Kniha „12 esejů o jazyce“ rozebírá jazykové jevy, které vzbuzují, nebo by měly vzbuzovat naši pozornost. Jak už název napovídá, prezentuje zde své poznatky celkem dvanáct významných autorů:
Émile Benveniste (narozen r. 1902, profesor, vydal několik prací o teorii indoevropských jazyků a mnoho článků o obecné jazykovědě) rozebírá téma Řeč a lidská zkušenost. Naráží na problém chápání jazykového vyjádření osoby a času. Z textu vyplývá, že vyjádření osoby či času je závislé na promluvě a zatímco v případě osoby naše „já“ prezentuje pouze nás samotné a pro ostatní už se stává něčím jiným (např. „ty“), je námi vyjádřený čas (např. „dnes“) vyjádřením platným pro všechny účastníky komunikace.
Noam Chomsky
(studoval jazykovědu, doktorát filosofie r. 1955, profesor v oddělení moderních jazyků v Massachusettském technologickém institutu) nám sděluje poznatky O některých konstantách lingvistické teorie. Rozebírá problematiku tvořivého aspektu řeči, tedy schopnost řeči neomezeně vytvářet nové formy. Apeluje na nutnost analýzy jazyků a sémantických obsahů. Roman Jakobson se zaměřuje na Hledání podstaty jazyka. Podstatu shledává v jazykovém znaku. Představuje nám jazykový znak jako „signifiant“, tedy označující a „signifié“, tedy označované. Dále se zabývá klasifikací znaků a odvolává se na práce Charlese Sanderse Peirce, či Ferdinanda de Saussure. Vyzdvihuje znaky, které mají symbolickou hodnotu, protože jedině ty mohou vytvářet věty, jelikož mají obecné významy, zatímco ikony a příznaky netvrdí nic. Symbolem je každé slovo, či věta. Konečně pak poukazuje na rozdílnost v názorech některých významných jazykovědců.
André Martinet (narozen r. 1908, studie na Sorbonně, profesor angličtiny, doktor filosofie, profesor obecného a srovnávacího jazykozpytu na CU) nám představuje Slovo. Sděluje, že nelze proti sobě klást „slovo“ a „myšlení“, nýbrž „jazyk“ a „myšlení“. Řeší, zda slova, jako samostatné segmenty, odpovídají jazykové realitě a zda nelze rozebírat jednotlivé promluvy tak, abychom lépe pochopili jazykovou funkci. Promluvu můžeme rozdělit na menší úseky, než je slovo. Jde třeba o kmen či koncovku. Zaměřuje se i na problematiku rozdílů v řeči. Například jazyky, kde se před substantivum (podstatné jméno) přidává člen, je možné mezi člen a substantivum vložit adjektivum (přídavné jméno) – př. die warme Sonne (horké slunce). Když je ale člen v postpozici (za substantivem), možné to není. Důvod je ten, že v promluvě lze často některá slova identifikovat dříve, než jsou zcela vyslovena. Dochází tak ke stírání rozdílů v koncové pozici, někde i k jejímu odstranění. Celkově se autor snaží o získání statutu pro termín „slovo“.
Jerzy Kurylowicz
(narozen r. 1895, profesor indoevropských jazyků na lvovské, vratislavské a krakovské univerzitě, dále hostující profesor na Harvardské univerzitě) zkoumá Vývoj gramatických kategorií. „Kategorii“ označuje jako třídu jazykových jednotek, vyznačujících se společným významem nebo syntaktickou funkcí, které se vyjadřují společnou vnější formou. Řeší sémantické rozdíly mezi slovy. Jedno slovo může patřit k různým kategoriím, např. substantivum, maskulinum, akuzativ či plural. Také lze slovo klasifikovat podle syntaktické úlohy, kdy může být třeba subjektem či predikátem. Významové části, ale i nevýznamové části slova, jako např. slabiky, mají své kategorie. Jazykové kategorie jsou předmětem gramatického i lexikálního popisu jazyka. Jádro každé deskriptivní mluvnice tvoří kategorie jako např. pád, čas nebo stupňování. Studuje i vývoj minulého času z času přítomného. Připomíná, že kategorie minulého času by nebyla možná bez formy přítomného času, která se vztahuje k okamžiku mluvení. Vývoj plurálu shrnuje do tří bodů: eliptický plurál › kolektivní plurál › matematický plurál. V neposlední řadě se zabývá lexikalizací.
