Zpočátku se čeština uplatňovala v národním písemnictví velmi skromně. Díla byla převážně tvořena podle žánrů známých ze staroslověnsky či latinsky psané literatury (zejména legend). Česká literatura se však poměrně rychle rozvinula a nabyla nových i samostatných podob. Během 14. století, a zejména v jeho druhé polovině, si již v ničem nezadala s literaturou v latinském jazyce. Byla jí důstojnou protiváhou a v počtu děl a v míře jejich novátorství ji dokonce předčila.
Avšak následná krize ve společnosti se dosti podepsala na dalším vývoji literatury. Za významné či zlomové období můžeme považovat období od počátku 15. století do 70. let 15. století tj. období husitské literatury, období které mělo hned několik fází.
Od období příprav, období vrcholného rozvoje spjaté s osobou mistra Jana Husa až k období dozvuků spojené s Jiřím s Poděbrad. V tomto svém rozpětí a charakteru husitské písemnictví vyvěrá z průběhu historického dění, z osudů reformačního myšlení a samotného reformačního hnutí, z postoje přívrženců i odpůrců.
Období příprav. Přelom 14. a 15. století
Do příznivého vývoje českého státu v době Karlově zasáhla v roce 1380, dva roky po smrti panovníkově smrti, katastrofální událost. Byla to morová rána. Pro tehdejší společnost to mělo zničující socio-ekonomické účinky. Vymřela většina obyvatel, většina oblastí se téměř vylidnila a šlechtický stav chudl a pozvolna ztrácel na své prestiži. Dalším rozkolem byl spor Václava IV., který nastoupil po smrti Karla IV., s vyšší šlechtou a se zbohatlými představiteli církve. Tyto problémy a projevy krize samozřejmě vyvolaly otázku, kdo za tyto problémy může.
Pozornosti neuniklo problematické jednání představitelů vysokých společenských vrstev, kteří v rozporu s křesťanskou morálkou usilovali především o vlastní obohacení a politickou moc. Obžaloba z viny za mor i společenský úpadek však především padala na hlavu církve.Ta se totiž podle kritiků přestala řídit křesťanskými zákony, přestala plnit původní určení, tj. péče o spásu lidské duše, a namísto toho se čím dál tím více nechávala unášet světskou touhou po moci a majetku. Rozvrat církve na sebe veřejně upozornil tzv. papežským schizmatem, tj. papežským rozkolem, kdy vzniklo dvojpapežství, a později, na počátku 15. století dokonce trojpapežstvím.
Stinných stránek církve a jednání jejích vyšších či nižších představitelů si byl vědom už i Karel IV. Proto pozval do Prahy vídeňského kazatele Konráda Waldhausera, aby německy a latinsky kázal proti nešvarům ve sféře církevní i společenské. Se stejným zaujetím a snahou zde však působili i jiní významní kazatelé jako Matěj z Janova, Jan Milíč z Kroměříže-kazatel pro chudinu, která se o dvě generace později stala hybnou silou husitského hnutí. Po jeho bylo vytvořeno středisko českého kazatelství v Betlémské kapli (stavba 1391), univerzitní učenci jako Vojtěch Raňkův z Ježova a Tomáš Štítný ze Štítného, pro jehož literární činnost byla popudem Milíčova kázání. Tyto představitele můžeme shodně nazvat Husovými předchůdci.
Právě svérázný vklad Tomáše Štítného ze Štítného se ukázal jako velmi výrazný v česky psané literatuře.Nebyl sice odborníkem v teologických, filosofických a etických otázkách, ale zato byl široce vzdělaný. Jeho literární činnost započala překlady a upravováním nábožensko-etických spisů latinských autorů. Záhy však začal česky sepisovat traktáty, které sám nazýval knížkami. Ty poté shrnoval do sborníků či ucelených knih. Jsou to Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, což byl první sborník traktátů napsaný v roce 1376, – Řeči besední (1385) a Řeči sváteční a nedělní (asi 1392). Po roce 1400 to pak byly další traktáty rozšířené do nové podoby – Knihy naučení křesťanského. Tyto traktáty dosáhli velikého ohlasu a významu. Štítný je však původně psal pro výchovné účely svých dětí a nejbližších přátel. Štítný byl dosti pracovitý, ale nikoliv velký myslitel, a proto se opíral o nejrůznější názorové zdroje. Přesto jeho tvůrčí výkon je mimořádný a obdivuhodný. Jeho díla jsou psána srozumitelně s ohledem na estetickou stránku textů. Je také někdy nazýván prvním klasikem české naučné literatury. Např. v Řečech besedních použil metodu rozhovoru mezi otcem a synem. V Řečech svátečních a nedělních zvolil volnou nápodobu kázání a vznikla tak první besedně pojatá, velmi přístupná postila
(z latinského post – illa – verbo = po těchto slovech, tj. kázání na základě evangelijního textu).
Mezi jeho nejlepší dochovaná díla patří Knížky o šašiech (= knihy o šachu ) či dílo z oboru zábavné prózy, duchovní román Barlaam a Josafat. Obě z latiny přeložená díla dobře zapadají po myšlenkové stránce do Štítného tvorby. V prvním díle se pod záminkou výkladu šachové hry uvažuje o postavení různých jednotlivých stavů ve společnosti a náležitém uspořádání lidských vztahů. V druhém pak zábavným a barvitým způsobem odmítá pohanství a rozvíjí křesťanskou nauku.
Překladem Barlaama a Josafata přispěl Štítný k rozvoji dobové zábavné prózy, která se teprve začala objevovat. Vlastní tvůrčí činností však dosáhl výsledku nesrovnatelně významnějšího. Ačkoli jeho traktáty mají vzdělavatelný charakter, pro povahu výkladu a vysoké slovesné hodnoty otevírají cestu do budoucna k dalšímu vývoji české umělecko-úvahové próze. I když nedožil přímého husitského hnutí, tak i přesto byl určitě významnou osobností této historické epochy.
Po Štítného smrti v průběhu 15. století vzniklo několik překladů bible a mnoho jejich opisů, které se zachovaly do dnešní doby. Právě překlady bible do staroslověnštiny a češtiny nabyly zvláštního významu pro české písemnictví. V této době příprav vlastního husitského hnutí se však význam Písma svatého ještě zvětšil, protože se ocitlo v samém středu náboženských rozporů. Na základě různých překladů a výkladů bible, které byly upraveny tak, aby vyhovovaly té či oné straně, i když v Husově výkladu nebylo pozměněno takřka nic, se právě odvíjel onen spor. Z přísného až učeneckého studia bible vycházela kazatelská činnost předchůdců Husa, ale i Husa samotného. Je to zvláště patrné na rozsáhlém díle Regulae Veteris et Novi testamenti (= pravidla Starého a Nového zákona) od Matěje z Janova.
Období vrcholného rozvoje a postava Mistra Jana Husa
Úsilí o reformaci církve se zesílilo a vyhrotilo během prvního desetiletí 15. století. Soustřeďovalo se nejprve v univerzitních prostorách v okruhu univerzitních učenců a až později se postupně šířilo do veřejnosti. V čele reformně smýšlejících lidí působících na univerzitě i mimo ni záhy stanul Mistr Jan Hus. Byl nejsilnější osobností, přísně dodržoval zásady a byl výborným kazatelem. Svou kazatelskou a literární činností i svou smrtí se stal zosobněním a symbolem českého reformačního smýšlení a hnutí, a jeho stoupenci se proto začali nazývat husity.
Jan Hus se narodil kolem roku 1370 patrně v Husinci u Prachatic. Na pražské univerzitě vystudoval artistickou fakultu, za níž získal (1396) hodnost mistra svobodného umění (filozofie) a kde dva roky poté začal přednášet. Po vysvěcení na kněze (1400) přešel na teologickou fakultu a na ní pokračoval v učitelské a učenecké činnosti. Po vydání Kutnohorského dekretu (1409), kterým Václav IV. Změnil dosavadní poměr hlasů ve vedení univerzity ve prospěch českých mistrů, byl Hus načas zvolen rektorem vysokého učení. Důležitou událostí jeho života, po níž překročil své učenecké působení na univerzitě a nabyl širokého vlivu na veřejné mínění, byl roku 1402 jmenován kazatelem v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Kázal zde česky 10 let a během této doby samostatně rozvinul reformní názory svých předchůdců a z Betlémské kaple učinil ohnisko veřejné kritiky církve a upadajících mravů. Ve svých literárních dílech kritizoval světské touhy církve po majetku a moci. Ve svých dílech také vyzíval k návratu k původním křesťanským ideálům a k autoritě bible. Nad veškeré církevní hodnostáře včetně papeže stavěl jako jediného svrchovaného soudce lidských skutků a pravou hlavu církve Ježíše Krista.
