České dějiny první poloviny 19. století bývají tradičně vykládány jako dějiny českého národního hnutí, neboli národního obrození. Vzhledem k jazykovému a literárnímu charakteru českých národních snah klade většina prací důraz na dějiny české literatury tohoto období. České země stejně jako ostatní Evropa prošly během druhé poloviny 18. a v 19. století složitým procesem přeměny starých feudálně stavovských struktur v moderní občanskou společnost. Hlavní novou identitou se stával národ či ideologie nacionalismu. Jisté české specifikum spočívalo pouze v tom, že moderní český národ se formoval v podmínkách mnohonárodnostní habsburské monarchie, kde Češi zaujímali postavení národnosti nižší kategorie. Vedle Čechů zde žili Němci se svým rozvíjejícím se národním hnutím a konečně tu byla i početná komunita židovská, která se teprve rozhodovala, zda se přimkne k formujícímu se národu českému či německému.
Svatá aliance Po vídeňském kongresu r. 1815 na trůn opět usedly legitimní dynastie. Svatou říši římskou vystřídal Německý spolek tvořený 35 státy a 4 svobodnými městy. S Francií nebylo ve Vídni jednáno jako s poraženým státem, ale jako s rovným mezi rovnými. Jednoznačně posíleno bylo Rakousko (území v severní Itálii). Trvání a neměnnost uspořádání měl zajistit systém Svaté aliance. Původně až mystický text cara Alexandra I. o významu dodržování křesťansko-konzervativních tradic v evropské politice, který car předložil k společnému podpisu rakouskému císaři a pruskému králi, byl rakouským kancléřem knížetem Metternichem přepracován v chartu evropské kolektivní protirevoluční bezpečnosti, k níž přistoupily všechny evropské státy s výjimkou Velké Británie, Turecka a papežského státu a zavázaly se ke společným akcím proti všem ohniskům revolučních hnutí.
Otřesy systému Svaté aliance přinesly už 20. léta – řeckým národně osvobozeneckým bojem proti turecké nadvládě. Ukázalo se, že jde o neřešitelnou otázku. Šlo o povstání řeckých křesťanů proti muslimským dobyvatelům, přičemž ale sultán byl vlastně legitimním panovníkem. Jednalo se také o problém získání sfér vlivu na Balkáně. Na londýnské konferenci r. 1830 pak bylo Řecko prohlášeno formálně nezávislým státem. 1830 vypukla revoluce v Paříži, která smetla vládu Karla X. a nastolila občanskou monarchii Ludvíka Filipa Orleánského. Pod dojmem těchto událostí došlo k nepokojům v některých německých státech, v Belgii i v Polsku. V Rakousku hospodářsky zaostalá monarchie nebyla schopna zorganizovat nové protirevoluční tažení. Svou roli zde sehrála i neochota bankovního domu Rothschildů poskytnout úvěry na krytí válečných výdajů. Systém Svaté aliance zaznamenal povážlivou trhlinu a krvavé potlačení Polského povstání ruskými vojsky r. 1831 na této skutečnosti nemohlo nic změnit.
Rakouské císařství a české země do roku 1848 Formálně byly Království české a Markrabství moravské samostatnými zeměmi, jimž v čele stála zemská gubernia podléhající přímo centrálním úřadům ve Vídni. V praxi se ale jednalo o centrálně řízený stát, v němž se o všech záležitostech rozhodovalo ve Vídni. Pod žezlem rakouského císaře žila celá řada národů a národností a neschopnost vyřešit jejich soužití v rámci jednoho státu byla nakonec hlavní příčinou rozpadu říše.
