Záměrně svou práci začínám stejným citátem, jakým svou knihu „Technologický úděl“ uvozuje její autor, Jean Jacques Salomon. Snaží se nám osvětlit, jakou roli hraje v našem životě technologie, a zda se právě ona nestává naším osudem. Myslím, že se dnes už příliš nesnažíme sžít se světem, ale spíše ho chceme ovládnout prostřednictvím techniky, a tak se technologický pokrok stává naším údělem pro celé jednadvacáté století a možná i pro ta příští. Ale zdaleka ne údělem nezvratným. Prvotní snaha člověka, splynout s přírodou, se v průběhu staletí měnila z touhy ovládnout přírodu na ovládání technologií, které budou řídit a kontrolovat celý svět. Současná doba překypuje silou a mocí více, než kdy dříve, což u lidí paradoxně vyvolává pocit strachu z toho, čeho jsou vlastně sami spolutvůrci. Ze všech technologických neúspěchů pak bývá obviňována věda. Ale což lze vědu zcela vyčlenit jako samostatnou existenci, jako by snad byla jen nějakým úřadem? Věda je výtvorem nás všech. Ani celkové odsouzení technologie jen proto, že spolu s pozitivy přináší i negativa, není na místě. Ženeme se vpřed s vidinou nových a nových technologických vymožeností, ale každá katastrofa jimi způsobená nás brzdí nutkavou otázkou, zda by nebyl svět bez techniky lepší a zdravější. Salomon o technologii hovoří vesměs kladně, ale neměli bychom zapomínat na to, že i když je technologie přírodě tak vzdálená, měla by s ní být v rovnováze. Musí pomáhat, nikoli ničit naše přirozené prostředí. Salomon se odvolává na knihu „Spoutaný Prométheus“, v níž je nám vliv technologie předkládán prostřednictvím řecké báje o Prométheovi, který svým činem uvaluje na lid dobré, ale zároveň i špatné. Lidé získali oheň a v mnohém se stali samostatnějšími, ale zároveň přišli o pomoc rozzlobených božstev, která je zanechala svému osudu. S technologií je to podobné – moderní technologie s sebou nese více moci a svobody, ale zároveň i více odpovědnosti, kterou neseme mi všichni. To si musíme uvědomit. Učíme se systémem pokus – omyl, ale mnozí z nás jsou bohužel nepoučitelní, čehož důkazem jsou stálé četné války přímo překypující technikou, bohužel využitou k něčemu zcela jinému, než je snaha o lepší život. Vítězí touha vládnout a ovládat. A technologii z toho vinit nemůžeme – ta je pouhým neutrálním prostředníkem. S růstem technologických možností ale roste i počet katastrof, kterým připisujeme stále více obětí. Nedoceňujeme fakt, že sice lze vytvořit dokonalý a bezchybný stroj, ale ve chvíli, kdy ho začne ovládat člověk, je bezchybnost stroje potlačena omylností člověka. Nutno však připomenout, že si riziko nenadálých katastrof uvědomujeme a snažíme se je předvídat a předcházet jim. Přestáváme nechávat ladem i vliv technologického pokroku na životní prostředí. I když je smutné, že nám riziko hrozící přírodě mohutným rozvojem technologie dochází až nyní. Nebo – lépe řečeno – začínáme si ho až nyní připouštět. V době, kdy se objevují nové a nové problémy plynoucí z narušení životního prostředí. Abychom mohli technologii zkoumat a dříve, než ji začneme hodnotit, měli bychom mít přehled o tom, co vlastně technologie je. V mnoha jazycích ji nalezneme v různých podobách a různých významech. Celkově bychom ji mohli charakterizovat jako vědu, jež zkoumá jednotlivé techniky. Označovat tedy technologii jako techniku je velmi nepřesné. Technologie je něčím víc, než technika. Salomon říká, že „technologie je prodloužením a završením techniky; není ani jejím ekvivalentem, ani její náhradou.