Filosofie a náboženství. Rozdíl filosofie a náboženství, poznání a víry. Kdy a jak vzniká náboženství. Reflexe transcendence ve filosofii a náboženství. Problém boha ve filosofii a náboženství. Co jsou to racionální důkazy boží existence. Tzv. racionální teologie. Jak se historicky měnil vztah filosofie a náboženství. Významní představitelé těchto změn. Koncepce tohoto vztahu v současnosti. Vědy a náboženství. Tzv. religiozita vědců. Existují antropologické (existenciální) důkazy boží existence? Problém tzv. náboženské zkušenosti (W. James).
Úvod do problematiky (Od Prof. ThDr. Dušan Ondrejovič)
Filosofie a náboženství – pramení z touhy člověka po pravdě, po poznání podstaty věcí a smyslu lidského života, našeho bytí. Zatímco filosof se pokouší objasnit tajemství světa a dovést ho „vědecky“ až na hranici veškerého poznání, je podstata náboženství v tom, že začíná tam, kam nedosáhne žádná věda, projevuje se v mystériu, v tajemství, které se jako neprozkoumané a nepochopitelné prolíná do našeho života. Zatímco filosofie poznává to, co je pěkné a vznešené, co je udivující a děsící a hlavně to, co je nad námi, okolo nás, v nás a mezi námi, to stejné poznává i náboženství. Ale filosofii chybí to, co náboženství vyjadřuje pojmem „svatý“, chybí zde to, co můžeme nazvat „bázní před nebeskými a démonickými mocnostmi a jeho zjevením“ – Boží bázen a smrtelná úzkost, Boží láska a Boží blaženost, víra, divy, magie, modlitba a kult. Ke každému náboženství patří mýtus, který je s náboženstvím nejúžeji spojený. Mýtus vypráví o začátku a konci světa, o jeho podstatě, o existujících tajuplných božských i démonických silách, o stvoření člověka, jeho poměru k Bohu, o prapůvodním stavu lidstva, o jeho dějinách atd. Náboženství se tedy zabírá stejným předmětem jako i filosofie.
Rozdíl filosofie a náboženství
Filosofie i náboženství se zajímají o základní otázky bytí a o smysl lidské existence. Bytí a lidský smysl spolu úzce souvisí, neboť člověk již vždy nějak bytí rozumí. Bytí člověkem znamená tedy hledat smysl v posledním horizontu vědomí, a tím je bytí samo o sobě. Zatímco filosofie se snaží porozumět hlavně logikou a zkušeností, náboženství chce porozumět poslednímu horizontu člověka skrze cit.
Problém poznání a víry
Poznání a víra spolu vždy úzce souvisejí. Každé naše poznání je založeno na nějakém výchozím bodě, v jehož správnost prostě věříme. Pravé poznání, to je takové poznání, které má nejvíce bytí. Víra je vědomí, které se vztahuje k nějaké jistotě, tato jistota je však zatím nejasná, mlhavá, vzdálená. Přibližováním se k jistotě víra stává jistou, asi jako je v Bibli psáno: „Já jsem, který jsem.“ Větší ztotožnění bytí a vědomí již není možno myslet. Bůh je pak tím, nad co již není možno nic více myslet – je tedy vrcholným cílem víry.
Kdy a jak vzniklá náboženství
Náboženství je produktem snahy o porozumění světu, který člověka obklopuje. Je staré jako lidstvo samo, ačkoliv vlastně přesně nevíme, kdy prvotní snaha rozumět nabylo náboženského vyjádření. O prvních náboženství platí, že byla mýtická – vtahovala člověka do horizontu tajemství bytí na světě. Tato náboženství chápala svět pantheisticky, tedy jako živoucí organismus. První náboženství byla polytheistická, ke vzniku monotheismu došlo až mnohem později.