Jeho názorový postoj, podnícený odvážnými myšlenkami anglického reformního myslitele Johna Wycliffa (též Jan Viklef) se též dotýkal společenských problémů a měl také společenské důsledky. Ve svých kázáních Hus zvláště ostře vystupoval roku 1412 proti tzv. odpustkům, jakožto neoprávněnému zdroji církevních příjmů. Vedlo to k pouličním nepokojům, které vyústily k papežské kletbě na Husa a k vyhlášení interdiktu nad Prahou. V této pohnuté době se díky Husovým spisům začínala členit společnost na pro a protihusitskou. Můžeme zde najít určité známky cenzury textů a omezování písemnictví. Tato omezení se projevila na druhu tvorby, kdy se díla vztahovala k programům soupeřících stran. Pozapomnělo se tak na zábavný žánr, který je patrný z některých děl Tomáše Štítného ze Štítného. To bylo předmětem dalších ostrých Husových kázání. Díky těmto kázáním a vyhlášení interdiktu byl Hus nucen příkaz Václava IV. opustit Prahu a vystěhovat se na venkov. Během tohoto „vyhnanství“ žil Hus u svých šlechtických přátel, názorových příznivců na Kozím hrádku u Sezimova Ústí a na hradě Krakovec u Rakovníka. V době jeho pobytu na venkově Hus nejen kázal, ale především psal a vznikají zde jeho nejslavnější nejpůsobivější díla. Poté byl Hus vyzván Zikmundem Lucemburským, aby se zúčastnil koncilu v Kostnici,kde měl vyložit své názory a tím vyvrátit nařčení z hereze. Tyto požadavky Hus nesplnil, byl uvězněn a odsouzen k trestu smrti upálením. Hus do poslední chvíle neodvolal a zemřel v plamenech 6. července 1415. O rok později zde zemřel věrný Husův stoupenec Mistr Jeroným Pražský, odsouzený týmž koncilem.
Vlastní literární činnost Mistra Jana Husa je názorově přísně jednotná, vyznačuje ji však značná žánrová rozmanitost a dvojjazyčnost. Volba žánru i jazyka většinou u Husa vyplývala z okolností, za nichž jednotlivá díla vznikala, a též z odlišnosti záměrů, které sledovala. Některá díla jsou psaná latinsky, jiná česky.
V latině je napsán spis O církvi – jenž říká, že příslušníkem církve je pouze člověk, který nespáchal těžký hřích. Hlavou církve je Kristus a nikdo jiný. Tento spis znamenal ve svých důsledcích zásadní odmítnutí svrchované, nedotknutelné autority papeže a celé církevní organizace. Jeho latinsky psaná díla souvisejí s jeho učitelskou a učeneckou činností na univerzitě. K Husovým česky psaným dílům, která jsou dosti radikální a která vznikla v době jeho venkovského vyhnanství, náleží zejména Výklad Viery, Desatera a Páteře – výklad tří modliteb, úvahy o mravním životě a kritika společnosti, Dcerka, Knížky o svatokupectví – kritika církve a prodeji odpustků, či dílo O šesti bludiech – Husovy názory na poměr mezi církví a životem. Tento spis se dokonce dochoval v dvojí jazykové podobě. Jeho nejznámější a také čtenářsky nejoblíbenější dílo je bezesporu Postila – což je výklad části evangelia formou kázání nebo traktátu. V tomto díle kriticky a káravě vystupuje proti přepychu a hrabivosti soudobé církve. Mírou věcí je mu přitom prostota a chudoba původní apoštolské církve i čistota nábožensky vedeného života. V Husově všestranně mimořádné Postile se rázem dovršily předchozí
české pokusy o zvládnutí tohoto náročného žánru duchovní literatury (Tomáš Štítný ze Štítného) a zároveň se v ní otevřela cesta k dalším husitským i pohusitským postilám. Mnohotvárná slovesná tvorba Mistra Jana Husa našla i v dalších ohledech následovníky a ti jako on přešli od latiny k dílům psaným česky, aby mohli sdělovat náboženské názory a mravní poučení širší veřejnosti.
Vývoj po Husově smrti
Zvěst o Husově mučednické smrti mohutně v Čechách rozjitřila náboženské a národní cítění a zvedla vlnu odporu. Prohusitsky smýšlející část společnosti spatřovala v provedeném rozsudku vrcholný důkaz o zkaženosti katolické církve a zároveň urážku českého národa. Řady husitů se značně rozšířily. Postupně se přitom vyhrocoval nevraživý vztah mezi husitským a pravověrně katolickým pólem české společnosti a otevírala se cesta k přerůstání názorových rozdílů a rozporů v revoluční dění.
Mocným podnětem se v tomto směru stala koncem července 1419 tzv. defenestrace, při níž pražští radikální husité pod vedením kněze Jana Želivského sáhli k násilnému činu a svrhli z oken novoměstské radnice protireformně smýšlející konšely. V Praze i mimo ni následovaly pal další činy násilného charakteru.
Šířícímu se revolučnímu dění se snad mohl postavit do cesty král Václav IV., ten však krátce po defenestraci zemřel. A tak se toto dění prudce rozhořelo víceméně po celém soustátí a nacházelo značnou odezvu v nejrůznějších společenských vrstvách, od nejnižších po nejvyšší. Živnou půdu mělo přitom více v Čechách než na Moravě. Vývoj revolučních událostí vyhrotil náboženské a společenské protiklady a rozpory do neúprosnosti a vedl k roztříštěnosti státu i celé země. Tuto situaci prohloubil i spor o český trůn. Po smrti Václava IV. chtěl na něj usednout jeho bratr, římský a uherský král Zikmund Lucemburský. Toho však husité odmítli uznat za českého krále a řízení státu raději vložili do rukou jimi ustanoveného kolektivního orgánu. Zikmund dosáhl v Čechách královského uznání až roku 1436. Do té doby země nebyla sjednocována ústřední mocí.
Názorovým východiskem Husových přívrženců, husitů, byla jeho představa o „božím zákonu“, stanoveném biblí, jako měřítku života jednotlivce, církve i společnosti. Teprve postupně se dostavila potřeba jasně vyjádřeného a uceleného programu. Roku 1420 nabyl podoby tzv. čtyř pražských artikulů, které vyslovily zřetelnou řečí nekompromisní požadavky husitského reformního hnutí. Byl to požadavek přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobem, tj. přijímání posvěcené hostie i posvěceného vína. Požadavek svobodného hlásání slova božího ve smyslu husitského názoru. Požadavek zákazu a stíhání smrtelných hříchů. A požadavek zákazu vlastnictví duchovenstva a jeho světské moci. Takto zformulovaný církevně i společensky reformní program, ve svém základu pevně spjatý s představou kalicha jakožto symbolu přijímání podobojí, měl být jednotně platný pro všechny husity.
Záhy se však ukázalo, že husitské hnutí ho ve svých jednotlivých složkách a oblastech chápe s různou mírou přísnosti, že se z něho vyvozují odlišné závěry, a tedy že se toto hnutí člení do několika proudů, od směru umírněného až po zcela radikální; nejradikálnějšími husity byli táborité. Tyto proudy projevovaly přitom vůči sobě navzájem názorovou nesnášenlivost, bojovaly nadto uvnitř husitského hnutí o nadvládu a oslabovaly je tak zevnitř.
Husův program nápravy církve i společnosti chtěli husité prosadit jako platný i pro celý křesťanský svět. Ve shodě s tím ho také při nejrůznějších příležitostech obhajovali i propagovali v zahraničí. Dělo se tak s důvěrou, že jejich lék na ozdravení náboženského a společenského života Evropa přijme. Tohoto domýšlivého a velikášského cíle zdaleka nedosáhli: svět názory i celé hnutí husitů odmítl, označil je za kacířské a rozhodl se je vymýtit silou, vojensky.
