A.N.Whitehead (1861 – 1947) patří k nejvýznamnějším systematikům ve filozofii minulého století. Jeho organizmická filozofie je pokusem o vybudovaní koherentního a logicky konzistentního systému všeobecných idejí umožňujících interpretovat každý prvek naší zkušenosti. Whitehead se na půdu filozofie dostává jako uznávaný matematik, teoretický fyzik a logik.
Jeho matematické vzdělání ho nejprve přivádí k zkoumání teoretických problémů této disciplíny. Výsledek shrnuje v pracích: Rozprava o univerzální algebře, Axiómy projektivní geometrie, Axiomy deskriptivní geometrie a v mnohých studiích. Spolu s B. Russellem vytvořil základní dílo matematické či symbolické logiky – Principy matematiky (I – III).
Další krok už směrem k filozofii znamenají Whiteheadovy práce z oblasti filozofie vědy. Jsou to: Principy poznání přírody, Koncepce přírody, Princip relativity. Východiskem mu je jednak teorie relativity a jednak kvantová teorie: vidí v nich revoluční přínos, základní pilíře na vybudování základů vědy, východisko pro vytvoření nové filozofie vědy. A právě zkoumání těchto teorií z filozofického hlediska ho přivádí ke kritickému postoji k Einsteinově teorii relativity, jako i ke kvantové teorii, k úsilí vypracovat vlastní relativistickou koncepci, která by byla slučitelná se základními hledisky kvantové teorie.
V dalších letech se jeho zájem postupně soustřeďuje na otázky širší filozofické povahy a na budovaní uceleného filozofického systému. V dílech Věda a moderní svět, Proces a skutečnost a Dobrodružství idejí předkládá svůj pokus o syntézu přírody, jak jí zkoumá věda, a o syntézu hodnot, jak je zkoumá etika a estetiky. Ve filozofickém systému hledá možnou teoretickou syntézu jednotlivých složek naší zkušenosti, které na jednej straně vytvářejí základy pro budovaní vědy a na druhé straně jsou zdrojem etických a estetických hodnot.. Vědecký pohled na skutečnost musí být nevyhnutelně doplněný etickým a estetickým pohledem a naopak.
V práci Věda a moderní svět jsou těžištěm Whiteheadových filozofických úvah ještě teoreticko-metodologické problémy přírodních věd. Současně už vnáší do těchto úvah prvky, které mají rozšířit horizont filozofického vidění světa dokonce i o vize básníků, vyjadřující vnitřní jednotu světa.. Svoje předběžné a potom i systematické filozofické, nebo metafyzické úvahy buduje na dvou ideách: je to idea vnitřní jednoty světa a idea kvalitativně odlišných úrovní reálné skutečnosti. Svět ve svojí vnitřní i dynamické a rozporné jednotě je organizmem a současně je jednotou nekonečného množství organizmů jako základných jednotek, odlišujících se od sebe úrovní vnitřní organizace, svými tvořivými potencemi začleňovat do vlastní jednoty nižší organizmy a samy se začleňovat do vnitřní jednoty vyšších organizmů. Takto chápaný svět vyžaduje podle Whiteheada jednak morfologický a jednak genetický popis.
Morfologický popis znamená popis světa jako prostorového kontinua, a když jde o svět jako organický celek, je pro něj charakteristická homogenita a uniformita jako základ prostorových vztahů mezi objekty. To znamená, že prostorové charakteristiky, vyžadující relativistický popis vzhledem na vnější vazby mezi organizmy, vyžadují univerzální popis vzhledem na prostorovou strukturu celku. V takovém chápaní morfologie světa jako organického celku pramení Whiteheadova kritika teorie relativity. Svět je podle něho vnitřně strukturovaným organickým celkem a jako taký je limitovaný i ve svojí rozprostraněnosti určitými vymezenými univerzálními charakteristikami, typickými pro tuto „kosmickou epochu“, v které vzniká, rozvíjí se a naplňuje svůj cíl sebeutváření.
