1. Reformní plány Františka Ferdinanda
Základním rysem životní dráhy Františka Ferdinanda je určitá nenaplněnost, nezavršenost. Od sebevraždy korunního prince Rudolfa v roce 1889 mohl očekávat, že se stane vladařem habsburské říše. Mohl se připravovat na to, co učiní, až se stane císařem a králem. František Ferdinand se chystal po svém nástupu na trůn provést reformy, které by obnovily říši, které by ji zajistily i postavení ve společnosti evropských mocností.
Od Františka Josefa, Ferdinandova strýce, se neočekávalo, že ve svém vysokém věku začal provádět nějaké vážnější a rozsáhlejší změny. O nepříjemných problémech říše nechtěl ani slyšet.
Naproti tomu následník trůnu byl muž jiné povahy než František Josef. Měl větší politické nadání a schopnost chápat skutečné politické problémy. Zajímal se o obsah problémů a tyto problémy chtěl řešit.
U politické myslící veřejnosti před válkou povstávala otázka co bude, až se František Ferdinand stane císařem. I poté, co se habsburská říše rozpadla, se ve vzpomínkách a v historické literatuře objevují úvahy, jakým císařem by byl František Ferdinand, jaké reformy by v říši podnikl atd.
Následovníkovy plány dávají představu o jeho ideově politickém profilu a je možné posoudit jejich reálnost, nebo nereálnost. František Ferdinand si přál silnou habsburskou říši. Ta měla být jednotná a měla mít jednoho pána – habsburského panovníka. Se stavem, v jakém bylo Rakousko-Uhersko na počátku dvacátého století, byl krajně nespokojen. Už sám tento název, sice Rakousko-Uhersko, Františka Ferdinanda rozhořčoval, protože ukazoval, že je říše rozdělena, že vedle Vídně je druhým centrem Budapešť. V roce 1867 přestala existovat jednotná habsburská říše a vznikly vlastně dva státy – Rakousko a Uhry, byly zde tedy i dvě vlády a dva parlamenty. Spojovala je v první řadě osoba panovníka, který vládl v západní polovině říše jako císař a ve východní části jako uherský král.
Společné zůstaly záležitosti armády, zahraniční politiky a financí. Zůstalo zachováno jednotné celní území, jinak byly v jedné říši spojeny dva státy s různými ústavami a politickými poměry. Každých deset let se provádělo tzv. vyrovnání – jednání o clech, podílech na státních výdajích, obchodních smlouvách a dalších hospodářských otázkách. Tato jednání byla dost prudká a ohrožovala říši. V uherské polovině byla u moci maďarská šlechta, která razantně prosazovala své zájmy vůči Vídni, a to většinou s úspěchem. František Josef převážně před maďarskými požadavky ustupoval, a tak byly požadavky ze strany Uher stupňovány. Politicky měla v říši převahu maďarská politika. Na počátku dvacátého století ohrožovaly maďarské nároky i jednotu armády, ve které František Ferdinand viděl hlavní záruku mocenského postavení říše a vlády habsburské dynastie.
Následníkova nenávist ke všemu maďarskému byla velká, v Maďarech viděl věčné protivníky habsburské dynastie.
František Ferdinand měl v úmyslu zlomit maďarskou nadvládu.To byla myšlenka, která ho provázela po celou dobu jeho politické aktivity. Říše měla mít jednu armádu, jednu správu, jednoho pána. Shromáždil okolo sebe několik politiků – Rumuna Alexandra Vaida-Vevodu, Chorvata Vladimira Franka, Slováka Milana Hudžu…
František Ferdinand mínil využít skutečnosti, že více než polovina obyvatel Uher nebyli Maďaři a že nemaďarské národy byly vystaveny skutečně brutálnímu útlaku a maďarizaci. V rámci těchto úvah se objevila i myšlenka federalizace habsburské říše. Byla by to federalizace, která by posilovala postavení panovníka i celé ústřední moci. Zamýšlel přeměnit říši ve větší množství menších, rozlohou i počtem přibližně stejně velikých správních útvarů1. Účelem takové federalizace mělo být především rozbití velkého celku Uher, ale děleny by byly i další korunní země. V politických plánech Františka Ferdinanda na reorganizaci říše hrálo roli dokonce všeobecné hlasovací právo. V principu je odmítal v souladu se svým aristokratickým antidemokratismem, pro Uhry ale v něm viděl prostředek proti maďarským nacionalistickým a separatistickým politikům. Silná pozice maďarské politiky spočívala v tom, že volební právo měl jen zlomek obyvatelstva. Rumuni, Slováci a Ukrajinci, kteří tvořili asi čtvrtinu všeho obyvatelstva Uher, měli v budapešťském sněmu pouze 2 procenta všech poslanců. Všeobecné hlasovací právo by pak znamenalo, že by potlačované národy přišly ke slovu a také ve vládě by se objevili ministři nemaďarských národností.