Rakouské císařství bylo vedle Ruska obecně pokládáno za nejzaostalejší režim kontinentu. Obvykle se o rakouských dějinách tohoto období píše jako o době metternichovského absolutismu. Je to odvozeno od nejvýraznější postavy tehdejší rakouské politiky – knížete Klementa Václava Metternicha. Nemenší odpovědnost za nedostatky Rakouska v této době nesl i panovník – císař František I., můžeme tedy hovořit o tzv. systému františkovsko-metternichovském absolutismu. Základní charakteristikou tohoto systému je snaha o neměnnost – každé úsilí o změnu zavánělo císaři a jeho okolí revolucí. Nejlepší ochranu proti spiklencům pak stát viděl v tajné policii. Svou hlavní oporu režim spatřoval v masách poddaných – pro svůj klid vytvořil fiktivní pojem „šťastného rakouského poddaného“, který nemá zájem o veřejné záležitosti a žije v neochvějné věrnosti panovníkovi a církvi. Nepřítel byl naopak hledán mezi inteligencí, ve „vzdělaném proletariátu“, v němž císař viděl zdroj věčného jakobínství. Velice tíživě se takto politika odrazila v rakouském školství – studenti nesměli chodit na cizí univerzity, úkolem domácího školství byla výchova poslušných úředníků. Konec tohoto systému nastal po smrti Františka I. (1835), když na trůn nastoupil císař Ferdinand I., zvaný Dobrotivý. Místo laskavého panovníka totiž vykonávala vládu státní rada pod předsednictvím císařova strýce arcivévody Ludvíka a zasedal v ní kníže Metternich a český šlechtic hrabě František Antonín Kolovrat.
Revoluce roku 1848/49 (Doba „Jara národů“) V lednu 1848 propukly nepokoje v Palermu a Neapoli, jež měly za následek vyhlášení ústavy. Konečný signál k revoluční ofenzívě zazněl z Paříže – kde se monarchie Ludvíka Filipa Orleánského bez odporu zhroutila. 25. února byla Francie vyhlášena republikou, nově zvolené ústavodárné shromáždění odmítlo ale radikální řešení sociální otázky a dalo tím popud k červnovému povstání pařížského dělnictva. Byl zvolen prezident republiky Ludvík Napoleon Bonaparte (synovec Napoleona I.), a roku 1852 provedl státní převrat a prohlásil se císařem jako Napoleon III. Revoluce oživila italské národní obrození. Následkem povstání v Miláně a Benátsku se musely rakouské armády stáhnout. Sardinci, kteří obsadili milánsko a postupovali na Benátky byly poraženi maršálem Radeckým u Custozzy. Viktor Emmanuel II. uzavřel pak s Radeckým mír. Rakouské, francouzské, španělské a neapolské oddíly pak ovládly i poslední dvě revoluční bašty v Itálii – Benátky a Řím. V Německu z voleb vzešlý německý parlament zahájil svou činnost – projevovaly se tendence velkoněmecké, tj. úsilí o sjednocování všech zemí dosavadního Německého spolku (včetně rakouských alpských zemí) dále Čech, Moravy a Slezska.
Revoluční vlna procházející roku 1848 západní a střední Evropou se nevyhnula ani Rakouskému císařství. Nejprve vypuklo povstání ve Vídni, kde studenti spolu s měšťany požadovali vydání zbraní a odstoupení knížete Metternicha, který ztělesňoval zbytky starého režimu. Režim se téměř bez odporu zhroutil. Císař slíbil uskutečnění základních liberálních reforem. Dosavadní dvorské úřady se změnily na ministerstva moderního typu, místo Metternicha se do čela vlády postavil hrabě F. A. Kolovrat. Nová vláda neměla lehkou situaci – složitý propletenec požadavků liberálních a nacionálních se spojilo s netrpělivostí občanů. K tomu navíc uherská polovina mocnářství nastoupila cestu k autonomii – až k odtržení. V zahraniční politické oblasti se mimo války v Itálii jednalo hlavně o poměr, který by Rakousko mělo zaujmout vůči německým snahám o sjednocení.