“ [str. 67]. Technologie je vždycky technika, která prošla vědou, která spojuje práci v laboratoři s prací v továrně, aby působila nejenom na povahu věcí, ale také na lidi a společnost …“ [str. 68]. Čím více roste vliv a potřeba technologie, tím více se dotýká státních záležitostí a tím více se na sobě stávají závislými. Vědci a politici spolupracují a mnoho vědců samo vstupuje do politické sféry. Čím těsnější je spojení mezi vědou a mocí, tím více narůstá společenská odpovědnost. Odpovědnost za výbuch elektrárny či použití jaderných zbraní. Filozofové nás upozorňují na to, že moc většinou nechodívá ruku v ruce s moudrostí a technologii spojují právě s mocí. Obrací se na nás ve víře, že se jednoho dne znovu rozhodneme pro návrat k přírodě. Ale otázkou zůstává, zda by bylo v něčem prospěšnější vzdát se všeho technologického. Průmyslové společnosti už se smířily s tím, že se čas od času setkají s nějakou katastrofou, která bude způsobena právě technologií, ale stejně tak se tradiční společnost setkává s katastrofami, které mají svůj původ v přírodě. Učíme se ze škod způsobených technickou změnou. Je tu ale velký rozdíl. Přírodní katastrofy jsou způsobeny vnější silou – na rozdíl od technologických, kterým lze více či méně předejít. Technologie není osudem, lze ji měnit, uzpůsobovat. Ovšem to, co chybí nám, našemu srdci, nemůže technologie nikdy nahradit. Může nám sice pomoci překonávat sami sebe, ale bohy z nás neudělá. Pokud tedy necháme politiku, aby technologii regulovala a vedla ji k těm správným cílům, můžeme dosáhnout toho, že náklady vynaložené na člověka i přírodu budou klesat a poroste spíše užitek z dané věci.
Pokud se budeme snažit touhu po vědění a rozvoji brzdit, přinese to jen náklady vyšší, než by způsobila kterákoli katastrofa, způsobená technologií. Vždyť tím, že podporujeme technologický vývoj, sice si nějaké další problémy sami vytváříme, ale spoustu jich tím řešíme. Pokud ho využijeme tím správným způsobem, tedy ne k válkám a jiným demonstracím moci, bude nám přinášet spoustu užitku. V naší historii nalezneme spoustu vědců, kteří ve své honbě za „technologickou slastí“ [str. 257] zapomněli na racionalitu a „až na konci jejich života se v nich probudilo podezření, že vítězící rozum se ve skutečnosti zachoval jako šílený“ [str. 258]. K takovým lidem bychom měli být ostražití. Často totiž předmět své vášně staví nad vlastní rozum a svou chybu si uvědomí až ve chvíli, kdy už jsou ostatní nuceni se jejich nesmyslnému cíli přizpůsobit. Nepřehlédnutelným předmětem sporů je i poškození životního prostředí. Není asi na místě připisovat všechny škody právě technologii. Kořeny poškozování životního prostředí můžeme najít už v evropském středověku, kdy vítězí přesvědčení, že člověk je pánem přírody a příroda je pouhým souhrnem fyzických jevů. A technologie je především výtvorem člověka. Salomon ve své knize uvádí, že „neexistuje válka mezi přírodou a technikou, existuje pouze válka mezi lidmi, tj. mezi protikladnými světovými názory a politikami, v nichž se ztělesňují“ [str. 260]. Nesmíme přehlížet negativní důsledky technologického pokroku, ale musíme se je snažit předvídat a zkoumat. Průmyslové společnosti si pak musí uvědomit míru odpovědnosti, jakou na sebe berou ve vztahu k přírodě, aniž by se vzdaly nových technologií a dalšího vědního pokroku. Jistě je na místě dbát o své přirozené prostředí, ale také si uvědomit, že „přírodní smlouva může být pokračováním společenské smlouvy, ale nemůže ji nahradit“ [str. 264]. Naše pozornost by měla být v první řadě věnována lidem a snaze o dosažení co nejlepších životních podmínek. Strach z technologického pokroku bychom měli překonat a neměli bychom pokrok odsuzovat a vinit z našich chyb. Pokud dopřejeme našim vládním i nevládním institucím demokratické fungování, tedy i v tom, že kromě pro vyslechneme i všechna proti a zamyslíme se nad nimi, dopřejeme technologii rozvoj tím správným směrem. Technologii je třeba regulovat a Salomon svou knihu uzavírá slovy, kterými jednu problematiku uzavírá a druhou otevírá: „Podstatou regulace technické změny v otevřených společnostech je totiž to, že jde nejen o nový vztah techniky k člověku, nýbrž i o nejstarší vztah naší společnosti k demokracii.“
JEAN – JACQUES SALOMON