Genetický popis zase znamená popis časové postupnosti utváření se organizmů. Toto utváření je geneticky podmíněné vstupem nižších organizmů do vnitřní struktury vyšších organizmů. Podle Whiteheada fyzika v budoucnosti bude zkoumat elementární částice jako „organizmy“, které jsou schopné přetvářet svoji strukturu v procese konstituování vyšších organizmů, jako jsou atomy, molekuly atd.
Organizmická filozofie budovaná na základe stávaní se před bytím zavádí do ontologického výkladu skutečnosti konstitutivní a formativní složky. Konstitutivní složky třeba chápat jako stavební kameny struktury světa a formativní složky představují prostředky, pomocí kterých konstitutivní složky fungují. Každá složka hmoty daná v prostoru a čase je abstrakcí, odvozenou ze skutečného, základního materiálu naší zkušenosti – z události. Událost povyšuje na základní stavební jednotku skutečnosti.. Jde o výlučně fyzikální událost bez naší myšlenkové operace. Událost se nemění, nevyvíjí, jen přechází do jiné události.. Toto věčné zanikání události a rození se nové představuje vývoj přírody – příroda je procesem stávání se události.. Objekty jsou takovými složkami události, které přetrvávají. Rozeznává smyslové objekty (smyslové kvality), přetrvávající objekty (stůl, kniha a pod.) a fyzikální objekty (elektron, atom a pod.). Aby odlišil morfologický aspekt bytí od genetického, začíná odlišovat skutečnost reálnou (zpředmětněnou materiální skutečnost) a skutečnost aktuální (skutečnost v jejím vývojovém, tvořivém, dynamickém aspektu). Přírodní událost je chápaná už jen jako složka úplné, t.j. aktuální události.. Úplná událost zahrnuje to, co v poznávací zkušenosti bere podobu paměti, předvídání, představivosti a myšlení.
Tento nový posun ve Whiteheadově myšlení znamená definitivní odklon od výkladu přírody z ní samé a zavázání nemateriálních faktorů do struktury základních složek reálného bytí.. Události mají představovat strukturované dynamické útvary, spojující do jednoty svého bytí při materiálních složkách i nemateriální složky, jako např. vnímavost, zaměřenost (dosahovaní zabezpečování vnitřní jednoty složek) a podle stupně složitosti organizmů i složky paměti, předvídání a v případe lidského organizmu i mentální složky.. Když událost je jedinečným, vymezeným a neopakovatelným útvarem bytí, to, co je, čím je pro sebe a čím je pro jiné události představuje hodnotu události.. Událost se utváří tak, že jiné méně složité události „uchopuje“ do svojí jednoty. Tento akt uchopování je vlastně událost sama, takže je to jen jiný název pro skutečnou událost..
V souvislosti s otázkou základných složek vytvářejících organické celky Whitehead nastoluje problém možné existence „konečných organizmů“. Z filozofických aspektů uvažování se zamýšlí nad tím, zda vývojový proces má kontinuální nebo přetržitý charakter. Podle Whiteheada není možno předpokládat, že se příroda dělí donekonečna. Ani známé elementární částice (elektron, proton) není možno považovat za konečné organizmy, nejdřív je třeba předpokládat, že jde o složité struktury utvářené primárními elementy. Organizmus jako celek je v organistické teorii tím, co odpovídá materiální částici v materialistické teorii.. Mezi Whiteheadovými závěry byla hypotéza, že elektron se rozprostírá celým prostorem.
Je možno říci, že Whitehead chápe hmotu i ducha jako abstrakce, odvozené podle něho ze základního materiálu naší zkušenosti, kterým jsou aktuální události a které jsou popisem životní historie každého organizmu. Svoje stanovisko označuje za „provizorní realizmus“. Z tohoto stanoviska vykládá zkušenost, vnímavost, pociťování, zhodnocování jako univerzální vlastnosti, vlastní v přiměřené míře každému organizmu. Zkušenost je podle něho subjektivním pólem procesu vnitřního sjednocování realit objektivní zkušenosti, představující objektivní pól tohoto procesu. Ontologický status takto připisovaný zkušenosti označuje jako „reformovaný subjektivistický princip“ – „mimo zkušenosti subjektu není ničeho, ničeho, jen holá nicota“.