Pokusilo se o to pět křižáckých výprav zorganizovaných v letech 1420 – 1431. Husitský vojska. Zprvu vedená geniálním vojevůdcem Janem Žižkou z Trocnova a později Prokopem Holým, jim však způsobila trpké porážky. Když ve sporu s husity neuspěla vojenská síla, došlo na diplomatická jednání. Nejdříve se o ně pokusil Zikmund Lucemburský, který přitom nepřestával usilovat o český trůn, pak církevní koncil se sídlem v Basileji. Jednání se stále vracela k soustavě husitských požadavků obsažených v pražských artikulech.
Pokračovatelé Mistra Jana Husa
Husovými bezprostředními pokračovateli byli svými postilami Jakoubek ze Stříbra a Jan Rokycana, i když svá postilová díla psali programově trochu odlišně ve srovnání se svými verbálními projevy. Soubor Jakoubkových výkladů se nese v umírněném tónu: v protikladu k radikálním táboritům se zastává úcty věřícího k mešním obřadům i svatým a věcech víry staví nad jednotlivé postoje a názory jednotu náboženského přesvědčení. Postila značně mladšího Rokycany je vyčítavá. Horlivý kazatel si v ní stěžuje na všeobecné rozmáhání sobectví, úplatnosti a podvodů a zároveň na nedostatek účinné lásky k bližnímu. Se strohými výčitkami se obrací zejména ke kněžím, protože nemají dostatečnou ochotu čelit soudobým problémům a nepřivádějí v náležité míře člověka ke skutečně zbožné životní praxi.
Jan Rokycana setrval na svém husitském, kališnickém názoru a stanovisku až do své smrti. I Jakoubek ze Stříbra vystupoval zprvu jako jedna z čelních osobností husitského hnutí. Byl to Husův přítel a nástupce v Betlémské kapli (v jednom kázání dokonce oslavil Mistry Jana Husa a Jeronýma Pražského jako mučedníky) a s Husovým schválením začal jako první v Praze aplikovat přijímání pod obojím způsobem. V pozdějších letech však značně polevil v sympatiích k husitskému hnutí. Rozdíl mezi Rokycanou a Jakoubkem odhaluje obecnější situaci v řadách zastánců či příslušníků tohoto hnutí. Vyskytovala se zde názorová vytrvalost, ale i proměna stanovisek. Ta se týká i další tvůrčí osobnosti daného období, Vavřince z Březové.
Ostatní literatura husitského období
Vedle traktátů, polemických spisů, postil a dalších prací podobného charakteru se staly zvlášť charakteristickými slovesnými projevy husitské doby i literární útvary zcela odlišného druhu, například anonymní pouliční popěvky anebo jim blízké časové písně. Tyto drobné a všeobecně vlivné známé písňové skladby se bezprostředně reagovaly na živé dobové události a stejně bezprostředně se podílely na utváření dobových nálad a stanovisek. K těm prvním patří popěvek Zajíc biskup Abeceda, posměšně namířený na pražského biskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburku, který dal příkaz k pálení Viklefových knih, papežem označených za kacířské. Také na katolické straně vznikaly takovéto popěvky, časové písně a jim podobné skladby. Většinou přímo útočily na názory a počínání husitů, či dokonce husitských žen. O tom se můžeme přesvědčit v posměšných skladbách Viklefice a Bekyně o husitských jeptiškách.
Daleko početnější a také slovesně významnější vrstvu tvorby písňového charakteru však tvořily duchovní písně, které mířily k vyšším duchovním cílům. Klasickým příkladem je Jistebnický kancionál. Až na několik latinských výjimek jsou zde shromážděny české duchovní písně v hojném žánrovém zastoupení. Z mnoha textů jsou však známy pouze dva autoři, a to Jan Hus a Jan Čapek. Příslušnost ostatních textů k jednotlivým skupinám je určitelná dle svého myšlenkového vyznění.
Zvláštního významu a popularity nabyly písně válečné a bojové. Mezi ně patří např. Povstaň, povstaň, veliké město Pražské či nejznámější husitský válečný chorál Ktož jsú boží bojovníci. Z pozdější doby se k těmto písním přimykají ještě písně či skladby oslavující husitská vítězství. Za zmínku stojí skladba od Vavřince z Březové volně přeložená z latiny jako Píseň o vítězství u Domažlic. Vedle Vavřincova díla existovaly ještě podobně náročné skladby. Některé z nich mají dvojí podobu – veršovanou a prozaickou, latinsky či česky psanou. Mezi hlavní prohusitsky zaměřené skladby patří Žaloba Koruny české a Hádání Prahy s Kutnou Horou – nacházíme zapsané v tzv. Budyšínském rukopise. Tyto skladby odrážejí názorově i společensky rozeklanou situaci tohoto období včetně odporu husitských obyvatel k císaři Zikmundovi Lucemburskému, usilujícímu o český trůn. Velice tvrdá kritika husitů je zmíněna ve skladbách Žaloba na husity a Václav, Havel a Tábor čili Rozmlouvání o Čechách roku 1424. V těchto spisech se na adresu husitů, zejména táboritů, vznášejí závažná obvinění ze společenského rozvratu a utrpení k němuž došlo za jejich válek.
Obranným, polemickým a propagačním charakterem se vyznačovaly tzv. manifesty. Těchto manifestů bylo vydáno několik, kdy prvním manifestem byl latinsky psaný text, který Jan Hus přibil na mosteckou bránu a kdy tímto textem nesouhlasí s papežským trestem uvaleným na jeho osobu. Poté byly například vydány manifesty proti zadržování Jana Husa atd. Nejvíce manifestů však vyjadřuje nevoli husitské strany k osobě Zikmunda Lucemburského a vysvětlení kališnického programu. Manifesty byly psány nejen česky, ale podle okolností i latinsky a německy, bez rozdílu jazyka vždy však prokazují vysokou formulační a slovesnou úroveň. Právě touto úrovní překročily čistou účelovost a vřadily se tak plnoprávně do národní literatury. Výběr z těchto mimořádně pozoruhodných textů najdeme v knize Husitské manifesty (1980) od Amedea Molnára. Navzdory bouřlivosti doby, která strhávala do svého víru a neumožňovala tak dostatečný odstup, nutný ke vzniku dějepisného díla, nechyběly v husitské době ani historické texty. Tyto texty měly povahu kronik. Nejdůležitější je latinské dílo Vavřince z Březové. Jeho slavné dílo Chronicon se do českého jazyka volně překládá jako Husitská kronika. Tato kronika je nedokončená pravděpodobně kvůli autorově smrti, ale i tak je nesmírně cennou literární památkou. Toto v pravém slova smyslu
dějepisné dílo je pozoruhodné i autorovým celkovým stanoviskem k zachycovanému nábožensko – společenského dění. V tomto svém díle však Vavřinec dosti pozměnil svůj názor na husitskou éru až na krajně kritický, kdy odmítá táborský radikalismus včetně jeho obrazoborectví. Z obhajoby táborského stanoviska a zároveň ze sporu s názory představitelů umírněného pražského husitského křídla vyvěrá naproti tomu rovněž latinsky psaná Táborská kronika, dílo biskupa táboritů Mikuláše z Pelhřimova. Od základu jsou zcela jinak pojaty malé soukromé kroniky napsané neznámými autory – většinou měšťanského původu – zejména v období lipanském. Neměly zvláštní ctižádost, a přitom nabyly nemalého poznávacího i literárního významu. V 19. století byly knižně vydány Františkem Palackým pod názvem Staré letopisy české.
Petr Chelčický
Do písemnictví husitské éry a dlouhodobých nábožensko – politických sporů, které zdaleka neutichly ani v době polipanské a pozdější, vnesl nový pohled, názor a literární projev Petr Chelčický. Vedle Jana Husa je považován za druhou nejvýznamnější myslitelskou a literární osobnost husitské doby. O Chelčického životě, společenském postavení a aktivitách nevíme příliš mnoho. Pravděpodobně byl drobným zemanem v jižních Čechách, v Chelčicích u Vodňan. Při jeho pobytu v Praze se seznámil s Viklefovými spisy a poté odešel sledovat společenské poměry a spory na některá jihočeská místa (Tábor, Písek, atd.). Avšak většinu života trávil ve svých rodných Chelčicích, kde se věnoval společensko – mravním problémům a hlavně literární činnosti. Kolem něho se časem vytvořila skupina tzv. chelčických bratří, a i zdaleka za ním jezdili názoroví přívrženci i odpůrci, aby spolu diskutovali o nejrůznějších problémech doby a celého husitského hnutí. Ostatně nedaleko jeho příbytku byla husitská radikální obec na hoře Tábor.
