Filosofická reflexe přírody

Pojem přírody ve vývoji evropského myšlení

• příroda (základ v ruštině) – to, co se přirodilo, přírustek, to, co nepatří do oblasti vytvořeného a vymyšleného.
• natura (z latiny) – do čj se to překládalo jako „přirození“.
• fysis (z řečtiny) – od řeckého „fyomai“, tj. rodím se. „fy“ – odpovídá mu indoevropské „bhu“, z toho je odvozeno „bytí“1. hovorový pojem (běžný) – myslíme tím často přirozené okolí, které není vytvořeno námi.

  2. teoretický pojem

2.1. příroda jako podmínka existence člověka a kultury

2.2. příroda – to, co je objektem přírodovědy (Slunce, galaxie…)

2.3. vše, co existuje (plus člověk)

Pojem přírody v antice

• navazuje na mýtus. Mýtus vidí přírodu antropomorficky. Zvířata a rostliny jsou podobné člověku. Člověk k přírodě patří, podléhá jejímu řádu – osudovost. (antičtí hrdinové špatně končí – jdou proti osudu)
• řecké myšlení přebírá ideu řádu – chápe ho „odbožštěný“ – kosmos (řád, pořádek, krásný řád…) – nadlidský, univerzální, vše si podrobuje, není z empirie, možno nahlédnout pouze rozumem (platí to do sofistů)
• sofisté – zřejmě jako první rozlišují mezi fysis a tím, co je od člověka.
• fysei
• thesei (konvence)
• nomo (zákonodárnou formou)
• nejdůležitější je fysei. Je to původní, absolutní. To, co je od člověka, je odvozené, relativní.
• Platón – příroda – stíny v jeskyni. „Od stromů se ničeho nenaučíme“ – to Sokrates. Fysis je pro něj přirozenost – pouze ideje. Fysis krásy, dobra, stromu (ideje) Svět vytvořil Demiurg, hierarchie shora dolů.
• Aristoteles – fysis – příroda. Je to i princip pohybu, jakási utvářející síla – teologický. Rehabilituje přírodu přírodovědecky. Země, voda, vzduch, oheň. Hýlé – morfé. Příroda je pozemská (sublunární) a nebeská. Směrování ne k telos, ale k bohu.

Helénismus a Řím

• rozpad polis – soustředění na člověka. Otázka jak žít? Jak žít svobodně? Do popředí jde etika. Odpověď je – dobře žít – žít v souladu s přírodou, příroda je dárcem mravních norem. Příroda – přirozenost člověka.

SHRNUTÍ:

1. příroda je totalita přirozených jevů a procesů. Založena na objektivním řádu platném pro všechna jsoucna. 2. Člověk zpravidla není v protikladu k přírodě, je spíše její součástí. Je sice racionální bytostí, ale ta racionalita není určující vůči přírodě. Určující je řád. 3. Příroda má vysokou hodnotu, člověk se před ní sklání, kochá se jí jako něčím božským… 4. Příroda zde není kvůli člověku, člověk by ji neměl měnit a neměl by ji vládnout.

Středověk

• antický novoplatonismus znehodnocuje přírodu, na tento směr středověk navazuje. Není sice přímým pokračovatelem, má své zdroje, motiv novoplatonismu je tam silný.
• křesťanství vychází z víry ve spasení, v únik z tohoto bídného světa – příroda není ničím, co by bylo zvlášť vyzdvnihováno.
• Pro křesťanství je typická hierarchie:1. Bůh