Svět jako celek je tedy utvářený konečnými reálnými entitami – aktuálními událostmi. Ty se navzájem spojují vnějšími vztahy (morfologický aspekt) a vnitřními vztahy (genetický aspekt). Na „fungovaní“ světa jsou však potřebné další složky: tvořivá aktivita, věčné objekty a Bůh. Toto je Whiteheadova „spekulativní filozofie“. Za základ tvořivé aktivity považuje energii – hnací silu procesu stávání se, utváření světa. V práci Věda a moderní svět zkoumá počáteční elementární projevy této energie a spojuje je s předpokládanou existencí prvotních organizmů a jejich kmitavým pohybem. Energii spojuje s pojmem jedné substance s tím, že zaujímá místo Boha v přírodě, čímž se Bůh stává jejím prvotním, nadčasovým průvodním znakem. V práci Proces a skutečnost definuje kreativitu jako „princip novosti, skutečná událost je novou entitou, odlišnou od jakékoli entity v mnohosti, které sjednocuje.“ Ve svojí teorii tzv. věčných objektů řeší klíčové otázky filozofie, jako je vztah reálného a ideálního, skutečného a možného, stálého a procesuálního. Věčné objekty jsou neodmyslitelné od reálných objektů, právě tak jako reálné objekty se mohou navzájem kvalifikovat jen pomocí či prostřednictvím věčných objektů.. Jejich ontologický status zdůvodňuje nevyhnutelností vyhnout se dilematu, zda kvalita přináleží subjektu, nebo objektu poznání a zároveň nevyhnutelností limitovat věčný, nepřetržitý proces změny. Věčné objekty reálně existují mimo subjektu i objektu poznání jen jako abstraktní entity, jako možnosti. Reálnými se stávají, jen když kvalifikují určitý stav objektu. Například červená barva je věčná v tom, že se objeví vždy při emisi světla určité frekvence. Whiteheadova teorie věčných objektů tvoří základ gnozeologických východisek jeho variantu neorealizmu, tzv. gnozeologického perspektivizmu. Při svých úvahách o bohu, definuje jakýsi univerzální pořádek nebo „pořádek přírody“. Každá racionální úvaha o uspořádanosti světa, o příčinách, smyslu a cílech toho, co se ve světe odehrává, co umožňuje spojit přítomnost s minulostí a budoucností, předpokládá pořádek věcí. Vyjadřuje se: „Namísto Aristotelova Boha jako prvního hybatele potřebujeme boha jako princip ohraničení.…Jako odmítáme chaos a nepořádek, ale i jakousi nejvyšší bytost za scénou, musíme si zabezpečit základ pro ohraničení, které se nachází mezi atributy substancionální aktivity. Tento atribut zabezpečí ohraničení, které se nedá zdůvodnit: neboť všechny zdůvodnění plynou z něho. Bůh je nejvyšší ohraničení a jeho existence je nejvyšší iracionalitou… Povahu boha není možno ničím zdůvodnit, neboť tato povaha je základem iracionality… je v jeho povaze samé, že ustanovuje Rozum, aby vládnul v jeho říších.“
Whiteheadův požadavek vykládat přírodu z ní samotné tak vyúsťuje do paradoxu – budovat racionální zdůvodnění na iracionálním základe, aby zůstalo místo i pro víru, náboženství. Šlo mu o rehabilitaci filozofie jako systematického bádaní o nejvšeobecnějších principech vývoje přírody, společnosti a myšlení, o výstavbu „koherentního, logicky konzistentního systému nejvšeobecnějších idejí, na základě kterého by bylo možné interpretovat každou složku naší zkušenosti“. Vzorem mu byly velké filozofické systémy Platóna, Aristotela, Descarta, Leibnize, Hegela.
Použitá literatura:
J. Bodnár, M. Krajčovič, J. Patočka, E. Várossová : Pragmatizmus, realizmus, fenomenológia, existencionalizmus. Bratislava ,1969.
