Krize v Čechách kolem r. 1400 dosahovala větších rozměrů než v ostatních evropských státech. Volání po reformě zaznívalo v okruhu kritických mistrů a bakalářů českého národa na artistické fakultě pražské univerzity. Uznávaným vůdcem reformní skupiny se časem stal Mistr Jan Hus, od r. 1402 oblíbený kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě Pražském. Vedle něho sem náleželi např. filosof Jeroným Pražský aj. Jejich program byl jasný a srozumitelný – základním předpokladem nápravy církve a celé křesťanské společnosti musí být přísné respektování božího zákona, zjeveného v Bibli. V praxi to znamenalo hl. následování Kristova vzoru a zásad, které světu zvěstovali apoštolové. Písmo svaté, zvláště pak Nový zákon se v pojetí Husovy skupiny stávají nejvyšší autoritou. Husovi šlo o to, aby vrátil na správnou cestu pobloudilou církev. Bylo mu jasné, že nepůjde o snadný proces, že se římská církev sama dobrovolně nevzdá politické moci, hmotných statků a nadbytného přepychu. Inspiroval se dílem anglického reformního myslitele 14. století Johna Wyclifa (Jana Viklefa), jehož práce se v českém prostředí staly známými. Wyclif navrhoval, aby se nápravy církve ujal stát, reprezentovaný panovníkem a šlechtou. Tato síla měla zbavit církevní instituce a jejich představitele přímého politického vlivu i pozemského bohatství a vrátit je duchovní činnosti. Husův a Wyclifův návod získal podporu na dvoře Václava IV., nezapomínajícího na dřívější konflikty, žárlící na církevní majetek a vliv. Problémem bylo to, že Wyclifovy názory odsoudila římská církev jako kacířské, a Husova skupina tak vstupovala na tenký led – riskovala střetnutí s papežskou kurií. K tomu také později došlo. Zatím ale byla církevní hierarchie zaujata papežským schizmatem.
(Stejně jak Wiclif se i Hus přiklonil k platonsko-augustinskému pojetí. Sdílel přesvědčení, že nejdokonalejší skutečností je svět božích idejí, kterým se má pozemský život co nejvíce přibližovat. Právě poukaz na rozpor mezi nedokonalostí pozemského světa a dokonalostí boží říše aktivizoval Husovy posluchače. Jako všichni středověcí učenci sdílel názor, že dějiny vstoupily do poslední epochy své existence, kdy se na zemi objeví Antikrist, aby povstal proti křesťanským pravdám. )
Hus si zřejmě neuvědomoval důsledky své aktivity. Tím, že nadřadil boží zákon všem lidským zákonům, tím, že vytvořil učení o spravedlivém pánu a tím, že za nejvyšší soudní instanci prohlásil Krista urychlil celospolečenský otřes. Již záhy po Husově smrti bylo zřejmé, že ani spektrum jeho stoupenců nechápe mistrovy výklady božího zákona shodně – nakonec r. 1420 vykrysta lizovaly 4 zásadní body programu přijímaného všemi husitskými směry – Čtyři pražské artikuly. Spojujícím znakem husitských směrů se stal kalich, symbol přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou = latinsky: sub utraque specie – odtud označování husitů jako utrakvistů. Závaznost přijímání pod obojí způsobou existovalo prý už v prvotní církvi. K 1. podávání svátosti pod obojí došlo r. 1414 u Betlémské kaple v kostele sv. Martina.
Kalich časem získal první místo mezi 4 artikualmi
Druhý článek obsahoval zákaz a trestání všech smrtelných a zjevných hříchů, tedy zločinů a prohřešků odporujících božímu zákonu.
Třetí artikul požadoval svobodu kázání slova božího – tj. volnou propagaci husitských zásad.
Čtvrtý bod tvrdil, že kněžím nepřísluší světské panování. Zakazoval duchovenstvu vlastnit pozemkový majetek
Takový byl program nápravy křesťanstva, který husité koncipovali jako národní výzvu a předkládali ji celému křesťanstvu. Husitští myslitelé se domnívali, že závaznost a oprávněnost čtyř artikulů musí křesťanský svět přijmout a uznat. Křesťanský svět husitskou výzvu nepřijal – postavil se ostře proti ní. Plně se husitům nepodařilo prosadit svůj program na teritoriu Koruny české. Převážně německy hovořící oblasti Horní a Dolní Lužice i Slezska od počátku dávaly najevo své protihusitské postoje. Husité od počátku sváděli boj jak proti domácím nepřátelům tak proti odpůrcům z ciziny. Sami sebe nazývali věrnými – Čechy – bratry a sestrami – božími bojovníky. Jejich protivníci je označovali husité (my v tomto slově necítíme nic pohoršivého..).