Změny, které chtěl následník v Uhrách prosadit, mohly být provedeny buď ústavní cestou a vyjednáváním, nebo i přímým použitím síly.
Všechny plány Františka Ferdinanda měly sloužit k posílení dynastie a říše. Následovníkovým cílem bylo silné „Velké Rakousko“ s jednotnou správou a jednotnou armádou, v čele se silným habsburským vladařem.
Jednotná, císaři oddaná armáda měla za úkol mocensky zajistit reformy, kterými chtěl František Ferdinand upevnit její mezinárodní postavení. Společným rysem všech reformních pokusů byla snaha odstranit dualismus, odstranit rozdělení říše na dvě poloviny, na dva státy.
Problémům s ostatními národy monarchie věnoval František Ferdinand daleko menší pozornost. Jihoslovani jej zajímali hlavně ve vztahu k Uhrám. České státní právo odmítal, zdálo se mu, že ho Češi odkoukali od Uher a nechtěl, aby se Čechy staly „druhými Uhrami“. Jeho úsilí směřovalo k jednotné říši v kombinaci s autonomií jednotlivých národů.
Ještě v posledních měsících před Sarajevem pokračovaly přípravné práce na programu, který chtěl František Ferdinand po svém nástupu uskutečňovat. Plány Františka Ferdinanda byly plány muže, který se měl stát budoucím císařem, a tím nabývaly na závažnosti a politickém významu. Řada politiků v celé říši s napětím sledovali, co František Ferdinand učiní, až se stane panovníkem.
2. Mírové snahy Františka Ferdinanda. Vilém II.
Místem setkání mezi Františkem Ferdinandem a Vilémem II. Se stalo sídlo Konopiště, které tak vešlo do historie dva roky před vypuknutím války.
Vůči německému císaři Vilému II. nechoval původně František Ferdinand sympatie, ale Vilém II. si jej dokázal získat. Podpořil Františka Ferdinanda tehdy, když se od něj odvrátila celá habsburská rodina pro jeho manželství. Vilém II. se u Františka Josefa přimlouval za to, aby uzavření manželství následníka s hraběnkou Chotkovou povolili, a pak po svatbě Františka Ferdinanda pozval k účasti na německých manévrech. Vilém II. viděl v rakouských Němcích a Maďarech záruku spojenectví habsburské monarchie s Německem. Otázka, jak se Německo postaví k reformám říše, které František Ferdinand plánoval, měla zásadní význam.
František Ferdinand pokládal Dvojspolek za základ zahraniční politiky habsburské říše. Toto spojenectví s Německem nechtěl narušit. Jeho idea však byla, že by se ke spojenectví německo-rakouskému mělo připojit ještě Rusko. Jeho plán byl obnovit tzv. „spolek tří císařů“, tj. ruského, německého a rakouského.
Poslední Vilémova návštěva Konopiště ve dnech 12.-13. června 1914 byla i posledním setkáním německého císaře a rakouského následovníka trůnu. Čtrnáct dní před sarajevským atentátem a pět týdnů před vypuknutím války. Císař Vilém II. měl ve svém doprovodu admirála Alfreda Tirpitze, agresivního militaristu. V souvislosti s následující válečnou katastrofou byla kladena otázka, zdal-li nebylo tehdy v Konopišti rozhodnuto o válce.
František Ferdinand byl ve světě považován za hlavu válečné strany v Rakousku-Uhersku. Vždy se cítil především vojákem, prosazoval, aby armáda dostala vše, co je potřeba pro válku. V roce 1906 to byl František Ferdinand, který prosadil do funkce náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorfa, velkého stoupence preventivní války proti Srbsku a Itálii. Všechny tyto důvody svědčí o tom, že pověst Františka Ferdinanda jako muže války byla pochopitelná. Nicméně falešná. František Ferdinand nechtěl válku. Vnitřní stav říše považoval za katastrofální. Nejprve jej chtěl po svém nástupu na trůn ráznými reformami zlepšit, vrátit Rakousku sílu, a pak teprve by bylo možné uvažovat o agresivní politice. František Ferdinand také považoval za katastrofu, kdyby došlo k válce habsburské monarchie s Ruskem.