Problém transcedence v náboženství a ve filosofii
V náboženstvích se transcedence chápe vždy jako nějaké pojetí božského. Jednotlivá pojetí se mohou mezi sebou i odlišovat. V krestanství je transcedence jakožto poslední cíl člověka dosáhnutelná hlavně skrze víry v Krista, ve východních náboženstvích je dosažení transcedence mnohem více spjato s individuální snahou, např. s meditací apod. Ve filosofii nemusíme mluvit o transcedenci jen jako o Bohu, ale třeba i v tom smyslu, že člověk je transcendován (překonáván, překračován ve svém posledním smyslu) lidským kolektivem či smyslem přírodního dění. Transcedence nelze dosáhnout ani chozením do kostela, ani posloucháním přednášek, ale tím, co transcedenci umožňuje, čili bytím samotným. Jak píše Eckhart: „Lidé by nepotřebovali tolik přemýšlet, co mají dělat; měli by raději přemýšlet, co by měli být. Kdyby lidé byli dobří a dobrým způsobem, mohly by jejich skutky jasně zářit. Jsi-li spravedlivý ty, jsou spravedlivé i tvoje skutky. Nepokoušej se založit svatost na nějakém konání; svatost by měla být založena na nějakém bytí, neboť skutky neposvěcují člověka, ale člověk by měl posvěcovat skutky. At jsou skutky sebevíce svaté, jakožto skutky nás vůbec nemohou posvětit; naopak, jsme-li svatí a máme bytí, posvěcujeme všechny své skutky, at je to spánek, bdění, nebo cokoliv jiného. Kdo není velký v bytí, může dělat co chce, a přece z toho nic nebude. Z toho se pouč a všecku svoji píli a snahu věnuj tomu, abys dobře byl, ne tomu, co budeš činit a jaké skutky dělat, ale tomu, jaký je základ tvých skutků.“
Problém Boha ve filosofii a v teologii
Základní rozdíly spočívají v tom, že filosofie může být ateistická, dále také v tom, že teologie vychází z výkladu Bible (je rozdíl mezi Biblí a jejím církevním výkladem, kdo ji četl, tak to ví..), kdežto filosofický Bůh může být i důsledkem čistě racionální spekulace, dále pak v tom, že teologický Bůh má tři aspekty – Boží Osoby, ale Bůh filosofický je spíše nějakým rozumným řádem či první příčinou – zpravidla však není Osobou, alespn pokud se nejedná o myslitele tradičního křesťanského zaměření.
Jak se historicky měnil vztah náboženství a filosofie v průběhu jejích dějin
Předsokratikové
Tito myslitelé žili v prostředí náboženství polytheistického a mýtického a zpravidla kritizovali jeho antropomorfní podobu. Otevřená kritika se zřejmě nejjasněji objevuje u Elejské školy. Také sofista Protágoras kritizoval náboženství, ale z jiného pohledu – o bozích prý není možno nic vědět, ani to, zda jsou či nejsou. Takové poznání je nám příliš vzdáleno. Kladný přístup se objevuje u některých jiných myslitelů, např. podle Tháléta je „vše plné bohů“, či podle Anaximandra je apeiron božský a nesmrtelný.
Později dochází k velké změně v chápání Boha. Zatímco u přírodních národů a starých civilizací lze říci – vše je plné bohů, Bůh je příroda. U Platona se setkáváme s Bohem, který je transcendentním nejvyšším dobrem, vysoce převyšující přírodu. Bůh je stvořitel světa, není to však ještě ten známý Bůh křesťanský, ale Bůh filosofů.
Aristoteles
Bůh je prvním hybatelem. Z Aristotela vycházejí též křesťansky modifikované důkazy existence Boží. (Viz Prof. ThDr. D. Ondrejovič) Mimo praktického a teologického důvodu má Aristoteles i logický důvod pro existenci boha. V metafyzice je řečeno, že bytí je stupnovité, má rozličné stupně dokonalosti. Z toho logicky následuje, že mezi stupni musí být i nejvyšší stupeň dokonalosti – bůh. Z Aristotelovy metafyziky následují i vlastnosti boha. Pokud jsou dva metafyzické principy – látka a forma, jako čistá forma – tj. bez látky, bez hmoty, bez těla – je bůh. Pokud je bez látky tak je neproměnlivý, protože jen látka se mění. Bůh je tedy prvním hybatelem (arché kineseos). Bůh je ale nejen prvotní příčinou, ale také stále účinkující, pohybující příčinou bytí a tak bytí je vlastně realizace boha. Činností boha je myšlení. V myšlení se spojuje subjekt i objekt. Co myslí bůh? Myslí sebe, myslí bytí, plán bytí, jako stavitel plán domu. Bůh je myslitelem světa.)