K těmto táboritům měl dosti názorově blízko i přes spory s některými jejich představiteli. Přel se dokonce i s těmi, které jinak uznával (Tomáš Štítný ze Štítného, Jan Viklef, Jan Hus). Charakteristickým znakem jeho literární činnosti je jeho vytrvalý zápal a rozhorlení, které je dobře patrné v jeho prvních traktátech, konkrétně O cierkvi svaté, kde poukazuje na zkaženost katolické církve světských touhách. K těmto kritikám přidává, s odvoláním na bibli, i zásadní představu o povaze „ryzí“ církve. Podle Chelčického má být církev jednotný orgán, jehož jednotlivé části neznají nadřazenost a všichni jsou si rovni. V traktátu O trojím lidu jako důsledný znalec venkova se postavil proti postavení církve a šlechty na venkově a zdůraznil roli sedláků a nevolníků ve společnosti. V další traktátu, O boji duchovním, se Chelčický staví proti myšlence hájit husitské ideály s mečem v ruce. Zdůvodňuje to autoritou bible a poukazuje na směrodatnost příkazu z Desatera „Nezabiješ!“.
Ke svým myšlenkách vyjádřených v raných traktátech se pak vracel celý život. Své myšlenky Chelčický shrnul, pro potřeby dnešní doby bohužel dosti nepřehledně, ve svých dvou hlavních dílech. V prvním, v Postile, kterou navázal na postily Husa a Štítného, vyjadřuje své postoje k náležité křesťanské církvi a zároveň uvádí svou propracované výhrady ke zkažené církvi. Odmítá zde taky válku, zabíjení včetně trestu smrti, mstu či násilí jako vážný zločin. Od pravého křesťana očekával především pokoru, lásku k bližnímu
svému i nepříteli a všeobecný návrat k základním církevním, lidským a morálním hodnotám. V druhém, ještě složitějším díle, Sieť viery pravé, Chelčický v minulosti sleduje sloučení křesťanské víry a církve se světskou mocí. Zdůrazňuje svůj odpor ke světské moci, ve které vidí protipól duchovní moci a pravého náboženského života. Tyto Chelčického názory u něj vyúsťují v zásadní odmítnutí státu. Těmito názory bylo ovlivněno i několik jeho nejbližších.
V dalším vývoji husitské éry se literární díla tvořila velmi málo nebo vůbec. Příčinou byly pohnuté události doby od bitvy u Lipan přes Basilejskou kompaktátu po útlum husitského myšlení. Poté na český trůn usedl Jiří z Poděbrad a ten se snažil posílit pozici Českého státu. Snažil se vést příslušníky obou vyznání, katolického a kališnického, ke svornosti. Během těchto událostí, politických snažení a ideových sporů se však stala jedna podstatná věc.Byla spjata s myšlenkami a jménem Petra Chelčického. Jeho myšlenky a představy o pravém křesťanském životě přerostly kruh jeho chelčických bratří a strhly k sobě další věřící. Tato zprvu volná společnost se koncem 50. let spojila a usadila ve Vsi pod Orlickými horami. Žila tam po zákonu lidské rovnosti jako společenství bratří a sester a v nevýbojně vyjadřovaném nesouhlasu se společenskými i náboženskými poměry. Dostala jméno Jednota bratrskáa její příslušníci začali být nazýváni čeští bratří. Ačkoliv Jednota bratrská dlouho považovala za součást oficiální kališnické církve, roku 1467 se od ní nakonec oddělila a ustavila se jako samostatná církev se samostatně volenými knězi a biskupy. To již měla přívržence na nejrůznějších místech celých Čech a Moravy.
Zrod, utváření a existenci Jednoty bratrské provázely vášnivé polemiky, vedené jak ze strany katolické, tak kališnické. Jednota přitom nezůstávala dlužná odpověď. Tyto náboženské spory byly však pouze částí šířeji vedených polemických střetů, k nimž v 50. a 60. letech nadále docházelo.
Zpočátku Jednota bratrská sdílela i Chelčického odpor k vyššímu vzdělání jako zdroji nenáležitého rozdílu mezi lidmi a také příčině vlažnosti ve víře. Po období vnitřních diskusí však toto stanovisko překonala a postupně se stala i významným vzdělaneckým a kulturním střediskem a silou.
Literatura a kultura za doznívání husitské éry
I ve vlastním písemnictví poděbradské doby se odrážejí velké náboženské či nábožensko – politické otázky. Je tomu tak například v Hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich, v díle nejvyššího hejtmana moravského markrabství Ctibora Tovačovského z Cimburka, anebo v latinském spisu Dialogus diplomata krále Jiřího Jana z Rabštejna. Tyto otázky mají však jinou podobu, důvody a také vyústění než ve vlastním husitském období.
Další dílo prvního z uvedených autorů, příručka moravského zemského práva Kniha tovačovská, dále naznačuje, že písemnictví v poděbradských časech si otevíralo cestu i k vysloveně světským záležitostem, k věcem životního provozu a jeho zásad. Výrazným důkazem o zesvětštění literatury a jejího obratu k všedním podobám života a jeho problémů jsou dva cestopisy, cestopisné záznamy panoše Jaroslava a panoše Václava Šaška z Bířkova, účastníků propagačních poselstev krále Jiřího z Poděbrad do západních zemí. O tomtéž svědčí i ta část Starých letopisů českých, která vznikla právě v době Jiřího z Poděbrad.
Měnící se literární situaci výmluvně dokreslují početné opisy zábavného čtení z předhusitského období, a tedy obnovený zájem o literaturu bez náboženské a jiné příslušnosti. I v tom se ohlašoval, byť skromným způsobem,duch další fáze českého písemnictví, písemnictví ovlivněné humanismem a renesancí.
Po období vlastního husitského hnutí, za něhož silně poklesl mezinárodní význam pražské univerzity, vázlo školství a byly ničeny nejrůznější kulturní památky výtvarné a architektonické, nastalo koncem 70. a v průběhu 80. let 15. století kulturní oživení zejména ve stavitelství. Dokazují to pražská i mimopražská díla velkých i menších dobových architektů, tvořících ve stylu tzv. pozdní gotiky; tento sloh dovršoval gotické architektonické principy a zároveň obsahoval prvky ohlašující se renesance.
Mezi staviteli jagellonské doby vysoko vynikli český stavitelský samouk Matěj Rejsek a německý architekt Benedikt Ried, česky zvaný Rejt. První z nich postavil v Praze mimo jiné i Prašnou bránu. Druhý vyprojektoval – v rámci Vladislavem Jagellonským podniknuté přestavby a obnovy Pražského hradu, poškozeného v husitské éře – Vladislavský sál. Spolu se podíleli na výstavbě sv. Barbory v Kutné Hoře.
Závěr
Toto období je jednou z nejdůležitějších částí českých dějin, písemnictví i samotné literatury. Ve společnosti se prohlubovaly rozpory. Byl zvýrazněn odpor k mravnímu úpadku církve. Zvyšoval se zájem o bibli (uskutečněn úplný překlad do češtiny). Z literárních žánrů zmizela světská lyrika a duchovní epika. Naopak do popředí se dostává duchovní píseň, kroniky, traktáty a kázání, které působilo slovem. Též se rozvíjely na místo latiny česky psané texty. Autoři děl, kazatelé a ostatní se snažili o prostou formu a jednoduchý jazyk srozumitelný pro všechny vrstvy společnosti.
Prameny literatury
Cuřín, F.: Vývoj českého jazyka a dialektologie, Praha, SPN, 1964
Česká literatura 15. století
Zpočátku se čeština uplatňovala v národním písemnictví velmi skromně. Díla byla převážně tvořena podle žánrů známých ze staroslověnsky či latinsky psané literatury (zejména legend). Česká literatura se však poměrně rychle rozvinula a nabyla nových i samostatných podob. Během 14. století, a zejména v jeho druhé polovině, si již v ničem nezadala s literaturou v latinském jazyce. Byla jí důstojnou protiváhou a v počtu děl a v míře jejich novátorství ji dokonce předčila.