Kořeny, příčiny a cíle husitského boje 1401–1419 Novým pražským arcibiskupem se stal Zbyněk Zajíc. Zpočátku postupoval v součinnosti s panovníkem, ale ne na dlouho. Mezi německými a českými učiteli na pražské univerzitě vládla rivalita – rozdílné filosofické názory. Husův kruh se hlásil k platonsko-viklefské linii, němečtí mistři zastávali protikladné stanovisko. Němečtí mistři obvinili u papežské kurie českou reformní skupinu z šíření viklefských bludů. Proto se arcibiskup Zajíc zalekl a ustoupil tlaku Říma – přerušil spojenectví s panovníkem i Husem. Václav IV. považoval stížnost němců za hanobení Království českého v cizině. Proto r. 1408 jmenoval do rady Starého Města pražského poprvé většinu konšelů české národnosti. A dne 18.1.1409 vydal Dekret kutnohorský – měnil jím poměr hlasů na pražském vysokém učení – český národ obdržel tři a cizinci jeden hlas. Husova reformní skupina tak získala kontrolu nad celou univerzitou. Mělo to ale i mezinárodní politické příčiny – Arcibiskup Zajíc i německá většina zachovávali poslušnost římskému papeži Řehořovi XII. a odmítali se účastnit koncilu v Pise. Václav IV. spojoval s vrcholným církevním shromážděním nejen naději na odstranění schizmatu, tak i na znovuuznání svého titulu římského krále. Němečtí pedagogové na protest natrvalo opustili Prahu a uchýlili se na říšské univerzity. Odchod několika set cizích učitelů a studentů byl zlom v dějinách pražské univerzity – nadnárodní instituce se proměnila v první národní vysoké učení v Evropě a začala ztrácet kontakty se světem. R. 1410 přikázal arcibiskup Zajíc spálit opisy Viklefových prací a před rozbouřeným veřejným míněním pak musel opustit Čechy a záhy skonal v Bratislavě. Václav IV. podporoval Husův reformní kruh až do r. 1412. Tehdy betlémský kazatel ostře kritizoval prodej odpustků jako nepřípustné a skandální jednání. Václav IV. měl z této akce finanční podíl a kupčení povolil. Náklonnost k Husovi ale utlumil z jiného důvodu – po celé Evropě se šířily zprávy, že český panovník vychází vstříc kacířům.
Co si nemohl dovolit král, dovolila si česká a moravská šlechta, která poskytla Husovi ochranu, když opustil Prahu poté, co nad ní římská církev vyhlásila interdikt (zákaz církevních obřadů a úkonů). Bylo vázáno Husovým pobytem ve městě. Hus přesídlil na Kozí hrádek. R. 1414 odjel na koncil do říšské Kostnice, kam ho pozval Zikmund Lucemburský. Za prvořadý úkol považoval koncil odstranění schizmatu – v té době měla už římská církev tři papeže (k římskému a avignonskému přibyl pisanský). Poté, co Hus odmítl odvolat své názory, odsoudil ho koncil jako zatvrzelého kacíře k trestu smrti upálením a 6. 7. 1415 jej předal světské moci k potrestání. Přes protestní listy české šlechty odsoudil koncil k upálení i Husova přítele Mistra Jeronýma Pražského – 30.5.1416. Kostnický koncil uzavřel jednání r. 1418 – vyřešil schisma, jediným papežem byl zvolen Martin V. Svolavatel koncilu – Zikmund Lucemburský byl na vrcholu slávy. Mučednickou smrt pochopila česká strana jako důkaz špatnosti a zkaženosti římské církve, proti níž je třeba zakročit. Šlechtici začali vyhánět z far na svých panstvích Římu věrné kněze a dosazovali Husovy stoupence, zábor církevních statků atd. Zikmund hrozil Václavovi IV. vyhlášením křížové výpravy, nedojde-li k obratu. Václav v Praze ponechal husitům jen 3 kostely a do novoměstské rady jmenoval odpůrce reformních snah. Polovičaté řešení neuspokojilo ani husity ani katolíky.
V Praze se stal mluvčím radikálně smýšlejících Husitů Jan Želivský. Ve venkovském prostředí (jihočeském) probíhaly masové poutě na vyhlášená místa – HORY, jímž se říkalo biblickými jmény – Tábor (hora v Galileji, kde se Kristus zjevil apoštolům a přikázal jim, aby šířili jeho slovo všem národům). Na horách se scházeli přívrženci reformy z menších měst, městeček, vsí – naslouchali kazatelům a přijímali z kalicha. Představa, že spasení lze dojít jen na horách – a v pěti vyvolených městech – Plzeň, Klatovy, Louny, Žatec a Slaný. (Plzeň se později přidala na katolickou stranu). 30.7.1419 zaútočili pražští husité pod vedením Jana Želivského na novoměstskou radnici a svrhli z oken nenáviděné protireformní konšely. Husité ovládli celou Prahu a zahájili revoluci.