A.N. Whitehead: Veda a moderní svět.. Bratislava, 1989
Alfred North Whitehead
Alfred North Whitehead – organistická filozofie
A.N.Whitehead (1861 – 1947) patří k nejvýznamnějším systematikům ve filozofii minulého století. Jeho organizmická filozofie je pokusem o vybudovaní koherentního a logicky konzistentního systému všeobecných idejí umožňujících interpretovat každý prvek naší zkušenosti. Whitehead se na půdu filozofie dostává jako uznávaný matematik, teoretický fyzik a logik.
Jeho matematické vzdělání ho nejprve přivádí k zkoumání teoretických problémů této disciplíny. Výsledek shrnuje v pracích: Rozprava o univerzální algebře, Axiómy projektivní geometrie, Axiomy deskriptivní geometrie a v mnohých studiích. Spolu s B. Russellem vytvořil základní dílo matematické či symbolické logiky – Principy matematiky (I – III).
Další krok už směrem k filozofii znamenají Whiteheadovy práce z oblasti filozofie vědy. Jsou to: Principy poznání přírody, Koncepce přírody, Princip relativity. Východiskem mu je jednak teorie relativity a jednak kvantová teorie: vidí v nich revoluční přínos, základní pilíře na vybudování základů vědy, východisko pro vytvoření nové filozofie vědy. A právě zkoumání těchto teorií z filozofického hlediska ho přivádí ke kritickému postoji k Einsteinově teorii relativity, jako i ke kvantové teorii, k úsilí vypracovat vlastní relativistickou koncepci, která by byla slučitelná se základními hledisky kvantové teorie.
V dalších letech se jeho zájem postupně soustřeďuje na otázky širší filozofické povahy a na budovaní uceleného filozofického systému. V dílech Věda a moderní svět, Proces a skutečnost a Dobrodružství idejí předkládá svůj pokus o syntézu přírody, jak jí zkoumá věda, a o syntézu hodnot, jak je zkoumá etika a estetiky. Ve filozofickém systému hledá možnou teoretickou syntézu jednotlivých složek naší zkušenosti, které na jednej straně vytvářejí základy pro budovaní vědy a na druhé straně jsou zdrojem etických a estetických hodnot.. Vědecký pohled na skutečnost musí být nevyhnutelně doplněný etickým a estetickým pohledem a naopak.
V práci Věda a moderní svět jsou těžištěm Whiteheadových filozofických úvah ještě teoreticko-metodologické problémy přírodních věd. Současně už vnáší do těchto úvah prvky, které mají rozšířit horizont filozofického vidění světa dokonce i o vize básníků, vyjadřující vnitřní jednotu světa.. Svoje předběžné a potom i systematické filozofické, nebo metafyzické úvahy buduje na dvou ideách: je to idea vnitřní jednoty světa a idea kvalitativně odlišných úrovní reálné skutečnosti. Svět ve svojí vnitřní i dynamické a rozporné jednotě je organizmem a současně je jednotou nekonečného množství organizmů jako základných jednotek, odlišujících se od sebe úrovní vnitřní organizace, svými tvořivými potencemi začleňovat do vlastní jednoty nižší organizmy a samy se začleňovat do vnitřní jednoty vyšších organizmů. Takto chápaný svět vyžaduje podle Whiteheada jednak morfologický a jednak genetický popis.
Morfologický popis znamená popis světa jako prostorového kontinua, a když jde o svět jako organický celek, je pro něj charakteristická homogenita a uniformita jako základ prostorových vztahů mezi objekty. To znamená, že prostorové charakteristiky, vyžadující relativistický popis vzhledem na vnější vazby mezi organizmy, vyžadují univerzální popis vzhledem na prostorovou strukturu celku. V takovém chápaní morfologie světa jako organického celku pramení Whiteheadova kritika teorie relativity. Svět je podle něho vnitřně strukturovaným organickým celkem a jako taký je limitovaný i ve svojí rozprostraněnosti určitými vymezenými univerzálními charakteristikami, typickými pro tuto „kosmickou epochu“, v které vzniká, rozvíjí se a naplňuje svůj cíl sebeutváření.
