Filosofie náboženství

• předmětem filosofie náboženství je náboženství
• obsah a funkce náboženství jsou objektivizovány a následně interpretovány jako filosofický problém
• náboženství bylo vždy pro filosofii předmětem zájmu, i ti nejstarší filosofové si kladli otázky týkající se náboženství (např. otázka po původu náboženství, definice náboženství atd.)
• filosofie náboženství je stejně stará jako filosofie sama – je vždy součástí fil. bádání
• spojení filosofie s religionistikou je nutné, neboť religionistika nemůže bez filosofie vybudovat pojmový aparát, který nutně potřebuje a toto nemůže udělat žádná jiná věda

Vznik filosofie náboženství

• na vznik filosofie náboženství jsou nejednotné názory. Obvykle se počátky filosofie náb. kladou do počátku osvícenství (17. a 18. století)
• D. Hume otevřel dějiny filosofie náboženství dílem „Přirozené dějiny náboženství“ – 1. systematické dílo z oblasti filosofie náboženství.

Etapy filosofie náboženství – nejužívanější členění do tří etap:

(1) období ustanovení filosofie náboženství jako samostatného vědního oboru

• počátek etapy je kladen na 1. pol. 17. století
• FN musí dokázat, že je opodstatněnou disciplínou – snaží se zdůvodnit sebe sama
• klíčovým pojmem je přirozené náboženství
• toto období trvá celé anglické osvícenství a směřuje k německé klasické filosofii, kde vrcholí ve filosofii Fichteho (1814)
• Fichte: náboženství je poznání. Objasnuje člověka sobě samému, odpovídá na nejvyšší otázky, které vůbec mohou být nadneseny a přináší tak člověku dokonalou jednotu se sebou samým.

(2) etapa kritické filosofie náboženství

• období celého 19. století
• Dominantní postavou zde je L. Feuerbach, a jeho dílo „Podstata náboženství“
• představuje atheistický proud ve filosofii. Říká, že náboženství je lidským produktem – je projekcí lidských představ, tužeb přání, nadějí
• náboženské představy jsou odcizením podstaty člověka
• člověk si vytvořil představy, které se mu začaly vzdalovat a člověk je projektoval na nebe
• bůh netvoří člověka, ale naopak
• patří sem i Marx – náboženství je výrazem skutečné bídy, opium lidstva
• dále Nietzsche – bůh je mrtev, náboženství člověka sráží, podrobuje

(3) neutralita filosofie náboženství

• období 20. století
• FN nachází rovnováhu ve svých postojích. Její stav není útočný, nekritizuje, ale nesnaží se náboženství ani ospravedlnit
• systematické filosofické zkoumání narušily 2 světové války, poté útlum FN
• obnovení FN až v 70. letech X ale ve své neutralitě už obnovena nebyla, setkáváme se s kritikou
• ucelené zkoumání nebylo dodnes obnoveno

Dělení filosofie náboženství dle GRABNERA – HAIDERA (1940)

(1) Filosofie náboženství v řecké kultuře – má dva aspekty: a. řecká kritická FN b. snaha o uchopení filosofických pojmů (např. Platonův bůh) (2) Období římského helénismu – římské školy skeptiků, pytágorejců, stoikové, epikurejci. Vrchol tvoří novoplatonismus (3) Křestanské výklady náboženství – Tertulián, Augustinus, Klement, Origénes – až do období M. Kusánského (1401–1464) (4) Fáze kritické emancipace FN – od Kusánského dodnes

Filosofické definice náboženství:

• nemůžeme čekat jedinou teorii náboženství, se kterou by všichni filosofové souhlasili
• v podstatě se dá říci, že kolik je filosofů, tolik je teorií.
• Kant – náboženství je uvědomění si mravního zákona (kategorického imperativu) jako příkazu božího
• Spencer – náboženství každé doby a každého národa jest dosti přesným výrazem pravdy, jak ji tehdy bylo možno lidem chápat.
• Barth – skutečnost náboženství je zděšení člověka před sebou samým

Kosmologický důkaz Boha Tomáš Akvinský Navázal na Aristotela – důkazy Boží existence:

(1) důkaz z pohybu: každá věc je něčím pohybována. Aby to nešlo do nekonečna, musí zde být první pohybující, který pohybuje, ale sám už pohybován není. Tímto hybatelem se rozumí Bůh. (2) důkaz z povahy působící účinkové příčiny: žádná věc nemůže být působící příčinou sebe sama, neboť by musela být dříve, než sama je. Existuje tedy řada působících příčin, abchom však nepostupovali do nekonečna, přijmeme první působící příčinu – Boha. (3) důkaz z nahodilého a nutného: na počátku je něco, co má nutnou existenci jen ze sebe sama. (4) důkaz ze stupnů bytí. (5) důkaz teleologický: všechny věci jsou účelně uspořádány a míří ke svému cíli. Protože jsou však samy o sobě nevědomé, musí být někdo rozumný, kdo je k tomuto cíli řídí. Věci se nemohou řídit samy sebe.

Odmítá ontologický důkaz Anselmův. Naše poznání Boha je nepřímé, protože vychází z pozorování jeho účinků na přírodu; je analogické, protože pojmy, výstižné pro Boží tvory, se vztahují na Boha na základě podobnosti mezi tvůrcem a výtvorem; je složené, neboť Bůh je dokonalý a my ho poznáváme pouze z několika dílčích hledisek, nemůžeme ho úplně pochopit. Celkem vzato: Bůh je bytí, které nehnutě samo v sobě spočívá. Ve stvoření realizuje Bůh své ideje.

Ontologický důkaz Boha – Anselm. Šlo mu o racionální zdůvodnění dogmat víry. „Věřím, abych poznal“. Kritika Kanta – můžeme si představit, i když to není. Bůh nemůže být dokázán, ale bez boha by nebyla možná morálka.

Ateistické kritiky náboženství

• Holbach – proti náboženské iracionalitě
• Diderot – kritika politické fce náboženství
• Comte – filosof se má omezit na to, co je
• Russell – krutost a náboženství jsou ruku v ruce. Otázka 1. příčiny – kdo stvořil Boha?

Filosofické třídění náboženství

• dle Hegela (180 let staré):

(1) přírodní náb. – TEZE a. magie – označuje ji jako bezprostřední náboženství b. náboženské substance – řadí sem tzv.

1. náb. pořádku – Čína (tao, konfuciánství)
2. náb. fantazie – brahanismus, (předstupeň hinduismu)
3. náb. vnitřního bytí – buddhismus

c. náboženství přechodu k náboženské svobodě

1. náb. světa – dobra – malichejství (boj světla a tmy) – Persie
2. náb. hádanky – egyptská náb.
3. náb. bolesti – Sýrie, objevuje se zde motiv umučeného a vzkříšeného boha

(2) náboženství duševní individuality – ANTITEZE a. náb. vznešenosti – judaismus b. náb. krásy – řecká náboženství c. náb. účelnosti, rozumu – římská náboženství (3) absolutní náboženství – SYNTÉZA a. křesťanství

V Hegelově sysému není islám, nevíme proč.