Avšak následná krize ve společnosti se dosti podepsala na dalším vývoji literatury. Za významné či zlomové období můžeme považovat období od počátku 15. století do 70. let 15. století tj. období husitské literatury, období které mělo hned několik fází.
Od období příprav, období vrcholného rozvoje spjaté s osobou mistra Jana Husa až k období dozvuků spojené s Jiřím s Poděbrad. V tomto svém rozpětí a charakteru husitské písemnictví vyvěrá z průběhu historického dění, z osudů reformačního myšlení a samotného reformačního hnutí, z postoje přívrženců i odpůrců.
Období příprav. Přelom 14. a 15. století
Do příznivého vývoje českého státu v době Karlově zasáhla v roce 1380, dva roky po smrti panovníkově smrti, katastrofální událost. Byla to morová rána. Pro tehdejší společnost to mělo zničující socio-ekonomické účinky. Vymřela většina obyvatel, většina oblastí se téměř vylidnila a šlechtický stav chudl a pozvolna ztrácel na své prestiži. Dalším rozkolem byl spor Václava IV., který nastoupil po smrti Karla IV., s vyšší šlechtou a se zbohatlými představiteli církve. Tyto problémy a projevy krize samozřejmě vyvolaly otázku, kdo za tyto problémy může.
Pozornosti neuniklo problematické jednání představitelů vysokých společenských vrstev, kteří v rozporu s křesťanskou morálkou usilovali především o vlastní obohacení a politickou moc. Obžaloba z viny za mor i společenský úpadek však především padala na hlavu církve.Ta se totiž podle kritiků přestala řídit křesťanskými zákony, přestala plnit původní určení, tj. péče o spásu lidské duše, a namísto toho se čím dál tím více nechávala unášet světskou touhou po moci a majetku. Rozvrat církve na sebe veřejně upozornil tzv. papežským schizmatem, tj. papežským rozkolem, kdy vzniklo dvojpapežství, a později, na počátku 15. století dokonce trojpapežstvím.
Stinných stránek církve a jednání jejích vyšších či nižších představitelů si byl vědom už i Karel IV. Proto pozval do Prahy vídeňského kazatele Konráda Waldhausera, aby německy a latinsky kázal proti nešvarům ve sféře církevní i společenské. Se stejným zaujetím a snahou zde však působili i jiní významní kazatelé jako Matěj z Janova, Jan Milíč z Kroměříže-kazatel pro chudinu, která se o dvě generace později stala hybnou silou husitského hnutí. Po jeho bylo vytvořeno středisko českého kazatelství v Betlémské kapli (stavba 1391), univerzitní učenci jako Vojtěch Raňkův z Ježova a Tomáš Štítný ze Štítného, pro jehož literární činnost byla popudem Milíčova kázání. Tyto představitele můžeme shodně nazvat Husovými předchůdci.
Právě svérázný vklad Tomáše Štítného ze Štítného se ukázal jako velmi výrazný v česky psané literatuře.Nebyl sice odborníkem v teologických, filosofických a etických otázkách, ale zato byl široce vzdělaný. Jeho literární činnost započala překlady a upravováním nábožensko-etických spisů latinských autorů. Záhy však začal česky sepisovat traktáty, které sám nazýval knížkami. Ty poté shrnoval do sborníků či ucelených knih. Jsou to Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, což byl první sborník traktátů napsaný v roce 1376, – Řeči besední (1385) a Řeči sváteční a nedělní (asi 1392). Po roce 1400 to pak byly další traktáty rozšířené do nové podoby – Knihy naučení křesťanského. Tyto traktáty dosáhli velikého ohlasu a významu. Štítný je však původně psal pro výchovné účely svých dětí a nejbližších přátel. Štítný byl dosti pracovitý, ale nikoliv velký myslitel, a proto se opíral o nejrůznější názorové zdroje. Přesto jeho tvůrčí výkon je mimořádný a obdivuhodný. Jeho díla jsou psána srozumitelně s ohledem na estetickou stránku textů. Je také někdy nazýván prvním klasikem české naučné literatury. Např. v Řečech besedních použil metodu rozhovoru mezi otcem a synem. V Řečech svátečních a nedělních zvolil volnou nápodobu kázání a vznikla tak první besedně pojatá, velmi přístupná postila
(z latinského post – illa – verbo = po těchto slovech, tj. kázání na základě evangelijního textu).
Mezi jeho nejlepší dochovaná díla patří Knížky o šašiech (= knihy o šachu ) či dílo z oboru zábavné prózy, duchovní román Barlaam a Josafat. Obě z latiny přeložená díla dobře zapadají po myšlenkové stránce do Štítného tvorby. V prvním díle se pod záminkou výkladu šachové hry uvažuje o postavení různých jednotlivých stavů ve společnosti a náležitém uspořádání lidských vztahů. V druhém pak zábavným a barvitým způsobem odmítá pohanství a rozvíjí křesťanskou nauku.
Překladem Barlaama a Josafata přispěl Štítný k rozvoji dobové zábavné prózy, která se teprve začala objevovat. Vlastní tvůrčí činností však dosáhl výsledku nesrovnatelně významnějšího. Ačkoli jeho traktáty mají vzdělavatelný charakter, pro povahu výkladu a vysoké slovesné hodnoty otevírají cestu do budoucna k dalšímu vývoji české umělecko-úvahové próze. I když nedožil přímého husitského hnutí, tak i přesto byl určitě významnou osobností této historické epochy.
Po Štítného smrti v průběhu 15. století vzniklo několik překladů bible a mnoho jejich opisů, které se zachovaly do dnešní doby. Právě překlady bible do staroslověnštiny a češtiny nabyly zvláštního významu pro české písemnictví. V této době příprav vlastního husitského hnutí se však význam Písma svatého ještě zvětšil, protože se ocitlo v samém středu náboženských rozporů. Na základě různých překladů a výkladů bible, které byly upraveny tak, aby vyhovovaly té či oné straně, i když v Husově výkladu nebylo pozměněno takřka nic, se právě odvíjel onen spor. Z přísného až učeneckého studia bible vycházela kazatelská činnost předchůdců Husa, ale i Husa samotného. Je to zvláště patrné na rozsáhlém díle Regulae Veteris et Novi testamenti (= pravidla Starého a Nového zákona) od Matěje z Janova.
Období vrcholného rozvoje a postava Mistra Jana Husa
Úsilí o reformaci církve se zesílilo a vyhrotilo během prvního desetiletí 15. století. Soustřeďovalo se nejprve v univerzitních prostorách v okruhu univerzitních učenců a až později se postupně šířilo do veřejnosti. V čele reformně smýšlejících lidí působících na univerzitě i mimo ni záhy stanul Mistr Jan Hus. Byl nejsilnější osobností, přísně dodržoval zásady a byl výborným kazatelem. Svou kazatelskou a literární činností i svou smrtí se stal zosobněním a symbolem českého reformačního smýšlení a hnutí, a jeho stoupenci se proto začali nazývat husity.
Jan Hus se narodil kolem roku 1370 patrně v Husinci u Prachatic. Na pražské univerzitě vystudoval artistickou fakultu, za níž získal (1396) hodnost mistra svobodného umění (filozofie) a kde dva roky poté začal přednášet. Po vysvěcení na kněze (1400) přešel na teologickou fakultu a na ní pokračoval v učitelské a učenecké činnosti. Po vydání Kutnohorského dekretu (1409), kterým Václav IV. Změnil dosavadní poměr hlasů ve vedení univerzity ve prospěch českých mistrů, byl Hus načas zvolen rektorem vysokého učení. Důležitou událostí jeho života, po níž překročil své učenecké působení na univerzitě a nabyl širokého vlivu na veřejné mínění, byl roku 1402 jmenován kazatelem v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Kázal zde česky 10 let a během této doby samostatně rozvinul reformní názory svých předchůdců a z Betlémské kaple učinil ohnisko veřejné kritiky církve a upadajících mravů. Ve svých literárních dílech kritizoval světské touhy církve po majetku a moci. Ve svých dílech také vyzíval k návratu k původním křesťanským ideálům a k autoritě bible. Nad veškeré církevní hodnostáře včetně papeže stavěl jako jediného svrchovaného soudce lidských skutků a pravou hlavu církve Ježíše Krista.
