Na světě je velké množství neobjasněných záhad. Mnohé z nich pocházejí z období druhé světové války, počínaje smrtí Adolfa Hitlera a konče katastrofou v Bombaji, při které zahynulo více jak 1200 lidí. Ve víru druhé světové války zmizeli i někteří nacističtí zločinci, mezi nimi i „pravá ruka“ führera, Martin Bormann.
Narodil se 17. července 1900 v Sasku v rodině vojáka z povolání. Jeho maminka mu vštěpovala víru v Boha, otec mu zemřel, když byl ještě dítě. Matka toho využila a provdala se za bankovního ředitele. Bormann studoval na zemědělské škole, kterou podle některých zdrojů nedokončil, a poté získal místo jako účetní na jednom velkostatku u Berlína. Později se stal ředitelem a více méně měl celý statek na starosti. Vstoupil do tzv. „Společnosti proti aroganci Židů“ a s několika dalšími členy se kvůli spolupachatelství na brutální vraždě bývalého učitele, kterého podezírali z příslušnosti ke komunistům, Bormann dostal do vězení. Nepomohlo mu ani tvrzení, že své přátele varoval, aby to nepřehnali a dali mu jen pořádný výprask. Stačilo, že jim půjčil koně a bryčku, aby si pro bývalého učitele dojeli a že o chystaném zločinu věděl. Vězení na něj mělo místo nápravného vlivu vliv naprosto opačný. Setkal se s nájemnými vrahy a politickými fanatiky. Naprosto ztratil víru v Boha a vzrostla v něm agresivita a touha pomstít se všem zločincům současného systému vlády. Získal odpor proti všem stoupencům buržoazie. Po propuštění se na chvíli vrátil na statek, ale práce tam ho naprosto neuspokojovala. Byl plný nových myšlenek a chtěl měnit svět. Musel vstoupit do politiky. Tak ho zlákala nacistická strana NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana). Ve straně se opravdu činil, a tak byl již po jediném roce straníky jmenován asistentem kapitána SA (Sturm Abteilungen). Po nějaké době se setkal s majorem Buchem, blízkým přítelem Adolfa Hitlera, ale neupoutal ho ani tak major, jako jeho dcera Gerda. Byla to krásná, umělecky založená a věčně zasněná žena, která ale nenáviděla Židy a v NSDAP spatřovala budoucnost Německa. Do Bormanna se zamilovala na první pohled. Doufala, že ho znovu uvidí na příští schůzi, ale nepřišel. Nepřišel ani na další schůzi a Gerda byla čím dál tím zoufalejší. Byla tak nešťastná, že Bormanna brzy vyhledal její otec a více méně ho přinutil k návštěvě jejich skromného příbytku. Bormann se zprvu jakémukoli vztahu s Gerdou bránil, ale brzy pochopil, jaké možnosti se mu sňatkem s ní nabízejí. Nelenil a požádal Gerdu o ruku, takže se 2. září 1929 vzali. Svatbě byl osobně přítomen, k velké radosti Bormanna, i sám Adolf Hitler. Bormann se víc a víc dral dopředu. Po narození jeho prvního syna (mimochodem – dal mu jméno Adolf) byl jmenován správcem Hilfkasse, což byl fond NSDAP, který vyplácel jakési nemocenské zraněným členům strany. Bormann tak získal mnoho příznivců ze stran nacistů, ale i samotného Hitlera, pro kterého byl tento fond významným zdrojem financí. Hitler si ho oblíbil natolik, že ho jmenoval svým zástupcem. Pro větší vážnost jeho funkci přejmenoval na „vůdcův tajemník“. „Sám Bormann později vymezil okruh povinností tajemníka takto:
Referování vůdci o písemném materiálu, který spadá do kompetence vůdcova tajemníka.
Předávání vůdcových rozhodnutí a pokynů ministrům a jiným vysokým říšským orgánům a instancím.
Urovnávání rozporů a kompetenčních sporů mezi ministry.
Zařizování záležitostí, které souvisejí s problematikou Lince.
Dozor nad vedením vůdcovy domácnosti.
Dozor nad skupinou stenografů vůdcova hlavního stanu.