Ivan Fónagy
(narozen r. 1920, fonetik a lingvista, autor fonetiky básnického díla, zaměřuje se na vztahy intonace a hudby) předkládá téma nazvané Forma a funkce básnického jazyka. Zkoumá poezii jako jeden z aspektů jazyka. Vyjmenovává pouta, která svazují básníka při jeho tvorbě – např. rozložení slabik, výrazové prostředky, rým …. Ani tvorba volného verše není prosta pravidel. Shledává však, že tato pravidla nejsou pro básníka přítěží, ale spíše stimulem. Dokonce dochází ke zcela opačnému názoru, že básník radikálně zasahuje do jazykových konvencí a jak slova, tak i myšlení osvobozuje od tradičních asociací. Zabývá se problematikou „imitace zvukem“, kdy předkládá několik názorů na nutnost použití takových slov, která svým zvukem evokují atmosféru básně – temné samohlásky evokují temné barvy atp. Zdůrazňuje i složitost překladu poezie, kdy musejí být zachovány všechny její důležité prvky. Hlásky rozděluje na „akustické“ a „fyziologické“. Připomíná nám důležitost správné artikulace a dýchání. „Metaforu“ označuje jako účinný prostředek snů a projevů nevědomí.
Emmon Bach (studoval na univerzitě v Chicagu, hostující profesor lingvistiky a němčiny v Texasu) nám představuje téma nazvané Strukturální lingvistika a filosofie vědy. Vyjmenovává dvě koncepce vědeckého bádání. První koncepce, baconovská, spočívá v tom, že vědec shromáždí poznatky, ze kterých vychází. Výroky, plynoucí z poznatků, dále zobecňuje. Dochází k teoriím, kterou jsou více či méně pravdivé, podle počtu důkazů. Druhou koncepcí, keplerovskou, charakterizuje tvůrčí aktivita, vedoucí k obecným a velmi jednoduchým hypotézám. Kritizuje odklon lingvistiky od „dedukce“ a její přiklonění se k „indukci“ (postup od jednotlivostí k obecnému), kterou preferuje „baconovská koncepce“. Klíčovým pojmem v teoretických rozborech metod gramatického popisu (podle Harrise) označuje „distribuci“, která je daná. Proti tomu staví názor Chomského, který chápe distribuci jako konečný výsledek, k němuž má dospět gramatická teorie.
Sebastian Konstantinovič Šaumjan
(narozen r. 1916, čestný člen vědecké rady Sovětské akademie věd, zaměřuje se především problémy kybernetiky) se zabývá dnes velmi diskutovaným tématem, jakým bezpochyby je Kybernetika a jazyk. Slovy Hilberta je kybernetika studium takových systémů, které jsou s to přijímat informace, uchovávat je a využívat jich k řízení a regulaci. Gramatiky zkoumané jako logické stroje nazýváme „gramatiky generativní“. V každé najdeme tři složky:
soubor elementárních gramatických útvarů (základní prvky),
soubor operací aplikovaných na jednoduché gramatické předměty (operace k sestavení předmětů ze základních prvků),
soubor strukturálních charakteristik (schémata stavěných předmětů).
Šaumjan nám přibližuje Chomského model, kdy je transformační gramatika vlastně gramatikou generativní a ta je složena ze tří částí:
soustava pravidel pro bezprostřední složky,
soustava pravidel transformačních,
soustava pravidel morfonologických.
Transformaci Šaumjan chápe jako primární pojem. V generativním modelu je ale primárním pojmem transformační pole, ne samotná transformace. Předkládá nám tři významy teorie generativní gramatiky:
řešení problému korelace mezi možnostmi lidského myšlení a stroji na zpracování informací, řešení vztahu mezi jazykem a myšlením, řešení problémů spjatých s vytvářením modelů a teorií empirických věd.
Adam Schaff
(narozen r. 1913, vystudoval práva a politickou ekonomii, pak filosofii, vedoucí katedry filosofie) srovnává Jazyk a skutečnost. Jazykem míní jednotný výtvor slovních znaků a významů, které aktuálně fungují v lidské řeči. Předkládá nám dvě teze charakteristické pro pojetí zaměřené na vyvrácení odrazové teorie (tedy že jazyk je odrazem světa). Jazyk obraz skutečnosti ani nevytváří, ani není odrazem této reality. Odrážení skutečnosti jazykem obsahuje vždy subjektivní prvek a vytváří obraz skutečnosti.