(Husitské směry: podle rozdílných podmínek života, různé úrovně vzdělání, odliěné mentalitě lidí z venkova a z města. Umírnění husité – jejich cílem bylo provést sekularizaci (zesvětštění), obsadit nejdůležitější úřady. Souhlasili s rovností všech křesťanů při bohoslužbách, nikoli však v politickém životě. Praha – samostatný husitský proud uprostřed mezi umírněnými a radikály. Radikálové – byli zde tři hlavní husitské radikální směry. Východočeský s centrem v Hradci Králové – OREBITÉ (podle shromaždiště Oreb), později, po roce 1424, kdy zemřel Žižka, se jim říkalo SIROTCI. V jižních a jihozápadních Čechách působili TÁBOŘI. Tábor byl vybudován jako obec „bratří a sester“, komuna, kde byl omezen soukromý majetek. Neoddělili se úplně od hříšní římské církve, ale jako jediný husitský směr vytvořili svébytnou církevní organizaci. S tábory spolupracovali také SEVEROČEŠTÍ HUSITÉ, hlavně v Žatci a Lounech. Na Moravě neměli napřed husité podmínky k působení – velká města zůstávala německá a katolická. Všechny hlavní husitské proudy spojoval společný postup proti interventům, jinak mezi sebou soupeřily o rozhodující postavení v Čechách a byli mezi nimi i ozbrojené konflikty.)
období 1419 – 1436 Umírnění staroměstští konšelé r. 1419 jednali spolu se zástupci české šlechty o podmínkách přijetí Zikmunda Lucemburského na český trůn. Zikmund byl jediným legitimním dědicem svatováclavské koruny. Odmítl stvrdit výsledky pražského revolučního převratu a o všech otázkách chtěl diskutovat až po korunovaci. V očích evropské veřejnosti si chtěl udržet pověst úspěšné světské hlavy křesťanstva. Na říšském sněmu ve Vratislavi r. 1420 dal zveřejnit papežskou listinu o vyhlášení křížové výpravy proti Čechům – mělo to Husity srazit do kolen, ale způsobilo pravý opak.
Husitská šlechta odmítla Zikmundův nárok na český trůn. Ještě r. 1420 vydal ale pražský purkrabí Pražský hrad do rukou Zikmundovým žoldnérům. Osamocená husitská Praha se obrátila s žádostí o pomoc k husitským skupinám. Ti pochopili, že padne-li Praha, je zpečetěn i jejich osud. Venkovské oddíly husitů dorazily do Prahy a utkaly se s Zikmundovou 30.000 ti tisícovou armádou. Hodlal Prahu vyhladovět – pokus jeho oddílů obsadit kopec Vítkov a odříznout tak Prahu od zemědělského zázemí. Obrana Vítkova byla dílem jednookého táborského hejtmana Jana Žižky z Trocnova (tehdy již 60 let), který si vydobyl jméno krátce předtím v bitvě u Sudoměře, kde odrazil útok přesily české katolické šlechty (1420). Vítězství boje na Vítkově (na Žižkově) předurčil krach křižáckých tažení. Zikmund se ale v Svatovítské katedrále dal korunovat českým králem – husité ho odmítali uznat za panovníka. Další porážku utrpěl Zikmund v bitvě u Vyšehradu, 1. 11. 1420.
Triumf otevřel v Praze cestu do středních a východních Čech. Vedoucí roli na politické scéně dotvořili na husitském sněmu v Čáslavi (1421), kde byla proklamována neplatnost Zikmundovy korunovace a byl zvolen kolektivní orgán, který měl po dobu bezvládí spravovat zemi (8 měšťanů, 7 příslušníků nižší šlechty, 5 zástupců panstva). Zároveň husitská reprezentace hledala vhodného kandidáta na český trůn. Část táborů pod vlivem chiliastických vizí krále odmítala, ale J. Žižka z Trocnova se jako i většina vyslovil pro některého člena polské dynastie Jagellonců – nakonec k obsazení českého trůnu nedošlo. Vpád druhé křížové výpravy. Její první část uprchla z českého území po marném obléhání Žatce, r. 1921. Při ústupu – porážka i Zikmunda u Habrů a u Německého (Havlíčkova) Brodu, r. 1422.
Diktatura Jana Želivského – ohnivý kazatel, který si získal obdiv hl. na Novém Městě a své popularity využil k nastolení diktatury. Přestal se ohlížet na právní zvyklosti – přední husitští politikové včetně Žižky mu přestali poskytovat podporu a jeho diktatura r. 1422 končí. Umírnění staroměstští husté Želivského pozvali na Staroměstskou radnici, kde ho zatkli a potají popravili. Poté ovládlo do r. 1427 Prahu konzervativní husitské křídlo.