Augustin
(Viz Prof. ThDr. D. Ondrejovič) Abychom mohli něco poznat jako pravdivé, nebo nepravdivé, musí v našem duchu být jistá, nezměnitelná norma. Tato norma pravdivosti nemůže být výplodem ducha, protože stojí jako zákon nad ním a je neměnná. Tou normou je Bůh – absolutní pravda.) Bůh je Pravda a Pravda je bytí. Vše, co jest, je z Boha a v Bohu. Bůh je člověku neustále nablízku a vede ho různými cestami, všechny cesty jsou však Božím milosrdenstvím s člověkem. Bůh dopouští zlo proto, aby člověka napravil a aby člověk došel k poznání Boží lásky. Bůh není původcem zla, pouze dovoluje, aby hřích působil. Zlo je jen méně dobra, je to dobro „méně zahuštěné“. Pozemské je špatné a zkažené. Milujeme-li někoho, milujeme ho proto, že v něm přebývá Bůh. Člověk je obrazem Boha, má podobně jako on bytí, vědění a život. Augustin je učitelem církve, původně však byl stoupencem manicheizmu1 a zastáncem skepticizmu. Byl hodně ovlivněn novoplatonismem, který má v některých ohledech ke křesťanství blízko. (U Augustina – učení o predestinaci, předurčení člověka)
Tomáš Akvinský Navázal na Aristotela – důkazy Boží existence:
(1) důkaz z pohybu: každá věc je něčím pohybována. Aby to nešlo do nekonečna, musí zde být první pohybující, který pohybuje, ale sám už pohybován není. Tímto hybatelem se rozumí Bůh. (2) důkaz z povahy působící účinkové příčiny: žádná věc nemůže být působící příčinou sebe sama, neboť by musela být dříve, než sama je. Existuje tedy řada působících příčin, abchom však nepostupovali do nekonečna, přijmeme první působící příčinu – Boha. (1) důkaz z nahodilého a nutného: na počátku je něco, co má nutnou existenci jen ze sebe sama. (2) důkaz ze stupnů bytí. (3) důkaz teleologický: všechny věci jsou účelně uspořádány a míří ke svému cíli. Protože jsou však samy o sobě nevědomé, musí být někdo rozumný, kdo je k tomuto cíli řídí. Věci se nemohou řídit samy sebe.
Odmítá ontologický důkaz Anselmův. Naše poznání Boha je nepřímé, protože vychází z pozorování jeho účinků na přírodu; je analogické, protože pojmy, výstižné pro Boží tvory, se vztahují na Boha na základě podobnosti mezi tvůrcem a výtvorem; je složené, neboť Bůh je dokonalý a my ho poznáváme pouze z několika dílčích hledisek, nemůžeme ho úplně pochopit. Celkem vzato: Bůh je bytí, které nehnutě samo v sobě spočívá. Ve stvoření realizuje Bůh své ideje.
Filosofie a náboženství
Filosofie a náboženství. Rozdíl filosofie a náboženství, poznání a víry. Kdy a jak vzniká náboženství. Reflexe transcendence ve filosofii a náboženství. Problém boha ve filosofii a náboženství. Co jsou to racionální důkazy boží existence. Tzv. racionální teologie. Jak se historicky měnil vztah filosofie a náboženství. Významní představitelé těchto změn. Koncepce tohoto vztahu v současnosti. Vědy a náboženství. Tzv. religiozita vědců. Existují antropologické (existenciální) důkazy boží existence? Problém tzv. náboženské zkušenosti (W. James).
Úvod do problematiky (Od Prof. ThDr. Dušan Ondrejovič)
Filosofie a náboženství – pramení z touhy člověka po pravdě, po poznání podstaty věcí a smyslu lidského života, našeho bytí. Zatímco filosof se pokouší objasnit tajemství světa a dovést ho „vědecky“ až na hranici veškerého poznání, je podstata náboženství v tom, že začíná tam, kam nedosáhne žádná věda, projevuje se v mystériu, v tajemství, které se jako neprozkoumané a nepochopitelné prolíná do našeho života. Zatímco filosofie poznává to, co je pěkné a vznešené, co je udivující a děsící a hlavně to, co je nad námi, okolo nás, v nás a mezi námi, to stejné poznává i náboženství. Ale filosofii chybí to, co náboženství vyjadřuje pojmem „svatý“, chybí zde to, co můžeme nazvat „bázní před nebeskými a démonickými mocnostmi a jeho zjevením“ – Boží bázen a smrtelná úzkost, Boží láska a Boží blaženost, víra, divy, magie, modlitba a kult. Ke každému náboženství patří mýtus, který je s náboženstvím nejúžeji spojený. Mýtus vypráví o začátku a konci světa, o jeho podstatě, o existujících tajuplných božských i démonických silách, o stvoření člověka, jeho poměru k Bohu, o prapůvodním stavu lidstva, o jeho dějinách atd. Náboženství se tedy zabírá stejným předmětem jako i filosofie.
