JAK A PROČ VZNIKLA FILOSOFIE. Předfilosofická potřeba celkového obrazu světa a rozumění místu a úloze člověka ve světě. Původní mytologické vyjádření této potřeby. Vznik filosofie a jeho společenské a teoretické příčiny. Vztah filosofie a mytologie. Psychologické motivy filosofování: údiv, potřeba jistoty, pochybování, hledání cest komunikace, fenomén záhadnosti a tajemství. Odumírá potřeba filosofie? Co ji nahradí?
Úvod
V této otázce jde o vznik tzv. evropské filosofie (hovoříce i východní filosofii – Čínské, Indické, atd.) jen antická filosofie zakládá tradici evropské civilizace. Filosofie vzniká na přelomu 7/6 století před letopočtem v Řeckém městě Milétos, 1. filosofové pocházeli z Milétu. Filosofie vzniká jako racionální způsob poznávání světa, ne jen jeho jednotlivých částech, ale světa jako celku. Filosofii předcházel jiný způsob vidění světa – náboženství – a v Řecku to byla specifická forma náboženství – mytologie.
Člověk potřeboval vědět, proč žije, jaký je účel jeho života a v jakém světě žije. Vyjádřením těchto jeho potřeb byl původně mýtus, náboženství a umění. Všechny tyto složky byly původně velmi úzce propojeny. První lidé žili v těsném sepětí s přírodou a chápali svět jako živoucí organismus. To se také projevilo v mýtech. Slovo mýtus pochází z řeckého MYTHOS, což v původním významu znamená „Božské slovo“. Později se pod slovem mýtus začíná rozumět vyprávění, které objasňuje podstatu světa a života, stejně jako i místo člověka ve světě. Pro mýtus je charakteristické mytopoetické myšlení, vyznačující se mluvením v obrazech a častým používáním symbolů. Každá kultura si vytvářela své mýty, které jí pomáhaly rozumět světu a lidskému životu a napomáhaly soudržnosti ve společenství. Existují mýty o původu lidí, kosmu, bohů, o různých událostech i o konci světa… Mýtické myšlení je nám dnes již velmi vzdáleno, můžeme se pouze dohadovat o funkcích, které mýtus plnil. (Např. Jan Sokol k mýtu píše: „Mýtus tak není jenom vyprávění, nýbrž také projev celkového porozumění sobě a světu, které se vyznačuje několika charakteristickými rysy. Především je, moderně řečeno, intuitivní a celkové: nerozebírá a neporovnává, nýbrž vžívá se a chápe v celku na základě blízkosti a podobnosti. Za druhé je symbolické, tj. nesděluje pomocí pojmů, nýbrž pomocí obrazů, typických situací a zejména postav, osob. Z našeho hlediska je poněkud snové: neplatí v něm žádné racionální principy, identita, příčinnost, vyloučení třetího atd. Za třetí říká, co říká, a nepřipouští žádné otázky, natož pochybnost, nebo kritiku. Zato nabízí pocit jistoty a bezpečí. Za čtvrté je nesmírně působivý, umělecky vyzrálý dlouhým používáním a vyprávěním, takže má blízko k tomu, co později C. G. Jung nazve archetypy. V tom také tkví jeho přesvědčivost. Za páté je výrazně kolektivní: mýtus nemůže být vlastnictvím jednotlivce, nýbrž vždycky váže a spojuje celý kmen bez výjimky. Kdyby se mu jediný člen vzepřel, mohl by tím jeho platnost ohrozit. A konečně vštěpuje člověku, že jeho základní povinností je starat se o zachování původního stavu, zlatého věku na počátku, který zůstává trvale platným a závazným vzorem správného jednání.“)
Vznik filosofie a jeho společenské a teoretické příčiny
Filosofie vznikala na různých místech (Indie, Čína). Evropská filosofie vznikla v řeckých koloniích v 6. století př. n. l. jako racionální výklad světa na rozdíl od dřívějšího chápání nábožensko – mytologického. Kontakt s jinými kulturami (obchod, cestování) byl příčinou setkání s jinými mytologickými koncepcemi. Z toho vyplynula nutnost racionálního prověření mýtu. Úpadek mýtu samozřejmě také souvisí s tím, že se lidé postupem vývoje stali praktičtější a přemýšlivější . Tím předmětné myšlení nabylo vrchu nad kolektivními archetypy a pocity v mýtu. Vznik filosofie, křesťanství a rozvoj exaktních věd – základ. Na přelomu 8/7 století Bc řecké kmeny opouštěly tradiční formu rodové společnosti – vznik polis, byl zaveden demokratický řád ve společnosti. Lidé si byli sami schopni určit jak budou žít, kdo bude vládnout.