Když Bormannův osobní referent odevzdával tento soupis Kaltenbrunnerovi, poznamenal, že je to neúplný výčet funkcí vůdcova tajemníka; zejména k nim ještě patří bezpečnost vůdce a jeho doprovodu.“ [Bezymenskij, Lev: Poslední deník Martina Bormanna, Pressfoto – nakladatelství ČTK Praha 1976, str. 44 – 45] Všude se neslo, že je Hitlerovým věrným stínem, jsou stále spolu. Napodoboval Hitlera v čem se dalo, jen aby mu byl ještě blíže. Kvůli Hitlerovu odporu k alkoholu se stal abstinentem, kvůli Hitlerovu odporu ke kouření se neodvážil v jeho blízkosti kouřit, ač byl silným kuřákem. S Hitlerem ho nespojovala pouze nenávist k odlišnosti, ale stejně jako Hitler, ani on nevynikal přílišným půvabem. Byl malý, zavalitý, měl kulatý obličej, nízké čelo a nepříjemný pohled. Nosil hnědou uniformu, která nebyla příliš dobře ušitá, proto se na mnoha místech všelijak krčila a shrnovala a podtrhovala tak jeho nevalný vzhled, který doplňoval svým chováním. Účastnil se zvěrstev, která byla zcela krutě a bezcitně páchána na životech tzv. méněcenných ras, do jejichž řad byli odsouzeni Židé, Poláci, Češi, ale například i homosexuálové či zdravotně postižení. Nezastavil se před ničím, odstranil každého „nepohodlného“, dokázal se přetvařovat a vystupovat jako nejvěrnější přítel, aby v mžiku zaútočil s tou největší agresivitou, jaké je jen člověk schopen. Ač hrdý vykonavatel Hitlerových rozkazů, přec stál vždy v Hitlerově stínu. Všichni znali podobu Hitlera, Goeringa či Hesse. Mnohý němec však netušil, jak vypadá Bormann. Vyhýbal se dennímu světlu, protože netoužil po popularitě a okukování davem, toužil po moci za každou cenu. Ale náš vděk mu patří za jednu věc – nebýt jeho, nebyly by nikdo zdokumentovány Hitlerovy debaty u stolu. Samozřejmě to však nečinil pro budoucí generace, ale zcela zištně sám pro sebe. Chtěl mít nějakou jistotu a jistotu v té době neznamenal zákon, ale Hitlerovo slovo, které bylo nad zákon. Co se týče Bormannova manželství s Gerdou, bylo opravdu zvláštní. Bormann byl vyhlášený svými milenkami, ačkoli se je snažil držet v tajnosti. Jediným, komu se se svými milostnými avantýrami netajil, byla kupodivu právě Gerda. Ve svých dopisech jí často líčil, jak se do některé ze svých milenek zamiloval, či naopak. Gerda byla posedlá dětmi. Plně uctívala myšlenku Adolfa Hitlera, že čím více dětí se v Německu narodí, tím větší a mocnější Německo bude. Hitler dokonce oceňoval ženy podle počtu dětí různými řády. Gerda měla dětí deset a stále svého muže ponoukala, aby měl další děti i se svými milenkami – pro dobro Německa. To se ale Bormannovi příliš nezamlouvalo, protože chtěl své nevěry držet v tajnosti. Po boku Adolfa Hitlera stál až do jeho samotného konce a byl jím ustanoven jako vykonavatel Hitlerovy závěti. Ve chvíli, kdy Hitler a po něm i Goebbels spáchali sebevraždu, měl Bormann dvě možnosti záchrany (spáchat sebevraždu prozatím odmítl). První možností bylo vzdát se kancléřství ve prospěch ruského generála Čujkovova výměnou za umožnění úniku z Berlína, ale Čujkov byl neoblomný, proto se Bormann s několika muži pokusil uprchnout na vlastní pěst. K tomuto zoufalému pokusu došlo 1. května 1945. Mezi vybuchujícími granáty a všeobecnou panikou se jim podařilo dostat až k weidendammskému mostu, přes který přešli s pomocí několika tanků SS. Toto je poslední jistá událost v životě „šedé eminence“, jak byl Bormann často nazýván v období „spolupráce“ s Hitlerem a mnohými je tak nazýván dodnes. O jeho dalším osudu se můžeme jen dohadovat. Existuje několik více či méně prokazatelných tezí. Hitlerův řidič Kempka vypověděl toto: „ Kolem nás projelo několik tanků následovaných obrněnými vozy pěchoty. Tanky si probíjely cestu zátarasy na mostě. Bormann právě doběhl k prvnímu tanku, když byl zasažen protitankovou střelou vypálenou z blízkého okna a vybuchl. Tam, kde se nalézal Martin Bormann, zůstal jen sloup ohně. Mě samotného vrhl výbuch k zemi a ztratil jsem vědomí. Když jsem přišel k sobě, nebyl jsem schopen slova.