Jeho názorový postoj, podnícený odvážnými myšlenkami anglického reformního myslitele Johna Wycliffa (též Jan Viklef) se též dotýkal společenských problémů a měl také společenské důsledky. Ve svých kázáních Hus zvláště ostře vystupoval roku 1412 proti tzv. odpustkům, jakožto neoprávněnému zdroji církevních příjmů. Vedlo to k pouličním nepokojům, které vyústily k papežské kletbě na Husa a k vyhlášení interdiktu nad Prahou. V této pohnuté době se díky Husovým spisům začínala členit společnost na pro a protihusitskou. Můžeme zde najít určité známky cenzury textů a omezování písemnictví. Tato omezení se projevila na druhu tvorby, kdy se díla vztahovala k programům soupeřících stran. Pozapomnělo se tak na zábavný žánr, který je patrný z některých děl Tomáše Štítného ze Štítného. To bylo předmětem dalších ostrých Husových kázání. Díky těmto kázáním a vyhlášení interdiktu byl Hus nucen příkaz Václava IV. opustit Prahu a vystěhovat se na venkov. Během tohoto „vyhnanství“ žil Hus u svých šlechtických přátel, názorových příznivců na Kozím hrádku u Sezimova Ústí a na hradě Krakovec u Rakovníka. V době jeho pobytu na venkově Hus nejen kázal, ale především psal a vznikají zde jeho nejslavnější nejpůsobivější díla. Poté byl Hus vyzván Zikmundem Lucemburským, aby se zúčastnil koncilu v Kostnici,kde měl vyložit své názory a tím vyvrátit nařčení z hereze. Tyto požadavky Hus nesplnil, byl uvězněn a odsouzen k trestu smrti upálením. Hus do poslední chvíle neodvolal a zemřel v plamenech 6. července 1415. O rok později zde zemřel věrný Husův stoupenec Mistr Jeroným Pražský, odsouzený týmž koncilem.
Vlastní literární činnost Mistra Jana Husa je názorově přísně jednotná, vyznačuje ji však značná žánrová rozmanitost a dvojjazyčnost. Volba žánru i jazyka většinou u Husa vyplývala z okolností, za nichž jednotlivá díla vznikala, a též z odlišnosti záměrů, které sledovala. Některá díla jsou psaná latinsky, jiná česky.
V latině je napsán spis O církvi – jenž říká, že příslušníkem církve je pouze člověk, který nespáchal těžký hřích. Hlavou církve je Kristus a nikdo jiný. Tento spis znamenal ve svých důsledcích zásadní odmítnutí svrchované, nedotknutelné autority papeže a celé církevní organizace. Jeho latinsky psaná díla souvisejí s jeho učitelskou a učeneckou činností na univerzitě. K Husovým česky psaným dílům, která jsou dosti radikální a která vznikla v době jeho venkovského vyhnanství, náleží zejména Výklad Viery, Desatera a Páteře – výklad tří modliteb, úvahy o mravním životě a kritika společnosti, Dcerka, Knížky o svatokupectví – kritika církve a prodeji odpustků, či dílo O šesti bludiech – Husovy názory na poměr mezi církví a životem. Tento spis se dokonce dochoval v dvojí jazykové podobě. Jeho nejznámější a také čtenářsky nejoblíbenější dílo je bezesporu Postila – což je výklad části evangelia formou kázání nebo traktátu. V tomto díle kriticky a káravě vystupuje proti přepychu a hrabivosti soudobé církve. Mírou věcí je mu přitom prostota a chudoba původní apoštolské církve i čistota nábožensky vedeného života. V Husově všestranně mimořádné Postile se rázem dovršily předchozí
české pokusy o zvládnutí tohoto náročného žánru duchovní literatury (Tomáš Štítný ze Štítného) a zároveň se v ní otevřela cesta k dalším husitským i pohusitským postilám. Mnohotvárná slovesná tvorba Mistra Jana Husa našla i v dalších ohledech následovníky a ti jako on přešli od latiny k dílům psaným česky, aby mohli sdělovat náboženské názory a mravní poučení širší veřejnosti.
Vývoj po Husově smrti
Zvěst o Husově mučednické smrti mohutně v Čechách rozjitřila náboženské a národní cítění a zvedla vlnu odporu. Prohusitsky smýšlející část společnosti spatřovala v provedeném rozsudku vrcholný důkaz o zkaženosti katolické církve a zároveň urážku českého národa. Řady husitů se značně rozšířily. Postupně se přitom vyhrocoval nevraživý vztah mezi husitským a pravověrně katolickým pólem české společnosti a otevírala se cesta k přerůstání názorových rozdílů a rozporů v revoluční dění.
Mocným podnětem se v tomto směru stala koncem července 1419 tzv. defenestrace, při níž pražští radikální husité pod vedením kněze Jana Želivského sáhli k násilnému činu a svrhli z oken novoměstské radnice protireformně smýšlející konšely. V Praze i mimo ni následovaly pal další činy násilného charakteru.
Šířícímu se revolučnímu dění se snad mohl postavit do cesty král Václav IV., ten však krátce po defenestraci zemřel. A tak se toto dění prudce rozhořelo víceméně po celém soustátí a nacházelo značnou odezvu v nejrůznějších společenských vrstvách, od nejnižších po nejvyšší. Živnou půdu mělo přitom více v Čechách než na Moravě. Vývoj revolučních událostí vyhrotil náboženské a společenské protiklady a rozpory do neúprosnosti a vedl k roztříštěnosti státu i celé země. Tuto situaci prohloubil i spor o český trůn. Po smrti Václava IV. chtěl na něj usednout jeho bratr, římský a uherský král Zikmund Lucemburský. Toho však husité odmítli uznat za českého krále a řízení státu raději vložili do rukou jimi ustanoveného kolektivního orgánu. Zikmund dosáhl v Čechách královského uznání až roku 1436. Do té doby země nebyla sjednocována ústřední mocí.
Názorovým východiskem Husových přívrženců, husitů, byla jeho představa o „božím zákonu“, stanoveném biblí, jako měřítku života jednotlivce, církve i společnosti. Teprve postupně se dostavila potřeba jasně vyjádřeného a uceleného programu. Roku 1420 nabyl podoby tzv. čtyř pražských artikulů, které vyslovily zřetelnou řečí nekompromisní požadavky husitského reformního hnutí. Byl to požadavek přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobem, tj. přijímání posvěcené hostie i posvěceného vína. Požadavek svobodného hlásání slova božího ve smyslu husitského názoru. Požadavek zákazu a stíhání smrtelných hříchů. A požadavek zákazu vlastnictví duchovenstva a jeho světské moci. Takto zformulovaný církevně i společensky reformní program, ve svém základu pevně spjatý s představou kalicha jakožto symbolu přijímání podobojí, měl být jednotně platný pro všechny husity.
Záhy se však ukázalo, že husitské hnutí ho ve svých jednotlivých složkách a oblastech chápe s různou mírou přísnosti, že se z něho vyvozují odlišné závěry, a tedy že se toto hnutí člení do několika proudů, od směru umírněného až po zcela radikální; nejradikálnějšími husity byli táborité. Tyto proudy projevovaly přitom vůči sobě navzájem názorovou nesnášenlivost, bojovaly nadto uvnitř husitského hnutí o nadvládu a oslabovaly je tak zevnitř.
Husův program nápravy církve i společnosti chtěli husité prosadit jako platný i pro celý křesťanský svět. Ve shodě s tím ho také při nejrůznějších příležitostech obhajovali i propagovali v zahraničí. Dělo se tak s důvěrou, že jejich lék na ozdravení náboženského a společenského života Evropa přijme. Tohoto domýšlivého a velikášského cíle zdaleka nedosáhli: svět názory i celé hnutí husitů odmítl, označil je za kacířské a rozhodl se je vymýtit silou, vojensky.