Nyní krátce k počátkům filosofie Úplně první filosofie byla kosmologií. Filosofové Milétské školy se snažili o nalezení nějakého jednotného pramene světa (Arché – pralátka). Podle Tháléta byla pralátkou voda, podle Anaximena vzduch a podle Anaximandra APEIRON – neomezené Božství. Vycházel z toho, že jsou-li všechny věci nějak omezeny, musí být jejich společný základ takový, aby tato omezení překračoval. Dalšími filosofy byli myslitelé Elejské školy (Xenofanés, Parmenidés, Zenon z Eleje), kteří se soustředili hlavně na bytí jako takové. Došli k závěru, bytí je neměnné, stálé a nehybné, neboť je vším, tudíž se nemá kam pohybovat. Pohyb je klam smyslů. Určitou protiváhou byl Herakleitos, který však není se svým „pohyblivým pojetím bytí“ v přímém protikladu k Eleatům, ačkoli se to často tvrdí. Herakleitos totiž vyznával, že ačkoli se bytí mění, je ve skutečnosti neměnné. Řešení tohoto zdánlivého paradoxu by mělo být též úkolem dnešní filosofie, bohužel se však nikomu do „temného Hérakleita“ příliš nechce. Považuji ovšem za logické, že ačkoli se jednotlivé věci mění, bytí musí samo o sobě býti neměnné, neboť ani při těch nejprudších změnách nelze tvrdit, že by bytí bylo nějak umenšeno. Bytí je stálé zde, at už má jakoukoliv podobu, neboť to, co je, je vždy bytím. Jak by bylo možno říci, že se bytí zvětšuje či zmenšuje? (Prvního výraznějšího vrcholu dosáhla filosofie podle mne v díle Pythágorově. Za prvního významného filosofa je obvykle považován Parmenides, a to pro svoji vytříbenou logiku. Já ovšem v Pytáhorově pojetí čísla vidím základ pro moderní tvrzení, že postatou světa je informace). Pythágorás vycházel ze dvou principů, a to apeiron, který je považován za negativní prapůvodní chaos a kladného PERAS, čili omezení, která dělá apeiron poznatelným. Odtud se také odvíjí jeho přesvědčení, že základem všeho je číslo, neboť číslo přestavuje určitou hodnotu, kterou je možno poznat. Svět byl Pýthagorovi Kosmem (řádem), který je uspořádán číselnými poměry, tedy vlastně určitým projevem peras. Tímto krátkým shrnutím je ilustrován odvrat od příběhovosti mýtu k předmětnému myšlení filosofickému. V západní filosofii se často setkáváme s tezí, že pravda je předmětná a rozumem plně uchopitelná. Ve východní filosofii považují pravdu naopak za spíše nadrozumovou záležitost. Rozum je pouze pomůcka.
Vztah filosofie a mytologie
Mýtus a filosofie jsou odpovědi na 1 problém – když se stal člověk uvědomělou bytostí, jakmile se odlišil od světa – vzniká potřeba otázky: Co je svět? Jaké je poslání? Proč je mytologie střídána filosofií? – srovnání: Mytologie nebyla racionálním způsobem poznávání světa (co je racionální poznání světa?) Racionální myšlení je myšlení pomocí pojmů – převádění světa na pojmy X náboženství – převádí svět na představy. Myšlení hledalo vysvětlení světa mimo svět – náboženství, (bohy lidé neviděli, byli jiní než lidé, byly to síly ležící mimo svět). Racionální myšlení: poznat svět jaký je z něj samotného – Racionální myšlení musí odpovídat řádu světa, logika je dána světem, my ji kopírujeme (X umění: vysvětluje svět pomocí představ, nerozumí pojmům). (Stupně racionality: (1) účelová – tj. lidé mysleli dříve než věděli, že myslí – filosofie jim to řekla; každodenní záležitost, (2) vědecká, (3) filosofická – tj. tyto stupně nejsou zaměřeny na jednotlivosti, ale na komplex jevů, kde chce najít vnitřní souvislost. Filosofická racionalita je zaměřena na celek, celkovou komplexnost. (Věda byla před filosofií – matematika v Řecku).