Maurice Leroy
(narozen r. 1909, doktor filosofie, autor prací z jazykovědy) rozebírá Individualistické tendence v lingvistice. Moderní jazykověda vznikla začátkem 19. století. V poslední čtvrtině 19. století se objevili „mladogramatikové“, kteří se postavili proti koncepci jazyka jako živého organismu a prohlásili ho za kolektivní produkt lidských skupin. K zásadnímu přelomu v historii moderní lingvistiky došlo r. 1916, kdy byl uveřejněn „Cours de la linguistique générale“ od F. de Saussura. Razil v něm rozlišení mezi langue (jazykový systém) a „parole“ (užití jazyka v promluvě). Jazyk převažuje nad promluvou. Pak přichází lingvistika individualistického typu, tedy promyšlené učení. Leroy dále vyzdvihuje práci Benedetta Croce („otec“ neolingvistiky), který ztotožňuje intuici a výraz. Idealistickou školu zakládá Karl Vossler. Tvrdí, že studium jazyka je neoddělitelné od civilizace.
Alf Sommerfelt
(narozen r. 1892, profesor obecného jazykozpytu, ředitel norského literárního slovníku) představuje Jazykové struktury a struktury společenských skupin. Jazyk sám o sobě je jev společenský. Každý jazyk je společenský jev spjatý s určitou skupinou lidí. V jazyce se projevují sociální struktury. Fonematická stavba je pak systémem binárních protikladů, obdobně jako struktura lidské společnosti. Nabádá nás v pokračování ve výzkumu Lévi-Strausse, zabývajícím se chováním jazykových a sociálních struktur.
Góvind Čandra Pándé
(narozen r. 1923, profesor indické kultury, ředitel oddělení indické historie a kultury) charakterizuje Život a smrt jazyků. Názory na povahu, původ i další osud jazyka označuje za spekulativní. Ve starověku byl jazyk pokládán za boží dar s magickou mocí. Dřívější stěhování a výboje zmírnily izolaci lidských společenství a přispěly k jazykovému vývoji. Dnes rysy jazyka chápeme jasněji a víra v síly jazyka pomalu mizí. Hlavní poslání moderní jazykovědy je objasnění jazykových a fonetických změn. Asimilace a jiné podobné úpravy jazyka měla patrně za hlavní důvod usnadnění artikulace. Jazyk podléhá stálým změnám a snaze o stabilizaci. Rozšiřuje se i obecná znalost více jazyků a mezinárodní terminologie.
12 esejů o jazyce
Kniha „12 esejů o jazyce“ rozebírá jazykové jevy, které vzbuzují, nebo by měly vzbuzovat naši pozornost. Jak už název napovídá, prezentuje zde své poznatky celkem dvanáct významných autorů:
Émile Benveniste (narozen r. 1902, profesor, vydal několik prací o teorii indoevropských jazyků a mnoho článků o obecné jazykovědě) rozebírá téma Řeč a lidská zkušenost. Naráží na problém chápání jazykového vyjádření osoby a času. Z textu vyplývá, že vyjádření osoby či času je závislé na promluvě a zatímco v případě osoby naše „já“ prezentuje pouze nás samotné a pro ostatní už se stává něčím jiným (např. „ty“), je námi vyjádřený čas (např. „dnes“) vyjádřením platným pro všechny účastníky komunikace.
Noam Chomsky
(studoval jazykovědu, doktorát filosofie r. 1955, profesor v oddělení moderních jazyků v Massachusettském technologickém institutu) nám sděluje poznatky O některých konstantách lingvistické teorie. Rozebírá problematiku tvořivého aspektu řeči, tedy schopnost řeči neomezeně vytvářet nové formy. Apeluje na nutnost analýzy jazyků a sémantických obsahů. Roman Jakobson se zaměřuje na Hledání podstaty jazyka. Podstatu shledává v jazykovém znaku. Představuje nám jazykový znak jako „signifiant“, tedy označující a „signifié“, tedy označované. Dále se zabývá klasifikací znaků a odvolává se na práce Charlese Sanderse Peirce, či Ferdinanda de Saussure. Vyzdvihuje znaky, které mají symbolickou hodnotu, protože jedině ty mohou vytvářet věty, jelikož mají obecné významy, zatímco ikony a příznaky netvrdí nic. Symbolem je každé slovo, či věta. Konečně pak poukazuje na rozdílnost v názorech některých významných jazykovědců.