Když v letech 1912 – 1913, v době balkánských válek opět nejen Conrad, ale i mnoho dalších vlivných politiků a generálů požadovalo, aby Rakousko-Uhersko zasáhlo vojensky a vypořádalo se se Srbskem, znovu se František Ferdinand vyslovil proti válce.
František Ferdinand rozpoznal, že válka nepředstavuje pro mnohonárodnostní říši východisko z krize, ale smrtelnou hrozbu. Vytyčil zásadu priority vnitřní politiky před politikou zahraniční.
František Ferdinand tedy v jistém smyslu představoval překážku pro plány válečné strany v Rakousku. K rakouskému ultimátu Srbsku, jež by znamenalo válku, by souhlas nedal. V Sarajevu nebyla zabyta hlava válečné strany v Rakousku, ale naopak – jedna z poledních překážek, které jí stály v cestě.
3. Sarajevský atentát
Na jaře 1914 onemocněl František Josef. Vzhledem k věku a k onemocnění císaře se zdálo, že nástup Františka Ferdinanda na trůn se blíží a že konečně bude moci zahájit svůj zápas za obrodu říše. Vše ale dopadlo jinak. Císař se uzdravil a František Ferdinand se chystal na manévry XV. a XVI. sboru. Ty se měly konat v Bosně. Anexe v Bosně v roce 1908 vyvolala nebezpečnu krizi. Balkán a hlavně Bosna byly zvláště pro Habsburky místem velmi nebezpečným. V balkánských územích habsburské monarchie již od počátku století došlo k řadě atentátů. Když byl František Ferdinand před nebezpečím atentátu varován, odpověděl: „Vaše varování je zajisté oprávněné, já se však nedám zavřít pod skleněné víko. Náš život je v nebezpečí stále. Musím důvěřovat Bohu.“
Záměr zavraždit rakousko-uherského následníka trůnu se vynořil poté, co tisk přinesl zprávu, že spolu se svou ženou navštíví Bosnu. Tři bosenští Srbové (občané Rakousko-Uherska), v té době žijící v hlavním městě Bělehradě, se rozhodli spáchat atentát. Byli to studenti Gavrilo Princip a Trifko Grabež a typograf Nedelko Čabrinovic. Vyzbrojila je a výcvik jim zajistila tajná organizace Sjednocení nebo smrt, známá spíše pod jménem Černá ruka.
Bosenské manévry proběhly ve dnech 26. a 27. června úspěšně a zdálo se, že bosenská cesta Františka Ferdinanda a jeho ženy Žofie skončila šťastně. Zbývala ještě návštěva zemského hlavního města Sarajeva.
František Ferdinand a Žofie projížděli automobilem pomalu v koleně zástupy obecenstva. Dva z připravených atentátníků nechaly auta projet. V rozhodný okamžik nedokázali hodit své bomby, nebo vystřelit z revolverů. Třetí, Nedjelko Čabrinovic, hodil bombu. Ta dopadla přímo na staženou plátěnou střechu automobilu a sklouzla na zem a vybuchla pod dalším automobilem. Těžce raněn byl pouze generál Potiork, který byl převezen do nemocnice.
Atentátníkově bombě František Ferdinand unikl a šťastně dojel do sarajevské radnice. V ulicích ale mohli být další atentátníci, ale František Ferdinand se rozhodl jet do nemocnice, podívat se na generála a pak přímo na nádraží. Tentokrát byl v davu Gavrilo Princip, který střílel a přesnými zásahy zavraždil Františka Ferdinanda i jeho ženu2.
Těla Františka Ferdinanda a Žofie byla umístěna do hrobky na zámku Arstettenu.
Pro Conrada von Hötzendorfa smrt následníka trůnu a jeho ženy byla především důvodem pro rozpoutání války, které se živý František Ferdinand bránil. Ale ve skutečnosti to nebylo určité potrestání proti Srbsku, ale světová válka. Čtyři roky po sarajevských vraždách habsburská říše zanikla a habsburská dynastie byla sesazena.
Habsburská monarchie tedy nepřečkala válku a jedním ze států, které vznikly na jejich troskách, byla Československá republika. Vznikem Československé republiky nastala nová situace – 16. dubna 1919 Národní shromáždění odhlasovalo zákon o zabrání velkého pozemkového majetku. Článek č. 208 mírové smlouvy s Rakouskem stanovil, že majetek bývalé suverénní rodiny rakousko-uherské, a jejich příslušníků, tedy Habsburků, připadá nástupnickým státům.