  2. člověk

  3. Příroda – je tu pro člověka

• už od počátku je tam despekt k pozemskosti, odpovídá tomu z části přídavek hříšný.
• příroda je interpretována také jako něco nižšího, ale i záporného – je v ní ďábel. Je interpretována také jako něco, co je mocnější než člověk a bouří se proti Bohu.
• křesťanská filosofie dobře slyší na Platónské vidění přírody.
• Augustin – příroda je pro něj prostředkem, kterým se Bůh vykazuje. Skrze přírodu ukazuje své dobro. Chceme-li porozumět Bohu, je dobré nejen číst písmo, ale také číst v knize přírody. Augustin je autorem představy o přírodě jako o knize. Číst znamená odkrývat znamení, hledat skrytý smysl. Od jeho pojetí se odvíjí dlouhé období hledání skrytých smyslů a sdělení v přírodě. Tím, že se člověk naučí číst v přírodě, tak mu pak budou umožněna odhalení jistých varování. S tím souvisí rozvoj astrologie a lékařství.
• tento pohled má i sovu pozitivní stránku – poznávání přírody. Středověké poznatky o přírodě jsou ale velmi slabé a mnohdy slabší než o antice. Středověké úvahy o přírodě se často oddalovaly od empirické zkušenosti.

Příroda ve 13. století

• Albert Veliký – největší odborník na „přírodovědu“ své doby. Sepsal spis o přírodě.
• Ve 13. století dochází k výraznému zvětšení zájmu o přírodu. To díky překladu Aristotelova díla. S přijetím aristotelské filosofie jsou přijímány i aristotelské informace o zkoumání přírody. Je „znovu objeveno spoustu“ empirických tvrzení o přírodě. Scholastici převzali i Aristotelovy myšlenky, které měly být již překonány.
• Akvinský přichází s tím, že příroda je závislá na Bohu a ten ji udržuje ve stálém bytí – je ve stálé péči Boha. Akvinský přemýšlí nad vztahem fysis a techné (natura a ars) Je příroda, protože je Bohem vytvořena. Stojí to výše než ars. Pro Akvinského je Bůh něco jako rolník – vyseje semeno a z něj vytvoří svět, pak pečuje o jeho růst. To, co roste, je podřízeno zájmům rolníka, příroda je podřízena zájmům Boha.

SHRNUTÍ:

1. Příroda je stvořena Bohem. Protože je stvořená, je konečným a pomíjivým světem. Je podřízena božskému řádu. Ten řád je teologicky nasměrován.
2. Příroda je nižší vrstvou bytí a má i nižší hodnotu. Dokonce v určitých ohledech může nabývat i zápornou hodnotu.
3. Příroda je zde určitým způsobem kvůli člověku, ale úkolem člověka není přírodu předělávat, on je povolán být jejím hospodářem či správcem.
4. Člověk je z přírody určitým způsobem vydělen. Ačkoliv je člověk také tělesný, není to to hlavní. Má mysl, ta je Bohem daná. Člověk je spíše mimo přírodu – to je již zárodkem aktivního přístupu k přírodě, který se v novověku objeví jako vztah pána a vládce.

Renesance

• 15. a 16. století – markantní obrat k přírodě. Příroda je brána jako úchvatný kosmos plný světel, lesků a barev. Je to něco, v čem dřímají úžasné možnosti. Příroda je obdivována, protože se o ní ukazuje něco neobvyklého, nevysvětlitelného. Na přírodě je zajímá něco, co uchvátí. Příroda je pojímána jako soubor skrytých možností, které se může člověk pokusit poodhalit – rozvoj alchymie. Podobné je to ale i u architektů, lékařů… Člověk už přírodu používá pro své účely. Jeví se jako kosmos – pojetí světa je kosmologické.
• Vrchol přírodovědeckého poznání – G. Bruno. „Vesmír je jedno božské a nesmrtelné bytí“. Příroda je božská, Bůh je v přírodě jaksi rozpuštěn – pantheismus (tj. příroda je rozpuštěna v Bohu) Příroda je bezprostředně božská. Syntéza Boha a přírody.
• G. Galilei – vrchol přírodní renesanční filosofie. Zatímco antičtí filosofové se ptají „proč“, tak on se ptá „jak“. Hledá vztahy mezi věcmi a vyjadřuje je matematicky. To je důležitý obrat od PROČ k JAK. Vše lze vyjádřit matematicky. Vše má svůj matematický základ – jen ho objevit. „Kniha přírody je psána jazykem matematickým, jejími znaky jsou trojúhelníky, kruhy a jiné geometrické obrazce“. Geometrie a aritmetika se rozlišují už od novověku.