Byla vydána tzv. Pillersdorfova ústava a byl publikován nový volební řád do příštího říšského sněmu. Ten se měl skládat ze dvou komor – horní (velkostatkáři a císařem jmenovaní členové) a dolní. Ústava ponechávala císaři právo veta vůči usnesení obou komor. Liberální a demokratické vrstvy se zajímaly ideou připojení Rakouska k sjednocenému Německu. Nespokojenost nakonec vedla k dalšímu vídeňskému povstání. Novým ministrem spravedlnosti se stal Alexandr Bach, který měl rakouským dějinám vtisknout svou pečeť na dalších 10 let. Bylo slavnostně zahájeno zasedání říšského sněmu , který začal okamžitě jednat o zrušení roboty a o podobě nové ústavy. Hlavní oporou dynastie byla armáda – kromě knížete Alfreda Windischgratze v Čechách to byla armáda maršála Václava Radeckého z Radče. Jednání říšského sněmu se stále více dostávalo do stínu bojů v Uhrách a postoj k maďarské revoluci rozdělil sněmovnu na dva tábory. Velkoněmečtí liberálové s maďarskými revolucionáři sympatizovali, slovanští poslanci byli znepokojeni maďarizačními postupy v Uhrách. Slované v západní polovině říše – hlavně Češi – se obávali ztráty národní identity začleněním Rakouska do jednotného Německa. Za této situace nenacházeli slovanští poslanci jinou oporu než existenci silného, na Německu nezávislého Rakouska. Roku 1848 abdikoval císař Ferdinand ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. a nový panovník se v patentu, jímž oznamoval své nastoupení na trůn, již neoznačoval jako „konstituční císař Rakouský“, ale objevila se formule „z Boží milosti“. Nastolil tvrdý kurs.
Revoluce v Českých zemích Koncem února 1848 přišly do Prahy první zprávy o pařížské revoluci. Ze shromáždění ve Svatováclavských lázních v Praze vzešla petice k císaři, která stanovovala české požadavky, první novodobý český politický program. Požadovala požadavky jazykové – zrovnoprávnění češtiny s němčinou, státoprávní – uznání a upevnění jednoty zemí koruny české a liberální – větší zastoupení měst a venkova na zemském sněmu. Redakcí dokumentu byl pověřen dvacetičlenný Svatováclavský výbor, který se rozšířil na 100 členů a přerostl v Národní výbor – nejdůležitější politický orgán v zemi. Dne 19. března odjela do Vídně delegace s českými požadavky. Poselstvo se vrátilo s vyhýbavou odpovědí a byla sestavena petice nová. Císař odpověděl kabinetním listem vyhovujícím druhé petici ve většině bodů. Problémem byla především otázka národnostní – český poměr k německé národní a státní jednotě připravované ve Frankfurtu nad Mohanem. Odtud došlo Františku Palackému pozvání k jednání – veřejným dopisem toto pozvání odmítl. Palacký zde zamítl myšlenku česko-německého státoprávního spojení. Střední Evropu vymezil jako prostor mezi Ruskem a Německem, obývaný malými národy neschopnými samostatné státní existence, pro jejichž národní bytí představují Německo i Rusko stejné nebezpečí. Jediného garanta jejich svobodného rozvoje viděl Palacký v existenci silné rakouské říše (kterou ale právě frankfurtské shromáždění usiluje začlenit do Německa). V reakci na tento dokument, který v Čechách nabyl publicity, založili čeští Němci německý konstituční spolek a jejich zástupci vystoupili z Národního výboru. Bylo zřejmé, že se začíná jednat o to, která z obou národností získá v zemi dominující postavení. Byl odvolán dosavadní místodržitel hrabě Rudolf Stadion a dosazen Lev Thun. – Příprava samostatné české vlády. 1848 se v Praze sešel Slovanský sjezd, chápaný jako protiváha fankfurtského parlamentu. Delegáti sjezdu neopustili platformu rakouského státu – austroslavistický program.
Zemský vojenský velitel v Čechách – kníže Alfred Windischgratz, toužící získat si stejné vavříny jako Radecký v Itálii, se rozhodl zasadit revoluci úder v Praze a vytvořit si tak bezpečné zázemí k tažení proti Vídni. V Praze vypukl otevřený boj, vyrostly barikády obsazené studenty (Josef Václav Frič). Taktická i materiální převaha vojska se ale brzy prosadila. Porážka povstání a následné vyšetřování poskytly záminku k některým protičeský zákrokům – rozpuštění Národního výboru a ozbrojeného sboru Svornost. Postupně se odmlčovali – F. Palacký, F. L. Rieger odjel do ciziny. K. Havlíček bojoval proti zákazu svých novin ale byl deportován do Brixenu.