“ [Jackson, Robert: Neobjasněné záhady druhé světové války, Svojtka a Vašut 1995, str. 59] S touto verzí nesouhlasí další svědek Bormannova osudu, Artur Axmann, který vypověděl: „Municí naložený tank Tiger vybuchl. Tlaková vlna mě odhodila značně daleko. Instinktivně jsem se skryl v kráteru bomby. Totéž udělalo i několik dalších. Byl tam Bormann s Hitlerovým lékařem, Dr. Stumpfeggerem, státním sekretářem Dr. Neumannem, Goebbelsovým adjutantem Schwägermannem a mým vlastním adjutantem, Weltzinem. Všichni vyvázli bez zranění. Seděli jsme v kráteru a pokoušeli se přijít na to, jak nejlépe uniknout z Berlína.“ [Jackson, Robert: Neobjasněné záhady druhé světové války, Svojtka a Vašut 1995, str. 59] Když se domluvili na dalším postupu, vydali se na cestu k nádraží Lehter, kde už byli ruští vojáci. Podařilo se jim projít, ale byli nuceni se rozdělit. Axmann se svým adjutantem šli dál sami. Dále vypovídal: „Na zpáteční cestě po Invalidenstrasse jsme se dostali do prudké palby. Brzy nato jsme překročili koleje na nádraží Lehter a viděli dva muže ležící na zemi. Poklekli jsme vedle nich, abychom se podívali, zda můžeme pomoct. Byl to Martin Bormann a Dr. Stumpfegger. Chyba byla vyloučena, viděli jsme jim zřetelně do tváří. Leželi na zádech, nohy a ruce roztažené. Dotkl jsem se Bormanna, ale nijak nezareagoval. Sklonil jsem se nad ním, ale známky života jsem nenalezl. Na jeho těle nebyly stopy zranění nebo krve. Možná že si vzali jed. Najednou spustila palba a my jsme museli odejít.“ [Jackson, Robert: Neobjasněné záhady druhé světové války, Svojtka a Vašut 1995, str. 60] Protože Axmann patřil k pravověrným nacistům, nebyla jeho výpověď považována za věrohodnou a po smrti jeho adjutanta už nebylo ani svědka, který by jeho výpověď potvrdil. O nějakou dobu později se však objevilo větší množství svědků, kteří tvrdili, že viděli těla obou mužů, která měl vidět i Axmann. Tato těla byla 8. května 1945 pohřbena, přičemž jedno tělo bylo identifikováno jako Dr. Stumpfegger, protože u něj byly nalezeny doklady. Druhé tělo bohužel nikdo nepoznal a obě osoby byly pohřbeny. Poválečné snahy o nalezení hrobu vyšly naprázdno. Velmi zajímavou se zdá být poměrně čerstvá teorie, že Bormanna unesl syn lékaře W. Churchilla spolu se slavným tvůrcem Jamese Bonda, kapitánem Ianem Flemingem. Bormann měl po tomto únosu strávit zbytek života v jednom hrabství nedaleko Londýna. Mezitím došlo k slavnému Norimberskému soudu, kde byl Bormann v nepřítomnosti odsouzen za své krvavé zločiny. Leč trest nemohl být vykonán, protože Bormann nebyl nikdy nalezen. Nebo možná byl, ale jeho totožnost nebyla stoprocentně prokázána. Často se objevovaly zvěsti o Bormannově údajném pobytu v Paraguayi, Chile či Sao Paulu. Roku 1973 už německé vládě došla trpělivost a prohlásila Bormanna oficiálně za mrtvého. O několik let byl v Berlíně objeven údajný Bormannův hrob a kosterní pozůstatky byly podle zubů a náznaku zlomeniny klíční kosti označeny za Bormannovy. Přesto zde stále zůstává možnost, že se mu tehdy podařilo uprchnout.