SHRNUTÍ:

1. Vyhlašuje vysokou hodnotu přírody. Příroda je božská, ale její božskost je spíše metaforickým výrazem pro její harmoničnost, tajemnost, tvořivost a krásu.
2. Příroda se stává významným předmětem zobrazování.
3. Člověk stále ještě zůstává součástí přírody, ještě z ní není totálně vydělen. Toto pojetí je na půli cesty mezi antickým kosmocentrismem a novověkým antropocentrismem.
4. Renesanční pojetí přírody je na půli cesty také mezi středověkou vírou v božskost přírody a novověkou sekularizací (odbožštěním).

Novověk

• radikálně odstupuje od pozorovacího, či kontemplativního postoje. Praktický vztah k přírodě.
• Descartes: „Vztah k přírodě musí být vztahem pána a vládce“. Příroda je terénem pro lidskou aktivitu. Musí být však poznána, aby mohla být obládnuta.
• objevuje se skutečná přírodověda. Před tím to bylo pouze dílčí – v novověku je to již systémem. Koncept přírody v empiricky orientované přírodovědě:
• obraz přírody se vytváří jako mechanický obraz, matematice se daří vyjádřit především mechan. pohyby. Příroda začíná být stále více viděna jako mechanický orloj. Již to není kniha. Všechno dění v přírodě se děje mechanicky – není ani nijak rozvrstvena.
• je překonána teleologie – hodinový stroj – příčina přináší účinek. Příroda je mrtvá, je to stroj. Je také proti kreacionismu – příroda je pouze věcí mechanického dění. Je to příroda pochodující. Příroda je viděna jako proces zákonitý, ale zákonů není mnoho.
• přírodní zákony – objektivní, nezávisí na člověku i Bohu, věčné, bezčasové, univerzální. Příroda je odbožštěná a odlidštěna. Není ani dobrá, ani špatná, prostě je.
• nejvyšší hodnotou je přírodověda, ta slouží člověku. Příroda sama o sobě hodnotu nemá.

Empirická filosofie

• příroda je odaxiomatizovaná, nemá hodnotu sama o sobě. Problém je přírodověda, začíná se více jednat o ni, než o přírodu. U Bacona platí, že příroda je nepochybná, jde o to ji poznat a ovládnout.
• J. Locke – rozlišuje prvotní a druhotné kvality: Prvotné – vlastnosti, které věci opravdu mají (rozprostraněnost, tvar…), a druhotné – jsou dány našimi smysly (vůně, barva…)
• Berkley – „Být je být vnímán“
• Hume – nevíme odkud se v nás ta zkušenost bere, možná z přírody, možná od Boha.
• úsilí o poznání přírody se mění v pochybování o tom, zda příroda vůbec je.

Racionalismus

• předpokládá světový řád a ten je rozumný. Řád přírody a řád rozumu jsou nějak svázány.
• Panlogismus – představa, že vše je logos, svět je dán řádem myšlení. Bůh jako hodinář.
• Kant – obecný lidský intelekt, který je vlastně tvůrce zákonů přírody. Příroda je chaos jevů, abychom se v ní vyznali, používáme apriorní formy rozumu – uspřádáme ten chaos. Přírodní zákony neodhalujeme v přírodě, nejsou tam, zákony my vkládáme do toho chaosu.
• Fickle – příroda je „ne-já“, je to „já“. „Já“ chápeme jako lidský rozum.
• Hegel – vše, co jest, je rozum, tedy i příroda (není mimo rozum). Nejprve – světový duch – sám na sobě pracuje, generuje pojmy, proměňuje se ve své jinobytí (v přírodu) – pracuje na sobě už jako příroda. Až když se vyvine příroda, pak člověk a společnost tvoří světového ducha v podobě rozumu. Náš rozum je světový rozum.

