Sir Karl Raimund Popper se narodil roku 1902 v jedné významné a velmi zámožné vídeňské rodině. Zprvu se hlásil ke skupině novopozitivistů, kteří se sdružovali v tzv. Vídeňském kroužku. Později ale jejich verifikační (ověřovací) metody zavrhuje a ostře kritizuje. Sám sebe označuje jako kritického racionalistu. Kritizoval názor, že lze každou indukci zdůvodnit zkušeností. Zkušeností můžeme pouze testovat, zda má určitá vědecká teorie blízko k pravdě, ale nemůžeme tímto způsobem dokazovat, že skutečně pravdivá je. Z toho vyplývá jeho teorie falzifikace. Pokud o něčem tvrdíme, že to tak skutečně je, musíme ospravedlnit i to, proč tomu tak není. Celá jeho teorie by se dala shrnout do tvrzení, že neexistují dokázané teorie, pouze teorie, které ještě nebyly vyvráceny. Během druhé světové války uprchl před nacisty na Nový Zéland. Stal se členem Královské společnosti, která mu udělila šlechtický titul a těsně před svou smrtí – roku 1994 – získal od Karlovy univerzity titul „doctor honoris causa lékařských věd“. Ač byl význam filozofem 20. století, domnívají se mnozí vědci, že právě on je jednou z příčin poklesu vážnosti vědy.
Falzifikace a hypoteticko-deduktivní metoda
„To, co spojuje umění, mýtus, vědu a dokonce pseudovědu, je pro mne tvořivá fáze, která nám umožňuje vidět věci v novém světle a pokusit se vysvětlit svět každodennosti pomocí skrytých světů“ (Popper, K. R.: Hľadanie lepšieho sveta, Bratislava 1995). Popper tvrdí, že neexistují empirické danosti a věda nemá empirický základ. Přesto předpokládá, že má věda k empirii nějaký vztah. Empirie a věda jsou pevně spolu v pevném svazku. Přichází s tím, že bychom vědecké teorie neměli ověřovat, ale snažit se je falzifikovat. Všechny naše myšlenky bychom měli vystavovat kritice – především kritice zkušenostních fakt – proto ho zařazujeme mezi kritické racionalisty. Kritizoval induktivismus, protože základní informativní věty vědy jsou spíše pouhými teoretickými hypotézami a tak nemůže indukce hrát ve vědě nejdůležitější roli. K induktivní metodě se hlásili členové tzv. Vídeňského kroužku, mezi nimi byli např. August Comte či Francois Bacon. To, že generalizovali jednotlivá pozorování, považovali za jedinou správnou cestu vedoucí k tvorbě teorií a hypotéz. S tím Popper nesouhlasil. Svá tvrzení podporoval tvrzením o bílých labutích. I když jsme nikdy neviděli černou labuť, nemůžeme přece dokázat, že existují jen bílé labutě. Prohlašoval, že „Pokud jde o indukci,… tvrdím, že nic takového neexistuje“ [Popper, K. R.: Věčné hledání (intelektuální autobiografie), Prostor, Praha 1995, str. 77]. Žádnou obecně platnou generalizaci nemůžeme potvrdit, protože nikdy nevíme, zda jsme měli k dispozici opravdu všechna potřebná data. Vždy, ať už stanovíme jakoukoli hypotézu, se může ještě objevit něco, co danou hypotézu zcela zvrátí. Popper tvrdí, že hypotézu je nutno nejprve vyslovit a pak až můžeme využít empirická fakta. Bez hypotézy by vědci neměli žádné vodítko k rozlišení, která data jsou relevantní. Indukci navrhuje nahradit dedukcí, protože experimenty, které několikrát opakujeme, abychom nějakou hypotézu potvrdili, slouží spíše k její falzifikaci, k jejímu vyvrácení. Užívá raději hypoteticko deduktivní metodu. K této metodě ho přivedla událost ze studií. Setkal se při nich s