Genetický popis zase znamená popis časové postupnosti utváření se organizmů. Toto utváření je geneticky podmíněné vstupem nižších organizmů do vnitřní struktury vyšších organizmů. Podle Whiteheada fyzika v budoucnosti bude zkoumat elementární částice jako „organizmy“, které jsou schopné přetvářet svoji strukturu v procese konstituování vyšších organizmů, jako jsou atomy, molekuly atd.
Organizmická filozofie budovaná na základe stávaní se před bytím zavádí do ontologického výkladu skutečnosti konstitutivní a formativní složky. Konstitutivní složky třeba chápat jako stavební kameny struktury světa a formativní složky představují prostředky, pomocí kterých konstitutivní složky fungují. Každá složka hmoty daná v prostoru a čase je abstrakcí, odvozenou ze skutečného, základního materiálu naší zkušenosti – z události. Událost povyšuje na základní stavební jednotku skutečnosti.. Jde o výlučně fyzikální událost bez naší myšlenkové operace. Událost se nemění, nevyvíjí, jen přechází do jiné události.. Toto věčné zanikání události a rození se nové představuje vývoj přírody – příroda je procesem stávání se události.. Objekty jsou takovými složkami události, které přetrvávají. Rozeznává smyslové objekty (smyslové kvality), přetrvávající objekty (stůl, kniha a pod.) a fyzikální objekty (elektron, atom a pod.). Aby odlišil morfologický aspekt bytí od genetického, začíná odlišovat skutečnost reálnou (zpředmětněnou materiální skutečnost) a skutečnost aktuální (skutečnost v jejím vývojovém, tvořivém, dynamickém aspektu). Přírodní událost je chápaná už jen jako složka úplné, t.j. aktuální události.. Úplná událost zahrnuje to, co v poznávací zkušenosti bere podobu paměti, předvídání, představivosti a myšlení.
Tento nový posun ve Whiteheadově myšlení znamená definitivní odklon od výkladu přírody z ní samé a zavázání nemateriálních faktorů do struktury základních složek reálného bytí.. Události mají představovat strukturované dynamické útvary, spojující do jednoty svého bytí při materiálních složkách i nemateriální složky, jako např. vnímavost, zaměřenost (dosahovaní zabezpečování vnitřní jednoty složek) a podle stupně složitosti organizmů i složky paměti, předvídání a v případe lidského organizmu i mentální složky.. Když událost je jedinečným, vymezeným a neopakovatelným útvarem bytí, to, co je, čím je pro sebe a čím je pro jiné události představuje hodnotu události.. Událost se utváří tak, že jiné méně složité události „uchopuje“ do svojí jednoty. Tento akt uchopování je vlastně událost sama, takže je to jen jiný název pro skutečnou událost..
V souvislosti s otázkou základných složek vytvářejících organické celky Whitehead nastoluje problém možné existence „konečných organizmů“. Z filozofických aspektů uvažování se zamýšlí nad tím, zda vývojový proces má kontinuální nebo přetržitý charakter. Podle Whiteheada není možno předpokládat, že se příroda dělí donekonečna. Ani známé elementární částice (elektron, proton) není možno považovat za konečné organizmy, nejdřív je třeba předpokládat, že jde o složité struktury utvářené primárními elementy. Organizmus jako celek je v organistické teorii tím, co odpovídá materiální částici v materialistické teorii.. Mezi Whiteheadovými závěry byla hypotéza, že elektron se rozprostírá celým prostorem.
Je možno říci, že Whitehead chápe hmotu i ducha jako abstrakce, odvozené podle něho ze základního materiálu naší zkušenosti, kterým jsou aktuální události a které jsou popisem životní historie každého organizmu. Svoje stanovisko označuje za „provizorní realizmus“. Z tohoto stanoviska vykládá zkušenost, vnímavost, pociťování, zhodnocování jako univerzální vlastnosti, vlastní v přiměřené míře každému organizmu. Zkušenost je podle něho subjektivním pólem procesu vnitřního sjednocování realit objektivní zkušenosti, představující objektivní pól tohoto procesu. Ontologický status takto připisovaný zkušenosti označuje jako „reformovaný subjektivistický princip“ – „mimo zkušenosti subjektu není ničeho, ničeho, jen holá nicota“.