Romantický náhled

• pokouší se vrátit přírodě hodnotu, příroda má být oslavována, ctěna jako hodnota. Protimechanistická, protideterminis tická, protipanlogistická pozice. Je chápána ve své celistvosti, je tvořivá, sebeutvářející se tak, že to rozumem nelze nahlédnout. Příroda se vymyká kvantitativnímu zobrazení. Příroda je „nad pojmem“, není dílem hodináře, ale umělce. (Voltaire, Montesqieu…)

Natur filosofie

• Scheling – spekulativnost. Nezdůrazňuje kvantitativní, ale kvalitativní hlediska. Vidění přírody jako celku. Příroda je kvalitativně hierarchická. Tam, kde neuspěla přírodověda, přicházela natur filosofie se spekulací. Tematizovala takové problémy jako evoluce, vzájemná působivost…

SHRNUTÍ:

1. Příroda už není úžena Bohem, ale je svébytná, svéprávná, zákonitá a přesně determinovaná.
2. Příroda nemá vlastní hodnotu, je to vnější příroda, okolí člověka, má hodnotu pouze ve vztahu k člověku.
3. Příroda má být využita.
4. Objevují se ale i reakce opačné – dualismus: Utilitarismus – romantismus – to trvá dodnes.

Příroda v současném filosofickém myšlení

• linie scientistická – pokračuje v ideji o tom, že příroda je hlavně suma zdrojů pro člověka. Je často spjata s technokratismem. Svět lze vědou odhalit, ovládnout.
• novopozitivizmus – výraz snahy očistit přírodovědu od nánosů metafyziky, zbavit ji pseudoproblémů, aby mohla pracovat ve své ryzí podstatě. (Příroda je zbavována samotné přírody) Příroda je proměněna ve vzorce, abstrakce, logické výroky…
• linie antiscientistická – přirozená, logická reakce na scientismus. V období mezi válkami tam patřily některé naturalistické směry. Můžeme tam zařadit Husserlovu fenomenologii a Heideggerovu fundamentální ontologii.
• Husserl – racionální způsob uchopení skutečnosti typický pro přírodovědu se stal něčím, pro člověka neblahým – důsledky jsou pochybné.
• Nietzsche, Kierkegaard, Bergson, Diltey…
• Frankfurtská škola – Horkheimer, Adorno, Fromm. Racionalita, která chce vládnout přírodě, vystavuje přírodu represi, potlačuje ji. Militantní postoj k přírodě provází militantní postoj člověka k člověku. Člověk, který dobývá přírodu, působí v zájmu ničeho, působení člověka se vymyká kontrole.
• Heidegger – nechme být dosavadní účely a principy. Zbavme se nadvlády principů, díky kterým nemůžeme být s přírodou.
• K. Jaspers – tzv. druhá příroda – techné – člověk se v ní zřejmě zadusí. Filosofie musí řešit klid ve světě.
• tzv. Římský klub, 1968 v Římě – významní intelektuálové, vědci. Výrazněji se objevuje ekologický pohled ve filosofii myšlení.

Postmoderní přístupy

• negace moderny. Požadavek přehodnocení postojů k přírodě, zejména postoje člověka jako pána přírody. Člověk nemá být chápán jako vrchol vývoje. Nově formulovat vztah člověk – příroda, ne jako něco jiného.
• hlubinná ekologie. Etika životního prostředí. Koncepce tzv. totálního pole – člověk a jeho kultura v něm mají své místo, společně s dalšími entitami.

