Filosofie člověka I. (Filosofická antropologie). Problém člověka v dějinách filosofie (antika, středověk, nová doba). Vznik speciálních věd o člověku a společnosti. Schelerovo obnovení filosofické antropologie. Důvod a její definice. Základní kategorie analýzy bytí člověka: přírodní-duševní, individuální-společenské, svoboda-determinismus. Typy filosofické antropologie ve 20. století: existencialismus, marxismus, freudismus, náboženský personalismus, biosociologie, postmodernismus.
Lidská existence skýtá celou řadu otázek, o jejichž řešení se již od nepaměti filosofická antropologie snaží. Jsou to otázky, které se bezprostředně týkají každého člověka, jako např. smysl života a s tím související vhodný způsob žití, vztah duševna a fyzické stránky člověka, vliv sociálního prostředí na jednotlivce, podstatné rysy člověka atd.
Základní kategorie analýzy bytí člověka Přírodní X Duševní Přírodní. Je to, co člověka určuje jako fyzikou bytost, která je součástí přirozeného světa a musí v něm žít. Člověk se jakožto přírodní bytost nemůže úplně vymanit z vlivu přírody, ale musí se svojí fyzickou stránkou trvale počítat, z čehož plyne též nutnost porozumět světu hmoty v něm i kolem něj. Člověk se nemůže vymanit ze zákonů přírody, může je pouze poznat a řídit se jimi, to znamená, že je může takto využít ve svůj vlastní prospěch. Duševní. Je to, co člověka odlišuje od ostatních tvorů a co ho povznáší nad přírodu. Člověk má vědomí o světě i vědomí o sobě samém, je Homo sapiens sapiens, čili ví tom, že ví. V duševnu je založena důstojnost člověka, neboť mu umožňuje činit svobodná rozhodnutí. Bez duševna by se člověk podobal stroji. (Ačkoli duševno v přísném slova smyslu má pouze člověk, pokládám též zvířata za tvory do jisté míry rozumné. Člověk by si neměl myslet, že je vrcholem tvorstva, protože to není pravda. Tvorstvo je jednota do které člověk patří a bez které nemůže žít.)
Individuální X Sociální Individuální. Je to, co je vlastní člověku jako jednotlivci. Sociální. Je to, co je společné většině jedinců. Rozumná lidská individualita není myslitelná bez působení sociálního faktoru, který jedince formuje. Pokud by člověk žil od mládí v divočině o samotě, nemohl by rozvíjet své rozumové schopnosti (neměl by k tomu ani důvod), čímž by se stal spíše podobný zvířeti. Sociální stránku člověka můžeme považovat za jakýsi produkt lidského spolubytí. Lidská individualita připouští určité dílčí odlišnosti od jiných lidí, nikdy ale ne tak velké, aby člověk přestal být člověkem. Vztah mezi individuálním a sociálním je dialektický, neboť společnost lze na jedné straně chápat jako množinu jedinců, na druhé straně ale je třeba vidět, že tito jednotlivci nejsou úplně nezávislí, ale tvoří vztahy, na jejichž základě se formuje kolektiv. (Je možné považovat individualitu za určitou spíše přírodní vlohu, která musí být rozvinuta a zušlechtěna ve společnosti. Tím vzniká sociální nadstavba lidské přirozenosti. I při dialektickém chápání obou faktorů musíme mít dle mne na paměti, že individualita zde v jistém smyslu byla dříve než společnost, ačkoliv vědecké výzkumy ukazují, že člověk žil již od nepaměti pospolitým životem.)
Filosofická antropologie
Filosofie člověka I. (Filosofická antropologie). Problém člověka v dějinách filosofie (antika, středověk, nová doba). Vznik speciálních věd o člověku a společnosti. Schelerovo obnovení filosofické antropologie. Důvod a její definice. Základní kategorie analýzy bytí člověka: přírodní-duševní, individuální-společenské, svoboda-determinismus. Typy filosofické antropologie ve 20. století: existencialismus, marxismus, freudismus, náboženský personalismus, biosociologie, postmodernismus.
Lidská existence skýtá celou řadu otázek, o jejichž řešení se již od nepaměti filosofická antropologie snaží. Jsou to otázky, které se bezprostředně týkají každého člověka, jako např. smysl života a s tím související vhodný způsob žití, vztah duševna a fyzické stránky člověka, vliv sociálního prostředí na jednotlivce, podstatné rysy člověka atd.
Základní kategorie analýzy bytí člověka Přírodní X Duševní Přírodní. Je to, co člověka určuje jako fyzikou bytost, která je součástí přirozeného světa a musí v něm žít. Člověk se jakožto přírodní bytost nemůže úplně vymanit z vlivu přírody, ale musí se svojí fyzickou stránkou trvale počítat, z čehož plyne též nutnost porozumět světu hmoty v něm i kolem něj. Člověk se nemůže vymanit ze zákonů přírody, může je pouze poznat a řídit se jimi, to znamená, že je může takto využít ve svůj vlastní prospěch. Duševní. Je to, co člověka odlišuje od ostatních tvorů a co ho povznáší nad přírodu. Člověk má vědomí o světě i vědomí o sobě samém, je Homo sapiens sapiens, čili ví tom, že ví. V duševnu je založena důstojnost člověka, neboť mu umožňuje činit svobodná rozhodnutí. Bez duševna by se člověk podobal stroji. (Ačkoli duševno v přísném slova smyslu má pouze člověk, pokládám též zvířata za tvory do jisté míry rozumné. Člověk by si neměl myslet, že je vrcholem tvorstva, protože to není pravda. Tvorstvo je jednota do které člověk patří a bez které nemůže žít.)
Individuální X Sociální Individuální. Je to, co je vlastní člověku jako jednotlivci. Sociální. Je to, co je společné většině jedinců. Rozumná lidská individualita není myslitelná bez působení sociálního faktoru, který jedince formuje. Pokud by člověk žil od mládí v divočině o samotě, nemohl by rozvíjet své rozumové schopnosti (neměl by k tomu ani důvod), čímž by se stal spíše podobný zvířeti. Sociální stránku člověka můžeme považovat za jakýsi produkt lidského spolubytí. Lidská individualita připouští určité dílčí odlišnosti od jiných lidí, nikdy ale ne tak velké, aby člověk přestal být člověkem. Vztah mezi individuálním a sociálním je dialektický, neboť společnost lze na jedné straně chápat jako množinu jedinců, na druhé straně ale je třeba vidět, že tito jednotlivci nejsou úplně nezávislí, ale tvoří vztahy, na jejichž základě se formuje kolektiv. (Je možné považovat individualitu za určitou spíše přírodní vlohu, která musí být rozvinuta a zušlechtěna ve společnosti. Tím vzniká sociální nadstavba lidské přirozenosti. I při dialektickém chápání obou faktorů musíme mít dle mne na paměti, že individualita zde v jistém smyslu byla dříve než společnost, ačkoliv vědecké výzkumy ukazují, že člověk žil již od nepaměti pospolitým životem.)