Rozdíl filosofie a náboženství
Filosofie i náboženství se zajímají o základní otázky bytí a o smysl lidské existence. Bytí a lidský smysl spolu úzce souvisí, neboť člověk již vždy nějak bytí rozumí. Bytí člověkem znamená tedy hledat smysl v posledním horizontu vědomí, a tím je bytí samo o sobě. Zatímco filosofie se snaží porozumět hlavně logikou a zkušeností, náboženství chce porozumět poslednímu horizontu člověka skrze cit.
Problém poznání a víry
Poznání a víra spolu vždy úzce souvisejí. Každé naše poznání je založeno na nějakém výchozím bodě, v jehož správnost prostě věříme. Pravé poznání, to je takové poznání, které má nejvíce bytí. Víra je vědomí, které se vztahuje k nějaké jistotě, tato jistota je však zatím nejasná, mlhavá, vzdálená. Přibližováním se k jistotě víra stává jistou, asi jako je v Bibli psáno: „Já jsem, který jsem.“ Větší ztotožnění bytí a vědomí již není možno myslet. Bůh je pak tím, nad co již není možno nic více myslet – je tedy vrcholným cílem víry.
Kdy a jak vzniklá náboženství
Náboženství je produktem snahy o porozumění světu, který člověka obklopuje. Je staré jako lidstvo samo, ačkoliv vlastně přesně nevíme, kdy prvotní snaha rozumět nabylo náboženského vyjádření. O prvních náboženství platí, že byla mýtická – vtahovala člověka do horizontu tajemství bytí na světě. Tato náboženství chápala svět pantheisticky, tedy jako živoucí organismus. První náboženství byla polytheistická, ke vzniku monotheismu došlo až mnohem později.
Problém transcedence v náboženství a ve filosofii
V náboženstvích se transcedence chápe vždy jako nějaké pojetí božského. Jednotlivá pojetí se mohou mezi sebou i odlišovat. V krestanství je transcedence jakožto poslední cíl člověka dosáhnutelná hlavně skrze víry v Krista, ve východních náboženstvích je dosažení transcedence mnohem více spjato s individuální snahou, např. s meditací apod. Ve filosofii nemusíme mluvit o transcedenci jen jako o Bohu, ale třeba i v tom smyslu, že člověk je transcendován (překonáván, překračován ve svém posledním smyslu) lidským kolektivem či smyslem přírodního dění. Transcedence nelze dosáhnout ani chozením do kostela, ani posloucháním přednášek, ale tím, co transcedenci umožňuje, čili bytím samotným. Jak píše Eckhart: „Lidé by nepotřebovali tolik přemýšlet, co mají dělat; měli by raději přemýšlet, co by měli být. Kdyby lidé byli dobří a dobrým způsobem, mohly by jejich skutky jasně zářit. Jsi-li spravedlivý ty, jsou spravedlivé i tvoje skutky. Nepokoušej se založit svatost na nějakém konání; svatost by měla být založena na nějakém bytí, neboť skutky neposvěcují člověka, ale člověk by měl posvěcovat skutky. At jsou skutky sebevíce svaté, jakožto skutky nás vůbec nemohou posvětit; naopak, jsme-li svatí a máme bytí, posvěcujeme všechny své skutky, at je to spánek, bdění, nebo cokoliv jiného. Kdo není velký v bytí, může dělat co chce, a přece z toho nic nebude. Z toho se pouč a všecku svoji píli a snahu věnuj tomu, abys dobře byl, ne tomu, co budeš činit a jaké skutky dělat, ale tomu, jaký je základ tvých skutků.“
Problém Boha ve filosofii a v teologii
Základní rozdíly spočívají v tom, že filosofie může být ateistická, dále také v tom, že teologie vychází z výkladu Bible (je rozdíl mezi Biblí a jejím církevním výkladem, kdo ji četl, tak to ví..), kdežto filosofický Bůh může být i důsledkem čistě racionální spekulace, dále pak v tom, že teologický Bůh má tři aspekty – Boží Osoby, ale Bůh filosofický je spíše nějakým rozumným řádem či první příčinou – zpravidla však není Osobou, alespn pokud se nejedná o myslitele tradičního křesťanského zaměření.
Jak se historicky měnil vztah náboženství a filosofie v průběhu jejích dějin
Předsokratikové
Tito myslitelé žili v prostředí náboženství polytheistického a mýtického a zpravidla kritizovali jeho antropomorfní podobu. Otevřená kritika se zřejmě nejjasněji objevuje u Elejské školy. Také sofista Protágoras kritizoval náboženství, ale z jiného pohledu – o bozích prý není možno nic vědět, ani to, zda jsou či nejsou. Takové poznání je nám příliš vzdáleno. Kladný přístup se objevuje u některých jiných myslitelů, např. podle Tháléta je „vše plné bohů“, či podle Anaximandra je apeiron božský a nesmrtelný.