Pokusilo se o to pět křižáckých výprav zorganizovaných v letech 1420 – 1431. Husitský vojska. Zprvu vedená geniálním vojevůdcem Janem Žižkou z Trocnova a později Prokopem Holým, jim však způsobila trpké porážky. Když ve sporu s husity neuspěla vojenská síla, došlo na diplomatická jednání. Nejdříve se o ně pokusil Zikmund Lucemburský, který přitom nepřestával usilovat o český trůn, pak církevní koncil se sídlem v Basileji. Jednání se stále vracela k soustavě husitských požadavků obsažených v pražských artikulech.
Pokračovatelé Mistra Jana Husa
Husovými bezprostředními pokračovateli byli svými postilami Jakoubek ze Stříbra a Jan Rokycana, i když svá postilová díla psali programově trochu odlišně ve srovnání se svými verbálními projevy. Soubor Jakoubkových výkladů se nese v umírněném tónu: v protikladu k radikálním táboritům se zastává úcty věřícího k mešním obřadům i svatým a věcech víry staví nad jednotlivé postoje a názory jednotu náboženského přesvědčení. Postila značně mladšího Rokycany je vyčítavá. Horlivý kazatel si v ní stěžuje na všeobecné rozmáhání sobectví, úplatnosti a podvodů a zároveň na nedostatek účinné lásky k bližnímu. Se strohými výčitkami se obrací zejména ke kněžím, protože nemají dostatečnou ochotu čelit soudobým problémům a nepřivádějí v náležité míře člověka ke skutečně zbožné životní praxi.
Jan Rokycana setrval na svém husitském, kališnickém názoru a stanovisku až do své smrti. I Jakoubek ze Stříbra vystupoval zprvu jako jedna z čelních osobností husitského hnutí. Byl to Husův přítel a nástupce v Betlémské kapli (v jednom kázání dokonce oslavil Mistry Jana Husa a Jeronýma Pražského jako mučedníky) a s Husovým schválením začal jako první v Praze aplikovat přijímání pod obojím způsobem. V pozdějších letech však značně polevil v sympatiích k husitskému hnutí. Rozdíl mezi Rokycanou a Jakoubkem odhaluje obecnější situaci v řadách zastánců či příslušníků tohoto hnutí. Vyskytovala se zde názorová vytrvalost, ale i proměna stanovisek. Ta se týká i další tvůrčí osobnosti daného období, Vavřince z Březové.
Ostatní literatura husitského období
Vedle traktátů, polemických spisů, postil a dalších prací podobného charakteru se staly zvlášť charakteristickými slovesnými projevy husitské doby i literární útvary zcela odlišného druhu, například anonymní pouliční popěvky anebo jim blízké časové písně. Tyto drobné a všeobecně vlivné známé písňové skladby se bezprostředně reagovaly na živé dobové události a stejně bezprostředně se podílely na utváření dobových nálad a stanovisek. K těm prvním patří popěvek Zajíc biskup Abeceda, posměšně namířený na pražského biskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburku, který dal příkaz k pálení Viklefových knih, papežem označených za kacířské. Také na katolické straně vznikaly takovéto popěvky, časové písně a jim podobné skladby. Většinou přímo útočily na názory a počínání husitů, či dokonce husitských žen. O tom se můžeme přesvědčit v posměšných skladbách Viklefice a Bekyně o husitských jeptiškách.
Daleko početnější a také slovesně významnější vrstvu tvorby písňového charakteru však tvořily duchovní písně, které mířily k vyšším duchovním cílům. Klasickým příkladem je Jistebnický kancionál. Až na několik latinských výjimek jsou zde shromážděny české duchovní písně v hojném žánrovém zastoupení. Z mnoha textů jsou však známy pouze dva autoři, a to Jan Hus a Jan Čapek. Příslušnost ostatních textů k jednotlivým skupinám je určitelná dle svého myšlenkového vyznění.
Zvláštního významu a popularity nabyly písně válečné a bojové. Mezi ně patří např. Povstaň, povstaň, veliké město Pražské či nejznámější husitský válečný chorál Ktož jsú boží bojovníci. Z pozdější doby se k těmto písním přimykají ještě písně či skladby oslavující husitská vítězství. Za zmínku stojí skladba od Vavřince z Březové volně přeložená z latiny jako Píseň o vítězství u Domažlic. Vedle Vavřincova díla existovaly ještě podobně náročné skladby. Některé z nich mají dvojí podobu – veršovanou a prozaickou, latinsky či česky psanou. Mezi hlavní prohusitsky zaměřené skladby patří Žaloba Koruny české a Hádání Prahy s Kutnou Horou – nacházíme zapsané v tzv. Budyšínském rukopise. Tyto skladby odrážejí názorově i společensky rozeklanou situaci tohoto období včetně odporu husitských obyvatel k císaři Zikmundovi Lucemburskému, usilujícímu o český trůn. Velice tvrdá kritika husitů je zmíněna ve skladbách Žaloba na husity a Václav, Havel a Tábor čili Rozmlouvání o Čechách roku 1424. V těchto spisech se na adresu husitů, zejména táboritů, vznášejí závažná obvinění ze společenského rozvratu a utrpení k němuž došlo za jejich válek.
Obranným, polemickým a propagačním charakterem se vyznačovaly tzv. manifesty. Těchto manifestů bylo vydáno několik, kdy prvním manifestem byl latinsky psaný text, který Jan Hus přibil na mosteckou bránu a kdy tímto textem nesouhlasí s papežským trestem uvaleným na jeho osobu. Poté byly například vydány manifesty proti zadržování Jana Husa atd. Nejvíce manifestů však vyjadřuje nevoli husitské strany k osobě Zikmunda Lucemburského a vysvětlení kališnického programu. Manifesty byly psány nejen česky, ale podle okolností i latinsky a německy, bez rozdílu jazyka vždy však prokazují vysokou formulační a slovesnou úroveň. Právě touto úrovní překročily čistou účelovost a vřadily se tak plnoprávně do národní literatury. Výběr z těchto mimořádně pozoruhodných textů najdeme v knize Husitské manifesty (1980) od Amedea Molnára. Navzdory bouřlivosti doby, která strhávala do svého víru a neumožňovala tak dostatečný odstup, nutný ke vzniku dějepisného díla, nechyběly v husitské době ani historické texty. Tyto texty měly povahu kronik. Nejdůležitější je latinské dílo Vavřince z Březové. Jeho slavné dílo Chronicon se do českého jazyka volně překládá jako Husitská kronika. Tato kronika je nedokončená pravděpodobně kvůli autorově smrti, ale i tak je nesmírně cennou literární památkou. Toto v pravém slova smyslu
dějepisné dílo je pozoruhodné i autorovým celkovým stanoviskem k zachycovanému nábožensko – společenského dění. V tomto svém díle však Vavřinec dosti pozměnil svůj názor na husitskou éru až na krajně kritický, kdy odmítá táborský radikalismus včetně jeho obrazoborectví. Z obhajoby táborského stanoviska a zároveň ze sporu s názory představitelů umírněného pražského husitského křídla vyvěrá naproti tomu rovněž latinsky psaná Táborská kronika, dílo biskupa táboritů Mikuláše z Pelhřimova. Od základu jsou zcela jinak pojaty malé soukromé kroniky napsané neznámými autory – většinou měšťanského původu – zejména v období lipanském. Neměly zvláštní ctižádost, a přitom nabyly nemalého poznávacího i literárního významu. V 19. století byly knižně vydány Františkem Palackým pod názvem Staré letopisy české.
Petr Chelčický
Do písemnictví husitské éry a dlouhodobých nábožensko – politických sporů, které zdaleka neutichly ani v době polipanské a pozdější, vnesl nový pohled, názor a literární projev Petr Chelčický. Vedle Jana Husa je považován za druhou nejvýznamnější myslitelskou a literární osobnost husitské doby. O Chelčického životě, společenském postavení a aktivitách nevíme příliš mnoho. Pravděpodobně byl drobným zemanem v jižních Čechách, v Chelčicích u Vodňan. Při jeho pobytu v Praze se seznámil s Viklefovými spisy a poté odešel sledovat společenské poměry a spory na některá jihočeská místa (Tábor, Písek, atd.). Avšak většinu života trávil ve svých rodných Chelčicích, kde se věnoval společensko – mravním problémům a hlavně literární činnosti. Kolem něho se časem vytvořila skupina tzv. chelčických bratří, a i zdaleka za ním jezdili názoroví přívrženci i odpůrci, aby spolu diskutovali o nejrůznějších problémech doby a celého husitského hnutí. Ostatně nedaleko jeho příbytku byla husitská radikální obec na hoře Tábor.
