Arabský poloostrov má výhodnou polohu mezi Evropou a jihovýchodní Asií. Důležitou křižovatkou obchodních cest ze Středomoří do Indie a z Afriky do střední Asie se po roce 500 stal Arabský poloostrov. Žily zde kmeny Arabů, na vyschlých travinách na okrajích pouště pásli koně, velbloudy, ovce a kozy. Pouze při mořském pobřeží a v nepočetných oázách obdělávali rolníci půdu. Jednotlivé kmeny mezi sebou bojovaly o pastviny a půdu. Přítrž bojům mezi arabskými kmeny učinilo po roce 662 jejich sjednocení pod vládou Mohameda. Mohamed (570–632)
zakladatel islámu (doslova „odevzdání se do vůle boží“)
příslušník kmene Kurajšů, usedlého v Mekce
někdy od roku 610 začal Mohamed prožívat zjevení, která považoval za poselství Boží sdělovaná mu archandělem Gabrielem a později se stala základem koránu (svatá kniha islámu považována muslimy za pravé a věčné slovo Boží)
Mohamed nepovažoval své náboženství za něco nového, v jeho pojetí to bylo vyvrcholení a dokončení předchozích Božích zjevení minulosti (včetně židovských a křesťanských proroctví) a zároveň návrat k nezkaženému monoteismu praotce Abrahama
monoteismus, který Mohamed hlásal narazil mezi Kurajšovi na odpor, aby se vyhnuli pronásledování – Mohamed a jeho následovníci prchli v roce 622 do Mediny (obchodní soupeř Mekky)
tato událost – hidžra (událost) – je považována za počátek muslimské éry a jí také začíná první rok islámského kalendáře
Mohamed použil Mediny jako základny k boji proti Kurajšům a v roce 630 se vrátil do Mekky jako vítěz
zůstal však nadále v Medině, která se stala hlavním městem teokratického islámského státu
v posledních dvou letech svého života použil Mohamed diplomacie i síly k tomu, aby islám rozšířil mezi dalšími arabskými kmeny
zemřel roku 632 a ještě před svou smrtí stačil však vyhlásit džihád – „svatou válku“ proti nevěřícím
Mohamedovým nástupcem se stal jeho tchán Abú Bakr, první kalif (následník), dobyl území v Persii a Byzanci
po potlačení protiislámského povstání Abú Bakr politické a náboženské sjednocení Arabů dokončil
Za dalších dvou kalifů, Umara a Uthmána(Usmána), začala výbušná expanze Arabů, v jejímž průběhu Byzantská říše ztratila bohaté a lidnaté provincie = Sýrie, Palestina, Egypt, Lybie a Sásánovská říše v Persii byla zničena úplně.
po Uthmánově smrti vypukla občanská válka mezi přívrženci kalifa Alího , Mohamedova zetě, a přívrženci Mu´áviji, příslušníka uthmánovy rodiny Umajjovců
po zavraždění Alího v roce 661 se stal kalifem Mu´ávija, zakladatel umajovské dynastie, který přesunul sídlo arabské říše čili kalifátu z Mediny do mocenské základny Damašku
po smrti Mu´áviji se syn Alího Husajn pokusil získat kalifát pro sebe, v bitvě s Umajjovci u Karbaly v roce 680 však padl
poté se islám rozdělil na své dvě hlavní větve: sunnitskou (podle sunny, „Mohamedovy tradice“) která získala většinu, a šitskou (podle šiaťAlí „strany Alího“)
Umajjovci ovládli Kypr, útok na Byzanc, postup severní Afrikou a vylodění na Pyrenejském poloostrově, postup na jih Francie, zastaveni Karlem Martelem r.732 (bitva u Poitiers)
za prvních Umajjovců pokračovala Arabská expanze a v roce 715 byl islámský kalifátem který se rozkládal od řeky Indu a Střední Asie až k Pyrenejím, vůbec největší stát, jaký svět kdy poznal
zmocnit se Byzantské říše a evropského západu se však Umajjovcům po neúspěšném obléhání Konstantinopolu v roce 677 a 717 a po porážce s Franky u Poitiers v roce 732 nepovedlo
kalifové byli vůdci jak náboženského, tak i politického ohledu, zatímco první kalifové byli voleni, Umajjovci zavedli dědičné následnictví, odvolávající se na božské povolání a vyžadující naprostou poslušnost