Technologický úděl
Záměrně svou práci začínám stejným citátem, jakým svou knihu „Technologický úděl“ uvozuje její autor, Jean Jacques Salomon. Snaží se nám osvětlit, jakou roli hraje v našem životě technologie, a zda se právě ona nestává naším osudem. Myslím, že se dnes už příliš nesnažíme sžít se světem, ale spíše ho chceme ovládnout prostřednictvím techniky, a tak se technologický pokrok stává naším údělem pro celé jednadvacáté století a možná i pro ta příští. Ale zdaleka ne údělem nezvratným. Prvotní snaha člověka, splynout s přírodou, se v průběhu staletí měnila z touhy ovládnout přírodu na ovládání technologií, které budou řídit a kontrolovat celý svět. Současná doba překypuje silou a mocí více, než kdy dříve, což u lidí paradoxně vyvolává pocit strachu z toho, čeho jsou vlastně sami spolutvůrci. Ze všech technologických neúspěchů pak bývá obviňována věda. Ale což lze vědu zcela vyčlenit jako samostatnou existenci, jako by snad byla jen nějakým úřadem? Věda je výtvorem nás všech. Ani celkové odsouzení technologie jen proto, že spolu s pozitivy přináší i negativa, není na místě. Ženeme se vpřed s vidinou nových a nových technologických vymožeností, ale každá katastrofa jimi způsobená nás brzdí nutkavou otázkou, zda by nebyl svět bez techniky lepší a zdravější. Salomon o technologii hovoří vesměs kladně, ale neměli bychom zapomínat na to, že i když je technologie přírodě tak vzdálená, měla by s ní být v rovnováze. Musí pomáhat, nikoli ničit naše přirozené prostředí. Salomon se odvolává na knihu „Spoutaný Prométheus“, v níž je nám vliv technologie předkládán prostřednictvím řecké báje o Prométheovi, který svým činem uvaluje na lid dobré, ale zároveň i špatné. Lidé získali oheň a v mnohém se stali samostatnějšími, ale zároveň přišli o pomoc rozzlobených božstev, která je zanechala svému osudu. S technologií je to podobné – moderní technologie s sebou nese více moci a svobody, ale zároveň i více odpovědnosti, kterou neseme mi všichni. To si musíme uvědomit. Učíme se systémem pokus – omyl, ale mnozí z nás jsou bohužel nepoučitelní, čehož důkazem jsou stálé četné války přímo překypující technikou, bohužel využitou k něčemu zcela jinému, než je snaha o lepší život. Vítězí touha vládnout a ovládat. A technologii z toho vinit nemůžeme – ta je pouhým neutrálním prostředníkem. S růstem technologických možností ale roste i počet katastrof, kterým připisujeme stále více obětí. Nedoceňujeme fakt, že sice lze vytvořit dokonalý a bezchybný stroj, ale ve chvíli, kdy ho začne ovládat člověk, je bezchybnost stroje potlačena omylností člověka. Nutno však připomenout, že si riziko nenadálých katastrof uvědomujeme a snažíme se je předvídat a předcházet jim. Přestáváme nechávat ladem i vliv technologického pokroku na životní prostředí. I když je smutné, že nám riziko hrozící přírodě mohutným rozvojem technologie dochází až nyní. Nebo – lépe řečeno – začínáme si ho až nyní připouštět. V době, kdy se objevují nové a nové problémy plynoucí z narušení životního prostředí. Abychom mohli technologii zkoumat a dříve, než ji začneme hodnotit, měli bychom mít přehled o tom, co vlastně technologie je. V mnoha jazycích ji nalezneme v různých podobách a různých významech. Celkově bychom ji mohli charakterizovat jako vědu, jež zkoumá jednotlivé techniky. Označovat tedy technologii jako techniku je velmi nepřesné. Technologie je něčím víc, než technika. Salomon říká, že „technologie je prodloužením a završením techniky; není ani jejím ekvivalentem, ani její náhradou.