Studená válka (1947–1953) byla dlouhodobým globálním konfliktem mezi komunistickými a demokratickými státy . Příčiny:
neshody v otázce poválečného uspořádání Německa
růst sovětského vlivu ve střední Evropě – sovětizace prosazování vlastních zájmů na území osvobozeném sovětskou armádou, kde vznikaly tzv. lidově demokratické režimy (monopol komunistických stran), zásahy do vnitřních záležitostí, smlouvy se SSSR i mezi sebou, sovětské vojsko v Maďarsku, Polsku, Rumunsku
vznik tzv. Informačního byra komunistických stran – září 1947 ve Varšavě = mezinárodní organizace, závazné směrnice pro komunisty všech zemí(i Francii a Itálii), propagace jediné možné formy socialismu = sovětský model (dosud tolerované odlišnosti a specifické cesty k socialismu zavrženy)
odpověď USA: obranná politika „zadržování komunismu“ – containnment (zastavit postup sovětského revolučního procesu a posunu doleva), nutnost vojensky čelit komunistické agresi (trpělivě a dlouhodobě); SSSR označen jako politicky nepřátelský stát; březen 1946 Churchilův projev ve Fultonu – varování před sovětskou rozpínavostí a útočností. 12.3.1947 vyhlášena Trumanova doktrína ? snaha čelit šíření komunismu, zvl. V Turecku (sovětské územní nároky) a v Řecku (občanská válka, komunisté). Za 400 milionů dolarů byly vybudovány americké základny ve Středozemním moři a vyzbrojena řecká a turecká armáda. Z francouzské a italské vlády byli vyloučeni komunisté. 5.9.1947 Marshallův plán (podle ministra zahraničí George Marshalla) = program americké hospodářské pomoci všem zemím, které požádají, k rychlé obnově válkou rozvráceného hospodářství (návaznost na pomoc UNRRA) – 3 miliardy dolarů pro evropské země, spotřební zboží, stroje, zvl. Na obnovu Německa jako demokratického státu (rekonstrukce Porúří), SSSR pomoc odmítli, lidově demokratické země byly donuceny odmítnout (např. ČSR).
Zdroje napětí:
vývoj v Německu – úsilí o návrat k demokracii v zónách západních velmocí
povoleny 4 strany: křesťansko-demokratická (CDU, v Bavorsku CSU), liberální (Strana svobodných demokratů FDP), sociálně demokratická (SPD) a komunistická (KPD)
cesta k zjednodušení zón – Bizonie od 1.1.1947 (americká a britská), od 17.4.1948 Trizonie (po připojení francouzské zóny)
sovětská zóna součástí sovětského bloku, omezování demokracie, 1946 sloučena komunistická a sociálně demokratická strana ? Jednotná socialistická strana německá (SED)
pozemková reforma (nad 100 ha)
znárodnění továren válečných zločinců – 45% státního sektoru
3.7.1948 dohoda o Spolkové republice Německo; upuštěno od reparací, pomoc Marshallova plánu, měnová odluka do východní zóny a v západních sektorech Berlína x odpověď SSSR: blokáda přístupových cest, západní Berlín zásobován leteckým mostem = 1 berlínská krize (až do května 1949
samostatný západoněmecký stát – 1.9.1948 v Bonnu prozatímní parlament
23.5.1949 ústava SRN, v srpnu 1949 první volby do Spolkového sněmu ?vítězství CDU, první prezident Theodor Heuss, první spolkový kancléř Konrád Adenauer ?demokratická cesta
7.9.1949 vyhlášena Spolková republika Německo, pro západní Berlín zvláštní status (samostatné postavení, poradní hlas v Spolkovém sněmu); úspěšný hospodářský vývoj, moderní průmysl
7.10.1949 vznik Německé demokratické republiky (NDR) ze sovětské zóny, prezident Wilhem Pieck (SED)
sovětská armáda na dělící čáře ?rozdělení Evropy, pomyslná železná opona nahrazena ostnatými dráty
vznik tzv. sovětského bloku
vznik tzv. sovětského bloku v střední a jihovýchodní Evropě (1944–1948) – země osvobozené sovětskou armádou: Polsko, ČSR, NDR, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Albánie (vyjma severských států, Finska a Řecka – komunisté potlačeni, v Rakousku 1955 neutralita);
vlády – koalice komunistických, socialistických a demokratických stran, hlavní pozice měli komunisté
tzv. lidově demokratické státy, budování socialismu
záhy se začala SSSR plést do vnitřních záležitostí zemím, kde zůstalo sovětské vojsko (Rumunsko, Maďarsko, sovětská zóna Německa a Rakouska = ozbrojená moc+politický, hospodářský a ideologický nátlak), nedemokratické postupy
jugoslávská roztržka – počátkem 1948: J.V. Stalin x J. Broz-Tito – vzepřel se sovětskému nátlaku (ač Titův režim nebyl příliš odlišný)
z bývalého spojence se stal odpůrce
snaha o samostatnou zahraniční politiku (plán balkánské federace s hlavní rolí Jugoslávie)
spor byl ukončen až roku 1955 (Chruščov v Bělehradě), Jugoslávie byla mimo sovětský blok
vznik NATO
dne 4.4. 1949 ve Whasingtonu = vojenské a politické sdružení západních demokratických států v čele s USA – tzv. Severoatlantická obranná aliance (North Atlantic Treaty Organization)
