severu švéd¬ská armáda (korunní princ Bernadotte) – útok na pozice Na¬poleona v Sasku; Rakušané, Češi, Moravané, Chorvati a Něm¬ci v severních Čechách (gen. Karel Schwarzenberg a Václav Radecký z Radče – vypracoval operační plán bitvy u Lipska); Napoleonův útok do Čech – Rumburk, Liberec, Česká Lípa (rozdělit spojence), obsazen Liberec, pak jedno z posledních vítězství Napoleona u Drážďan, ústup koalice, severočeská bitva u Chlumu (u Ústí n. Labem) a Přestanova (u Teplic) – Schwarzenberg + Alexandr I. + Fridrich Vilém III., úspěch spojenců, Napoleon se stáhl k Lipsku; k protifrancouzské koalici přistoupila Anglie a Bavorsko (opustilo Rýnský spolek) ? bitva u Lipska (16.-19. 10.) – celkem 1/2 milionu lidí; dvojnásobná přesila nepřítele-spojenecké armády; marná, ale nejbrilantnější ukázka Napoleonova válečného umění ? zdrcující porážka; Napoleon opuštěn zbývajícími spojenci a vazaly, rozpad Rýn¬ského spolku ? všichni proti Francii, zrada Murata (v Itálii), Španělé vyhnali Francouze ze země (spojenci Anglie); ? 1.3. 1814 v Chaumontu uzavřena předběžná dohoda o váleč¬ných cílech Británie, Ruska, Rakouska, Pruska (tzv. velké čtyřky) po bitvě u Lipska (rozhodnuto o návratu Francie k hra¬nicím z r. 1792); válka přenesena na území Francie (dílčí vítězství Napoleona, odmítl nabízený mír), obležena Paříž (březen 1814), Napoleonova kapitulace (30. 3.), abdikoval ve prospěch 4letého syna Orlíka (6. 4.) – císařem jen několik dní; neúspěšný Napoleonův pokus o sebevraždu jedem; v květnu poslán na ostrov Elbu u západních břehů Itálie (vláda nad ostrovem, osobní svoboda, ponechán císařský titul) ? pařížský mír 1814:
? neshody spojenců na vídeňském kongresu (boj o kořist, rozpad jednoty evropských států) = příležitost pro Napoleonův návrat (březen – červen 1815) – vylodění s malou flotilou; a 1000 veterány u mysu Antibes, tažení na sever, ve Francii vítán, získal většinu vojska, vstup do Paříže, útěk Bourbonů i do Belgie, Napoleon znovu na trůně = „stodenní císařství“ (druhé); tentokrát nastolil Napoleon liberálnější režim + slib míru a svobody; výzva k evropským státům na vídeňském kongresu s programem míru, Napoleon byl však prohlášen za nepřítele lidstva; ? Napoleonovo tažení do Belgie, bitva u Ligny (červen) s Prusy (zahnáni na ústup), pak definitivní porážka Napoleona u Waterloo (blízko Bruselu) spojenými vojsky Pruska (gen. Blücher) a Anglie (gen. Arthur Wellington); Napoleon se podruhé vzdal trůnu (22. 6.); návrat Lud¬víka XVIII. do Francie; ? 30.7. na britské fregatě Northumberland internován na ostrov sv. Heleny v jižním Atlantiku u břehů Afriky jako zajatec Britů, pod vojenským dohledem; tam 5. 5. 1821 zemřel, po¬hřben do neoznačeného hrobu, teprve po 19 letech převezen do Francie a uložen v pařížské Invalidovně; ? 2. – přísnější – pařížský mír (20. 11. 1815) – reparace (700 mil. franků), ztráta Savojska, Sársko, návrat uloupených umělec¬kých předmětů, okupační vojska vítězných velmocí dočasně ve Francii ? důsledky Napoleonova působení pro evropské země – osobnost mimořádně talentovaná;
? Období restaurace a rovnováhy sil 1815 –1847
2 tendence politického života:
Vídeňský kongres a nové rozdělení Evropy po Napoleonově sesazení
mírový kongres ve Vídni (září 1814 – červen 1815) – účast všech evropských států (kromě Turecka); 100 000 lidí, 700 diplomatů – cíle:
rozhodující slovo – panovníci a diplomati 4 vítězných mocností: o Rusko (car Alexandr, vedoucí ruské delegace, diplomat Andrej Kirillovič Razumovskij) o Prusko (král Fridrich Vilém III., kancléř kníže Karl August Hardenberg) o Rakousko (císař František I., kancléř kníže Klemens Lothar Metternich = předseda konference) o Velká Británie (ministr zahraničí lord Robert Stewart Castlereagh, vévoda Arthur Wellesley Wellington); překvapivě významná role zástupce poražené Francie: ministr zahraničí Maurice de Talleyrand – docílil uznání rovnoprávného postavení Francie na kongresu; východisko jednání -pařížský mír 1814; přerušeno novou válkou s Napoleonem, dokončeno po porážce u Waterloo kongres ve Vídni – událost politická, ale kongres i jako společenská záležitost – společenské adce ve Vídni: plesy, karnevaly, recepce („tančící kongres“), lovy, ohňostroje, divadelní premiéry, koncerty
ve Vídni přijaty 4 politické principy – konzervativní postoje x liberalismus
zásada spolupráce a jednoty všech proti nebezpečí revolucí a vzájemných konfliktů = zásluha Metternichova (1813–1848), přezdíván „hrabě Rovnováha”; pak hlavní představitel politiky bránící liberálním a demokratickým změnám v mezi¬národních vztazích i uvnitř státu