“ [str. 67]. Technologie je vždycky technika, která prošla vědou, která spojuje práci v laboratoři s prací v továrně, aby působila nejenom na povahu věcí, ale také na lidi a společnost …“ [str. 68]. Čím více roste vliv a potřeba technologie, tím více se dotýká státních záležitostí a tím více se na sobě stávají závislými. Vědci a politici spolupracují a mnoho vědců samo vstupuje do politické sféry. Čím těsnější je spojení mezi vědou a mocí, tím více narůstá společenská odpovědnost. Odpovědnost za výbuch elektrárny či použití jaderných zbraní. Filozofové nás upozorňují na to, že moc většinou nechodívá ruku v ruce s moudrostí a technologii spojují právě s mocí. Obrací se na nás ve víře, že se jednoho dne znovu rozhodneme pro návrat k přírodě. Ale otázkou zůstává, zda by bylo v něčem prospěšnější vzdát se všeho technologického. Průmyslové společnosti už se smířily s tím, že se čas od času setkají s nějakou katastrofou, která bude způsobena právě technologií, ale stejně tak se tradiční společnost setkává s katastrofami, které mají svůj původ v přírodě. Učíme se ze škod způsobených technickou změnou. Je tu ale velký rozdíl. Přírodní katastrofy jsou způsobeny vnější silou – na rozdíl od technologických, kterým lze více či méně předejít. Technologie není osudem, lze ji měnit, uzpůsobovat. Ovšem to, co chybí nám, našemu srdci, nemůže technologie nikdy nahradit. Může nám sice pomoci překonávat sami sebe, ale bohy z nás neudělá. Pokud tedy necháme politiku, aby technologii regulovala a vedla ji k těm správným cílům, můžeme dosáhnout toho, že náklady vynaložené na člověka i přírodu budou klesat a poroste spíše užitek z dané věci.
Pokud se budeme snažit touhu po vědění a rozvoji brzdit, přinese to jen náklady vyšší, než by způsobila kterákoli katastrofa, způsobená technologií. Vždyť tím, že podporujeme technologický vývoj, sice si nějaké další problémy sami vytváříme, ale spoustu jich tím řešíme. Pokud ho využijeme tím správným způsobem, tedy ne k válkám a jiným demonstracím moci, bude nám přinášet spoustu užitku. V naší historii nalezneme spoustu vědců, kteří ve své honbě za „technologickou slastí“ [str. 257] zapomněli na racionalitu a „až na konci jejich života se v nich probudilo podezření, že vítězící rozum se ve skutečnosti zachoval jako šílený“ [str. 258]. K takovým lidem bychom měli být ostražití. Často totiž předmět své vášně staví nad vlastní rozum a svou chybu si uvědomí až ve chvíli, kdy už jsou ostatní nuceni se jejich nesmyslnému cíli přizpůsobit. Nepřehlédnutelným předmětem sporů je i poškození životního prostředí. Není asi na místě připisovat všechny škody právě technologii. Kořeny poškozování životního prostředí můžeme najít už v evropském středověku, kdy vítězí přesvědčení, že člověk je pánem přírody a příroda je pouhým souhrnem fyzických jevů. A technologie je především výtvorem člověka. Salomon ve své knize uvádí, že „neexistuje válka mezi přírodou a technikou, existuje pouze válka mezi lidmi, tj. mezi protikladnými světovými názory a politikami, v nichž se ztělesňují“ [str. 260]. Nesmíme přehlížet negativní důsledky technologického pokroku, ale musíme se je snažit předvídat a zkoumat. Průmyslové společnosti si pak musí uvědomit míru odpovědnosti, jakou na sebe berou ve vztahu k přírodě, aniž by se vzdaly nových technologií a dalšího vědního pokroku. Jistě je na místě dbát o své přirozené prostředí, ale také si uvědomit, že „přírodní smlouva může být pokračováním společenské smlouvy, ale nemůže ji nahradit“ [str. 264]. Naše pozornost by měla být v první řadě věnována lidem a snaze o dosažení co nejlepších životních podmínek. Strach z technologického pokroku bychom měli překonat a neměli bychom pokrok odsuzovat a vinit z našich chyb. Pokud dopřejeme našim vládním i nevládním institucím demokratické fungování, tedy i v tom, že kromě pro vyslechneme i všechna proti a zamyslíme se nad nimi, dopřejeme technologii rozvoj tím správným směrem. Technologii je třeba regulovat a Salomon svou knihu uzavírá slovy, kterými jednu problematiku uzavírá a druhou otevírá: „Podstatou regulace technické změny v otevřených společnostech je totiž to, že jde nejen o nový vztah techniky k člověku, nýbrž i o nejstarší vztah naší společnosti k demokracii.“