André Martinet (narozen r. 1908, studie na Sorbonně, profesor angličtiny, doktor filosofie, profesor obecného a srovnávacího jazykozpytu na CU) nám představuje Slovo. Sděluje, že nelze proti sobě klást „slovo“ a „myšlení“, nýbrž „jazyk“ a „myšlení“. Řeší, zda slova, jako samostatné segmenty, odpovídají jazykové realitě a zda nelze rozebírat jednotlivé promluvy tak, abychom lépe pochopili jazykovou funkci. Promluvu můžeme rozdělit na menší úseky, než je slovo. Jde třeba o kmen či koncovku. Zaměřuje se i na problematiku rozdílů v řeči. Například jazyky, kde se před substantivum (podstatné jméno) přidává člen, je možné mezi člen a substantivum vložit adjektivum (přídavné jméno) – př. die warme Sonne (horké slunce). Když je ale člen v postpozici (za substantivem), možné to není. Důvod je ten, že v promluvě lze často některá slova identifikovat dříve, než jsou zcela vyslovena. Dochází tak ke stírání rozdílů v koncové pozici, někde i k jejímu odstranění. Celkově se autor snaží o získání statutu pro termín „slovo“.
Jerzy Kurylowicz
(narozen r. 1895, profesor indoevropských jazyků na lvovské, vratislavské a krakovské univerzitě, dále hostující profesor na Harvardské univerzitě) zkoumá Vývoj gramatických kategorií. „Kategorii“ označuje jako třídu jazykových jednotek, vyznačujících se společným významem nebo syntaktickou funkcí, které se vyjadřují společnou vnější formou. Řeší sémantické rozdíly mezi slovy. Jedno slovo může patřit k různým kategoriím, např. substantivum, maskulinum, akuzativ či plural. Také lze slovo klasifikovat podle syntaktické úlohy, kdy může být třeba subjektem či predikátem. Významové části, ale i nevýznamové části slova, jako např. slabiky, mají své kategorie. Jazykové kategorie jsou předmětem gramatického i lexikálního popisu jazyka. Jádro každé deskriptivní mluvnice tvoří kategorie jako např. pád, čas nebo stupňování. Studuje i vývoj minulého času z času přítomného. Připomíná, že kategorie minulého času by nebyla možná bez formy přítomného času, která se vztahuje k okamžiku mluvení. Vývoj plurálu shrnuje do tří bodů: eliptický plurál › kolektivní plurál › matematický plurál. V neposlední řadě se zabývá lexikalizací.
Ivan Fónagy
(narozen r. 1920, fonetik a lingvista, autor fonetiky básnického díla, zaměřuje se na vztahy intonace a hudby) předkládá téma nazvané Forma a funkce básnického jazyka. Zkoumá poezii jako jeden z aspektů jazyka. Vyjmenovává pouta, která svazují básníka při jeho tvorbě – např. rozložení slabik, výrazové prostředky, rým …. Ani tvorba volného verše není prosta pravidel. Shledává však, že tato pravidla nejsou pro básníka přítěží, ale spíše stimulem. Dokonce dochází ke zcela opačnému názoru, že básník radikálně zasahuje do jazykových konvencí a jak slova, tak i myšlení osvobozuje od tradičních asociací. Zabývá se problematikou „imitace zvukem“, kdy předkládá několik názorů na nutnost použití takových slov, která svým zvukem evokují atmosféru básně – temné samohlásky evokují temné barvy atp. Zdůrazňuje i složitost překladu poezie, kdy musejí být zachovány všechny její důležité prvky. Hlásky rozděluje na „akustické“ a „fyziologické“. Připomíná nám důležitost správné artikulace a dýchání. „Metaforu“ označuje jako účinný prostředek snů a projevů nevědomí.
Emmon Bach (studoval na univerzitě v Chicagu, hostující profesor lingvistiky a němčiny v Texasu) nám představuje téma nazvané Strukturální lingvistika a filosofie vědy. Vyjmenovává dvě koncepce vědeckého bádání. První koncepce, baconovská, spočívá v tom, že vědec shromáždí poznatky, ze kterých vychází. Výroky, plynoucí z poznatků, dále zobecňuje. Dochází k teoriím, kterou jsou více či méně pravdivé, podle počtu důkazů. Druhou koncepcí, keplerovskou, charakterizuje tvůrčí aktivita, vedoucí k obecným a velmi jednoduchým hypotézám. Kritizuje odklon lingvistiky od „dedukce“ a její přiklonění se k „indukci“ (postup od jednotlivostí k obecnému), kterou preferuje „baconovská koncepce“. Klíčovým pojmem v teoretických rozborech metod gramatického popisu (podle Harrise) označuje „distribuci“, která je daná. Proti tomu staví názor Chomského, který chápe distribuci jako konečný výsledek, k němuž má dospět gramatická teorie.