za Umajjovců začala úspěšná arabizace podrobených národů prostřednictvím jejich přestoupení k islámu, zavedení arabštiny jako společného jazyka a vzájemných sňatků
Arabové byli naopak sami ovlivněni perskou a byzantskou civilizací, které si podmanili
Na prudkém rozvoji Arabů v 7. století se podílela celá řada činitelů. Před vznikem islámu bylo hlavním prostředkem k získání společenského postavení a bohatství vítězství v mezikmenových půtkách. Po sjednocení Arabů díky Mohamedovi se jejich válečnická tradice obrátila navenek, k výbojům proti sousední Byzantské a Sásánovské říši. Spojené arabské armády, početnější a účinnější, se rychle zmocnily nových území, protože obě sousední říše byly na arabskou invazi nepřipravené. Sásánovská říše byla po porážce Byzancií zmítána občanskou válkou a po arabském vítězství u Nehavendu v roce 642 se organizovaný odpor rychle zhroutil. Také Byzantská říše měla své vnitřní problémy. Monofyzitské křesťanské obyvatelstvo Sýrie, Palestiny a Egypta, které prožilo léta pronásledování ze strany Cařihradu, Araby vítalo jako osvoboditele. Také Vizigótské království se ve Španělsku zhroutilo vinou vnitřních rozbrojů. K tomu je třeba připočíst okolnost, že arabští vojáci byli motivováni Mohamedovým slibem, že kdo v bitvě padne, přijde rovnou do ráje. Jestliže barbarskými vpády v 5. století zhroucení klasického světa začalo, pak arabské výboje znamenaly konečný rozchod s minulostí. Výsledkem bylo sjednocení celého Středního východu, severní Afriky a Španělska pod novým náboženstvím, se společným jazykem a kulturou. Jen málo z toho, co tenkrát Arabové pro islám získali, od té doby zase ztratili.
Autoritu umajjovské dynastie postupně v 8. století podkopal konflikt mezi šíity a sunnity, obnovení kmenových půtek mezi Araby a nespokojenost mezi konvertity k islámu v nově obsazených zemích, kteří se stavěli prosti daňovým zvýhodněním a politickým výsadám Arabů. Vzpoura začala v roce 747 v provincii Chorásán a v roce 749 povstalci provolali za kalifa Abú al-Abbáse ze sunnitské abbásovské rodiny. Po vítězství Abbásovců v bitvě u Zabu v roce 750 následovalo všeobecné vyvraždění umajjovské rodiny. Jeden z mála, kteří to přežili, Abd al-Rahmán (vl.756–788), uprchl do Španělska a zmocnil se v roce 756 vlády v Cordóbě. Vznikem jeho nezávislého emirátu začala politická fragmentace arabského světa. Abd al-Rahmán musel po několik let čelit vnitřní opozici, což křesťanskému obyvatelstvu Asturie umožnilo získat nazpět Galícii a opřít se o své království o pevnou územní základnu:Frankům se totiž podařilo dobýt zpět Narbonne. Abbásovský kalifát utrpěl v roce 789 další ztráty, když idrísovští emírové z Maghribu odmítli jeho politickou a duchovní autoritu a založili šíitský kalifát. V roce 800 získali nezávislost také aghlabští emírové v Ifrikii (Tunisko). Přes všechny ztráty však s Abbásovci začal „zlatý věk“ islámské civilizace. Nesmírné bohatství, získané mimo jiné i díky hindúkušským dolům na stříbro, kalifům umožňovalo realizovat rozmáchlé stavební projekty a štědře podporovat vědu a umění. V roce 763 bylo sídlo kalifátu přeneseno z Damašku do Bagdádu a během 40 let se z Bagdádu stalo největší město tehdejší doby. Domácí arabská a islámská kultura si osvojila perské literární formy, řeckou filosofii a vědecké myšlení a dosáhla záhy vynikajících výkonů v mnoha oborech intelektuální produkce. Středověká Evropa vděčí právě arabským učencům za většinu znalostí z astronomie, zeměpisu, lékařství, matematiky a dokonce řecké filosofie. Abbásovské období se také vyznačovalo náboženskou a rasovou snášenlivostí: přísné dodržování islámu nebránilo v toleranci vůči jiným náboženstvím a Arabové nezaujímali žádné privilegované postavení.