Příloha 4. Důležitá data ze života Františka Ferdinanda d´Este
1863, 18. prosince -Ve Štýrském Hradci se narodil František Ferdinand, matka arcivévodkyně Marie Annunciata, otec Karel Ludvík
1871, 4. května – Zemřela Marie Annunciata, matka Františka Ferdinanda
1878, 23. dubna – Císař jmenoval Františka Ferdinanda poručíkem 32. pěšího pluku
1882, 24. dubna – Císař povýšil Františka Ferdinanda do hodnosti nadporučíka a přeřadil jej k dragounskému pluku č. 44.
1885, 24. října – František Ferdinand povýšen do hodnosti rytmistra
1887, 1. březen – František Ferdinand se stal majitelem panství Konopiště
1888, 25. října – Císař povýšil Františka Ferdinanda do hodnosti majora a přeřadil jej k pěšímu pluku č. 102 se sídlem v Praze
1889, 30. ledna – Po smrti korunního prince Rudolfa se František Ferdinand stává předpokládaným budoucím císařem. Formálně však zůstává následníkem trůnu až do své smrti v r. 1896 Karel Ludvík, otec Františka Ferdinanda
1889, 26. října – František Ferdinand povýšen do hodnosti podplukovníka
1890, 26. dubna – František Ferdinand povýšen do hodnosti plukovníka a stává se velitelem 9. husarského pluku v městě Šoproni.
1892, 25. října – František Ferdinand povýšen do hodnosti generálmajora
1894, 28. dubna – František Ferdinand jmenován velitelem 38. pěší brigády v Českých Budějovicích
1896, 17. května – Umírá Karel Ludvík, otec. František Ferdinand se stává oficiálně následník trůnu
1896, 26. dubna – František Ferdinand jmenován polním podmaršálkem
1899, 26. dubna – František Ferdinand povýšen do hodnosti generála jízdy
1900, 28. června – Slavnostní prohlášení – renunciace, jímž se František Ferdinand vzdal následnického práva na trůn pro své potomky, jež by se narodily z nerovnoprávného manželství s Žofií Chotkovou
1900, 1. července – Sňatek Františka Ferdinanda s Žofií Chotkovou v Zákupech
1906 – S příchodem majora Alexandra von Aarenau do čela vojenské kanceláře následníka trůnu se vytváří okolo Františka Ferdinanda druhé mocenské centrum v říši
1913, 17. srpna – Císař jmenoval Františka Ferdinanda generálním inspektorem veškeré branné moci
1913, 23.-24. října – První návštěva německého císaře Viléma II. na Konopišti
1914, 12.-13. června – Druhá návštěva Viléma II. na Konopišti
1914, 23. června – František Ferdinand s Žofií odjíždí na manévry do Bosny
1914, 28. června – František Ferdinand a Žofie zavražděny výstřely Gavrilo Principa v Sarajevu
Závěr
Ani osoba Františka Ferdinanda d´Este tedy nakonec nezabránila válce. Můžeme jen tušit a předpokládat, co by se stalo, kdyby František Ferdinand zůstal naživu a stal se habsburským vladařem.
V Chumlu u Třeboně čekaly děti Františka Ferdinanda a jeho ženy Žofie marně na své rodiče, staly se z nich sirotci.
Vídeňský profesor Gustav Turba, který patřil do politického okruhu zavražděného následníka trůnu, vydal brožuru s názvem: „Jsou děti zavražděného následníka Františka Ferdinanda členové habsburské suverénní rodiny?“ U nás na toto téma vystoupil český historik Josef Pekař, který odmítal tvrzení, že František Ferdinand a Vilém II. na Konopišti domluvili válku a hájil vztah následníka k českému národu.
Seznam literatury
Galandauer, J.: František Ferdinand d´Este, Fragment, 1994
Kol. autorů: Politické dějiny světa v datech, díl 2., Svoboda, 1980
1 „Tak jako jsou při výrobě spolehlivě držícího a neomezeně trvanlivého betonu velké kameny a křemeny roztlučeny, aby je cement mohl stmelit v homogenní masu, a tak vytvořit nerozbitný monolit, tak musí být části federativního státu stejné a rovnocenné, aby byla zajištěna soudržnost celku…“
2 Gabrio Princip střílel ve stavu vzrušení a nebyl schopen zamířit na toho, koho chtěl zabít, tedy na Františka Ferdinanda. Střílel směrem dolů, do dveří auta. Kulka je prorazila a smrtelně zranila vévodkyni, které Princip vůbec nechtěl ublížit. Zpětný náraz výstřelu zvedl hlaveň atentátníkovy zbraně a druhý výstřel mířil podstatně výše než výstřel první a kulka zasáhla Františka Ferdinanda.