význačným profesorem Hahnem, který ho seznámil s dílem Russella a Whiteheada „Principia Mathematica“, jehož vůdčí myšlenka byla zredukovat matematiku pouze na logiku, na základě dedukce logika › matematika. Popper se po prostudování tohoto díla přiklonil k tomu, že matematiku nelze zredukovat jen na logiku, protože stejně jako všude, i v matematice existuje celá řada teorií hypoteticko-deduktivní povahy. Matematika může korigovat naše logické intuice. Popperova snaha o odstranění indukce z vědy však vyšla naprázdno. Ani filozofové, kteří přišli po Popperovi, ani pozitivisté jeho názor nepřijali. Argumentovali tím, že kdyby k poznání postačovala pouze intuitivní představa, ze které dedukcí vyvodím teorii, už by se nemuselo nic zkoumat a mnohé fyzikální zákony by byly známy již od starověku. Spousta filozofů měla a má námitky i pro samotný Popperův falzifikacionismus. Ve slovnících cizích slov najdeme u slova falzifikace většinou synonyma, jako je např. podvod či vyvrácení. V běžné řeči pak chápeme falzifikaci spíše jako podvod. To nezní příliš lichotivě. Možná měl Popper svou metodu jen lépe pojmenovat. Stačilo by termín falzifikace obejít například tvrzením, že se jedná o testování hypotéz a jejich následné vyvrácení (ověření). Je zde i problém se záměnou falzifikace a falzifikovatelnosti – může to znamenat, že jsme objevili falzifikující hypotézu s možností zodpovězení ano či ne, ale může to znamenat i vyvrácení. Mnozí filozofové dodnes „zápasí“ s Popperovými termíny, jeho názory tak chápou každý po svém a problém falzifikace a verifikace označují spíše za slovní hrátky. Vždyť např. v případě labutí můžeme použít negativní hypotézu, že všechny labutě nemusejí být bílé a to lze snadno dokázat (verifikovat) nálezem jediné jinak zbarvené labutě. Záleží tedy na formulaci hypotézy a pak je užití verifikace či falzifikace ekvivalentní – stále jde jen o slovíčkaření. Metoda přibližování se pravdě
Co se týče objektivního poznání, přichází Popper s názorem, že poznání není přímo závislé na subjektu, který by byl jeho nositelem. Nazval to „epistemologie bez poznávajícího subjektu“. Epistemologii chápe jako teorii o růstu poznání. Poznání můžeme chápat jako stav mysli či jako soubor teorií a argumentů jako takových. Stejně jako později David Hume, i Popper nachází východisko filozofického zkoumání v analýze psychických procesů jednotlivce. Poznání se stává poznáním teprve ve chvíli, kdy je zveřejněno. Můžeme ho ověřovat teprve tehdy, máme-li stanovený logický obsah našich teorií (stanovení hypotézy atd.). Pravdu neustále hledáme, ale bohužel ji nikdy nemůžeme vlastnit, protože žádnou s teorií nelze naprosto dokázat. Vždy je možné, že to tak být nemusí. Metoda věda je vlastně metodou přibližování se k pravdě. Neustále hledáme nové teorie, nové možnosti a necháváme spolu zápasit rozličné hypotézy. Čistá empirie podle Poppera neexistuje, protože vše je prostoupeno teorií, i naše pozorování. Popper rozlišuje tři světy (univerza): • svět fyzikální objektů a stavů, • svět vědomých zkušeností jednotlivce, • svět logického obsahu. Svět logického obsahu je přitom přirozeným produktem člověka a je v jistém smyslu nezávislý na zbylých dvou světech. Závisí na něm sebeuvědomění subjektu. Nejdůležitějším druhem poznání pak poznání vědecké.