Později dochází k velké změně v chápání Boha. Zatímco u přírodních národů a starých civilizací lze říci – vše je plné bohů, Bůh je příroda. U Platona se setkáváme s Bohem, který je transcendentním nejvyšším dobrem, vysoce převyšující přírodu. Bůh je stvořitel světa, není to však ještě ten známý Bůh křesťanský, ale Bůh filosofů.
Aristoteles
Bůh je prvním hybatelem. Z Aristotela vycházejí též křesťansky modifikované důkazy existence Boží. (Viz Prof. ThDr. D. Ondrejovič) Mimo praktického a teologického důvodu má Aristoteles i logický důvod pro existenci boha. V metafyzice je řečeno, že bytí je stupnovité, má rozličné stupně dokonalosti. Z toho logicky následuje, že mezi stupni musí být i nejvyšší stupeň dokonalosti – bůh. Z Aristotelovy metafyziky následují i vlastnosti boha. Pokud jsou dva metafyzické principy – látka a forma, jako čistá forma – tj. bez látky, bez hmoty, bez těla – je bůh. Pokud je bez látky tak je neproměnlivý, protože jen látka se mění. Bůh je tedy prvním hybatelem (arché kineseos). Bůh je ale nejen prvotní příčinou, ale také stále účinkující, pohybující příčinou bytí a tak bytí je vlastně realizace boha. Činností boha je myšlení. V myšlení se spojuje subjekt i objekt. Co myslí bůh? Myslí sebe, myslí bytí, plán bytí, jako stavitel plán domu. Bůh je myslitelem světa.)
Augustin
(Viz Prof. ThDr. D. Ondrejovič) Abychom mohli něco poznat jako pravdivé, nebo nepravdivé, musí v našem duchu být jistá, nezměnitelná norma. Tato norma pravdivosti nemůže být výplodem ducha, protože stojí jako zákon nad ním a je neměnná. Tou normou je Bůh – absolutní pravda.) Bůh je Pravda a Pravda je bytí. Vše, co jest, je z Boha a v Bohu. Bůh je člověku neustále nablízku a vede ho různými cestami, všechny cesty jsou však Božím milosrdenstvím s člověkem. Bůh dopouští zlo proto, aby člověka napravil a aby člověk došel k poznání Boží lásky. Bůh není původcem zla, pouze dovoluje, aby hřích působil. Zlo je jen méně dobra, je to dobro „méně zahuštěné“. Pozemské je špatné a zkažené. Milujeme-li někoho, milujeme ho proto, že v něm přebývá Bůh. Člověk je obrazem Boha, má podobně jako on bytí, vědění a život. Augustin je učitelem církve, původně však byl stoupencem manicheizmu1 a zastáncem skepticizmu. Byl hodně ovlivněn novoplatonismem, který má v některých ohledech ke křesťanství blízko. (U Augustina – učení o predestinaci, předurčení člověka)
Tomáš Akvinský Navázal na Aristotela – důkazy Boží existence:
(1) důkaz z pohybu: každá věc je něčím pohybována. Aby to nešlo do nekonečna, musí zde být první pohybující, který pohybuje, ale sám už pohybován není. Tímto hybatelem se rozumí Bůh. (2) důkaz z povahy působící účinkové příčiny: žádná věc nemůže být působící příčinou sebe sama, neboť by musela být dříve, než sama je. Existuje tedy řada působících příčin, abchom však nepostupovali do nekonečna, přijmeme první působící příčinu – Boha. (1) důkaz z nahodilého a nutného: na počátku je něco, co má nutnou existenci jen ze sebe sama. (2) důkaz ze stupnů bytí. (3) důkaz teleologický: všechny věci jsou účelně uspořádány a míří ke svému cíli. Protože jsou však samy o sobě nevědomé, musí být někdo rozumný, kdo je k tomuto cíli řídí. Věci se nemohou řídit samy sebe.
Odmítá ontologický důkaz Anselmův. Naše poznání Boha je nepřímé, protože vychází z pozorování jeho účinků na přírodu; je analogické, protože pojmy, výstižné pro Boží tvory, se vztahují na Boha na základě podobnosti mezi tvůrcem a výtvorem; je složené, neboť Bůh je dokonalý a my ho poznáváme pouze z několika dílčích hledisek, nemůžeme ho úplně pochopit. Celkem vzato: Bůh je bytí, které nehnutě samo v sobě spočívá. Ve stvoření realizuje Bůh své ideje.