V Řecku filosofové považovali mýty většinou za přežité, příliš antropomorfní1 a neprokazatelné. Mýtus neví, co říká. Na druhé straně se však řecké myšlení až do doby Platonovy s mýty vždy potýkalo a částečně z nich i vycházelo. Platon s oblibou používal příběhy a logická pravda Parmenidova je garantována bohyní. To by dnes asi neprošlo (i když třeba u takového Descarta…). Mýty našly uplatnění v různých náboženských rituálech. Mýtus je schopen hovořit k obyčejnému člověku, člověk mu lépe rozumí než jazyku filosofickému. Nevýhodu mýtu je, že se nejedná o přímé předmětné poznání. Mýtus snese všechno, i pustý nesmysl. Proto považuji filosofii za lepší. Filosofie ovšem zapomněla na organický celek světa. Ačkoli mluví o celkovosti, zkoumá většinou pouze předměty. Je to tím, že filosofie ztratila „ontologickou půdu“ pod nohama. Každé poznání začíná pocitem existování v nějakém okruhu bytí, které je reflektováno jako svět ve vědomí. Zde by se filosofie měla poučit od mýtu.
Psychologické motivy filosofování
1. údiv: Lidí se zmocnil údiv a proto začali filosofovat – shledali, že věci nejsou takové jak se nám ukazují a pravá povaha věcí je nám skryta (Aristoteles). Mytologie nedovolila, abychom pochybovali a udivovali se, říkala je to tak! Kdežto filosofie neustále klade otázky a zpochybňuje neustále sebe samu (Jaspers: problém komunikace ve 20. století – jak najít cestu komunikace mezi lidmi? Filosofie hledá tuto cestu (Buber, Levinas). Úžas nad světem a jeho zákony, snaha porozumět základním otázkám, údiv nad tím, proč věci fungují takto a nikoli jinak. Filosofické tázání začíná, když svět naší zkušenosti ztrácí svou samozřejmost a důvěrnou známost. (Podle K. Jasperse se tak stává v mezních situacích, např. tváří tvář smrti, v utrpení, v boji, v situaci provinění apod.) Platon považuje údiv za počátek filosofie: „údiv je postoj člověka, který opravdu miluje pravdu.“ Na Platona navazuje Aristoteles: „Jak dnes, tak v dřívějších dobách začali lidé filosofovat, protože se něčemu divili. Z počátku se divili záhadným zjevům, jež jim bezprostředně ukazovala zkušenost, a teprve potom dospěli k záhadám významnějším, například k záhadě jednotlivých období měsíce, dráhy slunce, hvězd a vzniku všehomíru. Ten pak, kdo pochybuje a diví se, má vědomí nevědomosti. Lidé tedy filosofovali, aby unikli nevědomosti.“ Údiv znamená to, že se dokážeme ptát na samozřejmost, udělat z ní otázku. Podle Aristotela každé filosofování začíná údivem1. Jen filosof může klást dětské otázky. To jsou takové otázky, které „obyčejným lidem“ připadají dětinské. Jenže celý problém světa a člověka je vlastně redukovatelný na několik primitivností, o kterých si už normálně myslíme, že není třeba takové samozřejmosti řešit, údiv znamená to, že se dokážeme ptát na samozřejmost, udělat z ní otázku. (Každodenní zkušenostní vědění se v údivu jeví jako nevědomost. Důvěrně známé bytí na světě se ukazuje jako povrchní a nevlastní. Pro Sokrata začalo filosofování věděním, že nic neví. Nevědomost však pudí k vědění, jež je jiného druhu než zkušenostní vědění).
2. potřeba jistoty. Člověk potřebuje mít jistotu o věcech kolem sebe. Proto hledá ve světě logické souvislosti a diskutuje s ostatními o svých nápadech. Člověk zbavený náboženské mýtické jistoty se ocitá ve světě, jemuž nerozumí, ale jemuž porozumět chce. Potřeba jistoty podle mne vychází z toho, že člověk podvědomě cítí, že již nějak patří do okolního světa, ale na druhé straně vnímá, že se od něj odcizil, vydělil se z jeho jednoty. Proto musí jistotu znovu hledat a někdy ji i nalézá2.