Ani na Táboře nevládl klid. Žižka se s Tábory rozešel (krutost, nelítostný zákrok proti sektářům..) a odešel do východních Čech, kde r. 1423 vybudoval tzv. Menší Tábor. Pravidla jimiž se tento svaz řídil, obsahuje tzv. Žižkův vojenský řád. Sám sebe pokládal Žižka za boží ruku jež ovládne celé České království. Na jeho stranu se přidala všechna velká východočeská města i šlechtici a několik příslušníků panského stavu (Jan Roháč z Dubé). Hlavní silou, kterou Žižka disponoval bylo polní vojsko ustanovené r. 1423 – tzv. polní obec složená z profesionálních bojovníků.
R. 1423 – 1424 dosáhl Žižka úspěchů a moc východočeského svazu přiměla umírněné husity, konzervativní pražské husity i katolickou šlechtu, aby se sdružili v koalici a přijali na svatohavelském sněmu r. 1423 usnesení proti Žižkovi, ale neuspěli – bitva u Malešova. Koalice se hroutí. Žižka vytáhl proti Praze, přemluvil ho ale Jan Rokycanský. Následovaly dohody na Špitálském poli (Karlín) a bylo rozhodnuto podniknout vojenskou výpravu na Moravu, kde také Žižka r. 1424 umírá.
Přítel a spolupracovník Žižky – Jan Roháč z Dubé zahájil pokus o sjednocení táborů a sirotků, ale neuspěl. R. 1427 převrat na Starém Městě pražském smetl konzervativní husitské konšely a uvolnil prostor (až do r. 1434). Zde měl hlavní slovo blok táborů, sirotků a Pražanů. Táboři – Prokop Holý Sirotci – Prokop Malý Pražané – Jan Rokycana
Tito muži určovali i politickou linii. P. Holý (přezdívaný Veliký) se zasloužil o změnu husitské taktiky. Sláblo postavení českých katolíků – přenesení válečných operací do vedlejších zemí Koruny české a i za hranice soustátí. R. 1425 – 1427 ovládnutí hlavních komunikací, které spojují české království a vedlejší země. Spolupráce s moravskou husitskou šlechtou ulehčila pronikání husitů do uherské Horní země (Slovensko), kde se jim podařilo získat obchodní středisko – Trnava aj. Mimo do rakouských zemí byly též vpády do německých oblastí Říše. (1433 sirotčí vojsko podniklo v žoldu polského krále výpravu až k Baltu). Tažení husitů – Spanilé jízdy – cílem bylo zasažení protivníka a husitská propagace ideálů a hospodářské důvody. Jádro husitských sil tvořily profesionální oddíly (12000 mužů). Polní obce stály u úspěchů velkých válečných výprav – r. 1427 před nimi uprchli vojska 4. křížové výpravy obléhající Stříbro. 5. křížové tažení r. 1431 opustilo české území u Domažlic dříve, než spatřilo husitské vojsko.
Marnost snah zničit husity vojensky. Husitská reprezentace přijala nabídku koncilu na diskusi o programu 4 pražských artikulů. Po předběžných rozhovorech v Chebu, r. 1432, kde byla dojednána pravidla disputace, se r. 1433 konala jednání v Basileji. Husitská delegace – táboři, sirotci i pražané objevily velké rozdíly v postojích obou stran. Husité pochopili, že křesťanská Evropa jejich program nepřijme, ale bylo dohodnuto v rozhovorech pokračovat. Husité si přáli řešení – válka zemi vyčerpávala. Byl tu ale problém! Blok táborů, sirotků a pražanů požadoval bezpodmínečné uznání čtyř pražských artikulů pro všechny obyvatele Království českého a Markrabství moravského, včetně katolíků. Oblehli proto hlavní katolickou pevnost v Čechách – Plzeň (1433) – s takovými kroky koncil a česká katolická strana nesouhlasily.