Použitá literatura • Popper, K. R.: Logika vědeckého bádání, Oikoymenh, Praha 1997 • Popper, K. R.: Věčné hledání (intelektuální autobiografie), Prostor, Praha 1995 • Popper, K. R.: Hľadanie lepšieho sveta, Bratislava 1995 • Fajkus, Břetislav: Současná filosofie a metodologie vědy, Filosofia, Praha 1997
Karl Raimund Popper
Sir Karl Raimund Popper se narodil roku 1902 v jedné významné a velmi zámožné vídeňské rodině. Zprvu se hlásil ke skupině novopozitivistů, kteří se sdružovali v tzv. Vídeňském kroužku. Později ale jejich verifikační (ověřovací) metody zavrhuje a ostře kritizuje. Sám sebe označuje jako kritického racionalistu. Kritizoval názor, že lze každou indukci zdůvodnit zkušeností. Zkušeností můžeme pouze testovat, zda má určitá vědecká teorie blízko k pravdě, ale nemůžeme tímto způsobem dokazovat, že skutečně pravdivá je. Z toho vyplývá jeho teorie falzifikace. Pokud o něčem tvrdíme, že to tak skutečně je, musíme ospravedlnit i to, proč tomu tak není. Celá jeho teorie by se dala shrnout do tvrzení, že neexistují dokázané teorie, pouze teorie, které ještě nebyly vyvráceny. Během druhé světové války uprchl před nacisty na Nový Zéland. Stal se členem Královské společnosti, která mu udělila šlechtický titul a těsně před svou smrtí – roku 1994 – získal od Karlovy univerzity titul „doctor honoris causa lékařských věd“. Ač byl význam filozofem 20. století, domnívají se mnozí vědci, že právě on je jednou z příčin poklesu vážnosti vědy.
Falzifikace a hypoteticko-deduktivní metoda
„To, co spojuje umění, mýtus, vědu a dokonce pseudovědu, je pro mne tvořivá fáze, která nám umožňuje vidět věci v novém světle a pokusit se vysvětlit svět každodennosti pomocí skrytých světů“ (Popper, K. R.: Hľadanie lepšieho sveta, Bratislava 1995). Popper tvrdí, že neexistují empirické danosti a věda nemá empirický základ. Přesto předpokládá, že má věda k empirii nějaký vztah. Empirie a věda jsou pevně spolu v pevném svazku. Přichází s tím, že bychom vědecké teorie neměli ověřovat, ale snažit se je falzifikovat. Všechny naše myšlenky bychom měli vystavovat kritice – především kritice zkušenostních fakt – proto ho zařazujeme mezi kritické racionalisty. Kritizoval induktivismus, protože základní informativní věty vědy jsou spíše pouhými teoretickými hypotézami a tak nemůže indukce hrát ve vědě nejdůležitější roli. K induktivní metodě se hlásili členové tzv. Vídeňského kroužku, mezi nimi byli např. August Comte či Francois Bacon. To, že generalizovali jednotlivá pozorování, považovali za jedinou správnou cestu vedoucí k tvorbě teorií a hypotéz. S tím Popper nesouhlasil. Svá tvrzení podporoval tvrzením o bílých labutích. I když jsme nikdy neviděli černou labuť, nemůžeme přece dokázat, že existují jen bílé labutě. Prohlašoval, že „Pokud jde o indukci,… tvrdím, že nic takového neexistuje“ [Popper, K. R.: Věčné hledání (intelektuální autobiografie), Prostor, Praha 1995, str. 77]. Žádnou obecně platnou generalizaci nemůžeme potvrdit, protože nikdy nevíme, zda jsme měli k dispozici opravdu všechna potřebná data. Vždy, ať už stanovíme jakoukoli hypotézu, se může ještě objevit něco, co danou hypotézu zcela zvrátí. Popper tvrdí, že hypotézu je nutno nejprve vyslovit a pak až můžeme využít empirická fakta. Bez hypotézy by vědci neměli žádné vodítko k rozlišení, která data jsou relevantní. Indukci navrhuje nahradit dedukcí, protože experimenty, které několikrát opakujeme, abychom nějakou hypotézu potvrdili, slouží spíše k její falzifikaci, k jejímu vyvrácení. Užívá raději hypoteticko deduktivní metodu. K této metodě ho přivedla událost ze studií. Setkal se při