3. pochybování. Pochybování souvisí s potřebou jistoty. Dokud si nejsem jist pochybuji. Nemělo by to ale dopadnout tak, abych si z pochybování udělal životní program. Každá pochybnost je snahou nalézt jistotu. Kdyby člověk necítil nejistotu a netoužil po jistotě, neměl by důvod k pochybám. Některým lidem nestačí to, co se jim zjevně vnucuje jako tzv. normální, ale potřebují logický či empirický důkaz. Nejlepším důkazem je však zmizení pochybnosti – jsem si vědom toho, že to zní diskutabilně, nicméně zastávám názor, že člověk by nemusel pochybovat, kdyby necítil možnost dosažení jistoty. Jistota je sama o sobě prvek antilogický, z logického hlediska ji nelze vysvětlit jako něco normálního. Dosažení jistoty by znamenalo konec filosofie, neboť by již nezbylo místo na údiv. Každý si musí sám uvážit, zda skutečně chce dosáhnout jistoty a zda to považuje za reálné. (Descartes – neotřesitelná jistota – pochybování). Ztrátou samozřejmosti se zkušenostní vědění zpochybňuje. Člověk se snaží podrobit každodenní zkušenostní svět a vědění kritice a dosáhnout nové, základní jistoty. Snaží se dát nový základ své možnosti vědět. To dokáže jen tehdy, pokud svou pochybnost vezme radikálně vážně a dovede ji až do posledního důsledku. Pouze tak může svou pochybnost překonat. (V této souvislosti vystupují do popředí dvě jména: Augustin (354–430) a Descartes (1596–1650)). Augustin s Descartem ukazují, že pochybování jako východisko filosofování přivádí k nepochybnému. Radikální pochybnost se odstranuje na základě nepochybného faktu vědomí. Zpochybnitelné jsou především danosti zkušenosti, které vidíme „očima těla“ (Augustin). Nepochybné je to, co je předpokladem takových daností, totiž „vnitřní vědění“ (Augustin) ve smyslu cogito (Descartes), event. ve smyslu pravd rozumu (Leibniz). „Nevycházej ven! Vrat se k sobě! Ve vnitřním člověku přebývá pravda…“ (Augustin).
4. hledání cest komunikace. Lidé se snaží o vzájemné porozumění. Řeč je jeden z hlavních nástrojů mezilidského porozumění. Řeč mnoho vypovídá o konkrétním člověku. Protože je však řeč produktem obecného lidství, skrze řeč lze lépe rozumět nejen odpovídajícímu, ale i sám sobě. Řeč je intersubjektivní, musíme však mít na paměti, že stavba různých jazyků se liší, což má vliv i na způsoby myšlení jednotlivých národů. V Německu existovala např. vždy silná metafyzika. Svůj podíl na tom má i fakt, že německý jazyk umožňuje vytváření mnoha substantiv. Odtud je již jen krok k substancím metafyziky. Němcům prostě zpodstatnělé substance dávají smysl, ale třeba takovým francouzům moc ne. Je to dáno jazykem. Angličtina je zase např. velmi konkrétním a praktickým jazykem, pokud bychom mluvili příliš obecně, zřejmě by nám posluchači nerozuměli. Filosofie ovšem nikdy nebyla a nikdy ani nebude založena pouze na jazyce. Sdělení má totiž vždy vyvolat nějakou představu u člověka, který ho vnímá. Slova jsou sama o sobě jen mrtvé symboly. Slova mohou žít jen v různých kontextech. Slova se neobejdou bez individuálního rozumění. Nemůže tedy existovat něco jako čistá forma. Jazyk je svou povahou přesto schopen velice podstatně přispívat porozumění mezi lidmi, které je cílem komunikace. Nedokážu si prostě představit, že by někdo tlachal jen tak pro zábavu. Vždy to má nějaký smysl, vždy chceme něco říct, i když si to třeba ani nemusíme uvědomovat.
5. fenomén záhadnosti a tajemství. Nezodpovězené otázky vždy lidi lákaly. Lidé se je snažili řešit. Řešení těchto otázek často vede přes pravdy, které nejsou na první pohled zjevné, i přes tvrzení, o nichž si mnozí myslí, že mohou být jen teoretická. A z toho žije i metafyzika jako nauka o tom, co existuje za světem smyslů.
Odumírá potřeba filosofie? Co ji nahradí? Potřeba filosofie se u lidí zmenšuje1, neboť se většinou spokojí se zjevnou realitou a nekladou si hlubší otázky. Je tomu tak proto, že na tyto otázky podvědomě rezignovali. Vinu na tom má i materializmus, neboť je samozřejmé, že pokud člověk ví, že jednoho dne zemře, nebude mu na pravdě záležet a raději si bude užívat života. Filosofie může být nahrazena pouze zodpovězením otázek.
Novopositivismus: filosofie je zbytečná, nahrazují ji vědy, které se rozvinuly. (Vědy o přírodě a společnosti). Pokud něco z filosofie zbývá tak jen nauka o poznání a jdou dál – k logické analýze jazyka, neboť myšlení se projevuje v jazyce. Heidegger: na poč. 20. století se filosofie vrací k metafyzice. Tradiční filosofie je u konce, jaký je nový úděl myšlení? H. ale nevytvořil alternativu tradiční filosofie.