Svět jako celek je tedy utvářený konečnými reálnými entitami – aktuálními událostmi. Ty se navzájem spojují vnějšími vztahy (morfologický aspekt) a vnitřními vztahy (genetický aspekt). Na „fungovaní“ světa jsou však potřebné další složky: tvořivá aktivita, věčné objekty a Bůh. Toto je Whiteheadova „spekulativní filozofie“. Za základ tvořivé aktivity považuje energii – hnací silu procesu stávání se, utváření světa. V práci Věda a moderní svět zkoumá počáteční elementární projevy této energie a spojuje je s předpokládanou existencí prvotních organizmů a jejich kmitavým pohybem. Energii spojuje s pojmem jedné substance s tím, že zaujímá místo Boha v přírodě, čímž se Bůh stává jejím prvotním, nadčasovým průvodním znakem. V práci Proces a skutečnost definuje kreativitu jako „princip novosti, skutečná událost je novou entitou, odlišnou od jakékoli entity v mnohosti, které sjednocuje.“ Ve svojí teorii tzv. věčných objektů řeší klíčové otázky filozofie, jako je vztah reálného a ideálního, skutečného a možného, stálého a procesuálního. Věčné objekty jsou neodmyslitelné od reálných objektů, právě tak jako reálné objekty se mohou navzájem kvalifikovat jen pomocí či prostřednictvím věčných objektů.. Jejich ontologický status zdůvodňuje nevyhnutelností vyhnout se dilematu, zda kvalita přináleží subjektu, nebo objektu poznání a zároveň nevyhnutelností limitovat věčný, nepřetržitý proces změny. Věčné objekty reálně existují mimo subjektu i objektu poznání jen jako abstraktní entity, jako možnosti. Reálnými se stávají, jen když kvalifikují určitý stav objektu. Například červená barva je věčná v tom, že se objeví vždy při emisi světla určité frekvence. Whiteheadova teorie věčných objektů tvoří základ gnozeologických východisek jeho variantu neorealizmu, tzv. gnozeologického perspektivizmu. Při svých úvahách o bohu, definuje jakýsi univerzální pořádek nebo „pořádek přírody“. Každá racionální úvaha o uspořádanosti světa, o příčinách, smyslu a cílech toho, co se ve světe odehrává, co umožňuje spojit přítomnost s minulostí a budoucností, předpokládá pořádek věcí. Vyjadřuje se: „Namísto Aristotelova Boha jako prvního hybatele potřebujeme boha jako princip ohraničení.…Jako odmítáme chaos a nepořádek, ale i jakousi nejvyšší bytost za scénou, musíme si zabezpečit základ pro ohraničení, které se nachází mezi atributy substancionální aktivity. Tento atribut zabezpečí ohraničení, které se nedá zdůvodnit: neboť všechny zdůvodnění plynou z něho. Bůh je nejvyšší ohraničení a jeho existence je nejvyšší iracionalitou… Povahu boha není možno ničím zdůvodnit, neboť tato povaha je základem iracionality… je v jeho povaze samé, že ustanovuje Rozum, aby vládnul v jeho říších.“
Whiteheadův požadavek vykládat přírodu z ní samotné tak vyúsťuje do paradoxu – budovat racionální zdůvodnění na iracionálním základe, aby zůstalo místo i pro víru, náboženství. Šlo mu o rehabilitaci filozofie jako systematického bádaní o nejvšeobecnějších principech vývoje přírody, společnosti a myšlení, o výstavbu „koherentního, logicky konzistentního systému nejvšeobecnějších idejí, na základě kterého by bylo možné interpretovat každou složku naší zkušenosti“. Vzorem mu byly velké filozofické systémy Platóna, Aristotela, Descarta, Leibnize, Hegela.
Použitá literatura:
J. Bodnár, M. Krajčovič, J. Patočka, E. Várossová : Pragmatizmus, realizmus, fenomenológia, existencionalizmus. Bratislava ,1969.
A.N. Whitehead: Veda a moderní svět.. Bratislava, 1989