K těmto táboritům měl dosti názorově blízko i přes spory s některými jejich představiteli. Přel se dokonce i s těmi, které jinak uznával (Tomáš Štítný ze Štítného, Jan Viklef, Jan Hus). Charakteristickým znakem jeho literární činnosti je jeho vytrvalý zápal a rozhorlení, které je dobře patrné v jeho prvních traktátech, konkrétně O cierkvi svaté, kde poukazuje na zkaženost katolické církve světských touhách. K těmto kritikám přidává, s odvoláním na bibli, i zásadní představu o povaze „ryzí“ církve. Podle Chelčického má být církev jednotný orgán, jehož jednotlivé části neznají nadřazenost a všichni jsou si rovni. V traktátu O trojím lidu jako důsledný znalec venkova se postavil proti postavení církve a šlechty na venkově a zdůraznil roli sedláků a nevolníků ve společnosti. V další traktátu, O boji duchovním, se Chelčický staví proti myšlence hájit husitské ideály s mečem v ruce. Zdůvodňuje to autoritou bible a poukazuje na směrodatnost příkazu z Desatera „Nezabiješ!“.
Ke svým myšlenkách vyjádřených v raných traktátech se pak vracel celý život. Své myšlenky Chelčický shrnul, pro potřeby dnešní doby bohužel dosti nepřehledně, ve svých dvou hlavních dílech. V prvním, v Postile, kterou navázal na postily Husa a Štítného, vyjadřuje své postoje k náležité křesťanské církvi a zároveň uvádí svou propracované výhrady ke zkažené církvi. Odmítá zde taky válku, zabíjení včetně trestu smrti, mstu či násilí jako vážný zločin. Od pravého křesťana očekával především pokoru, lásku k bližnímu
svému i nepříteli a všeobecný návrat k základním církevním, lidským a morálním hodnotám. V druhém, ještě složitějším díle, Sieť viery pravé, Chelčický v minulosti sleduje sloučení křesťanské víry a církve se světskou mocí. Zdůrazňuje svůj odpor ke světské moci, ve které vidí protipól duchovní moci a pravého náboženského života. Tyto Chelčického názory u něj vyúsťují v zásadní odmítnutí státu. Těmito názory bylo ovlivněno i několik jeho nejbližších.
V dalším vývoji husitské éry se literární díla tvořila velmi málo nebo vůbec. Příčinou byly pohnuté události doby od bitvy u Lipan přes Basilejskou kompaktátu po útlum husitského myšlení. Poté na český trůn usedl Jiří z Poděbrad a ten se snažil posílit pozici Českého státu. Snažil se vést příslušníky obou vyznání, katolického a kališnického, ke svornosti. Během těchto událostí, politických snažení a ideových sporů se však stala jedna podstatná věc.Byla spjata s myšlenkami a jménem Petra Chelčického. Jeho myšlenky a představy o pravém křesťanském životě přerostly kruh jeho chelčických bratří a strhly k sobě další věřící. Tato zprvu volná společnost se koncem 50. let spojila a usadila ve Vsi pod Orlickými horami. Žila tam po zákonu lidské rovnosti jako společenství bratří a sester a v nevýbojně vyjadřovaném nesouhlasu se společenskými i náboženskými poměry. Dostala jméno Jednota bratrskáa její příslušníci začali být nazýváni čeští bratří. Ačkoliv Jednota bratrská dlouho považovala za součást oficiální kališnické církve, roku 1467 se od ní nakonec oddělila a ustavila se jako samostatná církev se samostatně volenými knězi a biskupy. To již měla přívržence na nejrůznějších místech celých Čech a Moravy.
Zrod, utváření a existenci Jednoty bratrské provázely vášnivé polemiky, vedené jak ze strany katolické, tak kališnické. Jednota přitom nezůstávala dlužná odpověď. Tyto náboženské spory byly však pouze částí šířeji vedených polemických střetů, k nimž v 50. a 60. letech nadále docházelo.
Zpočátku Jednota bratrská sdílela i Chelčického odpor k vyššímu vzdělání jako zdroji nenáležitého rozdílu mezi lidmi a také příčině vlažnosti ve víře. Po období vnitřních diskusí však toto stanovisko překonala a postupně se stala i významným vzdělaneckým a kulturním střediskem a silou.
Literatura a kultura za doznívání husitské éry
I ve vlastním písemnictví poděbradské doby se odrážejí velké náboženské či nábožensko – politické otázky. Je tomu tak například v Hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich, v díle nejvyššího hejtmana moravského markrabství Ctibora Tovačovského z Cimburka, anebo v latinském spisu Dialogus diplomata krále Jiřího Jana z Rabštejna. Tyto otázky mají však jinou podobu, důvody a také vyústění než ve vlastním husitském období.
Další dílo prvního z uvedených autorů, příručka moravského zemského práva Kniha tovačovská, dále naznačuje, že písemnictví v poděbradských časech si otevíralo cestu i k vysloveně světským záležitostem, k věcem životního provozu a jeho zásad. Výrazným důkazem o zesvětštění literatury a jejího obratu k všedním podobám života a jeho problémů jsou dva cestopisy, cestopisné záznamy panoše Jaroslava a panoše Václava Šaška z Bířkova, účastníků propagačních poselstev krále Jiřího z Poděbrad do západních zemí. O tomtéž svědčí i ta část Starých letopisů českých, která vznikla právě v době Jiřího z Poděbrad.
Měnící se literární situaci výmluvně dokreslují početné opisy zábavného čtení z předhusitského období, a tedy obnovený zájem o literaturu bez náboženské a jiné příslušnosti. I v tom se ohlašoval, byť skromným způsobem,duch další fáze českého písemnictví, písemnictví ovlivněné humanismem a renesancí.
Po období vlastního husitského hnutí, za něhož silně poklesl mezinárodní význam pražské univerzity, vázlo školství a byly ničeny nejrůznější kulturní památky výtvarné a architektonické, nastalo koncem 70. a v průběhu 80. let 15. století kulturní oživení zejména ve stavitelství. Dokazují to pražská i mimopražská díla velkých i menších dobových architektů, tvořících ve stylu tzv. pozdní gotiky; tento sloh dovršoval gotické architektonické principy a zároveň obsahoval prvky ohlašující se renesance.
Mezi staviteli jagellonské doby vysoko vynikli český stavitelský samouk Matěj Rejsek a německý architekt Benedikt Ried, česky zvaný Rejt. První z nich postavil v Praze mimo jiné i Prašnou bránu. Druhý vyprojektoval – v rámci Vladislavem Jagellonským podniknuté přestavby a obnovy Pražského hradu, poškozeného v husitské éře – Vladislavský sál. Spolu se podíleli na výstavbě sv. Barbory v Kutné Hoře.
Závěr
Toto období je jednou z nejdůležitějších částí českých dějin, písemnictví i samotné literatury. Ve společnosti se prohlubovaly rozpory. Byl zvýrazněn odpor k mravnímu úpadku církve. Zvyšoval se zájem o bibli (uskutečněn úplný překlad do češtiny). Z literárních žánrů zmizela světská lyrika a duchovní epika. Naopak do popředí se dostává duchovní píseň, kroniky, traktáty a kázání, které působilo slovem. Též se rozvíjely na místo latiny česky psané texty. Autoři děl, kazatelé a ostatní se snažili o prostou formu a jednoduchý jazyk srozumitelný pro všechny vrstvy společnosti.
Prameny literatury
Cuřín, F.: Vývoj českého jazyka a dialektologie, Praha, SPN, 1964
Kolektiv autorů, Encyklopedický slovník, Praha, Odeon, 1993
Jazyk a literatura v historické perspektivě, Ústí n. Labem, PF UJEP, 1998
Novák, A.: Dějiny českého písemnictví, Praha, Brána, 1994
Petrů, E.: Vývoj českého exempla v době předhusitské, Praha, SPN, 1966
Těšitelová, M. a kol.: O češtině v číslech, Praha, Academia, 1987
Tomek, L., Vinařová, M.: Tajemství krásné písemnosti, Praha, Albatros, 1985
Vlček, J.: Dějiny české literatury, I. díl, Praha, Jednota českých filologů, 1897