František Ferdinand d´Este
1. Reformní plány Františka Ferdinanda
Základním rysem životní dráhy Františka Ferdinanda je určitá nenaplněnost, nezavršenost. Od sebevraždy korunního prince Rudolfa v roce 1889 mohl očekávat, že se stane vladařem habsburské říše. Mohl se připravovat na to, co učiní, až se stane císařem a králem. František Ferdinand se chystal po svém nástupu na trůn provést reformy, které by obnovily říši, které by ji zajistily i postavení ve společnosti evropských mocností.
Od Františka Josefa, Ferdinandova strýce, se neočekávalo, že ve svém vysokém věku začal provádět nějaké vážnější a rozsáhlejší změny. O nepříjemných problémech říše nechtěl ani slyšet.
Naproti tomu následník trůnu byl muž jiné povahy než František Josef. Měl větší politické nadání a schopnost chápat skutečné politické problémy. Zajímal se o obsah problémů a tyto problémy chtěl řešit.
U politické myslící veřejnosti před válkou povstávala otázka co bude, až se František Ferdinand stane císařem. I poté, co se habsburská říše rozpadla, se ve vzpomínkách a v historické literatuře objevují úvahy, jakým císařem by byl František Ferdinand, jaké reformy by v říši podnikl atd.
Následovníkovy plány dávají představu o jeho ideově politickém profilu a je možné posoudit jejich reálnost, nebo nereálnost. František Ferdinand si přál silnou habsburskou říši. Ta měla být jednotná a měla mít jednoho pána – habsburského panovníka. Se stavem, v jakém bylo Rakousko-Uhersko na počátku dvacátého století, byl krajně nespokojen. Už sám tento název, sice Rakousko-Uhersko, Františka Ferdinanda rozhořčoval, protože ukazoval, že je říše rozdělena, že vedle Vídně je druhým centrem Budapešť. V roce 1867 přestala existovat jednotná habsburská říše a vznikly vlastně dva státy – Rakousko a Uhry, byly zde tedy i dvě vlády a dva parlamenty. Spojovala je v první řadě osoba panovníka, který vládl v západní polovině říše jako císař a ve východní části jako uherský král.
Společné zůstaly záležitosti armády, zahraniční politiky a financí. Zůstalo zachováno jednotné celní území, jinak byly v jedné říši spojeny dva státy s různými ústavami a politickými poměry. Každých deset let se provádělo tzv. vyrovnání – jednání o clech, podílech na státních výdajích, obchodních smlouvách a dalších hospodářských otázkách. Tato jednání byla dost prudká a ohrožovala říši. V uherské polovině byla u moci maďarská šlechta, která razantně prosazovala své zájmy vůči Vídni, a to většinou s úspěchem. František Josef převážně před maďarskými požadavky ustupoval, a tak byly požadavky ze strany Uher stupňovány. Politicky měla v říši převahu maďarská politika. Na počátku dvacátého století ohrožovaly maďarské nároky i jednotu armády, ve které František Ferdinand viděl hlavní záruku mocenského postavení říše a vlády habsburské dynastie.
Následníkova nenávist ke všemu maďarskému byla velká, v Maďarech viděl věčné protivníky habsburské dynastie.
František Ferdinand měl v úmyslu zlomit maďarskou nadvládu.To byla myšlenka, která ho provázela po celou dobu jeho politické aktivity. Říše měla mít jednu armádu, jednu správu, jednoho pána. Shromáždil okolo sebe několik politiků – Rumuna Alexandra Vaida-Vevodu, Chorvata Vladimira Franka, Slováka Milana Hudžu…
František Ferdinand mínil využít skutečnosti, že více než polovina obyvatel Uher nebyli Maďaři a že nemaďarské národy byly vystaveny skutečně brutálnímu útlaku a maďarizaci. V rámci těchto úvah se objevila i myšlenka federalizace habsburské říše. Byla by to federalizace, která by posilovala postavení panovníka i celé ústřední moci. Zamýšlel přeměnit říši ve větší množství menších, rozlohou i počtem přibližně stejně velikých správních útvarů1. Účelem takové federalizace mělo být především rozbití velkého celku Uher, ale děleny by byly i další korunní země. V politických plánech Františka Ferdinanda na reorganizaci říše hrálo roli dokonce všeobecné hlasovací právo. V principu je odmítal v souladu se svým aristokratickým antidemokratismem, pro Uhry ale v něm viděl prostředek proti maďarským nacionalistickým a separatistickým politikům. Silná pozice maďarské politiky spočívala v tom, že volební právo měl jen zlomek obyvatelstva. Rumuni, Slováci a Ukrajinci, kteří tvořili asi čtvrtinu všeho obyvatelstva Uher, měli v budapešťském sněmu pouze 2 procenta všech poslanců. Všeobecné hlasovací právo by pak znamenalo, že by potlačované národy přišly ke slovu a také ve vládě by se objevili ministři nemaďarských národností.