Jak a proč vznikla filosofie?
JAK A PROČ VZNIKLA FILOSOFIE. Předfilosofická potřeba celkového obrazu světa a rozumění místu a úloze člověka ve světě. Původní mytologické vyjádření této potřeby. Vznik filosofie a jeho společenské a teoretické příčiny. Vztah filosofie a mytologie. Psychologické motivy filosofování: údiv, potřeba jistoty, pochybování, hledání cest komunikace, fenomén záhadnosti a tajemství. Odumírá potřeba filosofie? Co ji nahradí?
Úvod
V této otázce jde o vznik tzv. evropské filosofie (hovoříce i východní filosofii – Čínské, Indické, atd.) jen antická filosofie zakládá tradici evropské civilizace. Filosofie vzniká na přelomu 7/6 století před letopočtem v Řeckém městě Milétos, 1. filosofové pocházeli z Milétu. Filosofie vzniká jako racionální způsob poznávání světa, ne jen jeho jednotlivých částech, ale světa jako celku. Filosofii předcházel jiný způsob vidění světa – náboženství – a v Řecku to byla specifická forma náboženství – mytologie.
Člověk potřeboval vědět, proč žije, jaký je účel jeho života a v jakém světě žije. Vyjádřením těchto jeho potřeb byl původně mýtus, náboženství a umění. Všechny tyto složky byly původně velmi úzce propojeny. První lidé žili v těsném sepětí s přírodou a chápali svět jako živoucí organismus. To se také projevilo v mýtech. Slovo mýtus pochází z řeckého MYTHOS, což v původním významu znamená „Božské slovo“. Později se pod slovem mýtus začíná rozumět vyprávění, které objasňuje podstatu světa a života, stejně jako i místo člověka ve světě. Pro mýtus je charakteristické mytopoetické myšlení, vyznačující se mluvením v obrazech a častým používáním symbolů. Každá kultura si vytvářela své mýty, které jí pomáhaly rozumět světu a lidskému životu a napomáhaly soudržnosti ve společenství. Existují mýty o původu lidí, kosmu, bohů, o různých událostech i o konci světa… Mýtické myšlení je nám dnes již velmi vzdáleno, můžeme se pouze dohadovat o funkcích, které mýtus plnil. (Např. Jan Sokol k mýtu píše: „Mýtus tak není jenom vyprávění, nýbrž také projev celkového porozumění sobě a světu, které se vyznačuje několika charakteristickými rysy. Především je, moderně řečeno, intuitivní a celkové: nerozebírá a neporovnává, nýbrž vžívá se a chápe v celku na základě blízkosti a podobnosti. Za druhé je symbolické, tj. nesděluje pomocí pojmů, nýbrž pomocí obrazů, typických situací a zejména postav, osob. Z našeho hlediska je poněkud snové: neplatí v něm žádné racionální principy, identita, příčinnost, vyloučení třetího atd. Za třetí říká, co říká, a nepřipouští žádné otázky, natož pochybnost, nebo kritiku. Zato nabízí pocit jistoty a bezpečí. Za čtvrté je nesmírně působivý, umělecky vyzrálý dlouhým používáním a vyprávěním, takže má blízko k tomu, co později C. G. Jung nazve archetypy. V tom také tkví jeho přesvědčivost. Za páté je výrazně kolektivní: mýtus nemůže být vlastnictvím jednotlivce, nýbrž vždycky váže a spojuje celý kmen bez výjimky. Kdyby se mu jediný člen vzepřel, mohl by tím jeho platnost ohrozit. A konečně vštěpuje člověku, že jeho základní povinností je starat se o zachování původního stavu, zlatého věku na počátku, který zůstává trvale platným a závazným vzorem správného jednání.“)
Vznik filosofie a jeho společenské a teoretické příčiny
Filosofie vznikala na různých místech (Indie, Čína). Evropská filosofie vznikla v řeckých koloniích v 6. století př. n. l. jako racionální výklad světa na rozdíl od dřívějšího chápání nábožensko – mytologického. Kontakt s jinými kulturami (obchod, cestování) byl příčinou setkání s jinými mytologickými koncepcemi. Z toho vyplynula nutnost racionálního prověření mýtu. Úpadek mýtu samozřejmě také souvisí s tím, že se lidé postupem vývoje stali praktičtější a přemýšlivější . Tím předmětné myšlení nabylo vrchu nad kolektivními archetypy a pocity v mýtu. Vznik filosofie, křesťanství a rozvoj exaktních věd – základ. Na přelomu 8/7 století Bc řecké kmeny opouštěly tradiční formu rodové společnosti – vznik polis, byl zaveden demokratický řád ve společnosti. Lidé si byli sami schopni určit jak budou žít, kdo bude vládnout.