Vzestup a pád Bachova absolutismu
(Krymská válka – Rusko jako ochránce pravoslavných křesťanů válčí s Tureckem r. 1853. Vzestupu ruské moci nehodlaly přihlížet Francie s Anglií a postavily se na stranu osmanského císařství. Dalšího roku se k protiruské koalici připojilo i sardinské království a lokální konflikt se změnil v evropskou válku. Rusko rezignovalo na pařížském mírovém kongresu r. 1856. Rakousko stálo mimo – mezinárodní izolace. Sardinské království naopak posílilo. Pro chystaný konflikt s Rakouskem si zajistilo spojenectví s Francií (Napoleon III.). Rakouská armáda utrpěla v severní Itálii během roku 1859 řadu porážek. Mír v Curychu byl ze strany Rakouska vykoupen ztrátou Milánska (Lombardie). )
Ztělesněním rakouské vnitřní politiky se stal Alexandr Bach. Novým režimem byla zrušena existující ústava a obnoven absolutismus. Byla zachována jen rovnost občanů před zákonem, náboženská svoboda a zrušení poddanství. Podstatným způsobem byla zrušena samospráva. Vnitřní politika se opírala o těsné spojení vlády a církve. Mezi svatou stolicí a rakouskou vládou byl uzavřen konkordát, který dával církvi v císařství značná privilegia – byla zbavena státního dohledu, církev získala vliv na školství i rodinné právo ( i v případech, kdy se jednalo o nekatolíky). Došlo k redukci výuky češtiny na školách, byl potlačen český veřejný život, pod policejní dozor byly postaveny i vědecké instituce. České národní hnutí bylo zatlačeno zpět – symbolem se stal „brixenský mučedník“ Karel Havlíček Borovský, jehož pohřeb r. 1856 se stal jednou z prvních velkých českých manifestací proti režimu. I tak vznikala ale vynikající díla jako Babička. Rozvojem ale v průběhu Bachovského absolutismu procházela státní správa, experimenty se zaváděním krajů: nejníže byla samosprávní obec, nad ní politický okres (v čele s okrasním hejtmanem), pak místodržitelství a ministerstvo vnitra. Liberalizace průmyslu a řemesel byla dovršena vydáním živnostenského řádu.
České národní obrození
České dějiny první poloviny 19. století bývají tradičně vykládány jako dějiny českého národního hnutí, neboli národního obrození. Vzhledem k jazykovému a literárnímu charakteru českých národních snah klade většina prací důraz na dějiny české literatury tohoto období. České země stejně jako ostatní Evropa prošly během druhé poloviny 18. a v 19. století složitým procesem přeměny starých feudálně stavovských struktur v moderní občanskou společnost. Hlavní novou identitou se stával národ či ideologie nacionalismu. Jisté české specifikum spočívalo pouze v tom, že moderní český národ se formoval v podmínkách mnohonárodnostní habsburské monarchie, kde Češi zaujímali postavení národnosti nižší kategorie. Vedle Čechů zde žili Němci se svým rozvíjejícím se národním hnutím a konečně tu byla i početná komunita židovská, která se teprve rozhodovala, zda se přimkne k formujícímu se národu českému či německému.
Svatá aliance Po vídeňském kongresu r. 1815 na trůn opět usedly legitimní dynastie. Svatou říši římskou vystřídal Německý spolek tvořený 35 státy a 4 svobodnými městy. S Francií nebylo ve Vídni jednáno jako s poraženým státem, ale jako s rovným mezi rovnými. Jednoznačně posíleno bylo Rakousko (území v severní Itálii). Trvání a neměnnost uspořádání měl zajistit systém Svaté aliance. Původně až mystický text cara Alexandra I. o významu dodržování křesťansko-konzervativních tradic v evropské politice, který car předložil k společnému podpisu rakouskému císaři a pruskému králi, byl rakouským kancléřem knížetem Metternichem přepracován v chartu evropské kolektivní protirevoluční bezpečnosti, k níž přistoupily všechny evropské státy s výjimkou Velké Británie, Turecka a papežského státu a zavázaly se ke společným akcím proti všem ohniskům revolučních hnutí.