Změny, které chtěl následník v Uhrách prosadit, mohly být provedeny buď ústavní cestou a vyjednáváním, nebo i přímým použitím síly.
Všechny plány Františka Ferdinanda měly sloužit k posílení dynastie a říše. Následovníkovým cílem bylo silné „Velké Rakousko“ s jednotnou správou a jednotnou armádou, v čele se silným habsburským vladařem.
Jednotná, císaři oddaná armáda měla za úkol mocensky zajistit reformy, kterými chtěl František Ferdinand upevnit její mezinárodní postavení. Společným rysem všech reformních pokusů byla snaha odstranit dualismus, odstranit rozdělení říše na dvě poloviny, na dva státy.
Problémům s ostatními národy monarchie věnoval František Ferdinand daleko menší pozornost. Jihoslovani jej zajímali hlavně ve vztahu k Uhrám. České státní právo odmítal, zdálo se mu, že ho Češi odkoukali od Uher a nechtěl, aby se Čechy staly „druhými Uhrami“. Jeho úsilí směřovalo k jednotné říši v kombinaci s autonomií jednotlivých národů.
Ještě v posledních měsících před Sarajevem pokračovaly přípravné práce na programu, který chtěl František Ferdinand po svém nástupu uskutečňovat. Plány Františka Ferdinanda byly plány muže, který se měl stát budoucím císařem, a tím nabývaly na závažnosti a politickém významu. Řada politiků v celé říši s napětím sledovali, co František Ferdinand učiní, až se stane panovníkem.
2. Mírové snahy Františka Ferdinanda. Vilém II.
Místem setkání mezi Františkem Ferdinandem a Vilémem II. Se stalo sídlo Konopiště, které tak vešlo do historie dva roky před vypuknutím války.
Vůči německému císaři Vilému II. nechoval původně František Ferdinand sympatie, ale Vilém II. si jej dokázal získat. Podpořil Františka Ferdinanda tehdy, když se od něj odvrátila celá habsburská rodina pro jeho manželství. Vilém II. se u Františka Josefa přimlouval za to, aby uzavření manželství následníka s hraběnkou Chotkovou povolili, a pak po svatbě Františka Ferdinanda pozval k účasti na německých manévrech. Vilém II. viděl v rakouských Němcích a Maďarech záruku spojenectví habsburské monarchie s Německem. Otázka, jak se Německo postaví k reformám říše, které František Ferdinand plánoval, měla zásadní význam.
František Ferdinand pokládal Dvojspolek za základ zahraniční politiky habsburské říše. Toto spojenectví s Německem nechtěl narušit. Jeho idea však byla, že by se ke spojenectví německo-rakouskému mělo připojit ještě Rusko. Jeho plán byl obnovit tzv. „spolek tří císařů“, tj. ruského, německého a rakouského.
Poslední Vilémova návštěva Konopiště ve dnech 12.-13. června 1914 byla i posledním setkáním německého císaře a rakouského následovníka trůnu. Čtrnáct dní před sarajevským atentátem a pět týdnů před vypuknutím války. Císař Vilém II. měl ve svém doprovodu admirála Alfreda Tirpitze, agresivního militaristu. V souvislosti s následující válečnou katastrofou byla kladena otázka, zdal-li nebylo tehdy v Konopišti rozhodnuto o válce.
František Ferdinand byl ve světě považován za hlavu válečné strany v Rakousku-Uhersku. Vždy se cítil především vojákem, prosazoval, aby armáda dostala vše, co je potřeba pro válku. V roce 1906 to byl František Ferdinand, který prosadil do funkce náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorfa, velkého stoupence preventivní války proti Srbsku a Itálii. Všechny tyto důvody svědčí o tom, že pověst Františka Ferdinanda jako muže války byla pochopitelná. Nicméně falešná. František Ferdinand nechtěl válku. Vnitřní stav říše považoval za katastrofální. Nejprve jej chtěl po svém nástupu na trůn ráznými reformami zlepšit, vrátit Rakousku sílu, a pak teprve by bylo možné uvažovat o agresivní politice. František Ferdinand také považoval za katastrofu, kdyby došlo k válce habsburské monarchie s Ruskem.