Tradiční ontologické kategorie a současné poznání

• metafyzika – nauka o bytí jakožto takovém (bytí)
• bytí – z řečtiny – to, einai, z latiny – esse. – Obecný pojem, nelze na něj ukázat, není to jednotlivé jsoucno, nelze ho definovat výčtem, nelze k němu najít kontrární pojem (bytí vs nebytí – je vztaženo k bytí) „Bytí je…“ Bytí nemůžu definovat vyšším pojmem, ten neexistuje.
• jak se pojem bytí vytváří? Pro 1. filosofy – reprezentováno pojmy arché, podstata, prvek. Ptali se po základu, bytí bylo samozřejmé. Podstata spíše předcházela bytí – původní materie, která plodí ze sebe. Později zůstává původní materie zachována ve všech (Demokritos). Podstata je věčná a neměnná (ten samý vzduch – jiné seskupení).
• od Platóna se bytí hierarchizuje:
• idea dobra
• mravní ideje
• matematické ideje
• ideje věcí
• od Platóna hierarchie dominuje.
• Aristoteles – tvar se může stát látkou vyššího tvaru (nejvyšší je tvar – theos), není to otevřená hierarchie, něčím končí.
• novověk opouští představu Boha jako nejvyššího. Descartes – 1. res extensa – rozprostraněná – materiální svět. 2. res cogitans – myslící – duchovní svět. Novověká věda se soustřeďuje na res extensa – na přirozenou substanci – látka, hmota, chápe je fyzikalisticky.
• hmota a látka pro novověk to samé. Je to hmotné – atomy.
• Na konci 19. stol. – zásadní převrat – revoluce ve fyzice – atomy nejsou nedělitelné (1897 objeven elektron) – jako by mizela hmota – mizely charakteristiky, které jsou hmotě vlastní (spojeno s radioaktivitou) – proměna v „záření“, které je nemateriální, jevilo se to jako mizení hmoty a její přeměna na energii samu o sobě (na pohyb)
• dnes – tyto fyzické jevy byly nesprávně pochopeny. Nešlo o to, že mizí příroda. Dochází ke změnám, kdy se hmota – látky mění v nějakou strukturu, která zatím nebyla za látku považována. (magnetické pole)

Pohyb

• už v antice „Jak je možný pohyb?“. Myšlení bylo takové, že svět je nehybný, statický, pohyb musí být dodán, hledala se síla, která ten pohyb dává (byla hledána mimo věci).
• věci, tím, že jsou, nemůže být jinak než ve vztahu k věcem, jinak než plna vnitřních vztahů – tedy jinak než měnící se, pohybující se. Pohyb je věcem dán jejich jsoucností. Klid je pouze pojem, který je velmi relativní. Věci mají veš svém bytí jakousi stálost tj. neměnnost, ale věci jsou v pohybu tak, že mají v sobě moment stálosti. Pohyb sám je rozporností. Není to jen to, co si představujeme my. Hierarchie pohybu – kvalitativní rozdíly.

Prostor a čas

• lze je považovat za atributy materie, hmoty. Vykazují se jimi vždy, jsou to univerzální vlastnosti. Jakékoli materiální jsoucno se ve vztazích vykazuje vždy prostorovostí a časovostí nikoli ideální jsoucna. Změny jsou zdrojem prostorovosti a časovosti.
• tradiční pojetí prostoru a času je tzv. substanční. P. a Č. jsou svébytná jsoucna, jsou samy o sobě jsoucí. Je homogenní – všude stejný, nikde to není více, nebo méně. Zpravidla je chápán jako neohraničený nekonečný. Toto jsoucno je nezávislé na věcech, věci jsou na prostoru existenčně závislé. Kdyby nebylo prostoru, nemohly by být. Musí být někde – v prostoru.
• tradiční pojetí času – čas je jakési plynutí, které je, neomezené, nekonečné, většinou plyne z neznámé minulosti do budoucnosti, které je v nedohlednu. Toto plynutí je také homogenní – stále stejné – plyne stále stejně rychle – jednorozměrný. Věci jsou existenčně na čase závislé. Neboť kdyby nebylo času, tak by neměly kdy být. Aby mohly věci být, musí být v čase.
• pro klasický popis dění je tato teorie postačující v klasické fyzice s relativně malou rychlostí, které jsou řádově pomalejší než pohyb světla. Při hlubším zkoumání vztahů – skutečností, kde se vztahy přibližují rychlostí světla (300 000 km/s), se stala tato teorie nepoužitelná.