Následovalo, že se Rokycanovi pražané spojili s umírněnými husity a dočasně i s českými katolíky proti táborům a sirotkům. K rozhodující bitvě došlo 30. 5. 1434 u vesnice Lipany. Táborsko-sirotčí seskupení utrpělo porážku, jež znamenala konec polních vojsk. (Sirotčí se rozpadlo úplně, táborské vstoupily do žoldu Zikmunda, aby bojovali proti Turkům). Až 5. 7. 1436 byla v Jihlavě slavnostně vyhlášena dohoda mezi husitskými Čechy a basilejským koncilem, tzv. kompaktáta. Na území Království českého a Markrabství moravského povolovala přijímání z kalicha a v oslabené formě i další tři články, ovšem pouze husitskému obyvatelstvu. V dějinách římské církve i tento krok představoval ústupek zásadního významu. České země se staly oblastí „dvojího lidu“, kde se člověk mohl rozhodnout, zda se přihlásí k husitskému nebo katolickému vyznání. Sjednání kompaktát bylo i podmínkou nástupu Zikmunda L. na český trůn. Husité tak mlčky uznaly platnost korunovace z 1420. Král a císař musel souhlasit s podmínkami, které měnily tvář českého království. V rozdělení sněmu do tří kurií (panské, rytířské a městské) se rýsovalo uspořádání rodící se stavovské společnosti. Revoluce zasáhla i do národnostní problematiky – Prahu i další města opustilo po roce 1419 německé etnikum
Husitství
Krize v Čechách kolem r. 1400 dosahovala větších rozměrů než v ostatních evropských státech. Volání po reformě zaznívalo v okruhu kritických mistrů a bakalářů českého národa na artistické fakultě pražské univerzity. Uznávaným vůdcem reformní skupiny se časem stal Mistr Jan Hus, od r. 1402 oblíbený kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě Pražském. Vedle něho sem náleželi např. filosof Jeroným Pražský aj. Jejich program byl jasný a srozumitelný – základním předpokladem nápravy církve a celé křesťanské společnosti musí být přísné respektování božího zákona, zjeveného v Bibli. V praxi to znamenalo hl. následování Kristova vzoru a zásad, které světu zvěstovali apoštolové. Písmo svaté, zvláště pak Nový zákon se v pojetí Husovy skupiny stávají nejvyšší autoritou. Husovi šlo o to, aby vrátil na správnou cestu pobloudilou církev. Bylo mu jasné, že nepůjde o snadný proces, že se římská církev sama dobrovolně nevzdá politické moci, hmotných statků a nadbytného přepychu. Inspiroval se dílem anglického reformního myslitele 14. století Johna Wyclifa (Jana Viklefa), jehož práce se v českém prostředí staly známými. Wyclif navrhoval, aby se nápravy církve ujal stát, reprezentovaný panovníkem a šlechtou. Tato síla měla zbavit církevní instituce a jejich představitele přímého politického vlivu i pozemského bohatství a vrátit je duchovní činnosti. Husův a Wyclifův návod získal podporu na dvoře Václava IV., nezapomínajícího na dřívější konflikty, žárlící na církevní majetek a vliv. Problémem bylo to, že Wyclifovy názory odsoudila římská církev jako kacířské, a Husova skupina tak vstupovala na tenký led – riskovala střetnutí s papežskou kurií. K tomu také později došlo. Zatím ale byla církevní hierarchie zaujata papežským schizmatem.
(Stejně jak Wiclif se i Hus přiklonil k platonsko-augustinskému pojetí. Sdílel přesvědčení, že nejdokonalejší skutečností je svět božích idejí, kterým se má pozemský život co nejvíce přibližovat. Právě poukaz na rozpor mezi nedokonalostí pozemského světa a dokonalostí boží říše aktivizoval Husovy posluchače. Jako všichni středověcí učenci sdílel názor, že dějiny vstoupily do poslední epochy své existence, kdy se na zemi objeví Antikrist, aby povstal proti křesťanským pravdám. )
Hus si zřejmě neuvědomoval důsledky své aktivity. Tím, že nadřadil boží zákon všem lidským zákonům, tím, že vytvořil učení o spravedlivém pánu a tím, že za nejvyšší soudní instanci prohlásil Krista urychlil celospolečenský otřes. Již záhy po Husově smrti bylo zřejmé, že ani spektrum jeho stoupenců nechápe mistrovy výklady božího zákona shodně – nakonec r. 1420 vykrysta lizovaly 4 zásadní body programu přijímaného všemi husitskými směry – Čtyři pražské artikuly. Spojujícím znakem husitských směrů se stal kalich, symbol přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou = latinsky: sub utraque specie – odtud označování husitů jako utrakvistů. Závaznost přijímání pod obojí způsobou existovalo prý už v prvotní církvi. K 1. podávání svátosti pod obojí došlo r. 1414 u Betlémské kaple v kostele sv. Martina.
Takový byl program nápravy křesťanstva, který husité koncipovali jako národní výzvu a předkládali ji celému křesťanstvu. Husitští myslitelé se domnívali, že závaznost a oprávněnost čtyř artikulů musí křesťanský svět přijmout a uznat. Křesťanský svět husitskou výzvu nepřijal – postavil se ostře proti ní. Plně se husitům nepodařilo prosadit svůj program na teritoriu Koruny české. Převážně německy hovořící oblasti Horní a Dolní Lužice i Slezska od počátku dávaly najevo své protihusitské postoje. Husité od počátku sváděli boj jak proti domácím nepřátelům tak proti odpůrcům z ciziny. Sami sebe nazývali věrnými – Čechy – bratry a sestrami – božími bojovníky. Jejich protivníci je označovali husité (my v tomto slově necítíme nic pohoršivého..).