Sebastian Konstantinovič Šaumjan
(narozen r. 1916, čestný člen vědecké rady Sovětské akademie věd, zaměřuje se především problémy kybernetiky) se zabývá dnes velmi diskutovaným tématem, jakým bezpochyby je Kybernetika a jazyk. Slovy Hilberta je kybernetika studium takových systémů, které jsou s to přijímat informace, uchovávat je a využívat jich k řízení a regulaci. Gramatiky zkoumané jako logické stroje nazýváme „gramatiky generativní“. V každé najdeme tři složky:
Šaumjan nám přibližuje Chomského model, kdy je transformační gramatika vlastně gramatikou generativní a ta je složena ze tří částí:
Transformaci Šaumjan chápe jako primární pojem. V generativním modelu je ale primárním pojmem transformační pole, ne samotná transformace. Předkládá nám tři významy teorie generativní gramatiky:
řešení problému korelace mezi možnostmi lidského myšlení a stroji na zpracování informací, řešení vztahu mezi jazykem a myšlením, řešení problémů spjatých s vytvářením modelů a teorií empirických věd.
Adam Schaff
(narozen r. 1913, vystudoval práva a politickou ekonomii, pak filosofii, vedoucí katedry filosofie) srovnává Jazyk a skutečnost. Jazykem míní jednotný výtvor slovních znaků a významů, které aktuálně fungují v lidské řeči. Předkládá nám dvě teze charakteristické pro pojetí zaměřené na vyvrácení odrazové teorie (tedy že jazyk je odrazem světa). Jazyk obraz skutečnosti ani nevytváří, ani není odrazem této reality. Odrážení skutečnosti jazykem obsahuje vždy subjektivní prvek a vytváří obraz skutečnosti.
Maurice Leroy
(narozen r. 1909, doktor filosofie, autor prací z jazykovědy) rozebírá Individualistické tendence v lingvistice. Moderní jazykověda vznikla začátkem 19. století. V poslední čtvrtině 19. století se objevili „mladogramatikové“, kteří se postavili proti koncepci jazyka jako živého organismu a prohlásili ho za kolektivní produkt lidských skupin. K zásadnímu přelomu v historii moderní lingvistiky došlo r. 1916, kdy byl uveřejněn „Cours de la linguistique générale“ od F. de Saussura. Razil v něm rozlišení mezi langue (jazykový systém) a „parole“ (užití jazyka v promluvě). Jazyk převažuje nad promluvou. Pak přichází lingvistika individualistického typu, tedy promyšlené učení. Leroy dále vyzdvihuje práci Benedetta Croce („otec“ neolingvistiky), který ztotožňuje intuici a výraz. Idealistickou školu zakládá Karl Vossler. Tvrdí, že studium jazyka je neoddělitelné od civilizace.
Alf Sommerfelt
(narozen r. 1892, profesor obecného jazykozpytu, ředitel norského literárního slovníku) představuje Jazykové struktury a struktury společenských skupin. Jazyk sám o sobě je jev společenský. Každý jazyk je společenský jev spjatý s určitou skupinou lidí. V jazyce se projevují sociální struktury. Fonematická stavba je pak systémem binárních protikladů, obdobně jako struktura lidské společnosti. Nabádá nás v pokračování ve výzkumu Lévi-Strausse, zabývajícím se chováním jazykových a sociálních struktur.
Góvind Čandra Pándé
(narozen r. 1923, profesor indické kultury, ředitel oddělení indické historie a kultury) charakterizuje Život a smrt jazyků. Názory na povahu, původ i další osud jazyka označuje za spekulativní. Ve starověku byl jazyk pokládán za boží dar s magickou mocí. Dřívější stěhování a výboje zmírnily izolaci lidských společenství a přispěly k jazykovému vývoji. Dnes rysy jazyka chápeme jasněji a víra v síly jazyka pomalu mizí. Hlavní poslání moderní jazykovědy je objasnění jazykových a fonetických změn. Asimilace a jiné podobné úpravy jazyka měla patrně za hlavní důvod usnadnění artikulace. Jazyk podléhá stálým změnám a snaze o stabilizaci. Rozšiřuje se i obecná znalost více jazyků a mezinárodní terminologie.