Vrcholu svého rozkvětu dosáhla Abbasásovská říše za Háruna ar Rašída;záhy po jeho smrti vypukla občanská válka mezi jeho syny. Moc jednotlivých provinčních emírů vzrůstala na úkor moci kalifovy a v roce 868 dosáhly Egypt a Palestina, ovládané túlúnskou dynastií, nezávislost; odtrhly se také od východní provincie pod vládou tamějších domácích dynastií – perských Saffárovců a Sámánovců. V roce 899 Abbásovci ztratili po povstání šíitské sekty Karmatů Arábii, a v roce 886 znovu získala nezávislost také křesťanská Arménie. Kolem roku 900 se situace Abbásovců nakrátko zlepšila. V roce 905 získali Egypt a Palestinu, a pomohlo jim také to, že sunnitský Sámánovký emirát zabral šíitský Saffárovský emirát, zdroj stálého neklidu. Už v roce 914 však Fátimovci, kteří se v roce 909 zmocnili vlády v Ifrikii, napadli Egypt, a v roce 1000 představovali vůdčí islámskou mocnost. Kolem roku 913 se Persie zmocnili Bújovci, kmenový svaz obývající Dajlam. V roce 945 pak dobyli Bagdád a tím zbavili Abbásovce jejich územního panství. I když kalifát trval déle jako duchovní instituce, byl sunnitský kalif pouhou loutkou, zatímco ve skutečnosti moc měli v rukou šíitští Bújovci. Vzestup moci Bújovců byl provázen současným úpadkem Sámánského emirátu. Jeho severní oblasti obsadili v 90. letech 10. století karachanští Turci, zbytku se zmocnil Mahmúd z Ghazny, turecký žoldnéř, který se vzbouřil u Mervu Sámánovce porazil. Mahmúd potom napadal bújovské emiráty a severní Indii. Jako bojovný muslim považoval výboje proti hinduistickým královstvím za svatou válku a záměrně ničil hindské chrámy. Ghaznovský emirát byl první říší, který Turci na Středním východě založili, jeho úpadek však nastal velmi rychle poté, když byl v roce 1037 napaden ghuzzskými Turky, vedenými příslušníky seldžuckého klanu. Po počátečních svízelích se umajjovskému emirátu ve Španělsku podařilo zabezpečit vlastní postavení, a v roce 929 Abd al-Rahmán III. (vl.912–961) se dám prohlásil za kalifa. Jeho sebedůvěrou se zdálo opravňovat dobytí Maghribu v roce 973, jakož i značné úspěchy, kterých v boji proti křesťanům na severu dosáhl jeho vojevůdce Almansor (al.Mansůr)V roce 1008 však vypukla občanská válka, kalifát se zhroutil a muslimská moc ve Španělsku už niky nedosáhla tehdejší síly. Navzdory převážně nepřátelským vztahům ke křesťanským sousedům bylo muslimské Španělsko spolu se Sicílií hlavním zprostředkovatelem přejímání plodů arabské kultury křesťanskou Evropou. Zánik arabské říše – v 11. století vpád seldžuckých Turků (z východu), přijetí islámu, pak podmanění Arabů (souběžně i jejich vpád proti křesťanům – 1071 poraženo byzantské vojsko u Mantzikertu). Ve 14. století novými nositeli islámu osmanští Turci. V 16. století připojen a Arábie k osmanské říši.