Kořeny, příčiny a cíle husitského boje 1401–1419 Novým pražským arcibiskupem se stal Zbyněk Zajíc. Zpočátku postupoval v součinnosti s panovníkem, ale ne na dlouho. Mezi německými a českými učiteli na pražské univerzitě vládla rivalita – rozdílné filosofické názory. Husův kruh se hlásil k platonsko-viklefské linii, němečtí mistři zastávali protikladné stanovisko. Němečtí mistři obvinili u papežské kurie českou reformní skupinu z šíření viklefských bludů. Proto se arcibiskup Zajíc zalekl a ustoupil tlaku Říma – přerušil spojenectví s panovníkem i Husem. Václav IV. považoval stížnost němců za hanobení Království českého v cizině. Proto r. 1408 jmenoval do rady Starého Města pražského poprvé většinu konšelů české národnosti. A dne 18.1.1409 vydal Dekret kutnohorský – měnil jím poměr hlasů na pražském vysokém učení – český národ obdržel tři a cizinci jeden hlas. Husova reformní skupina tak získala kontrolu nad celou univerzitou. Mělo to ale i mezinárodní politické příčiny – Arcibiskup Zajíc i německá většina zachovávali poslušnost římskému papeži Řehořovi XII. a odmítali se účastnit koncilu v Pise. Václav IV. spojoval s vrcholným církevním shromážděním nejen naději na odstranění schizmatu, tak i na znovuuznání svého titulu římského krále. Němečtí pedagogové na protest natrvalo opustili Prahu a uchýlili se na říšské univerzity. Odchod několika set cizích učitelů a studentů byl zlom v dějinách pražské univerzity – nadnárodní instituce se proměnila v první národní vysoké učení v Evropě a začala ztrácet kontakty se světem. R. 1410 přikázal arcibiskup Zajíc spálit opisy Viklefových prací a před rozbouřeným veřejným míněním pak musel opustit Čechy a záhy skonal v Bratislavě. Václav IV. podporoval Husův reformní kruh až do r. 1412. Tehdy betlémský kazatel ostře kritizoval prodej odpustků jako nepřípustné a skandální jednání. Václav IV. měl z této akce finanční podíl a kupčení povolil. Náklonnost k Husovi ale utlumil z jiného důvodu – po celé Evropě se šířily zprávy, že český panovník vychází vstříc kacířům.
Co si nemohl dovolit král, dovolila si česká a moravská šlechta, která poskytla Husovi ochranu, když opustil Prahu poté, co nad ní římská církev vyhlásila interdikt (zákaz církevních obřadů a úkonů). Bylo vázáno Husovým pobytem ve městě. Hus přesídlil na Kozí hrádek. R. 1414 odjel na koncil do říšské Kostnice, kam ho pozval Zikmund Lucemburský. Za prvořadý úkol považoval koncil odstranění schizmatu – v té době měla už římská církev tři papeže (k římskému a avignonskému přibyl pisanský). Poté, co Hus odmítl odvolat své názory, odsoudil ho koncil jako zatvrzelého kacíře k trestu smrti upálením a 6. 7. 1415 jej předal světské moci k potrestání. Přes protestní listy české šlechty odsoudil koncil k upálení i Husova přítele Mistra Jeronýma Pražského – 30.5.1416. Kostnický koncil uzavřel jednání r. 1418 – vyřešil schisma, jediným papežem byl zvolen Martin V. Svolavatel koncilu – Zikmund Lucemburský byl na vrcholu slávy. Mučednickou smrt pochopila česká strana jako důkaz špatnosti a zkaženosti římské církve, proti níž je třeba zakročit. Šlechtici začali vyhánět z far na svých panstvích Římu věrné kněze a dosazovali Husovy stoupence, zábor církevních statků atd. Zikmund hrozil Václavovi IV. vyhlášením křížové výpravy, nedojde-li k obratu. Václav v Praze ponechal husitům jen 3 kostely a do novoměstské rady jmenoval odpůrce reformních snah. Polovičaté řešení neuspokojilo ani husity ani katolíky.
V Praze se stal mluvčím radikálně smýšlejících Husitů Jan Želivský. Ve venkovském prostředí (jihočeském) probíhaly masové poutě na vyhlášená místa – HORY, jímž se říkalo biblickými jmény – Tábor (hora v Galileji, kde se Kristus zjevil apoštolům a přikázal jim, aby šířili jeho slovo všem národům). Na horách se scházeli přívrženci reformy z menších měst, městeček, vsí – naslouchali kazatelům a přijímali z kalicha. Představa, že spasení lze dojít jen na horách – a v pěti vyvolených městech – Plzeň, Klatovy, Louny, Žatec a Slaný. (Plzeň se později přidala na katolickou stranu). 30.7.1419 zaútočili pražští husité pod vedením Jana Želivského na novoměstskou radnici a svrhli z oken nenáviděné protireformní konšely. Husité ovládli celou Prahu a zahájili revoluci.