Nyní krátce k počátkům filosofie Úplně první filosofie byla kosmologií. Filosofové Milétské školy se snažili o nalezení nějakého jednotného pramene světa (Arché – pralátka). Podle Tháléta byla pralátkou voda, podle Anaximena vzduch a podle Anaximandra APEIRON – neomezené Božství. Vycházel z toho, že jsou-li všechny věci nějak omezeny, musí být jejich společný základ takový, aby tato omezení překračoval. Dalšími filosofy byli myslitelé Elejské školy (Xenofanés, Parmenidés, Zenon z Eleje), kteří se soustředili hlavně na bytí jako takové. Došli k závěru, bytí je neměnné, stálé a nehybné, neboť je vším, tudíž se nemá kam pohybovat. Pohyb je klam smyslů. Určitou protiváhou byl Herakleitos, který však není se svým „pohyblivým pojetím bytí“ v přímém protikladu k Eleatům, ačkoli se to často tvrdí. Herakleitos totiž vyznával, že ačkoli se bytí mění, je ve skutečnosti neměnné. Řešení tohoto zdánlivého paradoxu by mělo být též úkolem dnešní filosofie, bohužel se však nikomu do „temného Hérakleita“ příliš nechce. Považuji ovšem za logické, že ačkoli se jednotlivé věci mění, bytí musí samo o sobě býti neměnné, neboť ani při těch nejprudších změnách nelze tvrdit, že by bytí bylo nějak umenšeno. Bytí je stálé zde, at už má jakoukoliv podobu, neboť to, co je, je vždy bytím. Jak by bylo možno říci, že se bytí zvětšuje či zmenšuje? (Prvního výraznějšího vrcholu dosáhla filosofie podle mne v díle Pythágorově. Za prvního významného filosofa je obvykle považován Parmenides, a to pro svoji vytříbenou logiku. Já ovšem v Pytáhorově pojetí čísla vidím základ pro moderní tvrzení, že postatou světa je informace). Pythágorás vycházel ze dvou principů, a to apeiron, který je považován za negativní prapůvodní chaos a kladného PERAS, čili omezení, která dělá apeiron poznatelným. Odtud se také odvíjí jeho přesvědčení, že základem všeho je číslo, neboť číslo přestavuje určitou hodnotu, kterou je možno poznat. Svět byl Pýthagorovi Kosmem (řádem), který je uspořádán číselnými poměry, tedy vlastně určitým projevem peras. Tímto krátkým shrnutím je ilustrován odvrat od příběhovosti mýtu k předmětnému myšlení filosofickému. V západní filosofii se často setkáváme s tezí, že pravda je předmětná a rozumem plně uchopitelná. Ve východní filosofii považují pravdu naopak za spíše nadrozumovou záležitost. Rozum je pouze pomůcka.
Vztah filosofie a mytologie
Mýtus a filosofie jsou odpovědi na 1 problém – když se stal člověk uvědomělou bytostí, jakmile se odlišil od světa – vzniká potřeba otázky: Co je svět? Jaké je poslání? Proč je mytologie střídána filosofií? – srovnání: Mytologie nebyla racionálním způsobem poznávání světa (co je racionální poznání světa?) Racionální myšlení je myšlení pomocí pojmů – převádění světa na pojmy X náboženství – převádí svět na představy. Myšlení hledalo vysvětlení světa mimo svět – náboženství, (bohy lidé neviděli, byli jiní než lidé, byly to síly ležící mimo svět). Racionální myšlení: poznat svět jaký je z něj samotného – Racionální myšlení musí odpovídat řádu světa, logika je dána světem, my ji kopírujeme (X umění: vysvětluje svět pomocí představ, nerozumí pojmům). (Stupně racionality: (1) účelová – tj. lidé mysleli dříve než věděli, že myslí – filosofie jim to řekla; každodenní záležitost, (2) vědecká, (3) filosofická – tj. tyto stupně nejsou zaměřeny na jednotlivosti, ale na komplex jevů, kde chce najít vnitřní souvislost. Filosofická racionalita je zaměřena na celek, celkovou komplexnost. (Věda byla před filosofií – matematika v Řecku).