Arabové a jejich význam pro středověkou Evropu
Arabský poloostrov má výhodnou polohu mezi Evropou a jihovýchodní Asií. Důležitou křižovatkou obchodních cest ze Středomoří do Indie a z Afriky do střední Asie se po roce 500 stal Arabský poloostrov. Žily zde kmeny Arabů, na vyschlých travinách na okrajích pouště pásli koně, velbloudy, ovce a kozy. Pouze při mořském pobřeží a v nepočetných oázách obdělávali rolníci půdu. Jednotlivé kmeny mezi sebou bojovaly o pastviny a půdu. Přítrž bojům mezi arabskými kmeny učinilo po roce 662 jejich sjednocení pod vládou Mohameda. Mohamed (570–632)
Za dalších dvou kalifů, Umara a Uthmána(Usmána), začala výbušná expanze Arabů, v jejímž průběhu Byzantská říše ztratila bohaté a lidnaté provincie = Sýrie, Palestina, Egypt, Lybie a Sásánovská říše v Persii byla zničena úplně.
Na prudkém rozvoji Arabů v 7. století se podílela celá řada činitelů. Před vznikem islámu bylo hlavním prostředkem k získání společenského postavení a bohatství vítězství v mezikmenových půtkách. Po sjednocení Arabů díky Mohamedovi se jejich válečnická tradice obrátila navenek, k výbojům proti sousední Byzantské a Sásánovské říši. Spojené arabské armády, početnější a účinnější, se rychle zmocnily nových území, protože obě sousední říše byly na arabskou invazi nepřipravené. Sásánovská říše byla po porážce Byzancií zmítána občanskou válkou a po arabském vítězství u Nehavendu v roce 642 se organizovaný odpor rychle zhroutil. Také Byzantská říše měla své vnitřní problémy. Monofyzitské křesťanské obyvatelstvo Sýrie, Palestiny a Egypta, které prožilo léta pronásledování ze strany Cařihradu, Araby vítalo jako osvoboditele. Také Vizigótské království se ve Španělsku zhroutilo vinou vnitřních rozbrojů. K tomu je třeba připočíst okolnost, že arabští vojáci byli motivováni Mohamedovým slibem, že kdo v bitvě padne, přijde rovnou do ráje. Jestliže barbarskými vpády v 5. století zhroucení klasického světa začalo, pak arabské výboje znamenaly konečný rozchod s minulostí. Výsledkem bylo sjednocení celého Středního východu, severní Afriky a Španělska pod novým náboženstvím, se společným jazykem a kulturou. Jen málo z toho, co tenkrát Arabové pro islám získali, od té doby zase ztratili.
Autoritu umajjovské dynastie postupně v 8. století podkopal konflikt mezi šíity a sunnity, obnovení kmenových půtek mezi Araby a nespokojenost mezi konvertity k islámu v nově obsazených zemích, kteří se stavěli prosti daňovým zvýhodněním a politickým výsadám Arabů. Vzpoura začala v roce 747 v provincii Chorásán a v roce 749 povstalci provolali za kalifa Abú al-Abbáse ze sunnitské abbásovské rodiny. Po vítězství Abbásovců v bitvě u Zabu v roce 750 následovalo všeobecné vyvraždění umajjovské rodiny. Jeden z mála, kteří to přežili, Abd al-Rahmán (vl.756–788), uprchl do Španělska a zmocnil se v roce 756 vlády v Cordóbě. Vznikem jeho nezávislého emirátu začala politická fragmentace arabského světa. Abd al-Rahmán musel po několik let čelit vnitřní opozici, což křesťanskému obyvatelstvu Asturie umožnilo získat nazpět Galícii a opřít se o své království o pevnou územní základnu:Frankům se totiž podařilo dobýt zpět Narbonne. Abbásovský kalifát utrpěl v roce 789 další ztráty, když idrísovští emírové z Maghribu odmítli jeho politickou a duchovní autoritu a založili šíitský kalifát. V roce 800 získali nezávislost také aghlabští emírové v Ifrikii (Tunisko). Přes všechny ztráty však s Abbásovci začal „zlatý věk“ islámské civilizace. Nesmírné bohatství, získané mimo jiné i díky hindúkušským dolům na stříbro, kalifům umožňovalo realizovat rozmáchlé stavební projekty a štědře podporovat vědu a umění. V roce 763 bylo sídlo kalifátu přeneseno z Damašku do Bagdádu a během 40 let se z Bagdádu stalo největší město tehdejší doby. Domácí arabská a islámská kultura si osvojila perské literární formy, řeckou filosofii a vědecké myšlení a dosáhla záhy vynikajících výkonů v mnoha oborech intelektuální produkce. Středověká Evropa vděčí právě arabským učencům za většinu znalostí z astronomie, zeměpisu, lékařství, matematiky a dokonce řecké filosofie. Abbásovské období se také vyznačovalo náboženskou a rasovou snášenlivostí: přísné dodržování islámu nebránilo v toleranci vůči jiným náboženstvím a Arabové nezaujímali žádné privilegované postavení.