(Husitské směry: podle rozdílných podmínek života, různé úrovně vzdělání, odliěné mentalitě lidí z venkova a z města. Umírnění husité – jejich cílem bylo provést sekularizaci (zesvětštění), obsadit nejdůležitější úřady. Souhlasili s rovností všech křesťanů při bohoslužbách, nikoli však v politickém životě. Praha – samostatný husitský proud uprostřed mezi umírněnými a radikály. Radikálové – byli zde tři hlavní husitské radikální směry. Východočeský s centrem v Hradci Králové – OREBITÉ (podle shromaždiště Oreb), později, po roce 1424, kdy zemřel Žižka, se jim říkalo SIROTCI. V jižních a jihozápadních Čechách působili TÁBOŘI. Tábor byl vybudován jako obec „bratří a sester“, komuna, kde byl omezen soukromý majetek. Neoddělili se úplně od hříšní římské církve, ale jako jediný husitský směr vytvořili svébytnou církevní organizaci. S tábory spolupracovali také SEVEROČEŠTÍ HUSITÉ, hlavně v Žatci a Lounech. Na Moravě neměli napřed husité podmínky k působení – velká města zůstávala německá a katolická. Všechny hlavní husitské proudy spojoval společný postup proti interventům, jinak mezi sebou soupeřily o rozhodující postavení v Čechách a byli mezi nimi i ozbrojené konflikty.)
období 1419 – 1436 Umírnění staroměstští konšelé r. 1419 jednali spolu se zástupci české šlechty o podmínkách přijetí Zikmunda Lucemburského na český trůn. Zikmund byl jediným legitimním dědicem svatováclavské koruny. Odmítl stvrdit výsledky pražského revolučního převratu a o všech otázkách chtěl diskutovat až po korunovaci. V očích evropské veřejnosti si chtěl udržet pověst úspěšné světské hlavy křesťanstva. Na říšském sněmu ve Vratislavi r. 1420 dal zveřejnit papežskou listinu o vyhlášení křížové výpravy proti Čechům – mělo to Husity srazit do kolen, ale způsobilo pravý opak.
Husitská šlechta odmítla Zikmundův nárok na český trůn. Ještě r. 1420 vydal ale pražský purkrabí Pražský hrad do rukou Zikmundovým žoldnérům. Osamocená husitská Praha se obrátila s žádostí o pomoc k husitským skupinám. Ti pochopili, že padne-li Praha, je zpečetěn i jejich osud. Venkovské oddíly husitů dorazily do Prahy a utkaly se s Zikmundovou 30.000 ti tisícovou armádou. Hodlal Prahu vyhladovět – pokus jeho oddílů obsadit kopec Vítkov a odříznout tak Prahu od zemědělského zázemí. Obrana Vítkova byla dílem jednookého táborského hejtmana Jana Žižky z Trocnova (tehdy již 60 let), který si vydobyl jméno krátce předtím v bitvě u Sudoměře, kde odrazil útok přesily české katolické šlechty (1420). Vítězství boje na Vítkově (na Žižkově) předurčil krach křižáckých tažení. Zikmund se ale v Svatovítské katedrále dal korunovat českým králem – husité ho odmítali uznat za panovníka. Další porážku utrpěl Zikmund v bitvě u Vyšehradu, 1. 11. 1420.
Triumf otevřel v Praze cestu do středních a východních Čech. Vedoucí roli na politické scéně dotvořili na husitském sněmu v Čáslavi (1421), kde byla proklamována neplatnost Zikmundovy korunovace a byl zvolen kolektivní orgán, který měl po dobu bezvládí spravovat zemi (8 měšťanů, 7 příslušníků nižší šlechty, 5 zástupců panstva). Zároveň husitská reprezentace hledala vhodného kandidáta na český trůn. Část táborů pod vlivem chiliastických vizí krále odmítala, ale J. Žižka z Trocnova se jako i většina vyslovil pro některého člena polské dynastie Jagellonců – nakonec k obsazení českého trůnu nedošlo. Vpád druhé křížové výpravy. Její první část uprchla z českého území po marném obléhání Žatce, r. 1921. Při ústupu – porážka i Zikmunda u Habrů a u Německého (Havlíčkova) Brodu, r. 1422.
Diktatura Jana Želivského – ohnivý kazatel, který si získal obdiv hl. na Novém Městě a své popularity využil k nastolení diktatury. Přestal se ohlížet na právní zvyklosti – přední husitští politikové včetně Žižky mu přestali poskytovat podporu a jeho diktatura r. 1422 končí. Umírnění staroměstští husté Želivského pozvali na Staroměstskou radnici, kde ho zatkli a potají popravili. Poté ovládlo do r. 1427 Prahu konzervativní husitské křídlo.
Ani na Táboře nevládl klid. Žižka se s Tábory rozešel (krutost, nelítostný zákrok proti sektářům..) a odešel do východních Čech, kde r. 1423 vybudoval tzv. Menší Tábor. Pravidla jimiž se tento svaz řídil, obsahuje tzv. Žižkův vojenský řád. Sám sebe pokládal Žižka za boží ruku jež ovládne celé České království. Na jeho stranu se přidala všechna velká východočeská města i šlechtici a několik příslušníků panského stavu (Jan Roháč z Dubé). Hlavní silou, kterou Žižka disponoval bylo polní vojsko ustanovené r. 1423 – tzv. polní obec složená z profesionálních bojovníků.