Když v letech 1912 – 1913, v době balkánských válek opět nejen Conrad, ale i mnoho dalších vlivných politiků a generálů požadovalo, aby Rakousko-Uhersko zasáhlo vojensky a vypořádalo se se Srbskem, znovu se František Ferdinand vyslovil proti válce.
František Ferdinand rozpoznal, že válka nepředstavuje pro mnohonárodnostní říši východisko z krize, ale smrtelnou hrozbu. Vytyčil zásadu priority vnitřní politiky před politikou zahraniční.
František Ferdinand tedy v jistém smyslu představoval překážku pro plány válečné strany v Rakousku. K rakouskému ultimátu Srbsku, jež by znamenalo válku, by souhlas nedal. V Sarajevu nebyla zabyta hlava válečné strany v Rakousku, ale naopak – jedna z poledních překážek, které jí stály v cestě.
3. Sarajevský atentát
Na jaře 1914 onemocněl František Josef. Vzhledem k věku a k onemocnění císaře se zdálo, že nástup Františka Ferdinanda na trůn se blíží a že konečně bude moci zahájit svůj zápas za obrodu říše. Vše ale dopadlo jinak. Císař se uzdravil a František Ferdinand se chystal na manévry XV. a XVI. sboru. Ty se měly konat v Bosně. Anexe v Bosně v roce 1908 vyvolala nebezpečnu krizi. Balkán a hlavně Bosna byly zvláště pro Habsburky místem velmi nebezpečným. V balkánských územích habsburské monarchie již od počátku století došlo k řadě atentátů. Když byl František Ferdinand před nebezpečím atentátu varován, odpověděl: „Vaše varování je zajisté oprávněné, já se však nedám zavřít pod skleněné víko. Náš život je v nebezpečí stále. Musím důvěřovat Bohu.“
Záměr zavraždit rakousko-uherského následníka trůnu se vynořil poté, co tisk přinesl zprávu, že spolu se svou ženou navštíví Bosnu. Tři bosenští Srbové (občané Rakousko-Uherska), v té době žijící v hlavním městě Bělehradě, se rozhodli spáchat atentát. Byli to studenti Gavrilo Princip a Trifko Grabež a typograf Nedelko Čabrinovic. Vyzbrojila je a výcvik jim zajistila tajná organizace Sjednocení nebo smrt, známá spíše pod jménem Černá ruka.
Bosenské manévry proběhly ve dnech 26. a 27. června úspěšně a zdálo se, že bosenská cesta Františka Ferdinanda a jeho ženy Žofie skončila šťastně. Zbývala ještě návštěva zemského hlavního města Sarajeva.
František Ferdinand a Žofie projížděli automobilem pomalu v koleně zástupy obecenstva. Dva z připravených atentátníků nechaly auta projet. V rozhodný okamžik nedokázali hodit své bomby, nebo vystřelit z revolverů. Třetí, Nedjelko Čabrinovic, hodil bombu. Ta dopadla přímo na staženou plátěnou střechu automobilu a sklouzla na zem a vybuchla pod dalším automobilem. Těžce raněn byl pouze generál Potiork, který byl převezen do nemocnice.
Atentátníkově bombě František Ferdinand unikl a šťastně dojel do sarajevské radnice. V ulicích ale mohli být další atentátníci, ale František Ferdinand se rozhodl jet do nemocnice, podívat se na generála a pak přímo na nádraží. Tentokrát byl v davu Gavrilo Princip, který střílel a přesnými zásahy zavraždil Františka Ferdinanda i jeho ženu2.
Těla Františka Ferdinanda a Žofie byla umístěna do hrobky na zámku Arstettenu.
Pro Conrada von Hötzendorfa smrt následníka trůnu a jeho ženy byla především důvodem pro rozpoutání války, které se živý František Ferdinand bránil. Ale ve skutečnosti to nebylo určité potrestání proti Srbsku, ale světová válka. Čtyři roky po sarajevských vraždách habsburská říše zanikla a habsburská dynastie byla sesazena.
Habsburská monarchie tedy nepřečkala válku a jedním ze států, které vznikly na jejich troskách, byla Československá republika. Vznikem Československé republiky nastala nová situace – 16. dubna 1919 Národní shromáždění odhlasovalo zákon o zabrání velkého pozemkového majetku. Článek č. 208 mírové smlouvy s Rakouskem stanovil, že majetek bývalé suverénní rodiny rakousko-uherské, a jejich příslušníků, tedy Habsburků, připadá nástupnickým státům.