Martin Bormann
Na světě je velké množství neobjasněných záhad. Mnohé z nich pocházejí z období druhé světové války, počínaje smrtí Adolfa Hitlera a konče katastrofou v Bombaji, při které zahynulo více jak 1200 lidí. Ve víru druhé světové války zmizeli i někteří nacističtí zločinci, mezi nimi i „pravá ruka“ führera, Martin Bormann.
Narodil se 17. července 1900 v Sasku v rodině vojáka z povolání. Jeho maminka mu vštěpovala víru v Boha, otec mu zemřel, když byl ještě dítě. Matka toho využila a provdala se za bankovního ředitele. Bormann studoval na zemědělské škole, kterou podle některých zdrojů nedokončil, a poté získal místo jako účetní na jednom velkostatku u Berlína. Později se stal ředitelem a více méně měl celý statek na starosti. Vstoupil do tzv. „Společnosti proti aroganci Židů“ a s několika dalšími členy se kvůli spolupachatelství na brutální vraždě bývalého učitele, kterého podezírali z příslušnosti ke komunistům, Bormann dostal do vězení. Nepomohlo mu ani tvrzení, že své přátele varoval, aby to nepřehnali a dali mu jen pořádný výprask. Stačilo, že jim půjčil koně a bryčku, aby si pro bývalého učitele dojeli a že o chystaném zločinu věděl. Vězení na něj mělo místo nápravného vlivu vliv naprosto opačný. Setkal se s nájemnými vrahy a politickými fanatiky. Naprosto ztratil víru v Boha a vzrostla v něm agresivita a touha pomstít se všem zločincům současného systému vlády. Získal odpor proti všem stoupencům buržoazie. Po propuštění se na chvíli vrátil na statek, ale práce tam ho naprosto neuspokojovala. Byl plný nových myšlenek a chtěl měnit svět. Musel vstoupit do politiky. Tak ho zlákala nacistická strana NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana). Ve straně se opravdu činil, a tak byl již po jediném roce straníky jmenován asistentem kapitána SA (Sturm Abteilungen). Po nějaké době se setkal s majorem Buchem, blízkým přítelem Adolfa Hitlera, ale neupoutal ho ani tak major, jako jeho dcera Gerda. Byla to krásná, umělecky založená a věčně zasněná žena, která ale nenáviděla Židy a v NSDAP spatřovala budoucnost Německa. Do Bormanna se zamilovala na první pohled. Doufala, že ho znovu uvidí na příští schůzi, ale nepřišel. Nepřišel ani na další schůzi a Gerda byla čím dál tím zoufalejší. Byla tak nešťastná, že Bormanna brzy vyhledal její otec a více méně ho přinutil k návštěvě jejich skromného příbytku. Bormann se zprvu jakémukoli vztahu s Gerdou bránil, ale brzy pochopil, jaké možnosti se mu sňatkem s ní nabízejí. Nelenil a požádal Gerdu o ruku, takže se 2. září 1929 vzali. Svatbě byl osobně přítomen, k velké radosti Bormanna, i sám Adolf Hitler. Bormann se víc a víc dral dopředu. Po narození jeho prvního syna (mimochodem – dal mu jméno Adolf) byl jmenován správcem Hilfkasse, což byl fond NSDAP, který vyplácel jakési nemocenské zraněným členům strany. Bormann tak získal mnoho příznivců ze stran nacistů, ale i samotného Hitlera, pro kterého byl tento fond významným zdrojem financí. Hitler si ho oblíbil natolik, že ho jmenoval svým zástupcem. Pro větší vážnost jeho funkci přejmenoval na „vůdcův tajemník“. „Sám Bormann později vymezil okruh povinností tajemníka takto:
Když Bormannův osobní referent odevzdával tento soupis Kaltenbrunnerovi, poznamenal, že je to neúplný výčet funkcí vůdcova tajemníka; zejména k nim ještě patří bezpečnost vůdce a jeho doprovodu.“ [Bezymenskij, Lev: Poslední deník Martina Bormanna, Pressfoto – nakladatelství ČTK Praha 1976, str. 44 – 45] Všude se neslo, že je Hitlerovým věrným stínem, jsou stále spolu. Napodoboval Hitlera v čem se dalo, jen aby mu byl ještě blíže. Kvůli Hitlerovu odporu k alkoholu se stal abstinentem, kvůli Hitlerovu odporu ke kouření se neodvážil v jeho blízkosti kouřit, ač byl silným kuřákem. S Hitlerem ho nespojovala pouze nenávist k odlišnosti, ale stejně jako Hitler, ani on nevynikal přílišným půvabem. Byl malý, zavalitý, měl kulatý obličej, nízké čelo a nepříjemný pohled. Nosil hnědou uniformu, která nebyla příliš dobře ušitá, proto se na mnoha místech všelijak krčila a shrnovala a podtrhovala tak jeho nevalný vzhled, který doplňoval svým chováním. Účastnil se zvěrstev, která byla zcela krutě a bezcitně páchána na životech tzv. méněcenných ras, do jejichž řad byli odsouzeni Židé, Poláci, Češi, ale například i homosexuálové či zdravotně postižení. Nezastavil se před ničím, odstranil každého „nepohodlného“, dokázal se přetvařovat a vystupovat jako nejvěrnější přítel, aby v mžiku zaútočil s tou největší agresivitou, jaké je jen člověk schopen. Ač hrdý vykonavatel Hitlerových rozkazů, přec stál vždy v Hitlerově stínu. Všichni znali podobu Hitlera, Goeringa či Hesse. Mnohý němec však netušil, jak vypadá Bormann. Vyhýbal se dennímu světlu, protože netoužil po popularitě a okukování davem, toužil po moci za každou cenu. Ale náš vděk mu patří za jednu věc – nebýt jeho, nebyly by nikdo zdokumentovány Hitlerovy debaty u stolu. Samozřejmě to však nečinil pro budoucí generace, ale zcela zištně sám pro sebe. Chtěl mít nějakou jistotu a jistotu v té době neznamenal zákon, ale Hitlerovo slovo, které bylo nad zákon. Co se týče Bormannova manželství s Gerdou, bylo opravdu zvláštní. Bormann byl vyhlášený svými milenkami, ačkoli se je snažil držet v tajnosti. Jediným, komu se se svými milostnými avantýrami netajil, byla kupodivu právě Gerda. Ve svých dopisech jí často líčil, jak se do některé ze svých milenek zamiloval, či naopak. Gerda byla posedlá dětmi. Plně uctívala myšlenku Adolfa Hitlera, že čím více dětí se v Německu narodí, tím větší a mocnější Německo bude. Hitler dokonce oceňoval ženy podle počtu dětí různými řády. Gerda měla dětí deset a stále svého muže ponoukala, aby měl další děti i se svými milenkami – pro dobro Německa. To se ale Bormannovi příliš nezamlouvalo, protože chtěl své nevěry držet v tajnosti. Po boku Adolfa Hitlera stál až do jeho samotného konce a byl jím ustanoven jako vykonavatel Hitlerovy závěti. Ve chvíli, kdy Hitler a po něm i Goebbels spáchali sebevraždu, měl Bormann dvě možnosti záchrany (spáchat sebevraždu prozatím odmítl). První možností bylo vzdát se kancléřství ve prospěch ruského generála Čujkovova výměnou za umožnění úniku z Berlína, ale Čujkov byl neoblomný, proto se Bormann s několika muži pokusil uprchnout na vlastní pěst. K tomuto zoufalému pokusu došlo 1. května 1945. Mezi vybuchujícími granáty a všeobecnou panikou se jim podařilo dostat až k weidendammskému mostu, přes který přešli s pomocí několika tanků SS. Toto je poslední jistá událost v životě „šedé eminence“, jak byl Bormann často nazýván v období „spolupráce“ s Hitlerem a mnohými je tak nazýván dodnes. O jeho dalším osudu se můžeme jen dohadovat. Existuje několik více či méně prokazatelných tezí. Hitlerův řidič Kempka vypověděl toto: „ Kolem nás projelo několik tanků následovaných obrněnými vozy pěchoty. Tanky si probíjely cestu zátarasy na mostě. Bormann právě doběhl k prvnímu tanku, když byl zasažen protitankovou střelou vypálenou z blízkého okna a vybuchl. Tam, kde se nalézal Martin Bormann, zůstal jen sloup ohně. Mě samotného vrhl výbuch k zemi a ztratil jsem vědomí. Když jsem přišel k sobě, nebyl jsem schopen slova.