Otřesy systému Svaté aliance přinesly už 20. léta – řeckým národně osvobozeneckým bojem proti turecké nadvládě. Ukázalo se, že jde o neřešitelnou otázku. Šlo o povstání řeckých křesťanů proti muslimským dobyvatelům, přičemž ale sultán byl vlastně legitimním panovníkem. Jednalo se také o problém získání sfér vlivu na Balkáně. Na londýnské konferenci r. 1830 pak bylo Řecko prohlášeno formálně nezávislým státem. 1830 vypukla revoluce v Paříži, která smetla vládu Karla X. a nastolila občanskou monarchii Ludvíka Filipa Orleánského. Pod dojmem těchto událostí došlo k nepokojům v některých německých státech, v Belgii i v Polsku. V Rakousku hospodářsky zaostalá monarchie nebyla schopna zorganizovat nové protirevoluční tažení. Svou roli zde sehrála i neochota bankovního domu Rothschildů poskytnout úvěry na krytí válečných výdajů. Systém Svaté aliance zaznamenal povážlivou trhlinu a krvavé potlačení Polského povstání ruskými vojsky r. 1831 na této skutečnosti nemohlo nic změnit.
Rakouské císařství a české země do roku 1848 Formálně byly Království české a Markrabství moravské samostatnými zeměmi, jimž v čele stála zemská gubernia podléhající přímo centrálním úřadům ve Vídni. V praxi se ale jednalo o centrálně řízený stát, v němž se o všech záležitostech rozhodovalo ve Vídni. Pod žezlem rakouského císaře žila celá řada národů a národností a neschopnost vyřešit jejich soužití v rámci jednoho státu byla nakonec hlavní příčinou rozpadu říše.
Rakouské císařství bylo vedle Ruska obecně pokládáno za nejzaostalejší režim kontinentu. Obvykle se o rakouských dějinách tohoto období píše jako o době metternichovského absolutismu. Je to odvozeno od nejvýraznější postavy tehdejší rakouské politiky – knížete Klementa Václava Metternicha. Nemenší odpovědnost za nedostatky Rakouska v této době nesl i panovník – císař František I., můžeme tedy hovořit o tzv. systému františkovsko-metternichovském absolutismu. Základní charakteristikou tohoto systému je snaha o neměnnost – každé úsilí o změnu zavánělo císaři a jeho okolí revolucí. Nejlepší ochranu proti spiklencům pak stát viděl v tajné policii. Svou hlavní oporu režim spatřoval v masách poddaných – pro svůj klid vytvořil fiktivní pojem „šťastného rakouského poddaného“, který nemá zájem o veřejné záležitosti a žije v neochvějné věrnosti panovníkovi a církvi. Nepřítel byl naopak hledán mezi inteligencí, ve „vzdělaném proletariátu“, v němž císař viděl zdroj věčného jakobínství. Velice tíživě se takto politika odrazila v rakouském školství – studenti nesměli chodit na cizí univerzity, úkolem domácího školství byla výchova poslušných úředníků. Konec tohoto systému nastal po smrti Františka I. (1835), když na trůn nastoupil císař Ferdinand I., zvaný Dobrotivý. Místo laskavého panovníka totiž vykonávala vládu státní rada pod předsednictvím císařova strýce arcivévody Ludvíka a zasedal v ní kníže Metternich a český šlechtic hrabě František Antonín Kolovrat.
Revoluce roku 1848/49 (Doba „Jara národů“) V lednu 1848 propukly nepokoje v Palermu a Neapoli, jež měly za následek vyhlášení ústavy. Konečný signál k revoluční ofenzívě zazněl z Paříže – kde se monarchie Ludvíka Filipa Orleánského bez odporu zhroutila. 25. února byla Francie vyhlášena republikou, nově zvolené ústavodárné shromáždění odmítlo ale radikální řešení sociální otázky a dalo tím popud k červnovému povstání pařížského dělnictva. Byl zvolen prezident republiky Ludvík Napoleon Bonaparte (synovec Napoleona I.), a roku 1852 provedl státní převrat a prohlásil se císařem jako Napoleon III. Revoluce oživila italské národní obrození. Následkem povstání v Miláně a Benátsku se musely rakouské armády stáhnout. Sardinci, kteří obsadili milánsko a postupovali na Benátky byly poraženi maršálem Radeckým u Custozzy. Viktor Emmanuel II. uzavřel pak s Radeckým mír. Rakouské, francouzské, španělské a neapolské oddíly pak ovládly i poslední dvě revoluční bašty v Itálii – Benátky a Řím. V Německu z voleb vzešlý německý parlament zahájil svou činnost – projevovaly se tendence velkoněmecké, tj. úsilí o sjednocování všech zemí dosavadního Německého spolku (včetně rakouských alpských zemí) dále Čech, Moravy a Slezska.