Příloha 4. Důležitá data ze života Františka Ferdinanda d´Este
1863, 18. prosince -Ve Štýrském Hradci se narodil František Ferdinand, matka arcivévodkyně Marie Annunciata, otec Karel Ludvík
1871, 4. května – Zemřela Marie Annunciata, matka Františka Ferdinanda
1878, 23. dubna – Císař jmenoval Františka Ferdinanda poručíkem 32. pěšího pluku
1882, 24. dubna – Císař povýšil Františka Ferdinanda do hodnosti nadporučíka a přeřadil jej k dragounskému pluku č. 44.
1885, 24. října – František Ferdinand povýšen do hodnosti rytmistra
1887, 1. březen – František Ferdinand se stal majitelem panství Konopiště
1888, 25. října – Císař povýšil Františka Ferdinanda do hodnosti majora a přeřadil jej k pěšímu pluku č. 102 se sídlem v Praze
1889, 30. ledna – Po smrti korunního prince Rudolfa se František Ferdinand stává předpokládaným budoucím císařem. Formálně však zůstává následníkem trůnu až do své smrti v r. 1896 Karel Ludvík, otec Františka Ferdinanda
1889, 26. října – František Ferdinand povýšen do hodnosti podplukovníka
1890, 26. dubna – František Ferdinand povýšen do hodnosti plukovníka a stává se velitelem 9. husarského pluku v městě Šoproni.
1892, 25. října – František Ferdinand povýšen do hodnosti generálmajora
1894, 28. dubna – František Ferdinand jmenován velitelem 38. pěší brigády v Českých Budějovicích
1896, 17. května – Umírá Karel Ludvík, otec. František Ferdinand se stává oficiálně následník trůnu
1896, 26. dubna – František Ferdinand jmenován polním podmaršálkem
1899, 26. dubna – František Ferdinand povýšen do hodnosti generála jízdy
1900, 28. června – Slavnostní prohlášení – renunciace, jímž se František Ferdinand vzdal následnického práva na trůn pro své potomky, jež by se narodily z nerovnoprávného manželství s Žofií Chotkovou
1900, 1. července – Sňatek Františka Ferdinanda s Žofií Chotkovou v Zákupech
1906 – S příchodem majora Alexandra von Aarenau do čela vojenské kanceláře následníka trůnu se vytváří okolo Františka Ferdinanda druhé mocenské centrum v říši
1913, 17. srpna – Císař jmenoval Františka Ferdinanda generálním inspektorem veškeré branné moci
1913, 23.-24. října – První návštěva německého císaře Viléma II. na Konopišti
1914, 12.-13. června – Druhá návštěva Viléma II. na Konopišti
1914, 23. června – František Ferdinand s Žofií odjíždí na manévry do Bosny
1914, 28. června – František Ferdinand a Žofie zavražděny výstřely Gavrilo Principa v Sarajevu
Závěr
Ani osoba Františka Ferdinanda d´Este tedy nakonec nezabránila válce. Můžeme jen tušit a předpokládat, co by se stalo, kdyby František Ferdinand zůstal naživu a stal se habsburským vladařem.
V Chumlu u Třeboně čekaly děti Františka Ferdinanda a jeho ženy Žofie marně na své rodiče, staly se z nich sirotci.
Vídeňský profesor Gustav Turba, který patřil do politického okruhu zavražděného následníka trůnu, vydal brožuru s názvem: „Jsou děti zavražděného následníka Františka Ferdinanda členové habsburské suverénní rodiny?“ U nás na toto téma vystoupil český historik Josef Pekař, který odmítal tvrzení, že František Ferdinand a Vilém II. na Konopišti domluvili válku a hájil vztah následníka k českému národu.
Seznam literatury
Galandauer, J.: František Ferdinand d´Este, Fragment, 1994
Kol. autorů: Politické dějiny světa v datech, díl 2., Svoboda, 1980
1 „Tak jako jsou při výrobě spolehlivě držícího a neomezeně trvanlivého betonu velké kameny a křemeny roztlučeny, aby je cement mohl stmelit v homogenní masu, a tak vytvořit nerozbitný monolit, tak musí být části federativního státu stejné a rovnocenné, aby byla zajištěna soudržnost celku…“
2 Gabrio Princip střílel ve stavu vzrušení a nebyl schopen zamířit na toho, koho chtěl zabít, tedy na Františka Ferdinanda. Střílel směrem dolů, do dveří auta. Kulka je prorazila a smrtelně zranila vévodkyni, které Princip vůbec nechtěl ublížit. Zpětný náraz výstřelu zvedl hlaveň atentátníkovy zbraně a druhý výstřel mířil podstatně výše než výstřel první a kulka zasáhla Františka Ferdinanda.