“ [Jackson, Robert: Neobjasněné záhady druhé světové války, Svojtka a Vašut 1995, str. 59] S touto verzí nesouhlasí další svědek Bormannova osudu, Artur Axmann, který vypověděl: „Municí naložený tank Tiger vybuchl. Tlaková vlna mě odhodila značně daleko. Instinktivně jsem se skryl v kráteru bomby. Totéž udělalo i několik dalších. Byl tam Bormann s Hitlerovým lékařem, Dr. Stumpfeggerem, státním sekretářem Dr. Neumannem, Goebbelsovým adjutantem Schwägermannem a mým vlastním adjutantem, Weltzinem. Všichni vyvázli bez zranění. Seděli jsme v kráteru a pokoušeli se přijít na to, jak nejlépe uniknout z Berlína.“ [Jackson, Robert: Neobjasněné záhady druhé světové války, Svojtka a Vašut 1995, str. 59] Když se domluvili na dalším postupu, vydali se na cestu k nádraží Lehter, kde už byli ruští vojáci. Podařilo se jim projít, ale byli nuceni se rozdělit. Axmann se svým adjutantem šli dál sami. Dále vypovídal: „Na zpáteční cestě po Invalidenstrasse jsme se dostali do prudké palby. Brzy nato jsme překročili koleje na nádraží Lehter a viděli dva muže ležící na zemi. Poklekli jsme vedle nich, abychom se podívali, zda můžeme pomoct. Byl to Martin Bormann a Dr. Stumpfegger. Chyba byla vyloučena, viděli jsme jim zřetelně do tváří. Leželi na zádech, nohy a ruce roztažené. Dotkl jsem se Bormanna, ale nijak nezareagoval. Sklonil jsem se nad ním, ale známky života jsem nenalezl. Na jeho těle nebyly stopy zranění nebo krve. Možná že si vzali jed. Najednou spustila palba a my jsme museli odejít.“ [Jackson, Robert: Neobjasněné záhady druhé světové války, Svojtka a Vašut 1995, str. 60] Protože Axmann patřil k pravověrným nacistům, nebyla jeho výpověď považována za věrohodnou a po smrti jeho adjutanta už nebylo ani svědka, který by jeho výpověď potvrdil. O nějakou dobu později se však objevilo větší množství svědků, kteří tvrdili, že viděli těla obou mužů, která měl vidět i Axmann. Tato těla byla 8. května 1945 pohřbena, přičemž jedno tělo bylo identifikováno jako Dr. Stumpfegger, protože u něj byly nalezeny doklady. Druhé tělo bohužel nikdo nepoznal a obě osoby byly pohřbeny. Poválečné snahy o nalezení hrobu vyšly naprázdno. Velmi zajímavou se zdá být poměrně čerstvá teorie, že Bormanna unesl syn lékaře W. Churchilla spolu se slavným tvůrcem Jamese Bonda, kapitánem Ianem Flemingem. Bormann měl po tomto únosu strávit zbytek života v jednom hrabství nedaleko Londýna. Mezitím došlo k slavnému Norimberskému soudu, kde byl Bormann v nepřítomnosti odsouzen za své krvavé zločiny. Leč trest nemohl být vykonán, protože Bormann nebyl nikdy nalezen. Nebo možná byl, ale jeho totožnost nebyla stoprocentně prokázána. Často se objevovaly zvěsti o Bormannově údajném pobytu v Paraguayi, Chile či Sao Paulu. Roku 1973 už německé vládě došla trpělivost a prohlásila Bormanna oficiálně za mrtvého. O několik let byl v Berlíně objeven údajný Bormannův hrob a kosterní pozůstatky byly podle zubů a náznaku zlomeniny klíční kosti označeny za Bormannovy. Přesto zde stále zůstává možnost, že se mu tehdy podařilo uprchnout.