Revoluční vlna procházející roku 1848 západní a střední Evropou se nevyhnula ani Rakouskému císařství. Nejprve vypuklo povstání ve Vídni, kde studenti spolu s měšťany požadovali vydání zbraní a odstoupení knížete Metternicha, který ztělesňoval zbytky starého režimu. Režim se téměř bez odporu zhroutil. Císař slíbil uskutečnění základních liberálních reforem. Dosavadní dvorské úřady se změnily na ministerstva moderního typu, místo Metternicha se do čela vlády postavil hrabě F. A. Kolovrat. Nová vláda neměla lehkou situaci – složitý propletenec požadavků liberálních a nacionálních se spojilo s netrpělivostí občanů. K tomu navíc uherská polovina mocnářství nastoupila cestu k autonomii – až k odtržení. V zahraniční politické oblasti se mimo války v Itálii jednalo hlavně o poměr, který by Rakousko mělo zaujmout vůči německým snahám o sjednocení.
Byla vydána tzv. Pillersdorfova ústava a byl publikován nový volební řád do příštího říšského sněmu. Ten se měl skládat ze dvou komor – horní (velkostatkáři a císařem jmenovaní členové) a dolní. Ústava ponechávala císaři právo veta vůči usnesení obou komor. Liberální a demokratické vrstvy se zajímaly ideou připojení Rakouska k sjednocenému Německu. Nespokojenost nakonec vedla k dalšímu vídeňskému povstání. Novým ministrem spravedlnosti se stal Alexandr Bach, který měl rakouským dějinám vtisknout svou pečeť na dalších 10 let. Bylo slavnostně zahájeno zasedání říšského sněmu , který začal okamžitě jednat o zrušení roboty a o podobě nové ústavy. Hlavní oporou dynastie byla armáda – kromě knížete Alfreda Windischgratze v Čechách to byla armáda maršála Václava Radeckého z Radče. Jednání říšského sněmu se stále více dostávalo do stínu bojů v Uhrách a postoj k maďarské revoluci rozdělil sněmovnu na dva tábory. Velkoněmečtí liberálové s maďarskými revolucionáři sympatizovali, slovanští poslanci byli znepokojeni maďarizačními postupy v Uhrách. Slované v západní polovině říše – hlavně Češi – se obávali ztráty národní identity začleněním Rakouska do jednotného Německa. Za této situace nenacházeli slovanští poslanci jinou oporu než existenci silného, na Německu nezávislého Rakouska. Roku 1848 abdikoval císař Ferdinand ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. a nový panovník se v patentu, jímž oznamoval své nastoupení na trůn, již neoznačoval jako „konstituční císař Rakouský“, ale objevila se formule „z Boží milosti“. Nastolil tvrdý kurs.