USA, Francie, Británie, Kanada, Belgie, Nizozemsko, Itálie, Lucembursko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Island; od roku 1952 Řecko, Turecko, 1955 SRN, 1982 Španělsko; pro zajištění míru a rovnováhy v Evropě, obhajoba demokratických principů (dodnes funkční)
Zároveň upevňování vedoucí pozice USA na americkém kontinentě: 1948 v Bogotě dohoda o Chartě Organizace amerických států (OAS( – rezoluce o nebezpečí mezinárodního komunismu, nutnost hospodářské spolupráce
korejská válka
červen 1950 – měření sil na Dálném východě, nebezpečné válečné ohnisko
Korea okupována do konce války Japonskem, byla osvobozena americkými i sovětskými vojsky a rozdělena 38. rovnoběžkou na severní část, kde byl lidově demokratický režim sovětského typu – 9.9.1948 v Pchj ongjangu vyhlášena Korejská lidově demokratická republika (KLDR, v čele Kim Ir-Sen) a jižní část – Korejská republika (prezident Li Syn Man)
25.6. 1950 útok severokorejské armády přes 38. rovnoběžku(za komunistické sjednocení země, podpora ČLR a SSSR)
1. fáze – červen 1950, útok KLDR ?vstup do Soulu, obsazení jihu; Rada bezpečnosti označila KLDR za agresora; zásah amerických leteckých a námořních sil + jednotky OSN (16 států)
2. fáze – září a říjen 1950, ústup armády KLDR na sever, vstup vojsk OSN do Soulu, přes 38. rovnoběžku na území KLDR až k čínským hranicím
3. fáze – říjen 1950, protiofensiva severokorejských vojsk + čínských lidových dobrovolníků (generál Lin Piao ), úspěch, stažení vojsk OSN: dohoda – červenec 1953 (od r. 1951 jednání o příměří) – příměří v Pchanmundžonu, obnova demokrační linie, demilitarizovaná linie dosud pod mezinárodní kontrolou
vyvrcholení studené války ? postupující integrace (sjednocování) Západu
1948 Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (16 zemí, SRN od roku 1949); 1949 politický poradní orgán Evropská rada (ER) – 15 členů, sídlo ve Štrasburku, 1951 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), tzv. Montanní unie v Paříži (Francie, Benelux, Itálie, SRN( – společný trh
27.5.1952 Evropské obranné společenství (EOS) v Paříži (Benelux, Francie, SRN) – potvrzena suverenita SRN, možnost vlastní armády (Bundeswehr)
24.10. 1954 pařížské dohody (USA, Británie, Francie, SRN), 1955 SRN vstoupila do NATO
1957(březen) dohody Evropské hospodářské společenství (EHS) neboli Společný trh a Evropské společenství atomové energie (EUROATOM)
odstranění celních bariér – cesta k volnému vnitřnímu trhu
1960 Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)
1958 založen Evropský parlament, sídlo ve Štrasburku, Evropský soudní dvůr dbá na dodržování dohod
od roku 1979 existuje Evropský měnový systém (EMS) se zaručenými směnnými kursy (bez Velké Británie)
vrchol snah o integraci v rámci EHS – přijetí dokumentu z nizozemského Maastrichtu (1991) o Evropské unii
proti tomu komunistický blok: vznik Varšavského paktu (11.-14.5.1955)- vojenský a politický blok se sídlem v Moskvě?příprava na možný konflikt s vnějším nepřítelem, ale i právo zásahu proti „vnitřnímu nepříteli“ – ČSR, Polsko, NDR, SSSR, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie(do roku 1968); jednotná zahraniční politika, společné vedení armád (maršál Koněv), rozhodující vliv SSSR (potlačení nepokojů ve východním Německu 1953, povstání v Maďarku 1956, nepokoje v ČSR 1968). Po rozpadu východního bloku červenci 1991 pakt rozpuštěn; horečné zbrojení (SSSR atomová i vodíková puma)
2 nepřátelské bloky: NATO a Varšavský pakt – politika vzájemného vojenského zastrašování, politická, hospodářská a ideologická unifikace sovětského bloku – prosazování sovětského modelu budování socialismu (vzor);zahraniční politika- sjednocení „tábor míru a socialismu“ proti „imperialistickým silám Západu“, připravujícím válku; ekonomická integrace – 1949 založena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) – Albánie (do 1961), Bulharsko, ČSR, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, SSSR; 1650 NDR, 1962 Mongolsko, 1972 Kuba, 1978 Vietnam; Jugoslávie od 1964 v některých orgánech; sídlo Moskvě – cíl:koordinace plánování, vzájemný obchod, mezinárodní dělba práce – přednostní sovětské zájmy, závislost na satelitních zemí (např. vývoz uranu z ČSR a uhlí z Polska do SSSR za nižší ceny než náklady na těžbu): „socialistická industrializace“ – důraz na těžbu surovin, těžký průmysl ? nedostatek spotřebního zboží:likvidace soukromého sektoru , násilná kolektivizace zemědělství, činnost ukončena v roce 1990
obava ze zničení světa, z války ?hnutí obránců míru (symbol Picassovy holubice)
Mezinárodní vztahy po II. světové válce
Studená válka (1947–1953) byla dlouhodobým globálním konfliktem mezi komunistickými a demokratickými státy . Příčiny:
Zdroje napětí: