Filosofie jazyka. Co je jazyk a jaké jsou jeho funkce. Filosofické pojetí jazyka. Tzv. „obrat k jazyku“ a jeho smysl a význam: jazyk a myšlení. Proměny pozitivistické teorie jazyka a její kritikové. Přínos této teorie jazyka: objektový jazyk a metajazyk. Logika jazyka. Pozdní Wittgenstein a jeho teorie „řečových her“.
Jazyk1 může být bud přirozený (národní jazyk), nebo umělý (chemický zápis, symbolicko-logický zápis apod.), nebo smíšený. Sestává vždy ze znaků (symbolů) hmotné povahy, např. grafické (psané, tištěné), nebo zvukové (mluvená řeč), posunkové či jiné (např. světelné signály). Znaky samy o sobě nevytvářejí jazyk, nýbrž teprve společně se svým významem, tj. s tím, co tyto znaky označují. Materialistickému světovému názoru je blízké to pojetí, které pracuje s tzv. trojúhelníkovým schématem: (1) znak, (2) význam znaku – myšlenka předmětu, (3) předmět. 2 myšlenka předmětu
Vidíme, že znak označuje jednak předmět (vztah 1 – 3), jednak myšlenku předmětu (vztah 1 – 2). Např. při správném a výstižném překládání z jednoho přirozeného jazyka do druhého zůstává stejný význam i předmět, mění se znak. Mezi myšlenkou předmětu a předmětem je zpravidla vztah myšlenkového odrazu či zobrazení.
1. Znak – železo 3. hmotný kus železa
Jazyk není pouze vyjádřením lidského myšlení, ale i myšlení má jazykový charakter. Když vznikal lidský jazyk, dělo se tak z potřeby komunikace mezi lidmi. Přírodní lidé se např. vzájemně upozorňovali na hrozící nebezpečí a vyjadřovali to různými zvuky. Později došlo k tomu, že vznikal jazyk jako systém znaků, přičemž začaly existovat různé druhy slov, např. podstatná jména a slovesa. Vytvořily se věty jako systémy slov, které spojovaly různé druhy slov do smysluplných celků. Jazyk a myšlení jsou spolu úzce svázány a lidský intelekt se rozvíjí především kontaktem se společností. Bez jazyka by myšlení bylo velmi omezené a lidský intelekt by se nerozvíjel. Je třeba též uvážit, že jednotlivé jazykové systémy mohou mít i velmi odlišné pojetí logického vyjadřování, čili odlišné pojetí syntax a druhů slov. V jazyce i v myšlení se projevují hlavně dva aspekty. (1) vztah Já – Ty a Já – Ono2, (2) dialektika – jazyk vychází z protikladů. Z těchto aspektů je vidět, že jazyk je svým založením analytický, zabývá se pouze určitou výsečí reality. Pochopit realitu jako celek je pro něj sice možné, ale velmi obtížené, navíc se celku může jen obtížně chopit jinak než jako celku vztahů. Je na tom vidět empirický původ jazyka, jazyk se zabývá pohledy na realitu z různých stanovisek. To však neznamená, že jazyk není součástí bytí jako takového, neboť jak už Heidegger řekl: „Reč je řečí bytí.“
Filosofie jazyka je svébytnou součástí teorie poznání. Obrat k jazyku je typický pro celou současnou filosofii. V současné době existují dva základní směry zkoumání jazyka ve filosofii, a to analytická a neanalytická filosofie jazyka. Analytická filosofie jazyka je směr, který zkoumá jazyk jako něco objektivního, co je možno zkoumat jako jakékoliv jiné fenomény. Neanalytická filosofie jazyka má naopak za to, že cokoliv je dáno našemu poznání, je nám dáno v jazyce. Jazyk pro ni není pouhý objektivně zachytitelný fenomén, ale je vyjádřením samotného subjektu, je vyjádřením člověka jako takového a patří k základům lidství.
2 směry analytické filosofie jazyka
Logická analýza jazyka – navazuje na Wittgensteinův Traktát logicko – filosofický a na Vídenský kruh. Typický je pro ni jazykově kritický charakter. Kritizuje každodenní jazyk, protože je často nepřesný a mnohoznačný. Logická analýza se snaží vytvořit nový, velmi přesný umělý jazyk. Nástrojem k tomu má být formální logika. Cílem logické analýzy je vytvoření jednotného jazyka věd.
Lingvistická analýza jazyka – navazuje především na Wittgensteinovo dílo Filosofická zkoumání. Nechce vytvořit umělý jazyk, ale empiricky zkoumat každodenní užívání jazyka uvnitř společnosti.
Raný Wittgenstein (ad 1) Hlavní myšlenky Wittgensteinova raného díla Tractatus logico-philosophicus by se daly shrnout takto: Svět je souhrnem faktů, nikoliv věcí. Skutečnost se nám nepodává jako souhrn nějakých hotových objektů, ale jako sít věcných stavů. Nevidím strom (věc), ale „to, že strom je křivý“ (tedy stav věci, fakt). Fakta mohou být jednak elementární, jednak komplexní. Obrazem faktů jsou naše myšlenky, které vyjadřujeme pomocí vět.Mezi strukturou faktů a vět tak existuje souvislost. Abychom měli jistotu, že nějakou větou pravdivě vyjadřujeme stav věci, musíme mít možnost jednoznačného zjištění, zda tato věta koresponduje s faktem, který vyjadřuje. Toho lze dosáhnout tak, že pečlivou analýzou jazyka nalezneme tzv. elementární výrazy, protože u nich může být žádoucí prověrka nejspolehlivější. Cílem filosofie je právě taková analýza. Prostřednictvím filosofie je tedy, obecně řečeno, třeba stanovit, co lze jazykem vyjádřit (co se v něm může ukázat jako reálný stav věci) a co nikoli, a zbavit se tak zdánlivých výpovědí, které nemohou dávat smysl, protože s ničím nekorespondují. Jako pointa stojí proto na konci Traktátu slavná věta: „O čem není možno hovořit, o tom je třeba mlčet.“
Pozdní Wittgenstein (ad 2) Druhé období Wittgensteinova myšlení se vyznačuje větší mírou ochoty zabývat se neformální analýzou jazyka. to ukazuje jeho pojem „jazykových her“ z Filosofických zkoumání. Jazyk je nyní chápán jako souhrn činností, odkazů k mimojazykové skutečnosti a k tomu, co bylo řečeno již dříve. Mluvčí a posluchač rozumějí jazyku skrze všechny tyto významové souvislosti, navíc i díky předem známým pravidlům (gramatice), jichž užívají. Důležitá je i „poloha“ mluvy: zda je řečené myšleno žertem, či jako rozkaz, vyprávění, popis apod. „To celé, jazyk a činnosti, s nimiž je spjat, nazvu ´jazykovou hru´.“ Jazyk se neučíme, jazykem jednáme, hrajeme hru, kterou jsme přijali a při níž očekáváme, že ji přijímají i ostatní. Jazyk je forma života. Význam výrazu zjistím pozorováním toho, jak je v rámci jazykové hry užíván. Odtud i nová úloha filosofie: nevytvářet nové pseudovýznamy, ale popisovat fakticky užívané jazyky a všechno přitom nechat tak, jak to je.
Neanalytická filosofie jazyka Chce ukázat, že z filosofického hlediska je jazyk něco více než analyzovatelná, empiricko – objektivní danost, resp. něco více než nástroj bádání speciálních věd. Cokoliv je nám dáno, je nám dáno v jazyce. Transcendentální filosofie jazyka neodmítá poznatky logické a lingvistické analýzy jazyka, soudí však, že v nich jede spíše o speciálněvědní výzkumy, které jsou sice cenné, ale nejsou s to položit si filosofický problém jazyka.
Tzv. obrat k jazyku Důvody k obratu k jazyku jsou v zásadě tři:
Snaha o vytvoření objektivního jazyka vědy (analytická filosofie – logická analýza jazyka).
Zájem o přirozený jazyk a jeho významy, závislé na každodenním používání (analytická filosofie – lingvistická analýza jazyka).
Snaha rozumět člověku skrze jeho jazyk (neanalytická filosofie jazyka – transcendentální filosofie jazyka).
Proměny pozitivistické teorie jazyka a její kritikové. Přínos této teorie jazyka: objektový jazyk a metajazyk
(Úvod do filosofie J. Zeleného) U zrodu novopozitivizmu stojí rozsahem sice malá, ale intenzitou myšlenek a vlivu pozoruhodná práce Ludwiga Wittgensteina: „Tractatus Logico-Philosophicus“ (1922). V ní se o filosofii říká mj. toto: „Cílem filosofie je logické ujasňování myšlenek. Filosofie není žádná doktrína, nýbrž určitá činnost. Výsledkem filosofie nejsou filosofické výroky, nýbrž ujasňování výroků. Veškerá filosofie je kritikou jazyka. Těchto myšlenek se chápe ve 20. a 30. letech tzv. „Vídenský kruh“, z jehož členů se stal nejvlivnějším Rudolf Carnap. Společný pro ně byl požadavek přísně vědeckého postoje – ve filosofii rozuměli systematické uplatnění postupů a výsledků moderní matematické logiky při zkoumání filosofických problémů. V tom je také hlavní rozdíl mezi novopozitivizmem a původním pozitivizmem 19. století. Nejradikálnější redukci filosofie na analýzu jazyka provádí Carnap ve spise „Logische Syntax der Sprache“ z roku 1934. V tomto období se logickou analýzou jazyka rozumí ryze syntaktická logická analýza. Později chápe novopozitivizmus analýzu jazyka šíře, totiž jako syntakticko – sémantickou analýzu jazyka. Carnap chápal úkol logické analýzy velmi úzce. Omezoval ji výslovně na tzv. logickou syntax jazyka, a tedy veškerou filosofii redukoval na logickou syntax jazyka. (Syntax – z řeč. – skladba, nauka o skladbě). To znamená, že pozornost byla věnována jen uspořádání a seřazení znaků, zatímco od souvislosti znaků s významy a označovanými předměty se abstrahovalo. V tomto smyslu je logická syntax zcela formální teorií, která nebere zřetel na význam znaků, nýbrž pouze na druh a seřazení znaků, z nichž jsou jazykové výrazy vybudovány. Logická syntax předpokládá rozlišení dvou jazyků: 1. Předmětový jazyk (a výroky předmětového jazyka) – „Objektsprache“. Jedná o věcech, vlastnostech a vztazích určité oblasti skutečnosti, např. o fyzikálních procesech. Např. Einsteinova teorie je vyjádřena, stejně jako kterékoli jiné výroky empirických věd, v předmětovém jazyce. Výroky předmětového jazyka jsou vždy jistým uspořádáním a seřazením znaků. Tyto znaky samy, jejich uspořádání, spojení může být předmětem logického rozboru, který ovšem už nebude vyjadřován v původním předmětovém jazyku, nýbrž v odlišném syntaktickém jazyku (metajazyku), pojednávajícím o logických vztazích výroků a teorií předmětového jazyka, a to z hlediska jejich pouze ryze formální znakové struktury. 2. Syntaktický jazyk – metajazyk – je tedy jazyk, pomocí něhož mluvíme o syntaktických formách předmětového jazyka. Filosofické výroky jsou možné jen jako výroky metajazykové, tj. výroky syntaktického jazyka. Předmětový jazyk, o němž novopozitivistická logická syntax pojednávám musí být napřed zbaven neurčitosti a mnohovýznamnosti slovního (národního) jazyka a převeden do přesnější symbolické řeči. Jinými slovy: předmětový jazyk, vyjadřující např. aritmetiku přirozených čísel musí být převeden do přesnějšího symbolického jazyka jakožto kalkulu, aby bylo možno vypracovat – v syntaktickém metajazyce – logickou syntax tohoto jazyka. Od použití symbolicko-logického zápisu, opírajícího se o výzkumy Russellovy aj., si novopozitivisté slibují zpřesnění myšlení a odstranění mnoha omylů, které vznikají mnohovýznamovostí obyčejného jazyka. (Např. Wittgenstein upozorňuje – ve stopách Russellových – na to, že v běžném jazyce slovo „jest“ má nejméně tři významy: (1) kopula, tj. výraz pro označení toho, že určitá věc paří do určité třídy věcí, (2) výraz pro označení rovnosti, (3) výraz pro existenci v tradičním smyslu. V logicko-syntaktické analýze bude každý z těchto tří významů označen jiným znakem, takže při operacích s výroky nemůže dojít k podsunutí falešného smyslu. Carnap detailně rozpracovává návrh na symbolický jazyk – kalkul, který je schopen – podle Carnapova názoru – vyjádřit v přesné symbolické řeči všechny výroky klasické a relativistické fyziky, a protože fyzikalistická řeč podle mínění Carnapova je univerzální řečí veškeré skutečné empirické vědy, tedy výroky veškeré empirické vědy. Zásada tzv. fyzikalismu, kterou zastávali novopozitivisté Vídenského kruhu, hlásá totiž redukovatelnost všech pojmů všech věd, včetně např. psychologie a sociologie, na pojmy fyzikalistické řeči.
Přirozený, umělý jazyk a metajazyk Přirozený jazyk byl vytvořen během dlouhého procesu vývoje a zachycuje proto realitu tím způsobem, jak se člověka bezprostředně dotýká v jeho prožívání. Jazyk je též nástrojem komunikace. Je tedy z lidského hlediska poměrně objektivní, současně i odkrývá svět našeho vnímání. Přirozený jazyk je jazykem realizmu. Takový jazyk se dobře hodí pro sdělování každodenní zkušenosti, je ovšem otázka, nakolik se hodí pro sdělování exaktních poznatků. Vytvoření umělého jazyka se ukázalo jako pochybný projekt. Existují třeba umělé jazyky pro počítače, každý však jistě odhadne, kdo je zatím chytřejší. Logickým formalizmem se vytrácí něco z bytostné stránky jazyka, což lze chápat jako jeho ochuzení a omezení jeho funkčnosti. V určitých nepříliš složitých systémech má formální jazyk své oprávnění, nicméně je nepoužitelný pro systémy složitější. Je tomu tak i proto, že každý smysl jazyka předpokládá i to, co v jazyce přímo řečeno není, je tedy přímo povinností dnešních jazykových badatelů zkoumat i to vědomí, které jazyku předchází, to by se ale museli hlouběji ponořit do sebe sama, což se jim nechce. Horizont jazykového smyslu může být zahlédnut pouze přihlédnutím k jazyku přirozenému a k vědomí, ze kterého vznikl. Bez toho, co nebylo řečeno, nemá žádný jazyk smysl, protože je pouhým souhrnem nic neříkajících forem. Chci tím říct, že v každém jazyce je přítomná subjektivní stránka vědomí, která jako jediná může být znalcem smyslu slov. Mluvíme snad jazykem o jazyce? Nemluvíme spíše o sobě? To se usazuje i na problému metajazyka. Metajazyk je takový jazyk, který slouží k popisu a výkladu syntaxe a sémantiky jazyka jiného, z tohoto hlediska tedy lze říci, že je to jazyk nadřazený jazyku zkoumanému. Metajazyk tak musí obsahovat jazykové prostředky pro označení všech výrazů zkoumaného jazyka, s čímž současně přirozeně souvisí i potřeba určité expresivity a alespoň fragmentů jazyka přirozeného.
Teorie jazykových her V díle Filosofická zkoumání zkorigoval Wittgenstein své rané názory. Použití jazykových prostředků závisí na myšlenkové tvorbě subjektu. Uznal variabilnost jazykových projevů. Význam výrazů nelze oddělit od jejich používání. Každý výraz je sám o sobě mrtvý, žije pouze v používání. Význam výrazu je odvislý od jeho používání. Je nutno se vrátit k přirozenému jazyku. Jazyk je hra, jejíž základní pravidla stanovuje gramatika. Kdo vstoupí do jazykové hry, vstupuje tím rovněž do určitého způsobu života. Klasické filosofické problémy jsou pseudoproblémy, jsou to svody vyvolané užíváním jazyka. (Pozn. Je těžké si představit, jak mohou problémy zmizet jenom tím, že popřu jejich existenci).
Řeč a problém „ne–jazykového“ v ní Každá řeč v sobě kromě zachytitelných významů, které pocházejí ze samotného sdělení, obsahuje též určité skryté významy, které je obtížné odhalit. Psychika každého jedince je trochu odlišná, takže máme každý nějakým způsobem odlišný svět. To se odráží i ve způsobech, jakými mluvíme a ve způsobech a vůbec možnostech našeho chápání. Každému jazykovému porozumění již předchází jakési apriorní založení jednotlivého vědomí, které pak částečně formuje přicházející sdělení ke svému vlastnímu obrazu.
Filosofie jazyka
Filosofie jazyka. Co je jazyk a jaké jsou jeho funkce. Filosofické pojetí jazyka. Tzv. „obrat k jazyku“ a jeho smysl a význam: jazyk a myšlení. Proměny pozitivistické teorie jazyka a její kritikové. Přínos této teorie jazyka: objektový jazyk a metajazyk. Logika jazyka. Pozdní Wittgenstein a jeho teorie „řečových her“.
Jazyk1 může být bud přirozený (národní jazyk), nebo umělý (chemický zápis, symbolicko-logický zápis apod.), nebo smíšený. Sestává vždy ze znaků (symbolů) hmotné povahy, např. grafické (psané, tištěné), nebo zvukové (mluvená řeč), posunkové či jiné (např. světelné signály). Znaky samy o sobě nevytvářejí jazyk, nýbrž teprve společně se svým významem, tj. s tím, co tyto znaky označují. Materialistickému světovému názoru je blízké to pojetí, které pracuje s tzv. trojúhelníkovým schématem: (1) znak, (2) význam znaku – myšlenka předmětu, (3) předmět. 2 myšlenka předmětu
Vidíme, že znak označuje jednak předmět (vztah 1 – 3), jednak myšlenku předmětu (vztah 1 – 2). Např. při správném a výstižném překládání z jednoho přirozeného jazyka do druhého zůstává stejný význam i předmět, mění se znak. Mezi myšlenkou předmětu a předmětem je zpravidla vztah myšlenkového odrazu či zobrazení.
1. Znak – železo 3. hmotný kus železa
Jazyk není pouze vyjádřením lidského myšlení, ale i myšlení má jazykový charakter. Když vznikal lidský jazyk, dělo se tak z potřeby komunikace mezi lidmi. Přírodní lidé se např. vzájemně upozorňovali na hrozící nebezpečí a vyjadřovali to různými zvuky. Později došlo k tomu, že vznikal jazyk jako systém znaků, přičemž začaly existovat různé druhy slov, např. podstatná jména a slovesa. Vytvořily se věty jako systémy slov, které spojovaly různé druhy slov do smysluplných celků. Jazyk a myšlení jsou spolu úzce svázány a lidský intelekt se rozvíjí především kontaktem se společností. Bez jazyka by myšlení bylo velmi omezené a lidský intelekt by se nerozvíjel. Je třeba též uvážit, že jednotlivé jazykové systémy mohou mít i velmi odlišné pojetí logického vyjadřování, čili odlišné pojetí syntax a druhů slov. V jazyce i v myšlení se projevují hlavně dva aspekty. (1) vztah Já – Ty a Já – Ono2, (2) dialektika – jazyk vychází z protikladů. Z těchto aspektů je vidět, že jazyk je svým založením analytický, zabývá se pouze určitou výsečí reality. Pochopit realitu jako celek je pro něj sice možné, ale velmi obtížené, navíc se celku může jen obtížně chopit jinak než jako celku vztahů. Je na tom vidět empirický původ jazyka, jazyk se zabývá pohledy na realitu z různých stanovisek. To však neznamená, že jazyk není součástí bytí jako takového, neboť jak už Heidegger řekl: „Reč je řečí bytí.“
Filosofie jazyka je svébytnou součástí teorie poznání. Obrat k jazyku je typický pro celou současnou filosofii. V současné době existují dva základní směry zkoumání jazyka ve filosofii, a to analytická a neanalytická filosofie jazyka. Analytická filosofie jazyka je směr, který zkoumá jazyk jako něco objektivního, co je možno zkoumat jako jakékoliv jiné fenomény. Neanalytická filosofie jazyka má naopak za to, že cokoliv je dáno našemu poznání, je nám dáno v jazyce. Jazyk pro ni není pouhý objektivně zachytitelný fenomén, ale je vyjádřením samotného subjektu, je vyjádřením člověka jako takového a patří k základům lidství.
2 směry analytické filosofie jazyka
Raný Wittgenstein (ad 1) Hlavní myšlenky Wittgensteinova raného díla Tractatus logico-philosophicus by se daly shrnout takto: Svět je souhrnem faktů, nikoliv věcí. Skutečnost se nám nepodává jako souhrn nějakých hotových objektů, ale jako sít věcných stavů. Nevidím strom (věc), ale „to, že strom je křivý“ (tedy stav věci, fakt). Fakta mohou být jednak elementární, jednak komplexní. Obrazem faktů jsou naše myšlenky, které vyjadřujeme pomocí vět.Mezi strukturou faktů a vět tak existuje souvislost. Abychom měli jistotu, že nějakou větou pravdivě vyjadřujeme stav věci, musíme mít možnost jednoznačného zjištění, zda tato věta koresponduje s faktem, který vyjadřuje. Toho lze dosáhnout tak, že pečlivou analýzou jazyka nalezneme tzv. elementární výrazy, protože u nich může být žádoucí prověrka nejspolehlivější. Cílem filosofie je právě taková analýza. Prostřednictvím filosofie je tedy, obecně řečeno, třeba stanovit, co lze jazykem vyjádřit (co se v něm může ukázat jako reálný stav věci) a co nikoli, a zbavit se tak zdánlivých výpovědí, které nemohou dávat smysl, protože s ničím nekorespondují. Jako pointa stojí proto na konci Traktátu slavná věta: „O čem není možno hovořit, o tom je třeba mlčet.“
Pozdní Wittgenstein (ad 2) Druhé období Wittgensteinova myšlení se vyznačuje větší mírou ochoty zabývat se neformální analýzou jazyka. to ukazuje jeho pojem „jazykových her“ z Filosofických zkoumání. Jazyk je nyní chápán jako souhrn činností, odkazů k mimojazykové skutečnosti a k tomu, co bylo řečeno již dříve. Mluvčí a posluchač rozumějí jazyku skrze všechny tyto významové souvislosti, navíc i díky předem známým pravidlům (gramatice), jichž užívají. Důležitá je i „poloha“ mluvy: zda je řečené myšleno žertem, či jako rozkaz, vyprávění, popis apod. „To celé, jazyk a činnosti, s nimiž je spjat, nazvu ´jazykovou hru´.“ Jazyk se neučíme, jazykem jednáme, hrajeme hru, kterou jsme přijali a při níž očekáváme, že ji přijímají i ostatní. Jazyk je forma života. Význam výrazu zjistím pozorováním toho, jak je v rámci jazykové hry užíván. Odtud i nová úloha filosofie: nevytvářet nové pseudovýznamy, ale popisovat fakticky užívané jazyky a všechno přitom nechat tak, jak to je.
Neanalytická filosofie jazyka Chce ukázat, že z filosofického hlediska je jazyk něco více než analyzovatelná, empiricko – objektivní danost, resp. něco více než nástroj bádání speciálních věd. Cokoliv je nám dáno, je nám dáno v jazyce. Transcendentální filosofie jazyka neodmítá poznatky logické a lingvistické analýzy jazyka, soudí však, že v nich jede spíše o speciálněvědní výzkumy, které jsou sice cenné, ale nejsou s to položit si filosofický problém jazyka.
Tzv. obrat k jazyku Důvody k obratu k jazyku jsou v zásadě tři:
Proměny pozitivistické teorie jazyka a její kritikové. Přínos této teorie jazyka: objektový jazyk a metajazyk
(Úvod do filosofie J. Zeleného) U zrodu novopozitivizmu stojí rozsahem sice malá, ale intenzitou myšlenek a vlivu pozoruhodná práce Ludwiga Wittgensteina: „Tractatus Logico-Philosophicus“ (1922). V ní se o filosofii říká mj. toto: „Cílem filosofie je logické ujasňování myšlenek. Filosofie není žádná doktrína, nýbrž určitá činnost. Výsledkem filosofie nejsou filosofické výroky, nýbrž ujasňování výroků. Veškerá filosofie je kritikou jazyka. Těchto myšlenek se chápe ve 20. a 30. letech tzv. „Vídenský kruh“, z jehož členů se stal nejvlivnějším Rudolf Carnap. Společný pro ně byl požadavek přísně vědeckého postoje – ve filosofii rozuměli systematické uplatnění postupů a výsledků moderní matematické logiky při zkoumání filosofických problémů. V tom je také hlavní rozdíl mezi novopozitivizmem a původním pozitivizmem 19. století. Nejradikálnější redukci filosofie na analýzu jazyka provádí Carnap ve spise „Logische Syntax der Sprache“ z roku 1934. V tomto období se logickou analýzou jazyka rozumí ryze syntaktická logická analýza. Později chápe novopozitivizmus analýzu jazyka šíře, totiž jako syntakticko – sémantickou analýzu jazyka. Carnap chápal úkol logické analýzy velmi úzce. Omezoval ji výslovně na tzv. logickou syntax jazyka, a tedy veškerou filosofii redukoval na logickou syntax jazyka. (Syntax – z řeč. – skladba, nauka o skladbě). To znamená, že pozornost byla věnována jen uspořádání a seřazení znaků, zatímco od souvislosti znaků s významy a označovanými předměty se abstrahovalo. V tomto smyslu je logická syntax zcela formální teorií, která nebere zřetel na význam znaků, nýbrž pouze na druh a seřazení znaků, z nichž jsou jazykové výrazy vybudovány. Logická syntax předpokládá rozlišení dvou jazyků: 1. Předmětový jazyk (a výroky předmětového jazyka) – „Objektsprache“. Jedná o věcech, vlastnostech a vztazích určité oblasti skutečnosti, např. o fyzikálních procesech. Např. Einsteinova teorie je vyjádřena, stejně jako kterékoli jiné výroky empirických věd, v předmětovém jazyce. Výroky předmětového jazyka jsou vždy jistým uspořádáním a seřazením znaků. Tyto znaky samy, jejich uspořádání, spojení může být předmětem logického rozboru, který ovšem už nebude vyjadřován v původním předmětovém jazyku, nýbrž v odlišném syntaktickém jazyku (metajazyku), pojednávajícím o logických vztazích výroků a teorií předmětového jazyka, a to z hlediska jejich pouze ryze formální znakové struktury. 2. Syntaktický jazyk – metajazyk – je tedy jazyk, pomocí něhož mluvíme o syntaktických formách předmětového jazyka. Filosofické výroky jsou možné jen jako výroky metajazykové, tj. výroky syntaktického jazyka. Předmětový jazyk, o němž novopozitivistická logická syntax pojednávám musí být napřed zbaven neurčitosti a mnohovýznamnosti slovního (národního) jazyka a převeden do přesnější symbolické řeči. Jinými slovy: předmětový jazyk, vyjadřující např. aritmetiku přirozených čísel musí být převeden do přesnějšího symbolického jazyka jakožto kalkulu, aby bylo možno vypracovat – v syntaktickém metajazyce – logickou syntax tohoto jazyka. Od použití symbolicko-logického zápisu, opírajícího se o výzkumy Russellovy aj., si novopozitivisté slibují zpřesnění myšlení a odstranění mnoha omylů, které vznikají mnohovýznamovostí obyčejného jazyka. (Např. Wittgenstein upozorňuje – ve stopách Russellových – na to, že v běžném jazyce slovo „jest“ má nejméně tři významy: (1) kopula, tj. výraz pro označení toho, že určitá věc paří do určité třídy věcí, (2) výraz pro označení rovnosti, (3) výraz pro existenci v tradičním smyslu. V logicko-syntaktické analýze bude každý z těchto tří významů označen jiným znakem, takže při operacích s výroky nemůže dojít k podsunutí falešného smyslu. Carnap detailně rozpracovává návrh na symbolický jazyk – kalkul, který je schopen – podle Carnapova názoru – vyjádřit v přesné symbolické řeči všechny výroky klasické a relativistické fyziky, a protože fyzikalistická řeč podle mínění Carnapova je univerzální řečí veškeré skutečné empirické vědy, tedy výroky veškeré empirické vědy. Zásada tzv. fyzikalismu, kterou zastávali novopozitivisté Vídenského kruhu, hlásá totiž redukovatelnost všech pojmů všech věd, včetně např. psychologie a sociologie, na pojmy fyzikalistické řeči.
Přirozený, umělý jazyk a metajazyk Přirozený jazyk byl vytvořen během dlouhého procesu vývoje a zachycuje proto realitu tím způsobem, jak se člověka bezprostředně dotýká v jeho prožívání. Jazyk je též nástrojem komunikace. Je tedy z lidského hlediska poměrně objektivní, současně i odkrývá svět našeho vnímání. Přirozený jazyk je jazykem realizmu. Takový jazyk se dobře hodí pro sdělování každodenní zkušenosti, je ovšem otázka, nakolik se hodí pro sdělování exaktních poznatků. Vytvoření umělého jazyka se ukázalo jako pochybný projekt. Existují třeba umělé jazyky pro počítače, každý však jistě odhadne, kdo je zatím chytřejší. Logickým formalizmem se vytrácí něco z bytostné stránky jazyka, což lze chápat jako jeho ochuzení a omezení jeho funkčnosti. V určitých nepříliš složitých systémech má formální jazyk své oprávnění, nicméně je nepoužitelný pro systémy složitější. Je tomu tak i proto, že každý smysl jazyka předpokládá i to, co v jazyce přímo řečeno není, je tedy přímo povinností dnešních jazykových badatelů zkoumat i to vědomí, které jazyku předchází, to by se ale museli hlouběji ponořit do sebe sama, což se jim nechce. Horizont jazykového smyslu může být zahlédnut pouze přihlédnutím k jazyku přirozenému a k vědomí, ze kterého vznikl. Bez toho, co nebylo řečeno, nemá žádný jazyk smysl, protože je pouhým souhrnem nic neříkajících forem. Chci tím říct, že v každém jazyce je přítomná subjektivní stránka vědomí, která jako jediná může být znalcem smyslu slov. Mluvíme snad jazykem o jazyce? Nemluvíme spíše o sobě? To se usazuje i na problému metajazyka. Metajazyk je takový jazyk, který slouží k popisu a výkladu syntaxe a sémantiky jazyka jiného, z tohoto hlediska tedy lze říci, že je to jazyk nadřazený jazyku zkoumanému. Metajazyk tak musí obsahovat jazykové prostředky pro označení všech výrazů zkoumaného jazyka, s čímž současně přirozeně souvisí i potřeba určité expresivity a alespoň fragmentů jazyka přirozeného.
Teorie jazykových her V díle Filosofická zkoumání zkorigoval Wittgenstein své rané názory. Použití jazykových prostředků závisí na myšlenkové tvorbě subjektu. Uznal variabilnost jazykových projevů. Význam výrazů nelze oddělit od jejich používání. Každý výraz je sám o sobě mrtvý, žije pouze v používání. Význam výrazu je odvislý od jeho používání. Je nutno se vrátit k přirozenému jazyku. Jazyk je hra, jejíž základní pravidla stanovuje gramatika. Kdo vstoupí do jazykové hry, vstupuje tím rovněž do určitého způsobu života. Klasické filosofické problémy jsou pseudoproblémy, jsou to svody vyvolané užíváním jazyka. (Pozn. Je těžké si představit, jak mohou problémy zmizet jenom tím, že popřu jejich existenci).
Řeč a problém „ne–jazykového“ v ní Každá řeč v sobě kromě zachytitelných významů, které pocházejí ze samotného sdělení, obsahuje též určité skryté významy, které je obtížné odhalit. Psychika každého jedince je trochu odlišná, takže máme každý nějakým způsobem odlišný svět. To se odráží i ve způsobech, jakými mluvíme a ve způsobech a vůbec možnostech našeho chápání. Každému jazykovému porozumění již předchází jakési apriorní založení jednotlivého vědomí, které pak částečně formuje přicházející sdělení ke svému vlastnímu obrazu.