V Řecku filosofové považovali mýty většinou za přežité, příliš antropomorfní1 a neprokazatelné. Mýtus neví, co říká. Na druhé straně se však řecké myšlení až do doby Platonovy s mýty vždy potýkalo a částečně z nich i vycházelo. Platon s oblibou používal příběhy a logická pravda Parmenidova je garantována bohyní. To by dnes asi neprošlo (i když třeba u takového Descarta…). Mýty našly uplatnění v různých náboženských rituálech. Mýtus je schopen hovořit k obyčejnému člověku, člověk mu lépe rozumí než jazyku filosofickému. Nevýhodu mýtu je, že se nejedná o přímé předmětné poznání. Mýtus snese všechno, i pustý nesmysl. Proto považuji filosofii za lepší. Filosofie ovšem zapomněla na organický celek světa. Ačkoli mluví o celkovosti, zkoumá většinou pouze předměty. Je to tím, že filosofie ztratila „ontologickou půdu“ pod nohama. Každé poznání začíná pocitem existování v nějakém okruhu bytí, které je reflektováno jako svět ve vědomí. Zde by se filosofie měla poučit od mýtu.
Psychologické motivy filosofování
1. údiv: Lidí se zmocnil údiv a proto začali filosofovat – shledali, že věci nejsou takové jak se nám ukazují a pravá povaha věcí je nám skryta (Aristoteles). Mytologie nedovolila, abychom pochybovali a udivovali se, říkala je to tak! Kdežto filosofie neustále klade otázky a zpochybňuje neustále sebe samu (Jaspers: problém komunikace ve 20. století – jak najít cestu komunikace mezi lidmi? Filosofie hledá tuto cestu (Buber, Levinas). Úžas nad světem a jeho zákony, snaha porozumět základním otázkám, údiv nad tím, proč věci fungují takto a nikoli jinak. Filosofické tázání začíná, když svět naší zkušenosti ztrácí svou samozřejmost a důvěrnou známost. (Podle K. Jasperse se tak stává v mezních situacích, např. tváří tvář smrti, v utrpení, v boji, v situaci provinění apod.) Platon považuje údiv za počátek filosofie: „údiv je postoj člověka, který opravdu miluje pravdu.“ Na Platona navazuje Aristoteles: „Jak dnes, tak v dřívějších dobách začali lidé filosofovat, protože se něčemu divili. Z počátku se divili záhadným zjevům, jež jim bezprostředně ukazovala zkušenost, a teprve potom dospěli k záhadám významnějším, například k záhadě jednotlivých období měsíce, dráhy slunce, hvězd a vzniku všehomíru. Ten pak, kdo pochybuje a diví se, má vědomí nevědomosti. Lidé tedy filosofovali, aby unikli nevědomosti.“ Údiv znamená to, že se dokážeme ptát na samozřejmost, udělat z ní otázku. Podle Aristotela každé filosofování začíná údivem1. Jen filosof může klást dětské otázky. To jsou takové otázky, které „obyčejným lidem“ připadají dětinské. Jenže celý problém světa a člověka je vlastně redukovatelný na několik primitivností, o kterých si už normálně myslíme, že není třeba takové samozřejmosti řešit, údiv znamená to, že se dokážeme ptát na samozřejmost, udělat z ní otázku. (Každodenní zkušenostní vědění se v údivu jeví jako nevědomost. Důvěrně známé bytí na světě se ukazuje jako povrchní a nevlastní. Pro Sokrata začalo filosofování věděním, že nic neví. Nevědomost však pudí k vědění, jež je jiného druhu než zkušenostní vědění).
2. potřeba jistoty. Člověk potřebuje mít jistotu o věcech kolem sebe. Proto hledá ve světě logické souvislosti a diskutuje s ostatními o svých nápadech. Člověk zbavený náboženské mýtické jistoty se ocitá ve světě, jemuž nerozumí, ale jemuž porozumět chce. Potřeba jistoty podle mne vychází z toho, že člověk podvědomě cítí, že již nějak patří do okolního světa, ale na druhé straně vnímá, že se od něj odcizil, vydělil se z jeho jednoty. Proto musí jistotu znovu hledat a někdy ji i nalézá2.