R. 1423 – 1424 dosáhl Žižka úspěchů a moc východočeského svazu přiměla umírněné husity, konzervativní pražské husity i katolickou šlechtu, aby se sdružili v koalici a přijali na svatohavelském sněmu r. 1423 usnesení proti Žižkovi, ale neuspěli – bitva u Malešova. Koalice se hroutí. Žižka vytáhl proti Praze, přemluvil ho ale Jan Rokycanský. Následovaly dohody na Špitálském poli (Karlín) a bylo rozhodnuto podniknout vojenskou výpravu na Moravu, kde také Žižka r. 1424 umírá.
Přítel a spolupracovník Žižky – Jan Roháč z Dubé zahájil pokus o sjednocení táborů a sirotků, ale neuspěl. R. 1427 převrat na Starém Městě pražském smetl konzervativní husitské konšely a uvolnil prostor (až do r. 1434). Zde měl hlavní slovo blok táborů, sirotků a Pražanů. Táboři – Prokop Holý Sirotci – Prokop Malý Pražané – Jan Rokycana
Tito muži určovali i politickou linii. P. Holý (přezdívaný Veliký) se zasloužil o změnu husitské taktiky. Sláblo postavení českých katolíků – přenesení válečných operací do vedlejších zemí Koruny české a i za hranice soustátí. R. 1425 – 1427 ovládnutí hlavních komunikací, které spojují české království a vedlejší země. Spolupráce s moravskou husitskou šlechtou ulehčila pronikání husitů do uherské Horní země (Slovensko), kde se jim podařilo získat obchodní středisko – Trnava aj. Mimo do rakouských zemí byly též vpády do německých oblastí Říše. (1433 sirotčí vojsko podniklo v žoldu polského krále výpravu až k Baltu). Tažení husitů – Spanilé jízdy – cílem bylo zasažení protivníka a husitská propagace ideálů a hospodářské důvody. Jádro husitských sil tvořily profesionální oddíly (12000 mužů). Polní obce stály u úspěchů velkých válečných výprav – r. 1427 před nimi uprchli vojska 4. křížové výpravy obléhající Stříbro. 5. křížové tažení r. 1431 opustilo české území u Domažlic dříve, než spatřilo husitské vojsko.
Marnost snah zničit husity vojensky. Husitská reprezentace přijala nabídku koncilu na diskusi o programu 4 pražských artikulů. Po předběžných rozhovorech v Chebu, r. 1432, kde byla dojednána pravidla disputace, se r. 1433 konala jednání v Basileji. Husitská delegace – táboři, sirotci i pražané objevily velké rozdíly v postojích obou stran. Husité pochopili, že křesťanská Evropa jejich program nepřijme, ale bylo dohodnuto v rozhovorech pokračovat. Husité si přáli řešení – válka zemi vyčerpávala. Byl tu ale problém! Blok táborů, sirotků a pražanů požadoval bezpodmínečné uznání čtyř pražských artikulů pro všechny obyvatele Království českého a Markrabství moravského, včetně katolíků. Oblehli proto hlavní katolickou pevnost v Čechách – Plzeň (1433) – s takovými kroky koncil a česká katolická strana nesouhlasily.
Následovalo, že se Rokycanovi pražané spojili s umírněnými husity a dočasně i s českými katolíky proti táborům a sirotkům. K rozhodující bitvě došlo 30. 5. 1434 u vesnice Lipany. Táborsko-sirotčí seskupení utrpělo porážku, jež znamenala konec polních vojsk. (Sirotčí se rozpadlo úplně, táborské vstoupily do žoldu Zikmunda, aby bojovali proti Turkům). Až 5. 7. 1436 byla v Jihlavě slavnostně vyhlášena dohoda mezi husitskými Čechy a basilejským koncilem, tzv. kompaktáta. Na území Království českého a Markrabství moravského povolovala přijímání z kalicha a v oslabené formě i další tři články, ovšem pouze husitskému obyvatelstvu. V dějinách římské církve i tento krok představoval ústupek zásadního významu. České země se staly oblastí „dvojího lidu“, kde se člověk mohl rozhodnout, zda se přihlásí k husitskému nebo katolickému vyznání. Sjednání kompaktát bylo i podmínkou nástupu Zikmunda L. na český trůn. Husité tak mlčky uznaly platnost korunovace z 1420. Král a císař musel souhlasit s podmínkami, které měnily tvář českého království. V rozdělení sněmu do tří kurií (panské, rytířské a městské) se rýsovalo uspořádání rodící se stavovské společnosti. Revoluce zasáhla i do národnostní problematiky – Prahu i další města opustilo po roce 1419 německé etnikum