nich s význačným profesorem Hahnem, který ho seznámil s dílem Russella a Whiteheada „Principia Mathematica“, jehož vůdčí myšlenka byla zredukovat matematiku pouze na logiku, na základě dedukce logika › matematika. Popper se po prostudování tohoto díla přiklonil k tomu, že matematiku nelze zredukovat jen na logiku, protože stejně jako všude, i v matematice existuje celá řada teorií hypoteticko-deduktivní povahy. Matematika může korigovat naše logické intuice. Popperova snaha o odstranění indukce z vědy však vyšla naprázdno. Ani filozofové, kteří přišli po Popperovi, ani pozitivisté jeho názor nepřijali. Argumentovali tím, že kdyby k poznání postačovala pouze intuitivní představa, ze které dedukcí vyvodím teorii, už by se nemuselo nic zkoumat a mnohé fyzikální zákony by byly známy již od starověku. Spousta filozofů měla a má námitky i pro samotný Popperův falzifikacionismus. Ve slovnících cizích slov najdeme u slova falzifikace většinou synonyma, jako je např. podvod či vyvrácení. V běžné řeči pak chápeme falzifikaci spíše jako podvod. To nezní příliš lichotivě. Možná měl Popper svou metodu jen lépe pojmenovat. Stačilo by termín falzifikace obejít například tvrzením, že se jedná o testování hypotéz a jejich následné vyvrácení (ověření). Je zde i problém se záměnou falzifikace a falzifikovatelnosti – může to znamenat, že jsme objevili falzifikující hypotézu s možností zodpovězení ano či ne, ale může to znamenat i vyvrácení. Mnozí filozofové dodnes „zápasí“ s Popperovými termíny, jeho názory tak chápou každý po svém a problém falzifikace a verifikace označují spíše za slovní hrátky. Vždyť např. v případě labutí můžeme použít negativní hypotézu, že všechny labutě nemusejí být bílé a to lze snadno dokázat (verifikovat) nálezem jediné jinak zbarvené labutě. Záleží tedy na formulaci hypotézy a pak je užití verifikace či falzifikace ekvivalentní – stále jde jen o slovíčkaření. Metoda přibližování se pravdě
Co se týče objektivního poznání, přichází Popper s názorem, že poznání není přímo závislé na subjektu, který by byl jeho nositelem. Nazval to „epistemologie bez poznávajícího subjektu“. Epistemologii chápe jako teorii o růstu poznání. Poznání můžeme chápat jako stav mysli či jako soubor teorií a argumentů jako takových. Stejně jako později David Hume, i Popper nachází východisko filozofického zkoumání v analýze psychických procesů jednotlivce. Poznání se stává poznáním teprve ve chvíli, kdy je zveřejněno. Můžeme ho ověřovat teprve tehdy, máme-li stanovený logický obsah našich teorií (stanovení hypotézy atd.). Pravdu neustále hledáme, ale bohužel ji nikdy nemůžeme vlastnit, protože žádnou s teorií nelze naprosto dokázat. Vždy je možné, že to tak být nemusí. Metoda věda je vlastně metodou přibližování se k pravdě. Neustále hledáme nové teorie, nové možnosti a necháváme spolu zápasit rozličné hypotézy. Čistá empirie podle Poppera neexistuje, protože vše je prostoupeno teorií, i naše pozorování. Popper rozlišuje tři světy (univerza): • svět fyzikální objektů a stavů, • svět vědomých zkušeností jednotlivce, • svět logického obsahu. Svět logického obsahu je přitom přirozeným produktem člověka a je v jistém smyslu nezávislý na zbylých dvou světech. Závisí na něm sebeuvědomění subjektu. Nejdůležitějším druhem poznání pak poznání vědecké.
Použitá literatura • Popper, K. R.: Logika vědeckého bádání, Oikoymenh, Praha 1997 • Popper, K. R.: Věčné hledání (intelektuální autobiografie), Prostor, Praha 1995 • Popper, K. R.: Hľadanie lepšieho sveta, Bratislava 1995 • Fajkus, Břetislav: Současná filosofie a metodologie vědy, Filosofia, Praha 1997