Revoluce v Českých zemích Koncem února 1848 přišly do Prahy první zprávy o pařížské revoluci. Ze shromáždění ve Svatováclavských lázních v Praze vzešla petice k císaři, která stanovovala české požadavky, první novodobý český politický program. Požadovala požadavky jazykové – zrovnoprávnění češtiny s němčinou, státoprávní – uznání a upevnění jednoty zemí koruny české a liberální – větší zastoupení měst a venkova na zemském sněmu. Redakcí dokumentu byl pověřen dvacetičlenný Svatováclavský výbor, který se rozšířil na 100 členů a přerostl v Národní výbor – nejdůležitější politický orgán v zemi. Dne 19. března odjela do Vídně delegace s českými požadavky. Poselstvo se vrátilo s vyhýbavou odpovědí a byla sestavena petice nová. Císař odpověděl kabinetním listem vyhovujícím druhé petici ve většině bodů. Problémem byla především otázka národnostní – český poměr k německé národní a státní jednotě připravované ve Frankfurtu nad Mohanem. Odtud došlo Františku Palackému pozvání k jednání – veřejným dopisem toto pozvání odmítl. Palacký zde zamítl myšlenku česko-německého státoprávního spojení. Střední Evropu vymezil jako prostor mezi Ruskem a Německem, obývaný malými národy neschopnými samostatné státní existence, pro jejichž národní bytí představují Německo i Rusko stejné nebezpečí. Jediného garanta jejich svobodného rozvoje viděl Palacký v existenci silné rakouské říše (kterou ale právě frankfurtské shromáždění usiluje začlenit do Německa). V reakci na tento dokument, který v Čechách nabyl publicity, založili čeští Němci německý konstituční spolek a jejich zástupci vystoupili z Národního výboru. Bylo zřejmé, že se začíná jednat o to, která z obou národností získá v zemi dominující postavení. Byl odvolán dosavadní místodržitel hrabě Rudolf Stadion a dosazen Lev Thun. – Příprava samostatné české vlády. 1848 se v Praze sešel Slovanský sjezd, chápaný jako protiváha fankfurtského parlamentu. Delegáti sjezdu neopustili platformu rakouského státu – austroslavistický program.
Zemský vojenský velitel v Čechách – kníže Alfred Windischgratz, toužící získat si stejné vavříny jako Radecký v Itálii, se rozhodl zasadit revoluci úder v Praze a vytvořit si tak bezpečné zázemí k tažení proti Vídni. V Praze vypukl otevřený boj, vyrostly barikády obsazené studenty (Josef Václav Frič). Taktická i materiální převaha vojska se ale brzy prosadila. Porážka povstání a následné vyšetřování poskytly záminku k některým protičeský zákrokům – rozpuštění Národního výboru a ozbrojeného sboru Svornost. Postupně se odmlčovali – F. Palacký, F. L. Rieger odjel do ciziny. K. Havlíček bojoval proti zákazu svých novin ale byl deportován do Brixenu.
Vzestup a pád Bachova absolutismu
(Krymská válka – Rusko jako ochránce pravoslavných křesťanů válčí s Tureckem r. 1853. Vzestupu ruské moci nehodlaly přihlížet Francie s Anglií a postavily se na stranu osmanského císařství. Dalšího roku se k protiruské koalici připojilo i sardinské království a lokální konflikt se změnil v evropskou válku. Rusko rezignovalo na pařížském mírovém kongresu r. 1856. Rakousko stálo mimo – mezinárodní izolace. Sardinské království naopak posílilo. Pro chystaný konflikt s Rakouskem si zajistilo spojenectví s Francií (Napoleon III.). Rakouská armáda utrpěla v severní Itálii během roku 1859 řadu porážek. Mír v Curychu byl ze strany Rakouska vykoupen ztrátou Milánska (Lombardie). )
Ztělesněním rakouské vnitřní politiky se stal Alexandr Bach. Novým režimem byla zrušena existující ústava a obnoven absolutismus. Byla zachována jen rovnost občanů před zákonem, náboženská svoboda a zrušení poddanství. Podstatným způsobem byla zrušena samospráva. Vnitřní politika se opírala o těsné spojení vlády a církve. Mezi svatou stolicí a rakouskou vládou byl uzavřen konkordát, který dával církvi v císařství značná privilegia – byla zbavena státního dohledu, církev získala vliv na školství i rodinné právo ( i v případech, kdy se jednalo o nekatolíky). Došlo k redukci výuky češtiny na školách, byl potlačen český veřejný život, pod policejní dozor byly postaveny i vědecké instituce. České národní hnutí bylo zatlačeno zpět – symbolem se stal „brixenský mučedník“ Karel Havlíček Borovský, jehož pohřeb r. 1856 se stal jednou z prvních velkých českých manifestací proti režimu. I tak vznikala ale vynikající díla jako Babička. Rozvojem ale v průběhu Bachovského absolutismu procházela státní správa, experimenty se zaváděním krajů: nejníže byla samosprávní obec, nad ní politický okres (v čele s okrasním hejtmanem), pak místodržitelství a ministerstvo vnitra. Liberalizace průmyslu a řemesel byla dovršena vydáním živnostenského řádu.