3. pochybování. Pochybování souvisí s potřebou jistoty. Dokud si nejsem jist pochybuji. Nemělo by to ale dopadnout tak, abych si z pochybování udělal životní program. Každá pochybnost je snahou nalézt jistotu. Kdyby člověk necítil nejistotu a netoužil po jistotě, neměl by důvod k pochybám. Některým lidem nestačí to, co se jim zjevně vnucuje jako tzv. normální, ale potřebují logický či empirický důkaz. Nejlepším důkazem je však zmizení pochybnosti – jsem si vědom toho, že to zní diskutabilně, nicméně zastávám názor, že člověk by nemusel pochybovat, kdyby necítil možnost dosažení jistoty. Jistota je sama o sobě prvek antilogický, z logického hlediska ji nelze vysvětlit jako něco normálního. Dosažení jistoty by znamenalo konec filosofie, neboť by již nezbylo místo na údiv. Každý si musí sám uvážit, zda skutečně chce dosáhnout jistoty a zda to považuje za reálné. (Descartes – neotřesitelná jistota – pochybování). Ztrátou samozřejmosti se zkušenostní vědění zpochybňuje. Člověk se snaží podrobit každodenní zkušenostní svět a vědění kritice a dosáhnout nové, základní jistoty. Snaží se dát nový základ své možnosti vědět. To dokáže jen tehdy, pokud svou pochybnost vezme radikálně vážně a dovede ji až do posledního důsledku. Pouze tak může svou pochybnost překonat. (V této souvislosti vystupují do popředí dvě jména: Augustin (354–430) a Descartes (1596–1650)). Augustin s Descartem ukazují, že pochybování jako východisko filosofování přivádí k nepochybnému. Radikální pochybnost se odstranuje na základě nepochybného faktu vědomí. Zpochybnitelné jsou především danosti zkušenosti, které vidíme „očima těla“ (Augustin). Nepochybné je to, co je předpokladem takových daností, totiž „vnitřní vědění“ (Augustin) ve smyslu cogito (Descartes), event. ve smyslu pravd rozumu (Leibniz). „Nevycházej ven! Vrat se k sobě! Ve vnitřním člověku přebývá pravda…“ (Augustin).
4. hledání cest komunikace. Lidé se snaží o vzájemné porozumění. Řeč je jeden z hlavních nástrojů mezilidského porozumění. Řeč mnoho vypovídá o konkrétním člověku. Protože je však řeč produktem obecného lidství, skrze řeč lze lépe rozumět nejen odpovídajícímu, ale i sám sobě. Řeč je intersubjektivní, musíme však mít na paměti, že stavba různých jazyků se liší, což má vliv i na způsoby myšlení jednotlivých národů. V Německu existovala např. vždy silná metafyzika. Svůj podíl na tom má i fakt, že německý jazyk umožňuje vytváření mnoha substantiv. Odtud je již jen krok k substancím metafyziky. Němcům prostě zpodstatnělé substance dávají smysl, ale třeba takovým francouzům moc ne. Je to dáno jazykem. Angličtina je zase např. velmi konkrétním a praktickým jazykem, pokud bychom mluvili příliš obecně, zřejmě by nám posluchači nerozuměli. Filosofie ovšem nikdy nebyla a nikdy ani nebude založena pouze na jazyce. Sdělení má totiž vždy vyvolat nějakou představu u člověka, který ho vnímá. Slova jsou sama o sobě jen mrtvé symboly. Slova mohou žít jen v různých kontextech. Slova se neobejdou bez individuálního rozumění. Nemůže tedy existovat něco jako čistá forma. Jazyk je svou povahou přesto schopen velice podstatně přispívat porozumění mezi lidmi, které je cílem komunikace. Nedokážu si prostě představit, že by někdo tlachal jen tak pro zábavu. Vždy to má nějaký smysl, vždy chceme něco říct, i když si to třeba ani nemusíme uvědomovat.
5. fenomén záhadnosti a tajemství. Nezodpovězené otázky vždy lidi lákaly. Lidé se je snažili řešit. Řešení těchto otázek často vede přes pravdy, které nejsou na první pohled zjevné, i přes tvrzení, o nichž si mnozí myslí, že mohou být jen teoretická. A z toho žije i metafyzika jako nauka o tom, co existuje za světem smyslů.
Odumírá potřeba filosofie? Co ji nahradí? Potřeba filosofie se u lidí zmenšuje1, neboť se většinou spokojí se zjevnou realitou a nekladou si hlubší otázky. Je tomu tak proto, že na tyto otázky podvědomě rezignovali. Vinu na tom má i materializmus, neboť je samozřejmé, že pokud člověk ví, že jednoho dne zemře, nebude mu na pravdě záležet a raději si bude užívat života. Filosofie může být nahrazena pouze zodpovězením otázek.
Novopositivismus: filosofie je zbytečná, nahrazují ji vědy, které se rozvinuly. (Vědy o přírodě a společnosti). Pokud něco z filosofie zbývá tak jen nauka o poznání a jdou dál – k logické analýze jazyka, neboť myšlení se projevuje v jazyce. Heidegger: na poč. 20. století se filosofie vrací k metafyzice. Tradiční filosofie je u konce, jaký je nový úděl myšlení? H. ale nevytvořil alternativu tradiční filosofie.