Určenost přírody a problém evoluce

problém řádu

• antika předpokládá existenci řádu jako kosmos.
• podobně středověk – božský řád – chápán teleologicky.
• novověk – v přírodě se věci dějí jako opakování. Řád je právě v tomto opakování. Musíme najít zákon podle kterého se to děje. Představa zákona – abstrakce, která chce postihnout stálost, či opakovatelnost vztahů či procesů. „Jsou-li splněny tyto podmínky, pak dochází nutně k …“ – jevilo se to jako vždy opakovatelné, pro novověkého vědce byly zákony neměnné, věčné. Zákony jsou zvláštní entity, stojí nad světem. Věci jsou na zákonech závislé. Hledání zákonů je úkolem vědy. Zákony jsou zbožštění. Úsilí zformovat jednotící zákon – univerzální.
• i dnes se hledá jedna formulace matematického vyjádření. Skeptické poznámky – je to výsledkem absolutizace zákona. Pojem zákona vyjadřuje věci relativně stálé, opakující se… Absolutizace zákona je absolutizace klidu, který ve věcech je. Moment stálosti a moment proměnlivosti nejsou vedle sebe – jsou v jednotě.
• můžeme je oddělit pouze abstrakcí. Věci mají ve svém samopohybu proměnlivost spojenou s neměnností. (Nejsou li podmínky pro Archimedův zákon, pak Archimedův zákon není). Podmínky mohou být velmi obecné, pak je obecný i zákon (z. gravitace), či specifické.
• novověk – mechanika. Novověká věda zákony absolutizuje – představa řádu, který je mechanický a jednoznačně determinovaný (určený). Svět by tedy měl být dokonale poznatelný.
• Einstein: „Nemohu uvěřit, že Bůh s námi hraje v kostky“. – Gnoseologický optimismus – čím hlouběji budeme znát svět, tím více si budeme jisti jeho obrazem.

de Laplace (1749 – 1827)

• ne vše je vypočitatelné, teorie pravděpodobnosti. Matematika, fyzika – statistické pojmy. Stále přetrvává představa, že statistické pojmy jsou jakousi náhradou.
• tzv. dynamické zákony – jsou přesné – jen proto, že abstrahují od nahodilostí. O co jsou přesnější ve formulacích, o to se vzdalují skutečnosti. Statistické zákony jsou ke skutečnosti blíže, počítají s nahodilostí.
• radikální kritika k mechanickému determinismu – kvantová teorie ukázala, že používání pojmů, vytvořených pro popis makrosvěta má své meze. (W. Heizenberg – 1927 – princip neurčitosti)
• mnozí přírodovědci 20. stol. vyvozovali, že v makrosvětě je přesný determinizmus, ale v mikrosvětě ne.
• N. Bohr – elektron má svobodnou vůli – není jednoznačně determinován.
• více práce se neurčitostí.
• pro Laplaceova démona to znamená, že nemůžeme soudit z výsledku na počát. stav. Předpokládalo se, že stejné poč. podmínky mohou vést ke stejným výsledkům, ale tytéž počáteční podmínky nelze do detailu zopakovat (celý svět by se musel vrátit do toho okamžiku). Zdá se ale, když podmínky jsou téměř stejné, povedou k téměř stejným výsledkům. Jsou ale situace, kdy téměř stejné podmínky vedou k zcela odlišným výsledkům – šok pro mechanické vidění světa.
• řadu podmínek bereme za zanedbatelné (např. výbuch galaxie) Někdy však malichernost může mít zásadní vliv – tzv. efekt motýlích křídel. „Zatřepetá li dnes motýl křídly v Pekingu, mže to zcela ovlivnit systém bouří v New Yorku.“ Proti tomu je Laplaceovský démon bezradný. V určitém bodě dojde k možnému rozdvojení – mechanické vidění světa zcela selhává – řád je složitý.