Vrcholu svého rozkvětu dosáhla Abbasásovská říše za Háruna ar Rašída;záhy po jeho smrti vypukla občanská válka mezi jeho syny. Moc jednotlivých provinčních emírů vzrůstala na úkor moci kalifovy a v roce 868 dosáhly Egypt a Palestina, ovládané túlúnskou dynastií, nezávislost; odtrhly se také od východní provincie pod vládou tamějších domácích dynastií – perských Saffárovců a Sámánovců. V roce 899 Abbásovci ztratili po povstání šíitské sekty Karmatů Arábii, a v roce 886 znovu získala nezávislost také křesťanská Arménie. Kolem roku 900 se situace Abbásovců nakrátko zlepšila. V roce 905 získali Egypt a Palestinu, a pomohlo jim také to, že sunnitský Sámánovký emirát zabral šíitský Saffárovský emirát, zdroj stálého neklidu. Už v roce 914 však Fátimovci, kteří se v roce 909 zmocnili vlády v Ifrikii, napadli Egypt, a v roce 1000 představovali vůdčí islámskou mocnost. Kolem roku 913 se Persie zmocnili Bújovci, kmenový svaz obývající Dajlam. V roce 945 pak dobyli Bagdád a tím zbavili Abbásovce jejich územního panství. I když kalifát trval déle jako duchovní instituce, byl sunnitský kalif pouhou loutkou, zatímco ve skutečnosti moc měli v rukou šíitští Bújovci. Vzestup moci Bújovců byl provázen současným úpadkem Sámánského emirátu. Jeho severní oblasti obsadili v 90. letech 10. století karachanští Turci, zbytku se zmocnil Mahmúd z Ghazny, turecký žoldnéř, který se vzbouřil u Mervu Sámánovce porazil. Mahmúd potom napadal bújovské emiráty a severní Indii. Jako bojovný muslim považoval výboje proti hinduistickým královstvím za svatou válku a záměrně ničil hindské chrámy. Ghaznovský emirát byl první říší, který Turci na Středním východě založili, jeho úpadek však nastal velmi rychle poté, když byl v roce 1037 napaden ghuzzskými Turky, vedenými příslušníky seldžuckého klanu. Po počátečních svízelích se umajjovskému emirátu ve Španělsku podařilo zabezpečit vlastní postavení, a v roce 929 Abd al-Rahmán III. (vl.912–961) se dám prohlásil za kalifa. Jeho sebedůvěrou se zdálo opravňovat dobytí Maghribu v roce 973, jakož i značné úspěchy, kterých v boji proti křesťanům na severu dosáhl jeho vojevůdce Almansor (al.Mansůr)V roce 1008 však vypukla občanská válka, kalifát se zhroutil a muslimská moc ve Španělsku už niky nedosáhla tehdejší síly. Navzdory převážně nepřátelským vztahům ke křesťanským sousedům bylo muslimské Španělsko spolu se Sicílií hlavním zprostředkovatelem přejímání plodů arabské kultury křesťanskou Evropou. Zánik arabské říše – v 11. století vpád seldžuckých Turků (z východu), přijetí islámu, pak podmanění Arabů (souběžně i jejich vpád proti křesťanům – 1071 poraženo byzantské vojsko u Mantzikertu). Ve 14. století novými nositeli islámu osmanští Turci. V 16. století připojen a Arábie k osmanské říši.