Evoluce

• evoluce – vyvíjet se. Komplex změn, vyjadřuje určitou tendenci. Tendence k vyššímu (více diferencovanému) progres, pokroku. Tendence k nižšímu (méně diferencovanému) – regres (pád).
• každý vývoj obsahuje progres i regres. Herakleitos: „Cesta nahoru i dolů je táž.“ Není možné předpokládat, že vývoj jde spíše nahoru, nebo spíše dolů (vyváženost). Idea evoluce je prastará, můžeme ji najít v Genesis.
• antika – hierarchie rozložení jsoucna (Platón – nehybné rozložení ideje, Aristoteles – rozložení se dává do pohybu a směřuje k cíli – telos – nejvyššímu – evoluč. vzestup.
• v současné přírodovědě má evoluce spíše tendence vzestupu – vývoj společnosti – také evoluce vzhůru (v současné době je tato idea opouštěna, upouští se od záp. civilizace jako vrcholu)
• vývoj je však jednotou přetržitosti a nepřetržitosti (diskontinuity a kontinuity). Darwin a biologie – představa evoluce vzhůru – antientropie. Fyzika 2. pol. 19. stol. přichází s vývojem dolů. Fyziku do té doby nezajímalo dění – 2. pol. 19. stol. termodynamika. V totálně uzavřeném systému musí být srovnaná teplota – předpokládá, že při jakékoli přeměně energie vzniká teplo, které se pak vyrovná – vesmír všude vyrovnaný v pohybu a teple.
• Clausius – enteopie – míra neuspořádanosti systémů – roste neuspořádanost. Říkali, že biologie vykazuje vzestup, ale je to jen gigantická fluktuace. (vybočení) Je problém vysvětlit antienteopický proces z tadičních mechanických postupů.
• stvoření – 1) někdo ho stvořil – ale kde se vzal. 2) zkoumat věci tak, jak jsou.
• systém je schopen být v relativní rovnováze a může přeskočit do jiné kvality. Tím, že my žijeme, degradujeme okolí (proces potravy, obalů…), abychom vzestoupili.
• Ilya Prigogine – vědec, na něj navazuje Herman Haken – zakládá synergetiku – vědní obor zkoumající obecné zákonitosti vytváření, stability a zániku uspořádaných struktur ve složitých nerovnovážných systémech, např. fyzikálních, chemických, biologických.. Proces vznikání a vytváření struktur má společné zákony – růst inteopie je předpokladem antienteopie (okolí musí být degradováno). Svět nemůže být uzavřený systém.
• evoluce neživé přírody. Nejprve evoluce neživého, ale v poznání nejprve evoluční teorie biologická. V posledních desetiletích (od 60. let 20. stol.) – evoluce ve fyzikálním světě. Konec 20. let 20. stol. – Edwin Hubble objevil „rudý posun“ – dochází k posunu vlnových délek záření kosmických systémů směrem k červené barvě – dochází k zvětšování a prodlužování vlnov. délek, kosmické systémy se od nás vzdalují, čím jsou dál, tím se vzdalují rychleji. 1950 – termín „velký třesk“ – dodnes se používá k označení singularity.
• Struktura vesmíru:1) mléčná dráha 2) kupy galaxií (místní systémy) 3) nadkupy galaxií (300 000 000 mil. svět. let.) 4) galaxie zabírají 1/8 kosmického prostoru.